Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Velký test DVD kamer aneb Chcete se stát novodobým diskobolem?

aktualizováno 
Videokamery, zapisující nahrávky na optický disk, ještě nedávno téměř zanikaly mezi kolegyněmi, ukládajícími záznamy na magnetickou pásku. Avšak letos výrobci hodně přitlačili na pilu - přesněji na disk. A výsledek? Podívejte se.

DVD kamera sph | foto: Profimedia

S výjimkou Sharpu je dodávají už všichni producenti videokamer, přičemž už nezůstávají u jednoho či dvou solitérů, ale předkládají kompletní přístrojové řady sahající od nejjednodušších modelů, určených pro běžnou rodinnou dokumentaci, až po vyspělé typy schopné uspokojit i náročnější uživatele.

Abychom mohli posoudit, co vše současné DVD videokamery umí, pozvali jsme reprezentantky všech značek na našem trhu. Dostavit se však mohly pouze v páru, složeném z nejnižšího a nejvyššího modelu shodné typové řady. A protože kumulované funkce dveřníka, ceremoniáře a vyhazovače se výborně zhostil náš produkční, můžeme vám představit - doslova a do písmene - vybranou společnost, jež vypovídá mnohé i o jejich dalších rodinných příslušnících, kteří zůstali doma.

Kdo s kým aneb Dilema formátu poprvé

Jako v každé společnosti i v této hrají důležitou roli vztahy, čili to, s jakým formátem mazatelných disků se kdo kamarádí (víc viz Malé opáčko z velké diskologie). Je potěšitelné, že přibývá výrobců, kteří preferují co největší otevřenost. V tomto ohledu postoupili nejdál u Hitachi, jejich kamery umí natáčet na všechny současné formáty mazatelných dévédéček, tj. +ŠRW i RAM. Těsně je následuje Panasonic, jehož kamery nepodporují pouze okrajový formát +RW, a Sony, které dosud nestrávilo konkurenční formát RAM. Formátově nejméně vstřícné jsou tak zatím reprezentantky Canonu, které komunikují pouze s minusovými disky. Všechny si přitom už poradí i s dvouvrstvými disky, poskytujícími dvojnásobnou hrací dobu.

Formátová vstřícnost je velice vítaná, neboť dovoluje individuálně volit nejvhodnější formát pro konkrétní účel, a to nejen z hlediska pořizování a zpracování záznamů, ale také jejich prezentace. Kameraman tak může sáhnout po jiném typu, bude-li točit souvisle v celku bez mazání, např. průběh nějaké akce, a po jiném, bude-li snímat po jednotlivých záběrech, které bude třeba ještě sestříhat. Obdobně může předem zohlednit formátové schopnosti (a neschopnosti) přístroje či počítačové mechaniky, jimiž mají být záznamy přehrávány. A do úzkých se nedostane ani tehdy, když široko daleko jediný obchod s disky nemá zrovna ty „jeho“.

DVD kamery DVD kamery
Protože diskové mechaniky si jsou podobné jako vejce vejci, od pohledu nepoznáte, s jakými formáty pracují. Vlevo mechanika Panasonic, vpravo Sony.  


Mimochodem: Protože malá kamerová dévédéčka o průměru 8 cm se na trhu teprve etablují, je třeba počítat s tím, že jsou zatím mnohem méně dostupná než DV kazety. Zejména na cesty se proto vyplatí vyrážet s větší rezervou čistých disků. Stejně jako u kazet přitom není nutné se držet firemní značky. Kamery Sony si však použití firemních disků tvrdě vynucují. Po vložení disku jiné značky totiž při každém zapnutí vybavují na obrazovku informaci doporučující použití firemního, která tak zpomaluje jejich spuštění, že i hodně otrlý uživatel si rychle rozmyslí sáhnout po jiném - a Sony má své jisté.

 DÉVÉDÉČKOVÁ PLUS A MINUS: Hlavní výhody záznamu na DVD oproti nahrávání na DV kazety
 

+ automatické vyhledávání volného místa na disku bez rizika nechtěného smazání nahrávky
+ kompletní přehled o všech záběrech, okamžitý přístup ke kterémukoli z nich
+ zápis na mazatelných discích pořízený v nelineárním režimu lze velmi snadno a pohodlně elektronicky stříhat bez rizika jeho znehodnocení
+ disky „univerzálních“ formátů lze reprodukovat všemi běžnými DVD přehrávači či rekordéry a počítačovými mechanikami, které pojmou disky osmicentimetrového průměru
+ snadný přepis a zpracování záznamů v počítačích
+ možnost vícekanálového prostorového zvuku

 Hlavní nevýhody záznamu na DVD ve srovnání s nahráváním na DV kazety



- větší počet formátů, z nichž jen některé jsou plně kompatibilní s ostatními přístroji
- složitější manipulace s některými typy disků (finalizace, formátování)
- kratší hrací doba (v nejvyšším záznamovém režimu jen třetinová, ve standardním zhruba poloviční)
- závislost kvality obrazu na zvoleném záznamovém režimu
- digitální propojení jen přes rozhraní USB, tj. bez možnosti přímého digitálního přepisu do přístrojů s DV vstupy
- neumožňuje přímé dodatečné ozvučování, např. doplnění komentářem, hudbou apod.

Podrobnější rady pro nákup videokamer najdete v S&V 6/06.

Klasické, či širokoúhlé aneb Dilema formátu podruhé

Dévédéčko je prvým záznamovým nosičem, který bere za základ širokoúhlý obraz 16:9 a klasický formát 4:3 považuje jen za doplňkový. Jak to zohledňují DVD videokamery? Různě.

Některé jednodušší modely preferují dál obraz 4:3, přičemž širokoúhlý vytvářejí jen „falešně“ jeho oříznutím na výšku, tedy bez zvětšení zorného úhlu a se zmenšením počtu využitých řádek z 576 na zhruba 432 (Panasonic VDR-D150, Sony DCR-DVD105). Tomu odpovídá také formát jejich snímačů a zobrazovačů. Uvedené řešení vyhoví těm, kteří budou záznamy přehrávat na obrazovkách s klasickým poměrem stran. Jestliže u těchto kamer zařadí širokoúhlý režim a záznamy budou prezentovat na širokoúhlých obrazovkách, musí počítat s tím, že obraz bude mít o něco nižší rozlišení, neboť jeho 432 řádek budou přepočítávat do svého řádkování, tj. minimálně na 576 řádek. Vlastníci širokoúhlých televizorů by proto měli preferovat modely, které poskytují pravý širokoúhlý obraz, tj. stranově stlačený (anamorfní) se zvětšeným zorným úhlem (zbylých šest kamer v přehledu).

DVD kamery

Pokud založí kameraman do kamery Sony jiný disk než firemní, přístroj mu to náležitě "osladí".

DVD kamery  DVD kamery
Některé nižší modely ještě preferují klasický obrazový formát 4:3, ale většina DVD videokamer už staví na první místo širokoúhlý 16:9.


Perfekcionisté se budou navíc zajímat, zda má kamera snímač s tradičním, či širokoúhlým poměrem stran. K čemu je tato informace dobrá? Prvý totiž vytváří širokoúhlý obraz z méně bodů než obraz klasický, u druhého je tomu naopak. Například snímač s 800 000 body formátu 4:3 skládá obraz 4:3 z 410 000 a 16:9 jen z 380 000 bodů a formátu 16:9 obraz 4:3 z přibližně 400 000 a 16:9 zhruba ze 470 000 bodů, takže je o něco lépe prokreslený. Ale hned jedním dechem dodejme, že tyto rozdíly hrají roli jen u snímačů s méně než jedním milionem bodů, nad touto hranicí už rozdíly v rozlišení videoobrazu zanikají. V hodnocené skupině proto většina kamer s pravým širokoúhlým zobrazením zůstává u snímačů tradičního formátu, širokoúhlý deklaruje jen Canon DC100.

 JEDEN, NEBO TŘI?
 Amatérské videokamery mívají standardně jeden obrazový snímač. Ten nese na ploše o velikosti malé poštovní známky několik set tisíc miniaturních světlocitlivých bodů, které přeměňují dopadající obraz, přesněji světlo, na elektrický signál. Aby snímač poskytoval i informace o barvě, jsou před těmito body umístěny stejně miniaturní barevné filtry - nejčastěji v základních (primárních) barvách, tj. červené, zelené a modré (RGB), případně v barvách doplňkových (komplementárních), tj. žluté, purpurové a azurové (YMC).
 DVD kamery
 Má-li kamera jediný snímač, překrývají jeho jednotlivé body miniaturní barevné filtry. Každý obrazový bod je tak složen ze tří barevných bodů, přičemž barva s největším podílem (u RGB zelená) mívá body často zdvojené.
DVD kamery
Má-li kamera trojici snímačů, překrývají je celoplošné barevné filtry. Všechny body jednoho snímače tak vytvářejí obraz v jedné barvě.
Při dostatečně intenzivním světle zajišťuje toto řešení velmi dobré výsledky. Potíže však mohou nastat při nedostatečném osvětlení, kdy na body dopadá minimum paprsků, takže velice malý je i generovaný elektrický náboj. Ten proto musí navazující obvody hodně zesílit, čímž ovšem mnohonásobně zvýší i šum. Za špatného osvětlení proto poskytují kamery s jedním snímačem často dost zašuměný „zrnitý“ obraz s nevýraznými „zapranými“ barvami. Současné modely mívají sice už speciální obvody, které dokáží jeho barvy posílit a „oživit“, ale výsledek působí leckdy vyumělkovaně, barvotiskově. Profesionální videokamery využívají od počátku tři snímače. Na ně obraz rozděluje optický hranol přes barevné filtry v základních barvách.

