Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let. Exkluzivní seriál o dobývání vesmíru

aktualizováno 
Počátkem roku 1954 seděl šéf oddělení vědeckého výzkumu americké Národní meteorologické služby Harry Wexler ve své kanceláři ve Washingtonu a probíral se došlou poštou. Mezi kupou úřední korespondence ležela i nenápadná bílá obálka, na níž byl jako odesilatel uveden jakýsi Arthur Clarke.

Americká experimentání meteorologická družice Nimbus 1

Začínající spisovatel sci-fi románů z Anglie a autor myšlenky stacionárních spojových družic Wexlera upozorňoval na možnost využití družic k snímkování oblačnosti z oběžné dráhy. Záběry pořízené televizními kamerami a okamžitě předávané na Zemi by mohly výrazně napomoci meteorologům zejména při sledování hurikánů, ohrožujících každoročně majetek i životy obyvatel jižních částí Spojených států. Nevědomky tak opakoval prorocká slova, která napsal již v roce 1939 pracovník americké meteorologické služby George Mindling.

Wexler zpozorněl. Idea snímkování oblačností z velké výšky mu nebyla cizí. Vždyť se krátce po návratu z vojenské služby po druhé světové válce podílel na řadě pokusů s výškovými raketami pro meteorologické účely včetně pořizování snímků palubními fotoaparáty. A hurikány ho zajímaly hodně dlouho – byl jedním ze tří důstojníků armádního letectva, kteří se 14. září 1944 na palubě malého bombardéru Douglas A-20 „Havoc“ vydali jako první na světě nad zátokou Chesapeake do oka hurikánu.

Dopisování trvalo několik měsíců. Pak se Clarke začal intenzivně zabývat potápěním v moři u Cejlonu (nyní Srí Lanka) a Wexler se chystal na expedici do Antarktidy v rámci amerického programu Mezinárodního geofyzikálního roku (MGR).

Přesto Wexler na družice pro meteorologii nezapomněl. V srpnu 1954 otiskl rozpracovanou myšlenku v prestižním časopise Britské meziplanetární společnosti. Také rozhodil sítě mezi svými nadřízenými. Ti se jeho nápadem nadchli a jeho program propagovali ještě výše.

Otec meteorologických družic H. Wexler
Otec meteorologických družic H. Wexler

V březnu 1958 idea dorazila až do nejvyšších sfér. Prezidentův Poradní výbor pro vědu ve své zprávě o americkém výzkumu vesmíru napsal: „Družice, které obrátí svoji pozornost směrem k Zemi, mají obrovský význam pro meteorologii a mohou případně přispět k větší spolehlivosti předpovědí počasí.“

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli


Zájem mají vojáci

V březnu 1955, dlouho vypuštěním prvních družic, se americké vojenské letectvo začalo zajímat o využití družic k špionážním účelům – ke snímkování území Sovětského svazu, zemí Varšavské smlouvy a Číny. Firma RCA navrhla vybavit družice televizními kamerami, ale vojenští odborníci usoudili, že rozlišovací schopnost takto pořízených záběrů nebude pro jejich potřeby dostačovat. Pozdější experimenty jejich obavy potvrdily.

Proto se rozhodli jít technicky komplikovanější cestou: Pořizovat snímky na kvalitní fotografický materiál kamerami s dlouhofokálními objektivy a exponované snímky dopravit ke zpracování a vyhodnocení na Zemi.

Ještě před tím, než se tento projekt dostal do stádia realizace, uvědomili si, že by měli snímkovat oblasti zájmu v době, kdy tomu nebude bránit oblačnost. Proto již v dubnu 1958 ustavila přísně tajná vojenská výzkumná organizace ARPA (Advanced Research Projects Agency) zvláštní komisi pro meteorologické družice. Její členové doporučili v srpnu 1958 oprášit návrh firmy RCA na snímkování Země televizními kamerami, ale nikoli k účelům výzvědným, nýbrž pro pořizování záběrů oblačnosti.

Meteorologická služba (Weather Bureau) byla formálně civilní organizace. Přesto pěstovala úzké vztahy s armádou, a to od doby svého zrodu v roce 1870, ostatně tehdy byla součástí vojenských sil USA.

Proto hned od počátku na přípravě vojenských meteorologických družic spolupracovalo s ARPA také Wexlerovo vědecké oddělení, i když jeho šéf ještě mrznul v Antarktidě.

