Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Experiment: Na vlastní kůži ukázal žákům, jak rychle propadnou nacismu

aktualizováno  1:07
Středoškolský učitel Ron Jones v americkém Palo Altu ukázal, jak snadné je nadšeně propadnout totalitnímu myšlení. Během pouhých tří dnů udělal ze svých žáků ochotné „posluhovače nového řádu“, kteří trestali „odpadlíky“. Nevyhnul se ale ani vzpouře těch, kteří se demokracie vzdát nechtěli. Jeho lekce dějepisu vstoupila do dějin.

Touha po sounáležitosti a pocitu výjimečnosti může lidi donutit k neuvěřitelným věcem | foto: Profimedia.cz

„Rádi bychom se považovali za racionální lidi, za takové, kteří umí zvážit pro a proti,“ říká psycholog Philip Zimbardo. „Ale často si spíše své jednání sami před sebou obhajujeme. Je to až perverzní, že tak úžasný nástroj jako lidská mysl je zároveň možné použít ke zdůvodnění jakéhokoli zla.“ Vysvětluje tak, že i ty nejhrůznější činy - holocaust, lynčování, mučení - jsou páchány obyčejnými lidmi. Lidmi, kteří jsou stejní jako my.

"Čekal jsem, že to bude jednodenní cvičení. Zvrhlo se to v týden hrůzy."

Ron Jones, středoškolský učitel

Ať už s touto větou souhlasíte či ne, těžko si můžete něco takového ověřit na vlastní kůži. Ale někteří takový sociální pokus zažili. Stačily tři dny a střední škola Cubberley High School v americkém Palo Altu se změnila v ostrůvek totality. Experiment Třetí vlna přesvědčivě dokázal, jak snadno lidé propadnou organizovanému zlu.

Škola hrou dovedena do extrémů

Zabili byste, kdyby vám to poručil vědec?

Kontroverzní Migramův experiment už v roce 1961 ukázal, jak snadné je podlehnout autoritě.

Podobných experimentů bylo více, ať už jde o slavný (ač nedokončený a statisticky nevýznamný) Stanfordský experiment Philipa Zimbarda z roku 1971 nebo pokus „rasismu podle očí“ Jane Elliottové na základní škole v roce 1968.

Přestože po přečtení podobných studií mají lidé tendenci označovat výsledky za nedůvěryhodné, schopnost „hodných lidí“ páchat zlo je velmi dobře prokázána.

Pětatřicetiletý učitel dějepisu Ron Jones se roku 1967 snažil v rámci přednášky o nacistickém Německu žákům přiblížit, jak bylo možné, že celý národ slepě následoval diktaturu. Jak mohli obyčejní lidé nevěděl, nebo ignorovat indicie, o židovském holokaustu?

Jones se obával, že studenti nemohou pochopit, jak málo stačí k tomu, aby se z lidí stal manipulovaný dav. Rozhodl se proto pro názornou ukázku.

Pomocí autoritativního přístupu založil v rámci třídy hnutí zvané Třetí vlna (Third wave), které otevřeně hlásalo disciplínu a omezení práv jednotlivců za cílem zvýšení efektivity jejich studijního nasazení. Kolektiv byl vedle autoritativního přístupu učitele motivován systémem znaků sounáležitosti (jako třeba jednotný pozdrav, ne nepodobný tomu nacistickému) a pevně stanovenými pravidly. Záhy se Třetí vlna rozrostla na celou školu a třetí den experimentu se k hnutí hlásily asi dvě stovky studentů. „Zvedlo se mi ego, zvedlo se mi sebevědomí, měl jsem pocit velké moci. A líbilo se mi to, v tom je ta hlavní potíž,“ vzpomínal po letech Ron Jones v dokumentu Lesson Plan. „Ale alespoň si to zpětně uvědomuji. Nebýt mé ženy, která mě přemluvila, abych experiment zastavil, nevím, jak by to dopadlo.“

Den prvníDisciplína je základ

Během prvního dne experimentu, v pondělí, profesor Jones zavedl zdánlivě nepatrné úpravy do jinak běžné hodiny dějepisu. „Přišli jsme do třídy a židle byly najednou uspořádány do pěti nebo šesti řad,“ vzpomíná Jonesův student Philip Neel. Což bylo neobvyklé, Jones měl v oblibě spíše neformálnější prostředí a volný průběh lekcí. Tentokrát ale trval na disciplíně.

