Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vypravte se s námi hluboko do pražského podzemí. Druhý díl

aktualizováno 
Kanalizace slaví sté narozeniny. Prozkoumejte s námi zákoutí i obrovské prostory temného a špinavého podzemí. V tomto díle se podíváme i pod hladinu Vltavy. Uvnitř video

Pražská kanalizace | foto: Jan Kužník

Již sto let slouží geniální podzemní dílo Williama Heerleina celé Praze. Pod povrchem odvádí z města pryč vše, co našemu čichu nevoní a nač nejsou oči přivyklé se dívat. Řeč je o moderním kanalizačním systému, který k dnešnímu dni měří neuvěřitelných čtyři tisíce kilometrů.

Kanalizace byla již svého času chloubou královského hlavního města. Takzvaným Cizineckým vstupem, kde se stékají splašky ze tří stok, se radní chlubili zahraničním návštěvám. Obdivovat toto místo můžete i vy. Nachází se pod Staroměstskou radnicí na Staroměstském náměstí a je veřejnosti přístupné.

O kvalitě a technické vyspělosti sto let staré kanalizace, svědčí i fakt, že stoky se používají dodnes. Čistírna odpadních vod v Bubenči, postavená v téže době, fungovala celých padesát let a stále je provozuschopná.

V minulém díle jsme do rozsáhlého komplexu pražského podzemí pouze nakoukli. Dnes se vypravíme mnohem hlouběji a prozkoumáme historicky a technologicky ta nejzajímavější místa.

V předchozím díle jsme si stručně vylíčili princip kanalizace a protipovodňové ochrany jejíž součástí jsou i odlehčovací a hradidlové komory. Do obou se dnes vypravíme. Připravte si přilbu, svítilnu, montérky, rukavice, smradometr a můžeme vyrazit.

Minule jsme se vás také ptali, kde se nachází vstup do kanálu na této fotografii. Přišla nám řada odpovědí, ale žádná z nich bohužel nebyla správná. Řešení naleznete o pár řádků níže.

Odlehčovací komory

Proč nejsou stoky tak velké, aby pobraly veškeré vody, které se v povodí generují (zejména splašky + dešťová voda)?

Na jedné straně, může objem dešťových vod teoreticky nabývat neomezeně vysokých hodnot (samozřejmě s klesající četností výskytu). Na straně druhé, s rostoucím průměrem stok výrazně vzrůstají náklady na jejich vybudování a daleko vyšší je i složitost technického řešení a vlastní realizace.

Navíc odpadní vody na své cestě nakonec dotečou do čistírny, která má samozřejmě také omezenou kapacitu a nadměrné množství vody by ji hydraulicky zahltilo a díky vyplavení bakterií z aktivačních nádrží vyřadilo na relativně dlouhou dobu z provozu.

Právě se chystáme sestoupit na inspekci do jedné z odlehčovacích komor pod ulicí Podbabská. Kolega Nývlt a Petr Sýkora z Pražských vodovodů a kanalizací, a.s. (PVK) odnášejí bezpečnostní víko kanálu. Obyčejný poklop o průměru několika desítek centimetrů rozhodně nenapovídá, že dole se skrývá odlehčovací komora o velikosti menší tělocvičny. Pro tipující čtenáře z minulého dílu uvádíme, že právě toto je onen hledaný kanál.

Součástí kanalizační sítě jsou proto i odlehčovací komory. Ty mají, jak název napovídá, odlehčit kanalizační síti při nadměrném přítoku vody za deště. Za normálních okolností se komora chová jako běžná stoka. Teprve při překročení kritického přítoku, který je pro každou komoru přesně stanoven, začne plnit svoji ochranou funkci.

Schůdky ve zdi na dolní fotografii vedou přesně doprostřed rušné Podbabské ulice. Pod nimi vpravo je vidět přepadová hrana. "Černou dírou" vpravo přitéká odpadní voda, ta je za normálního provozu vedena dále na čistírnu. Průtok je samozřejmě přesně nastaven pomocí regulačních prvků (viz foto níže). Pokud je vody přiliš, komora se naplní, voda začne přepadávat a odtékat výpustí přímo do Vltavy.

