Výrobci tiskáren jsou s recyklátory stále ve sporu o tonery

  • 12
Pro výrobce tiskáren je prodej náplní velmi důležitým zdrojem příjmů. Ceny jsou však hodně nadhodnocené, aby se ztráta z mnohdy dotovaných tiskáren vrátila brzy zpět. Jsou tu však i recyklátoři, kteří se chtějí rovněž přiživit. Boj výrobců s nimi je litý, skončí však někdy?

Jakákoliv náplň do jakékoliv tiskárny, bez ohledu na princip a vlastnosti je vzdáleným potomkem pásky pro psací stroj. Skládá se ze dvou částí. První z nich je fyzický nosič, technické zařízení kompatibilní s danou tiskárnou a uzpůsobené pro ni. Tento nosič může vykonávat několik různých úloh podle svého typu. Jedna je ale nejdůležitější - ukrývá v sobě barvící látku.

Toner a jeho příběh
Barvicí látkou může být inkoust, práškový toner či cokoliv jiného. Používáním tiskárny dochází k vypotřebování této látky a k opotřebení fyzického nosiče. Je pravidlem, že toto opotřebení je poměrně pomalé. V době, kdy již v nosiči není žádný toner, je nosič samotný s největší pravděpodobností stále v takovém technickém stavu, že je schopen bez problému fungovat dále. Zde se zrodil nápad recyklace.

Opětovné plnění se provozovalo již v době jehličkových tiskáren. Jeho exploze ovšem nastala až s příchodem levných inkoustových zařízení a s poklesem cen laserových, respektive LED tiskáren, v devadesátých letech minulého století.

Technika plnění fyzického nosiče se liší podle výrobce tiskárny a technické specifikace tohoto nosiče. Vypotřebovaný nosič lze plnit několikrát za sebou - recyklace obvykle nemá velký vliv na vlastnosti toneru. A navíc je výrazně levnější než nákup kompletní nové náplně. Důvody pro to jsou jednoduché. Odpadá cena za nákup nového nosiče, „neznačkové“ náplně, nebo-li služby recyklátorů, nejsou zatíženy požadavky korporací vyrábějících „originály“.

Lze jej naplnit?
Pro výrobce tiskáren je prodej náplní velmi důležitým zdrojem příjmů. V některých segmentech trhu, zejména u levných inkoustových tiskáren, se dokonce odhaduje, že nová zařízení jsou ve skutečnosti dotována proto, aby je později zaplatily nákupy spotřebního materiálu.

Na druhé straně, ceny nových náplní bývají většinou nadhodnocené. Tato disproporce vznikla kdysi proto, aby se podařilo do světa rozptýlit co nejvíce fyzických tiskáren závislých na náplních, a do jisté míry je konkurencí na tomto trhu udržována dodnes. Spotřeba náplní je ovlivněna nejen tím, jak hodně je to které zařízení využíváno, ale také v jakých intervalech, jak intenzivně v rámci intervalu a k jakému typu dokumentů.

Tyto skutečnosti, spolu s už zmiňovanou nízkou pořizovací cenou a vysokou penetrací učinily ze světa IT technologií jeden veliký trh, neustále hladový po nových náplních, nových tonerech. Tedy přesně to, co si společnosti produkující tiskárny a pochopitelně i náplně do nich přály. Samozřejmě ne tak docela.

Naplnit již jednou použitý nosič novým médiem je technicky vzato možné vždy. Média mají patentované a tajné složení, takže pokud sám výrobce toneru nechce na recyklaci přistoupit, musí se využít jejich napodobeniny. Ty byly na počátku poměrně nedokonalé, ale dnes již dosahují podobných kvalit jako originální. Samotné fyzické plnění je závislé na konstrukci nosiče, potažmo na tom, jak je zamýšleli autoři. A ti jsou obvykle razantně proti.

