"Prosím vás, to opravdu není nutné! Já už nějaké fotky mám!" snažím se takřka úpěnlivě vysvětlit vrchnímu stevardovi anglicky i německy, že není potřeba znovu prostírat všechny stoly. "Ale ne, to není vůbec žádný problém," mávne rukou muž oblečený do černého trika bez rukávů. V pozadí zatím kmitá pět lidí a nosí na stoly já nevím kolik druhů vidliček, nožů, lžiček a skleniček. Jsem sám ve vlaku, který se spíše podobá luxusnímu hotelu, a číšníci, místo aby šli po půlnoci odpočívat, musí i přes mé chabé protesty vyzdobit vagon, aby "byla fotka úplná". Jak jsem se vlastně do přepychového vlaku Majestic Imperator dostal?
Je půl jedenácté večer, sedím ve vídeňské kavárně a pokouším se pochopit, jak se to seběhlo, že namísto poklidného večera doma jsem jel z Prahy do Vídně jen proto, abych se vzápětí jiným vlakem vrátil z Vídně do Prahy. Nadšeně mi to vysvětluje pan Tomio Okamura: "Lidi jsou docela vláčkaři. A když jsem se dozvěděl, že ten vlak vůbec nejezdí na pravidelné lince a že má spojitost s Českou republikou, tak jsem vám poslal pozvánku."
Tomio Okamura ve vagónu Ambassador
Pan Okamura je ředitelem cestovní kanceláře a vlak, o kterém mluví, je opravdu unikát. Alespoň pro běžné smrtelníky. Nejezdí na pravidelné lince, ale dá se objednat. Jeho pronájem skutečně není v možnostech běžných cestujících: 40 800 eur na pět hodin jízdy (1,1 milionů Kč). "Ale peníze pro nás nebyly důležité. Našim klientům jsme chtěli nabídnout skutečně jedinečný zážitek, takový, který by bez nás prožít nemohli," mávne nad částkou ředitel cestovky, která do Prahy a dalších měst střední Evropy dováží turisty například z Japonska. Tentokrát jde o stočlennou skupinu zámožných podnikatelů a objednavatelem je jedna z největších světových pojišťoven.
Atrakce pro turisty to rozhodně byla
"Měl jsem neobvyklý problém. Ti lidé jsou tu pět dní a já měl neomezený rozpočet. Takže šlo o to zařídit, aby byla akce nejen nákladná, ale taky jedinečná, aby si ji tito bohatí podnikatelé nemohli sami dovolit. Když jsem našel stránky toho vlaku a domlouval jsem podmínky, tak jsem věděl, že na tuhle jízdu naši turisté hned tak nezapomenou."
Únava odchází, úžas přichází
Zjistil jsem tedy, že pan Okamura se mnou uvidí vlak poprvé v životě, že jej také zná jen z fotek a popisu na internetu. Oba jsme už byli celkem netrpěliví, až se setkáme se zástupcem firmy, která Majestic Imperator provozuje. Ukázalo se, že si nás přišel vyzvednout sám pan majitel Gottfried O. Rieck. Noční Vídní (ze které jsem ten den viděl jen nádraží) jsme auty dojeli do provozních prostorů vídeňského Südbahnhof. Byla tma a úplné ticho a čtyři vagony, ke kterým jsme se blížili, z dálky nijak zvlášť majestátně nevypadaly.
Ale zdání klame. Už po nástupu do posledního vagonu je jasné, že tohle není žádná druhá třída. Přesvědčil mne o tom i třeba zběžný pohled do kupé, luxusní čalounění a těžké, prošívané záclony... Trochu nepatřičně působily jen batohy a bundy, které byly na širokých sedačkách nedbale odložené. Připomene mi to znovu, že jsem nyní na osm hodin jediný cestující v tomto pětihvězdičkovém hotelu na kolečkách, takže personál má určitě ještě co připravovat.
Postupujeme dále vpřed vagonem Elisabeth a konečně chápu, za co že se platí ten milionový pronájem.
Tázavě se podívám na majitele, a ještě než stihnu vyslovit otázku, co na stole dělá všechno to nádobí, když teď pojedeme osm hodin, odpovídá promptně: "Pictures... To jsme připravili pro vás, pak to zase uklidíme." Těžce jsem polknul a jal se seřizovat foťák, abych ten přepych pro vás mohl zachytit. "Rozsvítit by asi nešlo, že?" ujišťuji se pro jistotu při pohledu na nastavenou citlivost. Bohužel prý ne, vlak stojí, jedeme ze záložních baterií. Teprve při jízdě bude dynamo generovat dostatečný proud potřebný pro plné osvětlení.
