Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Snídaně byla jejich poslední jídlo. Divoká mise torpédoborce USS Laffey

  0:01aktualizováno  0:01
První díl - - Je pondělí ráno 16. dubna 1945. Posádku Torpédoborce USS Laffey budí japonský průzkumný letoun. Předzvěst mohutného útoku. Válka se chýlí ke konci, ale Japonsko se nechce vzdát. Nasazuje sebevražedné letce. První díl příběhu jak podle nejakčnějšího hollywoodského scénáře.

Bokorys USS Laffey od známého ilustrátora Ivana Zajace. | foto: archiv autora

Když čtete záznamy o boji torpédoborce USS Laffey, uvědomíte si, že prakticky bezezbytku splňuje vše, co chtějí mít filmoví producenti v kasovním trháku. Jsou tu jasně definovaní dobří a zlí, nechybí zápletka, komplikace v nejméně vhodný okamžik, rozuzlení, hrdinství, vítězství ani pomyslný potlesk na závěr. Chybí snad jen love story. Rozdíl je v tom, že tento příběh se skutečně stal.

Válka v Evropě se chýlila k vítěznému konci. V Pacifiku již Japoncům také začínala zvonit hrana, ale oni se nemínili vzdát. Počítalo se s bojem ne do posledního muže, ale do posledního živého Japonce.

Fotogalerie

S vidinou nevyhnutelné invaze na japonské mateřské ostrovy se v Japonsku zcela vážně uvažovalo o nasazení 28 milionů dobrovolníků, kteří byli ochotni bojovat vyzbrojeni meči, bambusovými tyčemi s trhavinou a oštěpy. Od listopadu 1944 byli mobilizováni všichni muži ve věku 15-60 let a ženy od 17 do 45 let. Od 25. března 1945 pak všichni ve věku 13-60 let. Dokonce i malé děti byly cvičeny pro boj jako živé bomby s výbušninami připevněnými na tělíčku. Heslo "Sto milionů zemře za císaře a národ" viselo skoro všude.

Neklamným důkazem o tom, že japonský fanatismus je bezmezný, bylo nasazení kamikaze, ochotných narazit se svým letounem do nepřátelských lodí. Spojenci se samozřejmě snažili útočníky pobít dřív, než se stanou jejich obětí.

Hrdinou našeho příběhu z konce války v této neklidné oblasti je torpédoborec. Univerzální loď, která znovu a znovu prokazovala cenné služby flotám na celém světě. Loď zdánlivě obyčejná, protože ve Spojených státech se vyráběla po stovkách jako na běžícím páse.

Ale na rozdíl od anonymních posádek velkých lodí se námořníci sloužící na torpédoborcích znali osobně a leckde mezi nimi byly vztahy pevnější než v rodině. Taková loď měla ducha a hrdinství posádek bylo mnohdy daleko za hranicí lidského chápání. Jejich příběhy, ač podložené, jsou jen těžko uvěřitelné. Jedním z takových je příběh torpédoborce USS Laffey (DD-724).

USS Laffey

Barlett Laffey byl dělostřelcem námořnictva Unie, který během občanské války dostal nejvyšší vyznamenání za statečnost Congressional Medal of Honor (Medaile cti Kongresu). Za druhé světové války nesly jeho jméno dva torpédoborce. Prvním byl USS Laffey DD-459 (třída Benson), který byl potopen 13. listopadu 1942 u Guadalcanalu v souboji s japonským svazem vedeným bitevní lodí Hiei.

Jeho nástupcem byl torpédoborec USS Laffey DD-724, který byl 21. lodí třídy Allen M. Sumner. Kýl lodi byl založen 28. června 1943 v loděnici Bath Iron Works ve městě Bath ve státě Maine. Trup spuštěn na vodu 21. listopadu a 8. února 1944 byl torpédoborec dokončen.

Třída Allen M. Sumner vycházela z úspěšné třídy Frank F. Fletcher. Vzhledem k vývoji situace v Pacifiku byl kladen důraz na odolnost a protiletadlovou obranu lodi.

