Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


V důchodovém věku do vesmíru. Aktivního seniora Glenna nic nezastavilo

aktualizováno 
John Glenn - třetí díl - Zatím nejstarším člověkem, který kdy letěl do vesmíru, byl sedmasedmdesátiletý John Glenn. Podíval se tam v roce 1998. Ba co podíval, on tam i pracoval jako právoplatný člen posádky raketoplánu Discovery. Přinášíme třetí díl seriálu o prvním Američanovi na oběžné dráze Země.

Na této fotografii je Johnu Glennovi 77 let a chystá se na svůj druhý start do vesmíru v rámci mise raketoplánu Discovery's STS-95. | foto: NASA

Drahý svět národních hrdinů

Amerika oslavuje nového národního hrdinu. Bez ohledu na hustý liják Glenna ve Washingtonu cestou do Bílého domu vítá čtvrt milionu lidí. A 1. května ho čtyři miliony lidí oslavují při jeho jedenáctikilometrové pouti ulicemi New Yorku.

Prvním americkým astronautům se – stejně jako jejich sovětským kolegům – mění svět. Ztrácejí veškeré soukromí a planou jako hvězdy první velikosti.

Zatímco Sověty po jejich návratu materiálně zabezpečuje stát bez ohledu na to, jestli pokračují v další činnosti nebo ne, američtí hrdinové vesmíru se o sebe musí postarat sami. Dostávají pouze tolik peněz, na jaké mají z titulu svých funkcí nárok. Například podplukovník námořního letectva Glenn má roční plat 13 788 dolarů. Tohle pravidlo znají všichni, to patří k principům amerického života. Proto není divu, že od začátku svého zařazení do výcviku pomýšlejí na své vlastní finanční zajištění.

Když známý časopis Life nabídl sedmičce Mercury půl milionu dolarů za to, že jeho reportérům exkluzivně povědí o svých životních osudech a seznámí je i s rodinami, ochotně smlouvu podepisují. Získané peníze investovali do nemovitostí. Někteří politici a novináři jejich počínání kritizovali. Jakmile vysvětlili svoji situaci prezidentu Kennedymu, mluvčí Bílého domu se jich zastal.

Fotogalerie

„Chápu, že toto zaměstnání je spojeno s určitým rizikem pro mou rodinu,“ svěřoval se Glenn reportérům časopisu Life na otázku, co ho přivedlo do kabiny kosmické lodi. „Mohl bych vykonávat jinou práci, která by mi dávala větší naději na dlouhý život. Ale moje práce může pomoci i mým dětem. Chci, aby byly lépe zajištěny než já. Bez rizika se ničeho nedosáhne.“

Později se ho ptají redaktoři týdeníku US News & World Report, jestli je drahé být národním hrdinou. Připouští, že je to nad jeho poměry. „Jsem na očích veřejnosti a já chci, aby se moje rodina reprezentovala. Náš účet za oblékání proto vzrostl. Když jste například pozván do Bílého domu, vaše žena potřebuje něco víc než přešité šaty. A vy nejdete do obyčejného obchodu, abyste jí je koupil...“

Srdeční záležitosti Deke Slaytona

Po úspěchu Friendship 7 vedení NASA rozhoduje: Teď vyšleme do vesmíru v Mercury všechny naše ostatní chlapce. Na řadě je Deke Slayton.

Jenže už dřív u něho objevil šéflékař William Douglas nepravidelnosti srdečního rytmu. Nakonec se podařilo vysledovat, že se opakují přibližně každých deset dnů. Douglas požádal o pomoc přední kardiology. Ani podrobné vyšetření nepřináší rozřešení. Je to ideopatická záchvatová síňová fibrilace, porucha rytmu svalových vláken horní srdeční komory. Přesto je Slayton ve výborné fyzické kondici, občasné nepravidelnosti by mu neměly v průběhu letu do vesmíru překážet.

Vědecký poradce Bílého domu Wiesner zůstává opatrný. Varuje ředitele NASA Webba: „Kdyby se něco stalo, mohli by novináři vyšťourat, že měl potíže se srdcem. Na koho potom hodí všechnu vinu, Jime? Nebudou v tom vidět jenom tvoje selhání, ale i selhání prezidentovo? Proč riskovat, když máme další skvěle vycvičené adepty s dobrým zdravím?“

Webb nechává Slaytonův stav znovu překontrolovat. Letečtí doktoři tvrdí, že Deke může létat i nadále, ale tři špičkoví specialisté jsou skeptičtí: Nemůžeme s jistotou tvrdit, že by Slaytonovo zdraví mohlo ohrozit jeho výkon, ale je tady tolik neznámých, že by kosmická agentura neměla riskovat.

