Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sami si to „oznámkujte“. Velký vědecký podvod stál křeslo i ministra

  0:01aktualizováno  0:01
Na Tchaj-wanu došlo k odhalení netradičního vědeckého podvodu. Odborník z tamní univerzity si díky laxnímu přístupu redakce vědeckého časopisu pod cizími jmény sám psal pochvalné posudky na vlastní články. Do aféry byl zatažen i tamní ministr školství.

Web univerzity NPUE, pod jejíž hlavičkou Peter Chen publikoval. | foto: screenshot Technet.cz

Uveřejnění článku ve vědeckém magazínu je jedno z nejjasnějších měřítek vědeckého úspěchu. A je to zároveň umění, kterému se vědci musejí postupně učit: musejí vědět, jak práce psát, které časopisy oslovit, jak vybírat spoluautory a řadu dalších více.

Peter Chen z Tchaj-wanu si našel velmi účinnou a velmi neetickou zkratku: své články si díky chybě redakce vědeckého časopisu pod cizím jménem sám doporučoval k vydání. Flagrantní porušení vědeckých etických pravidel mu procházelo několik let.

Kdo tam?

Začátek konce podvodu Petera Chena přišel v minulém roce. Jeden z Chenových spoluautorů se obrátil na velké vědecké nakladatelství SAGE, vydavatele časopisu Journal of Vibration and Control (dále jen JVC), do kterého spolu s Chenem přispěl. Vědec, jehož jméno nebylo zveřejněno, upozornil redakci na z jeho pohledu poněkud podezřelou komunikaci s vědci, kteří práci před vydáním pro časopis kontrolovali. Zřejmě i proto, že hodnotitelé nepsali ze svých univerzitních e-mailů, ale z gmailové adresy, kterou si mohl založit kdokoliv, ale detaily komunikace zveřejněny nebyly.

Redakce se pokusila oba vědce kontaktovat. Jeden dotyčný vůbec gmailovou adresu neměl, a někdo tedy psal jeho jménem bez jeho vědomí. Zároveň kontrola v redakci odhalila, že adresa nebyla použita poprvé. Přicházely z ní posudky na uveřejňované články, a to je velký problém.

Vědecké články procházejí obvykle vícenásobnou kontrolou: čte je nejprve redakce, která je pak dále posílá několika vědcům z oboru, aby je ohodnotili, upozornili na případné chyby. Mohou navrhovat opravy, doplnění, a také – a to není výjimka – článek jednoduše nedoporučit a tedy „zaříznout“. Celý proces trvá nejméně týdny a častěji měsíce, a požadavky hodnotitelů mohou autorům nezřídka přidělat hodně práce. Bez tohoto kroku by bylo publikování méně pracné, ale výsledné články by byly méně důvěryhodné, a určitě by přibylo nesmyslných a špatných výsledků.

Komunikace autorů a hodnotitelů probíhá obvykle přes redakci, která má zaručit co nejlepší nestrannost procesu (aby někdo neshazoval práci konkurence či neprotežoval známé či studenty atp.). I za to vybírá nakladatelství od autorů poplatek, který se pohybuje u lepších časopisů řádově zhruba v desítkách tisíc korun za článek.

My sobě

Redakce se pustila do vyšetřování a v průběhu roku 2013 zjistila, že na jejím seznamu autorů a hodnotitelů je celkem 130 adres s neověřenou identitou. Platilo u nich pravidlo, že vrána k vráně sedá. Z podezřelých účtů přicházely totiž posudky hlavně na články, jejich další recenzenti i spoluautoři v netradičně velké míře nepoužívali e-maily své instituce.

Na pohled tak vznikl dojem malé, úzce provázané skupiny autorů a spoluautorů, podezřelé byly nejen podobnosti ve stylu a obsahu posudků, ale i velmi rychlé reakce jejich tvůrců: své vyjádření k článkům poslali v některých případech už po několika minutách.

Podařilo se také najít společného jmenovatele. Podezřelé posudky byly všechny k 60 textům, které měly jednoho společného spoluautora: Čchen-Jüan Čchena, který vystupoval pod anglickým jménem Peter Chen (v Číně je běžné vybrat si druhé, anglické jméno). Působil na univerzitě ve městě Pching-tung, označované oficiální zkratkou NPUE (National Pingtung University of Education).