V pražské kanalizační síti nalezneme čtyři typy odlehčovacích komor. Prvním typem je „žabí tlama“. Splašky padají do otvoru ve dně komory. V případě prudkého zvýšení přítoku se voda rozráží o tzv. roztáčecí hranu a částečně se přelévá do odlehčovací stoky ústící přímo do řeky.

Podbabská ulice: Chodníček podél stěn je tak vysoký, že po něm může vzpřímeně procházet dospělá osoba. Na dolním snímku vidíte regulační prvky, které upravují průtok odpadních vod pokračujících dále na čistírnu. Ze snímků je jasně patrné, proč se této komoře říká boční komora s vysokou přelivnou hranou a škrtící tratí - na horním snímku je vlevo přelivná hrana, na dolním snímku šoupata, která průtok škrtí.

Dalším typem odlehčovací komory je štěrbinová komora. Ta byla v minulosti, vzhledem k tomu, že umožňuje respektovat původní směrové vedení stok, nástupcem žabí tlamy. Jedná se o regulovatelný typ odlehčovací komory.

Jiným typem je boční komora s nízkou přelivnou hranou. Tato komorá má přepadovou hranu, která je vysoká natolik, aby splaškový průtok a určitá přesně definovaná část dešťového průtoku, bez problémů protekly do stokové sítě. V případě překročení dané hranice se voda přelije do výpusti a odtud teče přímo do řeky.

Přítok do odlehčovací komory v Podbabské ulici. Pokud je vody příliš, funguje přelivná hrana jako odrazový můstek a v komoře se vytvoří obrovský vodní cyklon. Vstoupit dovnitř v takovém případě nelze.

Regulovatelným zástupcem bočních odlehčovacích komor je takzvaná "Boční komora s vysokou přelivnou hranou a škrtící tratí“ (viz obrázky výše). Průtok jenž z komory pokračuje směrem k čistírně je relativně přesně nastaven pomocí škrtící tratě, přip. i regulačního prvku (šoupěte) osazeného na vtoku do škrtící tratě.

Těžší hrubé látky a sediment jsou sunuty u dna stoky, proto se ze značné části směřují do štěrbiny (tlamy) a pokračují průběžnou tratí dále k čistírně, zatímco čistší voda přepadá a odtéká do Vltavy. Lehké odpady, jako PET lahve, kondomy, kapesníky, nebo dámské hygienické vložky mohou být zachyceny sklopnými česly.

Ředící poměr

Odlehčovací komora, resp. její hydraulická funkce musí odpovídat vodoprávním úřadem předepsaným parametrům - v Praze ředícím poměrům. Ty stanovují poměr splaškové a dešťové vody, při kterém může odlehčovací komora vstupovat do funkce a přepadlé vody mohou být vypouštěny do recipientu.

Pro malé toky v Praze je to 1 + 4, což znamená, že odlehčovací komora může začít plnit svou funkci při dosažení průtoku v komoře rovnajícímu se pětinásobku hodinového maxina splaškových vod.

Pro Vltavu je tento poměr stanoven na 1 + 1, což znamená dvojnásobné zvýšení hodinnového maxima průtoku v komoře. Při nedodržení těchto ředících poměrů musí provozovatel sítě platit poplatky, které jsou následně zdrojem financí pro všeobecný rozvoj životního prostředí.

Protipovodňová ochrana

Součástí kanalizace je také ,,samočinný“ systém protipovodňové ochrany. Původní Lindleyovský systém dělil stoky na tzv. spodní a horní pásmo. Tyto dvě pásma, které za normálních okolností pracují společně (odpadní vody mohou z horního pásma přetékat do dolního), se dají pomocí uzávěru v rozdělovacích komorách oddělit.

Pokud voda ve Vltavě stoupne, spodní pásmo se uzavře a je odváděno ,,pod úrovní hladiny ve Vltavě“ dál k čistírně. Horní pásmo se přes výše zmiňované odlehčovací komory může odlehčovat, případně zcela vypouštět přímo do Vltavy.

Hradidlová komora je důležitým prvkem v protipovodňovém systému Prahy. Na obrázku je hradidlová komora na výpusti odlehčovací komory v ul. Prvního pluku. Vyústění výtlačného potrubí, kudy odtéká přebytečná voda z kanalizace/města do Vltavy.

Tím je zaručena funkce kanalizace i v situaci, že je hladina řeky ,,vysoko“ a kanalizace je de facto pod hladinou vody v řece. Spodní pásmo v tu chvíli funguje normálně a odtéká směrem k čistírně.

