Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ruská družice pro hledání ponorek zanikla v plamenech

aktualizováno 
V úterý ráno 8. prosince zanikl západně od Jihoafrické republiky a Namibie ruský Kosmos 2511. Šlo o vojenskou družici a zřejmě s velmi citlivým posláním.

Sojuz-2.1v s družicí Kanopus ST startuje z kosmodromu Pleseck | foto: Ruské ministerstvo obrany

V sobotu, kdy v podvečer českou i moravskou krajinu obcházel Mikuláš v doprovodu anděla a čerta, vynesla v 15:09 středoevropského času 160 tun těžká a 45 metrů vysoká raketa Sojuz-2.1v z ruského kosmodromu Pleseck v Archangelské oblasti dva zajímavé objekty: vojenskou družici Kanopus ST a družici KYiA 1.

Montážní hala na kosmodromu Pleseck před vývozem rakety Sojuz-2.1v s družicí Kanopus ST na startovací rampu

Montážní hala na kosmodromu Pleseck před vývozem rakety Sojuz-2.1v s družicí Kanopus ST na startovací rampu

Z rampy č. 4 na stanovišti 43 zamířila severně směrem ke Kanadě na oběžnou dráhu kolem Země. Oddělil se první stupeň, který se ještě rozdělil na tři části, a ty poté dopadly do Barentsova moře severně od Murmansku. Během činnosti druhého stupně rakety se na dvě části rozdělil horní aerodynamický kryt a jako již nepotřebný dopadl do Severního ledového oceánu jižně od Špicberků. Druhý stupeň byl odhozen v prostoru mezi severním pobřežím Grónska a severním pólem.

Co měl Kanopus pod kapotou

Kanopus ST nese senzor UHF vycházející z technologie původně určené pro výzkum klimatu a slanosti moří a oceánů. Již někdy po polovině 80. let totiž experimenty prováděné z letadel prokázaly, že mikrovlnné záření lze s úspěchem využít pomocí radiometrů pro studium vody v atmosféře i v mořích a oceánech. Vojenské experty ovšem nejvíce upoutala možnost sledovat touto technikou výskyt a pohyb ponorek pod vodou. Mezitím tým Grigorije Černijavského začal zkoumat možnost využití mikrovln při sledování atmosféry a oceánů nikoli už z letadel, ale z oběžné dráhy kolem Země. V prosinci 2001 vyzkoušeli na meteorologické družici Meteor-3M-1 mikrovlnný skenovací radiometr MTVZA (микроволновый сканирующий радиометр температурного и влажностного зондирования атмосферы), určený pro měření meteorologických údajů, jako jsou teplotní profil a obsah vlhkosti atmosféry, obsah vody v mracích, rychlost větru i radioaktivita. Družici a její aparaturu vyrobil Vědecko výzkumný institut elektromechaniky z Istry v Moskevské oblasti (VNIIEM – Всероссийский Научно-исследовательский институт электромеханики).

Na ukrajinské družici Sič-1M (Okean 01-9), vypuštěné 24. 12. 2004 a určené pro dálkový průzkum, byl instalován zdokonalený UHF radiometr s označením MTVZA-OK (многозональная аппаратура температурно-влажностного зондирования атмосферы и океана). Aparatura měla širší rozsah UHF a její součástí byly radiometry pracující ve viditelné oblasti spektra (KM-4VD), v infračervené oblasti spektra (KS-IK a KM-2IK) a v oblasti ultravysokých frekvencí (UVČ-radiometr).).

Všechny tyto experimenty opět s velkou pozorností sledovali vojáci.

Třetí variantou je současná aparatura BIK-GYa-1, která je výrazně zmenšená a především má nižší celkovou hmotnost do 160 kg a také nižší spotřebu elektrické energie kolem 220 W/den. Byla také nyní umístěna na družici Kanopus ST (Kosmos 2511).

Celková vzletová hmotnost družice Kanopus ST byla 350 kg, z toho 160 kg připadlo na aparaturu BIK-GYa-1.

