Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hned po startu usnula a pak si málem urazila hlavu. První žena v kosmu

aktualizováno 
V řídicím středisku zavládlo zděšení. Valentina Těreškovová, první kosmonautka světa, neodpovídá. Proč? Vysílením usnula. Tři dny se v těsném křesle nemohla ani pohnout. Při katapultáži se málem zabila. Sledujte s námi napínavé okamžiky prvního letu ženy do vesmíru.

Těreškovová před nástupem do kosmické lodi 16. 6. 1963 | foto: Fotogalerie Leninsk-Bajkonur

V prvním díle jsme se s Valentinou Těreškovovou a dalšími adeptkami na let do vesmíru rozloučili ve chvíli, kdy všechny měly za sebou náročný trénink, ale i první pitky a intrikování. O první kosmonautce světa bylo rozhodnuto spíše na základě kádrového profilu než schopností nutných k letu. Start lodí Vostok 5 a Vostok 6 se blíží. První má letět Valerij Bykovskij a hned po něm Valentina Těreškovová.

Co předcházelo startu

Valentiny Těreškovové

Přesně před 50. lety se vydala do vesmíru první žena. Jak byla vybrána a co všechno přípravy na náročný let obnášely, si můžete přečíst v prvním díle našeho miniseriálu:

Intriky a podrazy. Jak začalo fiasko s první ženou ve vesmíru

Na poslední prověrky nezbývalo na kosmodromu mnoho času. Start obou lodí byl totiž naplánován na rozmezí od 7. do 10. června 1963. Tehdy však mimo jiné vyšlo najevo, že v případě nouzového přistání nejsou v oblastech jižní části Tichého oceánu, Atlantského oceánu ani například podél antarktického pobřeží k dispozici žádné sovětské záchranné lodě a letadla.

Pro oba bezprostředně chystané lety už bylo pozdě něco s takovým zásadním nedostatkem udělat, a stejně jako v minulosti bylo proto nutné spolehnout se na pořádný kus štěstí a věřit, že nedojde k vážným problémům vyžadujícím předčasné přistání na jižní polokouli. Teprve až příště se měla zvážit možnost vyslání několika námořních lodí a tří až čtyř velkých letounů Tupolev Tu-114 do těchto vzdálených oblastí.

Start odložen kvůli Slunci

Objevily se technické svízele v systému rádiového spojení. Přeprava rakety s lodí Vostok 5 z montážní haly na startovací rampu byla proto odložena. Technici odhadovali zpoždění na tři, nebo dokonce čtyři dny.

Fotogalerie

Projevily se i všelijaké organizační zmatky. Například teprve až 8. června 1963 se Valentina Těreškovová mohla v montážní hale posadit do kabiny své kosmické lodi Vostok 6 a teprve až tehdy se mohla seznámit s jejím kompletním vybavením. Do té doby trénovala jen v jednodušeji vybavené cvičné maketě. Velitel výcvikového střediska Odincov přitom nepočkal na Koroljova, který se pak rozčiloval, že s kosmonautkou nemohl přímo v kabině probrat a zopakovat důležité úkony.

Objevily se také záludnosti počasí. Start Bykovského byl původně stanoven na 7. června 1963, ale protože vítr na kosmodromu přesahoval rychlost 15 m/s, byla přeprava rakety na rampu č. 1 odložena a uskutečnila se až 9. června s tím, že startovat bude možné už následující den, nejpozději 11. června 1963. Jenže Země tehdy procházela obdobím zvýšené sluneční aktivity. Astronomové proto pozorně sledovali situaci a přišli s varovnou zprávou, že na Slunci zaznamenali silné erupce, takže v horních vrstvách atmosféry stoupne radiace. Před půlnocí 10. června 1963 bylo proto rozhodnuto start Bykovského odložit, což znamenalo i posunutí data startu Těreškovové.

Vážnou situace řešili v Moskvě astronomové, lékaři a další odborníci v čele s akademikem Keldyšem, který při tak důležitém startu na kosmodromu v Kazachstánu poprvé chyběl. Otázkou bylo, do jaké míry může zvýšená sluneční aktivita ohrozit zdraví, či dokonce život kosmonauta. Vědce přitom šokoval požadavek politiků, aby "to nějak zařídili", přesně v duchu hesla "poručíme větru, dešti".

Sergej Koroljov nervózní nálady uklidňoval tím, že raketa R-7 se stále ještě prázdnými nádržemi může přečkat na rampě bez problémů i dva týdny.

