Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ať žije Stalin! Ať žije SSSR! Výkřiky, které málem ohrozily plán odboje

aktualizováno 
Krátce před válkou uletělo osm příslušníků slovenského letectva do Polska, aby se zapojili do protifašistického odboje. Díky malému úletu čtyř z nich však mohl ten velký úlet zkrachovat dříve, než začal.

Letov Š.328 | foto: archiv

V červnu 1939 se osmi příslušníkům Slovenských vzdušných zbraní podařil husarský kousek, když prchli v kokpitech čtyř dvoumístných dvouplošníků do Polska. Možná si řeknete, že to pro ně nemuselo být až tak složité, prchali přece na „vlastních“ strojích a z „vlastního“ letiště. Nakonec je pravda, že se strastiplnými a nebezpečnými útěky z protektorátu se to srovnat nedalo, ale punc dobrodružství to také mělo. Zde je příběh jednoho velkého úletu.

Každá věc má rub a líc

Když byl 14. března 1939 vyhlášen samostatný Slovenský stát, ne všichni domácí byli touto událostí vyloženě nadšeni. Mnozí z příslušníků ozbrojených sil měli v sobě hluboce zakořeněny ideje čechoslovakismu, což je celkem i logické z historických souvislostí tvorby prvorepublikové armády.

Fotogalerie

Ke spokojenosti jim nepřidali ani Němci, kteří podle smluvního ujednání obsadili západní část Slovenska, kde vytvořili tzv. Schutzzone. Jednalo se o pruh území sahající k čáře Bratislava - Trenčín - Žilina. Němci se zde chovali jako mocipáni a z kasáren a letišť bezostyšně odváželi vojenský materiál.

A do toho všeho přilévali olej do ohně členové polovojenské organizace Hlinkova garda, kteří se na armádu a vojáky zpravidla dívali skrz prsty. Vyloženě nevraživě se pak chovali k odcházejícím vojákům české národnosti, s nimiž udržovali ti slovenští ve společných jednotkách kamarádské vztahy.

Za této situace vznikla u 64. letky v Piešťanech ilegální skupinka tvořená letci a pozemním personálem, která se postupně rozrostla na osm mužů. Abecedně to byli pánové Imrich Gablech, Jozef Hrala, Ľudevít Ivanič, Jozef Káňa, František Knotek, Ján Lazar, Jozef Rehák a Karol Valach (jména jsou uvedena podle dobových slovenských úředních dokumentů, často se můžete setkat i s počeštělými tvary, jako např. Josef Řehák). Zde by bylo dobré upozornit na Knotka. Možná jste to jméno už někde slyšeli, byl to právě on, kdo táhl veselá povyražení ve chvílích volna a jedno z nich mělo zásadní vliv na celý příběh.

Těchto osm mužů tedy plánovalo, zatím víceméně nezávazně, úlet do Polska. Chtěli ho realizovat pomocí čtyř dvoumístných strojů. V květnu začaly z Polska prosakovat zprávy o tam se tvořícím československém legionu a tím se myšlenky osmi statečných na útěk zintenzivnily.

O jejich aktivitách dokonce věděl i velitel letky, ale snažil se je krotit, aby něco neuspěchali. Potom se však stala jedna velmi nepříjemná věc.

Ať žije SSSR!

Večer 3. června, vyrazili František Knotek, Ľudevít Ivanič a Jozef Káňa do města za zábavou. Později se připojili i Jozef Rehák a několik dalších přátel.

Bujará nálada rostla s množstvím zkonzumovaných alkoholických nápojů. O půlnoci se všichni přemístili z restaurace Roľnícky dom do kavárny Centrál. Zde můžeme spoluvinu za další události svalit i na Centrál, protože co je to za kavárnu, kde mají otevřeno přes půlnoc a nalévají alkoholické nápoje?

