Na sklonku 80. let se Valentina Těreškovová, první žena ve vesmíru, uzavřela před otázkami novinářů. Jako by nechtěla komentovat zprávy, které se tehdy objevily, že se během svého kosmického letu v červnu 1963 nesmírně bála a dokonce s pláčem prosila, aby se mohla vrátit zpátky, že byla fyzicky zdeptaná a vůbec se nevyrovnala s beztížným stavem ani s extrémními podmínkami v nepříliš prostorné kabině.
Šeptem se tehdy lodi Vostok, která ji do vesmíru vynesla, hanlivě přezdívalo "konzerva-plechovka" převalující se po oběžné dráze (ale kdo z nás by to zvládl bez mrknutí oka, zejména tehdy v počátcích pilotovaných kosmických letů?). Těreškovové se nikdy nechtělo mluvit ani o nebezpečí, do jakého se dostala při katapultáži z kabiny krátce před přistáním.
Málem se nevrátila zpátky
Kosmický let první kosmonautky světa Valentiny Těreškovové skončil značným fiaskem a dlouho se o tomto učiněném propadáku nesmělo na veřejnosti ani špitnout. Utajit se přesto nepodařilo určité narážky, že Valentina Těreškovová pobyt v beztížném stavu zvládla jen obtížně a se značnými zdravotními potížemi. Velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin později s neskrývanou trpkostí přiznal: "Udělal jsem při výběru chybu."
Více jsme se začali dozvídat až v éře Michaila Gorbačova po nástupu "glasnosti", ale i tehdy informace vyplouvaly na povrch postupně a pozvolna.
Sama Valentina Těreškovová dlouho mlčela. Teprve druhého března 2007 s ní otiskl list Kommersat krátký rozhovor, v němž sice opět nemluvila o problémech, které přitom byly už určitou dobu zmiňovány (podobně psala ve stejný den například také Rossijskaja Gazeta), ale k všeobecnému překvapení popsala do té doby jednu nepříliš známou událost.
Prý slíbila hlavnímu konstruktéru Koroljovovi, že o ní nebude nikde a nikdy mluvit. Proč tedy v roce 2007? Těreškovová vysvětlovala, že už před třemi roky o tom krátce mluvil a psal kosmický specialista Jevgenij Šabarov. A protože slíbená "tajnost" byla vyslovena, rozhodla se také ona vyjádřit a uvést vše na pravou míru.
Nedlouho po navedení lodi Vostok 6 prý sama zjistila, že v programu automatiky zajišťující průběh letu je závažná chyba, takže místo sestupu na přistání by se od přístrojového úseku oddělená kabina dostala na vyšší eliptickou oběžnou dráhu, z níž by se nemohla nikdy bezpečně vrátit zpátky na Zemi. Nakonec by až po několika letech shořela v hustých vrstvách atmosféry. Jak Těreškovová v rozhovoru pro Kommersat řekla, vážné zjištění prý okamžitě ohlásila Koroljovovi a Gagarinovi do řídicího střediska a následující den byla automatika dálkovými povely přeprogramována.
Jak však na tak závažnou a v podstatě smrtelně nebezpečnou chybu přišla, to Těreškovová neupřesnila a nevysvětlila. Můžeme se proto domnívat, že v roce 2007 spíše jednala v reakci na popis, který v té době zveřejnil nejen zmíněný Šabarov, ale například také Boris Čertok, jeden z nejbližších Koroljovových spolupracovníků. Čertok ovšem ani slůvkem nezmínil přínos Těreškovové při zjištění chyby a pro záchranu letu, naopak popsal, že závadu zjistilo řídicí středisko a nápravu zajistilo dálkovým povelem, tedy bez spoluúčasti kosmonautky.
Pro vysvětlení závažnosti této chyby si připomeňme, že již v květnu 1961 způsobila závada infračerveného senzoru horizontu Země (nikoli tedy omyl v povelovém systému), že došlo k nesprávné orientaci první zkušební lodě Vostok, takže po zážehu brzdícího motoru se loď dostala na eliptickou oběžnou dráhu 320 - 689 km, přičemž její návratová kabina se oddělila od přístrojové sekce. Pokud by v ní seděl kosmonaut, po vyčerpání zásoby kyslíku by během pár desítek minut zahynul. Ztichlá kabina první zkušební lodi s vyčerpanými zásobami energie shořela v atmosféře až po pěti letech.
Valentina Těreškovová měla nejspíš potřebu přesvědčit novináře a čtenářskou veřejnost, že svůj kosmický let zvládla a byla k němu technicky dobře připravená.
Chruščov to chtěl, tak se letět muselo
Skupinový let lodí Vostok 5 a Vostok 6 byl v létě 1963 vyvrcholením ostrých zákulisních sporů a mocenských pletich, kdy se střetávaly požadavky vojáků a kremelských propagandistů s týmem spolupracovníků hlavního konstruktéra Koroljova a mísily se do nich rovněž představy lidí, kteří odpovídali za přípravu a výběr kosmonautů, především vlivného generála Nikolaje Kamanina.
Hlavní konstruktér kanceláře OKB-1 z Podlipek u Moskvy Sergej Koroljov a jeho tým a spolu s nimi také předseda Akademie věd Mstislav Keldyš neuspěli s naléhavým doporučením, že s letem kosmonautky by bylo rozumnější raději nespěchat. Pro let ženy kosmonautky se totiž nadchl Nikita Chruščov, který už od startu první umělé družice Sputnik na podzim 1957 dokázal úspěchů sovětské kosmonautiky účinně využívat především na mezinárodním poli. Myšlenku letu kosmonautky mu tentokrát Kamanin vnutil tak obratně, že ji pojal jako vlastní nápad.
