Znak KGB

Znak KGB | foto: Archiv Karla Pacnera

Ukradená bomba. Sověti chtěli vědět, co vaří Američané v uranovém kotli

  • 43
V průběhu druhé světové války získali sovětští vyzvědači ve Velké Británii a ve Spojených státech několik vědců, kteří se podíleli na výrobě atomové bomby. A tito levicově orientovaní lidé chtěli bojovat za mír na celém světě tím, že pomohou Sovětům postavit bombu, a tak se síly vyrovnají a nikdo se nepustí do dalšího konfliktu.

Druhá část ukázky z knihy VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE ČASU STUDENÉ VÁLKY (1945 – 1965). První díl si můžete přečíst zde

V letech 1942–1949 poslali sovětští agenti z Anglie a USA do Moskvy na 300 zpráv o atomových zbraních, které se vyvíjely v rámci projektu Manhattan, především v laboratořích v Los Alamos, v továrnách v Oak Ridge a Hanford, rovněž na chicagské univerzitě a na některých pracovištích v Kanadě.

Přesto zůstalo mnoho sovětských špionů nedotčeno. FBI odhalila „polovinu, možná méně než polovinu“ mé sítě v USA – tvrdil plukovník KGB Anatolij Jackov v roce 1992 Michaeli Dobbsovi z deníku Washington Post. Jackov jako vicekonzul Jakovlev-„Alexej“ řídil v New Yorku velké množství agentů.

Podle Mitrochina měla v březnu 1941 sovětská výzvědná síť v USA už 221 členů, z toho 41 technicky orientovaných. Vasiljev odhadl jejich počet na víc než 500 – zčásti komunisté, ostatní levicově orientovaní.

Plukovník KGB Alexandr Feklisov tvrdil, že v roce 1944 pracovalo na sovětském obchodním zastupitelství Amtorg a při obchodní komisi, které zařizovaly dodávky zbraní a jiného materiálu do SSSR v rámci zákona o půjčce a pronájmu, okolo 2500 lidí. Většina z nich musela být zapojena přímo či nepřímo do akcí buď pro NKVD, nebo pro GRU.

Vasiljev potvrdil a upřesnil význam této agentury pro sovětské vědce, současně přinesl i některá nová jména. Díky jeho informacím nyní se zdá, že síť vědecko-technické špionáže, kterou převážně vytvořil a řídil Rosenberg, známe celou.

Dalším dosud neznámým pramenem byl i „Eric“ – Engelbert Broda, fyzik z Rakouska. Patřil do skupiny Francouze Hanse Halbana, která zkoumala těžkou vodu a vývoj reaktorů ve Velké Británii a potom v Kanadě. V roce 1947 se vrátil do Rakouska a stal se profesorem fyzikální chemie na vídeňské univerzitě.

V Oak Ridge působil Alfred Dean Slack, chemický inženýr, sovětský agent, který ve třicátých letech zverboval řadu nových vyzvědačů. Informace posílal přes Golda, za každou zprávu dostával 200 dolarů. Avšak když mu na podzim 1944 nabídla firma Holston v Kingsportu v Tennessee místo, spojení přerušil – důvod neřekl.

Gold i jeho jméno vyšetřovatelům FBI prozradil. Nicméně informace, které mu v letech 1940–1944 předával, neměly s atomovou bombou nic společného. Usvědčili ho však z jiné špionážní činnosti, a proto ho soud poslal v září 1950 za mříže na 15 let.

Vasiljev připomněl i řadu atomových vyzvědačů, které se americké a britské kontrašpionáži podařilo najít a usvědčit. Nicméně v samotných Spojených státech zůstalo přes 175 agentů neidentifikovaných, protože se FBI nepodařilo rozluštit, kdo se za jejich krycími jmény skrývá.

„Nové myšlenky“ Kurčatova

V únoru 1943 posílila sovětská rozvědka svou rezidenturu v New Yorku, jako šéf její vědecké části tam přijel Leonid Kvasnikov - „Anton“. Jeho hlavním úkolem bylo řídit veškeré práce při pronikání do tajemství projektu Manhattan čili akci „Enormouz“. Kontakty s atomovými vyzvědači a jejich spojkami, jako byli Cohenovi, udržovali Semjonov - „Twain“ a zástupce rezidenta Anatolij Jakovlev-Jackov - „Johnny“, který rovněž za špionáž v této oblasti odpovídal.

Také sledování činnosti odborníků, kteří se podíleli na britském atomovém programu, se muselo soustředit do jedněch rukou. Tento úkol dostal zástupce rezidenta v Londýně Vladimir Barkovskij - „Jerry“.

Tajné britské a americké dokumenty, které rozvědka dodávala, četl Kurčatov pečlivě. V březnu 1943 dostal dva svazky důležitých spisů.