Učitel dějepisu Ron Jones (1967) byl u studentů velmi oblíbený

Učitel dějepisu Ron Jones (1967) byl u studentů velmi oblíbený

Hned na začátku studentům řekl, že s nimi chce vyzkoušet experiment: „Ti, kteří se experimentu zúčastní úspěšně, dostanou jedničku. Ti, kteří ne...“ Jones větu nedokončil. Studenti, kteří se experimentu účastnit nechtěli, mohli odejít do knihovny, ale znělo to jednoznačně jako trest, ne jako reálná volba. Navíc, tohle je přece jejich oblíbený učitel. „Rád dělal zážitkové lekce, úplně tím žil, chtěl zprostředkovat zážitek historie,“ vybavuje si i po letech další ze studentů, Russel Mulock. Žáci čekali, co se z netradiční hodiny vyklube.

Jejich jindy veselý učitel byl podivně vážný. Vysvětlil jim, jak důležitá je v životě disciplína. Kdo nemá disciplínu, nic nedokáže. Důležitá je naprostá kázeň, a to i v maličkostech. Procvičili si to na sedu vzpřímeně - Jones jim připomněl, že se pak budou cítil lépe a bude jim to i lépe myslet. Celá třída se v tu chvíli podvědomě narovnala v židlích. Ruce za zády, oči upřené na tabuli.

Dobové fotografie

Pak následovalo drilování. Všichni ven ze třídy. A zase dovnitř. Učitel se podívá na stopky; takhle by to nešlo: „Zkuste se pohybovat uspořádaně, čistě, precizně.“ Znovu. Rychleji. Znovu. Pokaždé se čas o trochu sníží, žáci jsou organizovanější. Baví je zlepšovat se.

Oslovovat svého oblíbeného učitele „pane Jonesi“ namísto obvykle přijatelného „Rone“ jim nedělá problém. Neví sice, jak to celé souvisí s dějepisem, ale hodina je za nimi.

Den druhýFormuje se komunita vyvolených

Jones čekal, že druhý den bude třída zpátky v normálním režimu a bude připravena o včerejším experimentu diskutovat. „Ale čekali na mě, vzorně usazeni, a očekávali mé pokyny.“ Možná bychom měli pokračovat, pomyslel si Jones. Neměl experiment rozplánovaný na více dní, ale rozhodl se improvizovat. Přišel k tabuli a pod nápis Síla skrze disciplínu doplnil Síla skrze společenství (community).

„Komunita je důležitější než jednotlivec,“ zdůraznil Jones a uvedl historické příklady úspěšných kolektivů a mezilidské spolupráce. „Pak jsem dal studentům možnost zažít pocit sounáležitosti,“ pokračuje Jones. „Šeptali jsme jednohlasně různé věty, skandovali jsme, společně dupali nohama. Je to ryzí pocit sounáležitosti s něčím vetsim, než jste sami.“ Studenti byli u vytržení.

„Můžete být součástí něčeho velkého!“

„Naznačil jsem, že můžeme všichni sdílet výslednou známku - jedničku. A o kolik lepší pocit to je, než jít domů s individuální špatnou známkou. Myslím, že tohle se studentům dost zamlouvalo,“ vzpomíná Jones. „Někteří si říkali - celý život jsem trojkař, ale tentokrát přijdu domů s jedničkou. Jdu do toho.“ Spolupráce byla příkladná a všichni si dávali pozor, aby nebyli označeni za „nekomunitní“ a nečekalo je vyřazení z kolektivu vedeného milovaným učitelem.