Pak se změnilo počasí a teploměr začal prudce šplhat vzhůru, takže přes den bylo ve stínu až 42 stupňů Celsia. Žár sužoval nejen obyvatele města Tjura-Tam u kosmodromu, ale také techniky, kteří nepřetržitě kontrolovali raketu. Horní část aerodynamické hlavice museli pokrýt izolační tkaninou a vnitřek, kde spočívala kosmická loď Vostok 5, ochlazovali proudem vzduchu. Poněkud přijatelněji bylo pouze v klimatizované montážní hale a v několika málo místnostech v obytných domech poblíž řeky Syrdarji. Příjemněji bylo také v místnostech, v nichž bydleli kosmonauti a někteří vedoucí odborníci. Krátce před jejich příletem totiž do nich byly nainstalovány moderní klimatizační aparatury dovezené z Itálie.

Den před startem proběhlo setkání s obsluhou rampy na Bajkonuru. Zleva:

Den před startem proběhlo setkání s obsluhou rampy na Bajkonuru. Zleva: Ponomarjovová, Solovjovová a Těreškovová

Čekání se vleklo, až tým specialistů v Moskvě konečně souhlasil se startem 14. června 1963, protože sluneční aktivita začala mírně ustupovat.

Dvě hodiny a patnáct minut před startem přijeli k raketě kosmonauti Bykovskij a Volynov oblečení do skafandrů. Zatím bylo příjemné slunečné ráno, ale vše naznačovalo, že přes den bude opět velké horko. Následovalo tradiční rozloučení. Potom Valerij Bykovskij všem zamával a vyjel výtahem k vrcholu rakety. Nasoukal se úzkým kulatým otvorem do kabiny a do katapultovacího křesla. Technici mu pomohli upnout pásy. Stále se mluvilo o osmidenním letu, třebaže kosmická loď Vostok byla zkonstruována až pro desetidenní pobyt na oběžné dráze, ale Sergej Koroljov k narážkám na možnost prodloužení letu k této hranici opatrně prohlásil:

"Uvidíme, co zvládne nosná raketa."

Jako by měl předtuchu, že právě kvůli raketě, která kosmickou loď nevynese na potřebnou dostatečně vysokou dráhu, bude celý let dokonce o tři dny kratší, než bylo naplánováno.

Za každou ušetřenou minutu tisíc rublů

Začalo zlobit rádiové UKV spojení. Po krátké poradě se Krylov, Koroljov, Kamanin, Odincov a Gagarin shodli, že start nebudou odkládat. Přípravy proto pokračovaly. V řídicím bunkru sice kosmonauta slyšeli pouze na krátkých vlnách, ale on sám měl dobrý příjem na KV a UKV.

Bykovskij seděl v kabině a ze sluchátek v přílbě jeho skafandru hrála hudba. Jen občas se z řídicího bunkru ozval Jurij Gagarin, který převzal úlohu spojaře. Do startu zbývala necelá hodina. Bykovskij spočíval upoután pásy pololeže v katapultovacím křesle, rozhlížel se po měkce osvětlené kabině a hlavně po přístrojích, které ho povedou na jeho kosmické cestě. Ven zatím neviděl, protože vstupní otvor nad jeho hlavou byl již zakrytý a kabinu obklopovala aerodynamická hlavice, nutná pro průlet atmosférou. Zvenku občas tlumeně zahučely elektromotory, ozvalo se kovové zařinčení, jak probíhaly poslední prověrky rakety.

Těreškovová před nástupem do výtahu v obslužné věži startovací rampy, který ji

Těreškovová před nástupem do výtahu v obslužné věži startovací rampy, který ji dopravil k lodi Vostok 6.

Necelých čtyřicet minut před plánovaným startem se znovu ozval Jurij Gagarin a suše konstatoval: "Valero, start se odkládá!" Žádné bližší vysvětlení. Bykovskému vše popsali až po jeho návratu z kosmu. Nyní jen oznámili: "Budeme odkrývat poklop vstupního otvoru."

Jako voják byl Bykovskij zvyklý přijímat rozkazy a strohá oznámení bez dalšího zdůvodnění. Bylo mu jasné, že když se začne vyptávat, mohli by si v řídicím středisku pomyslet, že zneklidněl, a kdo ví, jak by vedoucí letu reagovali. Mohli by dostat obavy, že má strach a že může podlehnout panice, a nakonec by ho z letu odvolali. Proto raději mlčel a snažil se do televizní kamery tvářit pokud možno klidně.

Když se nad jeho hlavou objevilo denní světlo, zvedl ruku, protože na rukávu skafandru měl zrcátko, které mu umožňovalo, aby se podíval za sebe. V otočení hlavy mu bránila helma skafandru i pevné usazení a upoutání v katapultovacím křesle. V zrcátku spatřil tváře techniků a vedoucích inženýrů, kteří se s ním před poměrně krátkým časem loučili, plácali ho do ramen a přáli mu šťastnou cestu. Něčím se zabývali vzadu, hlavně pod křeslem, kam nedohlédl. Netrvalo dlouho a ve sluchátkách uslyšel: "To je všechno! Hotovo! Už je to v pořádku."