K číslování věží na amerických lodích

Číslovalo se odpředu dozadu a zprava doleva. Dvoumístné číslo věže udávalo ráži v palcích a pořadí věže (51 – ráže 5 palců, první věž). Ostatní střelecká stanoviště byla číslovaná obdobně, jen ráže byla v milimetrech (42 – ráže 40 mm, první stanoviště na levoboku). U ráže 20 mm se nečíslovaly jednotlivé zbraně, ale celá skupina.

Původních pět jednohlavňových věží bylo nahrazeno třemi s dvojitou montáží univerzálních pětipalcových (127 mm) děl. Tím se podařilo při nepatrném nárůstu hmotnosti zvýšit počet hlavní a ještě ušetřit místo na palubě. Děla byla vybavena poloautomatickým nabíjecím zařízením (rammer), které zrychlovalo střelbu. Řízení palby zajišťoval systém Mk.37 s optickým dálkoměrem a radarem Mk. 12.

Ušetřené místo na palubě bylo využito pro osvědčené a velmi účinné 40mm kanony Bofors. Za přední nástavbou bylo na každé straně jedno stanoviště Mark 1 s dvojkanonem a za druhým komínem byla stanoviště Mark 2 se čtyřkanony stejného typu. Jejich palbu řídily optické systémy Mk.51 s gyroskopickou stabilizací.

"Poslední instancí" bylo jedenáct 20mm kanonů Oerlikon na ručně ovládaných lafetách. Dvojice zbraní byly před přední nástavbou, po obou stranách můstku. Další dvojice byly proti 40mm čtyřčatům a trojice byla na samé zádi.

Aby všichni neumřeli najednou

Vyhledávání cílů zajišťoval přehledový radiolokátor SC-2 na vrcholu hlavního stožáru, schopný zjistit stíhací letoun na vzdálenost 70 kilometrů, bombardér na 150 kilometrů (podle výšky letu) a hladinový cíl kategorie bitevní loď na 40 kilometrů. Pod ním byl umístěn radar SG s polovičním dosahem. Radar SG byl však přesnější a dokázal detekovat nízko letící cíle, což bylo životně důležité.

Pro vytváření celkového obrazu o bojové situaci byla k dispozici bojová informační centrála pod můstkem. Sem se sbíhaly informace od všech senzorů a odcházely prvky pro nastavení palby. Kromě toho bylo možné zbraně ovládat v nezávislých skupinách, vlastním systémem řízení palby (např. Mk.37 pro 127mm děla) nebo v nouzi jen manuálně, pomocí optických zaměřovačů.

Hlavní ofenzivní výzbroj torpédoborce tvořily dva pětihlavňové torpédomety ráže 533 mm, jeden mezi komíny a druhý na zadní nástavbě. Pro boj s ponorkami byly k dispozici dva skluzy pro hlubinné miny na zádi a šest jednohlavňových vrhačů hlubinných náloží K-Gun.

Změn se dočkal i pohon. Loď měla dva pomaloběžné šrouby, které při vyšších rychlostech neztrácely účinnost kvůli kavitaci. Za každým šroubem bylo jedno kormidlo. Použití dvojice kormidel se oproti třídě Fletcher (jedno centrální kormidlo) projevilo zmenšením poloměru zatáčky z 870 metrů na 640 metrů, což mělo značný význam pro přežití lodi při vyhýbání se leteckým útokům. Maximální rychlost byla 32 uzlů (59 km/h), krátkodobě až 36,5 uzlů (68 km/h).

Významný přínosem k bezpečnosti lodi bylo rovnoměrné rozdělení kajut důstojníků a námořníků na příď a záď. Loď tak nemohla jediným zásahem přijít o celý důstojnický sbor jako na lodích, kde byly důstojnické ubikace na přídi a ubikace mužstva na zádi.

Rozšířena byla i protipožární výbava a k bezpečnosti přispěla instalace výkonnějších turbogenerátorů. Ty byly navíc zálohované dvěma diesel-agregáty (Fletcher měl jen jeden), takže se záchranná družstva nemusela v boji potýkat s nedostatkem elektrické energie pro požární čerpadla.

Kapitán je lodi pán

Oficiální portrét kapitána Bectona

Oficiální portrét kapitána Bectona

Kapitánem USS Laffey (DD-724) byl Frederic Julian Becton, absolvent námořní akademie z roku 1931. I on se zúčastnil osudné bitvy 13. listopadu 1942, ale na palubě torpédoborce USS Aaron Ward (DD-483) ve funkci zástupce kapitána. 17. března 1943 převzal velení lodi, ale dlouho si ho neužil. Už 7. dubna byla jeho loď napadena třemi střemhlavými bombardéry útočícími ze slunce. Jeden přímý a dva blízké zásahy poslaly DD-483 ke dnu.

