V předchozím dílu jsme si představili projekt revoluční útočné pušky SPIW. Díky technickým a právním problémům nebyl vývoj tak pokročilé zbraně dokončen. Snaha o hledání nových technických řešení na poli osobních zbraní jednotlivce však neustala, právě naopak.
Téměř souběžně s programem SPIW probíhal vývoj útočné pušky M16 (armádní verze civilní AR15), která byla původně zamýšlena jako dočasný „záskok“ do doby, než bude nalezeno lepší řešení. Prvním uživatelem zbraní M16 se stalo americké letectvo (U.S. Air Force). Později se M16 dostala do všech složek ozbrojených sil Spojených států a nahradila předimenzovanou a krátce používanou útočnou pušku M14.
M16 skutečně přinesla určitá vylepšení, ale uživatel není nikdy spokojen a stále hledá nové cesty. Počátkem druhé poloviny 80. let dala americká armáda (U.S. Army) přes odbor pro vyzbrojování požadavek průmyslu na vývoj pokročilé bojové pušky ACR (Advanced Combat Rifle). Program si kladl za cíl překonat pravděpodobnost zásahu (nikoliv „přesnost“, to nejsou zcela totožné pojmy) M16A1, a to v poměru 2:1! Někteří zkušení konstruktéři, mezi nimi také E. Stoner, prohlásili tento požadavek za nerealistický.
Nicméně „kola se začala točit“. Šest firem se přihlásilo s návrhy do programu. Počet časem klesl na čtyři soutěžící: americké AAI, Colt a evropské Heckler & Koch (H&K) a Steyr. Právě evropské firmy připravily skutečně inovativní řešení útočných pušek zvyšující pravděpodobnost zásahu.
Zbraně testované v rámci programu ACR
Munice testovaná v rámci programu ACR
Heckler & Koch G11
Německá firma H&K již delší dobu pracovala na nové útočné pušce s mechanismem výběru cíle, vyslání jedné nebo více střel a udržení si obrazu cíle, tedy aby se cíl nevychýlil při střelbě ze záměrné zbraně (tedy minimalizovat pohyb zbraně při střelbě). Vskutku ambiciozní záměr.
K dosažení podobného cíle bylo rozhodnuto podstatně zvýšit kadenci útočné pušky během dávky dvou až tří ran. Dva až tři výstřely musely proběhnout v nejkratším možném čase, protože cíle jsou často v rychlém pohybu. Bylo třeba přijmout drastická konstrukční opatření a eliminovat fázi vytahování a vyhazování nábojnice. Nový náboj tudíž nesměl obsahovat nábojnici. Tento klíčový bod je třeba mít na mysli, neboť vysvětluje, že konstrukce nové zbraně nebyla zvolena jako samoúčelná.
Průřez puškou Heckler & Koch G11
Konstrukce nové zbraně vyžadovala plovoucí vnitřní palebný mechanismus, včetně hlavně a zásobníku spojený s „obalem“ zbraně jen vedením a vratnou pružinou. Střelec tak vnímal zpětný ráz až po odpálení celé dávky, aniž ztratí obraz cíle ze záměrné. Společně s novou zbraní vznikal i zcela nový beznábojnicový náboj. H&K na náboji spolupracovala s firmou Dynamit Nobel.
Po zhruba dvacetiletém vývoji H&K na konci roku 1990 představila odbornému publiku útočnou pušku G11. Je třeba zmínit, že G11 nebyla určena původně pro americký program ACR, ale pro přezbrojení Bundeswehru místo útočných pušek G3. Vývoj G11 financovala německá vláda a částečně také firma H&K. Avšak německá armáda dala přednosti konvenčněji řešené útočné pušce G36. Němci tak nabídli G11 ke zkouškám do USA v rámci projektu ACR.
Technické informace o G11 jsou široce dostupné a není posláním tohoto článku jít tak daleko. Zhruba řečeno, vnitřní, od těla oddělený mechanismus pušky G11 se včetně hlavně a zásobníku při střelbě pohyboval vzad. Kadence během krátké dávky dosahovala dvou tisíc ran za minutu, během běžné automatické palby 500 ran/min. Úsťová rychlost střely dosahovala 940 m/s, stále v přijatelných mezích pro potřeby opotřebení hlavně a účinného dostřelu 400 metrů. Přepínač palby dovoloval střelbu jednotlivě, dávkou, nebo automatikou. Optické hledí bylo integrované, bez zvětšení, bez možnosti nastavení střelcem. Na přání se dodávala dvounožka a bodák.
Beznábojnicová munice 4,7 × 33 mm (DM11)
Beznábojnicová munice ráže 4,7 × 33 mm (DM11) se skládala z optimalizované střely klasické konstrukce, z „pohonné látky“ (de facto výbušniny se zpomaleným hořením) a zápalky, která kompletně shoří. Vertikální odchylka střely od záměrné na vzdálenost 300 m dosahovala hodnoty jen 0,2 metru a citlivost na příčný vítr byla také minimální. Tedy ideální střela pro zvýšení pravděpodobnosti zásahu.
Během vývoje munice DM11 se objevilo několik problémů. Prvním se stalo riziko samozápalu beznábojnicové munice v horké nábojové komoře. Další technickou výzvou se stalo utěsnění nábojové komory při výstřelu. Výměna padesátiranného zásobníku G11 se ukázala rovněž jako problematická. Střelec se při výměně zásobníku vystavil protivníkovi, nemohl současně sledovat cíl a přebíjet jako v případě konvenční zbraně.