Každý ze snímačů tak poskytuje obraz jen v jedné barvě. Tím se jednak lépe zužitkuje dopadající světlo, jednak odstraňuje vzájemné ovlivňování sousedících obrazových bodů. Výsledkem jsou čistší barvy a lepší, méně zašuměný, barevně sytější obraz při nedostatečném osvětlení. Třísnímačový systém proto přebírají i některé amatérské videokamery. Ovšem pozor: To, že ho mají, ještě automaticky neznamená, že zajišťují dokonalejší obraz než typy s jediným snímačem. Zda je opravdu lepší, totiž závisí i na kvalitě jejich optické soustavy a signálových obvodů.

Snímače, jimiž jsou vybaveny, se liší nejen celkovým počtem bodů, sahajícím od základních 800 000 (Canon DC100, Hitachi DZ-BX35E, Panasonic VDR-D150/D300, Sony DCR-DVD105), přes 2,1 milionu (Sony DCR-DVD505) a 3,31 miliony (Hitachi DZ-GX3300) až po rekordních 4,29 milionů (Canon DC40), ale i konstrukcí. Vedle převažujících klasických snímačů CCD se objevuje také snímač CMOS (Sony DCR-DVD505). Kamery se většinou spokojují s jedním snímačem, ale nechybí ani model se třemi (Panasonic VDR-D300 - víc viz Jeden, nebo tři?). V této souvislosti připomeňme, že vyšší než milionový počet bodů se už nijak zřetelněji nepromítá do rozlišení videoobrazu, zato výrazně ovlivňuje rozlišení fotografií, a tím i schopnost videokamer nahradit digitální fotoaparát. A menší či větší fotografické ambice mají všechny členky této party (víc viz Pozor, vyletí ptáček!).

DVD kamery DVD kamery

Objektivy modelů Hitachi DZ-GX3300 a Panasonic VDR-D300 mají praktickou odnímatelnou obrubu, pod níž se mohou ukrýt optické filtry či jiné předsádky chránící před přímými slunečními paprsky.

DVD kamery

Rubem vysoké citlivosti některých snímačů je "přetékání" náboje do sousedních bodů, které snižuje ostrost přechodů mezi jasnými a tmavými plochami. Zda má snímač sklon k tomuto efektu, snadno zjistíme na záběru bodového zdroje světla. Je-li zdroj ostře ohraničený, budou ostré i přechody tonálně rozdílných ploch, tvoří-li se kolem něj světelná aureola, musíme počítat s menší hranovou ostrostí.

DVD kamery DVD kamery

Zdá se vám, že "pouze" desetinásobný transfokační rozsah je příliš malý? Podívejte se tedy, jaké přiblížení zprostředkuje.


DVD kamery DVD kamery DVD kamery

U disků DVD-RW se musí nejprve určit, v jakém režimu mají pracovat, a pak několik sekund vyčkat, až se pro něj naformátují.


DVD kamery DVD kamery

Že když dva dělají totéž, nemusí to být ještě totéž, dokládají hledáčky kamer Canon a Sony, prvý pevně zabudovaný, druhý výklopný.


DVD kamery

Také často ztrácíte krytku objektivů? U zabudovaných krytek kamer Canon, Panasonic VDR-D300 a Sony DCR-DVD505 takové riziko nehrozí.

DVD kamery

Chcete udržet konstantní rychlost transfokace? U kamer Canon ji nemusíte nastavovat jen velikostí vyklopení ovládací páčky, ale můžete ji také předvolit v menu.


Sedí vysoko, vidí daleko?

Videokamery jsou vybaveny objektivy s téměř shodnou (velmi dobrou) výchozí světelností 1:1,8 a dost rozdílným rozsahem i vymezením proměnné ohniskové vzdálenosti, tj. transfokace neboli zoomu. Zatímco Canon DC40, Hitachi DZ-GX3300, Panasonic VDR-D300 a Sony DCR-DVD505 se spokojují se standardním desetinásobným transfokačním rozsahem, Sony DCR-DVD105 poskytuje dvacetinásobný, Canon DC100 a Hitachi DZ-BX35 pětadvacetinásobný a Panasonic VDR-D150 až třicetinásobný. Povšimněte si, prosím, že dražší, výkonnější modely jednoznačně preferují menší desetinásobný rozsah. Důvod je dvojí: jednak se při něm lépe udrží stejnoměrná ostrost a přenos kontrastu v celém transfokačním rozpětí (a s rostoucím ohniskem také méně klesá světelnost), jednak se při natáčení z ruky s delšími ohnisky už obtížně zajišťuje klidný, neroztřesený obraz.

Zatímco pro běžné rodinné natáčení „tváří v tvář“, které se často odehrává ve stísněném prostoru, je výhodou co nejkratší ohnisko, a tedy nejširší záběrový úhel, pro reportáže a snímky z přírody může být předností co nejdelší ohnisko, a tedy nejužší záběrový úhel. Takovým objektivem lze pak i z poslední řady amfiteátru, stadionu či divadla získat skoro stejný obrázek jako z čelní řady, byť většinou poněkud roztřesenější. Transfokace se ovládá výklopnou páčkou (Canon, Sony) nebo posuvným jezdcem (Hitachi, Panasonic). Na výběr je několik plynule navazujících rychlostí, přičemž kamery Canon a Sony DCR-DVD505 poskytují i velice dynamický přejezd, vítaný zejména při pohotovém komponování záběrů. Menu kamer Canon servíruje navíc možnost předvolit jednu ze tří fixních rychlostí transfokace. Tuto letošní firemní novinku ocení hlavně ti, jimž činí potíže udržet během záběru stejnou rychlost transfokace.

Všechny videokamery zajišťují i plynule navazující elektronickou transfokaci. Její rozsah sahá od rozumné meze 120x (Sony DCR-DVD505) až po „nerozumnou“, prakticky nevyužitelnou hranici 1000 až 1200x, při níž se už obraz mění v impresionistickou změť roztřesených skvrn (Canon DC100, Hitachi DZ-BX35, Panasonic VDR-D150). Ale protože výrobci si uvědomují úskalí tak velkých rozsahů, zahrnují do menu položku, v níž se může omezit na přijatelnou mez, tj. nejvýše na stonásobnou.

Stejnou samozřejmostí je možnost přiblížit se při nejkratším ohnisku k natáčenému objektu až na těsný dotyk, a tak zachytit i velice malé předměty, např. květy, hmyz, mince, známky apod. Kdo hodlá natáčet takové záběry častěji, ten ocení, umí-li kamera pořizovat makrozáběry i při nejdelším ohnisku, neboť pak nemusí být její objektiv přímo u snímaného motivu, ale může být v půlmetrovém až metrovém odstupu. To je praktické zejména při natáčení drobných živočichů či předmětů chráněných sklem. Uvedený režim, označovaný Tele makro, však poskytuje z této sestavy jen Panasonic VDR-D300.

Nedílnou součástí všech současných videokamer je stabilizátor obrazu. Většinou využívají elektronický, jenž vyrovnává nežádoucí pohyby kamery protisměrným posunem výřezu, z něhož se odebírá obraz ze snímače. (U kamer Canon se po jeho aktivaci při širokoúhlém snímání mírně zúží jejich zorný úhel.) Pouze třísnímačový Panasonic VDR-D300 sází na optický, kompenzující neklid přístroje pohybem čočky objektivu. Ten má dvě přednosti: na rozdíl od elektronického neomezuje počet využívaných bodů snímače a je k dispozici i při fotografování, kdy se elektronický většinou odpojuje.

Účinnost stabilizátorů je v základním optickém transfokačním rozsahu dobrá až velmi dobrá - běžný neklid rukou nejlépe ustojí Canon DC40/ DC100 a Sony DCR-DVD105/DVD505 a nejméně Hitachi DZ-BX35 a Panasonic VDR-D150. V nadstavbovém elektronickém transfokačním rozsahu se jejich účinek obvykle už snižuje, ale Canon DC40 a Sony DCR-DVD505 garantují i při něm víc než solidní zklidnění.

Jak mě vidíte?

Chcete komponovat obraz v hledáčku, či na boční obrazovce? Je to jen na vás. Počítejte však s tím, že výrobci stále víc šidí mechanické provedení hledáčků. Praktický výklopný, výhodný u záběrů z méně obvyklých úhlů, má jen Sony DCR-DVD505, ostatní se spokojují pouze s výsuvným (Hitachi, Panasonic, Sony DCR-DVD105), nebo dokonce jen pevně zabudovaným (Canon). V hledáčcích všech najdete barevné LCD obrazovky s poměrem stran 4:3, které širokoúhlý obraz vykreslují s černým orámováním, tj. dál zmenšený, zúžený. Ačkoli maličké obrazovky mají relativně jemný rastr, jeho velké zvětšení optikou okuláru způsobuje, že se obraz jeví poněkud hrubozrnný. V tomto ohledu jsou rozdíly mezi nimi minimální, mírně spojitěji působí obraz jen v hledáčcích kamer Hitachi (ale zase je barevně přesycený). Příliš se nevytáhli ani designéři okulárů. A to nejen proto, že mnohé špatně odstiňují okolní světlo, ale i proto, že leckdy připomínají spíš nástroj na vytváření monoklů.