Znovu zakryli poklop a prověřili jeho hermetičnost.

Zdržení způsobilo nebezpečné opomenutí. Katapultovací křeslo bylo totiž zajištěno pojistkami, aby během předstartovních příprav nedošlo k jeho nežádoucímu odpálení. Teprve až po nástupu kosmonauta a krátce před uzavřením kabiny bylo usazováno do vodících kolejnic. Postup byl jednoduchý. Technici zatáhli za šňůru vedoucí k pojistkám, křeslo skočilo do drážek kolejnic a šňůra se uvolnila, takže ji mohli vytáhnout z kabiny.

Byla to práce pro montéra Ivana Chlystova, bývalého námořníka, kterého všichni znali jako vyhlášeného siláka. Nikdy se nic nestalo. Tentokrát však Chlystov silně zatáhl a šňůra se přetrhla. Za normální situace by zasluhoval obdivný potlesk, protože šňůra byla vyrobena z kapronu, tedy z pevného syntetického polyamidového vlákna, ale v tomto případě bylo jasné, že polovina přetržené šňůry zůstala pod křeslem a může dokonce ohrozit život kosmonauta.

Na plošině montážní rampy u vstupu do kabiny stáli vedoucí konstruktér kosmické lodi Frolov, konstruktér křesla Svěršček a muži z Beljajevovy pracovní skupiny, tradičně zajišťující starty kosmonautů. Když Chlystov s rozpaky vytáhl polovinu přetržené šňůry, oba vedoucí konstruktéři se po sobě mlčky podívali.

Svěršček odstrčil Chlystova a rychle se naklonil do kabiny. Všechno vypadalo normálně. Detektory signalizovaly, že pojistky se uvolnily a křeslo spolehlivě sedí ve vodicích drážkách. Svěršček proto usoudil, že nedošlo k ničemu vážnému, takže hlavní inženýr Frolov přikázal uzavřít vstupní otvor. Ale nedokázali vše hodit za hlavu a dál o tom nepřemýšlet, takže se pro pořádek rozhodli podle nich zdárně vyřešený problém oznámit Koroljovovi, který jako technický vedoucí letu v těchto chvílích ještě postával na stanovišti před raketou.

Než sjel Svěršček výtahem z vrcholu montážní věže, znovu si problém promyslel a nakonec se svěřil pouze hlavnímu konstruktérovi kosmické lodi Alexejevovi, kterého potkal na betonové ploše před raketou. Oba usoudili, že zbytek šňůry, který zůstal pod křeslem, nemůže napáchat nic zlého. Avšak s blížícím se okamžikem startu začaly především Alexejeva napadat pochmurné představy, co nastane, když se přetržená šňůra za něco pevně zachytí. Co bude následovat, až se před katapultáží zapálí na předepsaných 0,11 vteřiny prachová nálož, upevněná v zadní části křesla, a co v takovém případě způsobí následný silný úder?

Alexejev se proto raději vydal za Koroljovem. Tvářil se zkroušeně. Rozhodnutí hlavního konstruktéra bylo rázné: "Zastavit odpočítávání startu a znovu otevřít vstupní otvor!"

Bykovskij před odjezdem na startovací rampu

Bykovskij před odjezdem na startovací rampu

Osm mužů z Beljajevovy sehrané party se pustilo do práce. Sergej Koroljov zavolal pracovním telefonem jejich šéfa: "Za každou ušetřenou minutu dostanou vaši lidé tisíc rublů!"

Byly to tehdy velké peníze. Úspora každé minuty však za takovou částku stála. Start totiž nebylo možné už dlouho odkládat, protože kosmická loď by později mohla přistát pouze v noci. A neméně závažné bylo, že se neustále zkracovalo "startovací okno" pro vzlet Vostoku 6 s Valentinou Těreškovovou, takže nakonec by ani nemuselo dojít k plánovanému skupinovému letu obou lodí na blízkých oběžných drahách.

I nejšikovnější a nejrychlejší montéři potřebovali nejméně třicet minut pouze na to, aby odšroubovali 32 šroubů, sejmuli těžký poklop vstupu do kabiny, znovu ho usadili, opět utáhli všechny šrouby a prověřili hermetičnost uzavření. K tomu bylo nutné připočítat čas nutný k odstranění přetržené šňůry. Montéři nakonec ušetřili třináct minut. Koroljov splnil svůj slib. Osm mužů z Beljajevovy skupiny se podělilo o třináct tisíc rublů.

Konečně jdeme na to

Když byla ohlášena patnáctiminutová hotovost, přemístili se Koroljov, Gagarin, Kirillov a Kamanin ze stanoviště na ploše před raketou do 10 metrů vzdáleného řídicího bunkru. Po vyhlášení pětiminutové hotovosti se však objevila nová potíž: přestal svítit kontrolní panel potvrzující připravenost "bloku E", tedy třetího stupně nosné rakety. Startovní operace byly znovu přerušeny, ale tentokrát jen na několik minut.

