Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Válka o kosti byla největším vědeckým soubojem Divokého západu

aktualizováno 
Jeden z nejpodivnějších příběhů, jaký kdy dějiny vědy napsaly, se odehrál v hektickém období druhé poloviny 19. století na americkém západě. Na rozlehlých pláních indiánských teritorií tehdy nezuřily jen klasické přestřelky westernového typu, nýbrž také Válka o kosti (v originále Bone Wars).

Dnes již zastaralá rekonstrukce kostry jednoho z mnoha jurských dinosaurů, popsaných v průběhu Války o kosti O. C. Marshem. Středně velký teropod Ceratosaurus nasicornis na Marshově ilustraci z roku 1896. | foto: Wikipedia/PublicDomain

Aktéři Války o kosti nebyli žádní zuřiví pistolníci typu Wyatta Earpa nebo Billyho Kida, šlo o spořádané kapacity z nejvyšších kruhů americké vědecké společnosti. Boj mezi nimi se odehrával v rovině konkurenční, neboť Charles Othniel Marsh a Edward Drinker Cope a jejich vědecké týmy v terénu toužili po co největším úspěchu. Tím byly skutečně kosti, desítky a stovky milionů let staré zkameněliny dinosaurů i jiných pravěkých tvorů, objevované na západě Spojených států (především státy Colorado, Nebraska a Wyoming).

Charles Othniel Marsh

Narodil se 29. října roku 1831 v Lockportu (stát New York) do rodiny poměrně nuzných poměrů. Jeho strýcem však byl bohatý filantrop a podnikatel George Peabody (1795-1869), který nadaného Marshe později hmotně podporoval. Mladý Charles byl velmi talentovaný a po studiu geologie a mineralogie v New Havenu odjel na několik let do Evropy, kde studoval anatomii a paleontologii v Berlíně, Heidelbergu a tehdy pruské Vratislavi. Tam také přečkal neklidná léta americké občanské války a vrátil se až v roce 1866, načež získal místo profesora paleontologie obratlovců na prestižní univerzitě v Yale. Později dokonce přesvědčil svého strýce, aby poskytl prostředky k založení univerzitního muzea přírodní historie, nesoucího jeho jméno (Peabody Museum of Natural History). V následujících desetiletích odkryli Marsh a jeho vědecké týmy na 500 druhů vyhynulých živočichů, včetně prvního severoamerického ptakoještěra, několika druhohorních ptáků i paleogénních kopytníků a především asi 80 nových druhů dinosaurů. Podle svědectví Marshových spolupracovníků byl tento muž zamlklým, nepříliš hovorným a mírně podivínským člověkem, který nebyl příliš oblíbený a nikdy se také neoženil.

Právě tito dva muži využili veškerý svůj finanční i intelektuální potenciál, aby se v důsledku těchto událostí nakonec stali skutečnými objeviteli dinosaurů. Před začátkem jejich éry bylo známo jen šest různých druhů těchto pravěkých plazů. Po jejich smrti na sklonku 19. století jich bylo známo již o téměř 140 více. Nezáleží na tom, že dnes je vědecky platných pouze 32 z jimi popsaných taxonů (skupina organismů se společnými znaky), jisté je, že oba muži doslova otevřeli paleontologii obratlovců nové obzory.

Setkání v Berlíně

V Berlíně se Cope poprvé setkal s Marshem a paradoxně si oba velmi dobře rozuměli. Marsh dokonce dělal mladšímu Copeovi průvodce po městě, diskutovali spolu několik dnů a i nadále pak zůstali v korespondenčním styku, přičemž si vyměňovali fotografie, rukopisy studií i zkameněliny.

Oba velcí rivalové na svých civilních fotografiích. Ačkoliv měli v podstatě stejné cíle a podobné zájmy, svojí povahou se velmi lišili. Vlevo O. C. Marsh, vpravo E. D. Cope.

Oba velcí rivalové na svých civilních fotografiích. Ačkoliv měli v podstatě stejné cíle a podobné zájmy, svojí povahou se velmi lišili. Vlevo O. C. Marsh, vpravo E. D. Cope.