Další plán vzletu a navedení obou družic na oběžnou dráhu předpokládal, že po oddělení druhého stupně se zažehne urychlovací blok Volga (třetí stupeň rakety) a navede užitečné zatížení na dráhu ve výšce 220 – 709 km se sklonem 98,17 stupně k rovníku. Po dosažení apogea oběžné dráhy, tedy jejího nejvyššího bodu, se měl motor bloku Volga znovu zažehnout a měl navést užitečné zatížení na polární dráhu ve výšce 701,5 km. Pak se měl blok oddělit a přibližně 10 hodin po startu se měl jako již nepotřebný pomocí svého motoru navést na dráhu sestupu do hustých vrstev atmosféry nad západní částí Tichého oceánu, aby se zamezilo vzniku dalšího kosmického odpadu.

Pátrač a koule

Sobotní start vyvolal značnou pozornost. Nejen proto, že šlo o teprve druhý start nosné rakety Sojuz-2.1v s novým urychlovacím stupněm Vega a že ho osobně řídil velitel Kosmických vojsk Ruské federace generálporučík Alexandr Golovko, ale především pro náklad, který raketa vynesla do kosmu. Byla jím družice Kanopus ST, jejíž úkoly, jak už to je u vojenských družic pravidlem, nebyly oficiálně oznámeny.

Experti však na základě dřívějších chtěných i nechtěně vyřčených poznámek a publikovaných údajů vyslovili přesvědčení, že družice Kanopus ST je v této vojenské verzi určena především pro vypátrání a sledování ponorek ve světových mořích a oceánech. Druhá menší družice KYuA 1 sférického tvaru byla pasivním objektem pro kalibraci pozemních vojenských radarů systému ruské protiraketové obrany.

Tak vypadal start rakety Sojuz-2.1:

Pozornost se ještě zvýšila, když ze soboty na neděli vyšlo najevo, že let probíhá nestandardně. Ruské ministerstvo obrany totiž nejprve v sobotu oznámilo (zprávu vydala agentura TASS v 15:21 SEČ), že obě družice, pracovně nazývané „objekt K“ a „objekt S“, se oddělily od třetího (urychlovacího) stupně Volga a na plánované oběžné dráze normálně pracují. Dostaly dokonce označení Kosmos 2511 a Kosmos 2512, jak je v Rusku pravidlem zejména při označování vojenských kosmických objektů. Kanopus ST jako Kosmos 2511 a KYuA 1 jako Kosmos 2512.

Ještě v sobotu ve večerních hodinách (18:20 SEČ) agentura TASS Novosti s odvoláním na zprávy z ruského ministerstva obrany uvedla, že v 15:17, tedy 8 minut po startu, se bez problémů oddělil první stupeň nosné rakety a poté se od neméně spolehlivě pracujícího druhého stupně oddělil bez problémů také urychlovací blok Volga (třetí stupeň). Ve zprávě se uvádělo, že během dalších dvou hodin urychlovací stupeň Volga dokončí navedení družic na jejich dráhy. Agentury TASS a RIA Novosti poté citovaly také další oficiální zprávu tiskové služby ruského ministerstva obrany, že v 18:00 SEČ urychlovací stupeň Volga úspěšně navedl obě družice na vypočtenou oběžnou dráhu.

Vztyčování rakety Sojuz-2.1v na rampu kosmodromu Pleseck

Vztyčování rakety Sojuz-2.1v na rampu kosmodromu Pleseck

Následovalo ještě jedno oficiální oznámení s odkazem opět na tiskovou službu ruského ministerstva obrany, že obě družice pracují normálně a jedna z nich je v telemetrické komunikaci s Hlavním kosmickým střediskem Titova, které řídí ruské vojenské kosmické lety. Druhá družice byla pasivní. U ní se rádiové spojení proto přirozeně nepředpokládalo, a tudíž neuvádělo.

