Ani chvilku navíc po dopadu planetky před cca 66 miliony lety nedostali...

Ani chvilku navíc po dopadu planetky před cca 66 miliony lety nedostali dinosauři podle nově zpřesněného určení okamžiku jejich vyhynutí. | foto: Profimedia.cz

O kolik dinosauři přežili vlastní smrt? Záhadný rozpor je vyřešený

  • 87
Nové výsledky zřejmě rozptýlily nejistotu ohledně datování dopadu planetky do oblasti dnešního Mexika na konci druhohor. Vyvrací často opakované starší tvrzení, že dinosauři tuto událost mohli přežít až o stovky tisíc let.

Vědci říkají každou chvíli něco jiného. Jejich "vyprávění" se mění podle toho, jak se mění důkazy. I když tedy každé dítě ví, že dinosaury vyhladil z povrchu Země dopad planetky z kosmu, odborníci na minulost Země jen vědí, že taková představa vypadá velmi věrohodně.

Ale ne všechno na ní hraje. Největší potíže byly s určením času (určení místa je jasné, existenci mexického kráteru Chicxulub nikdo příliš nezpochybňuje). Podle některých starších prací (například této) bylo spíše pravděpodobné, že vyhynutí dinosaurů předcházelo dopadu meteoritu až o několik set tisíc let.

Když si však opravíme doslova "chybu v měření", planetka bude jako "zabiják dinosaurů" rehabilitována, tvrdí nová studie zveřejněná tento týden v časopise Science (dostupná zde). Jen nebyla zřejmě sama.

Drobně kulovité částečky (sferule), které vytvořilo teplo při nárazu meteoritu na dnešním Yukatánu. Náraz je vymrštil daleko od místa události a člověk je nalezl na dnešních Havajských ostrovech.

Kráter Chicxubul na mapě, která zobrazuje drobné anomálie v zemské gravitaci, potažmo pak rozložení hmoty na povrchu. Na jiných snímcích je v podstatě neviditelný. Bílé tečky vyznačují polohu cenotů, tedy typických závrtů v místním vápenci.

Když každé hodiny měří jinak

Důkazy o dopadu vesmírného tělesa na území dnešního Mexika na konci křídy před 66 miliony let máme přesvědčivé, především v podobě vrstvičky usazenin s vysokým množstvím kosmického iridia. Našla se po celém světě, navíc se její mocnost snižuje se vzdáleností od Mexika. O tom, že ke srážce došlo, tedy dnes těžko pochybovat. Potíž je ovšem s určením jejího přesného okamžiku.

K určení stáří hornin se používá metoda měření rozpadu některých prvků. Nestálé (tj. radioaktivní) prvky se přirozeně rozpadají v podstatě stejným tempem (za specifických okolností lze rychlost rozpadu ovlivnit) na jiné prvky. Podle toho, kolik prvku v původním vzorku zbývá, můžeme tedy víceméně přesně určit, jak dlouho na daném místě leží.

Princip je to prostý, ale praxe je poněkud komplikovanější. Je těžké najít nenarušený vzorek, u kterého lze určit, kolik radioaktivního prvku obsahoval na začátku a zda nebyly nějaké pozůstatky jaderných změn odstraněny třeba vodou či jinými vlivy.

Geologové ovšem nakonec našli vhodné "metry". Používají k datování například sopečné horniny, ve kterých se při ohřátí na vyšší teploty (od 700°C) vytvoří uzavřené krystalky zirkonu, které po vychladnutí nepřijmou nový materiál. Fungují jako "časové kapsle", či chcete-li nastartované stopky. Pak se měří množství olova vzniklého rozpadem stopových množství uranu v těchto krystalech.

Takzvané rozhraní K-T (křída - terciér), tedy geologická hranice mezi druhohorní a třetihorní érou, na snímku z amerického Colorada. Je dobře viditelné díky tmavé až černé tenké vrstvě s vysokou koncentrací jinak vzácného prvku iridia. Na smínku je ještě zdůrazněna bílou úsečkou.