Kolem druhé hodiny ranní se náhle u stolu vztyčil alkoholem posilněný Knotek a hlasitě vykřikl: „Ať žije Moskva! Ať žije Stalin! Ať žije SSSR!“

Slyšet to bylo otevřeným oknem až na ulici. Tam v tu chvíli procházel nadporučík Jozef Remeň, velitel technické letky. Když uslyšel z okna se linoucí výkřiky, nechtěl věřit vlastním uším. To řvaní však bylo příliš reálné. Rychlými přískoky tedy vběhl do podniku. Po zhodnocení situace rozkázal vojákům vrátit se okamžitě do kasáren. Ti se však k odchodu neměli.

Zakrátko navíc do podniku dorazil se společností oblastní velitel Hlinkovy Gardy, což situaci vůbec neprospělo. Když ho Knotek spatřil, napadl ho výroky. Největším kalibrem byl asi tento: „Vy budete nakonec rádi, když budete patřit do SSSR!“ Konflikt zůstal naštěstí pouze v rovině ústní.

Remeňovi již docházela trpělivost a opět vyzval provinilce, ať ten mejdan ihned ukončí a spořádaně se vrátí do kasáren. Protože tito ani tentokrát na jasný rozkaz nereflektovali, nechal je odvést hotovostí a zavřít v kasárnách v zajišťovací vazbě.

Hlášení velitele četnické stanice o nepřístojnostech poddůstojníků z leteckého pluku 3, detail

Hlášení velitele četnické stanice o nepřístojnostech poddůstojníků z leteckého pluku 3, detail

Ke Knotkovým výkřikům ohledně SSSR musíme být shovívaví, nemyslel to nijak zle. Tenkrát neměli občané informace, které máme dnes my. Zkrátka viděli v Sovětském svazu pokrokovou zemi hýčkající všechny své obyvatele. Svou roli sehrála i slovanská sounáležitost. Čili za to mohla naivita a absence realistických informací.

Po probuzení jim bylo jasné, že se touto nerozvážností celá věc ohledně úletu zkomplikovala. Očekávali tresty, jejichž charakter by jim mohl znemožnit dostat se vůbec ke strojům. Po ranním výslechu velitelem leteckého pluku, kde zadržení inkriminované výkřiky „hodili“ na neznámé civilisty, byli z vazby propuštěni. Ovšem zatím se zákazem vycházek.

Rychle se rozhodli, že uletí ve středu 7. června. Ještě večer předtím udělali na pokoji „rozlučkovou“ oslavu s kamarády, ale o plánu na nadcházející den vůbec nehovořili. Někteří to pojali vyloženě decentně, například Imrich Gablech, který vypil pouze jedno pivo. Ale ani ostatní to s hlasitými projevy nijak nepřeháněli, přeci jen už byli poučeni. Přesto padlo za oběť 75 lahví piva, které neustále dokola objednávala známá firma Knotek.

Velký úlet

A přišlo ráno 7. června. Letový provoz nebyl intenzivní, na příští den připadal církevní svátek Božího těla. Ráno a v časném dopoledni se odehrálo pár cvičných letů. Ty byly ukončeny v 10:00. Pak nastal na letišti relativní klid.

Klíčovou úlohu ve skupině zastával Ľudevít Ivanič. Ten byl hlavním mechanikem letky, a tak zodpovídal za každou manipulaci s letadly. Samozřejmě měl i klíče od hangárů.

Když s pomocí Valacha a Reháka připravoval stroje k letu, nevyvolávalo to zbytečná podezření a rozruch. A v případě, že se přece jen někdo zeptal na jejich činnost, odbyl ho improvizovanou výmluvou, že připravují letouny na letecký den, nebo něčím podobně odzbrojujícím.

Před polednem už stály na ploše před hangárem a v hangáru čtyři dvoumístné jednomotorové dvouplošníky s plnými nádržemi. Byly to tři průzkumné a lehké bombardovací stroje Letov Š.328 a jeden bombardovací stroj Aero Ab.101.

Posádky úletu

Dne 7. června 1939 uletělo osm příslušníků SVZ za použití čtyř dvoumístných letadel (3x Letov Š.328, 1x Aero Ab.101) do Polska. Za typovým číslem letounu je jeho číslo výrobní.

