Projekt tankového křižníku od plukovníka Osokina

Projekt tankového křižníku od plukovníka Osokina | foto: archiv autora

Plán, který selhal: Tank jako obří zabiják střílející na všechny strany

  • 151
Všechny dnešní tanky vypadají velmi podobně. Pásový podvozek, mohutná korba a otočná věž s výkonným kanonem. Ale i v průběhu vývoje tanků existovala řada slepých uliček. Jednou z nich byly vícevěžové tanky: často doslova pozemní křižníky, které měly drtit palbou vše, co jim přišlo do cesty.

Koncepce vícevěžových vozidel je starší než tank samotný. Používala se u obrněných automobilů a vlaků. Cílem bylo rozšířit počet současně postřelovaných palebných sektorů. Dnes se na tuto koncepci pohlíží jako na anachronismus. Ale původní myšlenka nebyla zdaleka tak scestná, jak se často uvádí. K pochopení celého procesu je nutné se podívat hlouběji do historie.

Britské pozemní koráby

Zopakujme, že vývoj prvních britských tanků spadal pod Admirality Landship Committee (Výbor pro pozemní lodě Admirality). Vzor prvního nasazeného tanku byl označen HMLS Centipede (His Majesty Land Ship česky: Pozemní loď Jeho Veličenstva), teprve později byl název zjednodušen na Mother (Matka). A ještě později, z důvodů utajení, změněn na tank.

Na nová vozidla se pohlíželo jako na pozemní koráby. Jejich úlohou byla palebná podpora útoku pěchoty, prolomení obranné linie, zničení postavení dělostřelectva a rozvrácení zásobovacích linií v týlu.

HMLS Centipede: pravzor všech tanků

Cromptonův projekt tanku Mark III z roku 1915

Již v červenci 1915 navrhoval plukovník Crompton dvoudílný tank Mark III se čtyřmi věžemi. K realizaci však nedošlo. První britské tanky neměly věž, výzbroj byla umístěna ve sponsonech po bocích. To mělo dva důvody. Tank měl níž těžiště, což bylo důležité při překonávání terénních nerovností. Výzbroj na obou bocích umožňovala při přejíždění zákopů ostřelovat obě strany současně. Tanky prokázaly poměrně vysokou míru samostatnosti a po průniku nepřátelskou linií prakticky neexistoval prostředek, který by je dokázal zastavit.

Vzhledem k tomu, že Němci nasadili tanky z různých důvodů velmi opožděně, až v roce 1918, byli jediní, kdo potřeboval vymyslet prostředek pro jejich ničení. Spojenci podobný problém zatím řešit nemuseli, protože v té době měli ve výzbroji stovky tanků, zatímco Němci jen jednotlivé kusy.

Munice s obrácenou střelou a průbojná munice Patrone SmK do německých pušek byly prvními pokusy dát pěchotě do ruky prostředek pro boj s tanky. Nicméně účinnost munice vystřelované ze standardních pušek nebyla nijak vysoká. Výroba Patrone SmK byla drahá, takže ji dostávali jen odstřelovači a zkušení střelci. Spojenci navíc reagovali zvyšováním síly pancéřování. Až v květnu 1918 začínala přicházet do německé výzbroje protitanková puška Mauser ráže 13 mm, která byla účinnější.

Boj s tanky tehdy ležel na bedrech dělostřelectva, ale ani to nemělo jednoduchou situaci. Těžké kusy s dostatečně výkonnou municí střílely nepřímou palbou. Pokrytím několika palebných čar dokázaly nanejvýš narušit řady útočících tanků. Lehčí kanony měly jen tříštivou munici proti pěchotě. Žádná protitanková munice neexistovala.

Ještě začátkem třicátých let minulého století měla pěchota pro boj s tanky k dispozici jen protitankové pušky ráže kolem 20 mm a kanony ráže 3745 mm. Zvětšování ráže nebylo možné, protože manipulaci s kanonem musela zvládnout 3-4 členná obsluha vlastními silami.

Na základě těchto zjištění pokračovali Britové po válce ve vývoji "nezávislého" vícevěžového tanku. Idea byla taková, že velitel tanku bude mít k dispozici výzbroj, potřebnou pro splnění jakékoli palebné úlohy, se kterou by se mohl setkat. Ukrytý za dostatečně silným pancířem měl sledovat okolí. Podobně jako kapitán lodi měl řídit "plavbu" po bojišti a dávat rozkazy k zahájení palby jednotlivým věžím.