Najdou se i další vhodné metody, které se dnes obvykle používají současně, aby se podařilo získat co nejvíce informací.

Potíž byla v tom, že tyto různé metody se spolu ne vždy shodují. Jedna z metod měření radioaktivního rozpadu (rozpad izotopů draslíku na argon) dávala například menší výsledky než měření rozpadu uranu. Nebylo to o mnoho, zhruba o procento. Ale například u katastrofy na konci křídy takto vznikla mezera půl milionu let, do které se pohodlně vešla celá řada velkých otazníků.

Pokrok nezastavíš

Odborníci neustále pracují na způsobech, jak datování vylepšit a podobné neshody odstranit. V posledních letech se to podařilo mimo jiné právě i u metod používaných k určování stáří důkazů z dob dinosaurů (odborný článek ilustrující debatu je dostupný zde).

Paul Renne z univerzity v Berkeley s kolegy v novém čísle časopisu Science pečlivě použil nové metody na různé geologické stopy spojované s vyhynutím dinosaurů, od hornin vzniklých při dopadu po materiál nalezený ve vrstvách s posledními dinosauřími kostmi.

Dekkánské výlevy východně od Bombaje. Geologové je označují jako "trapy", což je původně švédský výraz pro "schody". Výraz popisuje charakteristický tvar místních kopců, který je patrný i z obrázku.

Tým dospěl k závěru, že všechny tyto "hodiny" ukazují v podstatě stejný čas. Dopad nastal někdy před téměř přesně 66 miliony let s odchylkou maximálně pár desítek tisíc let. Obě události, tedy náraz a zmizení dinosaurů, se udály tak současně, jak dnes dokážeme určit a rozhodně je nedělí stovky tisíc let.

Mráz přichází z Indie

Autoři práce přesto nevidí planetku jako jediného viníka. Zhruba 100 tisíc nebo méně let (v tomto ohledu věda nedokáže datum určit přesněji) před dopadem planetky přišla totiž razantní změna počasí. Teplota klesla patrně o 6 až 8 stupňů Celsia.

Dá se předpokládat, že druhohorní příroda, zvyklá na velmi teplé podmínky, se s touto změnou vyrovnávala poměrně těžko. Autoři nové práce jsou toho názoru, že planetka tedy zasadila ránu již oslabeným ekosystémům.

Dvě planetky, nebo jedna?

V roce 2010 přišli čeští vědci s hypotézou, že před 66 miliony let nedopadla na Zemi jedna planetka, ale dvě. Letos se objevily další výsledky, které tuto myšlenku podporují, jak si můžete přečíst v našem článku.

A co mohlo za ochlazení? Nejen Renne s kolegy v tomto ohledu ukazují na druhou stranu světa, na pozůstatky gigantické sopečné činnosti ve střední Indii, tzv. dekkánské výlevy. Jde o oblast o rozloze zhruba půl milionu kilometrů čtverečních, které pokrývá přibližně půl milionu krychlových kilometrů sopečných hornin. Výlev takového množství magmatu mohl zcela určitě vést k zásadním změnám v klimatu (je to snadno představitelné, není to jisté).

Podle datování z poslední doby zřejmě výlevy předcházely dopadu meteoritu, a mohly tedy dinosaurům zasadit první ránu, která je výrazně oslabila. A v této chvíli je zachytila jejich "smolná" planetka.

Nedá se jistě říci, že by příběh o vyhynutí podle Rennea byl vůbec poslední verzí paleontologického hitu o vyhynutí dinosaurů. Datování dekkánských výlevů podle nich není tak přesné, jak by mohlo být a bude nutné na něm ještě zapracovat. Indická část příběhu se tak může ještě hodně měnit. Zatím se však zdá být příběh o dvojí smůle dinosaurů tím nejlepším, co může současná věda k jejich vyhynutí nabídnout.

Oprava: Původní verze textu omylem uváděla, že k událostem popsaným v článku došlo na konci třetihor namísto správných druhohor. Omlouváme se a doufáme, že tato oprava přispěje k tomu, aby podobnou chybu čtenáři sami nikdy neudělali.