Vždy po podobných událostech, jakými byly teroristické útoky v Bruselu a v Paříži, se dříve či později objeví informace o selhání tajných služeb. Lze však skutečně hovořit o jejich selhání? A jakého typu pak toto selhání je?
Zeptali jsme se Petra Pelze, který byl v letech 1996 – 2001 ředitelem Vojenského zpravodajství a později působil v New Yorku jako zvláštní bezpečnostní poradce velvyslance ČR u OSN. Svůj pohled na problematiku tajných služeb nám poslal i Andor Šándor, který byl v letech 2001 a 2002 náčelníkem Vojenské zpravodajské služby, vojenské rozvědky a od roku 2003 působí jako poradce a analytik v oblasti bezpečnosti. Článek jsme doplnili i o názor aktuálně činného odborníka v této oblasti z ministerstva obrany (v textu je označen jako MO). Jeho jméno z pochopitelných důvodů neuvádíme.
Lze v podobných případech jako jsou poslední dva teroristické útoky v Evropě, mluvit o selhání zpravodajských služeb?
Petr Pelz: Zpravodajská informace není důkaz. Je to více či méně přesný odhad, že se něco stane. Kdyby měla charakter důkazu, byla by okamžitě předána – prostřednictvím policie – orgánům činným v trestním řízení. Proto mají politici ex post vždy příležitost sdělit rozrušenému národu, že neměli přesné informace, a pokušení se vymluvit na zpravodajské služby je neodolatelné. Na druhé straně ředitel služby s alespoň minimálně vyvinutým pudem pro kariérní sebezáchovu často informuje oprávněného politika (předseda vlády, ministr) poněkud alarmistickým způsobem. „Já jsem to říkal...“ To vede k tomu, že politik v zájmu hladkého chodu státu - přesto, že je pravidelně informován o tom, že hrozí jakýsi stupeň nebezpečí – na základě svých zkušeností a instinktu většinou informace ignoruje. Čas od času s fatálními následky.
MO: Zjednodušeně je možné říci, že každý dokonaný útok je selháním bezpečnostních složek. Ovšem bezpečnostních složek jako celku. To jest policie, celní správy i tajných služeb. Než se ale dopustíme takového zjednodušení a paušalizace je třeba si zodpovědět na otázku, mají bezpečnostní služby k dispozici všechny nástroje? Pokud jde o techniku, zřejmě ano. Mají k dispozici odpovídající legislativu? Tady už odpověď nebude tak jednoznačná, já osobně se domnívám, že v rámci Evropy dnes nemáme legislativu, která by reflektovala všechny typy hrozeb se kterými se dnes setkáváme.
Nejbolestivější otázka ovšem zní, zda je dnešní evropská společnost a její politická reprezentace skutečně připravená umožnit svým tajným službám, respektive bezpečnostním složkám jako celku vést válku proti teroru? Podle všeho, s čím se setkávám, to tak není. Je proto nutné připustit, že riziko teroristických útoků je vysoké a že jejich minoritní části nejsme schopni zabránit. Politici i média ovšem často zastávají názor, že než si klást nepříjemné otázky, je jednodušší použít klišé o “selhání tajných služeb. Osobně se velmi obávám toho, že pokud náš přístup nezměníme, změní se jednoho dne pod výbuchem vášní voličů do opačného extrému a bezpečnostním službám bude dovoleno vše. V „zájmu nápravy“ pak budou postiženi nevinní lidé.
Andor Šándor: Prostředky tajných služeb a policejních sborů jsou omezeny. Navíc, jejich úkolem není sledovat a potírat jenom terorismus, ale i další negativa, jakými jsou organizovaný zločin, obecná a hospodářská kriminalita apod. Je otázkou do jaké míry mají špioni a policie dostatek informací, nebo zda jejich hlavní problém je v tom, že je neumí vždy dobře poskládat. Je mnohem lehčí, když se ví, co se zpětně hledá, přijít na to, že bylo k dispozici podkladů k reakci, ještě než se útok stal.
V demokratické společnosti nestačí člověka zavřít jenom proto, že je považován za nebezpečného. Je nutné mít důkaz, jinak ho soudce do vazby nepošle. Pokud ale důkaz není, musí se mu věnovat, někdy až 24 hodin denně, komplexní pozornost. Co když ale takových lidí je víc, než je kapacit k této činnosti k dispozici? A nebezpečná osoba nic nebezpečného právě nekoná? Jistou možnou odpovědí na tento rozpor je navýšení počtu pracovníků bezpečnostních aparátů. I to však má svoje meze. Pokud se budou řešit stále jen následky, nikoli příčiny terorismu, pak se situace dostane do dilematu, do jaké míry a jak omezovat osobní svobody, aniž bude záruka, že se skutečná úroveň bezpečnosti zlepší.
