Prezidentský speciál hladce dosedl na letiště Ruzyně. Na ploše již čekala uvítací delegace v čele s předsedou vlády Antonínem Zápotockým a náměstkem Širokým. Ihned po vystoupení z letadla si Klement Gottwald Zápotockému postěžoval, že mu není dobře. "Mám moc práce, rychle tu chřipku ze mne dostaňte, já vám pomůžu" svěřil se prý o něco později lékařům. Zatímco vrcholní představitelé státu byli zaneprázdněni uvítacími procedurami, z letadla pomalu vystupovali členové prezidentova doprovodu včetně osobního lékaře a dvou neobvyklých hostů. Byli to ruští odborníci na mumifikaci lidského těla. Psal se jedenáctý březen roku 1953 a první dělnický prezident se právě vrátil z mrazivé Moskvy, kde se k věčnému spánku uložil J.V.Stalin. Za tři dny po návratu vydechl naposledy i Gottwald. Že by náhoda?
Srdce komunistického vůdce Klementa Gottwalda dotlouklo v sobotu 14. března 1953. Podle některých pamětníků se ten den výrazně oteplilo a slezly i poslední zbytky sněhu. Zima skončila. "Ústřední výbor Komunistické strany Československa, vláda republiky Československé a Ústřední akční výbor Národní fronty v nejhlubším zármutku straně a všemu československému lidu oznamují, že dnes v 11 hodin ráno po krátké těžké nemoci zesnul prezident…. "
Pražský vrch Vítkov s památníkem a jezdeckou sochou Jana Žižky. Pod ní se nachází kolumbárium kde byly pochovávány vážené osobnosti komunistického režimu.
Příčinou smrti byla prasklá výduť srdeční aorty, což byl následek Gottwaldova přání letět na Stalinův pohřeb letadlem. V oficiálním prezidentském životopise se totiž nedočtete, že komunistický předák trpěl syfilidou a sklonem k alkoholismu. Obě tyto choroby zapříčinily aneurysma neboli výduť srdeční aorty, která pak nevydržela změny tlaku při letu a praskla. Éra největšího komunistického teroru byla u konce.
Na věky v čele pracujícího lidu
Po smrti Klementa Gottwalda zřejmě nebylo pochyb o jeho uchování na věčné časy. Přesto o mumifikaci a výstavbě mauzolea rozhodla strana až 31.března. Toto zpoždění vedlo některé odborníky k domněnce, že z Gottwaldova těla nebyla včas odstraněna krev a měkké tkáně, což mělo za následek pozdější rozklad mrtvoly.
Mauzoleum mělo původně, podle sovětského vzoru, stát na Letenské pláni kde se konaly okázalé vojenské přehlídky a stavba by zároveň sloužila jako tribuna pro vládní činitele. Nakonec byl však vybrán památník československé státní samostatnosti, pohřebiště československých legionářů na vrchu Vítkov v Praze. Místo posledního odpočinku zde měl nalézt i první československý prezident T. G.Masaryk.
Monumentální stavba vyprojektovaná architektem Janem Zázvorkou vyhovovala komunistickým pohlavárům nejlépe. Cenná výzdoba připomínající legionáře měla zmizet a nahradili ji díla odpovídající potřebám socialistického realismu. Masarykův mramorový sarkofág byl zničen a použit jako stavební materiál.
V okolí památníku a zejména v jeho podzemí vypukla horečná stavební činnost. Ke spolupráci byl přizván i původní architekt budovy Jan Zázvorka, který si vzhledem ke svému pokročilému věku vyžádal k ruce svého syna - Jana Zázvorku juniora. Režii převzalo obávané Ministerstvo vnitra a oběma architektům a jejich rodinám nastaly krušné časy plné pozdních nočních návštěv a mnohahodinových pracovních dní.
Speciálně přistavěný vchod pro potřeby vládních delegací
Mauzoleum mělo být otevřeno k výročí Gottwaldových nedožitých sedmapadesátin 23. listopadu 1953. Termín na tehdejší dobu krátký, ale nikoliv nesplnitelný. Vše, ale nakonec dopadlo trošku jinak.
V laboratoři bylo pouze 15 stupňů
Předobrazy mauzolea byly pouze dva. Mauzoleum na Rudém náměstí s těly Lenina a Stalina a chrám bulharského předáka Georgi Dimitrova v Sofii. Ve střední Evropě se tedy jednalo o zcela ojedinělý počin. Projektantem stavby se stal architekt Prokop Kubíček. Sovětští poradci, kteří měli na starost mumifikaci těla vypracovali první požadavky na zázemí mauzolea.
