Je pondělí ráno 16. dubna 1945. Posádka Torpédoborce USS Laffey nepříjemně probuzená japonským průzkumným letounem má za sebou první fázi náletů. Zatím bez větších obětí a větších škod (více v prvním díle). To horší však má teprve přijít. K lodi se blíží sebevražední piloti.
Peklo začíná
Dalším nalétávajícím letounem byla Judy, blížící k levoboku lodi, těsně nad hladinou moře. Pro baterii hlavních děl byla příliš nízko. Obrana byla v rukou střelců z automatických zbraní. Ti viděli, jak se granáty zavrtávají do trupu letounu, ale zastavit ho nedokázaly.
První díl divoké mise torpédoborce USS LaffeySnídaně byla jejich poslední jídlo. Přečtěte si první díl minisérie o boji torpédoborce USS Laffey, jehož příběh prakticky bezezbytku splňuje vše, co chtějí mít filmoví producenti v kasovním trháku. |
Letoun v 8:45 narazil do člunu zavěšeného na levoboku. Jeho trosky zasáhly postavení 20mm kanonů číslo 23, zničily zbraně a zabily tři muže obsluhy, kteří neopustili své stanoviště a bojovali do poslední sekundy.
Hořící palivo z uraženého křídla Judy zalilo palubu a postavení Boforsů č. 43 na pravoboku a č. 44 na levoboku. Přestože zbraně jako takové nebyly poškozené, obsluhy musely kvůli žáru opustit svá stanoviště. Za lodí se táhl hustý kouř a paluba se proměnila v moře plamenů. V palebných postaveních Boforsů byla pohotovostní munice, jejíž exploze mohla způsobit další škody.
Do boje s ohněm vyrazili hasiči. Bez ohledu na plameny a hrozící nebezpečí začal jeden z podavačů munice, námořník druhé třídy Thomas B. Fern, házet pásky s náboji ze stanoviště č. 44 přes palubu. Vytrval, dokud nebyl oslepen kouřem a zraněn dvěma blízkými výbuchy. Teprve potom se ho ostatním podařilo dostat na ošetřovnu. Za statečnost, daleko překračující rámec služebních povinností obdržel Silver Star (Stříbrnou hvězdu).
Druhá fáze útoku na torpédoborec USS Laffey (typ útočícího letounu, čas, kdo ho sestřelil, kam dopadl a jaké způsobil škody) torpédoborce USS Laffey
Místo něho nastoupil ubytovací důstojník poručík Joel Youngquist, který sebral své muže a s nimi pokračoval ve shazování munice přes palubu. Náboje byly tak rozpálené, že si přes rukavice museli namotávat mokré hadry, aby si nepopálili ruce. Za příkladné velení dostal poručík Youngquist Bronze Star (Bronzovou hvězdu).
Tady se ukázala kvalita výcviku posádky kapitána Bectona. Každý znal své místo. Muži nečekali na rozkazy a sami bojovali o záchranu své lodi. Když jeden muž padl, na jeho místo okamžitě nastoupil další. Ale to vše byl jen začátek utrpení.
Náboje, které explodovaly, prorazily díry v palubě. Jimi zateklo hořící palivo do muničních skladišť. Naštěstí byly uskladněné náboje v plechových pouzdrech, která dokázala odolávat žáru o něco déle. Situaci zachránil velitel radistů poručík Theodore "Ted" Runk, který rozvinul další požární hadice a v čele svých mužů se pustil do boje s požárem. Podařilo se jim zchladit munici proudy vody. Prozatím bylo nebezpečí zažehnáno.
Kapitán Becton musel během útoku udržovat dostatečnou rychlost, aby se dokázal vyhnout nalétávajícím letadlům. Ale proud vzduchu rozdmýchával plameny na palubě a kouř působil na další kamikaze jako červený hadr na býka.
Ke všemu bylo přerušeno spojení mezi můstkem a strojovnami. Strojníci neviděli, co se venku děje. Rychlost měnili podle intenzity dělostřelecké palby. Když zesílila, hnali turbíny do otáček a udržovali maximální rychlost. Když utichla, zpomalili, aby usnadnili záchranářům hašení.
Největší nebezpečí pro muže v podpalubí představoval dusivý černý kouř, nasávaný z požáru na palubě a valící se z větracích otvorů. Strojník John Mitchel ventilátory vypnul. Teplota ve strojovně rychle dosáhla 55 stupňů Celsia. Pro kouř nebylo vidět na metr. Přidušený Mitchel se poslepu dopotácel ke skříni s ovládacími spínači odsávání a podařilo se mu strojovnu vyvětrat.