Získané spisy jsou vynikající – sdělil Kurčatov 7. března Berijovi. „Prověřením tohoto materiálu jsem zjistil, že jeho získávání má pro náš národ a vědu nesmírný a neocenitelný význam. Na jedné straně dokládá vážnost a intenzitu vědeckého výzkumu uranu prováděného v Británii a na druhé straně umožňuje získávání důležitých vodítek pro náš vlastní vědecký výzkum, neboť tak budeme moci přeskočit mnoho náročných fází rozvoje tohoto problému, naučit se nové vědecké a technické postupy, založit v sovětské fyzice tři nové oblasti výzkumu a dovědět se, jaké jsou možnosti využití nejen uranu 235, ale i uranu 238.“

V rozboru získané americké dokumentace Kurčatov uvedl: „V materiálech jsou úryvkovité poznámky o možnosti využít v uranovém kotli nikoli jenom uran 235, ale také uran 238. Kromě toho se tam ukazuje, že produkty vyhoření jaderného paliva v uranovém kotli se mohou použít místo uranu 235 jako materiál pro bomby. Vzhledem k těmto poznámkám jsem pozorně pročetl poslední studie Američanů o transuranových prvcích... a mohl jsem rozhodnout o novém zaměření prací celého problému uranu...

Perspektivy tohoto zaměření jsou mimořádně zajímavé. V naší zemi zatím práce na transuranových prvcích neprobíhaly. Vzhledem k tomu se k Vám obracím s prosbou, aby orgány rozvědky dostaly za úkol zjistit, co se v Americe v uvažovaném směru udělalo. Bylo by třeba vyjasnit následující otázky...

... o tom, že jsem napsal tento dopis, nikdo neví. Názory, o kterých zde píšu, znají pouze prof. Kikoin a prof. Alichanov.

Přísně tajné. Číslo P-37 SS. 8. dubna 1943.“

Pro upřesnění: termín uranový kotel se zpočátku používal místo dnes běžného atomového reaktoru.

„O tom, že rozvědka dává cenné informace o atomové problematice, nikdo ze sovětských vědců nevěděl, a Kurčatov všechny udivoval, když přicházel se stále novými a novými myšlenkami,“ napsal Čikov. „Když začal bez jakýchkoli experimentálních prací zakládat továrny u Čeljabinska a Krasnojarska, jenom mávli rukama. Kurčatov byl přesvědčen o tom, že všechno dělá správně, a proto se snažil co možná nejrychleji zkrátit mezeru mezi pracemi v SSSR a studiemi, které už dávno dělali ve Francii, Anglii, Německu a USA.“

Zpočátku se sovětským fyzikům nedařilo výpočty amerických kolegů experimentálně ověřit – byly příliš složité. Ovšem Kurčatov, který nemohl ostatním prozradit pramen svých vzorců, trval neústupně na svém: „Musíte to dokázat!“ Někteří jeho kolegové si mysleli, že někde za Uralem pracuje velká skupina odborníků, od níž tyto údaje pocházejí – jinak si to vysvětlit nedovedli.

Zato Berijovi plukovníci a generálové uvažovali jinak: Buď to vědátoři sabotují, anebo naši agenti naletěli kapitalistické kontrašpionáži.

Mezitím přišla nová zpráva z USA. V dubnu 1943 se dostavila na konzulát v New Yorku neznámá žena a přinesla přísně tajné spisy o plánech na výrobu atomové bomby. Po měsíci se objevila znovu, tentokrát s objasněním, jak využít plutonium. Své jméno odmítala prozradit. Nakonec ji Rusové identifikovali za pomoci členů Společnosti přátel SSSR a dali jí krycí jméno „Olivia“. Žena prozradila, že ji posílá její švagr, který pracuje u firmy Du Pont. Brzy nato se podařilo tohoto vědce získat – dali mu krycí označení „Mar“. Proč se rozhodl pro tuto špionážní kariéru? Pro svého řídicího důstojníka měl ideologickou odpověď: „Chci zmařit kriminální snahy americké armády zatajit výrobu této superzbraně před vámi!“

Během roku 1943 předal „Mar“ informace o stavbě atomových reaktorů, jejich chladicím zařízení, výrobě plutonia z ozářeného uranu a o ochraně před radiací. Později už se neozval.

Komunisticky smýšlející dobrovolníci

Začátkem roku 1943 nabídl dr. Bruno Pontecorvo písemně sovětskému velvyslanectví v Ottawě spolupráci. Dopis náhodou dostal rezident NKVD – patrně Vitalij Pavlov, který se tam skrýval ve funkci druhého rady. Nejdřív neodpověděl. Co když jej poslal nějaký provokatér? Potom přišel od Pontecorva druhý dopis – s několika tajnými dokumenty a výpočty. Rezident je nedokázal ocenit, a proto je poslal do Moskvy. Ke svému velkému překvapení mu centrála přikázala, aby s pisatelem okamžitě navázal spolupráci.