Naštěstí mám externí blesk a po několika pokusech se mi daří zahnat tmu natolik, že jsou fotky přijatelné a já se nemůžu dočkat dalších vagonů. Únava je ta tam.
Zatímco pan Okamura je podobně ohromený jako já, majitel vlaku se zde chová jako doma. Nadšeně nám ukazuje záclony, které pocházejí ze střední části opony vídeňské opery, tu zase upozorňuje na vzácný obraz a je vidět, že interiér vlaku doslova vypiplal - každý detail se v jeho podání mění v kousek historie.
Když si všiml našeho zájmu, odběhl do kanceláře (ano, má ve vlaku svoji kancelář) a vrátil se s knihou o historii. Prý mi ji věnuje. Když nám v ní ukazuje jednotlivé milníky, historická data a příběh stavby novodobého vlaku, s úlevou vypínám diktafon, kterému beztak docházela paměť - nebudu muset přepisovat německá a francouzská jména podle poslechu.
"Ano, je to taková moje láska. Když jsem se do rekonstrukce pustil, všichni se mi smáli. Jsem pořád ještě nadšený, že se mi splnil sen," vypráví nám majitel. Od malička se chtěl stát strojvedoucím, a i když rodiče by svého syna raději viděli na univerzitě, nebránili mu. Už od začátku byl výjimečně schopný, dočteme se třeba, že v jednadvaceti se stal kvalifikovaným řidičem rakouských drah. Ve třiadvaceti dokonce řídil transalpský vlak a prý byl nejmladší v historii, komu takový úkol svěřili.
Původní i nový vlak pocházejí z Čech
Když v roce 1988 dostal místo ve vedení a oslavoval konec své kariéry coby strojvůdce, pozval své přátele na luxusní projížďku historickým vlakem z Vídně do Budapešti. Tato cesta, pro kterou popůjčoval různé originální vagóny z celé Evropy, se stala nejen završením jedné etapy jeho kariéry, ale také předzvěstí splnění jeho snu. Gottfried se začal více zajímat o historické vlaky, sháněl jejich původní plány a přemýšlel, jak oživit vlak Court Salon France, kterým jezdil císař František Josef I. a císařovna Alžběta (Elisabeth, známá také jako Sissy).
Vlak císaře si prožil svá léta slávy na kolejích po celé Evropě. Po zániku monarchie však upadl v zapomnění i samotný vlak. Některé z vagónů sice občas dráhy zařadily do souprav, ale brzy tento zájem opadl. Po druhé světové válce byla většina vagónů zničená. V Národním technickém muzeu v Praze je (respektive byl a bude) k vidění jídelní vůz z roku 1891, a salónní vůz císařovny Alžběty je zase umístěn v Technickém muzeu ve Vídni. Rieck se začal zajímat, jaké jsou možnosti obnovit slávu tohoto vlaku.
Naštěstí se jeho zájem posléze setkal s porozuměním jeho nadřízených, a v listopadu 1992 vyjel na koleje první vagón připomínající doby dávno minulé. Jde o repliku vyhotovenou v Českých Velenicích. Někteří ze zdejších pracovníků si podle pana Riecka ještě pamatovali doby, kdy v mládí podobné vozy stavěli.
Kam i císař pán chodil sám?
Bylo mi jasné, na co se mě zeptají naši čtenáři, tedy, tady to máte:
Ale pojďme se raději podívat na něco mimo mísu - a sice na to, jak a z čeho byl vlak vyroben.
Technické detaily
Už původní vlak císaře Františka Josefa byl technologicky na výši. Každý z tehdejších osmi vozů měl dřevěnou střechu pokrytou železnými a měděnými pláty. Podlaha byla z trojí vrstvy dřeva a pokryta korkem. Pro větší pohodlí a tlumení vibrací byl vlak vybaven koberci. Stěny byly většinou z dubového dřeva a impregnovaný papír zajišťoval zvukotěsnost a izolaci proti chladu.