Š.328.344

  • des. Ján Lazar, pilot
  • čet. František Knotek, pozorovatel

Š.328.155

  • des. Jozef Káňa, pilot
  • svob. Karol Valach, mechanik

Š.328.342

  • des. Imrich Gablech, pilot
  • des. Jozef Rehák, radiotelegrafista

Ab.101.15

  • des. Jozef Hrala, pilot
  • čet. Ľudevít Ivanič, hlavní mechanik

Při startu skupiny začal ten pravý horor. Své sehrály nervy, které se jen stěží dařilo držet na uzdě. Podle dohody měla jako první odstartovat posádka Aera Ab.101, neboť to bylo oproti Letovům Š.328 o něco pomalejší.

Navzdory všem plánům se však jako první daly do pohybu dva Šmolíky stojící na ploše, první s Lazarem a Knotkem, druhý s Káňou a Valachem. Letovy se jeden po druhém řítily po vzletové dráze a vznesly se do vzduchu.

Když to členové dvou zbývajících posádek uviděli, horečně se snažili i svůj odchod z tohoto letiště urychlit. Mezitím motory startujících letadel „probudily“ z poledního klidu strážného. Ten vystřelil na poplach, což už bylo víceméně stejně pozdě. Jenom tím ještě více vynervoval své prchající kamarády.

Gablech s Rehákem vyrolovali s posledním Letovem z hangáru a čekali na čtvrtý stroj. Pilot Aera Jozef Hrala tomu všemu nasadil korunu, když se Ivaničovi svěřil, že stojedničku ještě nikdy neřídil. To byla pro Ivaniče silná rána. Jako znalec všech typů letadel jednotky (nezapomínejme na jeho funkci hlavního mechanika) tedy z místa pozorovatele radil pilotovi, co dělat. Šlo samozřejmě jen o ten začátek, než nastartují a rozjedou se, pak už se člověk chytne.

Ale příliš hladce to Hralovi nešlo. Už při rolování ke vzletové dráze byla trajektorie stroje značně klikatá. Při startu se letoun opět stočil ze vzletové dráhy. Hrala s vytřeštěnýma očima sledoval hangár, který se proti němu zlověstně řítil. Pilot se snažil stroj zvednout. Rychlost však nebyla dostatečná, letoun se vzepjal a propadl zpět na zem. Opět do vzduchu se dostal ve vzdálenosti 20 až 30 metrů před hangárem. Podvozkem ho div neškrtl a opět se za ním částečně propadl. Naštěstí vztlak už přepral gravitaci, stroj začal pomalu nabírat výšku a zamířil na sever. A nakonec bez problémů odstartovala posádka Imricha Gablecha.

I během letu zažívali letci různá dobrodružství. Například Hrala málem uvařil motor. Jak byl zvyklý na Š.328 s hvězdicovým motorem, zapomněl otevřít žaluzie u chladiče Aera Ab.101. Ještě že měl za zády toho Ivaniče.

O úletu už přišlo na všechny základny telefonické hlášení. Nad Žilinou tak po nich párkrát vystřelil flak z Němci obsazeného letiště, ale nebylo to nic vážného.

Gablech a Káňa se svými stroji zase provedli malé letecké vystoupení nad Lietavskou Lúčkou, kde bydlela nějaká děvčata, která znali z doby působení na žilinském letišti. Spolucestující na místech pozorovatelů to holt museli nějak přetrpět. Když se blížili k hranici, i na ně spustil německý flak palbu.

Svižnější Šmolíky se držely celou dobu víceméně pospolu a po třech hodinách letu přistály na velké letecké základně v Deblinu asi 100 km jihovýchodně od Varšavy. Aero přistálo v Krakově hodinu a půl po startu. Pak také přeletělo do Deblinu. Od polských letců a vojáků se všem dostalo vřelého uvítání.

Pohled do hangáru na základně Deblin, kde jsou částečně vidět i dva bývalé Š.328 slovenského letectva, se kterými ulétla v červnu 1939 skupina jeho příslušníků do Polska.

Pohled do hangáru na základně Deblin, kde jsou částečně vidět i dva bývalé Š.328 slovenského letectva, se kterými ulétla v červnu 1939 skupina jeho příslušníků do Polska.