Odborníci jako Koroljov nebo Keldyš, ale také vojenští velitelé Veršinin či tehdejší ministr obrany maršál Rodion Malinovskij, považovali kosmický let ženy za předčasný, ale nechtěli se postavit proti rozhodnutí Nikity Chruščova. Ten navíc už zavolal Dmitrije Ustinova, který jako bývalý ministr zbrojního průmyslu a v té době náměstek předsedy Rady ministrů odpovídal za kosmonautiku. A Nikolaj Kamanin mohl být spokojený. Však si o tom napsal poznámku do svého osobního deníku u data 22. října 1961, kdy telefonát zmínil:
"Víš co? Existuje nápad připravit ke kosmickému letu ženy. Nemůžeme připustit, aby nás Američané předběhli. Byl u mě Kamanin, mluvili jsme o tom. Vezmi na vědomí, že já jsem této myšlence nakloněný."
"Ještě než jsem se vrátil do výcvikového střediska, Ustinov už telefonoval," vzpomínal Kamanin a v duchu se jistě smál, že Ustinov ho nemohl zastihnout nepřipraveného. Takticky pochopitelně zamlčel, že autorem nápadu je on sám a nikoli všemocný Chruščov, naopak prohlásil, že s požadavkem samozřejmě "něco udělá".
Koroljovův tehdejší náměstek a pozdější nástupce Vasilij Mišin ovšem o čtvrt století později v rozhovoru pro tisk odmítl tvrzení, že let Valentiny Těreškovové byl uskutečněn pouze v zájmu obnovení Chruščovovy prestiže ve světě po karibské krizi a že měl získat sympatie žen z celého světa:
"Chruščov přirozeně maximálně využil reakcí světové veřejnosti. V jednom ze svých projevů řekl, že let Valentiny Těreškovové demonstruje před celým světem rovnost muže a ženy v naší zemi. Bylo to naivní. Nic víc. Nikdo se tehdy nezamyslel nad otázkou: Jaká rovnost? A v čem? V práci vrcholně prestižní, ale také nesmírně těžké a nebezpečné, jakou je profese kosmonauta? Můžeme si ostatně položit také další otázku. Jaké úkoly vlastně měla první žena v kosmu plnit? Valentina Těreškovová se totiž dostala doslova na pokraj psychické lability, takže je spíše pravděpodobné, že notně pokažený let mohl Chruščova spíše zdiskreditovat."
Neuvážené šibeniční termíny
Na konci prosince 1961 posvětily nejvyšší politické orgány výběr pěti kandidátek prvního kosmického letu a Kamanin s neskrývaným potěšením konstatoval, že sice trvalo více než půl roku, než se mu podařilo položit na lopatky Koroljova, Keldyše, Veršinina i Malinovského, kteří využívali každé příležitosti, aby plány na start kosmonautky zpochybňovali, ale už mu nic v cestě nestojí.
Předběžně se stále počítalo s tím, že k letu první kosmonautky by mohlo dojít nejpozději v druhé polovině roku 1962, což se brzy ukázalo být krajně neuvážené. Pět měsíců na výcvik bylo velice málo. Navíc se stále rozhodovalo o skupinovém či současném letu dvou lodí Vostok. A otázkou bylo, zda mají letět dva muži, dvě ženy, nebo muž a žena. A na jak dlouho? A ve stejné době, nebo časově zcela odděleně a samostatně?
Nakonec se nejprve v létě 1962 uskutečnil souběžný let lodí Vostok 3 a Vostok 4 s kosmonauty Nikolajevem a Popovičem. O dalším stejném letu dvou lodí bylo rozhodnuto až v dubnu 1963 s tím, že se ho zúčastní muž a žena a že půjde o let probíhající opět souběžně. Ovšem například Nikolaj Kamanin dlouho zatvrzele požadoval let dvou lodí Vostok výlučně s kosmonautkami. Připravené měl čtyři kandidátky - Ponomarjovovou, Solovjovovou, Těreškovovou a ve hře byla do až května 1963 také Jorkinová, kterou ovšem instruktoři ve finiši z nominace pro první let vyřadili. Pátá z kandidátek Kuzněcovová se potýkala se zdravotními problémy.
Musely vydržet 80 stupňů Celsia a 10 G
Pětice prvních sovětských kosmonautek vzešla z výběru, který začal na základě Rozhodnutí předsednictva ÚV KSSS No. 10/XIX z 30. 12. 1961 a rozkazu ministra obrany maršála Rodiona Malinovského o doplnění prvního oddílu kosmonautů o dalších 60 kandidátů včetně pěti žen. Nejprve byl sestaven seznam asi 800 možných kandidátek, především sportovních výsadkářek z aeroklubů tehdejší branné organizace DOSAAF z Moskvy, Orlu, Rjazaně, Jaroslavle, Gorkého (dnešního Nižného Novgorodu) a Kursku. Z nich bylo 15. ledna 1962 nejprve administrativně, tedy výhradně podle osobních dokladů a lékařských záznamů, vybráno 58 žen, v další etapě už pouze 23, a o nich bylo 19. ledna 1962 rozhodnuto, že se podrobí ve dvou skupinách v moskevské v letecké nemocnici v Sokolnikách lékařským prohlídkám (Ústřední vojenská vědecko-výzkumná letecká nemocnice, CVNIAG).
Ponomarjovová při oblékání tréninkového skafandru
Některé uchazečky neuspěly hned po prvních velmi podrobných vyšetřeních, jiné nepřekonaly úskalí náročné prověrky vestibulárního ústrojí a odolnosti na přetížení. Na centrifuze musely po dobu 20 sekund vydržet přetížení až 10 G a v tepelné komoře na ně čekal pobyt dokonce při až 80 stupních Celsia.