Větší rozdíly slibují boční monitory. Ty už hojně vyznávají širokoúhlý formát (výjimkou jsou „klasické“ modely Panasonic VDR-D150 a Sony DCRDVD105), přičemž obvykle mívají plně dostačující úhlopříčku 68 mm. Víc se rozmáchl jen Sony DCRDVD505 s nepřehlédnutelnou úhlopříčkou 88 mm, skýtající větší divácký zážitek, a to - překvapivě - i na přímém slunečním světle. Jejich obrazovky poskytují vesměs dostatečný vodorovný pozorovací úhel, takže i při sledování šikmo z boku uvidíme barevně a zpravidla i tonálně nezkreslený obraz, ale shodně zápolí se svislým pozorovacím úhlem. Při odklonu od jejich osy nahoru a dolů obraz bledne, či naopak tmavne, jeho barvy se mění, a to až na inverzní.

Z nejmenšího svislého odklonu lze sledovat obrazovky kamer Hitachi a Panasonic (zhruba +Š20°), z největšího monitor přístroje Sony DCRDVD505 (přibližně +Š60°). Teoreticky by sice malý pozorovací úhel neměl být problémem, neboť monitor si můžeme natočit přesně proti očím, ale prakticky tím přicházíme o možnost odstínit jeho sklopením přímo dopadající světlo, které dokáže obraz „vybělit“. Nejen proto je důležité, aby videokamera dovolovala regulovat v dostatečném rozsahu jeho jas i celkovou sytost barev. Prvou úpravu nabízejí všechny, druhou postrádají jen reprezentantky Canonu, které také jako jediné neumožňují seřizovat jas obrazu v hledáčku.

MALÉ OPÁČKO Z VELKÉ DISKOLOGIE

DVD videokamery mohou pracovat - obdobně jako DVD rekordéry - jak s nemazatelnými, tj. pouze jednou nahratelnými, tak s mazatelnými, tj. opakovaně nahrávatelnými, disky. Zatímco u nemazatelných jejich výrobci shodně sázejí na disky formátu DVD-R, mazatelné volí každý podle svých preferencí. Čím dál častěji přitom nezůstávají pouze u jednoho ze tří současných formátů mazatelných disků, tj. DVD-RW/+RW/RAM, ale umožňují využívat i další. To oceníme nejen tehdy, potřebujeme-li se diskem trefit do formátu podporovaného konkrétním přehrávačem či počítačovou mechanikou, ale také tehdy, potřebujeme-li nový čistý disk a ten pro „náš“ formát není zrovna k mání. A navíc můžeme i operativně využívat výhod jednotlivých formátů. Jejich schopnosti se totiž různí, mj. i podle toho, zda záznamy zapisují lineárně, tj. posloupně za sebou, tedy obdobně jako se nahrávají na magnetickou pásku, nebo nelineárně, tj. na přeskáčku do všech volných míst, tedy analogicky jako se ukládají na pevný disk.

Co jednotlivé formáty disků nabízejí?

DVD-R Je sice nejlevnější a nejkompatibilnější - pracovat s ním umí všechny DVD videokamery a po uzavření ho přehrají všechny DVD přístroje, ale vše, co se na něj zapíše, na něm už zůstane, tedy včetně zkažených záběrů. Aby se mohl přehrávat i jinými zařízeními, musí se v kameře nejprve uzavřít (finalizovat). Uzavření, při němž se automaticky opatří úvodním menu, je definitivní, na disk pak už nelze znovu nahrávat. Finalizace bývá poměrně dlouhá (podle náročnosti záznamu může trvat až deset minut); kdyby nebyla dokončena, např. vlivem výpadku napájení, velkých otřesů apod., jiné přístroje ho nepřehrají. Nemazatelné disky DVD-R jsou vhodné pouze pro primární záznamy, které buď nebudou nijak upravovány, nebo budou kompletně přepsány do počítače a v něm zpracovány.

DVD-RW Mazatelný formát, který je v současnosti u DVD videokamer nejrozšířenější, má dvě verze - V (Video) a VR (Video Record). V jaké bude disk pracovat, určuje uživatel při jeho úvodním formátování. Pracovat může vždy jen v jedné, nelze ho tedy za provozu přepínat z jedné do druhé. Může se však kdykoli přeformátovat, čímž se ovšem jeho dosavadní obsah smaže.

Režim V, využívající lineární záznam, dovoluje mazat celou nahrávku i jen poslední záběr. Po finalizaci reprodukuje takto nahrané disky většina DVD přehrávačů a počítačových mechanik (některé přístroje i bez finalizace). Finalizovaný disk lze znovu otevřít pro další nahrávku.

Režim VR, využívající nelineární záznam, dovoluje fyzicky mazat jakoukoli část nahrávky a ze zbylých vytvářet přímo na disku v tzv. playlistech libovolné sestřihy. Protože při tomto způsobu střihu se záznam nijak fyzicky nemění, pouze se určuje pořadí, v jakém budou záběry souvisle reprodukovány, lze ho nejen stříhat bez obav, že se tím nějaká část ztratí či znehodnotí, ale také z jednoho záznamu vytvořit i víc různých sestřihů. Záznamy v režimu VR přehrávají pouze nemnohé přístroje, bývají označeny RW kompatibilní. Některé přitom vyžadují finalizaci disku, jež se před opětným nahráváním nemusí rušit. Hlavní předností formátu -RW je jeho univerzálnost (vhodný režim lze volit podle konkrétních potřeb) a z ní vyplývající široké možnosti využití. Zanedbatelná však není ani velká kompatibilita nahrávek v režimu V a velmi dobré střihové dispozice v režimu VR.

DVD+RW Mazatelný formát s lineárním záznamem poskytuje obdobné možnosti jako DVD-RW(V); ale před přehráváním jinými přístroji se disky nemusejí uzavírat. Uzavření obvykle vyžadují jen počítačové mechaniky a nutná je i při vytváření menu. Finalizovaný disk lze znovu otevřít pro další záznam. Vzhledem k tomu, že formát DVD+RW neumožňuje sestřih nahrávek, pro videokamery se příliš nehodí. Pokud ho přece jen podporují, pak pouze jako doplňkový k jinému univerzálnějšímu mazatelnému formátu.

DVD-RAM Mazatelný formát, využívající nelineární záznam, předkládá téměř absolutní možnosti zpracování nahrávek včetně smazání jejich libovolné části a sestřihů podle playlistů. Přičteme-li k tomu velice rychlý přístup k záznamům, jednoduchou manipulaci bez formátování a uzavírání disku a jeho vysokou životnost (až desetitisíce přepisů proti stovkám u DVD+-RW), chybí mu k ideálnímu kamerovému formátu pouze jediné - větší kompatibilita. Většina běžných přehrávačů a počítačových mechanik totiž disky DVD-RAM nepřehraje.

Nepočítáme-li s reprodukcí originálních disků DVD-RAM v externích přístrojích, pak je vhodným formátem jak pro méně náročné uživatele, spokojující se s úpravami záznamů jen přímo v kameře, tak pro náročnější, kteří je budou přenášet po kabelu do počítače a v něm dál zpracovávat.


Tři králové obrazu

Jak bývá u současných kamer zvykem, obsluhující si může vybrat, zda starost o správné zaostření, expozici a vyvážení svěří automatikám, nebo jim do toho bude zasahovat. V druhém případě mu jednotlivé modely dávají nestejné možnosti.

Nejméně se liší jejich nabídka u ostření. Všechny ho dovolují řídit i ručně. Ačkoli objektivy některých lemují prstence, ty mají pouze zdobnou funkci. Ručně se ostří prostřednictvím centrálního ovladače (Canon, Panasonic), samostatných tlačítek (Hitachi) či dotykové obrazovky (Sony). Poslední řešení umožnilo zavést i mimořádně operativní automatické ostření na tu část obrazu, kterou kameraman označí prstem na obrazovce.

Snazší a praktičtější postup snad nelze už vymyslet. Užitečným pomocníkem však může být i skokové přeostření na nekonečno (Canon). Po přepnutí do fotorežimu ostří většinou stejně jako při natáčení, pouze kamery Canon při něm poskytují analogické možnosti jako známe z digitálních kompaktů, tj. výběr z integrálního nebo bodového měření z devíti různých polí.

U expozice předkládají kamery dost obdobný výběr základních motivových programů, které řeší specifické expoziční situace, při nichž by univerzální režim obvykle nezajistil kýžené výsledky, takže snímaný objekt by byl příliš tmavý či světlý, respektive neostrý. Zmíněná nabídka zahrnuje programy Sport, Portrét, Velké kontrasty (zpravidla označovaný Sníh a/či Pláž), Bodové světlo a Nedostatečné osvětlení. K této sestavě, s níž lze pokrýt většinu atypických situací, přidávají některé ještě další už méně významné doplňkové programy, např. Západ slunce, Krajina (Canon, Sony) či Ohňostroj (Canon).