Tradiční mlžení a mlčení

Vše se rázem změnilo v neděli. Nejprve se v 11:18 SEČ na stránkách RIA Novosti objevila krátká zpráva, že podle „jistého pracovníka z kosmického odvětví“ se na oběžné dráze objevily problémy, nikoli však s raketou, ale s jednou z vojenských družic. Nebylo upřesněno, se kterou z nich. A tisková služba ruského ministerstva obrany nic nekomentovala. O šest minut později byla informace upřesněna s tím, že technický problém spočívá v neoddělení družice Kanopus ST/Kosmos 2511 od urychlovacího stupně Volga, a že se proto připravuje řízený zánik družice i raketového bloku jejich navedením do horních vrstev atmosféry.

Kulový spolunáklad

Objekt tvaru koule o hmotnosti 15 kg s odražeči pro kalibraci pozemních radarů protiletadlové a protiraketové obrany firmy Almaz-Antey. Instalován byla na boku spojovacího adaptéru nesoucího hlavní družici Kanopus ST-1. Ve spodní části byl adaptér připojen na urychlovací stupeň Volga.

Podobného kulového tvaru byly také dva objekty SKRL-756 1 (Kosmos-2492) a SKRL-756 2 (Kosmos-2493) umístěné ve válcovitém adaptéru nesoucím studentskou technologickou družici Aist-1 1 (RS 41)při startu s raketou Sojuz-2.1 z kosmodromu Pleseck dne 28. 12. 2013.

Objekt KYuA 1 byl při nynějším jinak neúspěšném experimentu zdárně uvolněn k samostatnému letu po polární oběžné dráze a dostal označení Kosmos 2512.

V 16:41 SEČ se na stránkách agentury RIA Novosti objevila informace opět s odvoláním na nejmenovaného „pracovníka z kosmického odvětví“, že prý vzhledem k tomu, že nelze řídit a kontrolovat činnost bloku Volga a družice, je nevyhnutelný jejich zánik v hustých vrstvách atmosféry. A připojena byla opět poznámka, že tisková služba ruského ministerstva obrany stále nic nekomentuje a na svých oficiálních stránkách má původní sobotní zprávu o normálním průběhu letu a normální činnosti obou družic.

V prvních diskusích na internetu se objevily úvahy, že by mohlo jít o sabotáž. Utajované vojenské projekty bývají často impulzem ke zrodu všelijakých konspirativních teorií, zvláště když je s nimi spojeno „mlžení“, jakého se zjevně netakticky dopustila tisková služba ruského ministerstva obrany. A protože družice Kanopus ST byla navedena na polární dráhu procházející nad póly Země, a tedy nad každou oblastí planety, nechyběla ani úvaha, že cílem je Turecko. Byla však úsměvná už proto, že i průměrně sečtělý laik pochopí, že takto průhledně a především naivně žádné kosmické zbraně neútočí.

Pokud však v těch chvílích vůbec někdo takto uvažoval, pak v kruzích ruských vojenských vojsk musela naopak zavládnout silná nervozita, že by k pádu trosek družice a bloku Volga na území Turecka mohlo skutečně nechtěně dojít. V nepříjemně vypjaté mezinárodní situaci by ovšem taková událost mohla vést možná až k nedozírným následkům. O to nepochopitelnější proto bylo přetrvávající mlčení tiskové služby ruského ministerstva obrany, kdy veškeré ruskými agenturami publikované informace pocházely z „nejmenovaného informovaného zdroje“. Takto si otevřenost informací i s nejpřivřenějšíma očima lze představit jen těžko.

Neděle bez oficiálních informací

Již v neděli v podvečer (16:54 SEČ) uvedla RIA Novosti, že prý dokonce byla sestavena vyšetřovací komise, která má řešit problémy s jednou ze dvou družic vypuštěných 5. prosince, takže tím bylo naprosto jasné, že se stalo něco mimořádného. Podle dalších neoficiálních informací se družice Kanopus ST vinou selhání jednoho ze čtyř pyrotechnických zámků neoddělila od nového urychlovacího bloku Volga. Snaha napravit závadu dálkovým povelem byla marná. Údajně se nepodařilo navázat s družicí kontakt pro doručení záložního povelu.