Když však voda ve Vltavě stoupne natolik, že jsou pod hladinou i výpustě (přelivné hrany odlehčovacích komor) horního pásma a kanalizace již nedokáže řeku přetlačit, mohla by se začít kanalizace plnit říční vodou a přestat fungovat. V tomto případě začne fungovat další důležitý a nezbytný prvek stokové sítě a tím jsou hradidlové komory protipovodňové ochrany stokové sítě.

Hradidlová komora v ulici Prvního pluku. Vlevo sací potrubí. Vpravo odtok do Vltavy, který je v případě nutnosti možno uzavřít šoupětem. Při velké vodě si přítok do komory zahradí Vltava sama pomocí zpětné klapky (není na snímku).

Hradidlové komory

Pohled do hradidlové komory. Vpravo sací potrubí. Uprostřed klapka a řetěz jehož pomocí je možné zařízení ručně ovládat. Vlevo přítok odpadní vody z bazénu v River city.

Největší odlehčovací stokou – výpustí odlehčovacích komor, je Hradební stoka, na níž je před zaústěním do Vltavy instalováno největší šoupě a klapka v Praze s profilem 2,2 metru.

Co ještě nevíte o pražských kanálech

Kudy tudy cestička?

Pozorný čtenář si jistě všiml zajímavého paradoxu. Kanalizace z pravého břehu řeky (Staré město, Karlín...) tečou na levý břeh, resp. na čistírnu odpadních vod ležící na císařském ostrově. Jak se tam voda dostane?

Je to díky zařízení, které se jmenuje shybka. Shybka je tlakové potrubí, kterým se podchází překážka – například řeka. Kanalizace tak může podtéct Vltavu a dostat se až na čistírnu.

Jak se leze do kanálů

Kanalizace je poměrně nebezpečné prostředí. Tlející zbytky, biologické nečistoty, bakterie, kluzké podlahy, možnost takřka okamžitého zaplavení celého prostoru, jedovaté a výbušné plyny… Proto se při práci v kanalizaci musí zachovávat poměrně přísné bezpečnostní předpisy a postupy.

Rezavé dveře pod Čechovým mostem, které již dávno nejdou zavřít, vedou přímo ke Staroměstské shybce pod Vltavou.

Vždy, když se leze do podzemí, musí nejméně jedna osoba zůstat na povrchu. Je totiž nutné zabezpečit, aby nějaký vtipálek kanál neuzavřel, případně nad ním nezaparkoval. Musí také sledovat zda nezačíná pršet. Dešťové zpravodajství je monitorováno i centrálně a PVK v případě srážek v okolí místa okamžitě terénní pracovníky upozorní. Při prudkých deštích voda v podzemí rychle stoupá a kanalizace se stává životu nebezpečným místem.

Staroměstská shybka po Čechovým mostem je magické místo. Zbíječka z padesát metrů vzdálené stavby je zde slyšet, jakoby dělníci vrtali přímo vedle nás. Do toho všeho řve voda ze tří stok, které se zde sbíhají do shybky, aby protekly pod Vltavou do čistírny. Vodní tříšť tvoří na snímku mlžný opar.

Správný „kanálník“ používá tzv. kanalizační oblek, ve kterém je sice ďábelské vedro, ale ochrání před splašky. Rukavice a holinky skoro po krk jsou samozřejmostí. Nutností je přilba se svítilnou, protože v kanálech a stokách je naprostá tma a často i snížené podhledy.

Zábradlí jak na potopeném Titaniku a stovky nedopalků cigaret na chodníčku u shybky pod Čechovým mostem napovídají, že při povodni je zde opravdu plno. Voda sahá až ke stropu.

Neopominutelným pomocníkem je i detektor plynů, který pracovníci PVK familiérně přezdívají „smradometr“. Ten detekuje metan, sirovodík, kyslík a oxid uhelnatý. Zadušení oxiden uhlnatým totiž může být docela snadné – stačí, aby si ve špatně větraném úseku zastavilo nad kanálem v koloně automobil a jeho výfukové plyny klesaly kanálem dolů. Fotografii smradometru naleznete v minulém díle.