Nicméně první pokusy se získáním přehledu o globálním rozložení oblačnosti uskutečnili Američané pod hlavičkou NASA počátkem roku 1959. V rámci projektu Vanguard, který provázely četné nezdary, vypustili 17. února toho roku z Cape Canaveral na Floridě druhou úspěšnou družici této řady – Vanguard 2. Na palubě nesla dva miniaturní dalekohledy, v jejichž ohnisku byly umístěny fotočlánky. Experiment připravil William G. Stroud a zařízení postavila firma Perkin Elmer, známý výrobce špičkových optických přístrojů pro vědecké instituce.

Díky tomu, že družice rotovala kolem své osy, mohly teleskopy pořizovat velice hrubé snímky osvětlené polokoule Země, na kterých se daly rozeznat větší masivy mraků. Bohužel družice byla špatně vyvážená, takže rotovala trochu chaoticky a Stroud dostal mnohem méně výsledků, než čekal. Kromě toho elektrickou energii dodávaly jen rtuťové chemické baterie, které dlouho nevydržely a družice se již po 19 dnech odmlčela. I tak – s určitou mírou nadsázky – můžeme Vanguard 2 považovat za první meteorologickou družici.

Její výsledky povzbudily i vojáky, kteří začali v rámci projektu s krycím názvem Corona vypouštět špionážní družice řady Discoverer, vybavené fotografickým zařízením. Potřebovali proto co nejrychleji získat přístup k údajům o oblačnosti nad sovětským územím, a tak se snažili všemožně vývoj operačních meteorologických družic u firmy RCA urychlit.

Na scénu přichází TIROS

Od 1. října 1958 začal v USA pracovat Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA), do jehož kompetence zákonodárci převedli civilní výzkum vesmíru. Protože o kosmickou meteorologii se kromě vojáků zajímala díky Wexlerovi i civilní meteorologická služba, rozhodla vláda v březnu 1959 předat vývoj prvních družic NASA. Počítalo se s tím, že bude snazší vychytat případné mouchy veřejně a v budoucnosti stejné nebo podobné družice použít i v utajované vojenské sféře. Firma RCA tak nyní měla naději své zisky zdvojnásobit.

Práce pokračovaly velice rychle a 1. dubna roku 1960 vzlétla první družice TIROS (Television and Infra Red Observation Satellite). Vynesla ji z mysu Canaveral na dráhu ve výši okolo 700 kilometrů a se sklonem 48,3° k rovníku nosná raketa Thor Able.

Družice první desetikusové prototypové série nesly dvě vidikonové televizní kamery s 500 řádky po 500 obrazových bodech, citlivé ve viditelné a blízké infračervené oblasti spektra, které pořizovaly snímky oblačnosti s rozlišením až 300 metrů. Protože družice zásobovalo elektrickou energií přibližně 9000 křemíkových slunečních článků, byla doba životnosti těchto satelitů podstatně delší, než u Vanguardu 2.

Od druhého exempláře nosily tyto satelity též infračervené radiometry, které v první řadě měřily teplotu atmosféry a zemského povrchu, ale vypovídaly i o obsahu vodní páry v ovzduší. Také se zvýšil sklon oběžné dráhy. Od páté družice v řadě byly vysílány na dráhy se sklonem 58° a počínaje satelitem devátým pak na dráhy se sklonem 96° až 98°. Tyto mírně retrográdní dráhy mají tu vlastnost, že jejich rovina si dlouhodobě zachovává neměnnou orientaci vůči Slunci, a satelit proto přelétá stejnou oblast zemského povrchu dvakrát ve stejných denních dobách, vzdálených od sebe 12 hodin.

Začíná mezinárodní spolupráce

Když se Wexler vrátil z Antarktidy, uvědomoval si, že využívání meteorologických družic musí být celosvětovou akcí. Povzbuzen vědeckými výsledky, které přinesl MGR, zorganizoval pod záštitou Mezinárodní meteorologické organizace (WMO) čtyřčlennou expertní pracovní skupinu pro tyto družice. Poprvé se sešla v listopadu 1959 v Ženevě. Hlavními účastníky byli představitelé SSSR a USA – Viktor Antonovič Bugajev ze Státní hydrometeorologické služby a on sám. Kromě nich se na práci podíleli ještě zástupce britského Meteorogického úřadu George David Robinson a Leonard Joseph Dryer z australského Úřadu pro meteorologii.

Dohodli první krok – techniku způsobu kódování snímků oblačnosti. Systém automatizovaného přenosu snímků (APT – Automatic Picture Transmission), který se stal uznávaným mezinárodním standardem, totiž umožňoval příjem snímků z těchto družic v reálném čase kdekoliv na světě, a to dokonce každému, kdo měl patřičné, nepříliš komplikované a vcelku cenově přístupné zařízení. I v dobách studené války si je mohl pořídit Československý hydrometeorologický ústav.