Dopis, který naštěstí přišel pozdě

O tom, že dezertujícím přálo štěstí i bez onoho pití, svědčí ještě jedna epizodka. O půl druhé odpoledne 7. června obdrželo velitelství Hlinkovy gardy v Istebníku nad Váhom (dnes součást Trenčína) anonymní dopis s podpisem „Gardista“, podávající informaci o chystaném úletu do Polska.

Velitel istebnické HG dopis okamžitě předal na armádní Vyšší velitelství 1 sídlící v Trenčíně. Náčelník štábu VV 1 se svým pobočníkem ihned nasedli do auta a uháněli k Piešťanům, kam dorazili ve tři hodiny. A tam jim velitel leteckého pluku oznámil, že letci odletěli už v poledne.

Ruku na to

Dva dny po úletu navštívil letiště v Piešťanech velitel SVZ Ján Ambruš. Všichni letci ze základny mu museli podáním ruky slíbit, že už nikdo nic takového neudělá.

Ambruš nebyl člověkem přinášejícím represe, kvůli nezabránění úletu nikoho nepopotahoval. Byl to charakter.

Ostatně sám odešel 3. září 1939 do exilu, protože zásadně nesouhlasil se zapojením Slovenska do polské kampaně. Vstoupil do našich západních jednotek, v roce 1940 velel 312. peruti a pak až do konce války zastával významné štábní funkce v čs. vojenské misi v Kanadě.

Odsouzeni v nepřítomnosti

Po vyšetření události bylo konstatováno, že hlavním motivem dezerce byla silná československá orientace provinilců. Strach z případného trestu za příhodu v restauraci byl označen pouze za sekundární motiv, navíc působící jen u poloviny členů skupiny.

17. srpna 1942 bylo všech osm mužů v nepřítomnosti odsouzeno za dezerci a krádež vojenského materiálu ke 20 letům těžkého žaláře, zostřeného každého čtvrt roku jednodenním půstem a k tomu tvrdým lůžkem, a na konci každého roku měsíc trvající samovazbou.

Po odvolání vojenského prokurátora byl trest zvýšen na doživotí a k seznamu cyklických zostření ještě přibyla jednodenní samovazba v temné cele každého 7. června pro připomenutí „hanebného zločinu“.

Další osudy zúčastněných

Imrich Gablech

Imrich Gablech se narodil na Slovensku, už před válkou prodělal pilotní výcvik. V červnu 1939 uletěl s dalšími piloty do Polska, zažil válku o tuto zemi. Po zajetí strávil dva roky v sovětském gulagu.

Tvrdě si osud zahrál s Imrichem Gablechem, více si o jeho životním příběhu můžete přečíst zde a zde.

Všichni aktéři byli přijati do polského letectva. Ale jen někteří, podobně jako pár dalších Čechoslováků, se při rychlé a tragické polské kampani dostali k letům, navíc zpravidla neoperačním, na zastaralých cvičných nebo pozorovacích strojích.

Většina z nich se po dalších útrapách, zahrnujících i sovětské zajetí, dostala do Velké Británie.

Jozef Hrala, František Knotek, Ján Lazar, Jozef Rehák a Karol Valach sloužili v řadách 311. československé bombardovací perutě, tedy u perutě, u které byla z těch našich čtyř služba nejnáročnější a nejnebezpečnější. Jozef Hrala a Karol Valach zahynuli.

Jozef Káňa létal u 303. polské stíhací perutě.

Pilot Imrich Gablech měl po pobytu v gulagu podlomené zdraví vylučující pilotování letadel, a tak se po přesunu do Velké Británie stal letovým kontrolorem.

Ľudovít Ivanič působil po propuštění ze sovětského zajetí jako mechanik u naší letecké jednotky na východě.

Zdroje a literatura

  • gonzoaviation.com, Boris Súdny: Úlet 8 člennej skupiny voj. letcov z Piešťan
  • J. Rajninec: Slovenské letectvo 1939/1945 (1). Magnet-Press Slovakia, Bratislava, 1999
  • valka.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.