Mě jako první!

Mě jako první! | foto: Profimedia.cz

Pokus jako z Transylvánie: pacienti dostanou „mladou“ krevní plazmu

  • 11
Kalifornští vědci v říjnu začnou ojedinělou zkoušku na pacientech s Alzheimerovou chorobou. Budou jim podávat krevní plazmu mladých dárců v naději, že látky v ní obsažené zpomalí postup nemoci a zlepší kondici pacientů.

Lékaři z Kalifornské univerzity poprvé v praxi vyzkoušejí v posledních letech stále populárnější hypotézu o blahodárných účincích podávání mladé krve starším (nedávno jsme o ni psali zde), všiml si časopis NewScientist. Doufají, že látky obsažené v krevní plazmě (tedy krvi zbavené všech buněk a v tomto případě i některých dalších složek) zlepší stav pacientů s Alzheimerovou chorobou.

V posledních letech se objevilo hned několik zajímavých prací, které naznačují možné přínosy takové léčby i proč by tomu tak mohlo být. Na lidech ho však nikdo ještě nevyzkoušel. Pokud je možné řídit se podle výsledků na zvířatech, nedojde ani zdaleka k „omládnutí“ pacientů, ale prospěšný efekt by měl být dostatečně silný na to, aby se dal objektivně změřit.

O půl století zpět

Že by mohl existovat jakýsi prospěšný „upíří efekt“, není nic nového. Náznaky se objevily už před mnoha desítkami let, a to díky zhruba 150 let staré metodě zvané parabióza. Jde o spojení oběhových systémů dvou pokusných zvířat pomocí velkého řezu v boku. Používala se a používá například ve výzkumu účinku některých hormonů a dalších látek, které se šíří krevním řečištěm.

Různí odborníci si všimli, že pokud dojde ke spojení mladšího a staršího zvířete, vede to ke zlepšení zdravotního stavu staršího z nich. Příčina nebyla ovšem ani zdaleka jasná. Díky pokroku biologie v posledních desetiletích se však situace mění, a starému pozorování se tak dostalo nového zájmu.

Na přelomu 20. a 21. století se parabióza používala například i v laboratořích na Stanfordově univerzitě, kde chtěli zkoumat stárnutí svalů a nervových tkání. (Asi nejdůležitější publikace z této doby a pracoviště vyšla v roce 2005 v časopise Nature a je dostupná odsud.) Zajímavé výsledky vedly kalifornskou laboratoř k pokračování výzkumu a zlepšování popisů účinků parabiózy. Postupně se podařilo ověřit, že u starších zvířat se zlepšila nejen schopnost opravit zranění, ale také stav jater, srdce, schopnost regenerace či výkony v testech fyzické vytrvalosti.

V Kalifornii se zaměřili na pochopení vlivu této „omlazovací kůry“ na mozek (viz například tato práce z letošního května v Nature Medicine), ale z praktického hlediska je ještě zajímavější i v této laboratoři ověřené zjištění, že podobný účinek jako parabióza má i podávání krevní plazmy (ve zmiňované práci už šlo právě o plazmu). Právě to otevřelo dveře k letošní podzimní klinické zkoušce na lidských pacientech.

Podávání krevní plazmy totiž není vůbec nic neobvyklého a nenese s sebou žádná významná rizika. Klinická zkouška tak může proběhnout relativně jednoduše a levně. V rámci zkoušky dostanou pacienti s mírnými až středně pokročilými projevy Alzheimerovy choroby krevní transfúzi plazmy od dobrovolníků mladších 30 let. Vědci pak prověří jejich mentální schopnosti těsně po zkoušce a v průběhu několika následujících měsíců.

Co si od toho slibovat? Vedoucí výzkumu, neurolog Tony Wyss-Coray ze Stanfordu, byl pro časopis NewScientist optimistický. Podle jeho zatím nezveřejněných pokusů měla lidská krevní plazma na myši stejně pozitivní účinek jako plazma myší. To by mohlo naznačovat, že tu působí stejný mechanismus, který by tak měl pomoci i pacientům v klinické zkoušce.