Pontecorvo pocházel z rodiny židovského podnikatele ze staroslavné italské Pisy. Narodil se 22. srpna 1913 jako třetí či čtvrté z osmi dětí Massima a Marie Pontecorvových. Otec řídil textilní továrnu a před příchodem Mussoliniho a jeho fašistů k moci, kteří hlásali protižidovský program, prosperoval. Bruno spolupracoval v Římě s profesory Enrikem Fermim a Enrikem Amaldim. V roce 1935 dokončili všichni tři studii o umělé radioaktivitě získávané bombardováním neutronů, která vyšla v dokumentech Královské společnosti v Londýně. Už v Římě se o něho začal zajímat sovětský vyzvědač Grigorij Cheiffits a potom údajně i rezident v Mexiku Lev Vasiljevskij.

Na začátku války Pontecorvo utekl i s manželkou Mariannou a malým synem do USA. Zaměstnání našel snadno. U jedné firmy zkoumal fyzikálními metodami usazeniny v minerálních olejích. V roce 1943 ho Fermi pozval k výzkumu. Přijali ho k atomovému reaktoru na těžkou vodu v Chalk River v Kanadě.

Důstojníci KGB, kteří případ znají, prý „oceňovali Pontecorvův přínos jako atomového špiona takřka stejně vysoko jako Fuchse“ – tvrdí Gordijevskij. Předal totiž informace o Fermiho reaktoru v Chicagu. Nicméně někteří západní odborníci se domnívali, že Pontecorvo měl o anglo-americkém úsilí vědomosti omezené. Ano, mohl vědět podrobnosti o těžkovodním reaktoru v Chalk River, rovněž o atomových reaktorech v USA a v Anglii, stejně jako o výzkumech v Harwellu, ale ty měly pro vývoj atomových bomb jenom malý význam.

Ke skupině vědců, kteří v britské Cambridgi zkoumali německou cestu k využití těžké vody pro pohon reaktoru, přizval v roce 1942 profesor Hans von Halban také dr. Alana Nunn Maye. Tento jednatřicetiletý fyzik, který se podílel na vývoji radaru a potom na výzkumu elementárních částic, nabídku s chutí přijal. Když ho policie prověřovala, zřejmě jí uniklo, že byl v minulém desetiletí aktivní členem komunistické strany – jinak by mu k této práci nedala souhlas.

Věděli to však v centrále GRU v Moskvě, a proto za ním poslali Jana Čerňaka. Nelegál Čerňak - „Jack“, který se narodil v rumunské Bukovině 6. dubna 1909 maďarské matce a českému Židovi, vystudoval techniku v Praze a v Berlíně. Sovětské rozvědce sloužil ve státech střední a západní Evropy devět let. Na počátku roku 1942 dostal příkaz přesídlit ze Španělska do Velké Británie a vyhledat Nunn Maye.

Nunn May pocházel z rodiny slévače, narodil se 2. května 1911 v Birminghamu. Byl nadaný student, a proto ho vítali ve všech fyzikálních laboratořích. Avšak v Cambridgi se nakazil levicovými myšlenkami. V roce 1936 navštívil jako člen skupiny britských vědců Sovětský svaz. Mimo jiné si prohlédli Leningradský fyzikálně-technický ústav, kde hovořili s akademikem Abramem Joffem.

Začátkem února 1942 zatelefonoval „Jack“ pod vymyšleným jménem Nunn Mayovi: „Mám pro vás dopis od jednoho vašeho starého přítele.“ Brit k sobě neznámého člověka pozval a návštěvník mu předal dopis z Ruska. „Bylo nebezpečné vézt ho přes celou Evropu,“ poznamenal.

Velmi brzy se domluvili. Nunn May těžce nesl, že Churchill zakázal podávat informace o vývoji atomové bomby Sovětům. Přitom v Německu pokračují tyto práce rychlým tempem a my máme obavy, aby nás nepředběhli. Myslel si, že by kolegové v Sovětském svazu mohli být rychlejší. A kdyby bombu sestrojili první, vznikla by záruka, že Evropu nebudou ohrožovat atomové zbraně.

Po tomto úvodu bylo snadné získat Nunn Maye ke spolupráci. „Jack“ se scházel se svým novým agentem „Alekem“ pravidelně. Dostal od něho 130 stránek dokumentů, které shrnovaly studie Halbanovy skupiny. Nejdůležitější z nich popisovaly zařízení na štěpení izotopů uranu, hlavní konstrukční charakteristiky atomového reaktoru a způsob výroby plutonia.