Protože společnosti vyrábějící tiskárny profitují především na prodeji spotřebního materiálu (tonerů), snaží se o nemožné. Vytvořit takový nosič, který by bylo možné naplnit jen jednou – originální náplní. Tato snaha je z hlediska obchodní strategie, která zde již byla popsána, zcela legitimní. Jiné je to s hlediskem práv zákazníka. Ten si totiž nákupem tiskárny jedné společnosti nechce vytvářet závislost na jejich dalších produktech. Tímto nákupem by této společnosti kompenzoval „slevu“ na fyzickém zařízení zejména tehdy, kdy by měl koupit něco, co prozatím nezbytně nepotřebuje.

Opakované plnění je pro zákazníka výhodné, ale v případě dumpingových tiskáren není zřejmě příliš etické. Výrobce mu dal výhodu v očekávání reciprocity. Pokud se tato reciprocita nedostaví a zákazník si novou náplň nekoupí, dojde nejen k porušení očekávání výrobce, ale také nepsané dohody mezi ním a zákazníkem, kterou druhá strana přinejmenším tuší.

Zde se nepohybujeme v oblasti práva a ekonomiky, ale spíše interpersonální a interinstituční komunikace. Ta je ovšem pouze jedním z mnoha aspektů složitého problému - nicméně aspektem podstatným.

Technika a zlaté ruce
Žádná tonerová kazeta není složitá. Nosič je prakticky složen z několika dílů, obvykle plastových výlisků spojených do sebe. V nich se nachází podle typu tiskárny nejen médium, ale také díly, které jsou pro manipulaci s ní nutné. Trysky, konektory elektroniky, vodiče, mechanické podavače, ventily a v poslední době i ochranné čipy.

Ty počítají vytištěné stránky, ukládají se do nich informace o využití toneru a především jeho vypotřebování. I když jsou některé kazety proklamovány jako nerozebíratelné, ve skutečnosti lze rozložit vše. Stejně tak je vždy možné přijít na způsob, jak něco, co bylo koncipováno na jedno použití, opět uvést do provozu. Technicky vzato neexistuje způsob (snad s výjimkou přidání výbušniny), který by kazetu bezpečně zajistil před recyklací.

Velké a malé ryby
Problém tonerů je tedy především problémem komerce a etiky spíše než čistě technickou záležitostí. Na bojovém poli (otázka recyklací v jistém smyslu bojem doopravdy je) stojí několik hráčů. Výrobci tiskáren, hájící své zájmy, velké a pak také malé společnosti, které se recyklací zabývají, a uprostřed všeho stojí zákazník. Právě na něm je konečné rozhodnutí. Má využít služeb recyklátora, nebo zakoupit po vypotřebování toneru novou, originální kazetu? Rozhodnutí je velmi nejednoznačné.

Zatímco domácnost nebo malá firma se spíše rozhodne pro recyklaci (a to i několikanásobnou) originálního příslušenství, větší společnosti si už pokládají otázky kvality a trvanlivosti ve vztahu k výrobkům originálních tvůrců tiskáren. Některé velké zákazníky výrobci tiskáren údajně smluvně zavazují k používání originálních tonerů. Zde však snahy výrobců o kontrolu nakládání s vlastními tonerovými kazetami nekončí.

Běžně do nich integrují technická opatření, která mají naplnění zabránit. Tonery do moderních tiskáren navíc obsahují „inteligentní“ čipy. Ty po spotřebování obsahu kazetu znehodnotí. Pokud dojde k jejímu novému naplnění neoriginálním médiem, tiskárna ji nepřijme nebo umožní pouze omezenou funkci bez některých vlastností typických pro originální.

Recyklátoři na toto chování pochopitelně reagují a vymýšlejí způsoby, jak ochranná opatření obejít. Vznikají hacky originálních čipů, nebo dokonce jejich funkční odvozeniny. Výrobci naopak kritizují recyklátory, obviňují je z nekvality a upozorňují zákazníky na rizika spojená s použitím renovovaných kazet. Ti se však obvykle shodnou na názoru, že profesionálně renovovaný toner dosahuje identických kvalitativních výsledků jako originální, a své výrobní postupy nechávají ověřovat a cejchovat podle norem ISO.

