V poslední době se DNA dostala do světových médií hned několikrát. V Británii se například uvažuje o odebírání vzorků "zlobivým školákům", u kterých podle expertů existuje zvýšená možnost, že v budoucnu spáchají trestný čin. Odebraná DNA by pak pomohla k jejich usvědčení. Připadá vám to jako vize z hodně ponuré sci-fi povídky? Možná, že se této praxe jednou dočkáme.
V USA pokračuje diskuse o odběru u vězňů, který je podle některých právních názorů nelegální. Ve Spojených státech také chystají důležitou změnu, která pomůže obětem znásilnění. Jedná se o nový způsob zajišťování důkazů, zejména pak DNA. Více v tomto článku.
V případech znásilnění se celosvětově předpokládá, že na jeden případ, o kterém se policie dozví, připadá až devět neoznámených (jde o takzvanou latenci). Zejména kvůli studu a strachu oběti často nejdou trestný čin oznámit hned. Šance zajistit důkazy vedoucí k pachateli po několika dnech je minimální. Na druhou stranu oběť, která chce navštívit po takové události zdravotnické zařízení, může mít strach, že bude nucena, aby šla ještě trestný čin oznámit i na policii atd.
Proto se v USA rozhodli, že se důkazy zajistí od oběti po ošetření vždy a bude jen na ní, zda se druhý den či za pár týdnů rozhodne trestný čin oznámit i na policii. V tom případě budou zajištěné důkazy použity k pátrání po pachateli, např. pro prohledání profilů v databázi DNA s cílem nalezení shodného profilu. Bez souhlasu oběti se tak dít nebude.
Zneužití? Stačí naštvaná milenka nebo milenec
Riziko samozřejmě existuje – zneužití. Pokud se "oběť" naštve na současného partnera, nechá stopy po pohlavním styku zajistit a pak se po roce rozhodne oznámit "znásilnění“ (nebo partnera tímto způsobem vydírat), dostává se do podstatně lepší situace než dnes.
V případech dokazování trestných činů po letech, kdy se jedná o tvrzení proti tvrzení, je dokazování velmi obtížné. Pokud však "oběť" bude mít ještě zajištěné vzorky, (u kterých se ale nedá prokázat, zda souvisí se znásilněním nebo dobrovolným pohlavním stykem), má důkaz navíc. Bohužel, pro některé soudce je DNA špičkovým důkazem, ale málokdo z nich se ptá, co skutečně prokazuje.
Stejně jako každý jiný důkaz, např. otisk prstu nebo stopa boty, dokazuje pouze to, že daná osoba na místě činu byla. Zda stopa vznikla skutečně při znásilnění, je nutné prokázat jinak. Na to jsou výsledky expertiz DNA krátké.
Stejně tak položit rovnítko mezi DNA profil osoby nalezený v podobě vypadlého vlasu na místě činu a skutečností, že osoba vraždila, je nesmysl. I když to tak ve většině případů může být.
Odebereme DNA všem?
Existuje několik postupů při odebírání vzorků pro určení DNA. Takzvaný plošný screening je operativní pátrání, kdy jsou vzorky odebírány relativně velkému množství vybraných osob, které by mohly mít s trestným činem něco společného.
Tato metoda se zpravidla využívá na relativně malém území (menší městečko apod.). Policie požádá dané osoby o poskytnutí vzorku DNA dobrovolně. V případě, že někdo odmítne, tak sice neexistuje možnost ho donutit, ale policie pak může předpokládat, že má pro toto odmítnutí nějaký důvod. Například se obává, že by jej DNA mohlo usvědčit.
Je pak na policii, zda ty, kteří odmítli, přinutí k odebrání například předložením jiných důkazů.
Plošné screeningy nejsou v kriminalistice ničím nové. Hodně populární jsou např. ve Velké Británii. A i u nás k něčemu podobnému již došlo. V případu vraždy třináctileté studentky v roce 2004. Vraždil tehdy její stejně starý spolužák. Policii na jeho stopu přivedl právě plošně odebraný vzorek DNA. Další podrobnější informace o případu naleznete v tomto článku.