První zařízení APT pro příjem snímků z družic
První zařízení APT pro příjem snímků z družic

Wexler pracoval neúnavně na poli kosmické meteorologie až do své předčasné smrti v roce 1962. Nedočkal se tak ani vypuštění první ruské experimentální meteorologické družice v roce 1963, ani zřízení přímé linky mezi Washingtonem a Moskvou v roce 1965 pro přenos meteorologických dat, ani vytvoření celosvětového systému stacionárních družic nazvaného Světová hlídka počasí (WWW – World Weather Watch) ještě o devět let později. V jeho práci však pokračovali další, především Bugajev, který ze své pozice ředitele Gidrometcentra postrčil kupředu celosvětovou družicovou meteorologii přes veškeré překážky, které mu sovětské státní i stranické orgány házely do cesty.

Američané budují operační systém

Souběžně s testováním družic TIROS vyvinul NASA novou řadu experimentálních meteorologických družic Nimbus. V letech 1964–1977 jich vypustili celkem sedm. Sloužily především k vývoji nových přístrojů pro operační meteorologické družice.

Přestože většina družic TIROS nepracovala déle než čtvrt roku, dala natolik povzbudivé poznatky, že od roku 1966 začal NASA vypouštět operační družice TOS (Tiros Operational System). K předpovědím je pravidelně využíval nejen americký meteorologický úřad (tehdy přejmenovaný na Environmental Science Services Administration čili ESSA, nyní National Oceanic and Atmospheric Administration čili NOAA), ale i řada dalších států – umožňoval jim to systém APT.

Štafetu polárních družic převzaly v roce 1970 zdokonalené družice ITOS (Improved Tiros Operational Satellite), které jsou ve stále vylepšovaných verzích vypouštěny pod názvem NOAA dodnes. Občas máme možnost vidět snímky z těchto družic i my, a to v televizních předpovědích počasí.

Počínaje družicí TIROS-N, která vzlétla 13. října 1978, jsou vybavovány pětikanálovým vysokorozlišujícím zobrazujícím radiometrem AVHRR (Advanced Very High Resolution Radiometer) pro pořizování snímků v různých spektrálních pásmech a přístrojem pro vertikální sondáž atmosféry TOVS (TIROS Operational Vertical Sounder). Toto komplexní zařízení umožňuje stanovit nejen vertikální teplotní profil atmosféry, ale také závislost obsahu vodní páry na výšce nad zemským povrchem. Další polární meteorologické družice nesly obdobné přístroje.

Američané v šedesátých letech oddělili globální meteorologický průzkum pro vojenské účely striktně od civilního. První z vylehčených družic TIROS, označovaných jako DMSP Block 1 (Defense Meteorological Satellite Program), se pro závadu na nosné raketě sice nedostala na oběžnou dráhu, avšak již 23. srpna 1962 uspěl druhý exemplář.

První meteorologická družice TIROS 1
První meteorologická družice TIROS 1

Zahájil tak sérii mnoha desítek vojenských meteorologických hlídek ve vesmíru. Na rozdíl od civilních družic se pořízená data odesílala na Zemi pouze ze záznamu v zašifrované formě. Bylo to pochopitelné – vojáci nechtěli vyzradit, o kterou oblast území potencionálního nepřítele mají v daném okamžiku největší zájem.

V devadesátých letech začala snímky z těchto družic využívat i civilní meteorologická služba USA. Dnes jsou integrální součástí amerického národního systému polárních meteorologických družic NPOESS (National Polar Orbiting Environmental Satellite System).

SSSR má zpoždění

Také Sovětský svaz si brzy uvědomil strategický význam kosmické meteorologie. První koncepce sovětských meteorologických družic se rodily již na konci padesátých let.

Tyto družice společně se dvěma typy spojových družic kurýrního typu měla původně navrhnout konstrukční kancelář OKB-586 (nyní GKB Južnoje) v Dněpropetrovska na Ukrajině, kterou vedl Michail Kuzmič Jangel. Ten dostal za úkol také vyvinout pro tyto družice novou nosnou raketu typu 65S3, dnes známou jako Kosmos. Celý tento komplex dostal název Voschod.

Jangel měl dojem, že pracovat na tolika úkolech současně je nad síly jeho kolektivu, a proto se některých zbavil. Vývoj spojových družic nabídl v dubnu 1962 Michailu Fjodoroviči Rešetňovovi, šéfovi OKB-10 v Železnogorsku. Práce na projektu meteorologických družic Meteor putovaly do Všesvazového vědeckovýzkumného ústavu elektromechaniky (VNIIEM) v Moskvě, jehož ředitelem a hlavním konstruktérem byl v té době akademik Andronik Gevondovič Josifjan.

