Otisk prstu je usvědčujícím důkazem a neodmyslitelným pomocníkem kriminalistů. Zločinci jsou si toho náležitě vědomi, přesto v meziválečném Československu došlo k pokusu o vyvrácení zákonů daktyloskopie. Přinášíme vám další díl seriálu Století četnické kriminalistiky.
Strážmistr František Kuře z četnické stanice Štítina v politickém okrese Opava byl 29. dubna 1927 na celodenní služební obchůzce. Když kolem desáté hodiny šel po silnici mezi obcemi Lhota a Háj, zastavil ho listonoš Karel Douděra z Kravař a oznámil mu vraždu řezníka Mindlera, ke které došlo nedaleko před necelou půlhodinou.
Rozrušený listonoš vedl četníka na místo tragické události a přitom líčil, jak potkal na lesní cestě do Hrabyně řeznického mistra Alberta Mindlera z Dolního Benešova. Mindler byl v širokém okolí znám, neboť nakupoval dobytek, který po zabití dopravoval k prodeji do Opavy. Poté, co s řezníkem prohodili pár slov, pokračoval každý svým směrem. Když se vzdálili asi na 200 kroků, zaslechl listonoš volání o pomoc. Vrátil se tedy ve směru volání a nalezl zakrváceného řezníka ležícího na zemi s proříznutým hrdlem. Mindler ještě několikrát vydechnul a zemřel.
Douděra dále uvedl, že před setkáním s řezníkem Mindlerem v lese potkal jemu neznámého muže, který se po jeho spatření začal rychle vzdalovat a posléze zmizel v lese. K muži pouze uvedl, že byl asi 30 roků starý, vysoké statné postavy a s podlouhlým obličejem. Oblečen byl do zelenkavého gumového pláště a na hlavě měl černý klobouk.
Strážmistr Kuře vyslal listonoše Douděru, aby o případu vyrozuměl štítinskou četnickou stanici a sám se věnoval práci na místě činu. Řezníku Mindlerovi byla nějakým ostrým nožem proříznuta krční tepna, následkem čehož v několika minutách vykrvácel a zemřel. Ve vzdálenosti asi třicet metrů od mrtvoly strážmistr nalezl tmavohnědou náprsní tašku, na níž byl zřetelný otisk prstu.
Otisk prstu nalezený na místě činu.
Na místo se dostavil i staniční velitel vrchní strážmistr Tomáš Vrba se strážmistry Oskarem Richterem a Janem Bečvařem s tím, že vyslání soudní komise opavského okresního soudu je zařízeno. Po seznámení se situací na místě činu se ujal vedení pátrání, zajišťování stop a pořizování nákresu místa činu.
V Dolním Benešově strážmistr Bečvař od manželky zavražděného zjistil, že řeznický mistr odešel ráno kolem osmé hodiny do Hrabyně za účelem předem sjednaného nakoupení dobytka. U sebe měl obnos zhruba 5 000 korun uložený v tmavohnědé kožené náprsní tašce.
Soudní komise se na místo dostavila odpoledne a ohledací lékař konstatoval proříznutí hlavní krční tepny pravděpodobně břitvou a nařídil dopravu těla do umrlčí komory za účelem soudního ohledání.
Strážmistři Kuře a Richter byli vysláni do okolních obcí, aby podle listonošem udaného popisu pátrali po pachateli činu. Usmálo se na ně štěstí, neboť kolem 18. hodiny zahlédli muže daného popisu na železniční zastávce ve Lhotě, jak nastoupil do osobního vlaku jedoucího ve směru na Hlučín. Četnická hlídka přistoupila ke kontrole muže v zeleném gumovém plášti a s černým kloboukem na hlavě a zjistila v něm obchodního cestujícího Josefa Neumanna z Hlučína.
Století četnické kriminalistiky 1850 - 1945Nový čtrnáctidílný seriál serveru Technet.cz od četníka Michala Dlouhého. Čtrnáctidílný seriál vás provede téměř stoletým obdobím existence četnictva na našem území. Postupně se podíváme na kriminalistickou taktiku a metodiku vyšetřování nejvážnějších trestných činů, rozvoj pátrací služby, daktyloskopii, mechanoskopii, ale i evidenci zločinců, četnické pátrací stanice, dopravní prostředky používané při výkonu služby a další. Potkáte se i se skutečnými četníky, kteří se stali předobrazem seriálových postav. Seriál volně čerpá z publikace Století četnické kriminalistiky, kterou vydalo chebské nakladatelství Svět křídel. Dosud vyšlé díly najdete zde. |
Na následující zastávce v Háji muže vyzvali k vystoupení z vlaku a za přítomnosti obecního starosty jej začali vyslýchat k případu loupežné vraždy řeznického mistra. Neumann zpočátku houževnatě zapíral, ale usvědčily jej krvavé šmouhy na okrajích pravé manžety rukávu košile a při osobní prohlídce u něho bylo nalezeno 5 122 korun. Až pod tíhou těchto důkazů se četníkům ke spáchání vraždy doznal. Uvedl, že Mindlera osobně znal a věděl o něm, že vždy s sebou nosí větší obnos peněz na výkup dobytka. Řezníkovo hrdlo prořízl břitvou, kterou při útěku z místa činu odhodil v lese, přesné místo označit nedovedl. Uvedené dostačovalo k sepsání zprávy o zatčení a dodání Josefa Neumanna do vazby okresního soudu v Opavě.