Naopak zásadní výhodou munice DM11 je o 50 % menší hmotnost a o 60 % menší rozměry oproti munici ráže 5,56 mm. Střelec tak při stejné zátěži unesl dvakrát více munice. Na druhou stranu, munice DM11 vykazovala menší ranivost, protože se v měkké tkání nepřevrací a nerozpadá se na menší části.
Konstruktéři však problémy nakonec „přijatelně“ vyřešili a G11 putovala do Spojených států k testům v rámci programu ACR. Americká armáda však německou G11, ostatně jako řadu jiných „převratných“ vojenských systémů, nepřijala.
Hlavním problémem se staly potíže s unifikací nové munice, všechny státy NATO používaly jednotný náboj 5,56 × 45 mm NATO. Německá zbraň a beznábojnicová munice se však stala základem nových studií, které dnes pokračují v rámci programu LSAT (Lightweight Small Arms Technologies).
Útočná puška Steyr ACR
Steyr ACR
Druhým nejzajímavějším typem pušky v programu ACR se stal rakouský bull-pup Steyr ACR pro střelbu šipek (flechettes). Steyr ACR byl řešen velmi originálně a svým způsobem navazoval na americký program SPIW z 60. a 70. let minulého století.
Rakouští konstruktéři zdokonalili náboj se šipkou a upravili jeho ráži na 5,56 mm. Výsledek se dostavil. Střela při úsťové rychlosti 1 400 m/s dokázala letět na žádoucí vzdálenost bez ztráty výšky ve zlomku sekundy. Tedy v praxi a nadneseně řečeno: kam střelec namířil, tam šla rána prakticky v okamžiku zmačknutí spouště. Nebylo nutné se zatěžovat nastavením vzdálenosti.
áboj se šipkou útočné pušky Steyr ACR
Vzhledem k malé ráži konstruktéři vyvinuli střelu/šipku o průměru 1,5 mm, délce 41 mm a hmotnosti 1 gram. Avšak díky malému čelním průřezu byla ranivost střely sporná. Šipka dokázala někdy způsobit značnou škodu, ale někdy naopak proletěla cílem „chirurgicky“ čistě. Samozřejmě pro vojenské účely jde o značnou nevýhodu.
Avšak díky nesporným výhodám podobné munice konstruktéři v jiných zemích (konkrétně v Rusku) zkoumali možnost místního zeštíhlení střely. V místě zeštíhlení se měla střela při kontaktu s tvrdšími částmi těla (kosti) ohnout a umocnit svůj účinek. Nic z toho se však nedostalo do praxe.
Náboj se šipkou měl plastovou nábojnici a vymezovací zátka (sabot) vepředu vyčnívala, takže mohla být využita pro navedení náboje do komory. Unikátní části náboje je „zápalkový pás“, umístěný v zadní části, blízko dna nábojnice.
Komora Steyr ACR je oddělená, ale pohybuje se vertikálně v rovině souměrnosti zbraně, bez otáčení. V poloze pro nabití je komora natahovací pákou stažena do spodní nabíjecí polohy. Náboj je do komory dopraven nabíjecím palcem, který je částí pohybujícího se závěru.
Po vypuštění je komora vrácena do původní polohy s nábojem, zvedne jej do osy hlavně, uzamkne a v případě zmačknutí spouště vypálí ránu. Zápalník je pevný a umístěný nad komorou, do které pronikne malým otvorem shora. Lze tak říct, že systém pracuje s otevřeným závěrem.
Průřez útočné pušky Steyr ACR
Komorovaný náboj lze manuálně vytlačit a tak prověřit, že komora je prázdná. Zbraň je nabíjená konvenčním způsobem zásobníkem na 24 nábojů. Automatika funguje na odběru plynů z hlavně. Steyr ACR je velmi zajímavá, i když značně neobvyklá konstrukce. Zbraň vyniká kompaktními rozměry, hladkým tvarem a vestavěným optickým hledím.
Testování kandidátů
Počátkem roku 1994 proběhly zkoušky všech čtyř kandidátů spolu s M16A2 jakožto porovnávací zbraní. Pro účel testů vznikl moderní střelecký polygon na základně Fort Benning v Georgii.
Testovací plán počítal s každou možností použití hlavní zbraně pěšáka. Testeři pocházeli ze všech části ozbrojených sil Spojených států. Po čtyřech měsících testu pak hlavní arbitr zkoušek, Škola pěchoty americké armády (United States Army Infantry School), vynesl ortel.
Výsledek hodnocení byl negativní. „Ač všechny čtyři prototypy přispěly ke zvýšení pravděpodobnosti zásahu, žádný z nich nebyl schopen překonat standardní vojenskou pušku M16A2,“ uváděla závěrečná hodnotící zpráva.
Velmi zajímavá je také část závěrečné zprávy tvrdící, že současná technika ručních palných zbraní jednotlivce (automatická puška) je na vrcholu svého vývoje a není schopna dalšího zlepšení. Program ACR, který stál americké daňové poplatníky 300 milionů dolarů, tak žádnou konkretní zbraň nepřinesl. Lepší výkony je údajně možno dosáhnout pouze novým druhem ve vzduchu explodující (tříštivé) munice. Tento závěr dal podnět k dalšímu projektu objektivní útočné pušky XM29 OICW (Objective Individual Combat Weapon).
OICW sice upadl také v nemilost, ale idea zvýšení pravděpodobnosti zásahu pomocí ve vzduchu explodující munice žije díky granátometu XM25 CDTE (Counter Defilade Target Engagement), který je v současné době testován v bojových zónách.
Text vznikl pro server Armádní noviny a jeho původní vydání najdete zde. Na stránkách Armádních novin je k dispozici i třetí díl seriálu.
