Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Teroristé a novináři jsou v „symbióze“. Jde to zvrátit jako u sebevražd?

aktualizováno  12:38
Cílem teroristického útoku je šíření strachu. Teroristé tedy logicky chtějí maximalizovat nejen počet obětí na životech, ale také mediální a psychologický dopad takových útoků. Mohou média změnou informování vzít teroristům vítr z plachet? Vědci tuto možnost studují u terorismu i u sebevražedných epidemií.

Zprávy o terorismu mohou glorifikovat útočníka, vykreslovat svět jako neobvykle nebezpečný a zvyšovat pravděpodobnost dalšího teroristického útoku | foto: Pavel Kasík - Technet.czProfimedia.cz

Co je terorismus

Slovo terorismus pochází z latinského slova terrere, tedy děsit. Termín označuje násilné akty (nebo hrozbu násilnými akty) spáchané za účelem prosazení politických, náboženských nebo ideologických cílů.

V samotném základu slova terorismus je sloveso „děsit“. Teroristé obvykle chtějí způsobit nejen ztráty na životech, ale především masivní dopad na co největší počet lidí. Cílem je ohromit publikum, ať už kvůli tlaku na politiky, zastrašování veřejnosti nebo získávání popularity mezi současným a potenciálními stoupenci.

Z pohledu ideologické/teroristické skupiny je takový teroristický útok součástí „public relations“, tedy komunikací s veřejností, a jako takový je i plánován. I proto si útočníci vybírají cíle nejen podle počtu obětí, ale všímají si také symboliky a vnímané blízkosti. To mimo jiné zvyšuje šanci, že se o takovém útoku bude psát v médiích, informovat v televizi a zpráva se bude šířit na internetu.

„Teroristé chtějí svými činy vyvolat děs a nenávist. Musíme se bránit, protože vzdorovat této nenávisti bude stále těžší.“

Jerome Fenoglio, šéfredaktor Le Monde

Prestižní francouzský deník Le Monde po útoku na stařičkého faráře oznámil, že nadále nebude mediálně podporovat takové násilné akty: „Tyto činy jsou dobře známé a strategie teroristů je jasná. Teroristé chtějí svými akty vyvolat děs a touhu po pomstě, vyprovokovat slepou nenávist, která by zachvátila celou zemi,“ napsal Jerome Fenoglio, šéfredaktor Le Monde. Proti tomuto tažení chce Le Monde bojovat, protože „nejde jen o boj bezpečnostních a ozbrojených složek, ale o boj každého člena společnosti. A záleží na těch, kteří tvoří mediální scénu. Pokud si nedáme pozor, bude stále těžší vzdorovat strategiím podněcující nenávist.“

Titulní stránka deníku Le Monde z 27. července 2016

Titulní stránka deníku Le Monde z 27. července 2016

Deník Le Monde se zavázal k tomu, že přestane „přispívat ke glorifikaci zabijáků“ a nebude zveřejňovat „propagandu teroristických organizací“. Zvažuje také další opatření. Někteří na tento krok pohlížejí jako na snahu o zodpovědné informování, jiní jako na zkreslování zpráv.

Mělo by ale takové opatření vůbec smysl? Jaké existují doklady o tom, že média přispívají k teroristickým činům?

Média měřitelně „pomáhají“ teroristickým útokům

Je několik způsobů, jak popsat vztah mezi teroristy páchajícími násilné činy a sdělovacími prostředky, které o těchto činech informují. Podle některých výzkumníků jde o vztah symbiotický: „Zpravodajské kanály se ve svých reportážích zaměřují na smrt, zranění a šíření zmatku a nejistoty ve městě zasaženém teroristickým útokem,“ píší autoři kvalitativní analýzy televizních reportáží po teroristickém útoku v Bombaji. „Zdůrazňovány jsou násilné prvky, které mají vyvolat strach a úžas, nenásilné prvky, jako například práce záchranných složek, jsou upozaďovány.“ Podle autorů se některé televize (především BBC) snažily být zodpovědné a vyhýbat se senzacechtivému narativu, zatímco jiné stanice naopak opakovaly „krvavé záběry a děsivé zvuky explozí a výbuchů“.