Rekordmanem je Canon DC40 s jedenácti motivovými programy, mj. i pro optimální prokreslení scén v zeleni, např. v lese nebo na zahradě apod., a pro emotivnější vyznění záběrů proudící vody. Tyto programy většinou už ovlivňují kromě expozice i další parametry, např. zaostření a vyvážení.

 DISK PRO 21. STOLETÍ


DVD kamery - megatest

Kdo naváže na současná běžná „velká“ dévédéčka, je už jasné - roli jejich nástupců přebírají disky Blu-ray a HD DVD. Zda uspějí oba, či pouze jeden z nich, se teprve ukáže. Znamená to, že se po stolních Blu-ray a HD DVD přístrojích časem objeví i videokamery pracující v těchto formátech? Zatím asi ne. Společnosti Matsushita/Panasonic a Sony totiž připravily pro diskové kamery jiný formát, který označují AVCHD. Jeho prvá tři písmenka avizují, že se opírá o kompresní systém MPEG4 AVC/H.264, tedy stejný, jaký se už uplatňuje například u televizního vysílání s vysokým rozlišením. Další dvě písmena pak oznamují, že dokáže zapisovat na disk i obraz s vysokým rozlišením, a to jak neprokládaný se 720 řádky, tak prokládaný s 1080 řádky, ale zvládá samozřejmě i dosavadní standardní obraz s 576 řádky. Využívat k tomu ovšem bude současné disky i dosavadní způsob jejich vypalování „červeným“ laserovým paprskem o vlnové délce 650 nm. Stejná zůstane i hrací doba, osmicentimetrový disk pojme zhruba dvacetiminutovou nahrávku ve vysokém rozlišení. Nový formát umožní výrobcům přejít na vysoké rozlišení mnohem snáz, než kdyby pro něj museli vyvíjet nové mechaniky. Prvé modely formátu AVCHD se objeví letos. Otázkou však zůstává, zda zůstanou jedinými diskovými videokamerami s vysokým rozlišením, nebo časem přece jen dojde i na zmenšeniny disků Blu-ray a HD DVD.


Pro běžnou praxi je důležité, aby kamera umožnila automaticky řízenou expozici kdykoli rychle opravit a záběr tak zesvětlit, případně ztmavit. (Prvá úprava bývá zapotřebí častěji.) Toho lze docílit několika způsoby: přímým jednorázovým skokovým pootevřením clony, které obraz zesvětlí - funkce BLC, Back Light (Hitachi, Panasonic, Sony), plynulou ruční korekcí (Canon, Sony), případně zafixováním samočinně nastavené hodnoty (Canon).

Poslední postup zajistí i konstantní „nedýchající“ expozici, např. když se v tmavém prostředí objeví světlý objekt (či obráceně). Sony navíc přidává (obdobně jako u ostření) bodové měření z plochy označené na obrazovce, které umožňuje zvládnout i hodně tvrdé expoziční oříšky typu malý tmavý motiv před jasnou plochou či vytvářet zajímavé přechody postupným ztmavováním nebo zesvětlováním záběru. S touto expoziční výbavou by měl běžný uživatel vystačit.

Náročnější filmař, který chce prostřednictvím clony a expozičních časů ovlivňovat také hloubku ostrosti obrazu či ostrost zachycených objektů, musí být při výběru kamery už obezřetnější. Ruční volbu těchto hodnot poskytují jen modely Canon DC40 a Panasonic.

Zatímco Canon využívá klasické režimy s prioritou času či clony, kde se jedna veličina zadává manuálně a druhou doplňuje automatika, Panasonic umožňuje volit i obě.

Tvrdým expozičním oříškem bývá pro kamery také natáčení za nedostatečného osvětlení. Pro tyto situace se proto standardně vybavují různě úspěšnými „louskáčky“, např. speciálním režimem, označovaným Night, Low Light apod., jenž maximalizuje světelný zisk, často i prodloužením expozičních časů, a tím rozmazáním všech pohybů.

DVD kamery - megatest

Dovoluje-li kamera regulovat jas a sytost barev monitoru a případně i jas obrazovky v hledáčku, máme lepší šanci přizpůsobit reprodukovaný obraz konkrétním pozorovacím podmínkám.

DVD kamery - megatest

Kdo natáčí častěji sám sebe, ten přivítá, může-li po nasměrování monitoru ke scéně obraz na něm zrcadlově otočit, neboť pak se na obrazovce bude pohybovat stejným směrem jako v reálu, což mu usnadní kontrolu záběrů.

DVD kamery - megatestPro motivové programy se musí většinou do menu, pouze u kamer Canon se dají volit přímo.


DVD kamery - megatest

Sony umí měřit expozici i zaostření z libovolné části plochy, vymezené na monitoru rámečkem, do níž zabodneme prst.

DVD kamery - megatestU videokamer Canon, které zdvojnásobily nabídku pevných předvoleb vyvážení bílé, má obsluhující větší šanci, že najde tu pravou.

DVD kamery - megatest

U Hitachi se ruční ostření a úprava expozice ovládá samostatnými tlačítky fóliové klávesnice.


Některé si ještě vypomáhají zabudovaným minireflektorem se světelnou diodou (Canon DC40) či obdobně působícím obráceným monitorem (Panasonic VDR-D300) a při fotografování také elektronickým bleskem (Canon DC40, Hitachi DZGX3300, Panasonic VDR-D300, Sony DCR-DVD505).

Sporadicky se objevují rovněž ručně volitelné delší expoziční časy (Canon až do 1/6, respektive 1/3 s) či zesílení (Panasonic až do +18 dB) a infračervený systém pro snímání ve tmě (Sony).
Zatímco expoziční funkce kamer se různí, u vyvážení bílé předkládají unisono kromě průběžného automatického také fixní poloautomatické na konkrétní prostředí a dvě pevné předvolby pro typické denní a žárovkové světlo. Dál postoupil jen Canon, který poskytuje po třech pevných předvolbách pro denní a pro umělé osvětlení (při jasné a podmračené obloze a ve stínu a při žárovkovém, zářivkovém a výbojkovém zdroji). Tak rozšířený výběr je docela užitečný, mj. i proto, že doba nadvlády klasických žárovek s typickým žlutooranžovým světlem, jemuž odpovídá klasická předvolba pro žárovkové světlo, je už dávno pryč. Současné zdroje produkují záření různých vlnových délek, a tím i barevného složení, takže se kameraman někdy nestačí divit, jaký barevný nádech získal obraz natáčený s předvolbou pro žárovkové světlo.

Připomeňme, že fixní vyvážení se vyplatí zejména při natáčení za nedostatku světla, kdy většinou garantuje barevně čistší, méně zašuměný obraz než průběžné automatické vyvažování, a v prostředích s měnícími se světelnými podmínkami, kdy odstraní kolísání (tzv. dýchání) barevných tónů. Do vyvážení trochu fušuje i zvláštní režim Soft skin kamer Panasonic, který usiluje o jemnější, lichotivější podání pleti. Jeho vliv ovšem není nijak velký.

Klapka, jedeme!

DVD videokamery předkládají shodně tři záznamové režimy, které se liší velikostí datového toku (zhruba 9, 5 a 2,5 MB/s), a tím i kvalitou obrazu a maximální hrací dobou. Při nejvyšším, označovaném XP či HQ, se do jedné vrstvy disku vejde zhruba dvacetiminutový záznam, při standardním (SP) přibližně půlhodinový a při dlouhohrajícím (LP) asi hodinový. Pokud kamera upravuje velikost datového toku podle obsahu záběrů a množství proměn v nich (mnohdy jen při nejvyšších režimech), pak se statických záběrů jednoduchých scén s minimem podrobností i změn vejde na disk víc než dynamických panorám po bohatě členěných scénách s množstvím podrobností. Například kamera Hitachi DZ-GX3300, která pracuje s variabilním datovým tokem velmi efektivně, zapsala při jednoduchých, obsahově nenáročných záběrech na disk téměř o čtvrtinu delší záznam, tj. místo 20 až 25 minut.

Rozdíly v kvalitě obrazu nahrávaného v režimech XP/HQ a SP nebývají velké. Objevíme je hlavně u scén s velmi jemnou drobnokresbou, např. tráva, písek apod., velmi rychlými proměnami obsahu, např. průjezd závodního vozu, a - zejména - při spojení obou faktorů, kdy mívá obraz v režimu SP méně podrobností, trochu slitější drobnokresbu a případně i nepatrně nižší pohybovou ostrost.

 Pane, pojďte si hrát!