Při loučení startem rozdávala Těreškovová úsměvy

Při loučení startem rozdávala Těreškovová úsměvy

Koroljov se totiž zeptal konstruktérů Piljugina, Kuzněcova a Rjazanského, zda lze pokračovat v přípravách na start, nebo je nutné vše odvolat a pustit se do nejspíš složitého hledání závady. Situace začínala být vážná. Raketa musela vzlétnout před 17. hodinou místního času. Pak se už podstatně zhoršovaly podmínky pro přistání kosmické lodi.

V případě dalšího odkladu startu by však technici museli vypustit z nádrží rakety pohonné hmoty a přepravit raketu s kosmickou lodí z rampy zpátky do montážní haly k opravě. V nejlepším případě by se nový start mohl uskutečnit až někdy v srpnu.

Ukázalo se, že selhaly gyroskopy důležité pro řízení vzletu a pro přesné navedení kosmické lodi na oběžnou dráhu. Prověrky však prokázaly, že odchylky od osy jsou v činnosti aparatury minimální. Koroljov rozhodl odložit start o dvě hodiny, vyměnit celý blok, zopakovat prověrky a potom startovat. Členové Státní komise pro pilotované kosmické lety jeho rozhodnutí schválili bez výhrad. Koroljovovi nejbližší spolupracovníci navíc věřili v jeho cit pro přijatelnost rizika.

Nakonec Vostok 5 odstartoval po dlouhých pěti hodinách odkladů a čekání. Raketa však kosmickou loď navedla na ještě nižší dráhu, než tomu bylo při všech předchozích letech, takže Bykovskij se nakonec vrátil zpátky na Zemi po čtyřech dnech, 23 hodinách a 6 minutách. I tak to byl v té době nejdelší kosmický let člověka.

Podrobnosti o problémech Valerije Bykovského se dostaly na veřejnost až v roce 1989. Tedy odstupem více čtvrt století!

Těreškovová přestala odpovídat. Usnula

Na startovací rampě číslo 1 okamžitě začaly přípravy ke startu lodi Vostok 6. Ale dříve než v neděli 16. června dopoledne se práce nedaly stihnout. Odklady a zdržení startu Vostoku 5 byly příliš dlouhé.

Valentina Těreškovová odstartovala do kosmu dva dny po Bykovském. Ráno v neděli 16. června 1963 si za pomoci lékařů oblékla kosmický skafandr, přes který navlékla ochrannou kombinézu výrazně oranžové barvy, což krátce předtím už absolvovala její náhradnice Solovjovová. Pak obě odjely autobusem na startovací rampu.

Oblékání skafandru Těreškovové v den startu

Oblékání skafandru Těreškovové v den startu

Na start Valentina odjížděla s rozporuplnými pocity. Na záběrech z oblékání skafandru se tváří vážně. Při loučení před raketou se už snažila usmívat a dokonce žertovala. Dochované filmové záběry však dokazují, že po schodech k výtahu obslužné věže na startovací rampě vystupovala ztěžka. A při nástupu do lodi měla tep 140 za minutu. Lékařům však její vzrušení připadlo přirozené. Kdo v těch chvílích mohl tušit, že šlo o vážné varování, že s Valentinou Těreškovovou není vše zcela v pořádku? Svému vzrušení totiž podlehla a podle všeho se neubránila ani značnému strachu.

"Když jsem se v kabině připoutala," vyprávěla o 27 let později německým novinářům z Kölnische Rundschau, "byla jsem na tento okamžik připravována celé měsíce. Jeden z důstojníků mi tehdy řekl, že půjde o zkušební let, který potrvá pouze několik hodin."

Nejde však o přesný záznam, nebo Těreškovová vše nepsala přesně, protože skutečně trénovala na třídenní let.

Na televizních monitorech vypadala klidně. Mluvili s ní Gagarin, Nikolajev, Koroljov i Kamanin a její hlas všem připadal poměrně klidný, stejně jako její hlášení během startu a vzletu nosné rakety.

Ani navedení Vostoku 6 na oběžnou nedopadlo tak, jak si v řídicím středisku přáli. Proto se lodě Vostok 5 a Vostok 6 dostaly do větší blízkosti ve skutečnosti pouze dvakrát, takže se v žádném případě nedalo mluvit o skupinovém letu. Kremelští propagandisté o tom však mlčeli, zejména když zahraniční komentátoři z tradičního nedostatku oficiálních informací vyslovovali fantaskní úvahy o možných cílech nového sovětského kosmického experimentu.