Po návratu do Spojených států v roce 1864 neměl Cope tak dobré zázemí jako jeho budoucí rival, byl však velmi pracovitý a brzy si vydobyl značné renomé. Na rozdíl od Marshe žil jaksi plným rodinným životem, byl poměrně společenský a měl charisma, takže byl ve společnosti oblíben.

Nebyl při práci tak systematický a pečlivý jako Marsh, ale jeho mysl byla schopna vyprodukovat více kreativních nápadů. Ještě po Marshově návratu z Evropy spolu oba velcí paleontologové vycházeli navenek dobře, dokonce po sobě navzájem pojmenovali některé fosilní druhy. Křehká náklonnost mezi oběma velikány však už měla mít jen krátké trvání.

Edward Drinker Cope

Přišel na svět 28. července roku 1840 ve Fairfieldu, dnešní součásti pensylvánské Filadelfie. Jeho rodina patřila mezi protestantské kvakery, kteří byli silně věřící. Edward již od útlého věku projevoval stejně jako jeho budoucí oponent velké nadání pro pozorování a zkoumání přírody a brzy se stal nadějným adeptem na vědeckou kariéru. Již v 19 letech publikoval první vědeckou studii a ve třiadvaceti jich měl na kontě dokonce 37. Tomu odpovídala také šíře jeho zájmů, která dalece překonávala odborný rozsah Marshe, specializujícího se v podstatě jen na fosilní plazy a savce. Již ve 24 letech se stal profesorem zoologie na univerzitě v Haverfordu, tohoto místa se však zanedlouho vzdal a odstěhoval se do New Jersey, aby se mohl naplno věnovat paleontologii. Cope také strávil část občanské války v Evropě, přičemž navštívil Německo, Francii, Velkou Británii, Itálii, Rakousko i východní Evropu.

Nečestné jednání

Při jedné příležitosti se oba vědci zúčastnili paleontologické expedice do slínovcových jam v New Jersey. Právě na tomto místě, kde Cope již delší dobu pracoval, byla v roce 1858 vykopána vůbec první kompletní kostra severoamerického dinosaura (Hadrosaurus foulkii). Přestože se při sběru zkamenělin chovali navzájem přátelsky, Marsh se zachoval velmi nečestně, když před odjezdem stihl tajně podplatit správce lomu, aby posílal cenné nálezy jemu a nikoliv Copeovi.

Ten se to pochopitelně brzy dozvěděl, a tím již tak křehké přátelství v podstatě zaniklo. Brzy se začaly objevovat první vědecké studie a články, ve kterých na sebe noví rivalové začali útočit.

Jedna z hlavních příčin počátku nenávisti mezi oběma paleontology – Copeova špatná rekonstrukce kostry dravého mořského plaza elasmosaura (Elasmosaurus platyurus) ze skupiny plesiosaurů s lebkou na ocasní části páteře. Marsh se přičinil o to, aby se tento trapný omyl značně rozšířil i mimo vědecké kruhy. Cope mu to pochopitelně nikdy nezapomněl.

Jedna z hlavních příčin počátku nenávisti mezi oběma paleontology – Copeova špatná rekonstrukce kostry dravého mořského plaza elasmosaura (Elasmosaurus platyurus) ze skupiny plesiosaurů s lebkou na ocasní části páteře. Marsh se přičinil o to, aby se tento trapný omyl značně rozšířil i mimo vědecké kruhy. Cope mu to pochopitelně nikdy nezapomněl.

Pověstnou ranou z milosti dřívější kolegialitě pak bylo Copeovo ztrapnění, inscenované Marshem. Ten si údajně povšiml, že se jeho protivník dopustil úsměvné chyby při popisu obřího mořského plaza elasmosaura. Nešlo přitom o nic menšího než špatné umístění lebky, kterou Cope místo na konec dlouhého krku nasadil na konec ocasu pravěkého mořského dravce. Podle některých novějších interpretací tuto chybu jako první zaznamenal jiný americký paleontolog Joseph Leidy (1823-1891), který také brzy publikoval opravnou studii. Marsh však vytrvale a s hrdostí tvrdil, že trapnou chybu odhalil on a postaral se také o její rozšíření mezi vědeckou veřejností.