DVD kamery - megatestDVD kamery - megatest DVD kamery - megatest

 Ačkoli při zpracovávání videozáznamů v počítači lze s obrazem kouzlit takřka neomezeně, tedy včetně jeho nejrůznějších trikových úprav a vytváření dodatečných přechodů mezi záběry, leckdo upřednostňuje možnost upravovat je takto už při natáčení, tj. přímo v kameře. Zatímco Hitachi a Panasonic potenciální adepty kouzelnického řemesla asi příliš nenadchnou (obě zajišťují jen obligátní stmívání/roztmívání a zjasnění/ztmavění záběru), Canon a Sony jejich pozornosti určitě neujdou. Canon servíruje devět interpunkčních vazeb, mj. včetně vyklopení obrazu z černé plochy, jeho vynoření z rastru či složení po vzoru puzzle a minimálně stejný počet trikových úprav, mezi nimiž nechybí zrcadlové převrácení obrazu kolem svislé osy, kruhový kukátkový průhled nebo svádivé vlnění. K dispozici je i rozdělení plochy na čtyři, devět či šestnáct polí s postupně zachycovanými fázemi obrazu. Vyšší model přidává ještě kombinaci snímané scény se statickým snímkem, případně jednoduchou animací z paměťové karty, která umožňuje vytvářet nejen nejrůznější rámečky, výřezové masky a efektní titulky, ale také vkládat (tzv. klíčovat) část reálné scény, např. postavu, fotografie, grafiky, kresby apod. Obdobně si mohou vyhrát také vlastníci kamer Sony. Ti mají na výběr čtyři interpunkční vazby včetně prolínání a stírání, čtyři klasické trikové úpravy obrazu, tj. černobílé, sépiové, pastelové a mozaikové zobrazení, imitaci starého filmu i úpravu pro vkládání snímané scény do jasných ploch dříve pořízeného a do paměti uloženého statického záběru.


 Zato při přechodu do režimu LP bývá pokles kvality obrazu už nepřehlédnutelný. Jeho horizontální rozlišení se snižuje zhruba o polovinu, rychlejší pohyby bývají méně ostré a někdy se objevuje i drobné místní kostičkování.

Využití jednotlivých záznamových režimů je tedy víceméně dané. Pro záběry členitých scén s mnoha proměnami je nejvhodnější nejvyšší, pro natáčení méně složitých scén s méně dynamickými proměnami postačí standardní SP. A režim LP? Na ten raději zapomeňte, případně ho volte jen u nedůležitých nahrávek a záznamů pro internetovou prezentaci. Neopakovatelné rodinné reportáže či propagační snímky s ním rozhodně nepořizujte. Vzhledem k tomu, že jednotlivé režimy se mohou měnit i záběr od záběru, aniž by to ovlivnilo plynulost jejich pozdější reprodukce, lze tak optimalizovat poměr mezi kvalitou obrazu a hrací dobou tím, že u náročnějších záběrů zařadíme vyšší a u jednodušších nižší režim.

Sony DCR-DVD505 obohacuje tuto nabídku záznamových režimů ještě o jeden speciální, při němž reálný třísekundový úsek načte do mezipaměti, z níž ho pak zapisuje po dobu dvanácti sekund. Tím už při natáčení zpomalí určitou akci, např. odpal golfového míčku.

Ačkoli na disky lze nahrávat i vícekanálový prostorový zvuk, většina kamer zůstává jen u klasického stereofonního. Výjimkou je model Sony DCR-DVD505, který má mikrofon se čtyřmi vložkami, z nichž se signál přepočítává na klasický pětikanálový. U amatérských záznamů však nemívá prostorový zvuk příliš smysluplné uplatnění. Koho by zajímal zvuk zpoza kamery? Přínosnější může být mikrofon s variabilní směrovou charakteristikou kamer Panasonic. Pokud si to kameraman přeje, mění se pak „poslechový úhel“ mikrofonu podle zorného úhlu objektivu. Při natáčení s delším ohniskem, tj. na větší dálku, tak víc zvýrazňuje vzdálenější zvuky, které by jinak bližší přehlušily. Kamery této kolekce si vesměs vystačí samy, nahrávat také z externích zdrojů, např. z druhé videokamery, videa, televizoru apod., umí jen Sony DCRDVD505. Na rozdíl od DV videokamer však to, zda mají, či nemají videovstupy, u nich není tak podstatné. A to jednak proto, že z externích zdrojů svedou nahrávat jen analogovou cestou, a to nejvýše S-video, jednak proto, že disky mají omezenou hrací dobu. Na rozdíl od DV kamer tedy nezprostředkují bezztrátový přepis z druhé kamery a z televizního vysílání by mohly nahrávat pouze kratší relace.

Stejně tak je mnohem méně důležité, zda dovolují při natáčení rovnou zkontrolovat právě pořízený záběr a nevydařený případně hned odstranit. Proti DV kamerám totiž mohou přecházet ze záznamového režimu do reprodukčního (z něhož jsou volně přístupné veškeré přehrávací funkce) a zpět bez toho, že by to narušovalo návaznost záběrů.

 Pozor, vyletí ptáček!
 DVD kamery - megatest



 

Ačkoli všechny videokamery z této sestavy umí fotografovat, a to buď na disk (Canon, Hitachi, Sony), nebo i na paměťové karty (Canon DC40, Hitachi, Panasonic, Sony DCR-DVD505), pokud je chceme využívat jako fotoaparát, měli bychom je vybírat zvlášť pečlivě. Některé totiž pořizují snímky jen s nízkým rozlišením, jež vyhoví pro jejich reprodukci na obrazovce, ale kloudnou papírovou zvětšeninu z nich nevytvoříme. Z této osmy to platí hlavně o kamerách Hitachi DZ-BX35, Panasonic VDR-D150, Sony DCR-DVD105 a Canon DC100. Prvé tři zapisují snímky v maximálním rozlišením 640 x 480 bodů (VGA), čtvrtá s nejvyšším rozlišením 1024 x 768 bodů. Pro kvalitní výsledky je třeba rozlišení alespoň 3-4 miliony bodů (Canon DC40, Hitachi DZ-GX3300, Panasonic VDR-D300). Rozlišení však není jediným kritériem, které rozhoduje o tom, zda kamera obstojí i jako fotoaparát. Důležitá je také nabídka fotorežimů. V tomto směru s přehledem vede Canon DC40, jenž předkládá mj. po třech variantách měření zaostření a expozice, možnost předvolby jasu, kontrastu, ostrosti a sytosti barev snímku, sériové fotografování i sestavování panoramatických záběrů z několika dílčích snímků.

Pro praxi může být podstatné i to, zda kamera ukládá snímky na paměťovou kartu nebo na disk. Které řešení je výhodnější? To závisí pouze na nárocích konkrétního uživatele. Videokamery, které ukládají fotografie na disk, mívají speciální režim, jenž snímky při finalizaci na vyžádání převede z fotografického formátu JPEG do videoformátu MPEG, aby je dovedly reprodukovat i přehrávače, které formát JPEG nečtou (Canon, Sony). Je ovšem třeba počítat s tím, že jejich rozlišení přitom upraví na rozlišení televizního obrazu, tj. 720 x 576 bodů, čímž ho často sníží.


Přesto dokáže Canon přímo přehrávat několikasekundový závěr posledního záběru a Hitachi a Sony celý záběr včetně jeho obousměrného převíjení, zastavení apod. Přestup do reprodukčního režimu tak při kontrole během snímání vyžaduje jen Panasonic.


Přehráváme aneb Vzhůru do finále!

Při snímání se obsluha DVD videokamer příliš neliší od ovládání kazetových modelů. Podstatnější rozdíly jsou pouze v nutnosti nosič po prvém založení iniciovat a po zaplnění většinou uzavřít (finalizovat) a v trochu delších reakčních dobách při zapínání a - zejména - vypínání kamery. Po zapnutí bývají připraveny k natáčení zhruba do deseti sekund (tento interval se může u jednotlivých formátů disků lišit). Po uvolnění spouště pak na rozdíl od kazet vyžadují ještě tři až čtyři sekundy na dokončení zápisu dat. Nový záběr, respektive definitivní vypnutí přístroje bývá obvykle možné až po uplynutí této doby. I tady však hodně záleží na formátu disku, např. na DVDRAM lze většinou zapisovat okamžitě, takže při reportážním snímání nehrozí „riziko z prodlení“.
Mnohem větší rozdíly jsou mezi DV a DVD modely při reprodukci a zpracování nahrávek. DVD kamery totiž automaticky vytvářejí obrazovou soupisku všech uložených záběrů, a to po šesti (Canon, Sony), osmi (Panasonic) či dvanácti záběrech na jedné stránce (Hitachi, Sony), a po kliknutí na kterýkoli z nich ho hned přehrají. Sortiment reprodukčních funkcí je obvyklý, tj. normální, statická a obousměrná zpomalená a zrychlená reprodukce. Vyjma Canonu nechybí ani obousměrný ručně krokovaný chod po jednotlivých obrázcích. Zrychlený chod ovšem není plynulý, ale stejně jako u jiných dévédéček skokový. Absentující krokovaný chod nahrazuje Canon větší nabídkou zpomalených a zrychlených chodů. Zatímco ostatní modely se spokojují s jediným, Canon poskytuje čtyři.
Někdo možná využije i různé speciální reprodukční režimy, jako je vyhledávání záznamů podle data pořízení (Panasonic), automatické přehrávání od předem označeného místa (Hitachi) či možnost vybranou část předváděného obrazu elektronicky zvětšit, a to až 5x (Canon, Sony). Jak bývá zvykem, mnohé speciální funkce lze přivolat jen z dálky. Výjimkou jsou kamery Canon a Sony, které dokáží zpřístupnit všechny i bez ní.
Disky lze podle potřeby uzamknout proti nechtěnému smazání a s výjimkou Panasonicu také prostřednictvím integrovaného generátoru písma individuálně pojmenovat, a to shodně nejvýše dvaceti znaky. Naši diakritiku se však zatím nenaučil žádný z nich. Nechybí pochopitelně režim pro uzavření disku, který ho většinou opatřuje jednotným menu, pouze u Sony lze volit ze čtyř různých, případně menu vypustit.