V březnu 1962 ruší NASA Slaytonův letový status. Deke zuří, ale není mu to nic platné. Později ve svých pamětech napsal, že jeho zdravotní stav nebyl tak špatný, vedení agentury prý chtělo tímto způsobem ukáznit ostatní příslušníky sedmičky, aby se začali bát, že každý může být vyřazen.

Kolegové Dekeho litují. Navrhují Gilruthovi: Udělejte z něj našeho velitele. Teď začíná nábor další skupiny kandidátů kosmických letů a my jsme se doslechli, že by nám měl šéfovat nějaký generál z Washingtonu. Ať to tedy dělá člověk, který vyšel z nás a který nám rozumí!

Ředitel houstonského střediska souhlasí: „Dobrá, jmenuji ho koordinátorem vašeho výcviku.“ Později dostává Slayton titul ředitel provozu letových posádek s titulem šéfastronauta. Pro své kolegy se stává uctívaným a obávaným bohem. Právě on určuje posádky projektů Gemini, Apollo a Skylab.

Obě posádky projektu Sojuz Apollo. Zleva: „Deke“ Slayton, Tom Stafford, Vance Brand, Alexej Leonov, Valerij Kubasov.

Obě posádky projektu Sojuz Apollo. Zleva: „Deke“ Slayton, Tom Stafford, Vance Brand, Alexej Leonov, Valerij Kubasov.

Přesto i nadále usilovně trénuje a prochází zdravotními kontrolami. Koncem roku 1971 lékaři zjistili, že občasný šelest jeho srdce zmizel. Vada, se kterou si nikdo nevěděl rady, odešla stejně záhadně, jako se předtím vynořila. Na jaře 1972 získal opět právo ke startu a v létě 1975 se účastnil společné expedice Apolla se sovětským Sojuzem.

Slaytona v další lodi Mercury nahrazuje Malcolm Scott Carpenter. Aurora 7 startuje 24. května 1962 a její pilot přesně opakuje výpravu svého předchůdce.

Carpenter zkusmo jí a pije, cítí se výtečně. Během prvních dvou obletů Země používá orientační motorky tak často, že vyčerpá téměř všechno palivo. Fotografuje zemský povrch, Slunce a nebe. Má dojem, že přišel na kloub těm světluškám, o nichž mluvil Glenn a které vyprovázejí i jeho. Zřejmě pocházejí z par palubní ventilace.

Má tolik práce, že nakonec zapaluje brzdicí motorky se zpožděním několika sekund, takže přistávací oblast v Atlantiku přelétá o 400 kilometrů. S tím NASA nepočítala, a proto se ocitl mimo dosah jejích spojovacích prostředků. Až po půl hodině s ním navazuje námořnictvo rádiové spojení a zděšení na mysu Canaveral a ve Washingtonu opadá.

Projekt Gemini a konec projektu Mercury

Vrcholem tohoto desetiletí má být vysazení na Měsíci – projekt Apollo. Ovšem na to zkušenosti z Mercury stačit nebudou. Proto se počítá s jakýmsi meziprojektem Mercury Mark II, který později dostává název Gemini. Vedení Střediska pilotovaných letů proto 26. ledna 1963 rozhoduje: Cooper a Shepard se budou podílet ještě na Mercury. Grissom má dohlížet na Gemini, Glenn na Apollo. Carpenter se zaměří na výcvik procházek po Měsíci. Schirra ponese odpovědnost za trénink a operace Gemini a Apollo. Rovněž příslušníci druhé skupiny dostávají jednotlivé úkoly.

Kdo se nyní vydá k šesti obletům? Koordinátor Slayton se pevně chopil své funkce a do Sigmy 7 prosadil Waltera Schirru. Jeho cesta probíhá 3. října 1962 naprosto perfektně, rovněž tak přistání.

Na řadu má přijít Cooper. Avšak někteří úředníci NASA jeho nominaci zpochybňují, prý není disciplinovaný. Pracovníkům tiskového oddělení zase vadí jeho těžký oklahomský přízvuk, který prozrazuje venkovana. Slayton ho považuje vynikajícího letce a přede všemi ho obhajuje.

Cooper je první Američan, který může ve vesmíru i spát. Na palubě MA-9 Faith nalétá 15. a 16. května 1963 přes 38 hodin. Navíc si tam musí poradit se sérií poruch. Nejprve s potížemi palubních přístrojů, které vysílaly falešné signály, potom s výpadkem navigační aparatury a nakonec s kolapsem automatického řídícího systému. Cooperovi to nevadí, má přece výcvik, který se vším počítal.