Hnutí potřebuje svůj poznávací znak. Jones naučil své žáky improvizovaný pozdrav pravou rukou - takhle se pozná naše komunita, tzv. Třetí vlna. Název pochopitelně odkazoval na Třetí říši, o jejímž nástupu Jones plánoval studentům vyprávět. Ale napřed jim chtěl ještě názorněji ukázat, kam může vést autoritativní uspořádání společnosti.

„Pokud jste dostali kartičku s písmenem X, jste vyvolení jako informátoři.“

„Otevřel jsem šuplík a tam byla hromádka kartiček. Udělal jsem z nich stranické legitimace,“ ukazuje Jones, jak snadné bylo založit radikální hnutí. Tři studenti dostali kartičku s červeným „X“, což znamenalo, že jsou vyvolení - budou to informátoři. V paralelní třídě, kde kartičky nebyly, prostě Jones třem žákům pošeptal tajné slovo.

Ještě před koncem hodiny Jones dovysvětlil pravidla nové organizace:

  • nesmíte o Třetí vlně mluvit s lidmi, kteří nejsou součástí hnutí
  • nesmíte se shromažďovat ve skupinkách přes dva lidi, ani ve škole, ani mimo školu, dokonce ani doma
  • pokud něco chcete říci vůdci, vlastně učiteli, musíte mluvit stručně a k věci, tři slova nebo méně, a vždy uvést větu „pane Jonesi“

Jedna ze studentek, Sherry Tousleyová, se zeptala: „Pane Jonesi, a proč nemůžeme mluvit o tom, co si o třetí vlně myslíme?“

„Do knihovny. Na zbytek experimentu do knihovny,“ vykázal ji pan Jones ze třídy. Stačilo zmínit jakoukoli pochybnost a student musel odejít. Na ostatní to mělo patřičný dopad. Hnutí Třetí vlna mělo všechny ingredience potřebné k jeho dalšímu růstu. Ale také zaselo budoucí odbojové hnutí

„Šla jsem do knihovny a cítila jsem se strašně ponížená, chtělo se mi brečet,“ vypráví vykázaná Sherry. „Knihovnice ze mne musela páčit, proč nejsem na hodině. Styděla jsem se a bála. Nakonec jsem jí vše řekla, a vysvětlila jsem, co se na hodinách poslední dva dny dělo.“

Shodou okolností byla knihovnice původem z Německa. To, co slyšela od vyděšené Sherry, ji velmi znepokojilo. Připomnělo jí to - nikoli náhodou - právě začátky nacistického hnutí. Povzbudila mladou Sherry k tomu, aby s tím něco udělala.

„Nevěděla jsem, co dělat, ale něco jsem dělat musela. Aspoň jsem vylepovala plakáty varující před Třetí vlnou.“

Sherry Tousleyová, studentka a zakladatelka odboje „The Breakers“

„Nevěděla jsem ale, co zmůžu. Rozhodně jsem chtěla zůstat v anonymitě,“ vzpomíná Sherry. „Ten večer jsem vše popsala rodičům. Musím říct, že byli skvělí. Zeptali se mě, co chci dělat, a mě okamžitě napadla jedna věc - plakáty!“ O chvíli později už ji otec vezl ke škole a Sherry po areálu vylepovala odbojné plakáty. „Aspoň jsem měla pocit, že jsem něco udělala,“ dodává.

Hnutí Třetí vlna se hned během první hodiny postaralo o to, aby všechny tyto plakáty zmizely. „Nepamatuji se, že bych dětem dal za úkol, aby plakáty strhali,“ diví se Jones. Rozkazů nebylo potřeba, hnutí vědělo, co má dělat.