Nezdálo se jim totiž, že by mělo jít o pouhou reprízu rok starého skupinového letu Vostoku 3 a Vostoku 4. Proto mluvili o možném manévrování a o velmi těsném přiblížení obou lodí. Nikdo ze zahraničních komentátorů nemohl tušit, že kosmická loď typu Vostok nemá raketový motor pro změny oběžné dráhy a pro manévrování. I to bylo totiž předmětem přísného utajení. Tehdy totiž kromě zasvěcených nikdo ani neznal tvar lodi Vostok, natož podrobnosti její konstrukce.

Při oficiálním setkání před startem naléhali někteří členové Státní komise na Těreškovovou zbytečně důrazně, že její let musí mít jednoznačný úspěch, aniž by kohokoli z nich napadlo, jak neblaze ovlivní psychiku už tak notně vystrašené kosmonautky. Úplná pravda o průběhu jejího letu byla po desetiletí přísně utajována. Kremelští cenzoři se snažili, aby nic neoslabilo pozlátko statečné první kosmonautky. Až s odstupem času a s vědomím, že první kosmonautka do aktivního řízení své lodi nezasahovala, dostal letu Vostoku 6 plným právem nálepku nepodařeného kosmického výletu.

Při setkání v Domě důstojníků ve městě Leninsk u kosmodromu. Zleva: Volynov...

Při setkání v Domě důstojníků ve městě Leninsk u kosmodromu. Zleva: Volynov (náhradník Bykovského), Ponomarjovová a Solovjovová (obě náhradnice Těreškovové), Gagarin, Grigorij Maslennikov (měl skupinu kosmonautek na starosti a přezdívalo se mu „chůva“) a Kuzněcovová - kosmonautka-kandidátka

Náznaky prvních vážných problémů s Těreškovovou se objevily nedlouho po navedení Vostoku 6 na oběžnou dráhu. Když loď mířila ve směru od západu přes Leningrad k oblasti kosmodromu, Těreškovová vůbec neodpovídala na naléhavé výzvy z leningradského spojovacího střediska, takže se nepodařilo navázat plánované rádiové spojení. U spojového pultu v hlavním řídicím středisku seděl generál Nikolaj Kamanin. Rozhodl se počkat na následující oblet, což však znamenalo, že o nové spojení se bude možné pokusit až za půldruhé hodiny.

"Co se děje?" volal poté Kamanin naléhavě, když se Vostok 6 přiblížil do oblasti rádiové slyšitelnosti. Svou otázku dokonce několikrát opakoval. A jakmile přišel signál z televizní kamery, uviděli na monitorech, že Těreškovová tvrdě spí. Kamanin přikázal zapnout zvukový signál. V kabině Vostoku 6 se rozezněla siréna. Těreškovová se konečně ozvala, měla velmi unavený hlas.

"Co se stalo?" vyptával se Kamanin. "Proč neodpovídáte?"

"Usnula jsem," zněla odpověď. "Jsem strašlivě unavená. Usnula jsem."

Podrobné šetření později ukázalo, že u prvních kosmonautů, kteří byli vojenskými stíhacími piloty, klesala na oběžné dráze jejich pracovní výkonnost na 40 až 50 procent běžného normálu, ale u Valentiny Těreškovové byla nižší než 15 procent!

Po dlouho dobu přísná kremelská cenzura podobné fotografie z letu nepropustila

Po dlouho dobu přísná kremelská cenzura podobné fotografie z letu nepropustila na veřejnost, aby nevznikl sebemenší stín pochybnosti, že let Těreškovové neproběhl tak, jak halasně oznámil TASS

Netrvalo dlouho a Těreškovová začala požadovat, aby let ukončili, pak prosila, nakonec dokonce plakala. Nejvíc při rádiovém spojení se Sergejem Koroljovem, který však zůstal neoblomný.

Když ráno 17. června 1963 rozhodla Státní komise, že let může pokračovat v celé délce původně plánovaných tří dnů, nezmohla se Těreškovová na žádné větší protesty. Neustálou nevolnost a strach prý zkoušela překonat zpěvem, ale Valerij Bykovskij byl přesvědčený, že co slyšel ve sluchátkách, bylo spíše zoufalým pláčem, a podle některých pamětníků mezi vzlykáním dokonce několikrát zanaříkala "ach, maminko, maminko". Znovu opakovaně prosila řídicí středisko, aby let ukončili.

Žanna Jorkinová ve snaze ji hájit, nedávno na zvědavé otázky novinářů odpověděla: "A jak byste si připadali asi vy, kdyby vás na tři dny přivázali k židli?"