V lednu 1943 se tým, v němž pracoval Nunn May, přesunul do kanadského Montrealu, daleko od nepřátelských linií. Centrála nařídila vojenskému atašé plukovníku Nikolaji Zabotinovi-„Grantovi“ v Ottawě: „Okamžitě navažte spojení s dr. Nunn Mayem!“

Ale jak to máme udělat, když jste nám schůzku s ním nedomluvili, jenom udali poznávací heslo? Rezidentura vymyslela rozsáhlou operaci, jejíž účastníci měli napomoci poručíku Pavlu Angelovi- „Buckstarovi“, aby setřásl sledovačku. To se jim skutečně podařilo. Angel potom odjel vlakem do Montrealu. V telefonním seznamu vyhledal vědcův byt a zavolal mu.

„Váš přítel z Evropy mne poprosil, abych vám předal tento balíček cigaret,“ řekl návštěvník Nunn Mayovi a doufal, že „Alec“ narážku pochopí. Pak si podali ruce a domluvili si způsoby dalšího spojení.

Kanaďanům pomáhali ochraňovat tajemství projektu Manhattan agenti FBI, a proto nebylo pro zúčastněné vědce jednoduché, aby jim vyklouzli z dohledu. Přesto „Alec“ poskytoval zprávy o těžbě uranu nedaleko Velkého Medvědího jezera, o stavbě atomových továren v Clintonu v Britské Kolumbii a v Chalk Riveru poblíž Petawawy v Ontariu.

Krátce po zkušebním výbuchu atomové bomby – 28. července – požádala centrála Zabotina, aby získal od Nunn Maye další zprávy o pracích s uranem. „Grant“ v depeši do Moskvy 9. srpna 1945 citoval „Aleka“: Tajná zkouška atomové bomby se uskutečnila v Novém Mexiku, bomba svržená na Hirošimu byla z uranu 235, jehož v Clintonu vyrábějí denně 400 gramů. „Plánuje se opublikování výsledků vědeckých výzkumů na tomto poli, ale bez technických detailů. Američané už o tom uveřejnili knihu.“ Dále rezident uvedl: „»Alec« nám předal platinu se 162 mikrogramy uranu 233 ve formě oxidu na tenkém plátku.“

Rovněž donesl Angelovi ukázku uranu 235. Tyto vzorky byly tak důležité, že je vojenský atašé poslal po svém asistentovi podplukovníku Petru Motinovovi do Moskvy lodí. Z Vladivostoku odletěl tento kurýr do Moskvy, u letadla na něho čekal sám náčelník GRU F. Kuzněcov a drahocennou ampulku odnesl do auta, v němž seděl Berija. Později si Motinov, který netušil, jak je uran nebezpečný, stěžoval: „Od ampulky s uranem mám dodnes bolavou ránu a několikrát ročně mně musí vyměňovat v těle krev.“

Koncem října 1944 se přihlásil další agent. Dvacetiletý student Saville Savoy Sax vyhledal v New Yorku novináře Sergeje Kurnakova, který psal pro komunistický deník Daily Worker. Strefil se přesně. Kurnakov - „Beck“ byl důstojníkem NKVD. Mladík Rusovi řekl: „Mám kamaráda, který pracuje v Los Alamos na atomové bombě a chce s vámi spolupracovat. Jmenuje se Ted Hall. Tady jsem vám od něho přinesl ukázku tamních studií. Byl to strategický údaj získaný z prvních laboratorních pokusů – kolik uranu představuje takzvané kritické množství, čili kolik se ho musí dát dohromady, aby bomba vybuchla.“

Rusy vyvádělo mládí jejich nového informátora z míry – důvěryhodnost jeho poznatků musí ověřit odborníci v Moskvě. A spolehlivost obou mladíků, kteří mají být členy Ligy mladých komunistů, zase prověří jako vždy Julius Rosenberg-„Liberal“. Nakonec Saxe přijali jako kurýra pod označením „Star“ (Starý), kdežto Hallovi dali krycí jméno „Mlad“ (Mladý).

Theodore Hall pocházel z rodiny kožešníka, narodil se 20. října 1925 v New Yorku. Jeho otec Barnett Holtzberg emigroval jako Žid z carské říše na počátku století. Ted vstoupil na Harvardovu univerzitu v Cambridgi v šestnácti letech. Právě na Harvardu se seznámil se Saxem, o rok starším spolužákem a idealistickým marxistou. Pod jeho vlivem uvěřil, že bombu musí mít i Sovětský svaz – tím vznikne po válce rovnováha síly, která zajistí mír. John Rhoades, který s ním spolupracoval v losalamoských laboratořích, ho charakterizoval jako velmi naivního a idealisticky založeného mladíka. Byl to tak chytrý student, že mu Oppenheimer už v lednu 1944 nabídl místo v Los Alamos: „Potřebuji vás do týmu, který zkoumá implozi plutonia.“

Podle ruského novináře Nikolaje Dolgopolova „informace, které předal Hall, umožnily Sovětskému svazu přeskočit dlouhé a trýznivé období americké experimentální výroby a rychle přejít k výrobě atomové bomby v továrnách“.