Z užšího výběru byla nakonec sestavena skupinka 18 nejvážnějších kandidátek. Byly v ní Valentina Borzenková, Valentina Daričevová, Žanna Jorkinová, Světlana Ivlevová, (?)Jefremová, Taťána Kuzněcovová, Věra Kvasovová, Galina Korčuganová, Natálie Maslovová, Taťána Morozičevová, Valentina Ponomarjovová, Marina Popovičová, Marina Sokolovová, Ludmila Solovovová, Irina Solovjovová, Valentina Těreškovová, Rozalie "Alla" Zanozinová-Šichinová (některé prameny uvádějí naopak Ingu Ivanovovou nebo Taťánu Voinovovou a nikoli Morozičevovou, která prý neprošla ani základním výběrem kvůli těhotenství).
Po dalších prohlídkách a zátěžových testech se v sobotu 3. března 1962 uskutečnilo zasedání výběrové komise přímo v letecké nemocnici. Do přípravy ke kosmickému letu tato komise pak doporučila zařadit Valentinu Těreškovovou, Taťánu Kuzněcovovou a Irinu Solovjovovou, které byly rozkazem Vrchního velitele vzdušných sil No. 67 ze dne 12. března začleněny do oddílu kosmonautů. Už tehdy si generál Kamanin do svého deníku poznamenal, že "jedna z těchto dívek bude s největší pravděpodobností první kosmonautkou světa".
Podle rozkazu Vrchního velitele vzdušných sil No. 92 ze dne 3. dubna 1962 k uvedené trojici ještě přibyly Žanna Jorkinová a Valentina Ponomarjovová.
První oddíl kosmonautek byl kompletní.
Oficiální přivítání ve výcvikovém středisku u městečka Čkalovskoje v dubnu 1962 bylo poněkud rozpačité. Při prvním setkání jim totiž hlavní konstruktér Sergej Koroljov rozmrzele oznámil, že buď se budou chtít vdát a mít děti, nebo poletí do kosmu. Jinak to podle něj ani být nemohlo. Netajil se navíc tím, že letu kosmonautky nefandí. Nadšení pro splnění snu, který se celé pětici zdál být na dosah ruky, však chmury dívek zahnalo. Všechny toužily po kosmu a všechny byly přesvědčeny, že let prvních z nich se uskuteční nejpozději koncem srpna 1962, jak jim to slibovali i jejich instruktoři. Za pouhých pět měsíců se jim mělo splnit přání tisíců tehdejších mladých lidí po celém světě, kteří s nadšením sledovali lety prvních kosmonautů.
Která tedy poletí? "Gagarin v sukni"
Na nominaci kosmonauta pro dlouhodobý let Vostoku 5 se členové Státní komise shodli bez větších diskusí. Vybrán byl Valerij Bykovskij a jeho náhradníkem se stal Boris Volynov. O nominaci ženy však vládly vášnivě ostré spory. Kamanin prosazoval Těreškovovou, podle vzpomínek Borise Čertoka se k němu přidal Koroljov, který přesvědčil Jurije Gagarina a předsedu Státní komise pro pilotované kosmické lety generála Georgije Ťulina, naopak akademik Mstislav Keldyš a vlivný maršál Sergej Ruděnko z nejvyššího velení vojenského letectva podporovali Ponomarjovovou s tím, že Těreškovová by mohla být její náhradnicí.
Zajímavé je sledovat, co si o nominaci myslel velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin. Například 29. března 1963 si zapsal do deníku:
Irina Solovjovová v tréninkovém skafandru
"V podstatě kterákoli ze čtveřice Ponomarjovová, Solovjovová, Těreškovová a Jorkinová může vzlétnout v lodi Vostok na oběžnou dráhu, ale rozhodně to neznamená, že by snad všechny byly stejné, že by se jedna podobala druhé. Naopak. Jsou mezi nimi mnohdy až výrazné rozdíly."
Podle Kamanina byla Ponomarjovová sice nejlépe teoreticky i prakticky připravená, a měla tudíž veškeré předpoklady zvládnout náročný kosmický let, ale nelíbilo se mu její chování, protože podle jeho přesvědčení byla domýšlivá, zahleděná do sebe a přeceňovala své možnosti a schopnosti v pýše na své dosažené vzdělání. Generál neopomenul podotknout:
"Ráda se napije, neodmítne cigaretu a vyhledává veselé společnosti, přičemž má doma manžela a pětiletého syna."
Svůj vztah k Ponomarjovové nezměnil Kamanin ani později v roce 1965, kdy se chystal dlouhodobý let dvoumístné lodi Voschod s ryze ženskou posádkou. Z dubna 1965 pochází tento jeho zápis:
"Ponomarjovová není svatá, naopak má hodně nedostatků, kvůli kterým jsme na první let neposlali ji, ale Těreškovovou, která byla sice hůře připravená, ale měla výrazné výtečné kvality člověka a komunisty."
O Solovjovové si Kamanin v březnu 1963 zapsal do svého deníku, že je ze všech kandidátek fyzicky a psychicky nejodolnější, ale že je málo aktivní ve "společenské práci", protože politická angažovanost byla pro něj na prvním místě. O Jorkinové napsal, že její fyzické možnosti a technické znalosti jsou ve srovnání s ostatními slabší, ale že "je schopná se zlepšovat a bude z ní zcela jistě dobrá kosmonautka". Avšak pro Valentinu Těreškovovou našel jen slova chvály:
"Společensky aktivní, schopná dobře vystupovat na veřejnosti, má patřičnou autoritu u všech, kdo ji znají."
