Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Adolf Hitler chtěl, aby nacistické Německo odešlo s ním

aktualizováno 
Před sedmdesáti lety si vzal život Adolf Hitler, jedna z nejodpornějších zrůd 20. století. Uprostřed hrůz ruskými děly ničeného Berlína zemřel politik, jehož vláda začala „bojem proti terorismu“.

30.4.1945 si v podzemí říšského kancléřství vzal život Adolf Hitler. | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

Svět poznal Adolfa Hitlera díky jeho neukojitelné touze po moci, jeho bezohlednosti, krutosti a naprostému nedostatku soucitu, díky jeho pohrdání tradičními institucemi a nepřítomnosti morálních zábran. V průběhu několika let dokázal získat tak obrovskou moc, že pár skrytých hrozeb, nařčení nebo pomluv jím pronesených se stalo dostatečným důvodem k tomu, aby se ho začal bát celý svět. Po hrubém porušení dohod začal okupovat rozsáhlá území, která spolu s miliony obyvatel dobyl bez jediného výstřelu. A když svět již odmítl stále ustupovat před jeho hrozbami, které pokládal za pouhé blufování, inicioval nejbrutálnější a nejničivější válku v dějinách – válku, která náhle začala ohrožovat samu existenci civilizace. Jako by lidský život a lidské utrpení pro tohoto jedince vůbec nic neznamenalo. Jen se řítí za naplněním svého poslání, o kterém věří, že je jeho osudem... Hitler věří ve svou předurčenost stát se nesmrtelným. Byl vybrán bohem jako zachránce Německa a zakladatel nového světového sociálního řádu.“

Analýza psychologů, vypracovaná na žádost Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services – OSS), předchůdce CIA, z roku 1943

Obchodník Ernst Hanfstaengl byl naštvaný. Kapitán Truman Smith, zástupce amerického vojenského atašé v Berlíně, který několik dnů zkoumal poměry v Bavorsku, náhle musel odjet a před tím ho požádal, aby zašel na schůzi spolku v pivnici Kindlkeller v Mnichově, kde bude řečnit nějaký Adolf Hitler. Hanfstaengl, jemuž kamarádi říkali Putzi, měl matku Američanku a vystudoval v USA, proto svému krajanovi vyhověl. Od války uplynuly dva roky, byl listopad 1922, a Německo se pořád nemohlo vzpamatovat z poválečného šoku.

Ten malý člověk s knírkem v laciném tmavém oděvu s koženým kabátem ho nezaujal. Teprve když začal mluvit a rozohnil se, začal být zajímavý. Vylíčil vývoj v Německu od podepsání příměří – nejvíc ho rozpálila údajná vina Němců na rozpoutání války, neopominul se otřít o pacifisty a marxisty, ze šmelinaření a nedostatku zboží obviňoval židy, ti musí pryč, tvrdě napadl císaře a jeho poradce za zbabělost, stejně jako bavorské separatisty a věřící katolíky. Voják na frontě šel svému zraněnému kamarádovi na pomoc a vůbec ho nezajímalo, jestli je Prušák nebo Bavorák, katolík či protestant. „To je ten duch, který my Němci potřebujeme v této chvíli nebezpečí víc než cokoli jiného! Je to duch, který umožňuje dělat zázraky a vede ty, kdož byli poníženi a oklamáni, do nové budoucnosti!“

Všichni mu zbožně naslouchali, jako očarováni, občas mu zatleskali. Když skončil, Hanfstaengl za Hitlerem zašel, představil se a přiznal se, že o něm musí referovat americkému diplomatovi: „Řeknu, že osobně souhlasím s devadesáti pěti procenty toho, co jste řekl, a že s vámi chci diskutovat o těch zbývajících pěti procentech.“

Řečnickým talentem do čela

Hitler nebyl Němec, nýbrž Rakušan. Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau na řece Inn, otec sloužil jako celník. Měl ještě mladší sestru Paulu, další čtyři sourozenci zemřeli v dětském věku. Otec byl alkoholik a despota. Syn se chtěl stát výtvarníkem, ale on mu v tom bránil, měl být státním úředníkem, tedy pod penzí.