Z historie jsou známy např. hromadné odběry otisků prstů (daktyloskopie). V roce 1948 v Blackburnu Peter Griffiths znásilnil a zavraždil čtyřletou holčičku. Byl dopaden pouze na základě jediné stopy nalezené na místě činu – otisků prstů.
Vzhledem k tomu, že nebyl nalezen v policejní databázi, úřady nařídily zajištění otisků od všech osob města. I zde však tlak veřejného mínění způsobil, že vzorky otisků prstů byly použity pouze k porovnání s tímto případem a poté bylo všech 46 000 daktyloskopických karet veřejně spáleno.
I z tohoto příběhu je zřejmé, že s odběrem vzorků DNA to nebude tak jednoduché. Vždy existuje jistá možnost zneužití a důležitou roli hraje také veřejnost, která se většinou staví proti.
Co na to zákon?
V konkrétních zemích je legislativa ohledně nakládání se vzorky různá. Většinou platí, že se takto odebrané DNA osob porovnávají pouze s daným případem, nikoliv tedy například s jinými neobjasněnými trestnými činy. Poté jsou vzorky zničeny.
Právní hledisko zajišťování je i v ČR složité. Policie tvrdí, že odebírat vzorky podezřelým může. Současný zákon připouští i překonání mírného odporu – při odběru se totiž nepoužívají jehly, ale vatový tampon, na který se zajistí stěr ústní sliznice.
Ombudsman však tvrdí opak – podle něj nelze podezřelým odebírat DNA bez jejich souhlasu. Obecně jsou ve světě databáze nějakým způsobem omezeny. Buď podle délky trestní sazby, kterou je možné za trestný čin nafasovat, nebo podle skupiny trestných činů (např. sexuální trestné činy, vraždy, ublížení na zdraví), nebo je možné odebírat DNA všem pachatelům.
Dostanete rakovinu. Nepojistíme vás
Diskuse o standardním odběru některých charakteristik (otisky prstů, DNA) při narození nebo při dosažení určitého věku nikoliv pro policejní účely, ale obecně identifikační (např. v souvislosti s nalezením mrtvoly neznámé totožnosti, teroristický útok apod.) nejsou v dnešní době na místě.
Ochránci práv se bojí zneužití. Ne vždy oprávněně. Například naměřená data z DNA pro policejní účely nejdou principiálně zneužít pro zjišťování predispozice vrozených chorob apod.
Existuje obava, že policií odebrané vzorky by se mohly dostat do soukromých rukou. Postiženého člověka by pak mohla například pojišťovna odmítnout pojistit, protože si z DNA zjistí, že má predispozice k rakovině, atd.
Tyto argumenty jsou podle některých odborníků zcela nesmyslné a svědčí o nepochopení, jak DNA v policejních laboratořích vůbec funguje. Policie totiž využívá pouze velmi malou část DNA (viz druhý sloupec). Analýza celé DNA by byla velmi zdlouhavá a finančně náročná.
Principiálně se ví, co které části DNA ovlivňují. V ostatních případech je to cílem výzkumů, ale nikoliv kriminalistických laboratoří. Složitost procesu však znemožňuje určovat tyto informace ve stovkách vzorků denně.
DNA při neštěstích a teroristických útocích
Již dnes jsme svědky vytváření a zajišťování biometrických charakteristik do cestovních pasů (od příštího roku např. otisk prstu). Praktický přínos lze očekávat pouze při překračování hranic – zrychlení odbavení a větší spolehlivost.
Pro běžné úkony (prokazování totožnosti na úřadě, v bance) toto ztrácí smysl, protože osoba bude "identifikována“ pouze podle fotografie.
DNA se však ukazuje jako jedna z velmi užitečných metod při identifikaci mrtvol v případech přírodních katastrof, teroristických útoků a podobně.