V praxi to probíhalo tak, že Chen poslal do redakce článek standardní cestou jako jiní vědci. Reakce od autorů zároveň chtěla, aby navrhl, kdo by jejich článek mohl posuzovat. To je poměrně běžná praxe: návrhy šetří redakci práci s hledáním odborníků hlavně v úzce specializovaných oborech.

Obvykle má tento postup několik pojistek proti zneužití. Práce by neměl hodnotit nikdo spojený s autory (ani ze stejné instituce) a neměli by hodnotit pouze lidé navržení autory. Redakce by si měla najít také samozřejmě vlastní recenzenty. K tomu ovšem v časopise JVC nedocházelo, byť to stojí v předpisech vydavatelství. Odnesl si to dlouholetý šéfredaktor časopisu Ali Nayfeh, který po odhalení skandálu ve své funkci skončil.

Vše „prasklo“ na konci roku 2013, kdy vydavatel poslal na všech 130 podezřelých e-mailů zprávu s žádostí, aby majitelé jednoznačně potvrdili svou totožnost, píše SAGE v tiskovém prohlášení k případu. Z žádné nepřišla odpověď. V květnu na ně poslal další e-mail, aby majitele účtů informoval, že v červencovém vydání časopisu JVC dojde ke stažení (tzv. retrakci čili de facto prohlášení článku za nespolehlivý zdroj informací a tedy bezcenný) všech 60 článků, u kterých došlo k manipulaci se schvalovacím řízením.

Rekord je trojnásobný

I když stažení 60 článku je rozhodně neobvyklé, není to absolutní rekord v počtu stažených článků jediného autora. Ten drží japonský anestesiolog Jošitaka Fujii (angl. transkripcí Yoshitaka Fujii), kterému vědecké časopisy stáhly celkem 183 článků.

Jednalo se samozřejmě o výsledky dlouholetých podvodů: Fujiiho práce vyvolaly pozornost a vlnu kritiky už v roce 2000, publikoval ale ještě dalších 11 let. Vymyslel si například údaje z více než 120 klinických studií. (Popis jeho případu najdete na webu Retraction Watch.)

Ač to může znít na pohled neuvěřitelně, aféra má podle všech vyjádření v podstatě jediného viníka, a to právě Chena. Nikdo jiný zatím z účasti na podvodu obviněn nebyl. Chen si podle všeho komunikaci s časopisy vzal na starost sám a kolegy udržoval v nevědomosti. (Možná i proto mohl být oblíbený spoluautor.) Každopádně v únoru 2014 Peter Chen rezignoval ne své místo na univerzitě a má údajně zákaz žádat o další grantové prostředky od tchajwanského státu. Jeho vědecká kariéra tedy nejspíše skončila, i když vyšetřování celého případu ještě probíhá.

Sbohem, pane ministře

Skandál vypukl naplno ovšem až po zveřejnění případu v červenci letošního roku, kdy se zpráva objevila na blogu Retraction Watch (ten se specializuje výhradně na případy stažených článků ve vědecké literatuře a nemá o obsah nouzi). Začalo to jen upozorněním jednoho čtenáře v diskusi (zde), ale když se o Chenovi objevil vlastní článek, události se rychle rozběhly. 

Web RetractionWatch se specializuje na stažené vědecké články.

Web RetractionWatch se specializuje na stažené vědecké články.

Tchajwanští novináři si všimli, že jedním ze spoluautorů pěti stažených prací byl i tamní ministr školství Čch'-ang Wej-ling (angl. přepisem Chiang Wei-ling). Přímo s Peterem Chenem se znal podle dostupných informací jen jen velmi letmo, ale spolupracoval s jeho dvojčetem (pod pracemi označený jako C.W. Chen), jehož byl pedagogem. Podle všeho právě díky jeho „zprostředkování“ se jména Chena a ministra školství - údajně v některých případech bez ministrova vědomí - ocitla na jedné stránce.

I když se nepodařilo prokázat, že by ministr o celé události věděl, necelý týden po zveřejnění informací o události odstoupil ze své funkce. Podle tiskového prohlášení proto, aby si zachoval pověst a zabránil narušení práce ministerstva kvůli jeho osobním problémům.