Sherry Tousleyová, studentka, která založila odboj proti Třetí vlně
Sherry Tousleyová, studentka, která založila odboj proti Třetí vlně, 40 let po experimentu
Odbojový plakát Sherry Tousleyové

Sherry Tousleyová, studentka, která založila „The Breakers“, odboj proti Třetí vlně

Sherry plakáty vylepila i další večer, a tentokrát si vzala na pomoc žebřík. I tak byla většina „kontrarevolučních“ plakátů stržena. „Několik jich ale zůstalo,“ usmívá se Sherry. „Byl to takový můj tichý triumf.“

Den třetíVýzva k akci, donášení a improvizované soudy

Experiment začal žít svým vlastním životem a vzbudil zájem mezi studenty okolních tříd. „Síla skrze jednotu“ - to byla mantra, skrze kterou lákali studenti-příslušníci do hnutí nové členy. Došlo na násilné střety na chodbách školy i mimo ni. Možná proto, že heslo dne znělo: „Disciplína a komunita nejsou k ničemu, pokud nevedou k činům.“

Univerzální touha být přijat svými spolužáky

Studenti se báli, že na ně bude někdo donášet, a o to více donášeli.

"Nerada si to připouštím, ale vím, že bych kvůli tomuto pocitu přijetí byla schopna udělat skoro cokoli," přiznává studentka Wendy Brodie, dnes šéfkuchařka.

Třetí den byla třída profesora Jonese naplněna k prasknutí. Žáci museli stát, protože nebylo kam si sednout. Další kandidáti se snažili dostat dovnitř, nechtěli být vyloučeni. O hnutí se začali zajímat i starší ročníky, třeťáci a čtvťáci. Hnutí dokonce přesáhlo hranice školy.

Jones byl o veškerém vývoji dobře zpraven, a to díky vyvoleným i samozvaným zpravodajům. „Vyděsil jsem se, když jsem se dozvěděl, že k nám začali chodit studenti ze dvou okolních středních škol,“ líčí Jones. „Bylo strašidelné, kolik mi toho informátoři říkali. Věděl jsem, co kdo říká svým rodičům, o čem se baví lidé v soukromí.“

Mark Hancock, jeden ze studentů, popisuje, jak probíhaly „improvizované soudy“: „Pan Jones přišel do třídy a řekl, máme tady obvinění, musíme uspořádat soud. Přečetl jméno člověka. Ty a ty, byl jsi spatřen ve společnosti revolucionářů. Co k tomu můžeš říci? A najednou začala celá třída unisono skandovat: vinen, vinen, vinen. A pan Jones šel ke stolu, vzal formulář, a řekl, tímto jsi odsouzen k vyhnanství do knihovny. Po dobu experimentu se nesmíš vrátit do třídy, a nesmíš se účastnit ničeho, co souvisí se třetí vlnou. Studenta vyvedli a už jsme jej neviděli.“

Odbojářka Sherry Tousleyová zase popsala, jak to vypadalo, když se o ní kamarádka z jiné třídy dozvěděla, co je zač: „Jakmile jsem na chodbě neopětovala její pozdrav Třetí vlny, podívala se na mne se zděšením. Sherry, povídá, ty jsi neopětovala pozdrav! To proto, že nejsem v tom hnutí. Nejsi, a proč? podivila se. A od té chvíle se mnou nechtěla mít nic společného. Prakticky jsem pro ni přestala existovat.“

Kdyby v tuto chvíli přišla na školu inspekce, nestačila by se divit

Žáci nerespektují rozvrh, studenti se na chodbě zdraví podivnými gesty a učitel Jones je obklopen partou samozvaných bodyguardů, kamkoli jde.

Vše došlo tak daleko, že Jonese skupina jeho skalních přívrženců unesla. „Doslova a do písmene se mne chopili, hodili mne do kontejneru a tam mě drželi, prý dokud jim nedovolím, aby se stali tajnou policií. V podstatě chtěli být Gestapem. Najednou tady byla směs různých přístupů: některé studenty to bavilo, některé méně, ale pak tu byli další, kteří v tom našli doslova svůj smysl života.“ (jinde Jones popisuje incident jinak - jako snahu experiment ukončit, pozn. red.)