Teroristické útoky v Madridu ukázaly, že mít některou biometrickou charakteristiku větší části populace je bohužel více než žádoucí. Během 48 hodin se zde podařilo identifikovat přes 95 procent obětí. Když vezmeme v úvahu, že se jedná odborně o tzv. otevřený soubor populace (kdy identita osob není vůbec známa, na rozdíl např. od pádu letadla, kdy je možné na základě palubních vstupenek sestavit seznam pasažérů a jejich identita se v podstatě "jen potvrzuje“ a soubor osob je více či méně omezen) jedná se o neuvěřitelný výsledek v neuvěřitelně krátkém čase. Jak toho bylo dosaženo?
Ve Španělsku totiž žadatelé o řidičský průkaz poskytují kromě podpisu ještě otisk prstu. Ten zůstává na původní žádosti, nedostane se do policejní databáze (vzhledem k tomu, že se jedná o jeden prst z deseti, by to ani nemělo moc velký smysl) a může posloužit v podobných případech k identifikaci obětí.
Dalo by se očekávat, že si Evropská unie vezme z podobné zkušenosti příklad při sestavování pravidel pro nové pasy. Bohužel nikoliv. Po uplynutí reklamační lhůty je fyzická žádost s otiskem zničena a naskenovaný otisk prstu tak zůstává pouze v pase, kde je pro většinu uživatelů (kontrola totožnosti v bance, na úřadě) nepřístupný. V případě pádu letadla pak pas shoří s majitelem a k jeho identifikaci příliš nepomůže...
Ukázkovým příkladem je také identifikace obětí teroristických útoků na World Trade Center ze září 2001.
Z celkového počtu téměř tří tisíc obětí byla identifikována pouze jedna šestina vizuálně (postava, obličej, zvláštní znamení jako např. tetování a oblečení) příbuznými, podle nalezených osobních předmětů (kreditní karty, prsteny, řetízky) a porovnáním tělesných charakteristik s lékařskými záznamy. V těchto případech se totiž nalezlo celé tělo nebo jeho většina.
Ve více než 2 500 případech však došlo k menší nebo větší fragmentaci těl (celkově se nalezlo kolem 20 000 částí těl, některá těla byla roztrhána až na 200 kusů). Ve více než polovině těchto částí se DNA analýza úspěšně podařila. Celkově tak bylo pomocí DNA identifikováno asi 60 procent osob. Přesto se jednalo o mimořádný úkol.
Celkové množství sutin, které se během 18 měsíců odvezlo na třídění, přesáhlo 1,5 milionu tun. Veškerý materiál se rentgenoval a procházel ručním tříděním 300 techniků, kteří pracovali ve dvanácti hodinových směnách. Během třídění bylo nalezeno dalších 2 000 osobních věcí, které v některých případech pomohly identifikovat osoby. Celkové náklady na identifikaci osob přesáhly 950 milionů dolarů. Vzorky, u kterých metoda DNA selhala, byly zamrazeny a čekají v Kansasu na další pokrok v biologických metodách.
Více o pádu WTC naleznete v tomto článku.
DNA v boji proti justičním omylům
Ukázkovým příkladem, kde DNA pomáhá k nápravě justičních omylů, je případ Jamese Lee Woodarda.
Tento muž strávil ve vězení 27 let za znásilnění a vraždu, které se nedopustil. Byl odsouzen pouze na základě dvou svědectví. Jedna svědkyně svou výpověď později odvolala a druhý svědek tu svou označil za nepřesnou. Přesto strávil Woodard ve vězení půlku života. Na svobodu jej dostala až analýza DNA, která prokázala jeho nevinu. Podrobnější informace o případu naleznete na iDNES.cz v tomto článku.
Jedná se o jeden ze stovky případů, kdy osoba byla obviněna na základě jiných důkazů (neurčitá svědectví (středně vysoký černoch), nedostatečné kriminalistické důkazy – krevní skupina A, pachatel taky A, dva: nezávislé důkazy a doživotí...)