Na jaře 1945 rozhodla rezidentura, že místo Saxe ji bude s Hallem spojovat Leontina Cohenová - „Leslie“. Sax nedodržoval zásady konspirace a navíc měl ve zvyku během chůze po ulicích mluvit sám k sobě o všem možném.

V březnu 1945 začala přinášet informace o přípravě britské bomby Melinda Norwoodová - „Hola“. Před deseti lety ji sovětské rozvědce ještě jako slečnu Sirnisovou doporučilo vedení komunistické strany. Potom se provdala za učitele Norwooda, který byl komunistou. Nicméně Beurtonová - „Sonya“, její řídicí důstojník, ji požádala, aby manželovi nic neprozrazovala. Norwoodová pracovala ve Společnosti pro výzkum neželezných kovů v Londýně, kde získala přístup k tajným spisům. Když se britská vláda rozhodla vyvinout vlastní atomové zbraně, objednávali jejich konstruktéři u Společnosti speciální materiály. A to byly důležité zprávy.

Nelegál „Delmar“ v atomové továrně

Nelegál „Dmitrij Delmar“ byl jediný profesionální vyzvědač, který pronikl přímo do atomového projektu cizí země – tvrdí Vladimir Lota v knize GRU i atomnaja bomba. Pracoval totiž v továrně na obohacování uranu. Ve Spojených státech žil v letech 1940–1949.

Narodil se v rodině amerického dělníka v Sioux City ve státu Iowa 24. prosince 1913 jako George Koval. Další podrobnosti zveřejnil na základě archivu FBI Michael Walsh v květnu 2009 v časopisu Smithsonian Magazine.

Rodiče byli Bělorusové od Minsku, do USA odešli v roce 1910. Měli ještě další dva syny – staršího a mladšího. George studoval elektroinženýrství na Univerzitě státu Iowa. Po dva a půl roce, kdy nastala hospodářská krize, se celá rodina odstěhovala do Chicaga. Otec byl tajemníkem komunistického Společenství pro židovskou kolonizaci Sovětského svazu.

Když nemohl najít práci, vystěhovali se v roce 1932 všichni do Sovětského svazu. Chtěli se vrátit do Minsku, ale úřady je poslaly k Vladivostoku, kde vznikla Židovská autonomní oblast. Žili ve městě Birobidžan, pracovali v kolchozu Ikor. George dělal zámečníka, a když se naučil dobře rusky, nabídli mu, aby šel na podzim 1934 studovat Mendělejevovu vysokou školu chemického inženýrství v Moskvě. Seznámil se tam se studentkou Ludmilou, s níž se oženil. Promoval na jaře 1939.

Podle Walshe není jasné, kdy mu GRU nabídla uplatnění. Měl všechny předpoklady pro ideálního vyzvědače – mluvil plynně anglicky, znal americké reálie a byl inženýr. Později napsal svému americkému příteli Arnoldu Kramishovi, že ho formálně odvedli do Rudé armády, ale uniformu neoblékl.

V říjnu 1940 připlul na malém tankeru do San Franciska. Potom odjel do New Yorku, kde se stal zástupcem rezidenta GRU. Měl falešné dokumenty na jiné jméno, dokonce i osvědčení o absolvování dvou technických kurzů na amerických univerzitách. Jenom v případě, že by se dostal do obtíží, se měl vytasit s doklady na své skutečné jméno. Úkol? Američané vyvíjejí chemické zbraně, jsou dál než Němci a my – získávej o nich informace!

Začátkem roku 1943 ho povolali k odvodu do armády. Moskevská centrála však nechtěla svého člověka ztratit v armádě. Proto mu dala příkaz, aby se nástupu do uniformy nějak šikovně vyhnul. Ovšem to nešlo. Potom zapůsobilo osvědčení o jeho technickém vzdělání. V prosinci 1942 ho poslali na newyorskou vysokou školu, aby se vzdělal v elektroinženýrství. Byl o deset let starší než spolužáci a přitom nad nimi vynikal. Uprostřed roku 1944 Kovala, Kramishe a desítku dalších převeleli z New Yorku do speciálního inženýrského oddělení, které bylo součástí projektu Manhattan.