Druhého dne se štítinští četníci snažili v lese nalézt vražednou zbraň - břitvu, ale jejich snaha byla marná.
Zajištěná daktyloskopická stopa byla zaslána četnickému oddělení u poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze, které zpracovalo znalecké dobrozdání, že zajištěná stopa je otiskem levého palce Josefa Neumanna, jehož otisky prstů byly v Ústřední daktyloskopické sbírce vedeny od roku 1925, kdy byl daktyloskopován v souvislosti s jeho vyšetřováním pro zločin těžkého poškození na těle. Tehdy byl soudem pro nedostatek důkazů osvobozen.
Uvedené dobrozdání však mělo klíčový význam při hlavním líčení, neboť Neumann uvedl, že byl vyšetřujícími četníky k přiznání donucen. Na základě daktyloskopického dobrozdání byl opavským krajským trestním soudem Josef Neumann odsouzen pro zločin loupežné vraždy spáchané na řeznickém mistru Albertu Mindlerovi.
Daktyloskopie - karty žen měly fialový okraj
Používání daktyloskopie k boji se zločinem má na našem území dlouhou tradici, o čemž svědčí i skutečnost, že první pokusy o využití daktyloskopie činil mladý pracovník pražského policejního ředitelství František Protivenský, který v červenci roku 1891 daktyloskopoval některé pachatele.[1]
Obálka knihy Století četnické kriminalistiky
Zajímavostí je, že předchůdkyně daktyloskopie, Bertillonova antropometrie (metoda Alphonse Bertillona založená na měření částí těla a dobře známá například ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky), byla u pražského policejního ředitelství jako identifikační metoda zavedena až v roce 1900. Od února roku 1903 již však bylo kromě antropometrických měření prováděno i daktyloskopování osob a počínaje dnem 9. září roku 1908 byly vyhotovovány pouze daktyloskopické karty.
Takřka ve stejné době, v roce 1907, založil na okresním četnickém velitelství na Královských Vinohradech rytmistr (kapitán) Josef Povondra daktyloskopickou sbírku, do které počínaje dubnem roku 1911 zasílaly jednotlivé četnické stanice daktyloskopické karty osob.[2]
Daktyloskopické karty měly velikost 34 x 21 cm, byly zhotovovány z kvalitního tvrdšího papíru, obsahovaly potřebné osobní údaje (nacionálie, popis osoby, včetně zvláštních znamení, fotografie a podpis osoby), válené otisky všech deseti prstů a obyčejné otisky všech prstů obou rukou s výjimkou palců. Klasifikační metoda vycházela z tzv. bruselského vzoru vytvořeného kombinací systému Juana Vucetiche a systému Edvarda Richarda Henryho. Karty žen byly ke snazšímu rozlišení opatřeny na horním okraji tři centimetry širokým fialovým páskem.[3]
Daktyloskopická karta
Vzápětí po vzniku samostatného československého státu bylo dosavadní daktyloskopické oddělení poznávacího úřadu pražského policejního ředitelství [4] přetvořeno na Ústřední daktyloskopickou stanici pro Československou republiku. Toto rozhodnutí se později promítlo v nařízení vlády, kterým byl v nově vzniklém státě zřízen rejstřík trestů.[5]
Instrukce pro daktyloskopickou službu četnictvaVýše uvedené nařízení vlády upravovalo okruh daktyloskopovaných osob. S výjimkou osob mladších osmnácti let, byly daktyloskopovány všechny osoby, které:
Pořízení otisku prstů bylo nařizováno současně s nařízením výkonu trestu a mohlo od něho být upuštěno v případě, že odsouzená osoba byla podle výpisu z rejstříku trestů nebo podle trestního oznámení již dříve daktyloskopována četnictvem nebo jiným bezpečnostním úřadem. Smyslem vedení daktyloskopických registrací osob bylo:
|
V roce 1922 bylo zřízeno při poznávacím úřadu pražského policejního ředitelství zvláštní četnické oddělení,[6] které mělo za účelem zkvalitnění výkonu četnické pátrací služby podávat znalecké posudky za využití daktyloskopické evidence pražského policejního ředitelství. V čele tohoto oddělení stál štábní kapitán výkonný Josef Povondra, jehož sbírka, tehdy čítající na 25 000 daktyloskopických karet, rozšířila daktyloskopickou evidenci pražského policejního ředitelství. Zřizovací výnos uvedl v platnost i Instrukci pro daktyloskopickou službu četnictva, která upravovala výkon daktyloskopické služby u četnictva.