Nakonec se podařilo požáry částečně uhasit a obsluha dělostřeleckého stanoviště č. 43 se mohla vrátit ke zbrani. Dala se ovládat sice jen ručně, ale nadále byla schopná boje.
Aby nemohlo být hůř
Když se zdálo, že posádka USS Laffey začíná dostávat situaci pod kontrolu, přišla další rána. Jeden Val nalétával od zádi. Jeho pilot se dovedně skrýval v oblacích kouře táhnoucích se za lodí. Obsluhy zadních děl zahájily palbu, ale bylo pozdě. Kamikaze narazil do zádi pod úrovní hlavní paluby a smetl všechny tři 20mm kanony na stanovišti číslo 25 i s obsluhami.
Vrak se jako beranidlo "proboural" až k věži č. 53 a tam explodovala bomba, kterou nesl. Naštěstí pro obsluhu věže roztrhal výbuch letoun na kusy. Velitel věže zůstal jako zázrakem nezraněn, jeho muži sice utrpěli zranění, ale zatím přežili. Jednoho muže smetla tlaková vlna přes palubu. Spolu s dalším námořníkem, který skočil do vln o chvilku dřív sám, aby unikl plamenům, ho vylovila posádka LCS-51.
Velitel záchranných čet Jerome Sheets KIA
Na lodi se znovu rozhořely požáry, s ještě větší intenzitou než předtím. Podporučík Jerome Sheets, velitel záchranných čet, poslal své muže na příď pro další požární hadice. Všichni mu vděčí za život. O pár sekund později, v 8:47, narazil do věže č. 53 další kamikaze Val. Podporučík Jerome Sheets při nárazu zahynul. Utržený motor Valu narazil do věže a odhodil ji stranou. Ze čtrnáctičlenné obsluhy zahynulo na místě šest mužů. Věž byla definitivně zničena.
Po tom, co byl vyřazen radar Mk.12, byl jeho operátor Robert Clarence Thomsen "bez práce". Připojil se tedy k požárnímu družstvu. Osobně vedl útok proti plamenům, které ohrožovaly muniční skladiště pod věží č. 53. Kdyby došlo k explozi, dokázal by výbuch utrhnout celou záď lodi. Thomsen zahynul po nárazu kamikaze (Val v 8:47). Za hrdinství obdržel Navy Cross (Kříž námořnictva).
Hořící benzin z nádrží letadla zalil barbetu věže. Už předtím rozpálené stěny skladiště munice ráže 127 mm v podpalubí během pár sekund žhnuly rudým žárem. Palubní pekař, který v boji plnil funkci podavače munice, žádal můstek o povolení skladiště zaplavit. Bez odpovědi. Když vzplála první prachová slož, už na nic nečekal a otevřel ventily sám. Za statečnost obdržel Silver Star.
Zatím záchranné týmy bojovaly ze všech sil s plameny, ale sil ubývalo. Naštěstí stále fungovaly obě strojovny, byl dostatek elektrické energie pro čerpadla a loď byla plně řiditelná. Ale útočníci nedopřáli posádce USS Laffey oddechu.
Neovladatelný
O další dvě minuty později zaútočil další bombardér. Pilot nalétával zezadu, mírně zprava. Vzhledem k požárům si mohl být jistý, že zadní děla ho nemohou ohrozit. Kapitán Becton nařídil obrat vlevo. Loď se naklonila v ostré zatáčce. Pilot odhodil čtvrttunovou bombu a ta zasáhla trup na úrovni levého kormidla. Exploze přetrhala hydraulická potrubí a kabelové šachty ovládání kormidelního mechanizmu. Tentokrát naštěstí za řízením letadla neseděl kamikaze. Pilot provedl odval a zmizel do bezpečí, protože děla na zádi byla vyřazená. Pár dávek po něm vypálily jen obsluhy stanoviště č. 24.
Kormidlo zůstalo zablokované v poloze 26 stupňů vlevo. Havarijní četa se pokoušela kormidelní stroj opravit, ale kormidlo mělo zkřivený závěs a oprava byla nad jejich možnosti. Loď dokázala udržet maximální rychlost, ale byla prakticky neovladatelná. Začala plout v kruzích.