Jen si tak trochu střihnout!

Možnosti zpracování záznamů přímo v kameře se odvíjejí od použitého formátu mazatelného disku. Všechny hodnocené modely podporují minimálně jeden z formátů, který dovoluje nahrávky upravovat přímo v kameře, tj. DVD-RW(VR) či DVD-RAM. Hitachi a Panasonic zvládají dokonce oba. Co vše lze s nimi podnikat? Především fyzicky smazat jakýkoli záběr či jeho část, a tím uvolnit kapacitu disku. Při mazání pouze části záběru se ovšem musí nejprve rozdělit (funkce Divide) na část, která má být zachována, a na část, kterou chceme odstranit. (Při vyhledávání místa střihu velmi oceníme ruční krokování záznamu po snímcích.) Kamery Hitachi a Panasonic nabízejí i opačný postup - spojení dvou sousedních záběrů (funkce Combine). Ten má však - na rozdíl od dělení - podstatně menší uplatnění.

Téměř bezbřehé eldorádo pak otvírá sestřih podle přehrávacích seznamů, tzv. playlistů, při němž se s nahrávkou fyzicky nijak nemanipuluje, pouze se určuje, v jakém pořadí budou jednotlivé záběry reprodukovány. Tak lze vytvořit na jednom disku i několik různých sestřihů, např. ze záznamu z dovolené vytvořit jiný pro rodinu a jiný pro známé či pro veřejné předvádění.

Střih je přitom velice snadný, stačí jen vybrané záběry postupně řadit do seznamu, v němž se mohou následně ještě přeskupovat, doplňovat dalšími a jiné odstraňovat celé či jen jejich části. Vše je hravě jednoduché, rychlé, přičemž přesnost střihu pro běžné domácí video vyhoví. Na jednom disku lze obvykle vytvořit až 99 playlistů nejvýše s 999 záběry (při vyšším počtu přijde vhod možnost jejich slučování), ale protože řídicí data potřebují trochu místa, nesmí být zaplněn až na doraz. Kamery Hitachi umožňují - jako jediné v této sestavě - také přechody mezi záběry dodatečně doplňovat o samočinné stmívání a roztmívání a jednotlivé playlisty individuálně pojmenovávat.


JEN TOČIT NESTAČÍ

Málokdo je takový génius, aby vytvořil dokonalý film už v kameře. My ostatní musíme záznamy ješte stříhat. Vlastník DVD videokamery má přitom dvě možnosti, buď je může sestříhat jednoduše přímo v přístroji (pokud ovšem zvolil správný formát), nebo mnohem dokonaleji (a bez ohledu na formát) v počítači vybaveném příslušnými programy pro zpracování záznamu a jejich vypálení na disk. Trh okupují desítky střihových programů, z nejznámějších připomeňme třeba Adobe Premiere, Pinnacle Studio nebo Sony Vegas. Takové chuťovky však něco stojí — od tisícovky za Pinnacle Studio až po jeden či dva řády dražší profesionální programy. Ale úplně na holičkách nenechávají své zákazníky ani výrobci kamer, když k některým svým modelům přikládají jednoduché prográmky do začátku. Ty sice obvykle nedosahují kvalit „placených“ programů, chybí jim vícestopý střih, možnost korekce barev, pokročilejší práce se zvukem i další funkce, ale na první krůčky a následnou radost z vlastnoručně zpracovaných a vypálených stříbrných kotoučů postačí.
Co tedy svedou programy dodávané s modely Canon DC40, Hitachi DZ-GX3300, Panasonic VDR-D300 a Sony DCRDVD505?

Canon

DVD kamery - megatest

Canon vsadil na střihový program Roxio MyDVD, který sice není nijak bohatý, ale jeho srozumitelné rozhraní umožní i naprostému začátečníkovi snadno zvládnout jak základní střih záznamu, tak přípravu výsledných DVD. Stříhá se podobně jako v Pinnacle Studiu, k dispozici jsou přechody, titulky i několik efektů. Program zvládne kromě přímého spojení s kamerami Canon rovněž načtení nechráněných DVD a přidávání obrazových souborů běžných formátů. Pro authoring předkládá i pokročilé funkce, jako je vytváření animovaných tlačítek a submenu, bohužel u všech textů bez naší diakritiky.

Hitachi a Sony

DVD kamery - megatest

Oba výrobci přibalují ke svým kamerám jednoduchoučký program Pixela ImageMixer 3 (ačkoli Sony má ve své stáji i výbornou začátečnickou střižnu ScreenBlast Movie Studio), který nabízí snadný střih včetně časové osy, po jedné video, audio a titulkové stopě a zvládne i základní interpunkční vazby. Program, rozdělený na střižnu a modul pro přípravu (authoring) DVD s pěknými šablonami pro menu, načítá kromě mateřského formátu DVD i další. Sony pak k němu přidává navíc ještě programy Picture Package pro automatickou tvorbu obrazových prezentací s hudbou a Nero 6 Express pro vypalování disku.

Panasonic

DVD kamery - megatest

Přikládané programy DVD-MovieAlbum SE a DVDfunStudio patří k těm nejjednodušším, neskýtajícím mnoho tvůrčích možností. Prvý, DVDMovieAlbum, který funguje pouze s DVD-RAM disky z firemních kamer, zajišťuje základní načtení a rozdělení materiálu pro jeho následné vypálení či uložení. Využívá virtuální střih na pevném disku, k zápisu na DVD-RAM přistupuje až po dokončení sestřihu. Druhý program, DVDfunStudio, slouží pro přípravu DVD včetně vytváření menu, kapitol a tlačítek.

Jiří Fiala



Test DVD Kamer - Virtuální střih Test DVD Kamer - Virtuální střih Test DVD Kamer - Virtuální střih Test DVD Kamer - Virtuální střih
Při virtuálním střihu se tzv. playlistů řadí záběry tak, jak mají za sebou následovat, přičemž se mohou ještě dodatečně přeskupovat, některé vypouštět a jiné přidávat či upravovat.

 DVD kamery - megatest DVD kamery - megatest  Zatímco vlastník videokamer Sony ocení pohodlné ovládání reprodukce přímo z dotykové obrazovky (vlevo), majitelé přístrojů Hitachi přivítají nabídku speciálních reprodukčních režimů, rozšířenou mj. o přímý vstup do předem určeného místa (vpravo).  
 DVD kamery - megatest DVD kamery - megatest DVD videokamery poskytují detailní údaje nejen o disku, ale některé, jako např. Hitachi, i o každém záběru.
 DVD kamery - megatest DVD kamery - megatest  U nahrávek na discích RAM a -RW(VR) lze kterýkoli záběr, či jen jeho část kdykoli fyzicky vymazat. Smazání pouze části záběru ovšem musí předcházet její oddělení.

 megatest DVD kamer megatest DVD kamer
 megatest DVD kamer megatest DVD kamer

 Obrazové menu je hlavní vizitkou DVD kamer. Takto vyhlížejí "vizitky" modelů (zleva nahoře) Canon, Hitachi, (zleva dole) Panasonic a Sony.
 megatest DVD kamer  Na rozdíl od kazetových DV kamer, které nabízejí dva záznamové režimy, při nichž zajišťují kvalitativně naprosto rovnocenný obraz, DVD kamery předkládají tři režimy s viditelně rozdílnou kvalitou obrazu.
 megatest DVD kamer megatest DVD kamer
 megatest DVD kamer
Disky, případně i nahrávky na nich, lze většinou individuálně pojmenovat. Naši diakritiku však generátory kamer (zleva) Canon, Hitachi a (dole) Sony neovládají.
 megatest DVD lastt Vícekanálový prostorový zvuk sice patří k hlavním opěrným pilířům dévédéček, ale při amatérském natáčení se příliš neuplatní. Z hodnocených modelů ho proto podporuje jen Sony DCR-DVD505.

 megatest DVD lastt

U DVD kamer je třeba počítat s tím, že při zapínání a vypínání, případně i navazujících stiscích spouště potřebují určitý krátký čas na zpracování dat, během něhož nereagují na žádné jiné pokyny.


Hledají se spojenci
 
Na přípojky jsou hodnocené modely chudší než srovnatelné DV kamery. K ostatním videopřístrojům se mohou připojovat jen základní AV cestou a kromě Canonu DC100 i o stupeň vyšší cestou S-video. Oba výstupy mají shodně vyvedeny na společný univerzální multikonektor, speciální „redukční“ propojovací kabel je standardně přibalen.
U kamer Sony však lišácky podporuje jen propojení AV, takže pro vyšší S-video si jejich majitelé musí dokoupit další kabel. Přímé digitální spojení s běžnými videopřístroji, jak ho známe z DV kamer, tj. přes konektor DV (iLink), DVD kamery nezajišťují. To bývá možné pouze přes rozhraní USB, tedy ve spolupráci s počítačem, a samozřejmě i fyzickým přenesením disku do mechaniky počítače či DVD přístroje. Na takový fyzický transfer zůstanou odkázáni vlastníci modelů Canon DC100, Hitachi DZBX35 a Sony DCR-DVD105, které přípojku USB nemají, i kamer, které ji využívají pouze pro přenos fotografií z jejich fotočásti. Při nákupu tedy pozor:
Přítomnost přípojky USB ještě automaticky neznamená, že přenáší i videozáznamy. Fotografující kamery umožňují transportovat přes USB snímky také rovnou do videotiskárny a s výjimkou modelů Hitachi i přímo řídit tiskárny podporující standard Pict Bridge.