Družice Kanopus ST

Družice Kanopus ST

Podle další neoficiální informace byl však systém předání povelů k oddělení družice a horní části spojovacího adaptéru na bloku Volga v pořádku, ale oddělení družice zamezil mechanický problém s jedním zámkem. Jde ovšem v podstatě jen o spekulace. Podle jiného zdroje z ruského kosmického odvětví jsou prý postupy navádění a oddělování družice vloženy do programu nastaveného před startem a nelze do něj zasahovat dálkovými příkazy z řídicího střediska.

Jiné informace naopak kriticky zmínily práci řídicího střediska, které prý neidentifikovalo problém včas, zcela nezodpovědně vyčkávalo, takže nakonec nebylo možné sjednat nápravu dálkovými povely, jimiž lze proces ovládat a měnit. Dokladem by prý mělo být ono podivné mlčení tiskové služby ruského ministerstva obrany, která prý vyčkávala, jak takový pokus dopadne, bude-li proveden. Ať už to bylo, jak bylo (a zda se detaily vůbec dozvíme, protože jde o vojenský projekt), v každém případě ve firmě Poljot v Omsku, v níž pyrotechnické zámky vyrobili, nejspíš té nedělní noci vůbec neusnuli a vstup do nového týdne měli velmi trpký.

Napjaté pondělí

V pondělí 7. prosince v 11:19 SEČ citovala agentura RIA Novosti opět „nejmenovaného odborníka z kosmického odvětví“, že už v neděli byl zažehnut motor bloku Volga tak, aby se blok spojený s neoddělenou družicí dostal na sestupovou dráhu, ale že „zatím je předčasné spočítat dráhu sestupu družice s urychlovacím blokem do hustých vrstev atmosféry a místo možného dopadu některých trosek“. Znovu nechyběla poznámka, že ministerstvo obrany situaci nekomentuje.

Agentura TASS ve stejný den uvedla s odvoláním rovněž na nejmenovaný zdroj z velitelství ruských leteckých a kosmických sil VKS, že mezirezortní komise na svém zasedání na kosmodromu Pleseck označila Kanopus ST jako „ztracenou družici“.

Přeprava rakety Sojuz-2.1v na startovní rampu. Ve spodní části (vpravo) je vidět tryska motoru NK-33.

Přeprava rakety Sojuz-2.1v na startovní rampu. Ve spodní části (vpravo) je vidět tryska motoru NK-33.

Problémy s oběma vojenskými družicemi pochopitelně neušly americkým vojenským sledovacím stanicím. Zjistily, že družice neoddělená od bloku Volga (pokud měla být zpráva RIA Novosti přesná) se dostala na téměř kruhovou polární dráhu ve výšce 685 – 694 km se sklonem k rovníku 98,178 stupně a s oběžnou dobou 98:55 min. Identifikovány byly tři objekty, třetí z nich se pohyboval po dráze ve výšce 208 – 681 km se sklonem dráhy 98,191 stupně a s oběžnou dobou 93:47 min.

Co dál?

Ruské ministerstvo obrany mlčí. Je však přirozené, že program sledování pohybu nejen vlastních, ale především protivníkových ponorek ve světových mořích a oceánech patří mezi priority, takže lze očekávat start další družice ze série Kanopus ST. Zájem armády dokládá také to, že víceúčelová družice pro sledování atmosféry a oceánů byla původně zařazena do ruského federálního civilního kosmického programu průzkumu atmosféry, moří a oceánů, ale pro nedostatek finančních prostředků se její start odkládal, dokud neprojevila zájem armáda. Náhle se běh událostí neobyčejně zrychlil.