Američtí odborníci a novináři považují Cooperovu výpravu za úžasný výkon. Měsíc nato Sověti znovu trumfují. Bykovskij krouží okolo Země skoro pět dnů a vzápětí ho následuje první žena, Těreškovová.

Na svou jednodenní cestu se chystá Alan Shepard. Jenže vedoucí pracovníci NASA pochybují o tom, zda je výprava MA-10 nutná. Vždyť Cooper létal půldruhého dne! Letový ředitel Mercury Walter Williams, stejně jako Shepard, doporučuje let prodloužit na tři až šest dnů. Získali by tak spoustu důležitých informací pro postavení dvoumístného plavidla. Grissom by měl v MA-11 vyrazit na jednodenní cestu a Schirra v MA-12 na čtyřdenní. To je program do konce roku 1963.

Začátkem června dostávají astronauti studenou sprchu. Ředitel Webb oznamuje, že další Mercury už neodstartuje. Tím se ušetří 9 milionů dolarů a 700 lidí se může okamžitě soustředit na projekt Gemini.

Souboj projektů Mercury s Vostokem končí jasným vítězstvím Rusů.

Američané chystají dvoumístnou Gemini. Premiéru plánují na rok 1964. Připravují se na ni Shepard a Thomas Stafford.

Avšak jednoho dne upadl Shepard doma na zem a zvrací. Potíže se opakují. Lékaři zjišťují, že astronaut trpí Ménierovým syndromem – chorobou středního ucha, sídla ústrojí rovnováhy. Proti této nemoci účinné léky neexistují, nicméně často zmizí sama od sebe. Jedině tím se může utěšovat. V říjnu 1963 ho vyřazují ze skupiny astronautů. Slayton mu nabízí funkci svého zástupce.

A co kdybychom přidělili křeslo v některé příští lodi Glennovi? O tom šéfastronaut neuvažuje. Glenn je z první sedmičky nejstarší, ostatním se už trochu odcizil. Týdeník Newsweek si všiml: „...někdy si přivlastňuje slůvko ,my’ po způsobu magnátů a papežů. Veřejnost jej zahrnuje velkou pozorností, ale někdy cítí mnoho přetvářky. ,Nevím, jak bych se vyjádřil,’ říká. ,Nemyslím, že bych byl největším člověkem na světě, ale někteří lidé si to často myslí.’ Veřejné pochlebování je kabát, který se nosí. Glenn si je toho vědom, ale nemůže ho ze sebe svléknout.“

Ostatně nikdo z vedení NASA si nevezme na svědomí, že by země mohla tohoto národního hrdinu při nějaké havárii ztratit.

Nové uplatnění pro hrdinu

Tohle všechno si Glenn uvědomuje. Co by měl teď dělat? Má se stát velvyslancem dobré vůle Bílého domu? To je zajímavý návrh, ale jak dlouho bych v téhle funkci vydržel? Anebo se má vrhnout do politiky či do byznysu? Anebo stoupat po žebříčku funkcí a hodností u letectva námořní pěchoty? Ne, zkusí to v politice.

Začátkem roku 1964 žádá NASA a velitelství námořní pěchoty o zproštění všech závazků. A 18. ledna ohlašuje: „Budu se ucházet o místo senátora za Demokratickou stranu ve svém domovském státě Ohio.“ Koncem února uklouzne v koupelně a utrpí těžký otřes mozku. Přes měsíc si poleží v nemocnici, a pak mu nezbývá nic jiného než svou kandidaturu odvolat.

V srpnu se svěřuje reportérovi Newsweeku, že má před sebou tři úkoly. Předně zaplatit 9 473 dolarů dluhu z nezdařené senátorské kampaně. Počkat, až syn David skončí studium na Harvardově univerzitě a dcera Carolyn bude po promoci. Taky se musí vypořádat s lavinou pošty. Od návratu z vesmíru dostal na půl milionu dopisů, pohledů a žádostí o fotografie a přednášky.

A potom? Následuje povzdech: „Kolik lidí po čtyřicítce má vůbec příležitost začínat znova?“ Chtěl by zůstat jako konzultant u NASA. Stále ho zajímá politika. Má spoustu nabídek, aby své jméno propůjčoval do různých reklamních kampaní. Všechny odmítá. Láká ho vysoká funkce u firmy, která vyrábí limonády Pepsi-cola. Zajistil by si tím stálý příjem.

V září prezident Johnson povyšuje Glenna z podplukovníka na plukovníka. Je to mimořádné povýšení, protože astronaut vzhledem ke svým zdravotním obtížím odchází od námořní pěchoty. Aktivní službu končí v prosinci a 1. ledna 1965 nastupuje jako člen správní rady a viceprezident společnosti Royal Crown Cola. Současně zůstává poradcem NASA a jezdí po celém světě přednášet o astronautice.