V srpnu 1944 poslali „Delmara“ do atomové továrny v Oak Ridge v Tennessee. Podle Loty se ještě před odjezdem stačil sejít se svým řídicím důstojníkem a domluvit spojení. Jako zdravotnický důstojník měl volný pohyb po celém areálu. Po půl roce práce mohl vyjet z města na dovolenou. Využil toho ke schůzce s kurýrem, kterému vyprávěl o zákulisí továrny a o způsobu výroby plutonia a polonia v reaktorech. Důležité byly zvláště informace o úloze polonia pro výrobu bomby. O tom Fuchs, který působil v Los Alamos, nevěděl. Pro Moskvu to byly unikátní zprávy.

V červnu 1945 nastoupil seržant Koval jako člověk, který požívá nejvyšší důvěry, do přísně tajné laboratoře „K“ v Daytonu v Ohiu. Současně s povýšením získal větší rozhled po tamních výzkumech. Opět sloužil jako zdravotník. V Daytonu pracovali význační badatelé. Po roce svlékl uniformu, ale nadřízený ho chtěl udržet v laboratoři jako civilistu. Jeho řídicí důstojník „Cloud“ mu doporučoval, aby nabídku přijal. „Delmar“ odmítl – cítil, že by to bylo velké riziko. „Teď se budou všichni lidé pracující na tajných úkolech znovu a velmi důkladně prověřovat – já už bych neobstál!“

Nicméně v USA zůstal. Honby za špiony, která se zvedla, se nebál – nebyl s nikým spjat, jenom s řídicím orgánem. Vrátil se do newyorského Bronxu a na vysokou školu, kterou končil v únoru 1948 s vyznamenáním.

Přátelům se svěřil, že chce vyrazit do zahraničí – do Polska nebo do Izraele. V říjnu 1948 odplul do Francie a pak se nějakými cestami dostal do Moskvy. Po návratu v létě demobilizoval a vrátil se na Mendělejevovu vysokou školu chemického inženýrství. Diplomem z New Yorku se nemohl prokazovat. Ministerstvo vysokých škol mu nechtělo přiznat lepší místo, než laboranta.

Když pátral po příčinách, dověděl se, že se stal podezřelým – deset let sloužil v armádě a zůstal vojínem! Napsal tedy náčelníku GRU, který pak za něho intervenoval u ministra. V září 1952 ukončil aspiranturu a dostal titul kandidát technických věd. Mohl zůstat na škole, přednášet a studovat. V roce 1956 získal titul docenta.

Atomové oddělení S

Začátkem léta 1943 se Kvasnikov domohl zásadní změny – napsal Čikov. Několik operativců se mohlo zabývat pouze atomovou a průmyslovou špionáží, která se ve spisech NKVD označovala jako XY. Byli to Alexandr Semjonovič Feklisov - „Calistratus“, Anatolij Antonovič Jackov - „Johnny“ a Semjon Markovič Semjonov - „Twain“. Přitom Semjonov se měl z New Yorku přemístit do Ottawy a na jeho místo se chystal Kvasnikov. Rozhodnutí o této specializaci bylo velmi důležité, protože vybraní zpravodajci mohli danou problematiku sami studovat a nemuseli se zabývat politickými problémy jako dosud. Kromě toho se centrála snažila své sítě vyčistit od málo produktivních agentů, a tím zvýšit efektivnost svých důstojníků. Vždyť třeba Semjonov řídil dvacet špionů, a to bylo nad síly jednoho člověka.

Sověti získali čtyři nové vyzvědače, kteří se soustředili na projekt Manhattan. Skrývali se pod jmény: „Stanley“, což měl být pramen GRU z Londýna, dále „Vogel“ (Pták), „Cordell“ a „Perry“. Poslední dva však Američané při dekódování depeší v rámci projektu „Venona“ ani nezachytili. K obsluze této čtveřice našli další čtyři kurýry. Tím snížili riziko odhalení těchto pramenů.

Agent „Perry“ se měl pokusit přemluvit ke spolupráci Fermiho, agent „Ernst“ zase Oppenheimera. Jenže na to bylo už pozdě. Oba vědci pracovali v Los Alamos pod bedlivou kontrolou bezpečnosti, takže se k nim nemohl nikdo cizí přiblížit. V květnu 1943 to oznámila newyorská rezidentura Moskvě.

Až v březnu 1945 získala rezidentura GRU v Ottawě skupinu agentů, z nichž tři pracovali na vývoji radarů, nových výbušninách a zdokonalování rádiového spojení, dále měli určité, byť omezené ponětí o výzkumech v nukleární fyzice. Po třech a čtyřech letech je však zatkli a odsoudili.