Kapitán Becton prošel sérii školení na novou výzbroj v Key West a dostal přidělen nový USS Laffey (DD-724) tak říkajíc "přímo z výroby". S posádkou tvořenou 10 důstojníky a 325 námořníky prošel stmelovací cvičení a 14. května 1944 vyrazil na první akci, doprovod konvoje do Británie. V červnu loď podporovala invazi na evropský kontinent, ale po návratu do USA byla převelena k tichomořské flotě.

Akce, která nás zajímá, se odehrála během operace Iceberg, tedy invaze na ostrov Okinawa, poslední baštu japonského odporu před branami mateřských ostrovů. V té době Japonci nasadili novou zbraň: sebevražedné letouny. Aby Američané ochránili jádro svých operačních svazů a dokázali včas zvednout stíhací ochranu, potřebovali být včas varováni.

Proto vytvořili systém předsunutých radarových stanovišť. Pokud chtěli Japonci uspět, museli radary oslepit. Každému bylo jasné, že osamocené lodě na předsunutých hlídkách budou mít co dělat, aby přežily. Nevděčná úloha připadla, jako vždy, posádkám torpédoborců.

Kolem Okinawy byl vytvořen věnec šestnácti radarových stanovišť. USS Laffey byl na stanovišti číslo 1, nejblíže k japonskému ostrovu Kjúšú. Že to nebude snadné, se dalo tušit. Na palubě bylo pět speciálně vyškolených mužů skupiny FDO (Fighter Director Officer), zajišťujících navedení vlastní stíhací ochrany (pro zajímavost: jeden z operátorů měl typicky americké jméno Slavomír Vodehnal). V muničních skladištích byly zvýšené zásoby munice pro protiletadlové zbraně. Pro hlavní baterii to bylo dalších 300 nábojů, hlavně granáty s přibližovacím zapalovačem (VT). O jejich účinnosti se pár japonských pilotů mohlo záhy přesvědčit.

Mapa radarových hlídek u Okinawy.

Mapa radarových hlídek u Okinawy.

Nepříjemný budíček. Snídaně byla jejich poslední jídlo

Pondělí 16. dubna 1945 ráno. Z japonského letiště Kanoje v jižním cípu ostrova Kjúšú a z dalších základen postupně vzlétly úderné skupiny, tvořené celkem 120 letouny japonského císařského námořnictva a 45 letouny armády. Jejich cílem byl americký invazní svaz, ale v cestě k němu ještě stály torpédoborce US Navy na hlídkových stanovištích. První na ráně byl USS Laffey s doprovodem dvou výsadkových lodí LCS-51 a LCS-116.

Na lodi se standardně vyhlašoval poplach hodinu před východem slunce. To byla doba, kdy Japonci s oblibou útočili, a kapitán nechtěl, aby posádku "nachytali" v postelích. Dnes nebylo třeba. Slunce vycházelo v 6:07 a budíček obstaral japonský pilot průzkumného Aichi D3A2 Val.

První kontakt zaznamenali operátoři radaru USS Laffey krátce před pátou hodinou ráno. Na lodi se rozezvučely klaksony ohlašující bojový poplach. Námořníci spěchali na svá bojová stanoviště. Bouchaly ocelové dveře uzavírající vodotěsné oddíly.

Ale první japonský letoun byl jen na průzkumu. Jeho úkolem bylo obhlédnout situaci a navést údernou skupinu, která již byla ve vzduchu. Pilot se držel z dosahu protiletadlových zbraní, takže dělostřelci ve věžích i střelci z automatických zbraní jen sledovali dráhu letounu, připraveni dupnout na pedál odpalu, kdyby pilot udělal chybu a přiblížil se.

Kapitán Becton cítil, že se něco semele. Nedovolil zrušit bojovou pohotovost, ale protože měli kuchaři hotovou snídani, umožnil vždy několika lidem opustit bojové stanoviště a odběhnout se najíst. Po jejich návratu mohli jít další. Tak se postupně najedly všechny obsluhy, záchranná mužstva a nakonec i důstojníci. To bylo ten den poslední jídlo, které snědla celá posádka.