Problémy na pokračování a povinný úsměv do kamery

Těreškovová si stěžovala nejen na úpornou bolest hlavy, která, jak dnes víme, je nepříjemným průvodním jevem provázejícím adaptaci člověka na mikrogravitaci, ale sužovala ji v podstatě stálá nevolnost, provázená zvracením, a také narůstající intenzivní bolest v pravé holeni, vystřelující do kolena, zřejmě od pevných šněrovacích bot skafandru. Měla pocit, že noha jí téměř odumírá a v křesle si ji nemohla protáhnout a narovnat do pohodlnější polohy. Třetí den byla tato bolest téměř nesnesitelná. Alespoň to Těreškovová naříkavě tvrdila.

Také jí vadily k tělu přilepené lékařské snímače, především ji k zbláznění svědil snímač na hlavě, ale nemohla se k němu dostat, protože nebylo možné sejmout rozměrnou helmu skafandru. Těžká helma ji prý nepříjemně tlačila svými okraji. Stěžovala si také na údajně příliš utažené popruhy křesla. Proto si tolik přála vrátit se zpátky na Zemi, aby její kosmické trápení už skončilo, byť po kosmickém letu předtím nesmírně toužila.

Při pózování pro fotografy na Zemi kosmickou stravu Těreškovová jedla, ve

Při pózování pro fotografy na Zemi kosmickou stravu Těreškovová jedla, ve vesmíru se jí však v podstatě ani nedotkla

Do televizní kamery se musela usmívat, ale některé záběry, které byly uvolněny až o několik let později, dokládají, že kosmický let pro ni byl značně stresující. Do vysílačky však při veřejných relacích opakovala, že "let je normální a cítí se výborně".

V únoru 1964 se sice prořekl kosmonaut Pavel Popovič, když se krátce zmínil o zdravotních svízelích Těreškovové, ale Rusové dál mlžili a nesdělovali bližší podrobnosti.

Nejde to! Jsem unavená

Podle určeného letového programu měla Těreškovová procvičit ruční orientaci lodě nutnou před zážehem brzdícího motoru, a tedy před návratem zpátky na zemský povrch. Let sice řídila jednoduchá automatika usměrňovaná dálkovými povely z řídicího střediska, ale kosmonauti museli zvládnout ruční řízení pro případ, že by došlo k nějaké závadě automatiky.

Bylo již úterý 18. června 1963 a mnoho času nezbývalo. Až dlouho po svém letu vyprávěla Těreškovová německým novinářům z listu Kölnische Rundschau: "Všechny důležité manévry jsme se učily neustále dokola, ale nikdy jsem vlastně zcela přesně nevěděla v jakém pořadí se má co dělat."

Možná proto se Nikolaj Kamanin s neskrývaným hněvem ptal: "Proč jste neprovedla nácvik ruční orientace pro sestup lodi?"

"Pokoušela jsem se, ale nic z toho nebylo, protože jsem opravdu moc unavená," snažila se Těreškovová vysvětlit a poprosila: "Nechejte mě trochu odpočinout. Zítra ráno to udělám. Všechno se podaří."

Když se však podle pokynů z řídicího střediska pokusila na oběžné dráze znovu ručně zorientovat loď, dokonce dvakrát, musela nakonec přiznat, že se jí to nepodařilo. V řídicím středisku tato informace vyvolala značné znepokojení, protože bylo jasné, že pokud bude nutné zajistit přistání pomocí ručního řízení a Těreškovová nedokáže loď zorientovat, nedojde k zážehu brzdicího motoru a kabina nesestoupí oběžné dráhy. Byla to nesmírně vážná situace. Nezbývalo než doufat, že přistávací automatika neselže.

Kosmická loď s první kosmonautkou světa mezitím mířila na své oběžné dráze opět za obzor mimo oblast rádiového spojení. Na Zemi se novináři na celém světě předháněli v nadšeném popisu letu první odvážné kosmonautky, přičemž nikdo netušil o problémech vysoko nad jejich hlavami. Kreml o potížích mlčel a naopak halasně slavil úspěch.

Rozhovory Těreškovové s Kamaninem uváděly pracovníky řídicího střediska k zoufalství. Avšak v řídicím středisku stejně nemohli nic pořádného udělat, takže Kamanin se ještě před novým přerušením rádiového spojení pokusil vypjatou situaci poněkud zklidnit. Nasadil smířlivý otcovský tón a přešel do tykání: "Lehni si a odpočívej. Ale zítra ráno už musíme všechno zvládnout."

Sergej Koroljov neskrýval roztrpčení. Bylo mu jasné, že Těreškovová si s ruční orientací své kosmické lodi vůbec neví rady a že i to málo, co se dokázala během výcviku snad naučit, že i to pod neúprosným tlakem strachu zapomněla. Nikolaj Kamanin proto do řídicího střediska povolal kosmonauty Gagarina, Titova, Nikolajeva a konstruktéra orientačního systému Raušenbacha, a přikázal jim, aby při 45. oběhu (návrat byl plánován na 49. oběh) s Těreškovovou vše znovu a pořádně ještě jednou procvičili. Jinými slovy, přehodil problém na jejich hlavy.