Jangel si však ponechal nad celým projektem Voschod dozor. Hlavním konstruktérem družic Meteor jmenoval jednoho ze svých mladých spolupracovníků – osmadvacetiletému inženýru Vadimu Nikolajeviči Pappo-Korystinovi. Tento mladík měl za úkol koordinovat práci projekčního ústavu i všech jeho subdodavatelů.

Ruské raketové konstruktér V. N. Pappo-Korystin
Ruský raketový konstruktér V. N. Pappo-Korystin

Práce na vývoji sovětské meteorologické družice se protahovaly. Ministerstvo zahraničí SSSR neustále dotíralo na Jangela, jak si s projektem stojí, protože uzavřená dohoda mezi SSSR a USA předpokládala oboustrannou výměnu družicových snímků, a Rusové stále nemohli svým americkým protějškům nic nabídnout.

Aby uklidnil politické špičky, Josifjanův závod VNIIEM proto dokončil značně okleštěný první prototyp, dokonce bez kamer. Ten vzlétl pod krycím názvem Kosmos 14 z kosmodromu Kapustin Jar na východním břehu Volhy nedaleko Volgogradu tři roky po prvním americkém TIROS, 13. dubna 1963.

První sovětská operační družice typu Meteor-1 se však hodně zpozdila – odstartovala ze severního kosmodromu Pleseck jižně od Murmansku až o šest let později.

Ruská meteorologická družice typu Meteor-1
Ruská meteorologická družice typu Meteor-1

Její hmotnost vzrostla proti prvotním předpokladům na téměř dvojnásobek a proto se nemohla použít původně plánovaná nosná raketa Kosmos. Proto ji 26. března 1969 na dráhu se sklonem 81,2° k rovníku vynesla silnější raketa Vostok-M. I tyto družice vysílaly v systému APT.

Moderní meteorologické družice

Postupem času se normalizovaly také optické a radiometrické systémy družic. Snímky oblačnosti se většinou pořizují v pěti spektrálních pásmech, z nichž každé slouží specifickým účelům. Obrázky ve viditelné oblasti umožňují pozorovat strukturu oblačnosti na denní polokouli Země, v blízké infračervené se dá dobře rozeznat sněhová pokrývka a vodní hladina, ve střední infračervené oblasti se pořizují noční snímky oblačnosti a v oblasti tepelného záření můžeme zjišťovat teplotu zemského povrchu a obsah vodní páry v ovzduší.

Výška oběžné dráhy většiny polárních družic se nyní pohybuje mezi 850 až 1100 km. Mají nespornou výhodu v tom, že i s jednoduchou optikou dosahují dobré rozlišovací schopnosti. Pro meteorologické účely postačuje, aby snímky oblačnosti měly rozlišení kolem jednoho kilometru ve viditelné a tří kilometrů ve vzdálené (tepelné) oblasti infračerveného záření. Mají dvě velké nevýhody – zabírají poměrně úzký pás zemského povrchu, v šířce maximálně kolem 2000 km, a jedna družice snímkuje stejné místo nejvýše dvakrát za den. Proto se začalo uvažovat k jejich zakotvení o využití geostacionární dráhy.

Družice, pohybující se po geostacionární dráze ve výšce přibližně 35 800 km nad zemským rovníkem, oběhnou zeměkouli jednou za 1436,2 minuty, což odpovídá jedné otočce Země vůči stálicím. Pozorovateli na zemském povrchu se tedy zdá, že toto těleso nehybně visí na jednom místě oblohy.

Platí to i naopak. Družice na stacionární dráze má neustále výhled na tutéž část Země, takže – pokud je vybavena příslušnou aparaturou – může nepřetržitě snímkovat téměř celou polokouli. A to je pro meteorology výhoda k nezaplacení. Ovšem není to zadarmo – snímky se pořizují z velké výšky, a proto vyžadují optické systémy dokonalejší než u družic obíhajících nízko po polárních drahách.

Počasí ze stacionární dráhy

První stacionární meteorologickou družici pod označením SMS-1 (Synchronous Meteorological Satellite) vypustil NASA 17. května 1974 z floridského kosmodromu. Krátce poté ji zakotvili na geostacionární dráze nad bodem o zeměpisné délce 45º západní délky, tedy nad centrálním Atlantikem.

První americká stacionární meterologická družice SMS-1
První americká stacionární meterologická družice SMS-1

Družice nesla zobrazující radiometr, pracující ve dvou spektrálních pásmech. Viditelné pásmo sloužilo k pořizování denních snímků oblačnosti s rozlišením 0,9 km, kanál pracující ve vzdálené infračervené oblasti pořizoval tepelnou mapu zeměkoule s rozlišením asi 8 km.