Test DVD Kamer - SD karta pro foto Test DVD Kamer - miniSD karta pro foto
Ačkoliv DVD videokamery mohou zapisovat fotografie na disk, a to nejen v televizní kvalitě, přesto fotografující modely většinou nabízejí i alternativní záznam na paměťové karty, nejčastěji SD a nově miniSD.

Kromě propojovacích kabelů bývá ke kamerám většinou přibalen také disk s různě vyspělými programy pro celkové zpracování videozáznamů a vytváření kopií disků.
Výjimkou jsou výchozí modely Canon DC100, Hitachi DZ-BX35, Panasonic VDR-D150 a Sony DCRDVD105, jejichž vlastníci se budou muset poohlédnout po vhodných programech sami.
Samozřejmostí je přípojka pro napájecí adaptér, jímž se v kamerách Canon a Sony také přímo dobíjejí jejich akumulátory. Přístroje Hitachi a Panasonic dávají přednost praktičtějšímu dobíjení v externí nabíječce/napáječce. Všechny modely čerpají energii z moderních, výkonných lithiumionových akumulátorů, jejichž kapacita se pohybuje od 0,68 (Hitachi DZ-BX35, Sony DCR-DVD105) po 1,36 Ah (Hitachi DZ-GX3300). Nejkratší dobu udržel při zkouškách kameru v provozu zdroj Canonu DC40 (v souvislém chodu necelých 65 min.), nejdéle akumulátory modelů Panasonic VDR-D150, Sony DCR-DVD105 (zhruba 100 min.) a Hitachi DZ-GX3300 (přibližně 115 min.).
Ke Canonově čtyřicítce se tak vyplatí si přikoupit ještě druhý rezervní zdroj. Ale vzhledem k jeho umístění (v uzavíratelném prostoru pod monitorem) bohužel nelze použít výkonnější, a tím i větší. Mimochodem: shodný tvar a stejné kontakty akumulátorů stejně jako totožná nabíječka dokládají úzkou spřízněnost DVD kamer Hitachi a Panasonic.

O typové spřízněnosti kamer Hitachi a Panasonic svědčí mimo jiné i jejich přípojky. Vstup pro mikrofon má málokterý model z této sestavy.

Další přípojky se objevují už jen výjimečně. Na použití externího mikrofonu pamatovali tvůrci modelů Hitachi DZ-GX3300, Panasonic VDR-D300 a Sony DCR-DVD505. Na kontrolní odposlech ve sluchátkách si nevzpomněl nikdo.

 NENÍ VŠECHNO STŘÍBRO, CO SE TŘPYTÍ

V dávnověku fotografie a filmu mívaly kamery většinou kovová těla. Protože ta byla občas zdrojem nežádoucích odlesků, začala se jejich těla halit do tmavých koženkových kabátů. Když byly později vynalezeny dokonalejší povrchové úpravy, staly se celočerné přístroje synonymem vyšší kvality.

S příchodem plastů černá těla zuniformovatěla. Jenže móda je vrtošivá, žádá změny, nejlépe rovnou obrat o sto osmdesát stupňů. A tak ačkoli těla současných videokamer jsou výhradně plastová (často i včetně mechanicky dost namáhaného stativového závitu), mnohdy se stříbrnou barvou snaží zbudit zdání „kovovosti“. Nic proti tomu, je-li tak probarven už výchozí materiál. Horší je, zvolí-li výrobce jeho povrchový nástřik. Ten totiž nemívá takovou mechanickou odolnost, takže i šetrně užívaná a transportovaná kamera vyhlíží záhy poněkud ošoupaně. Z této kolekce hrozí takové riziko zejména přístrojům Canon a nižšímu modelu Sony.



Transfokační rozsah

Test DVD Kamer - transfokační rozsah

Canon DC100E/DC40E
doporučené ceny: 16 999 Kč/29 999 Kč

Nečekaně kompaktní, do dlaně skvěle padnoucí „širohledné“ kamery s poněkud zavádějícím číselným označením (vyšší má nižší číslo) sice podporují jen minusové disky, zato poskytují mimořádný výběr snímacích funkcí. Vzájemně se liší hlavně optikou (25x a 10x), snímači (0,8 a 4,3(!) milionů bodů), fotografickými schopnostmi (stovka fotí pouze na disky, čtyřicítka i na karty miniSD), přípojkami (stovka postrádá S-video a USB) a příslušenstvím. Shodně poskytují četné, zejména u nižšího modelu vysoce nadstandardní funkce, např. volitelné expoziční časy a clonová čísla, šest fixních předvoleb vyvážení, přes dvacet trikových úprav a vazeb záběrů a několik způsobů měření vzdálenosti a expozice při fotografování. Čtyřicítka přidává navíc mj. výbavu pro špatné světelné podmínky a další trikové a fotografické funkce. Mimořádné jsou rovněž čtyři zpomalené a čtyři zrychlené reprodukční režimy (jeden dokonce i se zvukem), žel bez ručního krokování obrazu. Pro záznamy v režimu VR nechybí ani téměř kompletní střihové funkce (až na slučování a pojmenovávání titulů).
Kamery se celkem pohodlně ovládají, a to i díky „rozpůlení“ menu na hlavní kartotékové a operativní lištové, ale rychlost reakcí jejich mechanik je jen průměrná. Při natáčení se může kameraman spolehnout jak na účinný stabilizátor obrazu, tak na bryskně a správně reagující expoziční a vyvažovací automatiky. Zato jejich zaostřovací kolegyně si při nedostatku světla dává někdy trochu na čas a případně i mírně tápe. A kvalita záznamů? Při nejvyšším režimu a dostatečném osvětlení garantuje stovka dobře pokreslený obraz s výbornou obrysovou ostrostí, dobrým rozlišením, harmonickou, většinou mírně teplejší barevností a nízkým šumem a čtyřicítka brilantně prokreslený jemný obraz s vyšším kontrastem a lehce sytějším barevným podáním. S přechodem do režimu SP se nepatrně snižuje pohybová ostrost a do režimu LP patrně klesá celkové rozlišení i ostrost barevných kontur, ale neobjevuje se rušení. Kamery nejsou příliš disponovány pro natáčení za nedostatku světla, obraz při něm bývá hůře prokreslený, barevně nevýrazný, zašuměný. Zvuk obou má velkou dynamiku, dobrou detailnost, ale menší prostorovost a v tichu obsahuje i hluk pohonů a ruchy vyvolané obsluhou. Fotografie z vyššího modelu předčí snímky z nejednoho 4Mpix fotoaparátu; jsou ostré, čisté, s velmi dobrým rozlišením i barevností.
Canon DC100E a DC40E
Proč si je koupit?
Kamery s mimořádným výběrem snímacích režimů, separátními video a foto cestami a snadným ovládáním poskytují výsledky převyšující jejich cenovou třídu, tj. DC100 lehce nadstandardní a DC40 špičkové. Zatímco DC100 osloví především „čisté“ videoamatéry, DC40 zaujme i jejich „křížence“ s fotoamatéry.

Hitachi DZ-BX35E/DZ-GX3300E
doporučené ceny: 14 500 Kč/26 500 Kč
 
Robustní, bytelné a přitom nijak těžké kamery umí pracovat nejen se všemi formáty mazatelných disků včetně obou střihových, tj. -RW(VR) a RAM, ale i s paměťovými kartami SD. Avšak zatímco nižší model ukládá na karty snímky pouze v „počítačovém“ rozlišení, vyšší s výkonnějším snímačem zajišťuje „fotografické“ třímilionové. Dalších odlišností už není mnoho, kamery mají různý transfokační rozsah (25x a 10x) a vyšší navíc také zabudovaný blesk i sáňky pro externí blesk, rozhraní USB a přípojku pro externí mikrofon. Obě sázejí na širokoúhlý formát a automatický provoz s možností ručních úprav. Manuální ostření a korekce expozice se ovládá fóliovými tlačítky za monitorem, motivové programy, vyvážení a další funkce se přivolávají z přehledného, ale na výběr trochu zdlouhavého kartotékového menu. Zatímco se snímacími a reprodukčními funkcemi tvůrci příliš neplýtvali (k dispozici je např. pouze jediné rozlišení fotografií), střihové pojali velkoryse; nechybí možnost doplňovat záběry stmíváním a roztmíváním a nahrávky pojmenovávat.
Použití rozdílných snímačů se promítá do nestejné účinnosti elektronické stabilizace. U nižšího modelu je pouze průměrná, u vyššího o poznání lepší. A jak pracují jednotlivé automatiky? Zaostřovací reaguje svižně a jistě, expoziční zajišťuje za běžných podmínek tonálně vyrovnané záběry a vyvažovací sice občas podléhá dominantní barvě a leckdy koriguje nastavení příliš rychle, takže barvy poněkud dýchají, ale obvykle zprostředkovává realistické podání, při umělém osvětlení posunuté k teplejším tónům. Za standardních podmínek vytváří nižší typ obraz s dobrou obrysovou ostrostí i rozlišením, v drobnokresbě trochu splývajícím, s mírným šumem a výraznými sytými barvami. Vyšší typ produkuje obraz s vysokou obrysovou ostrostí (při lehké tendenci ke konturování přechodů), jemnou drobnokresbou (byť jeho rozlišení končí kousek pod stropem možností DVD), vyšším kontrastem a sytými základními barvami a mírně potlačenými polotóny. V režimu SP se částečně snižuje pohybová ostrost i drobnokresba, v LP se občas místně objevují digitální artefakty. S nedostatkem světla si obě poradí jen průměrně, obraz bývá tmavší, víc zašuměný. Jejich audiočást, která vypouští nejhlubší basy a šplhá do solidních výšek, zajišťuje vyrovnaný, plastický zvuk, s lehkou hlukovou kulisou mechanik, zejména transfokátoru. Fotografie z vyššího typu mají dobrou ostrost i rozlišení a trochu tvrdší barvy.
Hitachi DZ-BX35E a DZ-G3300E
Proč si je koupit?
Multiformátové videokamery s výbornými dispozicemi pro zpracování videozáznamů a vyšší i s dobrými fotografickými schopnostmi, které navzdory techničtější vizáži preferují automatický provoz, dokáží uspokojit velmi široký okruh videoamatérů.