Zabezpečení kanálů

Kovové kanály a kanálové poklopy mají poměrně sofistikované zamykací zařízení, které se bez speciálních klíčů a nástrojů nedá otevřít (viz první díl). Není to ani tak proto, že by se mnoho lidí chtělo brodit kanálama (i když i s takovými lidmi se v PVK setkávají), ale proto, že někteří hlupáci považují kovové poklopy za ideální zboží k prodeji a kradou je. Stejně hloupí zaměstnanci sběrných surovin je pak ochotně vykupují, i přes intenzivní apel provozovatele.

Pohled na shybku. Na druhém snímku je vidět nejstarší regulační prvek (takzvaná vrátka) v pražské kanalizaci, který byl původně ovládán rumpálem umístěným přímo v komoře. Zařízení však již dávno odnesla voda. Na snímku není vidět takzvaný proplach, který dříve sloužil pro čištění stoky vltavskou vodou.

Kanálníkovy trable

Jedním z největších nepřátel kanalizace jsou některé supermarkety, fast food restaurace, drobné stánky s občerstvením a neukáznění občané.

Některé supermarkety mají vlastní pekárny a někdy i řeznictví a všechny zbytky drtí, melou a pouštějí do kanálu. Takováto rozdrcená směs však do kanalizace nesmí. Problémy s tím spojené, jako je ucpávání stok a rychlé množení krys a potkanů, však přes „dolárky“ v očích, provozovatelé těchto obchodů nevidí.

Měli jsme štěstí. V jedné z odlehčovacích komor jsme spatřili krysu. Ve skutečnosti by se však Landa v našich kanálech neuživil. Žijí zde totiž převážně potkani.

Ještě větším problémem jsou nadnárodní fast foody, které do kanalizace leckdy vypouští použité oleje. Ačkoli musí mít vybudovaný odlučovač tuků a olejů LAPOL a musí vykazovat jeho vývoz. I přes tutu povinnost se podle PVK dostávají do kanalizace tuky a oleje v extrémní míře.


Podívejte se na vděčného strávníka všech fast foodů, supermarketů, stánků s buřty a nezodpovědných občanů, kteří vylévají olej a jiné živočišné odpady do kanálu. Pro kameru nám zapózoval potkan, který je častějším obyvatelem podzemí než "vzácná" krysa. autor: společnost Veolia Pražské vodovody a kanalizace, a.s. - redakčně zkráceno a sestříháno

Vypuštěný olej se s vodou nesloučí, plave na hladině a na relativně chladné vodě ztuhne. Utvoří se tak i několik centimetrů silný pevný povrch, po kterém se dá dokonce chodit. Tato hmota se posléze rozláme na kry, které kanalizaci ucpou. "Díky" tomu se mohou vytopit sklepy, či níže položené byty.

Málokdo ví, že právě tato dvířka vedou přímo ke kanalizační shybce pod Čechovým mostem.

Čištění stok

Kanalizace se samozřejmě musí kontrolovat a čistit. Terénní pracovníci stoky procházejí a kam se nedostanou, posílají malé roboty vybavené kamerou (viz minulý díl). Ty pak provádějí kontrolu menších stok a domovních přípojek.

Stoky se dříve proplachovaly říční vodou (viz shybka u Čechova mostu). Dnes se čištění provádí tlakově. Účinnost je samozřejmě o mnoho větší. Vytěžený materiál se následně odváží na skládku nebezpečných odpadů.

Město pod nohama

Ačkoliv venku právě zuřily teploty, které svou intenzitou připomínaly demoverzi krematoria, po téměř celodenním pobytu v kanále nám to nevadilo. Tam dole sice není takové vedro, ale nepříjemný zápach by se občas dal krájet a výběr nemocí je tam jak v hypermarketu.

Až budete zase vylévat olej z fritovacího hrnce do záchoda, vzpomeňte si na tuto reportáž a odneste jej raději do sběrného dvora. Zeptejte se také ve vašem "tak trochu jiném fast foodu", kam oni vylévají vyjetý olej. Obyvatelé města pod městem vám sice nepoděkují, ale nebudeme na ně muset jednou volat krysaře.

Pohled z "pekla"

Na začátku je vždycky splachovátko

Naši výpravu do kanalizace jsme minule začali tam, kde všechno naše dělání končí - na čistírně odpadních vod. Skončíme na místě, kde všechno začíná - za dveřmi označenými touto cedulkou.