Funkce těchto prvních družic byla jednoduchá. Válcové těleso satelitu rotovalo kolem své osy rychlostí 100 otoček za minutu, takže optický dalekohled neustále přejížděl přes disk Země. Zrcátko, které odráželo paprsek z dalekohledu na dva detektory, se po každé otočce družice, v době, kdy dalekohled mířil pryč od Země do hlubin vesmíru, nepatrně pootočilo, a tak mohla být snímána další řádka obrazu. Celý disk byl řádku po řádce naskenován za 18 minut; další dvě minuty trvalo přetočení zrcátka do výchozí polohy. Družice proto mohla pořídit až tři snímky celé polokoule za hodinu.

Její dvojnice odstartovala 2. února 1975 a krátce poté byla zakotvena na geostacionární dráze nad bodem o zeměpisné délce 135º západní délky, tedy nad východní částí Tichého oceánu. Tím byla pokryta celá Severní a Jižní Amerika, Atlantský oceán a značná část Pacifiku.

První operační družice tohoto typu, GOES-1 (Geostationary Operational Environmental Satellite), vzlétla 16. října 1975 z floridského kosmodromu a zpočátku byla umístěna nad Indickým oceánem, čímž celosvětový záběr rozšířila.

Současné americké stacionární meterologické družice GOES

Nejnovější družice této řady jsou již plně stabilizované. Nesou pětikanálový zobrazující rastrující radiometr a devatenáctikanálový radiometr k sondáži atmosféry, tím se měří vertikální profil teploty, obsah vodní páry a ozonu, teplota oblačnosti a zemského povrchu.

Světová meteorologická organizace WMO (World Meteorological Organisation) dohodla, že bude vytvořen celosvětový systém meteorologických stacionárních družic označovaný jako Světová hlídka počasí (World Weather Watch – WWW). Celkem pět satelitů mělo být rozmístěno v bodech nad 0° v. d., 76° v. d., 140° v. d., 135° z. d. a 75° z. d. K jejich vypuštění se zavázaly západoevropská organizace ESA, SSSR, Japonsko a poslední dvě pozice měli obsadit Američané.

Wexlerův sen se stal skutečností

Evropa splnila své závazky velmi brzy. První evropskou stacionární meteorologickou družici Meteosat 1 pro evropskou organizaci ESA vypustily USA 23. listopadu 1977 a podle plánu byla umístěna nad greenwichským poledníkem. V současnosti provozuje celoevropská meteorologická služba Eumetsat již satelity druhé generace MOP (Meteosat Operational Programme).

První evropská stacionární meteorologická družice Meteosat 1

Japonsko se přidalo svými družicemi řady Himawari (Slunečnice) ještě o něco málo dříve. První z nich vypustili pro Japonce také Američané, a to již 14. července 1977, a krátce poté satelit zaujal pozici nad 140° v. d.

Na Sověty se čekalo hodně dlouho. Program GOMS (Geostationary Operational Meteorological Satellite) dost zdrželi. Zápasili jak s technickými, tak zejména s finančními problémy – přednost měla pilotovaná kosmonautika a vojenské využití vesmíru.

I když úvodní část projektu dokončili v roce 1979, stavba letového exempláře se protáhla na plných 14 let. Ruská družice Elektro-1 nakonec opustila na nosné raketě Proton kosmodrom Bajkonur v Kazachstánu až 31. října 1994 a pracovala nad 76° v. d. přibližně čtyři roky. Další těleso Rusko zatím nevypustilo.

Mimo tento mezinárodní program se do výroby a vypouštění meteorologických družic pustily také Indie a Čínská lidová republika.

Indická státní organizace pro výzkum vesmíru ISRO (Indian Space Research Organisation) šla zajímavou cestou. Sledování počasí v oblasti indického subkontinentu považovala vláda stejně důležité jako zajištění komunikační infrastruktury v rámci Indické republiky, rozhodla se, že nechá vyrobit družice sloužící oběma těmto účelům současně. První koupila v USA od firmy Ford Aerospace a Američané ji vypustili jako Insat-1A 10. dubna 1988.

Poslední zemí, která zahájila výstavbu vlastního systému meteorologických družic, je Čína. Jako USA a SSSR započala nejprve s vypouštěním nízkolétajících polárních satelitů, které dostaly typové označení Feng Jün 1 (Vítr a mrak). První z nich, FY-1A, vzlétl z kosmodromu Tchaj-jüan v provincii Šan-si 6. září 1988 na nosné raketě Čchang Čeng CZ-4A.