Před nedávnou dobou vydal oblastní soud v americkém Kentucky předběžné rozhodnutí, kterým znemožnil výrobci „klonů“ ochranných čipů Smartek jejich výrobu a distribuci pro porušování sporného zákona DMCA (Digital Millenium Copyright Act). Jednalo se o čipy pro tonery tiskáren Lexmark.

Přestože toto rozhodnutí je v evropském prostoru neaplikovatelné, mj. z důvodu odlišné politiky EU vůči repasování toneru jako takovému, jedná se o zajímavý a precedentní případ. Definitivní rozhodnutí sice ještě nepadlo a v dohledné době se ani neočekává, možnosti naplnit si svůj toner pro americké zákazníky se ale nejspíše zmenší. Jsou tím postižena jejich práva, nebo naopak zachráněny legitimní nároky Lexmarku? Těžko říci.

Kvalita a postupy
Základním manifestním argumentem výrobců tonerů proti jejich repasování je neschopnost recyklátorů zaručit kvalitu, trvanlivost a bezpečnost opakovaně naplněných kazet. Tento argument je z jistého hlediska opodstatněný. Jen výrobce zná přesné složení média, vlastní originální technickou dokumentaci a technologii nezbytnou pro zpracování kazet. Jakýkoliv jiný, odvozený postup je z jeho hlediska vždy porušením originálních směrnic zajišťujících kvalitu, a proto může pro zákazníka představovat riziko.

Společnosti obnovující tonery prolamují jejich ochranu metodou pokus–omyl. Nic jiného jim totiž nezbývá. Po určitém počtu pokusů a s nasazením značných investic ale mohou dosáhnout kvality, která je srovnatelná s originálem. Profesionální recyklace již dávno nespočívá jen v opětovném naplnění zásobníku médiem. Mění se (kromě ochranných čipů) také vnitřní části tonerových kazet, které jsou opotřebeny nebo mohou způsobovat zhoršení kvality funkce či snížení životnosti obnoveného toneru.

Navíc, pokud se podaří funkční postup recyklace kodifikovat tak, že se dá opakovat při použití stejných kazet, dílů i příměsí, bude vykazovat vždy stejný, tedy stejně kvalitní výsledek. Případné odchylky pak jdou spíše na vrub výrobce originální kazety než recyklátora. Použité postupy, technologii a kontrolu kvality lze navíc ověřovat a certifikovat, což někteří velcí recyklátoři dělají. Díky tomu se obava zákazníků z přeplňovaných tonerových kazet menší. Na druhé straně se tak ale ještě více zvětšují obavy originálních výrobců.

Množství a úspory
Trh s tonery se odvíjí od trhu s tiskárnami, ačkoliv není závislý pouze na něm. Počet prodaných nových tiskáren determinuje potenciální přírůstek trhu (pohybuje se ve statisících kusů ročně). Ten je ale tvořen také tiskárnami, které jsou již v provozu. U inkoustových bývají nejvíce zranitelné a nejsnáze opotřebovatelné části integrovány v tonerové kazetě. Tiskárna jako taková tak může přežít několik let intenzivního provozu, nebo dokonce mnoho let provozu střídmého.

Tiskárny navíc fluktuují - jeden kus může vystřídat několik uživatelů v rámci jednoho nebo více subjektů před tím, než je vyřazen z provozu a vyhozen. Proto se potenciální trh tonerů pohybuje jen v rámci ČR v statisících nebo dokonce milionech kusů ročně. Vynásobeno cenou - ať už nového nebo repasovaného kusu - se jedná o astronomické částky.