Dnes už na toaletě splachovátko téměř nenajdete. Přitom právě ono, od dob vynálezu splachovacího WC, mělo na starosti ten nejdůležitější závěrečný impuls. Není tedy divu, že každé takové splachovátko bylo svérázným uměleckým doplňkem a vizitkou zároveň. Lepší instalatérské firmy si na ně dokonce nechávaly namalovat své kontaktní údaje.

Na materiálu nezáleží. Ve sbírce naleznete splachovátka porcelánová, dřevěná, kovová, skleněná, keramická a z pozdější doby i plastová. Některá jsou opravdu uměleckým doplňkem.

Jsou lidé, kteří splachovátka sbírají. V jedné takové sbírce v Říčanech jsme jich napočítali 130. Nejvíce ceněna jsou porcelánová a dřevěná splachovátka. K nejkrásnějším patří porcelánové "hrušky" s vizitkou firmy a měděnou koncovkou. Ve sbírce však mají místo i novodobá plastová splachovátka a kovová táhla.

Zejména porcelánová splachovátka byla používána jako zvláštní druh vizitek.

Pokud máte doma nějaké přebytečné splachovátko nebo táhlo, ozvěte se nám do redakce na adresu: jan.kuznik@idnes.cz. Pomůžete tak rozšířit unikátní sbírku, ve které najdete splachovátko z Úřadu vlády ČSSR, ze slunného jihu Francie, z moskevské Lomonosovy univerzity i z místa položeného 3000 metrů nad mořem.

Na záchodě vše muselo mít svůj řád. Ozdobný řetízek byl veden skrz usměrňovací kovová očka. Kloboučky dřevěných a porcelánových splachovátek byly většinou vyráběny z mědi a leštily se stejně jako kliky u dveří.

Podívejte se na videa:

autor: společnost Pražské vodovody a kanalizace, a.s.
videa byla redakčně sestříhána a zkrácena

Poděkování:

Velmi děkujeme všem čtenářům, kteří nám poslali své postřehy k prvnímu dílu.

Autoři dále velmi děkují společnosti Veolia Pražské vodovody a kanalizace, a.s. za umožnění prohlídky podzemí. Zejména pak:

Ing. Pavel Sýkora, vedoucí oddělení měření na stokové síti PVK
RNDr. Marcela Dvořáková, tisková mluvčí PVK
Ing. Michal Dolejš, manažer útvaru stokové sítě PVK

Přečtěte si také:

Počátky pražské kanalizace

Představte si, že všechno, o čem jste četli výše, co jste viděli na fotkách a videích není v podzemí, ale leží a teče přímo na ulici, po které jdete. Nechutná představa? Před několika málo sty lety byste přitom ani nehnuli brvou. Krysy a potkani pobíhající mezi hnědými hromádkami, cachtající se v potůčkách splašků a silný zápach byl přirozenou součástí každé cesty městem.

Starost o tekuté i pevné odpady ve městě mnoho lidem vrásky na čele nedělala. První důkladnější čištění pražských žump se uskutečnilo údajně až roku 1422, kdy během dobývání Karlova Týna bylo na hrad vrženo 1800 soudků výkalů, vozených z královského města.

Otec kanalizace

Za otce pražské kanalizace je považován architekt Čeněk Gregor. Jako technik a politik prosazoval moderní řešení pražské kanalizace. Jeho úsilí a činnost v kanalizační komisi vedlo k tomu, že byl do Prahy nakonec povolán William Heerlein Lindley, který se stal autorem řešení pražské stokové sítě.

Prvním krůčkem směrem k odkanalizování Prahy bylo zřízení „Komitétu pro řešení kanalizačních otázek“ v roce 1872, jehož primárním úkolem bylo navrhnout vhodný způsob odkanalizování Prahy. V úvahu tehdy přicházely tři varianty. Soudková, podtlaková a gravitační kanalizace.

Tři koncepce, z toho dvě nesmyslné

Koncepce soudkové kanalizace je z dnešního pohledu poněkud směšná. Počítala s tím, že v každém objektu bude žumpa, ze které se v určitých časových intervalech budou výkaly odvážet v soudcích.