Panasonic VDR-D150EP-S/VDR-D300EP-S
doporučené ceny: 15 995 Kč/29 995 Kč
 
Panasonic nyní dodává tři DVD kamery – jednosnímačovou D150, pyšnící se třicetinásobným transfokačním rozsahem a 48° zorným úhlem (obojí nemá v této sestavě konkurenci), a třísnímačové D250 a D300, z nichž vyšší využívá optický stabilizátor obrazu (tři snímače a optická stabilizace nemají konkurenci v celé současné nabídce DVD kamer). Všechny plně podporují formáty RAM a -RW(VR), tedy včetně střihu, ale zatímco stopadesátka upřednostňuje formát 4:3 a na kartu SD fotí jen do počtu, třístovka preferuje formát 16:9 a fotografování bere vážně. Jak je u Panasoniku zvykem, k dispozici je i individuální volba všech rozhodujících veličin včetně expozičních časů (ve třinácti krocích do 1/8000 s), clonových čísel (ve 13 do 1:16) a zesílení (v 6 do 18 dB). Ty se řídí dobře přístupným joystickem podle ikonového „rozcestníku“, případně z menu, které potěší českou mutací. Třístovka přidává i rozšířený výběr fotorežimů, zahrnující mj. čtyři rozlišení, tři stupně výkonu blesku a pochopitelně také optickou stabilizaci, která snižuje riziko roztřesení snímků. Na rozdíl od ostatních přístrojů z této kolekce shodně se stopadesátkou nezapisuje statické snímky na disk, ani je nepřenáší z jednoho média na druhé. Kamery neoplývají ani trikovými funkcemi a reprodukční omezují jen na běžný standard, zato střihové servírují v plné šíři (až na pojmenování záznamů).
Přístroje se liší účinností stabilizátoru obrazu; elektronický u D150 potlačuje neklid rukou jen částečně, přičemž s delším ohniskem jeho efekt slábne, optický u D300 je mnohem výkonnější, ale ani on nezklidní obraz stoprocentně. Obraz obou je kontrastní, s vesměs vyrovnanou barevností, pouze občas ovlivněnou dominantní barvou prostředí, u D150 se standardním rozlišením a u D300 s vysokým (ale o něco menším než u srovnatelného kazetového modelu NV-GS300 – S&V 6/06) a skutečně perfektně čistý. V režimu SP si udržuje téměř nezměněnou kvalitu, v LP jeho kvalita sice už klesá, ale nejméně z celé této sestavy. S nedostatkem světla si stopadesátka poradí velmi slušně a třístovka výborně. Výhodou obou je mikrofon s proměnnou směrovou charakteristikou, doprovodný zvuk je „znělý“, bez nejhlubších basů a s lehce zvýrazněným pásmem řeči, v „širokém“ nastavení prostorový, s minimálním rušením. Fotografie z vyššího modelu mají dobrou kresbu bez aberace a velmi dobré rozlišení, za umělého osvětlení bývá někdy jejich barevné podání trochu nevyvážené.
Panasonic VDR-D150EP-S a VDR-D300EP-S
Proč si je koupit?
Kamery vyhoví těm, kteří požadují nenáročný, plně automatický provoz, i těm, kteří chtějí snímací podmínky ovlivňovat. Všem nabídnou snadné ovládání, přičemž D150 přidá velmi dobrý a D300 vynikající obraz a navíc ještě plnohodnotné fotografické funkce.

Sony DCR-DVD105E/DCR-DVD505E
doporučené ceny: 14 990 Kč/32 990 Kč
 
Hledáte-li výrobce s nejširší nabídkou DVD kamer, jste na správné adrese. Sony nyní dodává dvě „velikostní“ řady se společným základem a odstupňovanou výbavou, šitou na míru různým nárokům. Všechny podporují minusové i plusové disky a shodně s ostatními kamerami Sony se ovládají přes dotykovou obrazovku se všemi z toho pramenícími vymoženostmi. S výjimkou výchozí stopětky preferují širokoúhlý formát. Ale jinak ani tento startovní typ rozhodně netrpí výbavovou podvýživou. Spoluhráčka z opačného cenového pólu poskytuje navíc kromě výkonnějšího snímače, většího monitoru a bohatší palety přípojek, které lze využít i pro nahrávání z externích zdrojů, vlastně už jen fotografování na karty MSduo, podporované i bleskem, zpomalený záznam, prostorový zvuk a bohatší příslušenství. Obě mají tolik funkcí, že jen listování jejich dvousložkovým menu představuje zajímavé čtení (v češtině!) na celý večer. Navzdory množství funkcí je jejich obsluha snadná, bezproblémová.
Totéž lze tvrdit i o natáčení, neboť vše funguje, jak má. Stabilizátor obrazu by ustál snad i zemětřesení, zaostřovací obvod se sice občas nevyvaruje váhavého doostřování (častěji u vyššího modelu), ale jinak objektiv přestavuje rychle a spolehlivě. Expoziční automatika slouží s precizností a nenápadností anglického komorníka a vyvažovací, která u výchozího modelu „táhne“ barvy za denního světla do mírně studenějšího a za umělého do lehce teplejšího tónu, je u vrcholového typu vylaďuje do příjemné harmonie. To zřejmě trochu souvisí jak s celkovým podáním barev, které je u stopětky měkčí, s mírně potlačenou zelenou a modrou, a u pětsetpětky věrné, vizuálně příjemné, tak s celkovým rozlišením. Nejnižší model vytváří obraz standardní, tedy průměrné, ostrosti i rozlišení, které se v režimu SP snižují mírně a v LP výrazně při současném růstu šumu a občasném kostičkování. Nejvyšší model zajišťuje do nejjemnějších detailů perfektně prokreslený obraz, za dostatečného osvětlení naprosto čistý, nezašuměný. V režimu SP se nepatrně snižuje jen jeho pohybová ostrost, v režimu LP má už slitější kresbu a někdy se v něm objevují digitální artefakty. Kamery si dobře poradí i s horšími světelnými podmínkami. Zvuk je u obou vyrovnaný, plný, ale i u pětsetpětky s jen průměrným stereofonním efektem a znatelnými ruchy mechanik a ovládání. Na rozdíl od videoobrazu jsou snímky z pětsetpětky trochu měkčí, méně kontrastní, ale v rodinném albu se budou určitě dobře vyjímat.
Sony DCR-DVD105E a DCR-DVD505E
Proč si je koupit?
Zatímco model DVD105 uspokojí hlavně ty, kteří hledají dobrý kompromis mezi cenou a kvalitou záznamu, po modelu DVD505 sáhnou zejména ti, pro něž je prvořadá bohatá výbava a dokonalé výsledky. Obojí servíruje měrou vrchovatou.

Test DVD Kamer - tabulka výsledků

Tento článek vám přináší STEREO&VIDEO - největší český časopis o spotřební elektronice. Obsah aktuálního čísla nalezneteZDE

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Dominik Nekolný nad řekou Vltavou. Snímky pořízená kamerou GoPro Hero 5.
Triky na kole BMX. Podívejte se, jak natáčí nejnovější kamera GoPro 5

Do redakce dorazil nejnovější přírůstek z rodiny GoPro s pořadovým číslem 5. Na reklamních videích vypadá obraz dokonale, ale jak je tomu ve skutečnosti?...  celý článek

Zatékalo i na hlavní tribunu odkud tehdy mával soudruh Husák (na snímku z něj...
Absurdity totality: Neznámé fotografie z Prvního máje. Najdete se?

Se svými přístroji prochodil doslova celou Prahu. Fotografoval okupaci v šedesátém osmém, sraz milicionářů i události běžného dne v komunistickém...  celý článek

Nejnovější Canon EOS 6D Mark II a předchozí model 6D.
V čem jsou nové zrcadlovky Canon lepší nebo horší než vlastní konkurence

Canon představil dlouho očekávaný fotoaparát EOS 6D Mark II, který v nabídce nahrazuje nejlevnější full-frame zrcadlovku EOS 6D. Zároveň na trh přichází model...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.