Startovací plocha 43 na kosmodromu Pleseck na mapě Google Earth.  Nahoře je rampa č. 4 vlevo od ní rampa č. 3, přímo dolů od rampy č. 4 vedou koleje k hlavnímu montážnímu hangáru MIK.

Startovací plocha 43 na kosmodromu Pleseck na mapě Google Earth. Nahoře je rampa č. 4 vlevo od ní rampa č. 3, přímo dolů od rampy č. 4 vedou koleje k hlavnímu montážnímu hangáru MIK.

Přesné parametry se u vojenských zařízení neudávají. Proto jen z různých náznaků z dřívějších civilních zkoušek a z údajů společnosti NTTS Kosmonit, v níž citlivé radiometry vyvíjejí, lze poskládat mozaiku alespoň některých detailů. Palubní radiometr družice by mohl mít schopnost rozlišení od 12 do 160 km s možností skenovat pás 2 200 km zemského povrchu najednou. V dalším vybavení družice by mělo být také snímkovací zařízení schopné zaznamenat detaily od 30 do 50 m v pásu 1 000 km.

Ne vše se vždy podaří utajit. Například v dubnu 2010 sdělil Vladimír Boldyrev z výrobní a výzkumné společnosti NTTS Kosmonit redaktorům agentury RIA Novosti, že „aparatura družice Kanopus ST dokáže detekovat ponorky pod hladinou moří a oceánů“ a tím nepřímo naznačil, že družice bude součástí nového protiponorkového systému budovaného ruským ministerstvem obrany. Takové uřeknutí vojáci nesli zcela nepochybně se značnou nevlídností, protože sledování pohybu takto přesně identifikované družice po oběžné dráze umožňuje zajistit ponorkám ochranu před jejich odhalením. A Boldyrev už nic nezachránil, když začal vysvětlovat, že družice Kanopus-ST budou užitečné především pro civilní dálkový a meteorologický výzkum.

Přes názory některých expertů, že aparatura družice Kanopus ST není tak citlivá, aby umožnila naprosto spolehlivé sledování pohybu ponorek a především jejich rozeznávání, je nepochybné, že tyto družice umožní připravit přesnější a dokonalejší aparatury s vysokým rozlišením. Proto se na nynější neúspěšný experiment také soustředila tak značná pozornost.

Sojuz v podstatě jen jménem

Vynesení Kanopusu bylo druhým startem rakety Sojuz-2.1v. První se uskutečnil po několika odkladech 28. 10. 2013. Raketa byla koncipována jako nosič menších družic, který má nahradit konvertovanou raketu Rokot, a vyrábí ji CSKB Progress v Samaře.

Oproti osvědčenému a známému nosiči kategorie Sojuz (R-7) nemá verze Sojuz-2.1v nápadné čtyři boční urychlovací bloky obklopující hlavní stupeň a v prvním stupni je instalován pouze jeden kapalinový motor NK-33, původně zkonstruovaný pro lunární superraketu N-1 a vyvíjený a zkoušený v období 1968 – 1972. Motor NK-33 nahradil v raketě čtyři trysky motoru RD-108, užívaného v hlavním stupni rakety Sojuz (R-7). NK-33 se v modernizované verzi používá například také v amerických raketách Antares soukromé společnosti Orbital Science Corp. Ty mají nainstalovány dva tyto motory (označované jako AJ26-62), což je „amerikanizovaná“ verze NK-33 s upravenou elektronikou a řídicím systémem.

První motor NK-33 s výrobním číslem No. F115026M byl firmě Aerojet dopraven do USA 12. července 1995. Byl prověřen při řadě testů na zkušebním stavu firmy Aerojet, která také provedla úpravy v jeho řízení a elektronice.

Sečteno a podtrženo, název klame, protože Sojuz-2.1v nemá s původním Sojuzem, raketou vzešlou z legendární R-7 „Semjorky“, v podstatě nic společného. První stupeň má širší průměr, nese jiný motor, urychlovací blok (třetí stupeň) využívá k pohonu asymetrický dimetylhydrazin a oxid dusičitý. Jde o nikoli modernizovanou či jakkoli vylepšenou variantu rodiny předchozích raket, ale o zcela novou konstrukci.