Aniž o tom Jones věděl, jeho hnutí si velmi rychle osvojilo další prvek totalitarismu - cenzuru. Mladý reportér školního časopisu se snažil o Třetí vlně zjistit více: „Nikdo mi o tom nechtěl nic řící. Jedině knihovnice slíbila, že mi k tomu něco poví, ale že musím počkat do příštího týdne. A pak za mnou přišli dva samozvaní Jonesovi bodyguardi ze školního autoklubu a zmlátili mne. Aby mi zašla chuť o Třetí vlně psát.“

Den čtvrtýJde do tuhého, profesor angažuje do politiky

Na škole se začaly dít zvláštní věci. „Někdo se vloupal do velitelství Třetí vlny,“ znělo všude po chodbách. V dotyčné třídě byly potrhané plakáty, které žáci rychle obnovovali. Sherry, která stála za odbojovou organizací The Breakers (nazvanou podle vlnolamů), měla velký strach, že se zloba obrátí proti ní, pokud někdo zjistí, že hnutí „pomlouvá“.

Čtvrtý den byl jiný po všech stránkách. Profesor Jones přišel do třídy a zamkl dveře. Nezapomínejme, že v tuto chvíli už je učitel na každém kroku obklopen bodyguardy a zástupci „tajné policie“. Jones zatáhl záclony a zhasl světla. Celé jeho vystupování bylo tajemné. Třída C3 byla nacpaná k prasknutí.

„Tohle není hra,“ řekl zvolna Jones.

Studenti byli připraveni přenést školní hnutí do politických a celonárodních rozměrů.

Studenti hltali každou hlásku z úst jejich milovaného profesora, který v posledních dnech vyrostl v nejdůležitější postavu jejich života a jehož slovo byl zákon. „Toto hnutí běží v dalších 1025 školách po celé Americe,“ reprodukují studenti po letech Jonesova slova. „A naším cílem je založit třetí politickou stranu (jako alternativu k republikánům a demokratům, pozn. red.). Děje se to v San Franciscu, v Chicagu, v New Yorku, po celých Státech. A protože jde vše více než dobře, rozhodlo se hnutí, že zítra představí svého kandidáta na prezidenta.“

Pro patnácti, šestnácti a sedmnáctileté studenty to byla elektrizující zpráva. Historické okolnosti byly - podobně jako v meziválečném Německu - nakloněny politické změně. Zejména po smrti milovaného prezidenta Kennedyho a po zkušenostech s - mezi mladou generací - nepopulárními kroky americké vlády ve Vietnamu. Země byla v politické nejistotě. Chlapci ve třídě byli dva roky od potenciálního naverbování. Studenti byli mladí, ale politiku silně prožívali.

Jonesovo oznámení navíc - naprostou náhodou - navázalo na něco, čeho si jeden ze studentů nedávno všiml. „Pane Jonesi, je tohle součástí té kampaně?“ zeptal se a zamával magazínem Time. Celostránková reklama na jakýsi dřevařský závod hlásala jasnými červenými, modrými a bílými písmeny: „Třetí vlna přichází.“

„Ano,“ skryl své překvapení Jones. „Zítra se všichni sejdeme ve školním sále. Buďte tam deset minut před dvanáctou. Buďte připraveni ukázat svou disciplínu, komunitu a pýchu. S nikým o tom nemluvte. Na shromáždění jsou zváni pouze členové Třetí vlny.“

Pro studenty to byl převratný pocit. Hra skončila. Tohle bylo větší, než si představovali. To, co jejich „vůdce“ říkal, znělo neuvěřitelně, ale ne nemožně. Amerika žila politikou a nebylo by to první nové hnutí usilující o politické cíle. Když tedy profesor opustil třídu, vypukla debata. Jedna dívka vyzývala ostatní, aby s „tímhle“ přestali, ale nikdo ji neposlouchal.

Všichni studenti měli pocit, že se jim změnil svět. Někteří byli nadšení, jiní pociťovali zradu. Rodičové, kteří se o akci dozvěděli, se pohoršovali nad tím, že učitelé zneužívají děti k politickým cílům.

Co na to všechno vlastně říkal ředitel školy?