Instrukce pro daktyloskopickou službu četnictva byla spolu s vysvětlivkami uveřejněna v již mnohokráte zmiňovaných Pokynech pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů.[7] Autoři této příručky neopomněli zmínit přínos všestranného českého vědce Jana Evangelisty Purkyně a označili ho jako: zakladatele moderní daktyloskopie, zjišťování osob podle otisků a čar prstových.[8]
Málem zpochybnil daktyloskopii
Štábní kapitán Josef Povondra sehrál hlavní roli v případu lupiče pokladen Aloise Koštála, který se pokusil vyvrátit základy daktyloskopie.
V noci na 25. dubna 1925 byla vyloupena pokladna v kanceláři sklárny v Libochovicích v okrese Roudnice nad Labem a bylo z ní odcizeno 33 965,43 korun. Místní četníci na místě činu zajistili střepinu skla z okna, na které byl otisk prstu. Uvedená stopa, jak zjistilo tehdejší četnické oddělení poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze, byla otiskem levého ukazováku lupiče pokladen Aloise Košťála a stala se jediným důkazem v soudním procesu vedeném u Krajského soudu v Litoměřicích.
Svědectví Košťálovy ženy a matky, že byl v inkriminovanou dobu doma, jakož i tvrzení obžalovaného, že se nejedná o jeho otisk, nýbrž o otisk jiného pachatele, vedlo k osvobozujícímu výroku soudu. Státní zástupce však podal odvolání a druhoinstanční soud si vyžádal posudek antropologického ústavu v Praze, zda je možno, aby existoval druhý člověk, který má na prstech stejné papilární linie jako má Alois Košťál. Profesor Jindřich Matiegka ve svém posudku potvrdil nález velitele četnického oddělení štábního kapitána Josefa Povondry a podal obsáhlou vědeckou zprávu, z níž vyplynulo, že omyl jest zcela vyloučen.
Dne 2. června 1925 byl Košťál v obnoveném řízení odsouzen na 18 měsíců do těžkého žaláře a dodán do trestnice v Praze na Pankráci. Jeho žena a matka byly zároveň odsouzeny pro křivé svědectví.
Major Josef Povondra.
O rok později, v noci na 18. října 1926 byla vyloupena pokladna spořitelního a záložního spolku ve Smolnici v okrese Louny. Odcizeno bylo 24 639 korun. Pachatelé vnikli do objektu z návsi oknem, u něhož nařízli a poté vymáčkli kus skla o rozměrech 27 x 4 centimetrů a vzniklým otvorem otevřeli okenní závěr.
Velitel četnické stanice ve Smolnici ještě týž den vezl osobně do Prahy tři úlomky skla. Na dvou z nich byl otisk prstu. Štábní kapitán Povondra po pouhém prohlédnutí stop prohlásil, že se s určitostí jedná o otisk levého ukazováku Aloise Košťála, neboť tento otisk mu utkvěl v paměti z doby řízení před soudem v Litoměřicích.
Uvedená domněnka byla následně potvrzena porovnáním s daktyloskopickou kartou. Smolničtí četníci byli však velmi překvapeni tvrzením Košťálovy manželky v jejich bytě na Kladně, kam ho jeli ihned zatknout, že manžel je v trestnici na Pankráci a že bude propuštěn až 12. listopadu téhož roku. Vedení trestnice rezolutně vyloučilo hypotézu vyšetřujících četníků, podle níž by Košťál opustil trestnici a po činu se vrátil zpět.
Stačí si uříznout bříška prstů?Dají se metody daktyloskopie obejít? Lze si uříznout bříška prstů a nezanechat otisky? Jak se snímají otisky prstů dnes? Odpovědi najdete v tomto článku.  Ukázka rozhraní automatického identifikačního systému |
Důvěryhodnost daktyloskopie se tehdy otřásala v základech a štábní kapitán Povondra prožil bezesnou noc, během které ale přišel na myšlenku porovnat navzájem úlomky skla. Oba úlomky, na kterých byl otisk prstu, se od třetího lišily barvou ale i tloušťkou. Po přivezení celého okenního křídla bylo potvrzeno, že do otvoru zapadá pouze úlomek, na kterém nebyl otisk prstu.
Dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že Alois Košťál byl v trestnici pověřen funkcí lampáře a měl tudíž přístup do různých částí trestnice, kde se mohl stýkat s ostatními trestanci. Na kousky skla z rozbité lampy otiskl svůj levý ukazovák, který zapříčinil jeho uvěznění, a předal je spolu s tipem na vyloupení pokladny ve Smolnici propuštěnému trestanci, aby je podstrčil na místě činu. Uvedeným činem sledoval vyvrácení jednoho ze základních východisek daktyloskopie o jedinečnosti a neopakovatelnosti papilárních linií. Tímto chtěl dokázat že on, jeho žena a matka byli nevinně odsouzeni a hodlal žádat náhradu za odpykaný trest.[9]
Desetitisíce daktyloskopických stopO činnosti četnického oddělení v letech 1922 - 1927 svědčí i následující údaje. Bylo zpracováno 69 929 daktyloskopických karet, pomocí kterých byla zjištěna totožnost 33 275 osob, z nichž uvedlo nepravou totožnost 5 409 potulných cikánů a 1 147 jiných osob. K posouzení byly zaslány stopy zajištěné na místě činu 4 648 případů, ale pouze 2 308 jich bylo použitelných (což není ani 50 %), a porovnáním těchto stop byli zjištěni pachatelé 297 trestných činů. Za sledované období zpracovalo uvedené oddělení 282 znaleckých posudků z oboru daktyloskopie.[10] Na využívání daktyloskopie a rozvoj četnické pátrací služby vyčleňovala četnická správa ze státního rozpočtu následující finanční prostředky: v roce 1923 se jednalo o 100 000 korun, v roce 1924 80 000 korun a v roce 1925 opět 100 000 korun.[11] Od roku 1926 byly některým četnickým stanicím přidělovány daktyloskopické soupravy[12] a počínaje rokem 1928 se daktyloskopováním zabývaly nově zřízené četnické pátrací stanice.[13] |
Vzhledem k přetrvávajícím snahám četnictva o získání samostatnosti v oblasti výkonu pátrací služby došlo v roce 1928 k osamostatnění četnického oddělení od pražského policejního ředitelství a změně jeho názvu na Ústřední četnické pátrací oddělení,[14] přičemž ústřední daktyloskopická sbírka zůstala i nadále u pražského policejního ředitelství, u kterého vznikla v roce 1929 Všeobecná kriminální ústředna, která zajišťovala i v oblasti daktyloskopie mezinárodní policejní spolupráci.[15]
Do ústřední daktyloskopické sbírky přibývalo ročně 10 až 12 000 karet, takže v roce 1939 obsahovala 250 200 daktyloskopických karet.[16]
Výše popisovaná soustava obsahující otisky všech deseti prstů sloužící zejména k identifikaci osob se nazývá soustavou dekadaktyloskopickou a k porovnání se stopami zajištěnými na místě činu mohla být použita pouze ve vztahu ke konkrétním podezřelým osobám, jejichž přítomnost na místě činu se buď potvrdila, či vyloučila.
Daktyloskopická souprava
Ve snaze vytvořit daktyloskopickou soustavu umožňující nalezení pachatele na základě zanechaného daktyloskopického otisku na místě činu vznikla soustava monodaktyloskopická, kterou navrhl v roce 1926 švýcar František Born, jehož systém byl zaveden i v Praze u Všeobecné kriminální ústředny.
Daktyloskopie jako metody k identifikaci osob bylo využito i v souvislosti s řešením otázky potulných cikánů zvláštním zákonem a Ústřední četnické pátrací oddělení bylo pověřeno vedením Ústřední evidence potulných cikánů, neboť každý potulný cikán starší 14 let musel mít cikánskou legitimaci obsahující otisky všech deseti prstů a za účelem zjišťování totožnosti těchto osob zákon opravňoval bezpečnostní orgány (četnictvo a státní policii) kdykoliv provádět u potulných cikánů antropometrická měření, snímání daktyloskopických otisků a zkoumání zvláštních znamení.[17]
Poděkování:
Příspěvek byl zpracován na základě publikace "Století četnické kriminalistiky", kterou vydalo nakladatelství Svět křídel. Práce je završením čtvrt století trvající vědeckovýzkumné činnosti JUDr. Michala Dlouhého, Ph.D., který na uvedené téma zpracoval diplomovou a rigorózní práci na Právnické fakultě UK Praha a disertační práci na Policejní akademii ČR. Vědecké bádání autora je věnováno organizaci četnictva na našem území a jím vykonávané pátrací službě. Publikace je pojata jako naučně populární, obsahuje reálie, skutečné kriminální případy a řadu obrazových příloh.
Novinky o literární tvorbě Michala Dlouhého najdete na jeho stránkách zde nebo na Facebooku.
Použitá literatura
|