Vstup do laboratoře. Pohled zvenku a zevnitř.
Bylo nutné vybudovat podzemní laboratoř, místnosti pro sloužící lékaře a sestry, šatny, strojovnu, vzduchotechniku, velín a sklad. V přízemí se pak začala stavět samotná smuteční místnost pro vystavení Gottwaldova těla. Z technologického hlediska šlo o velmi náročný úkol. V laboratoři a smuteční síni musela být udržována stálá teplota 15 stupňů Celsia a vlhkost vzduchu 80%. Z tohoto důvodu byla síň opatřena speciální vestavěnou stěnou, aby bylo možné snáze udržovat konstantní podmínky.
Laboratoř. V pozadí je vidět hermeticky oddělaná část, v které bylo pravděpodobně umístěno chladící zařízení na Gottwaldovo tělo. Podle plánu měla laboratoř rozměry 7 x 10,5 metru a je obložena porovinovými, glasovými obkladačkami. Dlažba je ze šamotových cihel. Veškeré zařízení bylo po zrušení mauzolea demontováno a laboratorní přístroje darovány Karlově universitě.
Tvrdým oříškem bylo i sestrojení teleskopického vysouvacího zařízení pro zdvíhání proskleného sarkofágu s prezidentem z laboratoře do smuteční síně. Celé hydraulické soustrojí nesmělo vykazovat žádné vibrace, aby se mumie při transportu nepoškodila.
Dveře hermeticky uzavíratelné místnosti byly vyrobeny z dubu a potaženy plechem.
Samostatnou kapitolou byl vyřešení osvětlení Gottwaldova těla ve chvíli, kdy bylo vystaveno veřejnosti. Světlo nesmělo za žádných okolností zhasnout a navíc muselo vytvářet takové světelné podmínky, aby tvář prezidenta vypadala jako tvář živého člověka přes den. Ve skutečnosti však byla prezidentova mrtvola absolutně bílá, protože všechna krev byla odsáta. Proto Zázvorka použil různé barevné filtry, které kůži "přibarvily". Skutečné nabarvení Gottwalda bylo po zkušenostech s Leninem vyloučeno. Na řešení rozmanitých problémů se podíleli přední českoslovenští vědci a odborníci.
Za nejpřísnějšího utajení
A pod dozorem sovětských poradců probíhaly veškeré práce. Některé situace bylo potřeba simulovat na náhradním objektu, protože na Gottwaldově těle to bylo vyloučeno, nehledě na to, že během stavby mauzolea bylo uloženo na neznámém místě. Uvnitř hrobky směli pracovat pouze přísně prověření lidé. Ve chvíli kdy bylo nutno vyzkoušet účinky osvětlení na Gottwaldovu mumii, požádal Zázvorka o pomoc filmaře na Barrandově. Ti sestrojili maketu s otiskem prezidentovy hlavy a vše se zkoušelo na ní. Zvedací zařízení otestoval nejprve jeden ze strážných, jednoduše tak, že si lehl na Gottwaldovo místo a nechal se vynést do smuteční síně a zpět. Chvíli se dokonce uvažovalo o pořízení takzvaného paralelního objektu, neboli náhradní mumie na zkoušky. Testovat cokoliv na Gottwaldovi bylo nemyslitelné.
Laboratoř byla vybavena výkonnou klimatizací a protipožárními čidly. Na pravém obrázku je místnost pro lékaře ve službě. Dveře vlevo ji spojují s laboratoří.
Zázvorkovi ani jeho spolupracovníkům nikdy nedovolili odcestovat do Moskvy a prohlédnout si jak funguje Leninovo mauzoleum. Jediné místo kde mohli naši odborníci studovat práci sovětských mumifikátorů, bylo mauzoleum Georgi Dimitrova v Sofii. Za zákazem podívat se do Moskvy někteří historici spatřují strach Rusů z odhalení pravého stavu věcí a domnívají se, že Lenin je ve skutečnosti pouhá loutka, nikoliv skutečná mumie.
Mrtvému sloužilo více než 100 lidí
Když bylo konečně všechno hotovo, problémy s osvětlením i odvodem horkého vzduchu ze sarkofágu vyřešeny, přišla na řadu zkouška s opravdovou mumií. V laboratoři se shromáždili všichni, co se na přípravě podíleli a podívat se přišel i nový prezident republiky Antonín Zápotocký.