„Ron mě o tom experimentu moc neinformoval. Ani jsem to nevyžadoval. Schválil jsem experiment a očekával jsem, že se bude chovat profesionálně,“ popisuje situaci Scott Thomson. „Volali mi tehdy asi dva rodičové, kterým jsem vysvětlil, o co v experimentu jde. Podle mého to byl skvělý způsob, jak studentům přiblížit základy totalitních režimů.“

Den pátýVelké odhalení a ještě větší šok

Ve třídě zůstaly jen dvě studentky, které odmítly sledovat oznámení nového prezidentského kandidáta. Všichni ostatní šli do sálu - a sešlo se jich tam přibližně dvě stovky. Byli tu i fotografové, bodyguardi a samozřejmě „vůdce“ Ron Jones. Všichni studenti vzorně seděli, ruce za zády, a čekali.

Znaky Třetí vlny v sále

Znaky Třetí vlny v sále

Jones oznámil, že za několik okamžiků bude v televizi vystoupení nového vůdce nového politického hnutí „Třetí vlna“. Zhasnul světla a zapnul televizor, na kterém naskočil obraz šumu.

Jen šum. Nic víc.

Studenti se zmateně rozhlíželi. Jones byl pryč, reportéři a bodyguardi také. Všichni zírali na obrazovku. Něco nebylo v pořádku. Publikum zkamenělo. Některé zachvátila panika a snažili se dostat z potemnělé místnosti.

Světlo! Studenti se rozhlížejí a vidí, jak jejich učitel kráčí ze zadní části sálu směrem k televizoru. Vypadá nejistě.

Síla skrze disciplínu.

Síla skrze komunitu.

Síla skrze jednotu.

„V místnosti bylo neuvěřitelné horko,“ vzpomíná Jones. „Slíbený vůdce politického hnutí se nedostavil. Začal jsem šeptat naše tři mantry, abych studenty uklidnil. Stále hlasitěji a hlasitěji. A v tom někdo zvolal - žádný politický vůdce se neobjeví!“ Tím byl pro Jonese experiment završen.

„Nejsme lepší nebo horší, než byli tehdy Němci,“ povzdechl si profesor.

„Viděli jsme to sami na sobě. Jsme stejní.“

Posadil se na židli a pomalu začal: „To, co jsem zažil poslední týden, mnou otřáslo.“ Vysvětlil studentům, jakou spojitost měl experiment s Německem ovládaným Adolfem Hitlerem a jeho NSDAP. Ukázal paralelu mezi Třetí říší a Třetí vlnou. „Nejsme lepší nebo horší, než byli tehdy Němci,“ povzdechl si. „Jsme úplně stejní. Viděli jsme to sami na sobě. Jsme stejní.“

Následoval neuvěřitelný šok. Pláč, zmatek, nepochopení. Studenti se drželi jeden druhého, nebo naopak rychle rozhlašovali, že přece celou dobu věděli, že to byl vtip. Ale jiní si pomalu připouštěli, že naletěli. Že propadli něčemu, co se jim hnusilo. „Když jsem se vrátila do třídy, našla jsem třesoucí se studenty,“ vzpomíná Sherry Tousleyová. „Byli naprosto šokovaní.“

Ron Jones popisuje své vzpomínky na leden 1967:

Experiment stál Jonese místo, žádná střední škola jej nechtěla

Netrvalo ani rok a Jones na této škole skončil. I ti učitelé, kteří mu fandili a experiment se jim líbil, měli problém se za něj postavit. Pokus Třetí vlna byl příliš riskantní, příliš radikální a jeho hranice byly značně nejasné. I ředitel, který za Jonesem dříve stál, mu později vyčítal, že překročil mantinely výuky a sáhl - snad opojen vlastními schopnostmi a popularitou - až k indoktrinaci mládeže.

Škola musela postupovat rychle - kdyby totiž Jonese nevyloučili během roku, dosáhl by na definitivu (doživotní jistotu zaměstnání na škole, pozn. red.). Jones nakonec oficiálně odchod zdůvodnil tím, že se škola rozhodla omezit jeho výukové metody.

Po deseti letech se profesor Jones náhodou setkal s jedním ze studentů ze „Třetí vlny“, a rozhodl se sepsat své zkušenosti z tohoto experimentu. Odstartoval tím vlnu popularity - experiment se dočkal knižního zpracování, které je povinnou četbou např. v Německu a v některých školách v USA nebo Izraeli.