Až po otcově smrti v lednu 1903 se vydal chlapec do Vídně. Hledal uplatnění, živil se malováním reklamních plakátů, matka ho z vdovského důchodu finančně podporovala. Bydlel v chlapecké ubytovně, skamarádil se s českým studentem hudby Augustem Kubizkem.

70 okamžiků druhé světové války

V roce 1907 požádal o přijetí do Akademie výtvarných umění. Nepřijali ho: „Nemáte talent!“ Navrhli mu, aby šel studovat architekturu, ale k tomu potřeboval maturitu, která mu však chyběla.

To byla pro ctižádostivého mladíka těžká rána. Pokusil se živit kreslením akvarelů vídeňských zákoutí a pamětihodností, které obchodníci prodávali návštěvníkům města.

Ve čtyřiadvaceti letech přesídlil do bavorského Mnichova. Avšak ani tam jeho talent neuznali, dál se musel protloukat pomocí akvarelů. Do rakouské armády se mu nechtělo, komise ho uznala ze zdravotních důvodů neschopným.

Když v létě 1914 vypukla válka, hlásil se jako dobrovolník do bavorské armády. Údajně se projevil jako statečný voják, mělo o tom svědčit udělení dvou medailí Železného kříže. Avšak někteří spolubojovníci tvrdili, že je dostal za přisluhování na štábu pluku. Nicméně při plynovém útoku na podzim 1918 dočasně oslepl a musel se léčit v lazaretu v Pomořanech. Tam si uvědomil hluboké rozčarování civilního obyvatelstva. Na frontu se už nevrátil, bylo podepsáno příměří.

K maličké Německé dělnické straně (DAP) se dostal náhodou. Po skončení války využívala vojenská kontrarozvědka svobodníka Hitlera ke kontrole různých spolků. Když začal chodit na schůze DAP, objevil v sobě talentového řečníka, a oni mu nabídli, aby k nim přistoupil. Jako zuřivý nacionalista a antisemita získával Hitler svými projevy nové členy. Později DAP přejmenovali na Německou národně socialistickou dělnickou stranu (Nationalsozialistische deutsche Arbeiterpartei – NSDAP).

Fascinovaný Hanfstaengl se s Hitlerem dál kamarádil, představoval ho ve vyšší společnosti a dával mu peníze, aby měl z čeho žít. Když se v listopadu 1923 pokusila NSDAP v Bavorsku o puč, který ztroskotal, poskytl mu na čas úkryt. Nicméně většinu pučistů policie nakonec pochytala a uvěznila. To je velezrada! Soud vyměřil Hitlerovi pět let vězení, ale po roce ho propustili. Jako prominentní vězeň tam napsal knihu Mein Kampf, své programové dílo – cílem byl antisemitismus, rasismus, vůdčí úloha nordické rasy a získání prostorů pro německé rolníky na východě Evropy.

Ve druhé polovině dvacátých let se Německo pomalu dostávalo z poválečné hospodářské katastrofy – nezaměstnanost klesala a demokratická vláda upevňovala své pozice. Hitlerova nacistická strana NSDAP neměla šanci, že by legální cestou získala moc – v roce 1928 ji volili necelé dvě procenta lidí, což jí dalo dvanáct poslaneckých křesel v Říšském sněmu.

Zlom přinesl „černý pátek“ na newyorském Wall Streetu 25. října 1929 – velká hospodářská krize zachvátila svět. Německo závislé na amerických půjčkách to pocítilo vzápětí – průmysl a zemědělství se propadly, ceny zboží letěly vzhůru, zatímco platy stagnovaly a podniky propouštěly zaměstnance. V lednu 1930 už ztratilo práci přes 4,5 milionu lidí. Levicové strany i nacisté posilovali.

Při zemských volbách v Durynsku v prosinci 1929 získala NSDAP šest křesel z 53 v zemském parlamentu. Zdánlivě to bylo málo, ale ve skutečnosti na ní záviselo ustavení vlády. Hitler získal ministerstva vnitra a školství.