Jistě není překvapivé, že tuto zlomyslnost mu Cope už nikdy neodpustil. V budoucnu si pak oba rivalové nenechali ujít jedinou příležitost, aby soka co nejvíce znemožnili a ztížili mu jakýmkoliv způsobem práci. Jejich hlavním kolbištěm se měl stát dosud nepříliš prozkoumaný západ Spojených států, plný nebezpečných indiánů, chřestýšů a také zkamenělin druhohorních dinosaurů. Zrak obou se počátkem 70. let upnul k rozlehlým pustinám středozápadu a neuvěřitelná kapitola vědeckých dějin, známá jako dinosauří horečka nebo válka o kosti, právě začínala.

O autorovi

Vladimír Socha je publicista a popularizátor přírodních věd. Pravidelně přednáší, píše popularizační články a účastnil se například také vykopávek v souvrství Hell Creek v americké Montaně. Vydal zatím sedm vlastních knih o dinosaurech. O tematice pravěku a zejména dinosaurů pravidelně publikuje na svém blogu s názvem DinosaurusBlog.

Hon na dinosaury

Oba muži využili svého zajištěného postavení a značných finančních prostředků, kterými zatím oba disponovali. Zakoupili vybavení, najali schopné prospektory a dělníky a vybavili své první týmy, které měly v budoucích dvou desetiletích prozkoumat značnou část dosud panenské pustiny plné dinosauřích zkamenělin.

Cope se vydal do terénu na své vlastní náklady v roce 1872 a i přes značné těžkosti organizačního rázu slavil nezanedbatelné úspěchy. V jihozápadním Wyomingu popsal možná prvního historicky objeveného rohatého dinosaura druhu Agathaumas sylvestris (zřejmě šlo o zástupce populárního rodu Triceratops).

Kuriózní příhodou pak bylo najmutí dvou Marshových mužů, jejichž služby si Cope nevědomky zaplatil v červnu stejného roku. Šlo o východisko z nouze, protože vinou špatné komunikace mezi vedoucími expedice se Cope ocitl bez očekávaného vybavení a pomocníků v malém městečku Fort Bridger uprostřed pustiny, a nabídka zkušených sběratelů fosílií mu tak přišla vhod.

Ale Marsh se brzy dozvěděl, že dva z jeho vlastních lidí berou peníze od nenáviděného rivala a rozzuřil se. Přestože se ho pak nešťastní muži snažili přesvědčit o své loajalitě (jeden dokonce tvrdil, že záměrně odvádí Copeův tým od dobrých lokalit), museli si oba „přeběhlíci“ brzy hledat novou práci.

Ve stejné době také jeden z Marshových pracovníků omylem poslal nový fosilní materiál Copeovi, ten jej však gentlemansky bez jakéhokoliv komentáře vrátil. Šlo ale o jedno z posledních sympatických gest vůči sokovi na obou stranách. Situace se ještě více vyhrotila a od roku 1873 již můžeme mluvit o otevřeném nepřátelství.

V této době oba objevovali a popisovali nové druhy především třetihorních savců. Úspěšnější byl v tomto ohledu Marsh, jehož zkameněliny byly lépe formálně popsané, a proto také vědecky platné. Cope se ve svých publikacích snažil tuto platnost zpochybnit ve prospěch svých vlastních popisů, Marsh odpovídal v podstatě oprávněným zesměšňováním jeho někdy až trochu křečovité snahy. Oba se zároveň vraceli na západ pro další zkameněliny, Marsh v roce 1873 již naposledy osobně. Byl přitom doprovázen třinácti studenty a také početnou skupinou ozbrojenců, kteří je měli chránit před „zdivočelými“ Siouxy. Tehdy si Marsh vysloužil i svoji slavnou indiánskou přezdívku „Muž, který sbírá kameny.“

Vědecká výprava do terénu tehdy ještě nebezpečných pustin Velkých plání se v 70. letech 19. století podobala spíše trestné výpravě či vojenské expedici. Dostatečné množství palných zbraní bylo ale v době indiánských válek nutností. Zde O. C. Marsh (nahoře uprostřed), rok 1872

Vědecká výprava do terénu tehdy ještě nebezpečných pustin Velkých plání se v 70. letech 19. století podobala spíše trestné výpravě či vojenské expedici. Dostatečné množství palných zbraní bylo ale v době indiánských válek nutností. Zde O. C. Marsh (nahoře uprostřed), rok 1872

V dalších letech již Marsh na západ nezajížděl a spokojil se s placením celé sítě kolektorů fosílií. Přestože měl zkamenělin na roky popisování dopředu, toužil Marsh po dalších, především pak těch dinosauřích. Na rozdíl od svého mladšího protivníka měl v tomto ohledu také velkou výhodu: mohl sbírat po celém území Spojených států. A dinosauřích fosilií zde bylo nepočítaně.