DNA jako kšeft
O DNA mají pochopitelně zájem kromě policie i komerční laboratoře. Jedná se totiž o obor s velkým potenciálem. A to nejen v oblasti "detektivních expertiz“, ale i zjišťování dalších vlastností, např. předpovídání zdravotního stavu. Navíc, když je zákazník ochoten platit...
Soukromé DNA laboratoře se věnují více oblastem. První je asi nejvíce podobná policejní činnosti – jedná se o tzv. forenzní expertizy. Soukromá laboratoř v podstatě provede stejnou analýzu jako policie, např. na žádost obhájce obviněného. Zkoumaným materiálem může být jak stopa, tak i srovnávací materiál podezřelého. Ceny se pohybují v řádu tisíců korun.
Druhou částí je určování otcovství. Zde se porovnává DNA dítěte s DNA otce. Opět se principiálně jedná o velmi podobnou činnost jako v policejní laboratoři. Ceny za analýzu dvou vzorků (otec - dítě) se pohybují v řádu pěti až deseti tisíc.
Poslední kategorií z oblasti "detektivních činností“ se jedná o tzv. testování nevěry, kdy si partneři tajně zajišťují spodní prádlo, aby byla za 15 000 Kč provedena analýza DNA spermatu... Naštěstí soukromé laboratoře nemají pro tyto účely přístup do policejních databází DNA, pomocí nichž by určitě rády ještě klientům oznámily jméno další osoby...
Ve všech předchozích případech bychom nalezli podobný princip jako u kriminalistické analýzy. Existují však i složitější expertizy sledující jinou část DNA, než zkoumá policie.
Kdy umřu?
Některé společnosti se specializující na tzv. genetické zjišťování rodokmenu. Jak to funguje?
Díky DNA a zákonům dědičnosti je možné studovat rod jak po mateřské, tak otcovské linii. Tzv. mitochondriální DNA (která je mnohem kratší, ale zas je jí v organismu mnohem více) se dědí pouze po mateřské linii, Y-chromozom je pak část DNA (v jádře), která se dědí pouze po paternální linii, tj. z otce na syna. Na Y-chromozom se pak můžeme dívat jako na naše příjmení. I v naší republice již existují databáze, kde osoby mohou vyhledávat na základě svých výsledků svoje předky.
A tak i k nám dorazila novinka - genetické poradenství. Někteří lidé rádi zaplatí za to, když jim někdo předpoví budoucnost jejich zdraví. Odborníci sice pochybují o hodnotě takových výsledků, protože se jedná o ideální produkt z pohledu laboratoře (nikoliv v reálu). Zákazník však zaplatí a výsledek prakticky nelze reklamovat.
Když mi někdo určí, že mám predispozice ke konkrétnímu druhu nemoci a doporučí mi, abych změnil stravovací návyky, za což mu zaplatím tisíce až desetitisíce, pak i když se budu jeho radami sebevíce řídit, stejně mi negarantují stoprocentně, že nemoc nedostanu.
Více se o DNA byznysu v Česku dozvíte na iDNES.cz v tomto článku.
S aplikací podobných testů lze očekávat velké diskuse. Nejde o to, když si člověk sám zaplatí testy a s výsledky si pracuje podle svého uvážení. Půjde o případy, kdy bude do testování nucen, např. zaměstnavatelem nebo pojišťovnou. V případech, kdy si chce jednotlivec pojistit zdraví na vyšší částku, vyžadují se obvykle zdravotní prohlídky.
Pokud by si však pojišťovna vynutila i kompletní genetické testování a odmítala by pak klienty, kteří mají statisticky větší predispozice k určitým chorobám, pojistit... Navíc pro pojišťovny by se ekonomická výhodnost takového "pojištění“ stále zlepšovala.
Pojišťování je založeno na statistickém výpočtu, podle nějž je nastaveno. Tisíce lidí platí a nic se jim nestane, jeden onemocní, pojišťovna zaplatí takovou částku, aby jí zbylo na přiměřený zisk. Pokud ale bude pojišťovat pouze ty, kteří nikdy danou nemocí neonemocní, bude to pro ni pochopitelně mnohem výhodnější.