Sociálnědemokratická vláda kancléře Hermanna Müllera zaznamenala obrovský úspěch. Francouzi a Britové vyklidili poslední část německého území na západě, kterou na základě Versailleské smlouvy obsadili, o pět let dřív, než měli. Přesto tento kabinet v březnu 1930 padl. Za nového kancléře si prezident Paul von Hindenburg, populární maršál, vybral Heinricha Brüninga z pravicové katolické strany Centrum.

Josef Goebbels, čerstvý šéf propagandy NSDAP, rozvinul rozsáhlou kampaň. Neexistovalo město či vesnice, které by nacisté vynechali – všude posílali své řečníky, letáky, pořádali průvody s transparenty a pochopové z SA rozbíjeli schůze ostatních stran.

Hitler hovořil ve velkých městech – v Berlíně ve Sportovní hale před 16 tisíci diváky, ve Vratislavi před 20–25 tisíci, zbývajících nejméně 5 tisícovek lidí, kteří se nedostali do haly, si ho poslechlo z tlampačů před halou. Vůdce změnil rétoriku: v Německu se zhroutila parlamentní demokracie založená na souboji politických stran, NSDAP je jedinou stranou, která chce překlenout všechny stavovské, třídní a profesní rozdíly. „My neslibujeme nějaké hmotné zlepšení pro jednotlivé stavy, ale utužení síly národa, protože toto vytyčuje cestu k moci, a tudíž i k vysvobození celého národa.“

Demagog Hitler zazářil. „Dovedl promlouvat řečí, na kterou slyšelo stále víc lidí,“ vysvětloval britský historik Ian Kershaw, „řečí rozhořčeného protestu proti zkompromitovanému systému, jazykem národní obrody a znovuzrození.“ Byl to – dnešním termínem – populista.

NSDAP dalo hlas takřka 6,5 milionu Němců, 18 procent voličů. Se 107 poslanci se stala druhou nejsilnější stranou v Říšském sněmu. Prvenství si zachovali sociální demokraté, získali i komunisté, které volilo 13 procent lidí. Ztratily hlavně pravicové strany.

Přesto Heinrich Brüning vytvořil vládu bez Hitlera. Nicméně se s ním tajně sešel, ale okamžitě zjistil, že se s ním se nemůže domluvit. Je to fanatik!

Komunisté po boku nacistů

Občas koketovali s nacisty i komunisté. V první polovině roku 1931 spolu s nimi, nacionalisty a polovojenskou organizací Stalhelm požadovali zrušení pruského parlamentu, což mělo vést k posílení ústřední moci. Když je v Praze za to kritizoval komunistický novinář Záviš Kalandra, vedení strany ho potrestalo důtkou.

Zákulisí téhle politické hry vysvětlil americký novinář William Shirer, který působil v Berlíně, v knize Vzestup a pád Třetí říše: „Komunisté byli na příkaz Moskvy do poslední chvíle oddáni podivné myšlence, že nejdřív musí zničit sociální demokraty, socialistické odbory a demokratické síly středních tříd. Jejich strategie vycházela z pochybné teorie, že ačkoli jejich vzestup povede k nacistickému režimu, bude tento režim jenom přechodný a nevyhnutelně přinese zhroucení kapitalismu, po kterém komunisté převezmou moc a nastolí diktaturu proletariátu. Fašismus reprezentoval z bolševicko-marxistického pohledu poslední fázi umírajícího kapitalismu, po které následuje už jenom komunistická potopa.“ Boj komunistů proti sociálním demokratům byl omyl. Shirer dodal: „Bezohlední a protidemokratičtí komunisté pracovní třídu rozštěpili.“

S nacistickým vůdcem se spřátelili někteří podnikatelé a bankéři, ale německá elita k němu zůstávala stále skeptická. Průmyslovým a obchodním magnátům imponovalo Hitlerovo tvrzení, že dokáže postavit hráz proti stále přitažlivějším komunistickým a socialistickým myšlenkám. Všichni měli hrůzu z pokusů o bolševizaci na počátku dvacátých let a ze Sovětského svazu. Třebaže se strana nazývala nacionálně socialistická, k socialismu měl Hitler daleko. Byl nacionalista a antisemita.