Měřící zařízení na dveřích spojujících místnost pro lékaře ve službě s laboratoří. Díky vám čtenářům již víme k čemu zařízení přesně sloužilo. Dočtete se o tom v pokračování článku o Gottwaldově mumii.
Gottwald měl na sobě modrou generálskou uniformu, ruce sepnuté na břiše, na prsteníčku prsten (který později záhadně zmizel) a na hrudi rudou hvězdu vysázenou rubíny, vyrobenou speciálně pro tuto příležitost. Tragikomičnost okamžiku podtrhla následující událost. Členové ÚV KSČ si přáli, aby soudruh prezident měl na hlavě čepici. Pokaždé, když mu ji nasadili a hnuli zvedacím zařízením, svezla se mu do obličeje a zakryla oči. Nakonec tedy bylo rozhodnuto nechat Gottwalda prostovlasého, což však znamenalo vytvořit perfektní krátký účes, jaký obvykle nosíval. Za tímto účelem byla vyrobena paruka, která se pravidelně máčela do speciálního roztoku.
Velín, odkud se ovládala vzduchotechnika a veškeré technické vybavení mauzolea, včetně vytápění, osvětlení apod.
Do roku 1955 se o Gottwaldovu mumii starali sovětští lékaři v čele s profesorem Mardaševem, který balzamoval i Dimitrova. Poté bylo tělo předáno do péče československým odborníkům a Mardašev se svým týmem jezdil již pouze na pravidelné kontroly. Pro ošetření prezidentovy mumie byl sověty vydány speciální instrukce.
Detaily stolu na velíně. Všechny důležité místnosti byly vybaveny státním i vnitřním telefonem.
V klaustrofobických podzemních prostorách pracovali tři lékaři, sestry, technici, laboranti, elektrikáři, velitelé směn a samozřejmě strážní a uklízečky, které byly rozděleny do dvou kategorií. Jedny směly uklízet i v hlavní části mauzolea, ty druhé pouze v ostatních prostorách. Některé prameny uvádějí, že speciální útvar Ministerstva vnitra nazvaný morbidně: Útvar pro zabezpečení těla a mauzolea soudruha Klementa Gottwalda, zaměstnával až 124 lidí. Nepočítaje v to sovětské lékaře, kteří pobývali v utajené vile ve Staré Boleslavi.
V měřích přístrojích jsou stále založeny papíry na nichž lze spatřit stav vlhkosti vzduchu během posledních dní mauzolea v roce 1962.
Mumie se rozpadá
Jak z hororu působí informace o údržbě Gottwaldovy mumie. Pravidelný technický rituál takzvaného doplňujícího balzamování, při kterém bylo mauzoleum vždy na 40 dní zavřeno, prováděl tým sovětských lékařů a odehrával se každého půldruhého roku.
Detaily ovládacích prvků na velíně
V dokonale sterilním a hermeticky uzavřeném oddělení klimatizované laboratoře, byla umístěna chladnička, do které byl Gottwald každý večer uložen. Při pravidelné údržbě byl nahý položen na pitevní stůl. Celé tělo bylo rozděleno na třícentimetrové čtverečky a do každého z nich byla vpravena injekce s výživným roztokem. Celá operace trvala více než dvě hodiny a prováděla ji skupina zdravotních sester. Roztok udržoval vláčnost a "přirozený" vzhled pokožky.
Záložní agregáty byly vyměněny dlouho po zrušení mauzolea. Centrální plánování bylo zkrátka takové. Někdo naplánoval nákup nových diesel agregátů několik let dopředu a po zavření hrobky celý obchod zapomněl stornovat. Stroje jsou tedy v podzemí dodnes, bez toho, aby byť jedenkrát běžely.
