Do pátku pětadvacátého dubna 1986 se svět probudil jakoby nic. Běžný den začal i ve čtyřicetitisícové Pripjati, sto dvacet kilometrů severně od ukrajinského hlavního města Kyjeva. Dospělí vstali a chystali se do práce, děti se vydaly do školy – tak jako už tolikrát předtím. Většina místních pracovala v jaderné elektrárně Černobyl.
Stála tu už od roku 1978. Na dohled od města se tyčily čtyři mohutné budovy elektrárenských bloků, z každého z nich teklo do sítě tisíc megawattů energie. Na dalších dvou blocích v té době probíhaly stavební práce.
Běžný pracovní den začal i pro operátorskou směnu čtvrtého bloku elektrárny. Ten den je čekal rutinní úkon. Kvůli plánované opravě měli odstavit reaktor z plného výkonu. Této příležitosti ale chtěli využít ještě k vyzkoušení jedné věci – jestli po uzavření přívodu páry z reaktoru k turbínám vydrží dobíhající generátor napájet po nějakou dobu čerpadla havarijního chlazení. Pokud by byl pokus úspěšný, poznatek by přispěl ke zvýšení bezpečnosti zařízení. Paradoxně to všechno nakonec skončilo úplně opačně…
Chátrající sarkofág zakrývá zdemolovaný reaktor. Foto: Profimedia
V jednu hodinu operátoři přistoupili ke snížení výkonu reaktoru na polovinu. Protože se chystali na plánovaný pokus, odpojili také automatiku havarijního chlazení reaktoru – to aby se náhodou nespustilo předčasně a neznehodnotilo výsledky experimentu.
Předpisy? Na co?
Chvíli na to v centrále zazvonil telefon. „Tady dispečink, Kyjev. Máme v síti málo proudu, potřebujeme víc šťávy. Zastavte prozatím odpojování reaktoru,“ ozval se drsný hlas ze sluchátka. Operátoři museli poslechnout, co jim také zbývalo. Reaktor běžel dál a nikoho moc nezajímalo, že havarijní chlazení zůstalo odpojené. Proč také – nic se nemůže stát, stroje jsou přece spolehlivé, solidní ruská výroba, ne?
Večer se směny střídají. Chodit na noční je pěkná otrava. Není divu, že leckdo před šichtou zajde na skleničku s přáteli, kteří už jsou z práce dávno doma. Vlastně skoro každý. „Víš, kdy má slečna mezi nohama rubl?“ Ptá se jeden operátor druhého a potutelně se usmívá. „Když jedno vejce stojí padesát kopějek,“ odpovídá si sám a směje se hlubokým, opileckým chechotem. V podobně povznesené náladě jsou dnes ve směně všichni. Smějí se oplzlým vtipům a říkají si, že dnes by to mohlo být v práci docela zajímavé. Ani nevědí, jak blízko pravdě jsou...
Poznámka:Na problémy s alkoholem v jaderné elektrárně Černobyl upozorňují již dobové materiály zveřejněné mimo jiné na konferenci 20 let po Černobylu, pořádané 5. dubna 2006 v Praze.
V jedenáct večer snižování výkonu pokračuje. Povznesená nálada na pracovišti trvá. Jeden z operátorů si snad ani nevšimne, že jeho chybou poklesl výkon reaktoru téměř na minimum a štěpná reakce se prakticky zastavila. Reaktor v takovém stavu nesmí být provozován a měl by být okamžitě odstaven. Operátoři si ale očividně věří – dnes se přece nemůže nic stát! Blokují protihavarijní ochranu prvního stupně, která by reaktor vypla, a chtějí v experimentu pokračovat. I nadále nechávají stroj běžet v nestabilním pásmu.
Lidé, kteří byli nahnáni na střechu třetího reaktoru odklízejí zamořené trosky. Desítky jich již zemřely na následky ozáření. Foto: Profimedia
Při tak nízkém výkonu ale automatika reaktoru reguluje sama sebe. Aby reakce úplně nevyhasla, vytahuje z nitra reaktorové nádoby řídící tyče, sloužící ke zpomalování štěpení.
Hodinu po půlnoci si nechávají operátoři vyjet z počítače diagnostiku reaktoru. Zjišťují, že uvnitř je jen šest až osm z předepsaného počtu třiceti regulačních tyčí. Ale kdo by hleděl na předpisy? Operátoři jsou přece pracovití jako stachanovci. Pokus uskuteční podle plánu bez ohledu na obtíže.
Ba právě naopak – udělají to, jak jim říkají v televizi. Pětiletku splní už za dva roky! Co udělat experiment rovnou nadvakrát, aby nás tam nahoře pochválili... Šéf směny má asi zálusk na prémie. Nařídí obejít už třetí automatický bezpečnostní prvek. Po uzavření přívodu páry na turbínu automatika okamžitě vypne reaktor. Jenže co když první pokus nevyjde? Lepší bude automatiku vypnout a nechat reaktor běžet, aby se případně dal celý experiment opakovat.
Splašený reaktor
Je 1:23 ráno šestadvacátého dubna. Pokus právě začíná. Přívod páry z reaktoru na turbíny je odpojen. Čerpadlům náhle chybí energie, aby udržela vodu v reaktoru v cirkulaci. Prudce stoupá teplota, vyvíjí se obrovské množství páry.