Kouzelník se zubní protézou

Cope na rozdíl od Marshe zajížděl na lokality i nadále osobně a při jedné cestě do Montany v roce 1876 navštívil také městečko Helena. Na vlastní oči tam prý viděl poslední dopis napsaný rukou nešťastného generála George Armstronga Custera, který padl v červnu toho roku i s vojáky své sedmé kavalérie v legendární bitvě u Little Bighornu.

Dopis prý obsahoval také věty zhruba tohoto znění: „Našli jsme indiány a pouštíme se po jejich stopě. Je možné, že se již nevrátíme živí“. Z vyprávění Copeova tehdejšího průvodce, pozdějšího slavného paleontologa Charlese H. Sternberga (1850-1943) se dozvídáme, jaké potíže museli muži v terénu překonat a jak nebezpečné bylo pro bílé vědce pohybovat se po prériích posetých nepřátelsky naladěnými indiány.

Cope při té příležitosti projevil velkou osobní statečnost, když provezl cenné dinosauří zkameněliny nedaleko tábora Sedícího býka s několika tisíci válečníků. Koně s povozy musely být provedeny prudkými srázy, roklinami a jinak neschůdným terénem do stovky kilometrů vzdálené civilizace. Kdyby byli tehdy spatřeni indiánskou hlídkou, nemuseli vědci takové setkání přežít.

Cope se nicméně s indiány setkal a díky své vynalézavosti si je dokonce i naklonil. Jednou údajně bavil náčelníky tím, že si opakovaně vyndával a znovu nasazoval zubní protézu, což je přivádělo v úžas a vědce označili za mocného čaroděje. Vcelku spravedlivý odpor indiánů byl v následujících letech krvavě potlačen a to otevřelo cestu také dalšímu vědeckému průzkumu západní části Spojených států. Právě Cope a Marsh přitom stáli v jeho popředí.

Boj o zkameněliny

Otevřená válka mezi dvěma znesvářenými vědeckými kohouty propukla až v roce 1877, kdy byly ve státě Colorado objeveny obří dinosauří kosti. Jedním z jejich objevitelů byl učitel Arthur Lakes, který o nálezu dopisem informoval Marshe. Protože však Marsh dlouho neodpovídal, poslal zásilku mezitím již nově objevených zkamenělin také Copeovi. Cope se s radostí pustil do práce na popisu nového materiálu, mezitím si však již Marsh pojistil Lakesovy služby za sumu 100 dolarů a svůj materiál rovněž popsal.

Cope pak obdržel Lakesův dopis, že má zkameněliny odevzdat svému největšímu rivalovi. Uposlechl, ale pocit zášti v něm opět narostl. Mezitím již Marsh aktivně pracoval na maximálním výtěžku z lokality, kam poslal své spolehlivé „lovce fosilií“. Neuvěřitelné bohatství 150 milionů let starých zkamenělin Morrisonského souvrství ho zcela uchvátilo. Popsal odtud tak známé rody dinosaurů, jako byl „obrněný“ Stegosaurus, dravý Allosaurus a obří sauropodi Apatosaurus (resp. Brontosaurus) nebo Diplodocus. Dávný svět dinosaurů se teprve nyní začal odkrývat světu v celé své kráse.

Slovníček

Dinosauři – druhově rozsáhlá skupina druhohorních plazů, žijících před 235 až 66 miliony let ve většině suchozemských ekosystémů. Nohy měli vzpřímené pod tělem a mnozí byli zřejmě opeření a teplokrevní. Největší dinosauři byli zároveň největšími suchozemskými živočichy v dějinách života, mohli přesáhnout hmotnost 80 tun a délku 40 metrů. Přímými potomky teropodních dinosaurů jsou všichni dnešní ptáci.