Ani jeho druhý pokus o vstup do Senátu v roce 1970 nekončí úspěchem. Do politiky proniká až na podzim 1974, kdy usedá v Senátu za stát Ohio a Demokratickou stranu. I v následujících volbách, které se konají každých šest let, dostává od voličů dost hlasů, aby mohl zůstat na Kapitolu.

V roce 1976 se pokouší Glenn získat vedle Jimmyho Cartera nominaci na funkci viceprezidenta. Beznadějně. Na kongresu Demokratické strany přednáší tak bezbarvý projev, že propadá. O osm let později, kdy si dělá dokonce naděje na prezidentský úřad, ho vyřazují voliči už v primárkách.

Zůstává tedy v Senátu. Tam se věnuje kontrole jaderných zbraní, energetice a zahraniční politice, prosazuje omezení vlastnictví osobních zbraní. Jako člen senátní delegace dokonce navštívil – podle svědectví inženýra Jiřího Brabce, jemuž se podepsal na účtenku v restauraci – v lednu 1988 Prahu.

Po otřesu mozku se cítí naprosto fit a svou fyzickou kondici si udržuje každodenním cvičením. Má silnou vůli. Domů do Ohia létá z Washingtonu do Daytonu vlastním dvoumotorovým letadlem. V roce 1996 dokonce vytváří na této trati rychlostní rekord.

Při oslavách 25. výročí svého letu v únoru 1997 oznamuje občanům Ohia: „Dámy a pánové, děkuji vám za důvěru. Zastupoval jsem vás v Senátu po čtyři volební období. Popáté už kandidovat nebudu.“

Všechny tím velice udivil. Nikdo z nich netuší, že jejich Jack se chce vrátit do vesmíru.

Nečekaný cíl

Jako člen senátního výboru pro otázky stárnutí pročítá v roce 1995 čtyřiasedmdesátiletý Glenn různou odbornou literaturu. Najednou si uvědomuje, že fyziologie stárnutí a fyziologie pobytu ve stavu beztíže má k sobě velice blízko: změny činnosti srdečněcévního systému, krvetvorby a kontroly rovnováhy, zeslabování kostí, ztráta koordinace, rozvrácení obvyklého cyklu spánku a podobně. Debatuje o tom s odborníky z Národního ústavu pro výzkum stárnutí. Ti mu dávají za pravdu.

Potom odchází za doktory v Námořním zdravotním středisku v Bethesdě na předměstí Washingtonu s prosbou: „Můžete mě důkladně vyšetřit?“ Mimo jiné prochází koronární angiografií. Tento test, kterým se zjišťuje průchodnost cév, absolvuje bez nálezu. K infarktu srdce má tedy daleko. Je zdravý.

Na základě tohoto dobrozdání jde v polovině roku 1996 za ředitelem NASA Goldinem: „Rád bych se vrátil mezi astronauty, chtěl bych letět na raketoplánu.“

Goldina tím šokuje. Ale když mu Glenn vysvětluje své důvody, pomalu roztává. Musí se poradit s odborníky. Začátkem roku 1997 má ředitel všechna doporučení pohromadě: Šestasedmdesátiletý Glenn je zdravý a jeho let může mít vědecký význam.

Senátora podporují dokonce i jeho straničtí rivalové. Například republikán John McCain, předseda senátního výboru pro obchod, vědu a dopravu, označuje demokrata Glenna „za jednoho z největších žijících amerických hrdinů, který sloužil své vlasti dobře a čestně po celý život“.

Sám Glenn hodnotí lety do vesmíru v širších souvislostech: „Přínos astronautiky naší ekonomice se odhaduje sedm dolarů na každý investovaný dolar. I kdyby to byla jenom polovina, byl by to dobrý výsledek. Patří sem mikrominiaturizační technika, počítačové čipy a řídící systémy. Ovšem ještě větší zisky jsou před námi – v medicíně, ve farmacii a v poznávání činnosti lidského organismu. Dneska je přes 60 let 44 milionům Američanů. Odhaduje se, že za dalších 50 let vzroste jejich počet na více než 100 milionů a přitom bude velmi rychle narůstat skupina lidí nad 85 let. Vynořují se tady podobnosti mezi tím, co se stává astronautům a starším lidem. Objevují se změny v imunitním systému. Jsou náchylnější k osteoporóze. I kardiovaskulární změny u astronautů se blíží těm, s nimiž zápasí starší lidé. To je velké pole pro výzkum.“

Málokdo si uvědomuje, že senátor Glenn patří mezi malý okruh lidí, o jejichž zdravotním stavu mají lékaři podrobné a dlouhodobé záznamy, v tomto případě za dvaačtyřicet let. A to je pro medicínský výzkum velice důležité.