Ve stejný den, kdy si generál zapisoval toto vpravdě kádrovácké hodnocení, připojil rovněž poznámku:
Valentina Ponomarjovová v tréninkovém skafandru
"Jako první je třeba na kosmický let poslat Těreškovovou. Její náhradnicí může být Solovjovová. A která z nich bude "kosmonautkou č. 3"? Ponomarjovová nebo Jorkinová. To se vyřeší až v budoucnosti. Těreškovová, to je Gagarin v sukni, a Solovjovová se povahou velice podobá Nikolajevovi."
Nikolaj Kamanin nebyl vůbec bezvýznamným článkem rozhodování, třebaže se později psalo, že o nominaci Valentiny Těreškovové rozhodl osobně Nikita Chruščov kvůli jejímu propagandisticky doslova vzorovému životopisu a pro její oddanost stranickým ideálům, které dávala neustále najevo. Velmi zajímavé informace najdeme v již připomenutých Kamaninových osobních denících, které vyšly knižně až v 90. letech. Nejen o průběhu zpackaného kosmického letu první kosmonautky, ale také o tom, jak za generálem běhala a snažila se očernit své kolegyně a konkurentky před nominaci k prvnímu letu, jak se posléze nedokázala vyrovnat se slávou, jak zpychla a jak brojila především proti Ponomarjovové.
Konat potřebu do skafandru není příjemné
Rozhodnuto nebylo ještě ani na začátku května 1963 a přitom bylo už zcela nezbytně nutné například vyrobit na míru speciální anatomickou vložku křesla. Předpokládané datum startu, určené nejpozději na začátek června 1963, se nezadržitelně blížilo. Na začátku května 1963 přitom teprve skončily zkoušky třídenního pobytu kosmonautek v tréninkové maketě kosmické lodi. Bez větších problémů uspěly Těreškovová, Ponomarjovová a Solovjovová, výsledky Jorkinové nebyly ani uspokojivé. Po prvním dnu pobytu v nepříliš prostorné kabině a v nepohodlném skafandru si totiž bez souhlasu instruktorů udělala pohodlí a zula si pevné vysoké šněrovací kožené boty, které ji prý nesnesitelně tlačily. Navíc během všech tří dnů zkoušky snědla pouze třetinu určené dávky jídla, takže když vystoupila z tréninkové kabiny, byla tak zesláblá, že omdlela.
Je však spravedlivé vysvětlit, že nešlo o zmlsanost nebo rozmazlenost a že snaha jíst co nejméně měla přímý vztah k tomu, co je přirozeným důsledkem trávení. Používala se sice takzvaná "bezezbytková" a převážně kašovitá strava, ale nebylo příjemné konat potřebu do skafandru jako kojenec do plenek, a používat k tomu jen speciální nástavec napojený na odsávací zařízení.
Proto vedoucí lékařského týmu Vladimír Jazdovskij rozhodl, že Bykovského a Volynova, připravující se k dlouhodobému letu ve Vostoku 5, je nutné také naučit, jak se chodí ve skafandru na záchod s použitím aparatury pro sběr tělesného odpadu (vyrobena byla mužská a ženská varianta) a především na to vše kosmonauty řádně navyknout.
Pokud však jde o Jorkinovou, příčinou její mdloby po vystoupení z těsné tréninkové kabiny nebylo oslabení organismu z hladu, jak si instruktoři výcvikového střediska zpočátku mysleli, ale šlo o oběhový kolaps, který ostatně i my někdy známe, když po delší nemoci prudce vstaneme z lůžka a dělají se nám mžitky před očima.
Jorkinová měla smůlu. Instruktoři pro ni nenašli slova omluvy a svým poněkud svérázným chováním, vymykajícím se pravidlům přísné disciplíny, je naopak proti sobě značně popudila.
Nikolaj Kamanin mohl být spokojený. Další z možných konkurentek jeho oblíbené Valentiny Těreškovové vypadla ze hry.
Objevila se rovněž potíž s dodáním letových skafandrů nejen pro kosmonautku, ale také pro Bykovského a Volynova, nominované pro dlouhodobý let ve Vostoku 5. Skafandry měly být hotové nejdříve 30. května 1963, přičemž nejvyšší politické orgány SSSR už 29. dubna 1963 rozhodly, že prestižní skupinový let muže a ženy ve dvou lodích Vostok se má uskutečnit na sklonku května, nejpozději však začátkem června 1963.
Zmatky narůstaly a problémů bylo stále víc než dost. Mnohé z nich navíc vznikaly také z osobních záští a naschválů a ze soupeření jednotlivců o vysoké posty.
Poletí Těreškovová
Proto se 11. května 1963 přímo ve výcvikovém středisku u Hvězdného městečka sešla Státní komise pro přípravu vypuštění obou lodí s výrobním číslem No. 7 a No. 8 letů Vostok 5 a Vostok 6, aby s konečnou platností rozhodla, a ukončila tak alespoň část dohadování. Jednání vedl předseda komise Georgij Ťulin. Přítomni byli všichni zainteresovaní hlavní konstruktéři, zástupci výcvikového střediska a vrchního velitelství vojenských vzdušných sil: Koroljov, jeho náměstek Konstantin Bušujev, maršál Ruděnko, akademik Keldyš, generál Kamanin a také generál Alexandr Mrykin z velení raketových vojsk. Kosmonauty zastupoval Jurij Gagarin. Start kosmických lodí byl určen na 3. až 5. červen 1963. Pilotem první byl předběžně jmenován Valerij Bykovskij a jeho náhradníkem Boris Volynov. Do druhé lodi se počítalo s Těreškovovou a jejími náhradnicemi byly určeny Solovjovová a Ponomarjovová.