Čtveřice přivolaných mužů tak mohla přemýšlet nad tím, co se asi stane, když nedej bože Valentina Těreškovová bude muset řídit přistání ručně a náročný úkol nezvládne.

Těreškovová den před startem během oficiálního setkání na startovací rampě

Těreškovová den před startem během oficiálního setkání na startovací rampě

Nečekaně humorná vsuvka

Starosti nekončily. Problémy naopak přibývaly. Před polednem volali z Moskvy, že kontrolní stanice v Chabarovsku přijala znepokojující hlášení také od Valerije Bykovského z paluby Vostoku 5. Kosmonaut totiž oznámil: "V 9 hodin a 5 minut došlo ke kosmickému úderu."

O radiogramu okamžitě informovali předsedu Státní komise generála Ťulina a hlavního konstruktéra Koroljova.

O jaké klepání nebo údery šlo? Mezi zasvěcenými specialisty zavládlo vzrušení. Kamanin probíral s odborníky, co se mohlo na oběžné dráze stát, zda do lodi narazil nějaký malý meteorit a jaké poškození mohl způsobit. Jakmile se podařilo s Bykovským znovu navázat spojení, požádali ho, aby podrobněji popsal své předchozí hlášení.

"O jakém úderu mluvíte," ptal se překvapený Valerij Bykovskij.

"Úder nebo klepání, které jste slyšel," pokusil se mu napovědět Kamanin, a dodal: "Podal jste o tom přece hlášení!"

Přerušil ho hurónský smích. Valerij Bykovskij se tím smíchem až dusil a s přestávkami mezi dalším hlasitým smíchem vše vysvětlil: "Nešlo o úder nebo klepání (rusky "stuk"), ale o stolici. Rozumíte, o stolici (rusky "stul")! Rozuměli jste mi tentokrát dobře?"

Než se v řídicím středisku stačili vzpamatovat, dodal na vysvětlenou: "Šel jsem ve skafandru na velkou. Prostě jsem se pokakal. Už chápete?"

Že by ale Bykovskému bylo zcela do zpěvu, to se nedá říct, protože došlo k drobnému nedopatření a část jeho stolice se nepřesnou činností technického odsávacího zařízení rozptýlila v beztížném stavu po kabině.

Málem si urazila hlavu

Ráno 19. června 1963 se Valentině Těreškovové s podporou, radami a napovídáním zkušenějších kolegů a specialistů z řídicího střediska nakonec přece jen podařilo cvičně zorientovat Vostok 6 jako před skutečným zahájením přistávacího manévru a udržet jeho polohu po dobu patnácti minut.

Těreškovové to zjevně zvedlo sebevědomí a dostala se do veselejší nálady, takže se zdálo, že předchozí tíseň a především strach z ní alespoň přiměřeně spadly. Uklidnili se také v řídicím středisku. V případě nutnosti by kosmonautka mohla ručně řízený sestup snad přece jen zvládnout. Nikdo však netušil, že nejhorší okamžiky tohoto komplikovaného kosmického letu teprve přijdou.

Ráno 19. června 1963 se dálkovým povelem "Spusk 1" zapnula automatika přistání. Kosmická loď Vostok 6 se nejprve sama stabilizovala a zorientovala, poté se zapálil její brzdicí motor. V řídicím středisku však znovu stoupala nervozita. Valentina Těreškovová totiž mlčela. Neohlásila dokončení orientace lodě podle Slunce, ale ani zapálení brzdicího motoru a rozdělení jednotlivých úseků kosmické lodi.

Teprve až s určitým zpožděním začaly z kontrolních sledovacích a spojových stanic přicházet informace, že palubní aparatura Vostoku 6 úspěšně přijala všechny povely z řídicího střediska a také je provedla. Zprávu předávala palubní telemetrie, Valentina Těreškovová mlčela. A její mlčení trvalo další dlouhé hodiny.

Prý opět usnula, říkalo se později, v důsledku velkého fyzického a psychického vyčerpání. Někteří odborníci připouštěli dokonce možnost, že na nějaký čas omdlela, a že ji dokonce ohrožovalo psychické zhroucení pod silným tlakem vědomí toho, že návrat z oběžné dráhy do atmosféry je nejen fyzicky značně náročný, ale po technické stránce také krajně nebezpečný.

Na Těreškovovou opět padl strašlivý strach, který v podobných okamžicích dokáže svázat nohy a ruce a přiškrtit hrdlo i nejodvážnějším.