Vzhledem k tomu, že ČLR běžně zvládala vypouštění stacionárních družic, odhodlala se i k vypuštění vlastních meteorologických družic na stacionární dráhu. První exemplář však zničil v roce 1994 požár rakety na startovní rampě. Druhý Feng Jün 2A (FY-2A) úspěšně vynesla do vesmíru raketa Čchang Čeng CZ-3 z kosmodromu Si-čchang v provincii S‘-čchuan 10. června 1997.

Poměrně spolehlivě na týden

I když stále nadáváme na nespolehlivost předpovědí počasí, pamětníci vědí, že kosmonautika meteorologii posunula hodně kupředu. Zatímco před půl stoletím nebylo myslitelné předpovídat spolehlivě počasí více než na tři dny dopředu, dnes mohou s šedesátiprocentní spolehlivostí meteorologové říci, jak bude za týden. Kosmonautika dala meteorologům do rukou nástroj pro sledování stavu ovzduší v celoplanetárním rozsahu, ale také možností, porovnat atmosférické procesy na Zemi s chováním ovzduší na jiných planetách Sluneční soustavy. Jasnozřivě to navrhoval již před půlstoletím otec meteorologických družic Harry Wexler.

Životy hlavních postav

Harry WEXLER (* 15. 3. 1911, Fall River, stát Massachussetts, † 11. 8. 1962, Washington, DC) – americký meteorolog.

Po ukončení studia na Harvardově univerzitě byl v roce 1934 přijat do státního Meteorologického úřadu (U. S. Weather Bureau) jako řadový výzkumný pracovník. Při zaměstnání získal doktorát z meteorologie na Massachussettské vysoké škole technické (MIT – Massachusetts Institute of Technology). V letech 1940–1941 přednášel jako asistent na Chicagské univerzitě. Po vstupu USA do druhé světové války byl v roce 1942 odveden k armádnímu letectvu, kde sloužil jako meteorolog. Dne 14. září 1944 mjr. Wexler, plk. L. Woods a por. F. Record uskutečnili první letecký průzkum oka hurikánu. Po demobilizaci v roce 1946 se vrátil do Meteorologického úřadu jako vedoucí oddělení vědeckých služeb. V té době vypracoval metodiku studia struktury hurikánů pomocí radiolokátorů. Od roku 1954 se zabýval využitím družic v meteorologii a později se účastnil vývoje prvních amerických meteorologických satelitů TIROS. Od roku 1955 byl ředitelem odboru meteorologického výzkumu. V létech 1957–1958 vedl americkou expedici do Antarktidy. Od roku 1959 pracoval v expertní skupině Světové meteorologické organizace (WMO – World Meteorological Organization) pro meteorologické družice při organizování celosvětového systému sledování povětrnosti z oběžné dráhy. Zemřel nečekaně na infarkt myokardu. Jeho jméno nese hora v Antarktidě a kráter na Měsíci.

Viktor Antonovič BUGAJEV (* 6. 10. 1904, Smolensk, † 2. 4. 1974, Moskva) - ruský hydrometeorolog.

Po ukončení studia na fyzikálně-matematické fakultě Smolenské univerzity v roce 1930 pracoval nejprve na meteorologické observatoři v Novosibirsku. Později přešel do Taškentu, kde se stal ředitelem Taškentské geofyzikální observatoře při Ústavu matematiky a mechaniky Uzbecké akademie věd. Současně přednášel meteorologii na Taškentské státní univerzitě. V roce 1959 byl povolán do Moskvy, kde se stal ředitelem Ústředního ústavu předpovědí počasí při Hydrometeorologické službě SSSR. Z titulu své funkce od roku 1959 pracoval v expertní skupině Světové meteorologické organizace pro meteorologické družice při organizování celosvětového systému sledování povětrnosti z oběžné dráhy a nemalou měrou se zasloužil o vytvoření Světové hlídky počasí (WWW – World Weather Watch). V roce 1960 získal vědeckou hodnost doktora věd. Byl jedním z průkopníků využívání výpočetní techniky v Sovětském svazu při numerickém modelování vývoje počasí. V roce 1966 se stal akademikem Uzbecké akademie věd. Od roku 1973 vedl katedru klimatologie na Moskevské státní univerzitě.

Vadim Nikolajevič PAPPO-KORYSTIN (* 28. 3. 1934, Stalingrad, nyní Volgograd) - ruský raketový a kosmický konstruktér.