Trojice nejvážnějších kandidátek přitom doslova na poslední chvíli nacvičovala ve Feodosii na Krymu seskoky padákem ve cvičném skafandru. Spolu s nimi absolvovala seskoky také Žanna Jorkinová, v těch dnech však už stojící mimo pořadí. Nový zkrácený harmonogram přípravy stanovil, že výcvik všech určených kosmonautů musí skončit 25. května 1963, aby o dva dny později mohla skupina odletět na kosmodrom Bajkonur.
V úterý 21. května 1963 brzy po ránu přijeli do výcvikového střediska u Moskvy Koroljov, Keldyš, Mrykin a Ruděnko. Setkali se s velitelem centra Odincovem, s jeho zástupcem Karpovem a s kosmonauty Gagarinem, Titovem, Popovičem a Nikolajevem. Nechyběl samozřejmě ani jejich nejvyšší nadřízený generál Kamanin. Opět se vášnivě diskutovalo o nejvhodnější délce chystaného letu kosmonauta. Všichni byli pro osm dnů. Na závěr jednání zavolali kandidáty chystaných letů a jejich náhradníky.
Žanna Jorkinová
Žanna Jorkinová byla tehdy přesvědčena, že ji na jednání pozvali snad nějakým omylem, protože ji už bylo jasné, že pro první start kosmonautky s ní nepočítají. Sergeje Koroljova sice znovu zaujala svou rázností a bystrostí Valentina Ponomarjovová, ale toleroval rozhodnutí většiny o nominaci Těreškovové.
Po skončení jednání však projevil značnou nespokojenost maršál Ruděnko, který se za zavřenými dveřmi sešel s vedením výcvikového střediska a Odincovovi a Kamaninovi vyčetl, že jako první kandidátku představili Těreškovovou a nikoli Ponomarjovovou, jak si přál on. Nic tím samozřejmě nezměnil. Jen se zesměšnil. Takže aby si alespoň zchladil žáhu, pustil se rovněž na uzavřeném jednání do kázání o nutnosti dodržování kázně a morálky Gagarinovi, Titovovi, Nikolajevovi a Popovičovi, aby posléze zůstal sám s Titovem a řešil s ním ztrátu důležitých osobních dokladů a propustek do přísně střežených utajovaných objektů.
Jiného by takové lajdáctví přišla draho, ale oslavovaného druhého hrdinu vesmíru musel Ruděnko řešit přece jen citlivěji. Kamanin, Odincov a Karpov mezitím hráli v jiné místnosti hlavního štábu střediska kulečník, v duchu si nad vším myli ruce a nepochybně se i smáli při představě moralizujícího nesympatického maršála. Však to Titov vydrží. Když zvládl náročný jednodenní kosmický let!
Například Sergej Koroljov vše už dávno pojednal po svém. Ještě po letech na to German Titov se sympatiemi vzpomínal:
"Na rovinu mi řekl, co si o mně myslí, jaký jsem lempl, a jak jsem nezodpovědný. A prohlásil: Nechám ti vystavit nové propustky, ale když je také ztratíš, půjdeš do vězení."
Porušení pravidla - všichni v jednom letadle
Na letišti Krajnyj nedaleko města Tjura-Tam (Leninsk) a poblíž kosmodromu Bajkonur dosedl 1. června 1963 čtyřmotorový dopravní letoun Antonov An-10,v němž přiletěli na čele s maršálem Ruděnkem všichni vedoucí přípravy a s nimi kosmonauti Gagarin, Titov, Nikolajev, Bykovskij, Volynov, Těreškovová, Solovjovová, Ponomarjovová, Kuzněcovová, Jorkinová a další. Na palubě bachratého letounu určeného až pro 84 cestujících, bylo všech 35 lidí z hlavní skupiny z výcvikového střediska. Poprvé tak bylo porušeno nepsané pravidlo, že kosmonauti nominovaní k letu a jejich náhradníci cestují každý v jiném letadle Iljušin Il-14. Změnu zavedl osobním rozkazem maršál Ruděnko. Na odmítavé reakce generála Kamanina posměšně do telefonu poznamenal:
"Nejspíš se bojíte létat, protože přece i ministr létá se všemi svými náměstky jedním letadlem."
Zkušený válečný letec Nikolaj Kamanin jízlivou poznámku raději spolkl, pouze do svého deníku si poznamenal, co by samozřejmě nahlas nikde neřekl:
"Ruděnkovi nedojde, že kdyby se stala nějaká katastrofa se všemi již létajícími i teprve k letu se připravujícími kosmonauty, byla by to nenahraditelná ztráta pro SSSR a celý svět, zatímco "odchod" půltuctu rozum již ztrácejících starců by pomohl k upevnění a k obnově armády."
Přes veškerou snahu se Kamaninovi nepodařilo Ruděnka obejít. Z Moskvy se tedy na kosmodrom vydalo pouze jediné letadlo. Přesně jak si přál potměšilý a nevyzpytatelný maršál. Znalci letectví přitom potvrdí, že Antonov An-10 v prvních letech provozu provázela poměrně vysoká nehodovost v důsledku problémů s podélnou stabilitou, takže Ruděnko hazardoval sám se svým životem.