Výzbrojní úřad zadal v roce 1922 objednávku firmě Vickers, která postavila pětivěžový tank. Ten měl centrálně umístěnou věž vyzbrojenou QF 3pdr kanonem. Původně šlo námořní zbraň používanou k odvracení útoků torpédových člunů.

Úpravou vznikl úspěšný protitankový kanon. Tank kromě toho nesl "v rozích" kolem hlavní věže čtyři věžičky vyzbrojené kulomety. Díky této výzbroji měla být osádka schopna ničit nepřátelské tanky a utopit v krvi útoky nepřátelských pěšáků i v případě, že by se protivníkovi podařilo od tanku oddělit vlastní doprovodnou pěchotu.

A1E1 Independent silně ovlivnil konstrukci vícevěžových tanků v zahraničí.

Pancéřování silné až 29 mm zajišťovalo odolnost proti střepinám dělostřeleckých granátů i palbě protitankových pušek. Prototyp byl dokončen v listopadu 1926 pod označením A1E1 Independent. Zabijákem programu byla vysoká cena tanku. Jediný kus stál, včetně všech úprav provedených do poloviny třicátých let, víc než deset stíhaček Hawker Hurricane.

Prototyp se dochoval v muzeu v Bovingtonu. Přínosem tohoto tanku bylo zavedení komunikačního zařízení s hrdelními mikrofony (laryngofony) pro osádku. Tank Independent měl značný vliv na vývoj v jiných zemích. Ostatně zahraniční delegace jezdily ve dvacátých letech do Británie často nakupovat licence nebo jen okukovat nové konstrukce.

Vícevěžovou koncepci Britové používali ještě dlouho v průběhu druhé světové války, ale na pěchotních tancích A9 Cruiser Mk.I, Mark II, a dokonce ještě na rychlých tancích Crusader MkI a MkII. Nicméně v polních podmínkách byla kulometná věž často demontována, kvůli malé balistické odolnosti.

Francouzské průlomové tanky

Francouzi postavili již během první světové války prototyp tanku Char 1A, z kterého ve dvacátých letech vyvinuli těžký průlomový tank Char 2C, vyzbrojený dvěma věžemi. Šlo o první dokončený vícevěžový tank na světě. V hlavní, plně otočné věži byl umístěn kanon ráže 75 mm. Doplňkovou výzbroj tvořily čtyři kulomety ráže 8 mm se zásobou 10 000 nábojů. Jeden byl umístěn v přídi, dva v kulových závěsech na bocích a čtvrtý ve věži na zádi.

Francouzský Char F1 byl dokončen jen jako plnorozměrná dřevěná maketa.

Francouzský Char 2C byl prvním dokončeným vícevěžovým tankem.

Celé monstrum mělo dva motory s výkonem po 250 koních, hmotnost přes 70 tun a dvanáctičlennou osádku. Bylo vyrobeno jen 10 kusů, které vydržely ve výzbroji až do druhé světové války. Tanky byly zničené vlastními osádkami během železničního transportu.

Goering se holedbal, že byly zničeny náletem střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka. Tento dávno vyvrácený propagandistický výmysl se dodnes občas objevuje v literatuře. Jeden Char 2C se Němcům podařilo ukořistit téměř nepoškozený. Později byl vystavován v Berlíně.

Se začátkem druhé světové války zahájili Francouzi poměrně ambiciózní program stavby nových tanků. Jedním z nich byl dvouvěžový FCM F1 s výzbrojí tvořenou kanonem DCA ráže 90 mm pro ničení opevnění, protitankovým kanonem SA37 ráže 45mm a šesti kulomety. Tank měl mít hmotnost kolem 140 tun. Rychlý pád Francie způsobil, že byla dokončena jen dřevěná plnorozměrná maketa. Konkurenční AMX Tracteur C zůstal jen na papíře.

Navzdory zákazu

Německý Grosstraktor měl dvě věže.

Vícevěžové tanky se objevily i Německu. Přestože mělo vývoj tankové techniky zakázaný Versailleskou smlouvou, s pomocí Sovětského svazu postavilo koncem dvacátých let střední tanky Grosstraktor I až III. Hlavní věž měly s dvojicí kanonů ráže 76 a 37 mm a pomocnou věž s kulometem pro obranu zadní polosféry. Tanky nebyly vyrobené z pancéřové oceli. Sloužily k testování, hlavně v sovětském zkušebním středisku Kama. Později sloužily k výcviku.