Japonci cítili, že jejich oběť slábne a rozhodli se vzdorující loď definitivně dorazit. K útoku vyrazila další dvojice kamikaze. Třináctý nalétávající letoun se blížil z levoboku. Přední děla střílela s velkou opravou, dokud se nedostala na hranici odměru. Potom byl osud lodi v rukách obsluh rychlopalných zbraní.
Kapitán Becton rozkázal zvýšit rychlost na maximum. Kamikaze narazil do boku zadní části torpédoborce na úrovni 169. žebra. Prakticky do stejného místa se v 8:50 trefil i další kamikaze, nalétávající pod ostřejším úhlem od zádi. Palivo z obou letadel přiživilo požáry na palubě. Plameny s hukotem olizovaly nástavby a se stékajícím palivem pronikaly do podpalubí. Celá záď byla rozervaná, ale vodotěsnost trupu byla neporušená a obě strojovny pracovaly na plný výkon.
Poškození způsobená útoky japonských letadel byla stále větší. Zatímco přední část lodi byla v relativním pořádku, záď skýtala neutěšený obraz. Pokroucené kusy železa a šlehající plameny. Co je za nimi, nikdo na můstku netušil.
Martyrium pokračuje ...
Poručík Ted Runk oznámil kapitánovi, že se pokusí zajistit uvolnění kormidla a vydal se na zdevastovanou záď. Cestou skrz změť trosek našel nevybuchlou bombu jednoho z posledních dvou kamikaze. Skutálel ji přes palubu. Další, asi 30 cm velká nevybuchlá zápalná bomba ležela v pisoáru v zadním ubytovacím prostoru posádky. V umývárně byl motor vytržený z jednoho Valu. Druhý byl "zalisovaný" v hromadě železa, která kdysi byla dělovou věží č. 53.
Na ubytovací palubě zatím bojovali s požárem strojníci George Logan a Stephen Waite. Po náletu posledních dvou kamikaze se únikový žebřík zbortil a plameny je uvěznily v podpalubí. Oba muži unikli do strojovny nouzového diesel-generátoru a zavřeli za sebou vodotěsný průlez. V malé místnosti nebyla ventilace a nesvítilo světlo. Naštěstí však fungoval telefon na můstek.
Strojník první třídy John W. Michel a strojník Buford Thompson, provrtali v přepážce otvor, a dovnitř prostrčil hadici, aby se uvěznění muži nedusili. Další dva strojníci Art Hogan a Elton Peeler vypálili o jednu palubu výš autogenem otvor v podlaze a dostali je ven.
Mezitím došlo k posílení leteckého krytí. Jako první dorazily čtyři letouny Grumman FM-2 Wildcat od peruti VC-94 z letadlové lodi USS Shamrock Bay. Pilotům se podařilo několik japonských letadel sestřelit, ale útočníků zbývalo stále dost. Stíhaček postupně přibývalo. Dorazily F4U Corsair námořní pěchoty od stíhací perutě VMF-441. Když mariňáci viděli, v jak zuboženém stavu je USS Laffey, vrhali se za japonskými letouny bez ohledu na obrannou palbu torpédoborce.
Posádka USS Laffey ještě zdaleka neměla vyhráno. Dalším útočníkem byl armádní Ki-43 Oscar, pronásledovaný v těsném závěsu Corsairem střílejícím ze všech hlavní. Torpédoborec zahájil obrannou palbu z automatických zbraní. Pilot Corsairu letěl těsně nad hladinou a snažil se palbou zespodu Japonce zapálit, nebo alespoň přimět, aby trochu přitáhl a "přeskočil" loď.
Oba letouny proletěly těsně nad můstkem, ale už se nedokázaly vyhnout stožáru. Japonec urazil levé ráhno, které se zřítilo na palubu a strhlo s sebou americkou vlajku. Pilot Corsairu zavadil levým křídlem o "matraci" přehledového radiolokátoru SC-2 a urazil ji. Japonec po nárazu ztratil rychlost a zřítil se na hladinu moře na pravoboku. Pilot poškozeného Corsairu dokázal přitáhnout, nabrat výšku, obrátit letoun na záda a vyskočit padákem. Letoun dopadl do moře, pilota vylovila doprovodná plavidla.
… dokud bude jediné dělo střílet
Když signalista Tom McCarthy viděl, že loď přišla o zástavu. Vytáhl ze skladu novou, vyšplhal na stožár a kusem drátu ji k němu připevnil. Zdánlivě nesmyslný čin. Ale pohled na postavu šplhající uprostřed bitvy na kymácející se stožár a čistá vlajka třepetající se nad hořícím vrakem nalila novou sílu do žil umdlévající posádky a piloty stíhaček vybičovala k ještě vyšším výkonům.