Elasmosaurus – velký mořský plaz s velmi protáhlým krkem a malou zubatou tlamou. Žil v období svrchní křídy, dosahoval délky až 14 metrů a hmotnosti kolem dvou tun. Měl čtyři pádlovité končetiny, kterými ve vodě manévroval za kořistí. Tou byly především ryby a dnes již vyhynulí měkkýši (amoniti a belemniti).

Little Bighorn – místo památné bitvy mezi americkou armádou a indiány z kmenů Lakotů, severních Šajenů a Arapahů v jižní Montaně. Bitva se zde odehrála 25. června roku 1876 a jejím výsledkem byla katastrofální porážka oddílů generála George Armstronga Custera. Jde o jedno z posledních velkých vítězství indiánů v tzv. Indiánských válkách.

Peabody, George – strýc O. C. Marshe, bohatý americký filantrop a podnikatel. Proslavil se jako spoluzakladatel finančního impéria a štědrý podporovatel vědy i umění v USA a Velké Británii. Za svého života daroval kolem 8 milionů dolarů na dobročinné účely a založil také množství nadací.

Nejproduktivnější lokalitou se stalo místo zvané Como Bluff, kde Marshovi lidé pracovali celých 12 let až do roku 1889. Klimatické podmínky zde byly velmi tvrdé, ale vyvažovala je početnost nálezů. Pravěké kosti se zde doslova válely po povrchu a byly jich tuny.

Také Cope se však brzy připojil a pomohla mu k tomu šťastná náhoda. Ještě v roce 1877 se na něj se svými nálezy obrátil přírodovědec Oramel W. Lucas, sbírající fosilie poblíž Canyon City, rovněž v Coloradu. Cope odtud popsal například velkého sauropodního dinosaura rodu Camarasaurus, ohromného dravce rodu Epanterias a mnohé další. V roce 1878 Lucas narazil na nekompletní obratel, který Cope zakreslil a popsal pod názvem Amphicoelias fragillimus. Ten mohl patřit nejdelšímu živočichovi všech dob, měřícímu přes 40 metrů. Dodnes se z něj bohužel dochoval jen Copeův hrubý nákres.

Marsh zuřil, protože Copeovy fosílie byly většinou mnohem lépe zachované a byly celkově kompletnější. Ještě mnoho let sváděly terénní týmy obou kapacit boje o nejlepší dinosauří zkameněliny, a to nejen v pomyslné rovině. Nejméně při jedné příležitosti po sobě muži navzájem házeli kameny a došlo údajně i na kolty. Ostatně, byla to přece zlatá doba Divokého západu.

Oba týmy také vysílaly špehy, kteří se měli infiltrovat, nebo alespoň odpozorovat lokality soupeřů a v některých případech byli dokonce podpláceni pracovníci nádražních stanic, aby cenné úlovky posílali vlaky jinam než na původní místo určení. V jednom případě nechal Marsh cenné fosilie dokonce raději zničit, aby nepadly do rukou Copeovým lidem – tak velká byla zášť mezi nimi.

Je otázkou, kolik dnes známých dinosaurů měli oba paleontologové v podobě fosilního materiálu k dispozici. Víme například, že nepochybně znali i zkameněliny slavného tyranosaura (1892) a již zmíněného triceratopse (1872), byť je popsali až později, nebo se jejich vědeckého popisu dokonce nedožili. Po smrti obou byly navíc otevřeny bedny s dosud nezpracovanými zkamenělinami, které jejich vědecké následníky zaměstnaly na mnoho dalších let.

Peníze a čest

Vzájemná nevraživost se projevovala také v oficiální rovině, a sice nactiutrhačnými články a proti-publikacemi, napadajícími vědecké závěry protivníka.

Nenávist se vystupňovala na přelomu 80. a 90. let, kdy nejprve Marsh uštědřil několik tvrdých ran Copeovu sebevědomí. Ten mezitím vinou špatné investice do zlatých dolů prakticky zkrachoval a nemohl si již dovolit nákladné expedice do terénu.