V březnu 1932 se konaly volby nového říšského prezidenta. Hindenburgovi končilo jeho sedmileté funkční období v květnu. Velkokapitál kandidoval Hindenburga, nacisté Hitlera, komunisté svého předsedu Ernsta Thälmanna.

Z necelých 38 milionů voličů dalo hlas stávající hlavě státu přes 49 procent – k opětovnému zvolení mu chybělo jenom 170 tisíc hlasů. Hitler se vyšvihl na druhé místo se 30 procenty. Thälmanna volili jenom komunisté – 13 procent.

Za týden si museli Němci volby zopakovat. Zvítězil Hindenburg s 53 procenty voličů. I Hitler si polepšil – získal 13 milionů hlasů, o 2 miliony víc než posledně.

Ve volbách parlamentních nacisté zvítězili – získali 230 poslaneckých křesel. Za nimi byli sociální demokraté se 133, Centrum s 97 a komunisté s 89. Hitler a s ním i Thälmann odmítli vytvoření koaliční vlády.

Adolf Hitler: Mein Kampf

Adolf Hitler: Mein Kampf

Krize spasila NSDAP

Následovala série voleb v jednotlivých zemích. Ke svým proslovům se vůdce opět vznášel z oblak. NSDAP triumfovala. V Prusku, které zaujímalo dvě třetiny říšského území, získala 36,3 procenta a stala se nejsilnější stranou. V Anhaltsku dokonce skoro 41 procent, takže mohla jmenovat prvního zemského premiéra. Zvítězila i ve Württembersku a v Hamburku. V Bavorsku dostala jenom o desetinu procenta méně než vládnoucí Bavorská lidová strana.

Nacistům nahrávala hospodářská krize. Bez jejího rozkladného účinku, domnívá se Kershaw, „by se nacistická strana možná rozpadla a upadla v zapomnění, nanejvýš by se zapsala do dějin jako pomíjivý jev poválečných zmatků“.

Hindenburg nebyl spokojen s říšskou vládou. Proto v květnu 1932 jmenoval novou v čele s diplomatem a vojákem Franzem von Papenem, který byl vlivným členem Centra, a měl za sebou pruské velkostatkáře i německý kapitál.

„Český frajtr“ kancléřem? Ne!

V červenci se nacisté stali nejsilnější parlamentní stranou. Teď musíme převzít moc! Vůdce o tom jednal se svým spojencem ministrem obrany generálem Kurtem von Schleicherem. Požadoval kancléřský úřad pro sebe a ministerstva vnitra, letectví, práce a lidové výchovy pro své věrné. Schleicher byl přesvědčen, že pokud zůstane armáda (reichswehr) pod jeho kontrolou, bude kontrolovat i Hitlera.

Vypadalo to jako východisko ze stále složitější situace. V zemi bylo šest milionů nezaměstnaných – Hitler jim sliboval práci. Ozbrojení esamani, úderná pěst NSDAP, otevřeně válčili s militantními komunisty. Mohla by vypuknout občanská válka! Kancléř Papen se pokusil tlumit tyto rozbroje dekretem o boji proti terorismu, který stanovoval přísné tresty pro násilníky. Vláda ho však nedokázala prosadit v praxi.

Hindenburg s přeměnou kabinetu nesouhlasil. Ani s Papenovým návrhem, aby požehnal hnědo-černé koalici. „Jak by to vypadalo, kdybych udělal českého frajtra kancléřem!?“ řekl prezident. Senilní maršál si spletl rakouský Braunau, odkud svobodník Hitler pocházel, s českým Broumovem.

Papen se nevzdával. Nabídl Hitlerovi funkci vicekancléře. Nacistický vůdce odmítl – bylo by to pod jeho důstojnost.