Denis Gansel, režisér německého filmu Die Welle, představuje hercům Rona Jonese

Denis Gansel, režisér německého filmu Die Welle, představuje hercům Rona Jonese

Takto se k příběhu dostal i Denis Gansel. V roce 2008 zpracoval zatím nejúspěšnější filmovou adaptaci. Německý film Die Welle se odehrává v německé škole současnosti. „Pro mě je to příběh, který je stále aktuální. Nacismus není něco, co se mohlo rozmoci jen v minulosti,“ upozorňuje režisér. Chce lidem připomenout, že stejné principy lidské psychiky, lidské touhy po komunitě a lidské ochoty podléhat autoritám a davovým psychózám fungují i dnes.

Experiment Třetí vlna změnil Ronu Jonesovi život. „Vždycky jsem chtěl učit na americké střední škole, je to úžasný svět. Ale po tom experimentu už mi nikdy na střední nedovolili učit,“ svěřuje se Jones. Dnes se věnuje výuce postižených a soustředí se na umění, poezii a workshopy. Do školy Cubberley High School se vrátil poprvé po čtyřiceti letech - na setkání se studenty. Po dlouhé době s nimi znovu probral experiment, který všem změnil život.

„Byla to neuvěřitelná lekce, velmi užitečná, a byl to rozhodně velmi účinný způsob, jak tu lekci předat,“ vzpomíná jedna ze studentek, které se k experimentu připojily později. A přidává otázku, která je nasnadě: „Učil byste to podobným způsobem znovu?“

„Uf, rozhodně ne!“ kroutí hlavou dnes 74letý Jones. „Byl to nebezpečný experiment, který vystavil mnoho lidí rizikům. Byla to neuvážená chyba mladého učitele.“

Knihy, muzikál i film o totalitním režimu na střední škole

Experiment nebyl ve své době příliš zdokumentován, vyšly o něm pouze tři zprávy ve školním časopise Cubberley Catamount (7. dubna, 21. dubna a 8. prosince). Až o devět let později ho detailně popsal sám Jones a poté byly vydány další články. V některých se vyjadřovali i studenti, kteří se experimentu zúčastnili. Popsané chování pak psychologové našli například ve skupinách mladistvých delikventů nebo u mládeže v teroristických organizacích v Africe či na Blízkém Východě. A podobné procesy samozřejmě probíhaly i v Hitlerjugend.

Jonesův experiment se dostal i na filmová plátna a divadelní prkna. Vycházejí z něj například tvůrci krátkého televizního snímku The Wave z roku 1981, známější je pak již zmíněný německý film Die Welle (Vlna, v ČR jako „Náš vůdce“), který podobný experiment, s tragičtějšími důsledky, „přenesl“ do současného Německa. Nejnovější je pak dokumentární film Lesson Plan, ze kterého pochází i velká část zde citovaných svědectví a vzpomínek.

Loni Wings Cultural Society v Novém Dillí představila hru The Wave a před třemi lety Jones představil stejnojmenný muzikál nastudovaný s několika studenty, kteří na osudnou lekci dodnes vzpomínají.

Vzpomínky studentů po 40 letech

  • „Učili jsme se dějepis, ale ne ve třetí osobě, ale v první osobě.“ (Jo Ann Wood)

  • „Za informace o ostatních studentech jsme dostávali extra body.“ (David Rose)

  • „Naučila jsem se hodně o lidské povaze, o mně samotné. Pochopila jsem, že se něco takového může stát i tady a dnes.“ (Alyssa Hess)

Někteří studenti se kvůli slvanému experimentu stala terčem posměchu: „Vím, že lidé na internetu chtějí tento experiment zpochybnit,“ chápe Mark Hancock. „Chtějí otestovat účastníky, jestli jsme jen nebyli divní nebo zlí studenti. Ale to je zavírání očí před realitou, kterou si lidé nechtějí připustit sami o sobě.“





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.