Hrozba terorismu funguje jako lákadlo loterie

Z psychologického hlediska je teroristický útok podobný loterii

Z psychologického hlediska je teroristický útok podobný loterii

Řada podobných studií se soustředí na jeden nebo několik konkrétních událostí. Jiní výzkumníci se pokusili na vztah médií a teroristů v obecnější a dlouhodobější rovině. Michael Jetter analyzoval 60 281 útoků ve 189 zemích světa v letech 1970 - 2012. Většina těchto útoků (46 %) proběhla v Asii, Evropy se týkalo 15 % těchto teroristických útoků, především zásluhou separatistů IRA a ETA). Jetter vycházel z údajů Globální databáze terorismu a odhalil, že zvýšená pozornost médií vede ke zvýšení šancí na další útok v následujících dnech. „Lze zjednodušeně říci, že každý další článek v New York Times věnovaný teroristickému útoku zvyšuje šanci dalších útoků o 11 až 15 procent v následujícím týdnu.“ (Studie k diskuzi na konferenci nebyla publikována v recenzovaném časopise, celý text ke stažení zde.)

Dokázat přesvědčivě, že právě článek nebo reportáž v médiích byly třeba jen částečnou příčinou dalšího teroristického útoku, je téměř nemožné. Mechanismů, jak takové ovlivnění může fungovat, je více a zdaleka ne všechny je možné kvantitativně podchytit:

  • reportáž vyprovokuje k útoku někoho, kdo už útok chystal
  • reportáž upozorní teroristy na možnost „nasypat sůl do rány“, tedy využít aktuální mediální pozornosti a zvýšit tak strach a nejistotu obyvatelstva
  • reportáž motivuje někoho, aby se začal zajímat o teroristickou organizaci (dlouhodobý, těžko měřitelný účinek)
  • reportáž informuje o propagandě teroristů (například o videokazetě Usámy bin Ládina) a rozšíří tak její publikum
  • reportáž přispěje ke změně chování publika, což může vést k vytvoření podmínek příznivých pro teroristickou organizaci

Lze informovat a přitom nepomáhat teroristům?

Jako řešení Jetter médiím a čtenářům navrhuje tyto kroky:

  1. Nadále informovat o teroristických útocích
  2. Upustit od senzacechtivých reportáží a článků
  3. Upustit od glorifikace útočníků
  4. Věnovat se tématům, která mají na život lidí větší dopad (např. chudoba)

„Čím více se v médiích probírají teroristické útoky a čím je společnost traumatizovanější, tím větší dopad má další teroristický útok. A to je dobrá zpráva pro teroristy, kteří obchodují se strachem,“ myslí si komentátor Guardianu David Shariatmadari. „Každý, kdo využívá tento strach ve své rétorice a mluví o současnosti jako o neobvykle nebezpečné době, vlastně zvyšuje motivaci teroristů k dalšímu útoku.“

Zároveň si ale komentátoři i vědci všímají toho, jak obtížné je „omezit“ zprávy o teroristických činech. „Když člověk otevře noviny nebo zapne televizi, může nabýt dojmu, že se kolem něj dějí jen samé teroristické útoky a válečné konflikty, což nevystihuje skutečnost. Jenže s tím lze těžko něco dělat,“ řekl iDNES.cz bezpečnostní analytik Oldřich Bureš. „Navíc pozitivně laděné zpravodajství zavání obdobím komunistického režimu před rokem 1989, takže obzvlášť v zemích východní Evropy bych k tomu byl skeptický.“

Medializace sebevražd může ukázat cestu

Linka pomoci

Profesionální pomoc lidem, kteří uvažují o sebevraždě

  • Celostátní linka pro děti a mládež:116 111
  • Linka důvěry Centra pro krizovou intervenci Bohnice:284 016 666

(další čísla)

Výzkumy ukazují, že prevence sebevražd formou přímých a telefonických konzultací s profesionály může zabránit velkému množství sebevražd.