Ale Marshovi to nestačilo, proto se postaral i o to, aby Cope přišel o finanční subvenci od vlády a byl nucen odevzdat svou rozsáhlou sbírku zkamenělin Národnímu muzeu.

Cope se tou dobou definitivně rozhodl pro těžký protiúder a počátkem roku 1890 publikoval v periodiku New York Herald svůj dlouhodobě shromažďovaný kompromitující materiál o vědeckých i osobních prohřešcích Marshe a jeho spolupracovníků. Zmínil se přitom také o bezcharakterním jednání, podplácení, zneužívání přidělených financí a plagiátorství. Mnoho zajímavých informací ze „zlatých let“ války o kosti získali historici právě z tohoto článku.

Je samozřejmé, že Marsh si nenechal tento útok líbit a kontroval vlastním článkem, ve kterém upozornil na všechny omyly svého rivala (včetně úsměvné příhody s lebkou elasmosaura) a dokonce zde protivníkovi nepřímo doporučil sebevraždu jako jedinou možnost odejít se ctí.

Tou dobou se o spor začala zajímat také laická veřejnost, kterou mediální přestřelka obou protagonistů čím dál více bavila. A jaké bylo vyústění? Cope nakonec alespoň částečně uspěl, protože americká Geological Survey začala v tichosti blíže zkoumat Marshovu činnost a nakládání se svými fondy v minulých letech. Není jisté, k jakým závěrům komise dospěla, v roce 1892 však přestal být Marsh hmotně podporován a musel složit svoji prestižní funkci paleontologa obratlovců.

Naopak Cope v posledních letech života sbíral mnohá ocenění, která alespoň částečně vyrovnala jeho nepříznivou finanční situaci.

Smrt před koncem století

Edward Drinker Cope, přestože byl o celých devět let mladší, zemřel dříve než jeho vědecký soupeř. Naposledy vydechl 12. dubna 1897 ve věku nedožitých 57 let, příčinou smrti bylo nejspíše selhání ledvin. Během necelých 40 let profesionální dráhy vydal na 1 200 vědeckých studií, což je do dnešního dne nepřekonaný rekord. Popsal také 1 282 nových druhů severoamerických obratlovců, z toho 56 nových druhů dinosaurů.

Copeova pracovna v době jeho smrti (rok 1897). Veškerý nábytek byl zaplněn fosiliemi, lihovými exponáty živočichů, tiskovinami, kostmi a vycpaninami. Podobně posloužila i část profesorovy koupelny. Svojí prací doslova žil, což se dá v plné míře říci i o jeho rivalovi.

Copeova pracovna v době jeho smrti (rok 1897). Veškerý nábytek byl zaplněn fosiliemi, lihovými exponáty živočichů, tiskovinami, kostmi a vycpaninami. Podobně posloužila i část profesorovy koupelny. Svojí prací doslova žil, což se dá v plné míře říci i o jeho rivalovi.

Othniel Charles Marsh nepřežil svého soka ani o dva roky, neboť zemřel na zápal plic dne 18. března 1899. Nemohl se pochlubit ani polovinou počtu popsaných obratlovců, měl jich na kontě asi pět stovek, ale zato popsal více druhů dinosaurů (přesně 80).

Ani jeden z protagonistů Války o kosti se nedožil 20. století, na jehož počátku i díky jejich průkopnické práci nadále přibývalo množství významných objevů a dinosauři se dokonce okrajově zapsali tak trochu i do politického a válečného dění.

V době smrti už byli oba paleontologové prakticky na mizině, přičemž většinu svých nemalých finančních prostředků předtím využili ke vzájemnému soupeření v obřím měřítku. Toto soupeření se v průběhu dalších desetiletí postupně stalo jakousi poloviční legendou, příběhem o síle a vzepětí lidského ducha, zcela zbytečné a neporazitelné nenávisti nebo také o prvním velkém odhalení dávného pravěkého světa, o kterém do té doby neměl nikdo ani to sebemenší ponětí. Právě tento fakt také zůstává největším odkazem Války o kosti.

Poznámka: Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy. Původní text najdete zde. Text vychází částečně z jedné kapitoly autorovy knihy Objevy pod vrstvami času.

Autor:




Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.