Pod krycím názvem Neubaufahrzeug byl v roce 1934 dokončen třívěžový tank. Výzbroj v hlavní věži byla stejná jako u typu Grosstraktor, ve dvou pomocných věžích byly umístěny kulomety. Přestože bylo dokončeno jen pět kusů, byly Neubaufahrzeugy bojově nasazeny v Norsku a celé akci se dostalo patřičné pozornosti stran německého ministerstva propagandy.

Z dalších nerealizovaných, a popravdě řečeno obtížně realizovatelných, projektů je známý Landkreuzer P.1000 Ratte. Tank s hmotností 1 000 tun měl být vyzbrojen dvěma námořními kanony ráže 280 mm v jedné věži a protitankovým kanonem ráže 128 mm v druhé. Protiletadlovou obranu mělo zajišťovat osm 20mm kanonů a dva kulomety ráže 15 mm. Přestože firma Krupp dostala od Hitlera požehnání k pokračování projektu, realističtěji uvažujícímu ministru zbrojního průmyslu se podařilo celou věc zarazit.

Bolševická monstra

Vícevěžová koncepce tanků padla na úrodnou půdu v Sovětském svazu. Vícevěžový byl například Lebeděnkův kolový stroj nazývaný "Car tank", dokončený ještě v dobách carského Ruska. I když nešlo o tank v dnešním slova smyslu, leccos naznačoval.

Prvním dokončeným, ale poměrně neznámým typem byl těžký tank Grotte TG. Neznámým zůstal dlouho proto, že vznikl na základě sovětsko-německé smlouvy o spolupráci a jeho autorem byl Němec – E. Grotte. Tank měl mít původně dvě souosé věže. Spodní eliptickou, vyzbrojenou kanonem ráže 76 mm a horní s kruhovým půdorysem osazenou protitankovým kanonem ráže 37 mm. Otočná však nakonec byla jen horní věž. Doplňkovou výzbroj tvořilo pět kulometů.

Tank TG měl řadu pokrokových prvků: nezávislé vzduchové odpružení, pryžové pásy nebo široké použití svařování při spojování pancéřových plátů. Projekt skončil po stavbě jediného prototypu hlavně kvůli ceně, která byla více než dvacetkrát vyšší než u rychlého tanku BT-2.

Grotte v roce 1931 předložil Sovětům studii
1 000 tunového monstra vyzbrojeného dvěma kanony ráže 304 mm, čtyřmi ráže 152 mm, čtyřmi ráže 76 mm a dvěma ráže 45 mm v celkem šesti věžích. Osádku mělo tvořit 40 mužů. K pohonu měl sloužit nespecifikovaný počet motorů s celkovým výkonem 24 000 koní. Komise po zhlédnutí projektu sebekriticky uznala, že podobný stroj je nad možnosti sovětského průmyslu.

Do výzbroje se dostal pětivěžový T-35, který byl koncepcí i určením velmi podobný britskému tanku Independent, ale měl mnohem těžší výzbroj. V centrální věži byl umístěn kanon ráže 76 mm, určený k ničení polních opevnění. Pravá přední a levá zadní věž byly osazené protitankovými kanony 20K ráže 45 mm, zbylé dvě věže byly vyzbrojené kulomety.

Navzdory velkým rozměrům měl tank hmotnost jen 45 tun, což bylo dané relativně malou tloušťkou pancéřování. Čelní pancéřování, silné 30 mm, bylo v třicátých letech již nedostatečné, protože nechránilo proti palbě protitankových kanonů, které byly ve stále větších počtech zaváděné do výzbroje pěších jednotek. Konstruktéři se snažili zvýšit odolnost tanku montáží kónických věží a přídavného pancéřování, ale bojovou hodnotu se nijak výrazně zvýšit nepodařilo.Tanky T-35 byly široce prezentované na přehlídkách, ale v reálném boji se příliš nepředvedly.

Tanky T-35 byly v samotném Sovětském svazu považované za přechodné řešení. Náhradou měly být tanky T-39. Existovalo několik návrhů koncepce nových tanků, ale žádná z nich se nedostala dál než ke zhotovení zmenšené makety. Dvě z verzí T-39 měly mít hmotnost kolem 90 tun, výzbroj ve čtyřech věžích měly tvořit kanon ráže 152 mm a dva protitankové kanony ráže 45 mm. Ve čtvrté věži byl buď třetí kanon ráže 45 mm, nebo dva kanony ráže 107 mm.