Ve Spojených státech se vedou nejen soudní spory, ale také dalekosáhlé diskuse o problému recyklace. Tamější DMCA, sporný zákon mající chránit intelektuální vlastnictví, zabraňuje nejen ilegálnímu kopírování informací a předmětů chráněných autorským právem, ale také vývoji technologie, která toto umožňuje nebo může umožňovat. Výrobci tiskáren jako HP, Cannon nebo už  zmíněný Lexmark poukazují na tuto právní úpravu v souvislosti s recyklací. Výrobci sice nemohou zaútočit na plnění jako takové, ale na porušování svých práv zejména v souvislosti s ochrannými prostředky kazet - tedy především čipy. Jejich konstrukce a chování jsou předmětem obchodního tajemství a snahy o prozkoumání a napodobení se vlastně rovnají pirátství.

Cesta ústupků
Jinou variantou je snažit se dělat zákazníkům ústupky. Některé tiskárny umožňují vyměnit jednotlivé barevné složky tonerů za nové - originální. To skutečně vede k jistému snížení nákladů, ovšem již z principu se omezuje jen na malé spektrum tiskáren. Lze také kupovat různě velké zásobníky za různé ceny. Úspora právě nákupem kazet s odlišnou kapacitou je ovšem spekulativní. Dala by se přirovnat k úspoře kuřáka cigaret typu light – menší obsah, vyšší spotřeba.

Další možností je poskytování konzultačních služeb pro zákazníka s cílem naučit jej tisknout úsporněji. O to se chce nyní pokusit společnost Hewlett-Packard. Nehospodárný a neoptimální tisk příliš velkým množstvím média se špatným nastavením skutečně vede k vyšší spotřebě toneru, tím pádem vyšším investicím do spotřebního materiálu a větší potřebě recyklací. Pokud záměr vyjde, velcí zákazníci skutečně ušetří a jejich rozhodování o recyklaci bude složitější. Jinou otázkou je, do jaké míry.

Právo na toner
V otázce recyklací tonerových kazet pro tiskárny existuje velmi zásadní rozdíl mezi evropským a americkým přístupem, jak jsme zde již zmínili. To, co je ve Spojených státech v zásadě žalovatelné, a soud lze i vyhrát, je v Eurozóně v naprostém pořádku. Bruselská administrativa podporuje recyklaci především z důvodů ekologie, snížení nákladů a také proto, že dává zákazníkovi–spotřebiteli možnost svobodně si vybrat - nevznikají monopoly.

V případě, že soudy v USA zakročí proti recyklacím, ať už přímo, nebo konsekventně, jako tomu zatím je v případě Lexmarku a čipů Smartek, nastane velice zajímavý stav. Výrobci tiskáren, kteří jsou globálními společnostmi, se budou pohybovat ve dvou zcela odlišných světech. V jednom, kde bude jejich konkurence prakticky eliminována, a ve druhém, kde jí nebude stát nic v cestě.

I když je Amerika daleko, měl by tento stav výrazný dopad na každého uživatele tiskáren. Lze totiž očekávat že na „divokém východě“ by se originální kazety prodávaly za poněkud odlišné ceny než na „klidném západě“. Výše tohoto rozdílu je otázkou spekulací stejně tak, jako zda k něčemu podobnému dojde. Pokud však ano, rozdíl by byl jistě markantní.

Možnosti vývoje
Výrobci tiskáren se snaží přicházet s alternativami vůči opětovnému plnění tonerových kazet. Nabízejí kazety s nižší kapacitou jako levnější variantu. Také je možné si koupit originální barevné složky do tonerů, takže není nutné kazetu vyhodit, když dojde k vypotřebování jedné barvy a ostatní ještě zbývají. Některé firmy se snaží poskytovat konzultační služby zákazníkům ve snaze ušetřit na tisku a nákupu originálního příslušenství.
Dá se očekávat, že v USA se rozhoří právní boj o recyklaci, který může (ale nemusí) skončit vítězstvím výrobců tiskáren. V Evropě tento boj nemá cenu – legislativa recyklace podporuje a jejich omezování technickými prostředky zakazuje.

Článek přinášíme ve spolupráci s časopisem Computerworld