Nicméně ředitel Ústavu pro výzkum vesmíru Univerzity George Washingtona John Logsdon upozorňuje, že Glennova dobrá fyzická kondice nemusí odpovídat stavu běžnému jeho věku. „Je totiž tak zdravý, že nepředstavuje typického seniora naší doby.“ Kosmická agentura námitku odmítá. Vždyť právě dobrý zdravotní stav umožní jeho druhou kosmickou výpravu, jeho zkušenosti a lékařské záznamy dávají jedinečnou příležitost k výzkumům.

NASA, Národní ústav pro výzkum stárnutí a některé další instituce připravují sérii pokusů, jimž se má Glenn na palubě raketoplánu podrobit. Mezi ně patří měření ztráty hmoty kostí a svalů, abnormality srdečního rytmu, potíže se spánkem a denním rytmem, působení na rovnováhu, hormonální výkyvy a snížení imunitní obrany.

Svalová atrofie postihuje během kosmických letů všechny lidi, jak zjišťují lékaři po jejich návratu. Třebaže jejich organismus rychle syntetizuje proteiny, ztráty jsou mnohem větší. Následkem toho se zmenšují svaly. Obdobný proces probíhá u starších lidí.

Glenn proto bude testovat hypotézu, podle níž zvýšené snižování proteinů ve vesmíru způsobuje zvýšený vznik stresových hormonů. Arny A. Fernando z Lékařské fakulty Texaské univerzity v Galvestonu, který tento výzkum vede, pro něj chystá dva druhy aminokyselin a plynovým hmotovým spektrometrem bude zjišťovat jejich efekt.

S přibývajícím věkem lidé často vysychají, snižuje se u nich množství tuku. To zřejmě souvisí s jejich látkovou výměnou. I k tomu připravují specialisté experiment. Glenn bude brát léky s jedním typem aminokyselin a druhý typ dostane injekčně. Potom začnou pomocí slabého rentgenu hledat změny na těch částech organismu, které jsou bez tuku. Vzhledem k tomu, že aminokyseliny jsou stavebními bloky proteinů, chtějí u Glenna zjistit vztahy mezi změnou hormonální hladiny a ztrátou proteinů i svalové hmoty za kosmického letu.

Zkušenost 58 astronautů z devíti posádek raketoplánů ukazuje, že většina z nich trpěla za letu poruchami spánku. Navíc spali méně než šest hodin, zatímco na Zemi si hověli v posteli v průměru skoro osm hodin. Na stejné obtíže si stěžují i starší lidé.

Na konci čtyř dnů dostane Glenn pilulky s melatoninem anebo s jeho placebem. Melatonin by měl přispět ke klidnějšímu spánku, aniž by vyvolával nepříznivé vedlejší efekty. Astronaut by měl navíc polknout kapsli s miniaturním teploměrem na měření vnitřní teploty těla, která nejlépe charakterizuje biologické rytmy. Snímače na Glennově hlavě, hrudi a zápěstí zaznamenají během spánku jeho mozkovou aktivitu, dýchání a pohyby.

Je samozřejmé, že údaje získané od jediného dobrovolníka, případně porovnávané s ostatními šesti astronauty, nemohou být směrodatné. Ovšem Glennovy výsledky by aspoň mohly vědce inspirovat, ukázat nové možnosti. Vědci doufají, že zjistí nějaké nové poznatky, které se budou týkat prevence zhroucení kostí, svalů a srdečněcévního systému u starých lidí.

Během letu budou lékaři u všech členů posádky jako obvykle sledovat základní fyziologické funkce a zjišťovat změny na kostech, svalech a kardiovaskulárním systému. Kromě toho chtějí zjišťovat vliv kosmického letu na snižování imunologické odolnosti organismu proti infekcím a na úroveň vestibulárního aparátu, který zajišťuje rovnováhu. Jako obvykle budou sbírat vzorky krve, moče a tuhých výkalů. Vzhledem k tomu, že mezi Glennem a ostatními členy posádky jsou tři až čtyři desetiletí, bude zajímavé určit rozdíly mezi reakcemi jejich organismu na stav beztíže a na další podmínky kosmického letu.

Kenneth Baldwin, profesor fyziologie na Kalifornské univerzitě v Irvinu, se obává, že pro Glenna může být nejobtížnější nikoliv samotný let, nýbrž adaptace po návratu. Starší srdce se může hůře přizpůsobovat na pozemskou přitažlivost než srdce mladších lidí, což by mohlo nepříznivě působit na Glennův stabilně dobrý tlak krve.

