Když mongolští nájezdníci dobyli v roce 1271 Čínu, proměnili se barbaři a nájezdníci na spořádané vládce říše. Změnit museli i svůj systém financování, a tak rabování a dobývání nahradily například daně. Mongolští vládci, jmenovitě Kublaj-chán, tak výrazně podpořili rozšiřování těžby stříbra v oblasti jihozápadní Číny. Investice to byla velmi důležitá a daně z těžby po jistou dobu plnily státní rozpočet z více jak 40 procent.
Nebylo to ovšem zadarmo. Redukce stříbrné rudy na samotný cenný kov byl poměrně složitý proces, během kterého se uvolňovaly i jedovaté látky, například sloučeniny olova. A to v překvapivě velkém množství, ukázali geologové z univerzity v Pittsburghu v časopise Environmental Science & Technology. Vědci zkoumali obsah kovů v usazeninách z jezera Erdai (to znamená Ucho, jezero má jeho tvar), které leží také v oblasti jihozápadní Číny, nedaleko stříbrných Kublaj-chánových dolů.
Bahno bylo prakticky neznečištěné až do vrstev odpovídajících zhruba době 1 500 př.n.l., kdy se v nich začaly objevovat velmi slabé stopy znečištění z těžby mědi, která se zhruba v té době začala v Číně používat. Postupně se množství znečišťujících látek mírně zvyšovalo, ale zůstávalo na poměrně nízké úrovni, až do 13. století, kdy přišel výrazný zlom.
Koncentrace kovů, především olova, v sedimentech z dob mongolské okupace dosahovaly hodnot vysoce překračující současné hygienické normy, a tedy znečištění způsobené těžbou v moderních dobách (nejvyšší hodnota ze 13. století byla 119 mikrogramů olova na jediný gram sedimentu, což je množství, které by se mělo výrazně podepisovat i na životě v jezeře).
Tváří se nevinně, ale ten muž byl nebezpečný nejen svým sousedům, ale i životnímu prostředí. Portrét Kublaj-chána, který má zachycovat jeho podobu zhruba 60. letech 13. století. Pořízen byl ovšem posmrtně, v roce 1294.
I když je na čínském případu vidět, že v některých oblastech mohlo být znečištění i ve starších dobách výrazné, v globálním měřítku představuje v podstatě jen moderní problém. (Byť například na území pozdní říše římské bylo kvůli zdravotním dopadům zakázáno zpracování olova a mohlo se provádět jen v provinciích.) Pro ilustraci, za posledních sto let se koncentrace olova v atmosféře zvýšila pětinásobně proti čtvrtohornímu průměru. Není to sice v průměru nijak nebezpečná koncentrace, avšak není to nic pozitivního a není důvod proti tomu nebojovat, pokud náklady nejsou nesmyslně vysoké.
Stříbro, benzín a ti třetí
Na území Čech a Moravy máme první případy lokálního znečištění z „průmyslové“ činnosti zhruba z doby přelomy našeho letopočtu. Objevují se v sedimentech na dně šumavských jezer, a zřejmě jde o kov uvolňovaný při těžbě zlata. To se netěžilo přímo v nich, jde o spad z hutní činnosti prováděné jinde, zřejmě na dnešním území ČR. Koncentrace jsou to malé a víme o nich díky velké citlivosti moderních detekčních metod.
Později se olovo těžilo společně se stříbrem v Příbrami, Kutné Hoře i Jáchymově a používalo se například na výrobu skleněných vitráží nebo knižních matric. Otravy tímto kovem nebyly ničím neobvyklým a například známý Georgius Agricola, který působil v Jáchymově, ve své slavné encyklopedii „De re metallica“ (česky se překládá jako „Zrod nauky o kovech“) považoval za vhodný protijed proti otravě olovem máslo.
Těžba a hutnictví zůstávaly hlavním zdrojem olova ještě koncem 19. století (víme to díky tomu, že v odpadu z každého zdroje je trochu jiný poměr izotopů olova). V průběhu 20. století jeho uvolňované množství stoupalo, největší vliv mělo na našem území spalování uhlí, na druhém místě bylo olovo z olovnatého benzínu. Množství olova uvolňované do ovzduší ze všech zdrojů výrazně pokleslo až na konci 20. století.