Velitelé sledovali film Sedm statečných
Přípravy vrcholily. Zbyly pouze krátké chvilky na odpočinek a zábavu. I to vystihuje atmosféru doby. Zatímco kosmonauti se vydali lovit ryby na řeku Syrdarju, jejich nejvyšší vojenští nadřízení Ruděnko, Ťulin, Mrykin a Kamanin se večer v uzavřeném sále dívali na americký film Sedm statečných, jehož promítání bylo v ideologicky vyhraněném prostředí SSSR vyhrazeno pouze pro vyvolené. Je rovněž příznačné, jak Nikolaj Kamanin film zhodnotil ve svém osobním deníku, aby nejspíš sám sebe přesvědčil, že imperialistickému filmovému umění ideově nepodlehl:
"Obsah je ubohý, samá střelba a zabíjení."
Přesto si ještě poznamenal: "Ale na film se díváte se zájmem. Dvě hodiny proletí, ani si to neuvědomíte."
Kosmonauti zatím lovili ryby.
Fotka ze soukromého archivu: Uprostřed je Gagarin, po jeho pravé ruce Chrunov, za Gagarinem Nikolajev a Jorkinová, zcela vpravo je Solovjovová
Ve čtvrtek 4. června 1963 byli na zasedání Státní komise s konečnou platností oficiálně jmenováni piloti pro oba připravované kosmické lety. Žádné překvapení se nekonalo. Jména už byla známa. Nejprve odstartuje Valerij Bykovskij ve Vostoku 5 a po něm Valentina Těreškovová ve Vostoku 6. Jejich náhradníky se stali Boris Volynov, Irina Solovjovová a Valentina Ponomarjovová jako druhá náhradnice.
Na podvečer 5. června 1963 bylo připraveno ještě jedno zasedání Státní komise, tentokrát ovšem jako herecké představení pro filmové kamery a pro novináře, byť se pořízené záběry nakonec na veřejnost nedostaly po několik příštích let, protože na nich byli vysocí vojenští činitelé, především hlavní konstruktér Koroljov a jeho spolupracovníci, kteří měli zůstat v utajení.
Přestože ani někteří vysocí činitelé vojenského letectva neskrývali své sympatie k Ponomarjovové, tvrdí pamětníci, že konečné rozhodnutí bylo silně ovlivněno přáním Nikity Chruščova. Zbývající trojice Solovjovová, Ponomarjovová a zatím nepříliš úspěšná Jorkinová v těch dnech uvěřila otcovsky autoritativnímu Koroljovovi, že program pilotovaných kosmických letů se bude rozvíjet intenzivněji, takže nezůstane u tohoto jediného startu kosmonautky. Naopak se brzy uskuteční ještě zajímavější výpravy. Zmírnilo to slzy zklamání, které se Ponomarjovové i Solovjovové objevily v očích, když uslyšely definitivní oficiální rozhodnutí Státní komise.
"Co mne tehdy napadlo?" odpověděla o mnoho let později upřímně Ponomarjovová a usmála se: "Závist, docela obyčejná závist, a nikdo se mi nemůže divit."
Ke hvězdám pomocí intrik a pomluv?
Pro Valentinu Těreškovovou nakonec sehrály významnou úlohu údaje z jejího životopisu. Byla tkadlenou, tedy představitelkou dělnické třídy a nikoli intelektuálkou s vysokoškolským vzděláním jako Ponomarjovová, a co na tom, že v době výběru už od roku 1960 působila jako uvolněná tajemnice mládežnické organizace Komsomolu závodu Krasnyj Perekop v Jaroslavlji, podobně jako původně stenografka a sekretářka Kuzněcovová. Do oficiálního životopisu jí sice napsali, že působila jako laborantka v Moskvě, ale pravdou bylo, že po střední škole absolvovala do roku 1962 pouze kurzy psaní na stroji a stenografování. Navíc otec Valentiny Těreškovové byl hrdinou, padl v rusko-finské válce. Masový hrob, v němž skončil, našla Těreškovová až v 80. letech, a to zřejmě jen díky tomu, že byla první kosmonautkou a známou osobností.
Irina Solovjovová byla absolventkou Uralského polytechnického institutu ve Sverdlovsku, kde také pracovala jako inženýrka v projekční kanceláři závodu Uraleněrgomontaž a v tamním aeroklubu skákala padákem. Také její otec padl v druhé světové válce. Byl však učitelem, zatímco otec Těreškovové měl jako traktorista podle měřítka kremelských propagandistů více odpovídající "dělnický původ".
Jedna z málo známých skupinových fotografií neúplné první skupiny sovětských kosmonautů a kosmonautů, pořízená v druhé polovině roku 1962. První řada zleva: Anikejev, Jorkinová, Popovič, Těreškovová a Solovjovová. V druhé řadě zleva: Šonin, Beljajev, Titov, Nikolajev, Něljubov, Chrunov, Komarov, Gagarin, Volynov, Gorbatko a Leonov
Žanna Jorkinová absolvovala pedagogický institut a pracovala jako učitelka na osmiletce v Rjazani. Byla sportovní výsadkářkou a měla za sebou 150 seskoků.
Z celé skupiny měla Ponomarjovová největší kvalifikaci. Létala jako sportovní pilotka, po promoci na prestižním Moskevském leteckém institutu v roce 1957 dostala nabídku pracovat v konstrukční kanceláři OKB-1 Sergeje Koroljova, ale z rodinných důvodů přijala místo v neméně prestižním Oddělení aplikované matematiky Akademie věd, které vedl vlivný Mstislav Keldyš.
Značnou roli při výběru prý sehrál také vzhled kandidátek. Podle vzpomínek pamětníků se Těreškovová často usmívala, a tudíž "vypadala lépe" než například vážnější Ponomarjovová. Valentina Těreškovová si také byla velmi dobře vědoma podpory mocných, proto vystupovala rázněji a sebevědoměji než její kolegyně, a tím samozřejmě sbírala další body u těch, kteří snad ještě váhali. Nutno upozornit, že sama napomohla tomu, aby její soupeřky utržily šrámy, a ne vždy přitom jednala na rovinu a čestně. Zmiňuje se o tom například její ochránce generál Kamanin ve svých deníkových zápiscích.