Butler a Baldwin současně připouštějí, že Glennův návrat může být i naopak hladší. Jeho organismus je během dlouhého života mnohem trénovanější než organismy jeho mladších kolegů. „Může nás ještě hodně překvapit,“ míní Butler.

Posádka STS-95, John Glenn uprostřed

Posádka STS-95, John Glenn uprostřed

Sedmičlenná posádka raketoplánu Discovery má startovat 29. října 1998. Jejími členy jsou i dva lékaři. A někteří kritici tvrdí, že lékaři budou na palubě právě kvůli Glennovi. Takový názor NASA odmítá: Vždyť oba mají na programu sérii lékařsko-biologických experimentů. A Glenna přece přičlenili do posádky dodatečně.

Glenn během přípravy absolvuje dvě jízdy na centrifuze, na níž imitují trojnásobné přetížení, jaké bývá na raketoplánech. Podplukovník Jim Doolney, který tyto přípravy na Brooksově letecké základně vede, dosvědčuje, že jimi prošel bez nejmenších potíží. Nejstaršímu člověku, který tam usedl před ním, bylo pouze 64 let.

O Glennově poměrně dobrém zdravotním stavu svědčí rovněž jeho váha. Má pouze o čtyři kilogramy víc než před 36 lety, když letěl v kabině Mercury.

Nicméně ve srovnání s ostatními členy posádky je méně pohyblivý, což si sám uvědomuje: „Nejsem tak rychlý jako oni a neumím se ohýbat po celou dobu tak dobře jako oni.“ A oranžový čtyřicetikilogramový skafandr, který astronauti nosí nejen během startu a přistání, ale i při výcviku, je pro něj břemenem. „To je věc, kvůli níž je na něm jeho věk možná nejvíc vidět,“ přiznává velitel posádky Brown.

Třebaže mohou být vůči Glennově návratu do kosmu různé výhrady, nikdo mu nemůže upřít odvahu. Tyto výpravy totiž stále hraničí s vysokým rizikem.

Nicméně určité výjimky se při tomto stroze profesionálním výběru dělají. John Glenn bude třetím zástupcem Kongresu, který se sveze v raketoplánu. V letech 1985–1986 se tam vypravili republikánský senátor Jake Garn, předseda výboru pro vesmír, a demokratický člen Sněmovny reprezentantů Bill Nelson. V obou případech to byla přijatelná forma lobování. Nejen tito kongresmani, ale i další zákonodárci potom víc pomáhali kosmické agentuře při prosazování jejích požadavků na rozpočet.

NASA, ostatně jako kterákoli vládní instituce na světě, by spotřebovala jakékoliv množství peněz. Nicméně na další rozpočtový rok dostane poprvé po dlouhé době od Kongresu přidáno, a to dokonce ještě víc, než požadoval prezident Clinton.

Start americké legendy

Nakonec však NASA od jednoho z uvažovaných pokusů upouští. Nebude na Glennovi zkoušet působení melatoninu na spánek. Prý nevyhověl všem lékařským podmínkám, aby mohl test podstoupit.

Velitel raketoplánu Discovery Curtis Brown letí popáté. Také většina ostatních už pobývala ve vesmíru: pilot Steven Wayne Lindsey, palubní specialista lékař Scott Edward Parazynski se zkušenostmi z úrazové ambulance, který má pečovat o Glenna, strojní inženýr Stephen Kern Robinson a japonská kardioložka Čijako Mukajová. Jedině španělský inženýr Pedro Duque je nováček.

„Kvůli němu se nijak zvlášť neznepokojuji,“ říká o Glennovi Parazynski. „Vždyť se těší velmi dobrému zdraví.“ Z fyziologického hlediska je nejobtížnější přistání, přiznává lékař a vysvětluje, že po návratu do zemské přitažlivosti musí srdce náhle znovu začít pracovat naplno. „Johnovo riziko není rovno nule, stejně jako riziko ostatních členů posádky.“

A 77letý Glenn k tomu dodává: „Mám dosud velmi dobrou pohyblivost a koordinaci.“ Jako senátor chodil denně tříkilometrovou procházku a zdvihal činky. Když mu Goldin oznámil, že s jeho letem počítá, ještě si přidal.

Start má být 29. října 1998 ve 14 hodin. Všude panují zostřená bezpečnostní opatření. Na tribuně pro význačné návštěvníky totiž sedí nejen desítky kongresmanů, ale i Clinton s manželkou Hillary. Také Annie Glennová s dcerou, synem a dvěma vnoučaty chce sledovat start.