Na druhou stranu vědci nic nevědí jistě. Jen odhadují a myši zdaleka nejsou dokonalý model lidského organismu. Podávání plazmy v každém případě ani u zvířat nevedlo k tomu, že by dosáhla výsledků mladých zvířat, ale rozhodně jim pomohla ke zlepšení. Dostavit by se tak mohlo nejspíše potlačení projevů onemocnění než úplný ústup choroby. Wyss-Coray optimisticky očekává posílení regeneračních schopností mozku a díky tomu i rychlé zlepšení mentálního stavu pacientů.

A zatím na Harvardu (a jinde)

Zatímco v Kalifornii se pouštějí do pokusů s krevní plazmou na pacientech, dále pokračuje snaha zjistit, co přesně za účinkem této „upíří léčby“ stojí. I když by se účinky ověřily, v praxi by bylo její zavádění problematické. Vždyť v tuto chvíli například nevíme, jak často by se musela transfúze opakovat. Co kdyby byla zapotřebí každý den? Kdo by všechnu tu plazmu daroval?

Proto různá pracoviště hledají, které složky krve a krevní plazmy za jejím účinkem stojí. Mohli bychom tak získat potenciálně slibný způsob, jak prodloužit lidský život a bojovat s projevy stárnutí. Fakt, že mladá krev působí na celou řadu orgánů, naznačuje, že v ní skryté mechanismy by mohly ovlivňovat stárnutí jako takové. Kdyby se je podařilo objevit, látka by se snad dala vyrábět průmyslově, a odpadla by tak řada problémů (etických i čistě praktických) spojených s podáváním krevní plazmy ve velkém měřítku.

Jednu z účinných látek už se zřejmě objevit podařilo, měla by jí být bílkovina GDF11. Podle práce harvardských vědců v časopise Science vede podávání této látky ke zlepšení fyzické výkonnosti starých zvířat téměř stejně jako jejich „připojení“ k mladšímu zvířeti (práce dostupná odsud) či „zeštíhlení“ chorobně zesílených srdečních stěn (tj. hypertrofie, práce je zde). Zdá se tedy, že jsou na stopě jednoho z hlavních mechanismů příznivého vlivu parabiózy.

Zkušenosti molekulárních biologů ovšem nenaznačují, že by za podobně silným účinkem měla být jedna jedna jediná látka. „Zázračné léky“ se vyskytují spíše ve špatném zpravodajství a televizních seriálech. Spíše lze čekat, že se dnes pozorovaný efekt krevní plazmy rozpadne na účinek více různých látek (pokud vědcům nebude alespoň nějakou dobu unikat úplně). Možností je celá řada a otázek ještě více, například kde látky vznikají, co jejich výrobu reguluje a tak dále.

Pokud se však účinek „mladé krve“ ověří u lidí a podaří se určit i jeho jednotlivé komponenty, mohlo by jít o velmi zajímavou podpůrnou léčbu. Zlepšení regeneračních schopností by mohlo výrazně zvýšit vyhlídky například pacientů s rakovinou. Plazma starým myším zlepšuje hojení svalů, jejichž úbytek podle statistik znamená výrazně zvýšené riziko úmrtí v průběhu chemoterapie či radioterapie.

V praxi bychom asi měli od postupu možná spíše čekat pomoc při zlepšení regenerace a zvládání nemocí spojených se stářím než výrazné prodloužení života. Ale na hodnocení možného přínosu je zatím brzy. Právě od toho jsou klinické zkoušky na lidech, ale ty ještě ani nezačaly. Snad budou lepší než u dvou zatím ověřených „léků na stáří“, které jsou totiž v praxi prakticky k ničemu.

Prvním je omezení kalorického příjmu zhruba o 30 procent, druhým je lék rapamycin používaný na potlačení funkce imunitního systému například po transplantacích. Oba v laboratořích fungují, ale jejich praktické nasazení je... inu, nepraktické. Kalorická restrikce je v podstatě život na pokraji hladu a rapamycin zase činí organismus velmi náchylný k nemocem, a jeho používání jako prostředku proti stárnutí je tedy spíše zdraví nebezpečné.