Podtlaková kanalizace funguje tak, že v pravidelných intervalech jsou jímky vysávány do odvzdušněného kotle (jakési vývěvy). V jiném provedení by byla vysávána do ústřední stanice. Pevné výkaly by byly dále odvezeny do výrobny hnojiva (tedy takzvané pudretárny).

Třetí a díkybohu vítěznou koncepcí se stala gravitační splachovací kanalizace. Ta odvádí výkaly soustavou trubek a stok samospádem do recipientu. Funguje tedy zcela samostatně a neustále. O zvolení této varianty rozhodlo především srovnání zdravotních důsledků obou řešení. Roku 1973 bylo totiž provedeno srovnání Ferdinandových kasáren v Karlíně, v kasárnách na Josefském náměstí a v kasárnách u Nové Brány. Z výzkumu vyplynulo, že u posledně jmenované kasárny, kde byla použita podtlaková kanalizace, byl výskyt cholery devětkrát častější, než u obdobných provozů s kanalizací gravitační.

Soutěž bez vítěze - Praha bez kanálů?

Roku 1884 byla vyhlášena soutěž na projekt řešení stokové sítě Prahy. Během tří měsíců se sešlo 5 návrhů, z nichž však žádný nebyl přijat. Vznikla proto kanalizační kancelář, složená z předních odborníků na kanalizace a měla za úkol zdokumentovat území Prahy a shromáždit všechny technické podklady potřebné k vytvoření projektu. V roce 1889 toto bylo hotovo a KK přizvala světové odborníky na její zhodnocení a debatu o přijetí. Mezi mnohými přijal pozvání i William Heerlein Lindley. Návrh byl přijat, nikdo však z neznámých důvodů nebyl pověřen vypracováním projektu.

Moderní řešení Williama Heerleina Lindleyho

Následovalo období dohadů, sporů a lobbování, které si nijak nezadá s obchodními boji jednadvacátého století. Důležité však je, že z tohoto boje nakonec vítězně vyšel William Heerlein Lindley, který s použitím nápadů z některých konkurenčních projektů vytvořil moderní kanalizační systém, který v Praze funguje dodnes.

Pokud Vás historie pražské kanalizace opravdu zajímá, doporučujeme knihu:
JÁSEK, Jaroslav. William Heerlein Lindley a pražská kanalizace. 1. vyd. Praha : Archiv hl. m. Prahy , 2006. 256 s. Documenta Pragensia Monographia; sv. 21. ISBN 8086197654.

Hradidlová komora je v podstatě komora vybavená zpětnou klapkou a šoupětem. Za normálních průtoků v řece a při přepadu vod na odlehčovacích komorách za deště, tlačí voda na klapku, kterou pootevře a přepadlé vody tak mohou odtéct do řeky.

Když se zvedne hladina řeky, tlačí na klapku z druhé strany a sama si ji zavírá.

Přebytečné vody z města pak mohou do jisté (přesně stanovené) míry vltavskou vodu přetlačit a stále odtékat samovolně pryč. Při určitém stavu hladin ve stoce a ve Vltavě by tento systém však už nemohl bezpečně fungovat. V tomto případě je nutné uzavřít šoupě, jimž se fixně odděluje recipient (Vltava) od stokové sítě a přepadlé vody nuceně přečerpávat .





Hlavní zprávy

Další z rubriky

US Open se hrálo i za války. Bojovala také legenda Malloryová
Tenisové US Open se hrálo i za války. Bojovala také legenda Malloryová

VIDEO Během 1. světové války se většina velkých sportovních akcí nekonala. Nehrál se ani tenisový Wimbledon, Australian Open nebo French Open. Jediným tenisovým...  celý článek

Rozstřel s ředitelem Českého egyptologického ústavu Miroslavem Bártou (26. 6....
Čeká nás bouřlivé období, teď jsme na vrcholu, říká egyptolog Bárta

Naši společnost čeká velká proměna, a to nejspíš už za pár let. Neznamená to, že vymřeme a svět zanikne, ale musíme najít nové způsoby, jak společenský systém,...  celý článek

Legendární Tilden tajil homosexualitu, šel kvůli ní i do vězení
Legendární Tilden tajil homosexualitu, šel kvůli ní i do vězení

VIDEO Legendární Bill Tilden se na srpnovém US Open před 100 lety prosadil jen ve smíšené čtyřhře, kde prohrál až ve finále. Ve dvouhře vypadl už ve třetím kole. Už...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.