Ale kdo se bude na něco takového pojišťovat – ten, kdo k nemoci má predispozice, by chtěl, ale bude odmítnut, ten, kdo se podle kritérií pojišťovny pojistit může, nemá motivaci. Má totiž v rukou výsledky, že danou nemocí s největší pravděpodobností neonemocní...
Stejné je to v případech testování DNA u zaměstnanců. Britská poradní komise doporučila zákaz testování zaměstnanců obecně, na druhou stranu se vyjádřila poměrně vlažně k testování "ve veřejném zájmu“ (zjištění predispozice infarktu u pilota dopravního letadla). V USA je již po vojenských letcích test na konkrétní nemoci vyžadován.
Úspěšnost DNA
Odběry biologických materiálů (zpravidla slin nebo krve) vzbuzují emotivní diskuse ve většině zemí. Je zbytečné porovnávat absolutní velikosti databází DNA, protože je důležité zhodnotit i počet obyvatel. Jak si jednotlivé země vedou?
V současné době v absolutních i relativních číslech vede Velká Británie. Jedná se o zemi, která světu DNA dala – alespoň co se jejích kriminalistických aplikací týče. Byl to jistý Alec Jeffreys, který přišel s metodou DNA analýzy, jež byla poprvé použita k vyvinění neoprávněně odsouzené osoby.
Úspěšnost použití DNA v Anglii prezentovaná policií působí jak vytržená z reklamního letáku na DNA. Posuďte sami: každý měsíc je v Anglii propojeno 15 podezřelých osob s vraždami, 45 v případech znásilnění a 2 000 u nejrůznější majetkové trestné činnosti, jako jsou krádeže, vloupání do aut a podobně.
Dále policie tvrdí, že díky DNA objasněnost stoupla z 23 na 43 procent. Za celou dobu existence (od roku 1994) došlo k zjištění více než 600 tisíc shod mezi pachatelem a místem činu a dále pak přes padesát tisíc shod mezi dvěma místy činu. Přírůstek profilů v databázi činí téměř jeden milion ročně. Je ale skutečnost tak ideální? Nebo to již zavání scénářem typu "Big Brother“?
Odpůrci namítají, že téměř 200 000 osob dosud nebylo z ničeho obviněno, prostě jim byla DNA sebrána a založena do databáze. Navíc zdůrazňují, že 23 procent profilů tvoří osoby mladší než osmnáct let (tak vysoké číslo je způsobeno také tím, že v Anglii je míra trestní odpovědnosti mnohem nižší než u nás). Také se mluví o tom, zda se všichni dostávají do databáze stejně, tj. zda není např. rasově selektivní. Podle statistik je v databázi téměř 40 procent černochů a 13 procent Asijců. Jedná se o stejné relativní zastoupení jako v populaci Velké Británie?
Navíc se objevují názory, které jsou v jiných zemích nepředstavitelné. Podle Guardienu se policejní experti snaží, aby bylo možné zajistit vzorky profilů DNA dětí, které ve škole vykazují "známky chování, které naznačuje, že by v budoucnu spáchaly trestný čin“. U nás se v současné době vede diskuse o legálním - nelegálním odběru vzorků DNA vězňům, dočkáme se však během několika let podobného přístupu jako v Británii?