Nejstarší astronaut přitáhl nebývalý počet novinářů, akreditovalo se jich na čtyři tisíce. Reportéři popisují Glenna se sympatiemi: „Má stále tytéž jasně modré oči, jistou chůzi, vzpřímenou postavu a jeho věk prozrazuje jenom několik vrásek.“

Když se sedm astronautů usadilo v raketoplánu, vynořuje se nečekaná patálie. Technici nemohou hermeticky uzavřít průlez, trvá jim to půl hodiny. Potom se v zakázaném prostoru okolo kosmodromu objevuje neznámé letadlo. Odpočítávání musí být zastaveno a lehký stroj vykázán. Zpoždění nabralo celkem 19 minut.

Discovery STS-95 tedy startuje ve 14:19 místního času. Oficiální komentátorka NASA Lisa Maloneová pateticky říká do mikrofonu: „Letí Discovery s posádkou, kterou tvoří šest astronautických hrdinů a jedna americká legenda.“

STS-95, start raketoplánu Discovery, na palubě je také John Glenn.

STS-95, start raketoplánu Discovery, na palubě je také John Glenn.

Čtyři sekundy před odpoutáním od rampy zaznamenávají televizní kamery pád jakéhosi předmětu. Spadl kryt prostoru, ve kterém je uložen jeden z brzdicích padáků sloužících ke zkrácení dojezdu po přistání. Narazil do trysky jednoho z motorů, ale naštěstí ho nepoškodil. Kdyby prorazil jedinou trubku s protékajícím vodíkem, raketoplán by vybuchl.

Přibližně po osmi a půl minutách se Discovery ocitá ve vesmíru. Později posádka ještě upravuje jeho dráhu, takže nakonec krouží ve výšce 552–560 kilometrů se sklonem 28 stupňů k rovníku.

Glenn hlásí: „Cítím se výborně.“ Potom astronauti otevírají dveře do nákladového prostoru, kde je uložen modul Spacehab, v němž budou dělat většinu vědeckých experimentů.

Přesto senior začíná trpět lehkou formou kosmické nemoci jako většina astronautů v prvních hodinách letu - otekl v obličeji. A s touto tváří se svěřuje do televizní kamery: „Celá posádka se tady cítí dobře. Já se soustřeďuji sám na sebe, protože když jsem letěl poprvé, byl jsem napěchován do kabiny, takže jsem ve skutečnosti nemohl žádné volné vznášení pociťovat.“

Při čtrnáctém obletu se Discovery ocitá nad australským Perthem. Obyvatelé tohoto města – stejně jako během jeho prvního letu – zdraví kosmického veterána střídavým vypínáním a zapínáním všech světel. „Jestli můžete, poděkujte mým jménem obyvatelům Perthu,“ žádá Glenn houstonské řídící středisko.

První americký astronaut nemůže podvědomě zapomenout na rok 1962. Místo aby řídící středisko oslovoval „Houstone“, říká „Cape“ – tedy „Mys“. V době jeho první výpravy sídlilo letové ředitelství přímo na mysu Canaveral.

Po dvou dnech letu odebírají Parazynski a Mukajová nejstaršímu astronautovi první vzorky krve. Současně mu podávají pilulku obsahující aminokyseliny a injekcí mu přidávají další druhy těchto látek. Fyziologové chtějí zjistit, jak jeho svalstvo v beztížném stavu zpracovává protein. Glenn rovněž polyká kapsli s miniaturním čidlem na měření teploty a vysílačem, který má výsledky přenášet do přijímače připevněného na jeho zápěstí.

Třetí den odpovídá na otázky žákům střední školy v New Concordu, která nese jeho jméno, a studentům shromážděným ve dvou muzeích.

„Tentokrát jsem mnohem méně nervózní než za svého prvního letu před 36 lety,“ tvrdí. Otázka, jestli se cítí v kosmu mladší, ho rozesmála: „Cítím se stále mladý, a proto jsem taky znovu ve vesmíru.“

Mezi jeho Mercury 7 a Discovery existuje propastný rozdíl. Raketoplán je pětašedesátkrát větší, než byla první generace amerických kosmických lodí. Mercury měla 8 tlačítek řízení, 19 kontrolek a 56 přepínačů – na Discovery je 219 tlačítek, 559 kontrolek, 2 325 přepínačů, navíc toaleta, kuchyně a laboratoř.

I nadále si nechává Glenn odebírat vzorky moči a krve. Večer čtvrtý den mu připojují k tělu 23 senzorů, které budou ve spánku sledovat činnost jeho mozku, pohyb svalstva a očí a podobně. Čijako Mukajová, která se podrobuje stejnému pozorování, si navíc bere hormon melatonin.