Prastarý bankovní systém je cestou pro peníze teroristů
Lidé si představují tajné služby jako organizaci, která je schopná odposlouchávat a sledovat kohokoliv a dopředu předvídat veškeré události. Jsou však tajné služby skutečně tak všemocné?
Petr Pelz: Obecné představy služby démonizují, ale ony zdaleka nejsou všemocné. Jsou to normální organizace, kde pracují běžní lidé s všedními starostmi. Rozsah znalostí služeb se dá srovnat se znalostmi žurnalisty nebo vědce. Přesto nikdo nepodezírá novináře nebo vědce, že „ví všechno“, ale zlovolně o tom mlčí nebo lže. Když politik po nějaké tragédii mluví o selhání služeb (ať již oprávněně či nikoliv), vždy střílí do vlastních řad. Je v pracovní náplni politika zajistit, aby služby pracovaly řádně. Služby jsou součástí státní správy a je povinností politiků je řádně úkolovat, kontrolovat, financovat, provádět personální politiku atd. Za takových okolností by – statisticky vzato – neselhaly.
MO: Dnešní tajné služby skutečně mají velké množství techniky, která jim umožňuje získávat velké množství informací například díky schopnostem monitorovat elektronickou komunikaci. Pokud se však budeme bavit o aktuální hrozbě islámského terorismu je kupodivu naším problémem pravý opak, tedy často primitivnost komunikace. To neznamená, že dokáže obelstít nejnovější technologie, ale jednoduše funguje vedle nich. Fakt, že je nějaký způsob komunikace z našeho pohledu primitivní, totiž zároveň znamená, že je prověřen stovkami let a je doveden k dokonalosti. Pokud je navíc používán v rámci uzavřené komunity, do které se nedokážeme infiltrovat a narážíme i na jazykovou bariéru, máme tady neproniknutelný paralelní systém na jehož odhalení nemáme ty správné nástroje. Nástroje, které si nemůžeme koupit.
Jako příklad uveďme islámský peněžní, nebo chcete-li bankovní systém hawala. I kdybychom zavedli ty nejpřísnější kontroly bankovních operací, hawalista (hawaladar) z Kandaháru vždy bez problémů dokáže zaslat peníze například do Bruselu. Nepoužije totiž „našich evropských“ komunikačních prostředků. O přenos peněz (informací) se postarají kurýři nebo v případě peněz jejich vydání třetí osobou proběhne na bázi absolutní důvěry bez jakéhokoliv kontaktování bankovní instituce. Peníze sice nedojdou v tom samém okamžiku, kdy příkazce operaci zadá, ale k příjemci dorazí bezpečně a bez možnosti kontroly státní moci. Systém je totiž založen na absolutní důvěře, zplacení dluhu se může udát i o mnoho později a to jak klasickou peněžní cestou přes bankovní konto, tak i nepeněžní formou.
Je jedním z hlavních problémů tajných služeb jejich zahlcenost informacemi a následná neschopnost je včas vyhodnotit?
Petr Pelz: Hlavní problém služeb se liší stát od státu. U nás je to patrně právě přístup politické reprezentace – obecně řečeno všech od roku 1990. Když to budu generalizovat, tak pravice službami pohrdá, levice je s nervozitou přeceňuje, ale nikdo dosud nedělal to, co by měl, tj. choval se racionálně (viz předešlá odpověď). Navíc, způsob vládnutí v Čechách, kdy povolební vítěz má tendenci nahrazovat úřednictvo svými lidmi, ruší institucionální paměť. Zahlcenost informacemi je opravdu světovým problémem číslo jedna posledních let. Je dána nárůstem kapacity paměti počítačů a obrovským rozmachem sdělovacích technologií, přenosu dat, internetu a podobně. S tím souvisí nekonečné množství informací z globálního odposlechu mobilních telefonů, možnosti HD rozlišení snímků ze satelitů, průzkumných letadel, bezpilotních prostředků.
Tato množina problémů se však týká spíše velkých služeb - amerických, britských, ruských atd. Obrovský je i jazykový problém s odposlechy. Existují desítky arabských nářečí, farsí, urdu, atd. S tím souvisí spolehlivost či nespolehlivost překladatele a tlumočníka. Čím lépe nějakým nářečím mluví a zná důležité reálie podezřelého kmene, tím větší je podezření na nedostatek loajality. Při překladu by přeci stačilo – zcela nenápadně – slovíčko vypustit, mírně překroutit kontext, a vše je zcela jinak. A jak vybrat z nekonečného množství cizojazyčných odposlechů, co se má vůbec přeložit? Co hned, co potom? Další skupinu problémů představuje otázka, jak nasadit do teroristických skupin, většinou tvořených příslušníky jedné rodiny či letitými přáteli, lidské zdroje, informátory?