V 7:44 Val zaútočil střemhlavým letem. Posádka USS Laffey okamžitě zahájila palbu z pětipalcových děl. Pomalý letoun s pevným podvozkem byl nezaměnitelným cílem. Palba pilota přiměla odhodit bombu předčasně, asi 5 kilometrů před lodí, a provést odval. Žádná ze stran neutrpěla škodu. Otravný bombardér však při únikovém manévru dostihla letecká hlídka US Navy a poslala ho v plamenech do vln Pacifiku.

První kolo: Začali kroužit jako supi nad umírajícím

První fáze útoku - v popiskách je typ útočícího letounu, čas sestřelu, kdo ho

První fáze útoku - v popiskách je typ útočícího letounu, čas sestřelu, kdo ho sestřelil, kam dopadl a jaké způsobil škody.

V 8:20 operátoři radaru ohlásili velkou skupinu letadel severně od lodi ve vzdálenosti 17 kilometrů. Na severu bylo Japonsko, takže o tom, jaké výsostné znaky budou mít letouny na křídlech, nebylo pochyb.

Skupina čítala asi 50 letadel. Šlo o "směs" střemhlavých Aichi D3A Val, Jokosuka D4Y Judy, torpédových Nakajima B5N Kate a armádních stíhaček Nakajima Ki-43 Oscar. Některé letouny byly pilotované kamikaze, některé byly standardními bombardéry s piloty, kteří se chtěli vrátit na základnu. Letouny se držely z dosahu děl a začaly kroužit jako supi nad umírajícím. Ale posádka USS Laffey byla ještě v plné síle.

Jako první vyrazila dvojice Valů, ale hlídkující letouny byly ve střehu a poslaly útočníky do mořských hlubin. Nedostali se blíž, než na 3 500 metrů k lodi. Jako další sebrali odvahu piloti čtveřice D3A2 Val. I je dokázaly letecké hlídky zahnat na útěk. Chybou ovšem bylo, že se američtí piloti nechali zlákat k honu na lacinou kořist. Během 80kilometrového pronásledování sestřelili tři ze čtyř Valů, ale jejich "sebevražedná" oběť otevřela cestu dalším z mračna útočníků.

Začínalo jít do tuhého. Důstojníci FDO požádali o posílení leteckých hlídek. Ale dostali informaci, že další letadla mohou vzlétnout, teprve až přistanou letecké hlídky, které byly ve vzduchu od rána a byly na dně s palivem. USS Laffey a jeho dvě doprovodné lodě si musely chvíli poradit samy.

Je 8:30 a z formace se oddělil čtyřčlenný roj Valů. Kapitán Frederic Becton vydal rozkaz: "Full forward!" (Plnou rychlostí vpřed). Turbíny zavyly, když po nich strojovna chtěla maximální výkon a dva šrouby hnaly při 310 otáčkách za minutu loď kupředu rychlostí 32 uzlů.

Roj se rozdělil na dvě dvojice. Každá zaútočila z jiné strany. Japonci to měli dobře vymyšlené. Chtěli zahltit protiletadlovou obranu, ale nevyšla jim koordinace. Dvojice útočící na pravobok lodi byla rychlejší než ta, která oblétala loď z levoboku, a tudíž bylo nutné vyřídit nejprve ji.

Kapitán Becton vydal rozkaz: "Hard left, 30 degrees!" (Ostře vlevo, 30 stupňů). Loď se naklonila a provedla obrat, aby mohla vést palbu proti útočníkům plnými boky.

Dělostřelecký důstojník Paul Smith ani nečekal na kapitánovy rozkazy a připravil obsluhy pětipalcových děl na to, co po nich bude chtít: "The first salvo. Then shot by shot!" (První salvou, další ráz na ráz). Dělostřelci už měli nabito a čekali na pokyn. Když obsluhy dálkoměrů ohlásily, že jsou letouny na dostřel, zavelel "Fire!" (Pal!) a pětipalcová děla zaburácela.