Přesto byly výsledky dvouleté špionáže v Los Alamos vynikající. Dne 28. února 1945 předal náčelník rozvědky NKVD generál Pavel Michajlovič Fitin Berijovi závěry operace „Enormouz“. Obsahovaly podrobnosti o konstrukci první atomové bomby, kterou chtěli v létě Američané zkoušet. „Informace, které předal Fuchs Goldovi v polovině února na východním pobřeží, dorazily příliš pozdě, než aby mohly být do tohoto hodnocení zahrnuty,“ napsali Mitrochin a Andrew. „Zpráva pro Beriju se téměř jistě zakládala především na špionáži od Theodora Halla a seržanta-technika Davida Greenglasse. Není pochyb o tom, že Hallovy materiály, které na newyorskou rezidenturu dopravil jeho přítel Saville Sax, byly mnohem důležitější. Nejspíš právě Hall jako první odhalil implozivní metodu k odpálení atomové bomby, třebaže mnohem podrobnější popis imploze od Fuchse dorazil ke Kurčatovovi 6. dubna.“

Mitrochinův archiv: KGB chtěla v Československu unášet osobnosti

Nově zpřístupněné záznamy někdejšího archiváře KGB Vasilije Mitrochina obsahují i konkrétní informace o plánovaných krocích sovětské rozvědky v Československu. K podrývání zdejšího demokratizačního hnutí plánovala KGB únosy. Šla například po literárním vědci Václavu Černém.

Mitrochinův archiv je k nahlédnutí v archivu Univerzity v Cambridge (7. 7. 2014).

„Ve Spojených státech jsme získali informace o tom, jak se bomba vyrábí, a v Británii, z čeho se vyrábí,“ řekl podle Mitrochina vedoucí vědecko-technické špionáže na londýnské rezidentuře Barkovskij. „Obojí dohromady zahrnovalo celý tento problém.“

Rovněž akademik Abram Joffe z leningradského Fyzikálně-technického ústavu si pochvaloval: „Vždy se ukáže, že tyto informace jsou naprosto přesné a většinou rovněž kompletní… Nesetkal jsem se s ani jedním falešným údajem.“

Koncem července přišla do Kremlu hlášení špionů z USA, že tam 16. července uskutečnili první pokusný atomový výbuch. Stalin právě jednal v Postupimi s americkým prezidentem a britským premiérem.

Když Harry Truman 24. července Stalinovi naznačil, že jeho odborníci vyzkoušeli novou superbombu, sovětský vůdce se choval, jako by to přehlédl. Nicméně ještě ten večer poslal Berijovi do Moskvy telegram, v němž nařizoval: Musíte urychlit práce na naší bombě!

Po návratu si k sobě diktátor zavolal Kurčatova. Rozčílilo ho, že je Američané předběhli. A slíbil, že bez ohledu na zubožený stav země dostanou všechno, oč požádají. Začátkem srpna, druhý den po svržení bomby na Hirošimu, si kremelský vůdce předvolal Kurčatova a čtyři další vědce k sobě znovu: „Atomovou pumu musíte vyrobit v co možná nejkratší době za jakoukoliv cenu!“

Aby se všechny práce na bombě urychlily, zřídil Státní výbor obrany (Stavka) 20. srpna 1945 svůj Zvláštní výbor pod předsednictvím Beriji jako vrchního dohlížitele. Ochranu a utajení celého projektu dostal na starost Avraamij Zaveňjagin z NKVD, který sám studoval jadernou fyziku, a proto měl základní přehled o tomto výzkumu a jeho potřebách. Stovky ústavů, podniků a tajných měst dostaly nicneříkající úřední názvy či zkratky – slovo atomový se nepoužívalo. Jako adresu měly pouze čísla poštovních schránek – jaščiků. Termín jaščik se nakonec vžil v ruštině jako označení tajného pracoviště. Po celé zemi začaly vyrůstat úplně nové jaščiky – ústavy a podniky, jaké dosud neexistovaly.

Berija založil v centrále NKVD zvláštní oddělení S, specializované na atomovou špionáž. Jeho náčelníkem jmenoval svého oblíbence plukovníka Pavla Sudoplatova. Za války řídil Sudoplatov partyzánský boj na okupovaných územích a teď neměl co dělat – tvrdil později Barkovskij, který se v roce 1945 vrátil z Londýna domů, protože ho zradil jeden agent. Oddělení S shromažďovalo všechny materiály o atomových výzkumech včetně těch, které získávali agenti GRU.

Předtím měl přehled o atomových studiích výhradně Kurčatov, který si směl dělat jenom poznámky. „Nyní je propouštěli druhému okruhu – překládaly se, analyzovaly a mohly se s nimi seznamovat i pomocníci Kurčatova,“ vysvětloval Barkovskij. „To bylo absolutně správné.“ Jako odborného konzultanta tam přizvali mladého atomového fyzika profesora Jakova Těrlického, který všechny zprávy četl a určoval, kdo by si je měl prostudovat.