Padesát projevů za měsíc

Říšský sněm zvolil 30. srpna 1932 svým předsedou nacistu Hermanna Göringa. Na jeho jménu se dohodli nacisté s centristy a se členy Bavorské lidové strany. Druhé zasedání Papen překvapil, když přinesl dekret o rozpuštění sněmu. Nové hlasování proběhne 6. listopadu.

Páté volby v jednom roce! Vůdce opět zahájil maraton projevů. Jako demagog sliboval všem vrstvám společnosti, co chtěly, ale nikdy to nemínil splnit. Začátkem října přišlo na stadion do Postupimi na „říšské shromáždění mládeže“, organizované Hitlerovou mládeží, na 110 tisíc chlapců a dívek nejen z Německa, ale i z okolních zemí. Hitler vydržel stát sedm hodin se vztyčenou pravicí před pochodující mládeží.

Během jediného měsíce pronesl přes padesát projevů. Přesto už nedokázal plnit sály. Také jednotlivé organizace, krajské a okresní štáby polevily ve svém úsilí – chyběly peníze. Goebbels se obával propadu.

Obavy se naplnily – třebaže NSDAP volilo 33 procent lidí, ztratila dva miliony hlasů, získala pouze 196 poslaneckých míst, o 34 méně než v červenci. Nicméně vedoucí silou v Říšském sněmu zůstala. Pouze komunisté posílili.

Nacisty opouštěla střední třída, která se obávala jejich silných socialistických cílů. Veřejnost si také nedovedla vysvětlit, proč v létě odmítl Hitler vstoupit do vlády. Do volebních místností na venkově přišlo méně lidí. Přesto měla NSDAP koncem roku 1932 už 1,415 milionu členů a u SA stále sloužilo 400 tisíc mužů.

Pravice vztyčená vzhůru, vypnuté prsty. Hajlovat se nacisté naučili od italských fašistů. Ti si zase mysleli, že napodobují starý římský pozdrav. V antických textech však o podobném gestu není žádná zmínka. Na snímku z roku 1938 Adolf Hitler na shromáždění ve Vratislavi

Pravice vztyčená vzhůru, vypnuté prsty. Hajlovat se nacisté naučili od italských fašistů. Ti si zase mysleli, že napodobují starý římský pozdrav. V antických textech však o podobném gestu není žádná zmínka. Na snímku z roku 1938 Adolf Hitler na shromáždění ve Vratislavi

„My jsme najali Hitlera“

V říjnu 1932 zůstalo bez práce skoro 9 milionů Němců z 67 milionů obyvatel. Rozzlobení mladí muži vstupovali do komunistické strany, ale mnozí nakonec zakormidlovali k SA, kde získali finanční, materiální a kamarádské zázemí. Dělníci v továrnách zůstávali věrní sociální demokracii.

Listopadové hlasování politickou situaci nevyřešilo. Papenova vláda odstoupila. Hindenburg hledal nového kancléře. Nakonec jmenoval 3. prosince 1932 novým kancléřem generála Kurta Schleichera. Avšak ten si brzy uvědomil, že mu chybí podpora v Říšském sněmu. Papen tajně jednal s Hitlerem i s prezidentovým synem Oskarem Hindenburgem. Domluvili se, že Hitler by se mohl stát kancléřem a Papen vicekancléřem. Tradiční pruské šlechtě i generálům nacisté vyhovovali.

Prezident přiměl k demisi Schleicherův kabinet a Papena požádal, aby sestavil nový. Místo toho mu Papen večer 28. ledna 1933 oznámil, že politici z pravicových stran jsou schopni vstoupit do vlády v čele s Hitlerem, v níž bude Papen vicekancléřem. To poprvé prezidenta uspokojilo.

Oba pánové debatovali o klíčových ministrech. Zahraničí zůstane Konstantinu von Neurathovi. Obranu by měl dostat nějaký rozumný generál – shodli se na Werneru von Blombergovi. Papen bude i říšským komisařem pro Prusko.