Vostok 6 začal klesat do horních vrstev atmosféry. Kulová kabina se oddělila od již nepotřebné přístrojové sekce s brzdícím motorem a mířila stále níž k zemskému povrchu. V těchto okamžicích čekal na Valentinu Těreškovovou ještě jeden kritický a psychicky velice náročný okamžik. Tím bylo katapultování z kabiny padající volným pádem a posléze přistání na osobním padáku.

Při brzdění v horních vrstvách atmosféry, kdy během sestupu po balistické dráze dosahovalo přetížení až osminásobných hodnot, panovala za silnými skly kulatých průzorů ohnivá bouře. Pak však přetížení začalo slábnout a ohnivé peklo zmizelo. Kulová kabina padala k zemskému povrchu rychlostí 220 metrů za sekundu (792 km/h). Uvnitř bylo slyšet rostoucí hukot rozráženého vzduchu.

Konečně ve výšce 7 km odpadl poklop nevelkého vstupního otvoru. Už předtím se automaticky sklopilo průhledné hledí přilby skafandru Těreškovové, automaticky se dotáhly zádové popruhy křesla a otevřel se přívod kyslíku do skafandru, nezávislý na palubních zdrojích. Pouhé dvě vteřiny po odhození poklopu udělil teleskopický mechanismus s pyropatronou během 0,1 až 0,2 sekundy katapultovacímu křeslu rychlost 20 m/s (72 km/h) a Valentina Těreškovová se vřítila do vzdušného víru stranou od rychle padající kabiny.

Půl sekundy po uvedení křesla do pohybu se otevřel malý stabilizační padáček, o další tři sekundy později se rozevřel osobní padák a oddělila se zádová část křesla se záložním padákem a s nouzovými zásobami stěsnanými do nevelkého balíku, v němž nechyběl ani malý jednoduchý nafukovací člun. Automatika uvolnila pásy křesla. V dalších deseti vteřinách se odpoutala schránka s nouzovým vybavením a zůstala viset na 15 m dlouhém laně připevněném k osobnímu padákovému systému kosmonautky.

Opuštěná kabina se řítila volným pádem až do výšky kolem 4 km, kdy se odstřelil kryt padákové schránky a začal pracovat padákový systém.

Zatímco při tomto neobvyklém způsobu návratu kosmonauti přistávali na svém osobním padáku přijatelnou rychlostí kolem 5 m/s, kabina dosedala s mnohem větší razancí rychlostí až 10 m/s. Proto se z kabiny Vostoku musel katapultovat každý kosmonaut. Postup katapultování však vyžadoval přísnou kázeň a bylo nutné, aby kosmonaut před opuštěním kabiny bezpodmínečně zaujal určenou polohu hlavy a celého těla, a udržel ji za každou cenu. Katapultovací křeslo bylo rozměrné a průměr kulatého vstupního otvoru nepřesahoval jeden metr.

Těreškovová na ploše před raketou 16. 6. 1963 krátce před nástupem do Vostoku 6

Těreškovová na ploše před raketou 16. 6. 1963 krátce před nástupem do Vostoku 6

Valentina Těreškovová však neudržela předepsaně zakloněnou a do opěrky křesla pevně opřenou hlavu. V obličeji a především na nosu si úderem přilby o okraj vstupního otvoru způsobila velké modřiny. Naštěstí přilbou pouze lehce zavadila. Kdyby to bylo o něco víc, mohla si urazit půlku hlavy.

Není to nadsázka. Při zkoušce katapultáže z upraveného bombardéru Iljušin Il-28 došlo k tragické nehodě. Zkušební výsadkář, jehož jméno dosud nebylo publikováno, se do křesla nejspíš špatně posadil a při pokusu o katapultáž úzkým výstupním otvorem si utrhl hlavu. Jiné zprávy tvrdí, že se mu naopak neodhodil kryt výstupního otvoru, takže zkušební výsadkář do něj narazil velkou silou jako na pevnou zeď a nárazem si hlavu rozdrtil.

Proto byla mezi odhozením krytu a katapultováním zvolena určitá časová prodleva.

Ale kritické okamžiky ještě neměly skončit.

"Pode mnou bylo velké jezero, takže mě napadlo, že vyslali ženskou do kosmu a ona se jim nakonec utopí," vzpomínala později Těreškovová. Pomohl vítr a snesla se kus dál od břehu. Přistání na vodu sice všichni kosmonauti trénovali, ale představa čekání v těžkém skafandru uprostřed jezera na pomoc pátrací jednotky nebyla vůbec lákavá.

V řídicím středisku v těch chvílích panovala vypjatá atmosféra. Věrohodná informace, že přistání Těreškovové proběhlo úspěšně, totiž přišla až s více než tříhodinovým zpožděním. Zpozdilo se rovněž hlášení pátracích jednotek o úspěšném přistání Bykovského, k němuž došlo nedlouho poté.

Jak to všechno dopadlo se dozvíte v závěrečném třetím dílu.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.