Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Útok z moře. Jak na to, aby se invaze neutopila ve vlastní krvi

aktualizováno 
Moderní pobřežní raketové systémy představují pro námořní invazní síly smrtelnou hrozbu. Americká námořní pěchota rozvíjí koncepty, které umožňují v nejkratším možném čase překonat smrtící zónu pobřežních vod.

Projekce síly z moře

Americká námořní pěchota (U.S. Marine Corps neboli USMC) je jednou z pěti složek Ozbrojených sil Spojených států, a to složkou elitní. Hlavním úkolem USMC jsou obojživelné a expediční operace a jejich letecká podpora. Toho času má k dispozici 194 000 mužů a asi 40 000 rezervistů, pro letecké operace pak 1 166 letadel, včetně vrtulníků.

Při obojživelné operaci se invazní loďstvo přiblíží k pobřeží protivníka, kde provede námořní/letecký výsadek. V následujícím kroku vytvoří předmostí pro rychlejší přísun vojáků, techniky a zásob.

Typickou ukázkou projekce síly z moře byla v roce 1944 slavná spojenecká vyloďovací operace Den D (D-Day). Význam obojživelných operací neupadl, ba naopak. Námořní pěchota však v současné době čelí jiným výzvám než invazní jednotky během druhé světové války.

Fotogalerie

Pokročilé raketové systémy ochrany pobřeží jsou smrtelnou hrozbou i pro velká výsadková plavidla převážející vojáky a techniku. Například ruský pobřežní systém K-300P Bastion-P (v kódu NATO SSC-5) dokáže pomocí nadzvukových (Mach 2,5) střel P-800 Oniks ničit hladinové cíle až na vzdálenost 300 km.

Kvůli hrozbě střel, jako je P-800 Oniks, se velké lodě amerického námořnictva (U.S. Navy neboli USN) převážející mariňáky a jejich techniku musí držet dále od pobřeží. Ideálně za horizontem ve vizuálním a radarovém stínu. Kvůli rozvoji přesných zbraní musí podle amerického námořnictva zůstat invazní loďstvo nejméně 185 km od pobřeží.

Základem úspěchu celé vyloďovací operace je dostatečně rychlý přesun mezi velkými výsadkovými loděmi čekajícími za horizontem a pobřežím. Jsou dvě možnosti jak se dostat na pobřeží - vzduchem nebo po hladině.

Doprava skrz smrtící zónu

Americká námořní pěchota a námořnictvo používá pro transport invazních jednotek a zásob mezi výsadkovou flotilou a pobřežím několik typů letecké a hladinové techniky.

Vzdušnou přepravu zajišťují konvertoplány MV-22 Osprey a těžké vrtulníky CH-53E Super Stallion námořní pěchoty.

Klíčovým leteckým dopravním prostředkem je konvertoplán MV-22 Osprey, který již převzal všechny úlohy vyřazených vrtulníků Boeing CH-46 Sea Knight. Výhodou MV-22 je zhruba 1,5 až 2 krát větší cestovní rychlost a až 5 krát větší dolet oproti vrtulníkům.

Leteckou dopravní složku doplňuje především těžký transportní vrtulník CH-53E Super Stallion, od roku 2019 by měl nastoupit připravovaný CH-53K King Stallion. Transportní úkoly zajišťují rovněž lehčí vrtulníky Bell UH-1Y Venom.

Výhodou konvertoplánů i vrtulníků je relativně velká rychlost, nevýhodou malá nosnost. Přepravovat mohou jen mužstvo a lehkou výzbroj, MV-22 a CH-53 v podvěsu také lehká obrněná vozidla nebo dokonce i 155mm houfnice M777. Ale to nestačí.

Vrtulník CH-53E může přepravovat v závěsu i houfnici M777.

Vrtulník CH-53E může přepravovat v závěsu i houfnici M777.

Hladinový transport je zajištěn prostředky U.S. Navy, především vyloďovacími plavidly LCU (Landing Craft Utility) a vznášedly LCAC (Landing Craft Air Cushion).

Vznášedla LCAC dokážou přepravit až 60 tun nákladu rychlostí 65 km/h. V současné době se ve službě nachází 72 LCAC. Od roku 2020 je začne nahrazovat nové vznášedlo SSC (Ship-to-Shore Connector), také v plánovaném počtu 72 kusů.