Šestnáctý nálet na loď provedl pilot střemhlavého bombardéru Judy. Nelétával prakticky pod stejným úhlem jako jeho předchůdce a ostřeloval palubu z kulometů, pronásledován jedním z Corsairů námořní pěchoty. Jeho pilot měl dobrou mušku. Judy se rozplácla o hladinu ani ne 50 metrů od levoboku USS Laffey.
Střepiny z bomby, kterou nesla Judy pod trupem, zasypaly dělovou věž č. 52 a vyřadily její elektroinstalaci. Dělostřelci museli otáčet těžkou věží ručně. Navíc bylo přerušeno spojení předních dělových věží se systémem řízení palby Mk. 37. Velitelé museli počítat opravy podle tabulek a střelci je nastavovali na dílcových osnovách optických zaměřovačů. Kromě toho střepiny zranily muže obsluhující 20mm a 40mm kanony.
důstojník pro řízení palby James G. Townsley, vyznamenaný Silver Star
Nejhorší bylo, že velitelé měli z věží omezený výhled a při ruční obsluze bylo obtížné přenášet palbu na další cíle. Situaci vyřešil důstojník pro řízení palby automatických zbraní podporučík James G. Townsley. Kolem krku si přivázal mikrofon palubního rozhlasu, vyšplhal na strop kormidelny a palubními ampliony hlásil nalétávající útočníky. Na svém zcela nechráněném stanovišti zůstal, přestože na loď nalétávala další letadla. Za příkladné hrdinství pod palbou nepřítele dostal Silver Star.
Prvním letounem, který ze svého nového stanoviště ohlásil, byla Judy nalétávající podél pravoboku od zádi. Letoun se zřítil pod soustředěnou palbou automatických zbraní stanovišť č. 41 a č. 21 přibližně 800 metrů od lodi.
O necelou minutu později zaútočil další kamikaze Oscar. Útočil téměř kolmo na pravobok lodi z malé výšky a ostřeloval můstek. První zahájila palbu dělová věž č. 52. Na vzdálenost 500 metrů se podařil přímý zásah do motoru a 127mm granát rozerval letoun na kusy. Velitel věže poručík Warren Walker jásal: "We got the SOB! What a beautiful sight!" (Dostali jsme ho šmejda! Krásný pohled!). Walker dostal za příkladné velení Bronze Star.
Další Val pilotovaný kamikaze nalétával od přídě. Vypořádat se s ním musela obsluha věže č. 51, na které byla poškozena hydraulika. Přestože museli dělostřelci nastavovat náměr ručně, na vyřízení útočícího Oscara jim stačily pouhé dva výstřely. Lepší důkaz o vycvičenosti posádky (a účinnosti přibližovacích zapalovačů) asi neexistuje.
Dělostřelecký instruktor Andy Stash, který obsluhy vycvičil, byl se svými bývalými žáky v přední věži. Po zásahu radostně hulákal "We got him! We got him! Did you see that bastard explode?" (Dostali jsme ho! Viděli jste, jak ten zmetek vybuchl?).
Mezitím se na můstek vrátil pomocník důstojníka pro spojení podporučík Frank Manson, který byl obhlédnout situaci na zádi. Podal hlášení, potom se odmlčel a řekl: "Captain, we're in pretty bad shape aft. Do you think we'll have to abandon ship?" (Kapitáne, záď je úplně zničená. Nemyslíte, že bychom měli opustit loď?) Becton dopáleně odpověděl: "Hell no, Frank! I'll never abandon ship as long as a gun will fire!" (Sakra, Franku, ne! Neopustím loď, dokud bude střílet jediné dělo!) a vyhnal podporučíka zpět do služby.
K zemi kapitáne!
Závěrečná fáze útoku na torpédoborec USS Laffey (typ útočícího letounu, čas, kdo ho sestřelil, kam dopadl a jaké způsobil škody) torpédoborce USS Laffey
Dvacátý útočník, D3A2 Val, se přiblížil přímo zezadu. Zaútočil ze slunce a dovedně se skrýval v kouři, takže se mu podařilo uniknout zraku podporučíka Townsleye. Přeletěl nad lodí a nad zádí odhodil bombu. Ta vyrvala v pokroucených troskách kolem žebra číslo 201 díru o rozměrech 3 × 2,5 metru. Val pokračoval přes příď, nejprve urazil pravé ráhno a potom se dostal do palby protiletadlových zbraní. Jeho osud zpečetil pilot Corsairu, který ho dlouhými dávkami poslal do moře pár set metrů vpravo před přídí torpédoborce.