Téma, které se nápadně podobá některým formám terorismu, jsou sebevraždy. Už koncem 18. století - po publikování Goethova románu Utrpení mladého Werthera - se ukázala moc narativu, který může povzbudit lidi (v tomto případě mladé muže) ke spáchání sebevraždy. Proto se sebevraždám „vyprovokovaným“ nějakou významnou a medializovanou událostí říká podle hrdiny tohoto románu Wertherův efekt.

Sociologové a psychologové opakovaně potvrdili, že medializovaná sebevražda (například celebrity) může zvýšit výskyt sebevražd v následujících dnech a týdnech. Slavným příkladem je smrt americké herečky Marylin Monroe. „Zemřela pátého srpna 1962 a do konce toho roku byla míra sebevražd o 10 % vyšší, než bylo obvyklé,“ všímá si reportér NPR Sean Cole.

Do osmdesátých let dvacátého století lze také vystopovat první snahy změnit způsob, jakým média píší o sebevraždách, a snížit tak šanci, že se média pro někoho stanou podnětem, spouštěčem k uskutečnění fatálního rozhodnutí vzít si život. V Rakousku se například média koncem 80. let média dohodla, že nebudou zvýrazňovat na titulních stránkách případy sebevražd ve vídeňském metru. V následujících letech se snížil počet sebevražd o 75 %.

„O článku věnujícím se sebevraždě můžete přemýšlet jako o reklamě na zboží,“ vysvětluje David Phillips, profesor sociologie na University of California v San Diegu. „Když budete sebevraždu prezentovat jako atraktivní zboží, lidé jej budou chtít. Ale když jim řeknete, že člověk, který spáchá sebevraždu, obvykle poté vypadá hrozně, umírá v bolestech a podobně, pak snížíte počet lidí, kteří chtějí takovou sebevraždu napodobit.“

Zásady médií při informování o sebevraždě

Řada médií má jasně stanovená pravidla pro informování o sebevraždách. Kanadské rádio CBC na svých stránkách uvádí: „Jsme citliví, kdykoli informujeme o sebevraždě nebo pokusu o sebevraždu. Především se vyhýbáme explicitnímu popisu metody a zvažujeme rizika spojená s glorifikací takového chování.“

Světová zdravotnická organizace jmenuje tyto zásady při informování o sebevraždách:

  • Využijte příležitosti a vzdělávejte veřejnost o riziku sebevraždy
  • Vyhněte se slovním spojením, která vedou k vytváření senzace nebo která dělají ze sebevraždy normální věc a prezentují ji jako řešení
  • Vyhněte se opakovanému či prominentnímu podávání zpráv o sebevraždě
  • Vyhněte se přesnému popisování metody sebevraždy
  • Vyhněte se přesnému popisu místa sebevraždy
  • Formulujte titulky a nadpisy s rozvahou
  • Buďte citliví při výběru obrazových materiálů
  • Obzvláště opatrní buďte při informování o sebevraždě celebrity
  • Věnujte pozornost lidem, které negativně zasáhla sebevražda
  • Poskytněte informace o tom, kde mohou lidé najít pomoc a podporu
  • Uvědomte si, že i na novináře může mít informování o sebevraždách dopad

Wertherův efekt lze dodržováním určitých mediálních zásad nejen omezit, ale dokonce zcela zvrátit. Rakouský psycholog Thomas Niederkrotenthaler a jeho tým ve studii z roku 2010 ukázali, že existuje i Papagenův efekt (Papageno je hrdina opery Kouzelná flétna, který zvažuje sebevraždu, ale s pomocí okolí najde jiné řešení své situace).

Dva typy článků vedly k relativnímu snížení počtu sebevražd: 1) články, které mluvily o myšlenkách na sebevraždu, ale tyto myšlenky nevedly k uskutečnění sebevraždy (“suicidal ideation“) a 2) články, které mluvily o lidech, kteří v těžkých podmínkách a navzdory sebevražedným sklonům našli způsob, jak se s nimi vyrovnat (“Class 2: Mastery of crisis class“). Dopady byly relativně malé, ale měřitelné statisticky významné.