Jak se odebírá a analyzuje DNAAnalýza DNA v kriminalistice i ve zdravotnictví
Kriminalistika může využívat DNA, protože každá osoba má DNA různou (kromě jednovaječných dvojčat), DNA se v průběhu života nemění a u daného jedince je stejná ve všech druzích materiálu. Pro kriminalistiku je i podstatné, že pokud není vystavena extrémním teplotám nebo biologický vzorek není nevhodně zabalen (např. vlhký vzorek uzavřen do plastového sáčku, kde dochází k růstu plísní), tak může být uchována poměrně dlouhou dobu. Příkladem dobře uchovaného vzorku může být skvrna od semene bývalého prezidenta Billa Clintona na modrých šatech Moniky Lewinské... DNA je příliš dlouhá, aby se dala analyzovat celá. Proto jsou vybrány určité úseky, které se analyzují. DNA se obecně dělí na tzv. kódující a nekódující části. Kódující nese informace o tom, jak budeme vypadat, predispozice k nemocím a další. Smysl nekódující části zatím není zcela zřejmý. Důležité však je, že se zde nacházejí variace, které umožňují spolehlivě odlišit osoby mezi sebou. Ukázka jednotlivých variací. Na konkrétním místě DNA má každé opakování adenin-adenin-thymin-guanin. Lišíme se tím, kolikrát se tato sekvence opakuje. Pro kriminalistiku je důležité zjistit počet opakování. Pouze analýza jednoho místa by však nepřinesla dostatečný výsledek. V tomto případě by se podařilo rozdělit všechny osoby podle počtu opakování do 7 skupin. Proto se najde jiný úsek, kde se opakuje jiná sekvence a ten se "změří“. Takto se postup opakuje. Kriminalistika nejčastěji využívá cca 13 až 16 úseků. Nesouvisí s žádnými vlastnostmi osoby, pouze jeden určuje pohlaví. Jinak se v podstatě jedná o čísla bez souvislostí.
DNA je uložena v jádře buněk. Její množství je obrovské, jedná se o stovky trilionů. Je charakteristická svojí vysoce uspořádanou strukturou a obrovským poměrem délky k průměru. Pokud by se DNA z jedné buňky rozvinula (vytváří totiž další organizované struktury), pak by měřila skoro dva metry.
V jádře je DNA uložena na chromozomech. Po rozpletení bychom objevili strukturu na obrázku výše – dvojitou šroubovici, která se skládá ze základních bází. Foto: U.S. Department of Energy Genome Programs. Kriminalistické zkoumání začíná zajištěním stopy. Stop se nikdo nesmí dotýkat, nežádoucí je např. kýchnutí apod. Jakákoliv kontaminace cizím vzorkem způsobí složitou interpretaci výsledků.
Zajišťování biologických stop na místě činu. V dnešní době se preferují sterilní obleky, doplněné rouškou, brýlemi a rukavicemi. Používají se sterilní nástroje a vatové tampony. Proces zkoumání v laboratoři Celý postup je zobrazen na následujícím obrázku.
V praxi je třeba biologickou stopu po zajištění mechanicky oddělit od nosiče. K tomu se použije např. setření pomocí vatového tamponu nebo se vystřihne část oděvu s krevní stopou. V další fázi se vzorek vyčistí – dojde k odstranění pevných nečistot, hlíny, vláken z oděvu a podobně. Aby byla DNA přístupná, je třeba rozrušit buněčné membrány. DNA je totiž schována v jádře. Poté se provádí tzv. amplifikace. Dochází k tomu, že DNA díky své schopnosti sama sebe replikovat se "namnoží“. Jedná se v podstatě o jediný kriminalistický obor, kdy si z malého množství stopy vytvoříme větší v dokonalé kopii. Zde je opět nutné zdůraznit nutnost práce ve sterilním prostředí. Pokud se DNA kontaminuje cizí DNA, ta se také namnoží a výsledkem je směs, která je po analýze velmi komplikovaná na interpretaci.
Následně se DNA fragmenty separují podle velikosti pomocí elektroforézy. Jedná se o metodu, která dělí vzorky podle poměru velikosti ku náboji. Tento proces může probíhat na desce (dříve používané) nebo v tenké kapiláře.
Dřívější metoda využívala desek, na kterých se separovala DNA. Foto: U.S. Customs and Border Protection.
Výsledkem DNA analýzy je tzv. DNA profil. Ukázkou takového profilu může být tato tabulka.
Porovnáním dat je možné zjistit, ve kterých případech je profil shodný. Je to v těch kolonkách, kdy v jednom sloupci jsou údaje shodné. V některých případech se však nemusejí vzorky shodovat (některá "čísla“ se nepodaří naměřit) – to tehdy, kdy dojde k částečné degradaci vzorku, např. působením tepla nebo plísní. |