Jaké další faktory jsou v současnosti hlavním problémem při identifikaci (podchycení) teroristických jednotek na území evropských států?
MO: Jedním z velkých problémů při identifikaci teroristických buněk jsou pravidla, která jsme si v Evropě stanovili a která nám při množství potencionálních teroristů neumožňují všechny podezřelé sledovat. Nicméně i pokud bychom toto nějak vyřešili, teror si najde jinou cestu. Nepůjde třeba o útoky tříčlenných buněk za pomoci výbušnin nebo střelných zbraní jako ve Francii, ale zfanatizovaných jednotlivců za pomoci běžně dostupných bodných a sečných zbraní, jak to již delší dobu zažívá Izrael. Ten Izrael, jehož možnosti, zkušenosti a stále ještě podpora jeho bezpečnostních složek je nesrovnatelná s nešťastnou Belgií. Respektive je srovnatelná, ale je to stejné jako porovnávat vesmírnou agenturu NASA s rodičovským kroužkem pro pouštění draků.
Andor Šándor: Pravděpodobnost útoku závisí i na zahraničně-politických aktivitách dané země. Česká republika, kromě toho, že veřejně podporujeme Kurdy v jejich boji proti islamistům Al Bagdádího, nehraje žádnou vedoucí roli ve vojenských akcích v muslimském světě. Z toho důvodu není bezpečnostní situace v naší zemi nebezpečná. Zatím. Protimuslimské aktivity v zemi však podněcují pravicový extremismus, na jehož konci může být to, čemu se chceme vyhnout. Teroristické útoky! K jejich organizaci a provedení není třeba příliš dlouhého času, zvláště použijí-li se legálně dostupné komponenty k výrobě výbušnin. Na nákupu hřebíků není nic podivného. Obtížné není ani sehnat nelegální zbraně. Řada konfliktů ve světě vytváří poptávku po zbraních, na kterou velmi pružně reagují nabídky. Přestože se nedají na černém trhu opatřit úplně snadně, není to zas nadlidský úkol. Snadnost jejich převážení v Evropě bez hranic dokazují výsledky vyšetřování teroristických útoků v Paříži či Bruselu.
Jak moc jednoduché nebo složité je dnes provozovat teroristickou síť v zemi jako jsou např. Belgie, Francie nebo ČR?
Petr Pelz: Zejména ve Francii a Belgii je to mnohem jednoduší než v ČR. Česká společnost jednak netrpí komplexem z koloniální minulosti, jednak není na přílišné odlišnosti stále ještě zvyklá. Skupinka islamistů by v českých poměrech byla velmi podezřelá již svým zjevem. Zdá se, že místa (Paříž, Brusel) kde došlo k největším útokům v poslední době (Madrid 2004 a Londýn 2005 možno považovat za přímou odvetu za invazi do Iráku 2003) nebyla vybrána náhodou. Francouzi i Belgičané bojovali o své kolonie ještě před padesáti lety a mnoho obyvatel těchto kolonií stále ještě cítí toto téma jako bolavé.
V některých francouzských městech i v Bruselu vznikla ghetta, která se již před desetiletími stala obtížně přístupná i pro policii. A jestliže se stala ohnisky konvenčního zločinu, proč ne v příhodný okamžik i mezinárodního terorismu? Jedinou možností, jak takovýto „evropský“ terorismus potlačit, je podle mě začít ovládnutím těchto území. Bylo by to hodně bolestivé a často by to připomínalo lokální válečné konflikty se srdceryvnými výjevy společenského charakteru, ale že je to možné, ukázal v osmdesátých letech Rudy Giuliani v New Yorku. Znamenalo by to vyhlásit nulovou toleranci zločinu a je možné, že v nějakém okamžiku by došlo i na armádní akci. Pokládám to za „conditio sine qua non“ (nevyhnutelnou podmínku - pozn. red.) v boji proti terorismu v Evropě. Teprve potom je možno započít s klasickým zpravodajským podchycováním teroristických jednotek.
MO: Česká republika má dnes oproti západní Evropě relativní výhodu v tom, že zde ještě není tak velká uzavřená komunita, která by mohla umožnit úkryt a logisticky podporovat teroristy. Podotýkám, že hovořím o dnešku a s ohledem na dění na jižních hranicích EU předpokládám, že i u nás v tomto směru dojde ke změně. I u nás však už působí uzavřené a odhodlané skupiny například levicových extremistů, které jsou schopné páchat teror. Vzpomeňme nedávné zapalování aut. Je to vlastně taková malá laboratoř terorismu.