Valentina Ponomarjovová
Více než Solovjovovou považovala Těreškovová za vážnější konkurentku Valentinu Ponomarjovovou. Možná to bylo také ze závisti, že Ponomarjovová měla nesrovnatelně vyšší vzdělání a vědomosti, že se pouze "nevozila" v letadle MiG-15 s instruktorem při nácviku orientace v podmínkách mikrogravitace, přetížení a stresu, ale sama byla pilotkou vrtulového letounu Jak-18, a možná také proto, že měla rodinu a malého syna. Ale právě její malý syn měl být jednou z překážek, na kterou upozorňovali zastánci Těreškovové. A někteří, jako například Jurij Gagarin, dokonce kategoricky prohlašovali, že matka malého dítěte by neměla podstupovat riziko kosmického letu.
Kamanin měl k Ponomarjovové také další výhrady, především kázeňské, protože jako přísný důstojník nelibě nesl, co se k němu čas od času doneslo, že totiž Ponomarjovová nežila pouze kosmonautickým výcvikem, ale také "uměla žít", jak ráda všude prohlašovala. S rozkazy a zákazy si hlavu příliš nelámala. Například v úterý 31. července 1962, tedy dva dny před odletem na kosmodrom, kde tehdy chystali první skupinový let lodí Vostok 3 a Vostok 4, odvezl známý průšvihář German Titov bez vědomí a svolení nadřízených Taťánu Kuzněcovovou a Valentinu Ponomarjovou k sobě domů na skleničku (nikoli jednu), kde pak obě ženy strávily celou noc. Kamanin si začal Ponomarjovové ještě bedlivěji všímat. Přesněji řečeno, jeho donašeči měli žně. Šlo přece o hodně, kdo bude první ženou v kosmickém prostoru.
Cigarety a urážka komsomolu
Od okamžiku, kdy Těreškovová a Ponomarjovová vycítily, že mají před ostatními kolegyněmi větší šanci účastnit se prvního kosmického letu, nastalo mezi nimi ostré soupeření. Vypovídá o tom jedna ze vzpomínek generála Kamanina. Ve svých deníkových zápisech se totiž rozčiloval, že Ponomarjovová je sice velice schopná, má skvělé zdraví a výtečné schopnosti, aby zvládla kosmický let, ale její kázeň nestojí ani za kopějku. Kamanina pohoršovalo její chování a řeči, které vedla před kolegyněmi. Patrně vás napadne otázka, kdopak mu chodil udávat, o čem a kde Ponomarjovová tak nepatřičně mluvila.
Prý často říkávala:
"Chci brát od života všechno!"
Na takovém vyznání by nebylo nic tak špatného, ale suchopárného a komunistické straně a její ideologii zcela bezmezně oddaného generála doslova nadzvedlo ze židle, když se dozvěděl, co měla Ponomarjovová odseknout Těreškovové, která ji prý upřímně kamarádsky napomínala, aby se chovala více skromně:
"Komsomol a partaj tě naprosto zkazily!"
Bylo to učiněné rouhání. Taková slova by za jiných okolností Ponomarjovové zcela jistě srazila vaz, ale Nikolaj Kamanin tehdy už nejspíš nechtěl a především ani nemohl před své nadřízené vyrukovat s další velkou politicko mravně moralistickou aférou.
S členy Státní komise den před startem u rakety. Zleva: Ponomarjovová, Solovjovová a Těreškovová, zcela vlevo je v bílé košili a v civilu Koroljov
Už v dubnu 1963 totiž řešil nekázeň Něljubova, Anikejeva a Filaťjeva, kteří byli poté z dalšího kosmonautického výcviku vyhozeni. Grigorij Něljubov byl přitom slavného 12. dubna 1961 druhým náhradníkem Jurije Gagarina. A v březnu téhož roku nechal Kamanin vyloučit z oddílu Marse Rafikova, protože si na něj stěžovala manželka, s níž se rozhodl rozvést. Oficiálně se uvádí, že důvodem bylo "svévolné opuštění výcvikového střediska bez propustky", ale Rafikov označil za hlavní důvod stížnosti jeho bývalé manželky.
Generálu Kamaninovi bylo jasné, že má spoustu nepřátel, kteří jsou schopni využít jakékoli příležitosti, aby se posadili do jeho křesla, takže další kázeňský problém, navíc v tomto případě s výrazným politicko ideologickým akcentem, by mu mohl doslova zlomit vaz, že nedokáže politicky myslet a odhadnout člověka a že za výběr kosmonautek nese osobní odpovědnost.
My se však zeptejme: kdopak asi generálu Kamaninovi tehdy všechno řekl, když svou ráznou poznámku Ponomarjovová počastovala Těreškovovou nepochybně bez svědků? Jistě si dávala pozor na jazyk před možnými donašeči. Zjevně však nepočítala se samotnou Těreškovovou.
Kamanin proto urážku své politické víry raději spolkl a pouze si napsal do deníku:
"Ponomarjovová pokuřuje. A rozhlašuje, že každá správná žena kouří."
Do seznamu hříchů Ponomarjovové si připsal také její další hrubý prohřešek, protože při výsadkářském výcviku na Krymu ve Feodosii, kde se nacvičovalo především přistání ve skafandru na mořskou hladinu, bez povolení nadřízených opustila uzavřený vojenský prostor a odjela do blízkého města. A rovněž si poznamenal:
"Zneužívá Keldyšovo jméno! Říká, že nad ní drží ochrannou ruku, že proto poletí do kosmu jako první."