Svou roli v tom jistě sehrálo i volání tisku a opozice po ministrově hlavě. Případ byl totiž na Tchaj-wanu poměrně ostře sledovaný. Jisté potíže díky němu měl i premiér, kterému média připomněla jeho akademický škraloup: přes 24 lety obdržel grant na překlad knihy Hanny Arendtové ve výši zhruba 300 tisíc korun, překlad přitom stále není na světě (podle prohlášení pro tchajwanský tisk údajně ještě není hotov překlad poznámkového aparátu). Premiér letos – ale už před propuknutím Chenova skandálu – větší část grantu vrátil.

Hrdina vědecké práce

Můžeme samozřejmě jen spekulovat, jaká byla přesně Chenova motivace. S médii nemluví (jeho jediné prohlášení pro tisk jen očišťovalo ministra školství: mezi autory práce ho Chen dopsal bez konzultace). Svou roli mohla sehrát snaha získat vědeckou prestiž a samozřejmě také peníze.

Publikace ve vědeckém časopise totiž znamená peníze: lze ji vykázat jako výsledek grantu nebo jiné formy podpory. Velmi zjednodušeně to dnes ve většině zemí funguje tak, že vědec dostane peníze na práci, něco „vybádá“, a poté napíše a publikuje o svém výsledku článek. Ten pak předloží jako důkaz, že peníze nezneužil a navíc jiní vědci jeho výsledek považovali za zajímavý, a tak ho doporučili k vydání.

Vědecké výsledky (tedy hlavně články) se na Tchaj-wanu poměrně mechanicky přepočítávají na peněžní podporu. (Něco podobného se týká i ČR, kde se dnes zřejmě nadužívají i jiné „ceněné výstupy“, třeba patenty a průmyslové vzory). Navíc tato asijská ostrovní země v posledních desetiletích výrazně navýšila výdaje na vědu – z méně než 2 % na 3 % během 15 let. Kritérium počtu zveřejněných článků je jedním z nejdůležitějších, a tak úspěšně publikující vědci mohou dosáhnout na poměrně štědrou podporu. A Peter Chen byl v tomto ohledu dlouho veleúspěšný: 60 článků za pět let je výkon, který se vymyká akademickým standardům.

Kolik mu přesně podvody mohly přinést peněz, není v tuto chvíli jasné a vyšetřování ještě neskončilo. K dispozici jsou jen částečné údaje: zhruba 40 jeho článků bylo podpořeno tchajwanským ministerstvem školství s celkovou výší dotace v přepočtu kolem 3,5 milionu českých korun. (Stát bude chtít podporu vrátit, uvádělo ministerstvo podle tchajwanských novin.) Kolik podvod stál další podporovatele výzkumu, není jasné.

K čemu je kontrola?

Obětí podvodu se může zdát i samotný proces posuzování vědeckých prací (často se používá anglický výraz „peer-review“, tedy v podstatě „posouzení kolegy z oboru“). Není to totiž poprvé, co se tento druh podvodu v akademických kruzích objevil. Velmi podobně si například počítal nedávno i Korejec Hyung-In Moon, který v roce 2012 přišel kvůli podvodu o 35 článků.

Vědec zabývající se hlavně výzkumem možných zdravotních účinků látek rostlinného původu při výběru posuzovatelů navrhoval editorům zcela nevhodné kandidáty. Byli to někdy jeho přímí kolegové a spolupracovníci nebo „duchové“: buď jména skutečných vědců z oboru s falešnými e-mailovými účty, které založil Moon, nebo jména zcela vymyšlená. Není zcela jasné, zda si Moon práce někdy nerecenzoval úplně sám, ale nezdá se, že by to mu tak bylo.

Editor časopisu Informa Healthcare, kde práce vyšly, webu Retraction Watch napsal, že recenze, které z těchto e-mailových adres přišly, byly vždy pochvalné, ale přesto obsahovaly návrhy, jak by se články daly ještě vylepšit. I když tedy recenze nebyly příliš nápadné obsahově, Moona nakonec prozradilo něco jiného: všechny posudky od jeho „preferovaných recenzentů“ přišly do časopisu do 24 hodin od zadání. Z hlediska redakce se jedná o téměř ideální případ, ale v praxi jsou mnohem spíše pravidlem odklady a průtahy. Posudky od jiných odborníků jsou pro fungování vědeckých časopisů nezbytné, obecně je však výrazně vyšší poptávka po recenzentech než recenzentů po práci.