Sobotní start rakety Sojuz-2.1v byl vlastně prvním startem s motorem typu NK-33 od loňské havárie rakety Antares s nákladní lodí Cygnus. Proto také až do vyřešení problému byla při nynějším letu náklaďáku Cygnus zvolena raketa Atlas V (používá ruské raketové motory RD-180) s tím, že Antares dostane upravenou modernizovanou verzi původního ruského motoru.

Jak již bylo uvedeno, motor NK-33 Kuzněcovovy konstrukční kanceláře byl původně vyroben pro lunární raketu N-1, která měla v 70. letech politicky ctižádostivému sovětskému kosmickému programu otevřít možnost vynášení rozměrných dílů velké orbitální stanice i meziplanetární lodi pro let kolem Venuše a Marsu, a měla také zajistit vybudování stálé základny na Měsíci. Nejen čtyři neúspěšné pokusy o start této mohutné rakety, ale také chaos v koncepci, či spíše v nekoncepci tehdejšího kosmického a raketového programu SSSR a problémy v chybném odhadu nutnosti obrovských finančních prostředků, vedly nakonec k ukončení všech plánů a k likvidaci superrakety N-1. Ve skladech zůstalo množství motorů NK-33. Ležely tam desetiletí. Byly až nyní využity v rusko-americké spolupráci pro rakety Antares a pro ruské rakety Sojuz-2.1v

Motorová část prvního stupně rakety Sojuz-2.1V uložená do stojanu IC-102 před transportem na zkušební stend ve Výzkumném a zkušebním centru raketového a kosmického průmyslu (SIC RCP) u města Peresvet severovýchodně od Moskvy. Kolem velké trysky motoru NK-33A jsou rozmístěny čtyři trysky řídicích a stabilizačních motorů RD0110R (Pramen: CSKB Progress).

Motorová část prvního stupně rakety Sojuz-2.1V uložená do stojanu IC-102 před transportem na zkušební stend ve Výzkumném a zkušebním centru raketového a kosmického průmyslu (SIC RCP) u města Peresvet severovýchodně od Moskvy. Kolem velké trysky motoru NK-33A jsou rozmístěny čtyři trysky řídicích a stabilizačních motorů RD0110R (Pramen: CSKB Progress).

Urychlovací blok Volga (141 KS nebo také 14S46) slouží jako poslední stupeň rakety Sojuz-2.1v a jeho úkolem je navádět užitečné zatížení o hmotnosti až 1 400 kg na určenou oběžnou dráhu do výšky až 1 500 km. Případně během navádění nákladu na konečnou oběžnou dráhu může uvolnit i více objektů na různé oběžné dráhy.

Po několika odkladech, vyvolaných problémy ve výrobním závode v Samaře, se začalo mluvit o prvním zkušebním startu rakety Sojuz-2.1v v únoru 2011, ale nový odklad byl oficiálně zdůvodněn tím, že není k dispozici potřebný náklad. Na Pařížském letecko-kosmickém salonu v červnu 2011 bylo zveřejněno, že první zkušební start rakety, od níž si Rusové slibovali úspěch v komerční oblasti při vynášení malých družic, se uskuteční v dubnu 2012. Etapa zkoušek měla být dokončena v roce 2014.

Problémy při testování upraveného motoru však vedly k dalším odkladům. V roce 2011 po nehodě motoru na zkušebním stavu na polygonu ukrytém v hustých lesích severně od Moskvy bylo jasné, že termín zkušebního startu se opět vzdaluje. V září 2012 byla sice už první raketa Sojuz-2.1v na rampě v Plesecku, ale šlo pouze o instalaci při čtyřdenních zkušebních prověrkách. Ke skutečnému zkušebnímu startu došlo proto až 28. prosince 2013.

Autor:




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.