Tyto charakteristiky byly zachovány i při stavbě nových vagónů, ačkoli byl kladen důraz na citlivou modernizaci. Podvozek je přizpůsoben současným evropským normám a každý vagon vlaku tak může jezdit i jako součást jiné soupravy (i když to je prý spíše výjimka).
Prvním vozem, který dal pan Rieck "do kupy", byl Salon I, v jeho případě se také jedná o rekonstrukci, ne o repliku. Obnoven byl v Českých Velenicích roku 1992. Následoval vagon Elisabeth, se čtyřmi kupé a kavárnou s barem patří k těm skromnějším a útulnějším vagonům.
Ve vagonu Fourgon je zázemí pro personál, především dieselový agregát, kuchyně a spižírna / lednička. Kromě elektrické trouby a plynového sporáku slouží k ohřevu jídla také speciální svíčky. Kuchař zdůraznil, že pro chlazení stále využívají led, pokud nechtějí zapínat ledničku. Tentokrát se ale chystali na obsluhování stovky hostů, a proto byli poměrně naloženi. Přesto bývá spíž zaplněna i mnohem více.
Nejimpozantnějším je pravděpodobně vůz nesoucí honosný název Excelsior. Kromě míst k sezení pro 43 hostů a malého baru je zde také pomenší plocha, kterou je možné využít i jako taneční parket, případně, jak s pousmáním říká pan Rieck, jako "disco." Hned nám také předvedl, jak se dokáže proměnit v dýdžeje. Červená světla se rozblikala do rytmu hudby zcela nepatřičné pro dané prostředí. Teprve po chvíli naladil klasický vídeňský valčík a pokračoval s námi v prohlídce vozu.
Víceúčelová půlkruhová plocha ve voze Excelsior
...a její "disco" verze
Neméně reprezentativní je i vagón Ambassador, kde se pohodlně usadí 36 lidí. Právě zde jsou záclony z původní opony vídeňské opery.
Majitel prý strávil a tráví mnoho času sháněním drobných detailů a původních předmětů, aby učinil zážitek ještě autentičtějším. Jednotlivé relikvie loví po sběratelích nebo skupuje na burzách. Získal tak i zrcadlo císařovny Alžběty (Sissy), před kterým se nechal vyfotit.
Noc v prázdném vlaku
Vlak se vydal k hranicím, personál (po již zmíněném nedorozumění se zbytečným uklízením příborů) se vydal na kutě a já měl celý vlak pro sebe. Luxus na sebe vzal trochu potemnělou atmosféru, v každém vagónu svítila jen jedna či dvě lampičky, jejichž světla se odrážela v nablýskaném nádobí a ozdobách. Krajina ubíhala za oknem, do kterého nahlížel měsíc... a jemné pohupování bránilo, abych vám ten zážitek alespoň přiblížil nerozmazanou fotkou.
Únava mě zmohla poměrně brzy, a tak jsem ulehl do kupé, nastavil si sedačky do polohy "kanape" a nechal se ukolébat.
Nástup cestujících v Praze
Ráno už mě vítala známá česká krajina, a na depu, kde jsme zastavili před příjezdem na Hlavní nádraží v Praze, také skupina lačných fotografů. Vystoupil jsem z vlaku a pořídil několik fotek z venku. K mému překvapení vlak odjel beze mne, a já musel na Hlavní nádraží dorazit MHD. Nechci si nijak stěžovat, ale je to přeci jen trochu kontrast...
Na Hlavním nádraží jsem byl dříve, než Majestic, a tak jsem aspoň mohl potkat i napjaté zástupce cestovní kanceláře, kteří organizovali slavnostní nástup japonských cestujících do vagónů (po nezbytných červených koberečcích). Vlak po svém příjezdu vzbudil patřičnou pozornost i mezi cestujícími na nádraží, jistě díky svému historickému vzhledu, částečně i kvůli všudypřítomným kameramanům a fotografům.
Japonští turisté, tentokrát před objektivem Pražanů.
Kuchař si pozornost médií velice užíval...
S vlakem se fotili nejen jeho cestující, ale i kolemjdoucí. Je vidět, že historie nás stále fascinuje, stejně jako vláčky. Jak řekla císařovna Alžběta: "Vzdálené cíle jsou tak přitažlivé právě kvůli cestě, která mezi nimi a námi leží..."
Odkazy
-
Oficiální stránky vlaku Majestic Imperator (německy, anglicky, japonsky)