V roce 1957 ukončil studium strojírenství na fyzikálně-technické fakultě Dněpropetrovské státní univerzity a nastoupil jako inženýr do Konstrukční kanceláře č. 586 (OKB-586 – Osoboje konstruktorskoje bjuro, nyní GKB Južnoje – Gosudarstvennoje konstruktorskoje bjuro Južnoje) v Dněpropetrovsku na Ukrajině. Krátce po získání vědecké hodnosti kandidáta technických věd v roce 1960 byl jmenován hlavním konstruktérem kosmického komplexu Voschod. Pod jeho vedením probíhaly práce na různých variantách nosných raket typu Kosmos, odvozených od vojenské balistické rakety R-14. Zasloužil se také o vývoj prvních ruských meteorologických družic řady Meteor-1 a v letech 1962–1969 řídil jejich letové zkoušky. Od roku 1969 byl náměstkem hlavního inženýra konstrukční kanceláře a od roku 1997 vedoucím vědeckým pracovníkem. Podílel se také na vývoji pozemního vybavení ramp pro rakety Zenit.


Technické údaje 

Vanguard 2 - 1959α1

Družice kulového tvaru o průměru 61 cm a hmotnosti 9,8 kg určená zejména k zpřesňování matematického popisu gravitačního pole Země. Na opačných stranách tělesa družice byly umístěny dva malé dalekohledy s fotobuňkami, kterými se měřil rozdíl mezi dopadajícím světlem a světlem odraženým od Země. Tento přístroje se zapínal pomocí speciální sluneční baterie pouze nad osvětlenou stranou Země a během 50 minut zaznamenával údaje na palubní magnetopáskový záznamník, ze kterého se na pokyn ze Země předala všechna nahraná data do řídicího střediska během relace trvající asi 60 sekund. Díky rotaci družice rychlostí přibližně 50 otáček za minutu tak mohla zaznamenat velmi hrubé rozložení oblačnosti v atmosféře Země. Družice byla vybavena dvěma vysílači, pracujícími v pásmu 108 MHz. Elektrickou energii dodávaly chemické baterie. Byla vypuštěna 17. února 1959 nosnou raketou Vanguard z mysu Canaveral na oběžnou dráhu ve výši 559 až 3320 km se sklonem 32,88° k rovníku a s dobou oběhu 125,7 min. Dosud obíhá jako mrtvé těleso kolem Země a počítá se s tím, že zanikne až počátkem 22. století.

http://www.lib.cas.cz/space.40/1959/I001A.HTM

Tiros 1 - 1960β2

První zkušební americká meteorologická družice tvaru osmnáctibokého hranolu o průměru 107 cm a výšce 48 cm, jejíž boky a horní podstava byly pokryty slunečními články, dodávajícími elektrickou energii pro palubní přístroje. Otvory ve spodní podstavě vyčnívala optika dvou televizních vidikonových kamer. Kamera s krátkofokálním objektivem zabírala oblast o rozměru 1280 × 1280 km s rozlišením asi 3 km, druhá, vybavená teleobjektivem, měla rozlišení až 300 m a snímala oblast o rozměrech 130 × 130 km. Družice byla stabilizována rotací rychlostí přibližně 10 otáček za minutu. Proto pouze necelou polovinu oběhu mířily kamery k Zemi, zbytek oběhu se dívaly do vesmíru. U dalších družic byly proto kamery umístěny na boční stěny. Družici vynesla 1. dubna 1960 nosná raketa Thor Able z mysu Canaveral na oběžnou dráhu ve výši 693 až 750 se sklonem 48,4 k rovníku a dobou oběhu 99,16 min. Během aktivního života pořídila 22 952 snímků během 78 dnů svého aktivního života. Dosud obíhá jako mrtvé těleso kolem Země a předpokládá se, že zanikne ve 30. létech tohoto století.

http://www.lib.cas.cz/space.40/1960/I002B.HTM

1969-029A - Meteor-1 1

První sovětská operační meteorologická družice měla tvar válce o průměru 1,4 m a délce 5 m se dvěma panely slunečních baterií o rozpětí 10 m. Byla plně stabilizována ve všech třech osách pomocí silových setrvačníků. Snímky oblačnosti ve viditelné oblasti záření pořizovalo rastrující telefotometrické zařízení se šířkou záběru 1000 km a s rozlišením 0,7 × 1,4 km. Dále družice nesla řádkující infračervený radiometr pracující ve vzdálené infračervené oblasti s rozlišením 8 km pro měření teploty oblačnosti a povrchu Země a pro stanovení obsahu vodní páry v ovzduší. Snímky byly předávány na Zemi v reálném čase systémem APT (Automatic Picture Transmission) na frekvenci 137.3 MHz nebo přehrávány ze záznamu na pozemní stanice sítě Meteor (Moskva, Novosibirsk, Chabarovsk). Snímky se využívaly i pro potřeby dálkového průzkumu Země. Družici vynesla 26. března 1969 z kosmodromu Pleseck nosná raketa Vostok-M na polární dráhu ve výši 633 až 687 km se sklonem 81,20° a dobou oběhu 97,96 min. Dosud obíhá jako mrtvé těleso kolem Země a předpokládá se, že zanikne na přelomu 20. a 30. let tohoto století.