Problémy přesto přišly. První se začaly rozpadat nohy. Gottwald měl ušito několik uniforem a několik bot, aby se vždy po dobalzamování mohl převléknout. Zázvorka tedy vyfasoval jednu botu a opět v Barrandovském studiu nechal zhotovit náhradní umělou nohu. Potom přišly na řadu ruce a nakonec i hrudní koš. Zázvorka jej nechal vyrobit z chirurgické ocele. Přestože nebyl anatom, ale architekt, byl neustále nucen řešit podobné vysoce specializované problémy. Jak ve svých vzpomínkách poznamenal, byl velmi překvapen, jak se obličej a hlava dobře držely a nepodléhaly zkáze podobně, jako ostatní části těla. Na konci padesátých let byl totiž Klement Gottwald v naprostém rozkladu a neustále obměňovanému týmu specialistů se pouze s vypětím sil dařilo tělo udržovat ve vystavovatelném stavu. Postupně z podzemních prostor zmizely sestry, protože už jich nebylo potřeba. Mezi zaměstnanci se dokonce tradovalo, že tělo Gottwalda bude potřeba vyplnit asfaltem, jako tomu bylo u Lenina. Asfalt však zapříčinil to, že celá mrtvola zčernala a musel být z Leninovy mumie odstraněn. Každopádně stav Gottwalda byl natolik špatný, že se oficiálně začalo uvažovat o jeho nahrazení maketou.
Vývody vzduchotechniky
Nastaly i problémy technického rázu. Krátce po odchodu Rusů vyhořel elektromotorek hydraulického zvedáku a muchobijka v laboratoři. Profesor Mardašev byl urychleně povolán zpět, aby zjsitil zda nedošlo k poškození mumie. Tehdy se ještě žádné vady na těle neobjevily.
Kult osobnosti však už v té době pomalu ztrácel na síle. A naštěstí pro všechny zúčastněné bylo v roce 1962 rozhodnuto Gottwalda zpopelnit a mauzoleum zrušit.
Smuteční síň s dvojitou stěnou. Sem vyjížděl prosklený sarkofág s mumií prezidenta, aby jej obdivovaly davy pracujících. Stěny jsou obloženy různými druhy leštěného mramoru. Černý pruh na stěně jsou vývody klimatizace. V budoucnosti se počítá s odstraněním této místnosti a navrácení památníku do původního stavu tak, jak jej vyprojektoval architekt Zázvorka.
Zapomenutá urna
Svému komunistickému účelu sloužil památník osm let. Již při otevření mauzolea, bylo mnohým pohlavárům jasné, že to není na dlouho. Slavnostní otevření bylo tenkrát z plánovaného data nedožitých Gottwaldových narozenin odloženo na pátého prosince, což bylo v éře komunismu něco nevídaného. Výstavy, budovy,mosty byly vždy otevřeny v termínu i kdyby třeba nestály. Hojně se tehdy používala oblíbená metoda knížete Potěmkina. Fakt, že se slavnostní události nezúčastnil ani sovětský velvyslanec a v dobovém tisku jí nebyla věnována obvyklá titulní strana, svědčilo již tehdy o pohasínajícím kultu osobnosti.
Přízemí mauzolea kde jsou umístěny již prázdné hrobky prezidenta Antonína Zápotockého a Klementa Gottwalda. Gottwaldovy ostatky sem byly přemístěny po jeho zpopelnění v roce 1962.
Gottwaldova pouť se definitivně uzavřela v roce 1990 kdy bylo rozhodnuto o odstranění všech ostatků komunistických pohlavárů (mimojiné Fučíka, Šmerala, Švermy…) z kolumbária v památníku. Historik Jan Galandauer, který měl urnu dopravit na Olšanské hřbitovy, kde si KSČM pronajala prostor pro pohřbení těla, prý cestou urnu s Gottwaldovým popelem zapomněl v hospodě. Tak se to alespoň vypráví mezi zasvěcenými.Tajemství a nejasností je kolem mauzolea hodně, událost se zapomenutou urnou zůstane jednou z nich.
Kolumbárium. Zde byly uloženi další významní činitelé komunistického režimu včetně Šmerala, Fučíka, S. K. Neumana, Koldera a dalších
Ke vstupu do kterýchkoliv prostor mauzolea byl zapotřebí speciální klíč.
Plánovaná přestavba památníku zahrnuje i zřízení muzea mauzoela v podzemních prostorách. Zbytek památníku by se měl dotvořit dle původních představ architekta Zázvorky.
Výzva: Vážení čtenáři pokud máte o provozu mauzolea nějaké bližší informace, ozvěte se nám do redakce na email jan.kuznik@idnes.cz.
Více se o budově památníku dočtete na těchto stránkách. Památník je od roku 2000 ve správě Národního muzea, oddělení novodobých českých dějin. Odborníkům z tohoto oddělení patří i velký dík autora za poskytnutí cenných materiálů a umožnění vstupu do prostor mauzolea.