Pokusy o získání účinného průlomového tanku pokračovaly v SSSR koncem třicátých let. Ve dvou závodech byla objednána stavba třívěžových těžkých tanků. Aby tanky byly schopné odolávat palbě protitankových kanonů, bylo nutné zesílit pancéřování na 60 mm. Kvůli hmotnostním limitům bylo nutné obětovat jednu z věží.

Postaveny byly dva prototypy T-100 a SMK. Oba měly hmotnost kolem 60 tun a výzbroj ve dvou věžích v superpozici za sebou. Horní věž byla osazena kanonem ráže 76 mm a spodní protitankovým kanonem ráže 45 mm. Tanky se lišily především uspořádáním pojezdové části. Tank T-100 měl odpružení listovými pružinami, SMK měl modernější odpružení torzními tyčemi. Oba tanky byly neúspěšně nasazeny při sovětské invazi do Finska. Poučením bylo, že klasické jednověžové tanky jsou mnohem praktičtější.

Dvouvěžový tank T-100 byl nasazen ve Finsku

Dvouvěžový tank T-100 byl nasazen ve Finsku

Konstruktéři usilovně bojovali za záchranu svých tanků. Argumentovali větší palebnou silou a možností montáže těžších zbraní. Tak vznikl ještě projekt tanku T-100Z, u kterého měla být horní věž nahrazena novou, se zbraní ráže 152 mm a Objektu 103, což byl tank pro pobřežní obranu, vyzbrojený kanonem ráže 130 mm. Ani jeden nebyl dokončen.

Další obludy

Přestože se vícevěžové tanky SMK a T-100 prokazatelně neosvědčily, koncepce nedala Sovětům pokoj až do poloviny čtyřicátých let. V roce 1941 vzniklo několik projektů tanků KV-4 a KV-5 s různými kombinacemi výzbroje, tvořené zpravidla kanonem ráže 107 mm, kanonem ráže 45 mm v druhé věži a několika kulomety. Ani jeden však neopustil rýsovací prkna.

V archivu tankového muzea v Kubince se našly výkresy, které dokazují, že teoretické úvahy pokračovaly i v době války. Tankový křižník s třicetičlennou osádkou měl být vyzbrojen dvojicí houfnic ráže 152 mm v jedné věži, čtyřmi věžemi z tanku T-34/76, jedním protiletadlovým kanonem ráže 76 mm, dvěma ráže 23 mm a sedmnácti kulomety. Bojová hmotnost měla dosahovat 270 tun. Sněžný tank se šnekovým pohonem datovaný rokem 1944 nesl čtyři věže. Další údaje se nedochovaly. K realizaci těchto projektů z celkem pochopitelných důvodů nedošlo.

Vícevěžová koncepce našla uplatnění i u středních tanků T-28. Jeho centrální věž nesla kanon ráže 76 mm a dvě pomocné věže byly vyzbrojené kulomety. Tank byl poměrně pohyblivý a v době napadení Sovětského svazu tvořil čtvrtinu počtu sovětských středních tanků. Nicméně převaha nových T-34 byla natolik výrazná, že přes vysokou pořizovací cenu starší T-28 postupně vytlačovaly.

Maketa varianty č 7 tanku T-39 v měřítku 1:10

Projekt tankového křižníku podplukovníka Osokina

Projekt sněžného tanku z roku 1944

Navzdory velmi bídné surovinové základně podlehli kouzlu vícevěžových tanků i Japonci. O celém programu označeném O-I je jen málo informací, ale mělo jít o tří- respektive čtyřvěžové tanky s hmotností 120 tun, vyzbrojené upraveným námořním kanonem ráže 105 mm v hlavní věži a kanonem ráže 37 mm v pomocné věži. Jedna verze měla další kanon ráže 37 mm v zadní věži. Pomocnou výzbroj tvořily kulomety. Jeden v samostatné věži a další v kulových závěsech. Tanky měly být nasazeny v Mandžusku, ale žádný zřejmě nebyl dokončen.

V době druhé světové války se definitivně vyprofilovala úloha tanků na bojišti. Používání tankových a protitankových kanonů stále větších ráží a zavedení ručních protitankových zbraní s kumulativními hlavicemi vedlo k tomu, že vícevěžová koncepce zastarala. Hlavním důvodem byla, kromě ceny, malá balistická odolnost, respektive nutnost zvyšovat hmotnost pancéřování nad únosnou mez.

Vícevěžová koncepce se používala i u lehkých tanků, ale tam šlo zpravidla jen o kulometnou výzbroj. Vozidla se používala k průzkumu nebo hlídkování, ale to je již jiná kapitola.