Dva typy článků vedly k relativnímu snížení počtu sebevražd: 1) články, které mluvily o myšlenkách na sebevraždu, ale tyto myšlenky nevedly k uskutečnění sebevraždy (“suicidal ideation“) a 2) články, které mluvily o lidech, kteří v těžkých podmínkách a navzdory sebevražedným sklonům našli způsob, jak se s nimi vyrovnat (“Class 2: Mastery of crisis class“). Dopady byly relativně malé, ale měřitelné statisticky významné.

Články a reportáže, které ukázaly pozitivní řešení problémů, vyhledání psychologické pomoci, popis sebevražedných myšlenek a následného řešení, naopak měřitelně snížily počet sebevražd v následujícím časovém období.

Neexistuje zatím studie, která popisuje, jak by změna mediálního pokrytí pozměnila výskyt teroristických útoků, nebo alespoň o takové nevíme. Rozhodně by bylo příliš zjednodušující říci, že za teroristické útoky „mohou“ média, a tedy že mají možnost situaci vyřešit. Těžko lze také předpokládat, že by teroristické organizace zásadně změnily své plány na základě změny mediální praxe. Jisté je jen to, že by přišly o část bezplatné reklamy.

Nicméně - podobně jako v případě sebevražd - by mohlo takové opatření změnit vznímání teroristických útoků mezi jednotlivci. A jsou to nakonec jednotlivci, kteří teroristický útok, třeba právě útok sebevražedný, vykonají. Právě jejich radikalizaci by mohla jiná prezentace v médiích teoreticky předejít.

Zamlčování, propaganda, nebo kontext? Média a terorismus

Přestože teroristické útoky představují jen nepatrný zlomek všech úmrtí ve světě i v Evropě, je jim věnována extrémní pozornost, a to jak politická, tak mediální. To vede ke zkreslené představě pravděpodobnosti teroristického útoku a tím i ke zkreslené představě o reálné nebezpečnosti světa. Co se týče příčin úmrtí, snad každá je pravděpodobnější než organizovaný terorismus, včetně toho, že na vás spadne nábytek, zasáhne vás blesk (PDF) nebo že vás zastřelí nemluvně (platí pro USA). Tato srovnání nejsou užitečná pro obranu před terorismem. Batolata pochopitelně nestřílí záměrně. Jde spíše o zařazení do kontextu vzhledem k pozornosti, která je tématu věnována.

Dva typy útoků

Kromě typických teroristických útoků naplánovaných a provedených „členy“ teroristické skupiny existují také útoky „vlků samotářů“, lidí, kteří se rozhodnou útočit, protože to považují za řešení své zoufalé situace, možnost získání „slávy“ a věhlasu.

Právě tento druhý typ útoků se významně podobá sebevraždě, a mohl by být povzbuzen či utlumen tím, jak o podobných útocích informují média.

Teroristický čin je záměrně dramatický, nečekaný a vymyšlený tak, aby měl co největší dopad na lidskou psychiku. A libovolné množství bezpečnostních opatření nemůže dalším teroristickým útokům zabránit. K tomu, aby média a jejich čtenáři věnovali veškerou pozornost teroristickému útoku, stačí velmi málo. Média samozřejmě nechtějí teroristům pomáhat, ale jejich reakce na každý teroristický útok je pro organizace typu Islámský stát přesně tím, co potřebují pro zaujetí dalších rekrutů.Teroristický čin navíc splňuje vše pro to, aby z něj média udělala hlavní zprávu dne: je nečekaný, dramatický, tváří se politicky významně a politikové na něj reagují, jsou k dispozici obrazové materiály a videozáznamy, doprovází jej zvýšený zájem veřejnosti o zprávy obecně.

Pokud by média rozhodla, že budou o teroristických útocích informovat v kontextu, ve střídmé míře a bez glorifikace útočníků, museli by s tím souhlasit i čtenáři a diváci. V době, kdy sociální sítě dávají prostor mainstreamovým i alternativním zdrojům informací a televizní stanice spolu soupeří o každého diváka, se média musejí do značné míry řídit poptávkou publika. Dosáhnout shody, kdy média, politici i veřejnost podpoří snahu omezit psychologické dopady teroristických útoků, vypadá až utopicky. Příklad s informováním o sebevraždách ale ukazuje, že to je možné nejen teoreticky.

Aktualizace: Upřesnili jsme odkázané statistiky.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.