Předposlední nalétávající letoun se blížil od pravoboku. Byl to Val ostřelující z kulometů kapitánský můstek. Pozorovatel Feline Salcido si všiml, že kapitán nalétávající letoun nemůže vidět. Přiskočil k němu, zakryl ho tělem, táhl k zemi a křičel: "Down, captain, down!" (K zemi kapitáne, k zemi!). Sotva oba dopadli na podlahu, objevil se fialový záblesk a můstkem otřásla exploze.
Val odhodil bombu, která zabila obsluhu Oerlikonů na stanovišti č. 21 na pravoboku před můstkem. Střepiny proletěly do důstojnické jídelny, která v boji sloužila jako ošetřovna a operační sál. Zabily několik námořníků a další zranily. Mnozí byli ten den raněni podruhé, někteří i potřetí. Palubní lékař podporučík Matt Darnell, který právě pečoval o své raněné, přišel o dva prsty na ruce. Krvácející pahýly si omotal obvazem, nechal si utáhnout uzel a na nechápavou otázku ošetřovatele: "What now?" (Co teď?) chladnokrevně utrousil: "Who's next?" (Kdo je další?).
Ani tento Val se nedostal daleko. Corsair námořní pěchoty ho rozstřílel ještě v levé zatáčce, kterou se snažil uniknout protiletadlové palbě z levoboku. Bombardér se zřítil do vln na zádi torpédoborce.
Jako poslední zaútočila na USS Laffey v 9:46 Judy nalétávající v malé výšce od přídě proti levoboku torpédoborce. K lodi se nedostala. Vražedně přesná palba pronásledujícího Corsairu jí nejprve zapálila nádrže a hořící pochodeň se "zařízla" do hladiny moře. Vítězný pilot vytáhl svůj letoun do stoupání nad lodí.
Loď, která nechtěla zemřít
Po tomto útoku se loď nacházela v žalostném stavu. Na zádi, připomínající vrakoviště, šlehaly plameny a nefungovala zde jediná zbraň. Z jedenácti 20mm kanonů fungovaly jen čtyři na levoboku. Stanoviště Boforsů č. 44 bylo vyřazeno zcela, ostatní fungovala jen v ručním režimu. Dělostřelecká věž č. 53 byla zničena, zbylé dvě bylo možné ovládat jen ručně, nefungovaly radary ani centrální systém řízení palby.
Zadní paluba byla sotva nad hladinou. Kormidlo bylo stále zablokované. Posádka měla 32 mrtvých a 71 raněných. Každý další útok mohl být poslední.
Najednou se nad USS Laffey ozvalo táhlé vytí leteckých motorů, připomínající hromadný nálet. Operátor sonaru Charlie Bell, který při náletech dělal kapitánovi telefonistu, "zapíchl" prst do oblohy: "Captain, look what's up there!" (Kapitáne, podívejte se nahoru!). K lodi se hnala formace 24 stíhaček. Corsairy námořní pěchoty a Hellcaty US Navy. Zbylí Japonci se snažili zmizet, zatímco piloti stíhaček chtěli pomstu. Několik dalších Japonců skončilo v plamenech a potom už se nad USS Laffey ozývalo jen dunění motorů Pratt and Whittney amerických stíhaček.
Při obraně lodi bylo spotřebováno 870 granátů ráže 127 mm, z toho 500 s přibližovacími zapalovači VT, 1 120 nábojů ráže 40 mm a 5 100 nábojů ráže 20 mm. Odolnost USS Laffey byla úžasná. Na potopení torpédoborce nebo eskortní letadlové lodi běžně stačil i jediný zásah kamikaze. Na USS Laffey během 80 minut zaútočilo 22 letadel, 6 kamikaze do ní narazilo a čtyři bombardéry ji zasáhly bombami.
Přesto s pomocí vlečných lodí dorazila do přístavu a byla opravena. Po opravách se zúčastnila války v Koreji a byla vyřazena až v roce 1975. Za účast ve druhé světové válce loď obdržela prezidentskou citaci a pět bojových hvězd. V současné době slouží jako památník.