Nejstarší astronaut spí méně než na Zemi, maximálně šest a půl hodiny. Glenn a Mukajová si nechávají měřit své fyziologické funkce tři noci, přesně podle plánu.

Po celou dobu letu srší Glenn výbornou náladou a hlásí pozemnímu velitelství, že prožívá „nádherné chvíle“. Lékaři NASA potvrzují: Ano, je ve výborné fyzické i psychické kondici.

Posádka vypouští dvě družice, jednu podle plánu po několika dnech opět nakládá. Dělá pokusy s výrobou různých látek ve stavu beztíže a sérii biologických experimentů. Prověřuje činnost komunikačního systému vyvinutého pro Mezinárodní kosmickou stanici (ISS). Spravuje porouchané zařízení na úpravu vody. Vystupuje v různých televizních programech, má dvě tiskové konference.

Po devíti dnech letu se zdá, že Discovery bude muset návrat odložit o čtyřiadvacet hodin a zamířit na záložní Edwardsovu leteckou základnu v Kalifornii. Nad Floridou leží hustá oblaka a vane silný vítr. Naštěstí se počasí zlepšuje, takže stroj může přistát v sobotu 7. listopadu krátce po poledni poblíž místa startu.

Nejstarší astronaut děkuje všem pracovníkům kosmické agentury, kteří se zasloužili o jeho let. Třebaže prohlašuje, že se cítí výborně, v zemské přitažlivosti jde přece jenom trochu nejistě. Přesto obchází spolu s ostatními podle tradice celý raketoplán. Procházka trvá mnohem déle než obvykle, ale poněkud ztuhlý Glenn ji absolvuje celou. Manželku Annie tím příjemně překvapil: „Podívejte, on jde!“

Nicméně tisková konference, původně plánovaná krátce po přistání, musí být odložena. Později novináři vyšťárali, že nejstarší astronaut je přece jenom unavený a potřebuje si odpočinout.

„V noci na dnešek jsem spal jako zabitý,“ svěřuje se v neděli novinářům. Vypadá spokojeně a dobře. Třebaže měl po návratu na Zemi potíže s chůzí a byl poněkud dezorientovaný, jak přiznává, cítil se dobře. Většina otázek na tiskové konferenci míří na něho, on se však snaží, aby se do odpovědí zapojili i další členové posádky.

John Charles, který řídí lékařsko-biologické experimenty NASA, je s údaji získanými od Glenna spokojen. Nicméně závěry, které z toho vyplývají, budou publikovat v odborném tisku nejdřív za rok.

Svou druhou expedici musí Glenn zakončit 11. listopadu stejným způsobem jako první – cestou hrdinů k newyorskému starostovi. Tentokrát ho na trase, zkrácené pouze na půldruhého kilometru, vítá na půl milionu lidí. Na radnici potom předává starosta Rudolph Giuliani všem členům Discovery klíče od města.

Měsíc po druhém návratu z vesmíru odevzdal John Glenn senátorský průkaz a kancelář. Vrátil se na ohijský venkov, odkud vyšel.

V listopadu 2002 se vynořila zpráva, že by mohl letět potřetí, opět kvůli gerontologickým výzkumům. Vedení NASA se k tomuto návrhu tvářilo skepticky. Ani sám Glenn o to nijak vehementně neusiloval.

Svůj život prožil jako typický Američan. Snad všechny výzvy, které se objevily, přijal a snažil se s nimi statečně vypořádat. Byl ambiciózní, vůči sobě tvrdý, za cíli, které si vytyčil, šel bez ohledu na překážky. Někdy zakopl a musel ustoupit, když na ně nestačil, ale vždycky si nakonec našel místo, kde uspěl.

Jeho druhá cesta do vesmíru ve věku, kdy většina seniorů už odpočívá, je obdivuhodná. Jistě, toužil se ještě naposled proslavit. Nicméně měl k tomu i základní předpoklad: železné zdraví, které si po celý život pěstoval. A ke startu mu nepochybně napomohly známosti z jeho senátorského života i přátelství vlivných demokratů.

Ovšem i kdyby se vědecký přínos jeho expedice ukázal jako zanedbatelný, nesla jasné poselství. Svou první letenku dostal Glenn jenom proto, že patřil mezi výjimečné tvrdé a dokonale vycvičené piloty. Po 36 letech nám potvrdil, že dnes mohou létat do vesmíru lidé s jenom trochu nadprůměrným zdravím, krátkozrací a takřka bez ohledu na věk. Jeho čin podněcuje i nové úvahy o budoucích výletech turistů do vesmíru.

Kapitola z knihy KOLUMBOVÉ VESMÍRU – SOUBOJ O MĚSÍC (2004)

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.