Oddělení S mělo rovněž hledat a získávat ke spolupráci vědce z Evropy – fyziky, elektroniky, inženýry. A potom je buď zvát na návštěvy Sovětského svazu, kde by je kolegové z profese vyždímali, anebo se s nimi scházet v jejich mateřských zemích. Avšak Evropa byla zničená, o vědě ani nemluvě, německé fyziky a chemiky, kteří pracovali na atomových výzkumech, přebrali Američané a Britové. Byl to nesmyslný úkol.

V srpnu 1946 Američané vydali knihu o vývoji atomové bomby Atomic Energy for Military Purposes (Atomová energie pro vojenské účely), známou podle hlavního autora jako Smythova zpráva. Nicméně mezi spoustu správných postupů tam vpašovali rovněž některé dezinformace, záměrné chyby, které měly svést Sověty z cesty. To se jim však úplně nepodařilo, protože Moskva získávala kvalitní údaje ilegálně. Přesto se tam našlo dost dobrých informací, proto Rusové tento dokument přeložili a vytiskli pro své odborníky v nákladu 30 tisíc výtisků.

Koncem léta se vrátil z USA a z Velké Británie domů do Kodaně světoznámý teoretický fyzik Niels Bohr. Smythovu zprávu komentoval takovým způsobem, že vzbudil pozornost Sudoplatova. Plukovníka, který se potřeboval vykázat nějakou činností, napadlo: Co když Bohr zná nějaká tajemství, která by nám mohl prozradit? Pošleme za ním nějakého vědce, aby ho vyzpovídal.

Volba padla na Těrlického. S ním se do Kodaně vypravili zástupce náčelníka oddělení S plukovník Lev Vasiljevskij a tlumočník Arutjunov. Rusové navštívili dánského teoretika dvakrát. Ten však své hosty zklamal. Hned na počátku je upozornil: „Když jsem byl v Americe, nepodílel jsem se na řešení konstrukčních problémů, a proto vám k nim nemohu nic říct.“ Nicméně na víc než dvacet připravených otázek odpověděl, ale příliš povrchně, než aby se z toho Sověti mohli poučit. Nejvíc se rozpovídal o své dávné myšlence – o mezinárodní kontrole nad výrobou atomových zbraní. Po přečtení záznamu jeho odpovědí Kurčatov napsal, že jedna důležitá poznámka se týká efektivnosti využití uranu v bombě, ale tu musí analyzovat teoretici. Berija Stalinovi referoval 28. listopadu, že Těrlického mise zklamala.

„Od Bohra, Oppenheimera a dalších velikánů se ani Kurčatov, ani rozvědka žádné pomoci nedočkali,“ zdůraznil Barkovskij.

Od konce čtyřicátých let napadali někteří konzervativci Roberta Oppenheimera, šéfa projektu Manhattan, jako sovětského špiona. Přitom například i ředitel kongresového Společného výboru pro atomovou energii William Border psal řediteli FBI J. Edgaru Hooverovi v roce 1953, že podle všech tajných zpráv, které má k dispozici, nemůže být Oppenheimer vyzvědačem. Trvalo ještě deset let, než ho prezident John Kennedy rehabilitoval.

Oppenheimer chodil ke konci třicátých let v Kalifornii na večírky levicových intelektuálů, které mohly být považovány za schůze komunistické strany. Jeho manželka byla původně zarytá komunistka. George Placzek, teoretik, který přišel z německé židovské rodiny v Brně, jim však vyprávěl o zločinných metodách komunistů tak přesvědčivě, že z tohoto poblouznění vystřízlivěli.

Generál NKVD Pavel Sudoplatov, který nadiktoval své vzpomínky začátkem devadesátých let americkým novinářům, však tvrdil pravý opak: Všichni tito vědci pro nás pracovali! Sudoplatov potřeboval, aby se jeho kniha na Západě dobře prodávala, proto vědomě lhal. Podle Vasiljeva i dalších lidí, kteří měli možnost nahlédnout do archivu sovětské rozvědky, to není pravda. Tiskový mluvčí ruské výzvědné služby SVR (Služba vněšněj razvědki), následnice první hlavní správy KGB, generál Jurij Kobaladze však 26. července 1994 prohlásil, že tvrzení Sudoplatova jsou falešná.

Ostatně sovětským vědcům stačily údaje, které jim dosavadní špioni v USA a ve Velké Británii poskytovali. Vasiljev odhadl, že archiv KGB skrývá na 10 tisíc stran odborných studií a technické dokumentace.

Zkrácená kapitola z knihy VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE ČASU STUDENÉ VÁLKY (1945 – 1965), která právě vychází. Křest se koná ve středu 22. října v 17:00 v literární kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze.

Konec druhé části