Do představy o své čítankové zásadovosti zahleděný Kamanin nemohl přece v žádném případě připustit ani náznak podezření z protekce. Ponomarjovová u něj proto dál ztrácela. A podle všeho nejspíš vůbec ne vlastní vinou. Kamanin se ji totiž rozhodl zpochybnit, protože neskrýval, že jeho favoritkou je Těreškovová.
Kdo dnes ví, jak to vlastně všechno bylo? Jedno je však jisté. Obě ženy se nikdy nepřátelily a Těreškovová proti Ponomarjovové ještě později a dokonce opakovaně poměrně ostře vystoupila, zejména v době, když už sama měla za sebou svůj kosmický let a oslavována ze všech stran nabyla pocitu moci a vlivu.
Já? Já mohu vše
O některých prvních sovětských kosmonautech kolovaly šeptandou všelijaké historky a všechny měly společné téma: jsou nafoukaní a myslí si, že jim svět leží u nohou. Tento pocit vystupoval do popředí například ve chvílích, kdy se přimlouvali za nejrůznější známé, aby jim byla udělena vyznamenání, tituly či osobní ohodnocení. Velmi horlivou přímluvkyní se krátce po svém kosmickém letu stala Valentina Těreškovová.
Vyvolávalo to pochopitelně zlou krev. Maršálové a generálové byli totiž přesvědčeni, že právo rozhodovat o osudu podřízených mají výhradně oni. A protože mnozí z nich byli přesvědčeni o vlastní jedinečnosti, odmítali přiznat podobné výsady především kosmonautům, kteří jim svou tehdejší všeobecnou obrovskou popularitou doslova pili krev. Chtít se vyrovnat "vyvoleným" bylo neodpustitelnou opovážlivostí.
Těreškovovou poznamenalo opojení slávou. Na veřejnosti byla představována jako symbol hrdinství a příklad výjimečné ženy bez jediné poskvrnky. V zákulisí se však vlastní vinou zapletla do několika afér, které bylo nutno utajit, aby obraz její dokonalosti neutrpěl žádný šrám.
Například když 5. září 1963 oslavoval Andrijan Nikolajev své čtyřiatřicáté narozeniny, došlo k nemilé příhodě, která nadřízeným kosmonautů přidala nové vrásky. Bujará pitka se protáhla do pozdní noci. Ještě než skončila, odjel od Nikolajeva jeho bývalý spolupracovník a dobrý kamarád kapitán Baranov. Po půlnoci se rozloučil a ve svém osobním voze Moskvič zamířil přes město Balašicha domů do Gorkého. Brzy ho však zastavila dopravní hlídka a když zjistila, že je podnapilý, sebrala mu řidičský průkaz a klíčky od auta. Baranov zavolal telefonem Nikolajeva, který se společně s Těreškovovou vydal dobrého kamaráda vysvobodit. Na stanici místní milice pak došlo k ostré hádce, během níž se Těreškovová panovačně rozkřičela:
"Vás už nebaví pracovat v milici? My vám tedy pomůžeme, abyste odešli!"
Zpráva o arogantním chování oslavovaných kosmonautů se ráno dostala na stůl náměstkovi ministra vnitra, který nelenil a s chutí všechno zatelefonoval vrchnímu veliteli vojenského letectva Konstantinu Veršininovi, načež podle zákona jistého padajícího "předmětu" také Veršinin okamžitě zvedl telefon a volal generála Kamanina:
"Ta tvoje Těreškovová byla včera v noci opilá a udělala na milici skandál."
Generál zpočátku nechtěl uvěřit a o své oblíbenkyni prohlásil, že rozhodně nemohla být opilá. Když se však nemilá zpráva potvrdila, zavolal si Nikolajeva a Těreškovovou, kteří zkroušeně souhlasili s tím, že se neměli míchat do konfliktu mezi podnapilým kapitánem a milicí. Oba však popřeli, že by se Těreškovová k příslušníkům milice chovala nepatřičně a dokonce až panovačně a hrubě.
Kamanin jí však nečekaně stroze odpověděl, že příliš nevěří tomu, že by se nevztekala, protože už dříve se k němu donesly zprávy o jejích prchlivých výstupech. Valentina Těreškovová byla proto sice ochotná přiznat, že dříve jí několikrát zcela zbytečně povolily nervy, ale nadále trvala na tom, že v tomto posledním případě se chovala korektně, třebaže ji spravedlivě rozhořčilo, jak hrubě se nějací milicionáři chovali k jejich známému, ke kapitánu vojenského letectva.
Co měl Kamanin v tak nepříjemné situaci dělat? Stáli před ním oslavovaní hrdinové kosmu, zejména Valentina Těreškovová, na kterou teprve čekaly významné propagandistické zahraniční cesty. Už o pouhé dva dny později se měla společně s Bykovským vydat na oficiální návštěvu Bulharska. Zatvářil se tedy velice přísně a vyčinil oběma, že se neměli zastávat opilce, a celé jejich jednání označil za "velkou hloupost". Nic víc se už nestalo a záležitost byla takzvaně uložena k ledu.
Jak dopadl nejmenovaný milicionář, který sepsal stížnost, není známo, ale nejspíš ho jeho nadřízení krátce poté přeložili kamsi daleko, aby ho snad nenapadlo o aféře někde na veřejnosti vyprávět.
Na druhé straně budiž ke cti Těreškovové, že se například opakovaně přimlouvala za návrat z oddílu vyloučeného Grigorije Něljubova, čímž si přivodila nepříjemnosti u nadřízených i vojenských a politických špiček.
Konec prvního dílu. Pokračování najdete zde.
