Hvězda U Camelopardalis na snímku Hubbleova teleskopu

Hvězda U Camelopardalis na snímku Hubbleova teleskopu | foto: NASA

Hubbleův teleskop zachytil „pokašlávající hvězdu“ na sklonku života

  • 70
Nepříliš nadějné vyhlídky má před sebou hvězda U Camelopardalis, kterou se nedávno podařilo zachytit Hubbleovu teleskopu. Ojediněle podrobný snímek ukazuje, že hvězda před sebou má jenom pár set let života.

Hubbleův teleskop má před sebou patrně poslední dva roky života. Ze svého vyvýšeného místa nad rušivou zemskou atmosférou ale stále pořizuje úžasné a vědecky relevantní snímky.

Jeden z těch nejúžasnějších z poslední doby zachycuje hvězdu U Camelopardalis ve vzdálenosti 1 500 světelných roků od Země. "Jedná se o poměrně vzácný typ tzv. uhlíkové hvězdy v souhvězdí Žirafy na severní obloze," říká astronom Vladimír Karas z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.

Hvězda patří do kategorie červených obrů, tedy rozměrově velmi velkých hvězd. A má také neobvyklé chemické složení: v atmosféře má více uhlíku než kyslíku. Právě to z ní dělá "uhlíkovou hvězdu" a je to typické pro masivní hvězdy v pokročilém vývojovém stadiu.

Snímek jiné uhlíkové hvězdy, IRC+10216, také známé jako CW Leonis, z Herschelova infračerveného teleskopu. I na něm je, ovšem nezřetelně, vidět obálka materiálu šířícího se od hvězdy.

Jak hvězdy stárnou, mění se v průběhu miliard let jejich složení. Během termonukleárních reakcí, díky kterým hvězda svítí, se v nitru vodík přeměňuje na těžší prvky. Z těchto dějů pocházejí všechny prvky ve vesmíru těžší než vodík (ten vznikl v rané etapě vzniku vesmíru, jakmile vznikly částice). 

Pro nás je to dobře, pro hvězdy ne. Vznik těchto elementů vede ke změnám, které vedou k narušení předchozího stabilního stavu uvnitř hvězd. "Nastartují se reakce těžších prvků, například helia, které vznikly během předchozího vývoje, přičemž intenzita těchto reakcí poměrně prudce kolísá," říká Vladimír Karas. Hvězda přestává být stálicí a rychle se mění. Výrazné změny probíhají na astronomicky krátké časové škále jen několika tisíc let.

"Hvězda U Camelopardalis tak v těchto z astronomického hlediska krátkých intervalech jakoby pokašlává a odfukuje obálku řídkých plynů své svrchní atmosféry," přirovnává Vladimír Karas. Do všech směrů se šíří ohromná bublina tvořená samotnou hmotou hvězdy, která se tak postupně sama zmenšuje. Dnes už je obálka mnohonásobně větší než samotná hvězda. Ta by mimochodem podle NASA představovala jen jeden jediný bod někde ve středu snímku, ale pro teleskop byla příliš jasná, takže ji nerozeznáte.

Neobyčejně ostrý záběr umožňuje astronomům studovat komplikovanou strukturu formovanou procesy ve hvězdném větru vycházejícím z této umírající hvězdy. V nebeských poměrech jim na to nezbývá mnoho času. Podle výpočtů zbývá sotva několik set let, než dojde k definitivnímu kolapsu a zániku této hvězdy.