Andor Šándor: Existence velkých homogenních čtvrtí, kde se muslimové ve třetím či čtvrtém pokolení cítí vyloučení ze společnosti, kde je velká míra nezaměstnanosti, značná kriminalita a žádná perspektiva lepší budoucnosti, generuje sympatizanty a potenciální džihádisty. Ignorování skutečnosti, že věznice jsou ideálním místem k rekrutování těchto lidí k sebevražedným útokům, je další faktor, který má svůj podíl na současném ohrožení západní Evropy. Negativně, a mnohdy oprávněně, vnímané dopady vojenských akcí západu v muslimském světě přispívají k tomu, že řada muslimů má pocit, že je západ v kontinuální válce s islámem.
Necenzurované záběry zabitých civilistů a hlavně dětí po útocích amerických bezpilotních prostředků televizemi Al Arabia či Al Džazíra, jsou poslední kapkou k utvrzení tohoto přesvědčení. Území rozbitých států, Iráku, Libye a Sýrie je ideálním místem pro působnost Islámského státu a dalších islamistických teroristických skupin, které mají svoje, přinejmenším tiché, sponzory v zemích jakou jsou Saúdská Arábie, Turecko, Katar, SAE a další. Hlavní problém, a to přerušení financování teroristů, se nedaří zajistit, neboť k tomu není ani politická vůle. Některé z takových zemí jsou nazývány našimi spojenci v oblasti a raději se jim prodávají letadla, tanky, munice a další vojenský materiál. A to přesto, že se tvrdí, že našim hlavním nepřítelem jsou islámští teroristé.
Musí se naučit disciplíně, práce ve skupině a trochu střílet
Za jak dlouho může vzniknout teroristická buňka, schopná zaútočit automatickými zbraněmi a výbušninami ve městě jako je Brusel nebo Praha?
Petr Pelz: Ti lidé se většinou již dlouho předtím znají, často jsou to příbuzní, kamarádi atd. Mívají své macho sklony a koníčky, často – nezanedbatelně – zkušenosti s pácháním konvenčních trestných činů, tak je zbývá „jen“ trochu naučit střílet, dostat do nich disciplínu (asi největší problém) a naučit je základům postupu ve skupině. Za těchto okolností odhaduji délku alespoň trochu intenzivnějšího výcviku na několik týdnů. Nevyžaduje to zvláštního génia, pouze odhodlání zabíjet a umírat. To může být časově nejnáročnější. Oddělenou problematiku představuje výběr cíle. Ale měkké cíle (civilní cíle, pozn. red.) jsou stále po ruce: restaurace, kulturní akce, sportovní utkání, hromadná doprava nejrůznějšího druhu atd.
Andor Šándor: Nejsem proti odpovídajícím opatřením k faktickému bezpečí občanů, ale představa, že třeba zajistíme to, že v metru nevybuchne bomba na opasku sebevražedného útočníka, je naivní. Řada takzvaných měkkých cílů je téměř nechránitelná, má-li si zachovat podstatu, proč byla zřízena. Pokud se nebudeme vážně zabývat příčinami tohoto stavu, riziko útoků nesnížíme. Naopak. Je nutné si uvědomit, že tak, jak je společnost vystavena kriminalitě, kterou nikdy nevymýtíme, tak nás bude ohrožovat fenomén terorismu, který nemusí být vždy z povahy náboženský. Nelze bojovat s terorismem, musíme bojovat s příčinami toho, proč je tento nástroj dosažení cílů proti nám používán.
Jak moc se liší boj s teroristy dnes od doby, kdy například působil Carlos?
Petr Pelz: Zásadně! Carlos nechtěl zemřít a primárně nezabíjel obyčejné kolemjdoucí. Ještě větší rozdíl možno pozorovat u Rudých brigád a podobných organizací. Ty sledovaly politické cíle a velmi pečlivě kalibrovaly míru škod (na životech i majetku) tak, aby se přílišný masakr neobrátil v náladách řadové populace proti nim! Tehdejší teroristé usilovali o to získat veřejnost na svou stranu. Cíl dnešních teroristů napojených na organizace typu Islámský stát je prostý, co nejvíce této veřejnosti zabít.
Jak si pak ovšem vysvětlujete fakt, že podle statistik je dnes v Evropě mrtvých při teroristických útocích méně než v 70 – 80 letech minulého století?
Petr Pelz: Při pohledu na uvedenou statistiku, je zřejmé, že jde hlavně o oběti útoků IRA ve Velké Británii, ETA ve Španělsku a různých větví Mafie v Itálii v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let došlo jak v Británii, tak ve Španělsku k relativně úspěšným politickým jednáním s těmito organizacemi, rovněž italským úřadům se touto dobou podařilo razantněji zakročit proti organizovanému zločinu. I proto počet obětí od počátku devadesátých let strmě klesl. Pokud bych se dopustil i poněkud divočejší a neověřené spekulace, pak po rozpadu sovětského bloku včetně Sovětského svazu samotného odpadla i podpora (finance, výcvik, zbraně), kterou toto impérium poskytovalo rozličným evropským teroristickým skupinám.