Po první salvě střílely jednotlivé hlavně tak rychle, jak stíhaly obsluhy nabíjet. Šest děl vypálilo v rychlém sledu 54 nábojů. Palebná přehrada byla účinná. První Val se rozpadl ve vzduchu ve vzdálenosti asi 9 km od lodi. Druhý vydržel jen o malou chvíli déle. Byl zasažen a zřítil se do moře ve vzdálenosti 3 000 metrů od pravoboku, pod palbou věží č. 51 a 52.

Druhá dvojice nalétala z levoboku na záď. Kapitán znovu přikázal provést ostrý obrat, aby odkryl palebný sektor i věžím na přídi. První útočník padl za oběť palbě věže č. 53 na vzdálenost asi 3 000 metrů. I druhého sestřelila dělostřelecká věž č.53, využívající VT munici, ve spolupráci s automatickými zbraněmi doprovodné lodi LCS-51 Lt. H. D.Chikeringa, která plula ve vzdálenosti 450 - 900 metrů na levoboku za zádí torpédoborce.

LCS-116 pod velením Lt. A. J. Wierzbickeho plula asi šest mil východně. Na její palubě byla zvláštní skupina dokumentující celý průběh bojů. Měla za úkol identifikovat každý útočící letoun a zaznamenat průběh a výsledek útoku. Jako další, podle jejich záznamu, zaútočila dvojice střemhlavých D4Y Judy.

Nebezpečnější protivník

Letouny Judy byly nebezpečnější než Valy. S maximální rychlostí 550 km/h byly o 120 km/h rychlejší, a palebné okno pro protiletadlovou obranu bylo tedy mnohem kratší. Piloti Judy také zvolili útok ze dvou stran. Navíc během náletu ostřelovali loď palubními zbraněmi. Chtěli zasáhnout muže na můstku a v nekrytých střeleckých stanovištích. Několik jich skutečně utrpělo zranění.

Letoun na pravoboku rozstřílely automatické zbraně ráže 40 a 20 mm na vnější hranici dostřelu tak, že se zřítil do moře. Potom se palba soustředila na Judy na levoboku. Pilot se snažil ztížit zamíření krátkými manévry, ale nebylo mu to nic platné. Letoun dopadl do moře asi 50 metrů od lodi. Bomba zavěšená pod trupem letadla explodovala a zasypala palubu množstvím střepin. Tlaková vlna srazila několik mužů na palubu. USS Laffey měl první raněné. Horší bylo, že tlaková vlna a střepiny vyřadily radar Mk.12, řídící palbu 127mm děl. Hodiny ukazovaly 8:35.

Ale na cestě už byl další Val. Pilot nalétával z levoboku a byl rozhodnutý s letounem do lodi narazit. Kapitán Becton přikázal provést obrat vpravo, aby pilotovi nevystavoval dlouhý bok lodi, ale jen úzkou záď. Palbu zahájily zbraně všech ráží a podařilo se jim Val zapálit. Snad proto manévr pilotovi nevyšel úplně tak, jak si naplánoval. Špatně odhadl výšku, křídlo Valu škrtlo o strop věže č. 53, letoun minul nástavby a v 8:39 se zřítil do moře na pravoboku.

Přitom "zabouchl" horní příklop, který používal velitel věže k pozorování a vyhledávání cílů v "manuálním" režimu. Příklop se zablokoval v zavřené poloze. Ve věži zahynul jeden muž (byl zasažen kusem kovu, který odlétl z křídla letadla), ale věž byla nadále bojeschopná.

Osmým útočníkem byla Judy nalétávající těsně nad hladinou moře na pravobok lodi. Trasírky z automatických zbraní se sbíhaly na siluetě útočníka. Granáty mu roztrhly nádrže v křídle a letoun začal ztrácet palivo. Vzápětí po pár dalších zásazích explodoval a dopadl do moře.

Posádce se zdálo, že boj už trvá celou věčnost, ale od začátku bitvy uběhlo pouhých 12 minut. Za tu dobu skončilo v moři osm útočníků. Posádka USS Laffey ztratila jednoho muže a několik jich utrpělo zranění střepinami.

V boji nastala krátká přestávka. I nepřítel potřeboval zkonsolidovat síly. První kolo bylo u konce. Ale během tří minut byl na cestě další útok. To pravé peklo teprve mělo přijít.

Konce prvního dílu - pokračování zítra





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.