Ale ani v jednom případě však zřejmě není chyba v principu oponentního řízení jako takového. Hlavní roli hrají samozřejmě i chyby na straně redakce. Je zcela zřejmé, že žádnou práci by neměli kontrolovat pouze lidé, které doporučí jejich autor. Časopisy by měly vyvíjet aktivní snahu takovým situacím předcházet, což se v obou zmiňovaných případech dělo ve zcela nedostatečné míře. Zabránit „krádežím identity“ na internetu může být těžké, ale pachatelé podvodů s „krádeží identity“ jiných vědců to rozhodně nemusejí mít takhle jednoduché. Tomu žádná technologická či jiná překážka nebrání.

Stop pro STAP buňky

V červenci 2014 došlo také k události, která se už delší dobu očekávala. Časopis Nature uveřejnil informaci o stažení článku o existenci tzv. STAP buněk, které na začátku roku vzbudily velikou pozornost (oznámení stažení je dostupné zde). Jak jsme psali, práce obsahovala vícero méně i více závažných chyb a zdá se čím dál tím méně pravděpodobné, že by se výsledek podařilo někdy zopakovat.

Kolik je ve vědě podvodníků?

Hojně diskutovanou otázkou dnes také je, zda jsou tyto a další podobné vědecké podvody odhalené v nedávné době příznakem vyšší míry výskytu neetického chování vědců. Jinými slovy: přibývá ve vědě podvodníků?

V absolutních číslech ano, to je nepochybné (rok od roku přibývá například právě stažených článků, které ohlédnutí do minulosti nabízí například tato studie). Ale to nic neznamená: je to dáno už tím, že stále přibývá vědců. Stále ještě zřejmě platí, že v této chvíli je naživu více než 90 % procent všech vědců, kteří kdy v historii lidstva žili (viz např. „Big Crunch“ Davida Goldsteina).

Jinými slovy, věda se jako masové zaměstnání pěstuje poměrně krátkou dobu – nikdy předtím neplatilo, že by vědci tvořili zhruba jedno procento pracovní síly, jako je tomu dnes v některých vyspělých zemích. V Evropě a USA se prudký růst zastavil či zpomalil, ale rozvíjející se Asie stále zažívá boom podobný „zlatému věku“ vědy na Západě v 50. až 70. letech, jak je vidět na vývoji čínských výdajích na vědu. (V Čechách je také ve vědě náhle velké množství peněz, ale jde hlavně o krátkodobý příliv prostředků na infrastrukturu z EU. A tak se u nás dnes spíše staví než publikuje. Na samotné vědce někdy ani nezbývají peníze.)

V zemích, kde je tradice moderní vědy poměrně slabá, je mnohdy nedostatečná kontrola efektivního vynakládání prostředků a podvádění se může vyplácet. V Číně tak například fungovala skupina, která vědcům nabízela publikaci v pirátsky upravených kopiích zahraničních medicínských časopisů. Vytiskli několik výtisků doplněných o několik čínských klientů, jejichž nadřízení pak dostali do ruky „hmatatelný důkaz“ o publikaci v zahraničí. Skupina také prodávala vědecké články „na klíč“.

Stejně jako v případě jiných prohřešků či přímo zločinů je účinným prostředkem i včasné trestání viníků. Statistiky v tomto ohledu jsou kusé a ne zcela povzbudivé. Například ve Spojených státech podle studie z loňského roku (přístup zde) platí pravidlo, že většina vědců, kteří se provinili nějakým neetickým chováním, pokračuje v práci na své původní instituci (pravda, týkalo se jen medicínských oborů). Podle výsledků jen zhruba 13 procent případů etických prohřešků vědců skončilo ukončením pracovního poměru. Přitom zhruba polovina případů zahrnovala plagiátorství, fabrikaci či falzifikaci údajů v práci. To znamená v podstatě vědomou či nevědomou manipulaci s výsledky. Úmysl se dokazuje obvykle těžko.

Pokud jde skutečně o reprezentativní obraz akademického přístupu k podvodům a podobným prohřeškům i v jiných zemích, mohou se jejich pachatelé cítit poměrně bezpečně. A je to o důvod méně se domnívat, že by podvodů mohlo do budoucna ubývat.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.