http://www.lib.cas.cz/space.40/1969/I029A.HTM

SMS-1 - 1974-033A

První meteorologická družice na stacionární dráze (SMS - Synchronous Meteorological Satellite) měla tvar válce o průměru 191 cm a výšce 230 cm, jehož boky byly pokryty slunečními články, dodávajícími elektrickou energii palubním systémům. Družice rotovala vysokou rychlostí 100 otáček za minutu a tak udržovala stále svoji osu rovnoběžnou se zemskou osou. Na palubě byl umístěn skenující radiometr pracující ve viditelné s infračervené oblasti, který pořizoval snímky oblačnosti v denní i noční době (rozlišení 900 m, resp. 8 km) a měřil teplotu mraků a zemského povrchu. Kromě toho družice nesla retranslační spojové zařízení zajišťující přenos meteorologických dat z automatických pozemních stanic a námořních bójí. Současně družice přenášela k uživatelům zpracovaná meteorologická data, zejména snímky oblačnost ve formátu APT. Dále byla vybavena souborem přístrojů pro měření kosmického korpuskulárního záření slunečního i galaktického původu, detektorem slunečního rentgenového záření a magnetometrem pro měření geomagnetického pole. Uvnitř válcového trupu byl umístěn raketový motor na tuhé pohonné látky pro navedení na stacionární dráhu. Pro udržování orientace a korekce dráhy byla vybavena dvěma nezávislými soubory trysek. Družici vynesla 17. května 1974 z mysu Canaveral nosná raketa typu Delta 2 na stacionární dráhu ve výši 35 741 až 35 830 km se sklonem 1,90° k rovníku a dobou oběhu 1436 min. Družice pracovala až do ledna 1976. V lednu 1981 ji řídicí středisko vymanévrovalo ze stacionární dráhy, aby tam nepřekážela. Nyní se pohybuje jako již mrtvé těleso přibližně o 475 km výše.

http://www.lib.cas.cz/space.40/1974/I033A.HTM

Kosmodrom Pleseck

Severní kosmodrom Ruska u Archangelsku, používaný pro vypouštění kosmických těles na dráhy s vysokým sklonem k rovníku raketami Sojuz, Molnija, Kosmos a j. Současný oficiální název (od listopadu 1994) je 1. Gosudarstvennyj ispytatel'nyj kosmodrom (1-GIK) Ministerstva oborony Rossijskoj federacii. V padesátých a šedesátých létech 20. stol. nesl krycí název Angara. Jeho výstavba byla zahájena 15. července 1957 a do operačního provozu byl oficiálně uveden 17. prosince 1959 jako základna mezikontinentálních balistických raket typu R-7 a R-7A, později R-16 namířených na USA. Dodnes se zde také zkoušejí nové typy balistických raket. První kosmický start z tohoto kosmodromu se uskutečnil 17. března 1966.

Prameny

C. McLaughlin Green, M. Lomask: Vanguard: A History. Washington, 1970
Edgar M. Cortright: Exploring Space with a Camera. Washington, 1968
L. N. Ezell: NASA Historical Databook. Vol. III. Programs and Projects 1969-1978. Washington, 1988

Internet:

http://www.kosmo.cz - Český kosmonautický portál
http://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40
http://www.astronautix.com/ - Encyclopedia Astronautica.
http://www.yuzhnoye.com/ - GKB Južnoje
http://www.vniiem.ru/ - VNII EM

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Vizualizace satelitu Iridium NEXT
Už žádné ztracené letadlo. Omlazené satelity Iridia na to dohlédnou

Dosud jediný a plně funkční telekomunikační systém Iridium s celosvětovým pokrytím se dočká deseti nových satelitů. Už je nutně potřebuje. Některé družice už...  celý článek

Přímý přenos zvuků přírody z jižních Čech do vašich sluchátek. V reálném čase,...
V noci horor, přes den ptačí ráj. Co se děje v lese, když tam nejste

Téměř dvě stě druhů ptáků, hmyz, ježci, žáby, lesní zvěř. Na přímém přenosu SlowRadio pro vás nezištně pracují tisíce zvířátek. Ornitolog Zdeněk Vermouzek...  celý článek

Start iránské rakety, která měla na palubě opici. (2013)
Írán úspěšně otestoval raketu, kterou chce vynést do vesmíru satelit

Írán dnes úspěšně otestoval nosnou raketu Simorgh (označovaná také jako Safir 2), s jejíž pomocí může do vesmíru vyslat satelit. S odvoláním na íránskou státní...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.