O pár desítek sekund později si operátoři uvědomují své chyby. Ve velíně je náhle plno křiku a hluku. Inženýři chtějí spustit zpátky do reaktoru řídící tyče. Je jich tam dvě stě jedenáct. Jenže jsou po předchozím běhu stroje na nízkém výkonu skoro všechny vytažené. Nyní se začínají pomalu vydávat směrem dovnitř. Jde jen o pár sekund, ale operátorům to připadá jako celá věčnost. Vědí, co se může stát. Reaktor typu RBMK, kterým je jejich elektrárna osazená, má takzvaný kladný dutinový teplotní koeficient reaktivity. Čím víc je v něm horké páry, tím rychleji se rozbíhá štěpná reakce. Tak se zvyšuje teplota a opět přibývá páry. Jakmile se koloběh jednou rozjede, není možné jej zastavit.
Najednou se ozvou duté rány. Tyče sestupující do reaktoru se o něco zasekly. Panenkomarjá, zachraň nás!
Žhavější než tisíc sluncí
Už několik sekund po začátku pokusu je jádro reaktoru rozžhavené tak, že se začíná rozpínat. Proto tyče nedosedly až na dno. Přesto se v tu chvíli nejspíš štěpná reakce zastavila. Ale tím to všechno neskončilo.
V 01:24 otřásly elektrárnou těsně po sobě dva silné výbuchy. Nikdo přesně neví, co se stalo. Dnes víme, že výbuchy byly tak silné, že vymrštily trosky budovy čtvrtého bloku až kilometr do výšky. Betonový kryt reaktoru, vážící dva tisíce tun se nadzvedl jako pírko do vzduchu a otočil se do kolmé polohy.
Mdlá nouzová světla osvětlují apokalyptickou scénu. Ve střeše reaktorové haly je obrovská díra. Všude okolo létají malé kousky rozžhavené hmoty – to jsou hořící částečky grafitu a radioaktivního uranu. Elektrárna hoří a do okolí se šíří silná radioaktivita.
Hasiči z posádky elektrárny nasazují své životy při lokalizování a hašení požáru. Nevědí o tom, že právě absorbují ohromné dávky záření. Někteří z nich dostanou až 13 sievertů (Sv). V několika málo hodinách tak obdrží dávku třinácttisíckrát větší, než povoluje Evropská unie v okolí jaderných elektráren za jeden rok (1 milisievert, tedy 0, 001 sievertu).
Ve dvě hodiny dvacet po půlnoci hasiči požár lokalizují a v pět ráno jej konečně uhasí. Na místě jich zasahuje okolo šesti set. Třicet čtyři z nich v nejbližších hodinách zemře na akutní syndrom z ozáření.
Zjistili to Švédové
Sovětům se nechce o nehodě v Černobylu vůbec hovořit. V oblasti elektrárny nefouká téměř žádný vítr a komunističtí představitelé věří, že na Západě se o ničem nedozví. Nepočítají však s tím, že síla výbuchu vynesla radioaktivní látky až do kilometrové výše. A tam už vane vítr z jihovýchodu rychlostí cca 8 až 10 metrů za vteřinu. Z toho vyplývají hlavní směry šíření radioaktivního mraku – na západ a na sever.
Další den ráno začíná směna v jaderné elektrárně Forsmark ve Švédsku. Jeden ze zaměstnanců se musí vrátit do šatny přes dvůr a když se obrací zpátky, spustí poplach – radiace. Kontrola zjistí, že si ji s sebou přinesl zvenku na podrážkách bot. Musí jít tedy o radioaktivní spad. Švédské ministerstvo zahraničí vznáší dotaz na sovětskou ambasádu, ta však cokoli popírá. Jenže Západ má k dispozici i záběry amerických družic – a Černobyl je rychle odhalen jako místo katastrofy.
Generál Nikolaj Tarakanov rozdává spolupracovníkům osvědčení o pomoci při likvidaci následků havárie. V září 1986 byl vedením pověřen odklizením radioaktivních trosek do 12 dnů, které zbývaly do návštěvy tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačeva. Generál žádal odložení termínu s ohledem na ohrožení životů několika stovek pracovníků. Rozkaz však zněl jasně... Foto: Profimedia
Vedle hořící haly si ale ještě je potřeba v elektrárně poradit s požárem uvnitř reaktoru. Uvnitř hoří čtvrtina grafitových bloků. Při tom se vyvíjí teplota až 5000 °C a okolí reaktoru se taví. Hasiči se nejprve snaží jádro reaktoru chladit vodou, ale to při tak vysokých teplotách nemá smysl. Proto je povoláno třicet armádních vrtulníků. Ty v průběhu osmi dnů zasypávají reaktor 5000 tunami písku, hlíny a olova.
V poslední fázi je pro chlazení reaktoru použit tekutý dusík. Tak se daří snížit teplotu v aktivní zóně do osmého května na 300 °C. Už přibližně 6. května je zastaven únik radioaktivity.
Evakuace: Bez řečí a beze všeho
O nehodě toho příliš nevědí ani obyvatelé Pripjati. Něco se mezi nimi šušká o havárii v Černobylu, lidé sledují hemžení vrtulníků okolo elektrárny, doktoři prý rozdávají jódové tablety. Ale žádná organizovaná akce se nekoná. Až v sobotu sedmadvacátého dubna, pětatřicet hodin po katastrofě, do města najede kolona autobusů. Armáda tvrdě organizuje evakuaci, lidé mají strach a bez reptání se podvolují. Opouštějí své domovy a s sebou si mohou vzít jen to nejnutnější.
Město Pripjať dnes. Město duchů... Foto: Profimedia
V následujících dnech jsou vyklízeny další města a obce. Do pátého května musí z třicetikilometrové zóny okolo elektrárny odejít sto třicet tisíc lidí. Všichni už tuší, že za jejich humny se stala zatím nejhorší jaderná katastrofa v dějinách...