SSC by měl mít přepravní kapacitu až 74 tun nákladu na vzdálenost 160 km rychlostí 65 km/h. SSC dokáže vysazovat obojživelná vozidla přímo na moři, v bezpečné vzdálenosti od pobřeží. SSC nebude ozbrojen.

U.S. Navy si udržuje ve výzbroji také 32 velkých vyloďovacích člunů LCU. Ty přepraví až 127 tun nákladu nebo 400 vojáků. Jelikož průměrné staří lodí je 44 let, hledá se jejich náhrada v rámci programu SC[X]R (Surface Connector Replacement). Vývoj nástupce LCU započne v roce 2018.

Co nejhladší průběh vylodění zajišťují ze vzduchu útočné vrtulníky Bell AH-1Z Viper a letouny AV-8 Harrier II a F/A-18 Hornet. Roli Harrierů a Hornetů převezmou postupně stroje F-35 Lightning II.

Obojživelná obrněná technika

USMC má ve výzbroji také obojživelnou obrněnou techniku. V současné době je klíčovým vyloďovacím vozidlem americké námořní pěchoty útočné AAV-P7/A1 (Assault Amphibious Vehicle). Vozidlo dokáže přepravit až 25 vojáků nebo 4536 kg nákladu. Obvykle je spuštěno na hladinu z většího nosiče 14 km od pobřeží, ke kterému se blíží maximální rychlosti 11 km/h. Doba dosažení pobřeží je tak více než hodina. Vozidlo mariňáky na pobřeží podporuje 12,7mm kulometem a 40mm granátometem.

Ve výzbroji je stále zavedeno 1048 vozidel AAV-P7/A1, dostatečný počet pro 12 praporů námořní pěchoty. 392 vozidel (4 prapory) projde modernizací s cílem zvýšit balistickou odolnost a zlepšit jízdní a nautické výkony. Modernizovaná vozidla zůstanou ve službě až do roku 2035.

Původně měla vozidla AAV-P7/A1 nahradit nová obrněná obojživelná vozidla EFV (Expeditionary Fighting Vehicle). Vozidla EFV mohla podle plánů na vzdálenost 50 km dopravit mariňáky na pobřeží rychlostí 52 km/h. Hlavní výzbroj EFV tvořil rychlopalný 30mm kanón. Vzhledem k rozpočtovým obtížím a zdržením ve vývoji však program EFV, po 3 miliardách dolarů utracených za vývoj a stavbu prototypů, skončil.

Prototyp zastaveného projektu EFV (Expeditionary Fighting Vehicle)

Prototyp zastaveného projektu EFV (Expeditionary Fighting Vehicle)

V roce 2011 nahradil program EFV méně ambicioznější program obojživelného bojového vozidla ACV (Amphibious Combat Vehicle). V rámci programu ACV (ACV 1.1 a ACV 1.2) námořní pěchota nakoupí 600 kolových obojživelných transportérů (6 praporů).

Na konci roku 2016 námořní pěchota vybere dva finalisty, kteří postaví prototypy vozidel pro vojenské zkoušky. Následně námořní pěchota vybere vítěze. Se zahájením operačního nasazení se počítá mezi roky 2020 až 2022.

V současné době se zvažuje pět nabídek - vozidlo od firmy ADVS (Advanced Defense Vehicle Systems), SuperAV od BAE Systems a Iveco, Piranha od General Dynamics, ACV 8x8 od Lockheed Martin a Terrec od STK a SAIC.

Program ACV je rozdělen do několika fází. V rámci ACV 1.1 a ACV 1.2 námořní pěchota nakoupí zmiňovaných 600 komerčně vyráběných, tedy levných a rychle dostupných vozidel v hodnotě 3 až 4,5 milionu dolarů za kus. Ty dokážou překonat na moři vzdálenost 22 km rychlostí 14 km/h. V rámci ACV 1.2 vzniknou specializované varianty, jako velitelské vozidlo, logistické nebo nosič zbraňových systémů.

Od roku 2025 pak námořní pěchota začne kupovat nově vyvinutá kolová obojživelná vozidla programu ACV 2.0. Nová vozidla, v ceně 12 - 14 milionů dolarů za kus, získají vynikající nautické vlastnosti a dosáhnou rychlosti plavby 28 km/h. Podle námořní pěchoty je rychlost plavby klíčový požadavek.

Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní verzi najdete zde, stejně jako další články ze světa armády a vojenské techniky.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.