Hitler souhlasil, že nacisté obsadí jenom dvě křesla – Wilhelm Frick vnitro a Hermann Göring zůstane ministrem bez rezortu, přičemž bude pověřencem na pruském ministerstvu vnitra. Tiskový magnát Alfred Hugenberg z Německé nacionální lidové strany povede hospodářství. Franz Seldte, předseda organizace vysloužilých vojáků Stalhelm (Ocelová přilba), se stane ministrem práce. Finance bude řídit odborník hrabě Johann Ludwig Schwerin von Krosigk.

Když Theodor Duesterberg ze Stalhelmu namítal, že Hitler není čestný člověk, odpověděl mu Hugenberg sebevědomě: „My už si ho osedláme.“ Duesterberg chmurně podotkl: „Jenom abyste jednoho dne nemusel prchat zahradami před zatčením.“

I některé Papenovi přátele to vyděsilo. „Vždyť ty se vydáváš Hitlerovi do rukou,“ varoval ho jeden. Budoucí vicekancléř odsekl: „My jsme si ho najali.“

„Kdyby projevil Hindenburg ochotu udělit Schleicherovi výnos k rozpuštění parlamentu, jímž tak lehce obdařil Papena, a odložil zasedání Říšského sněmu na dobu přesahující šedesát dnů povolených ústavou, mohlo se Hitlerovu kancléřství předejít,“ míní Kershaw. „Kritický bod hospodářské krize byl už skoro překonán a nacistickému hnutí hrozil rozpad, pokud se v dohledné době nedostane k moci, budoucnost tedy mohla vypadat jinak, i kdyby přinesla nějaký jiný autoritativní režim.“

„Správný člověk“

Ještě v pondělí 30. ledna 1933 ráno zvažovali někteří generálové včetně Schleichera, jestli nemají převzít vládu a vyhlásit diktaturu. Dopoledne přijali členové kabinetu v čele s Hitlerem dekrety od Hindenburga.

Večer prošly desetitisíce nacistů s hořícími pochodněmi Berlínem. Začala epocha, kterou nacistická propaganda nazývala Třetí říší. První existovala do roku 1806 – Svatá říše římská. Za druhou považovali vybudování Německé říše kancléřem Otto von Bismarckem roku 1871.

Smrt si nevybírá

Koncem února 1933 se Hitler a Göring setkali s vlivnými podnikateli v čele s Gustavem Kruppem, šéfem největšího ocelářského podniku. Nacisté jim slíbili volnost podnikání a omezení odborů, vyloučili ekonomické experimenty a nabídli možnost zlikvidovat komunisty v příštích volbách. Bývalý ředitel Říšské banky Hjalmar Schacht potom požádal přítomné o dar ve výši tří milionů marek.

Nacisté šířili šeptandu, že se bojí komunistického puče. Když večer 27. února 1933 zapálil holandský anarchista Marinus Van der Lubbe Říšský sněm, Hitler, Goebbels a Göring si mysleli, že je to povel k revoltě.

Göring nařídil pruské státní policii, aby pozatýkala funkcionáře komunistické strany bez ohledu na jejich poslaneckou imunitu, rovněž odborářské předáky. Hon se nevyhnul ani levicovým intelektuálům a pacifistům. O měsíc později založil nacista Heinrich Himmler, nový policejní prezident Bavorska, u městečka Dachau poblíž Mnichova první koncentrační tábor, kam vězně bez soudu posílali.

Druhý den po ohni vyhlásil říšský ministr vnitra Wilhelm Frick výjimečné nařízení v boji proti terorismu. Na neurčito byly pozastaveny základní občanské svobody – svoboda projevu, shromažďování a tisku i právo na poštovní a telefonní tajemství.

Při volbách začátkem března 1933 NSDAP ve volbách triumfovala – získala 43,9 procenta hlasů. Z 647 poslanců bude mít 288 nacistickou legitimaci. Přesto hlasování Hitlera zklamalo, čekal, že získá absolutní převahu. Komunistům a socialistům dala hlasy třetina obyvatel.

Na řádnou schůzi nepřišlo 81 komunistických poslanců, kteří byli buď za mřížemi, nebo na útěku, také 26 sociálních demokratů chybělo. Nacisté a jejich spojenci tedy měli většinu. Avšak ke schválení zmocňovacího zákona, podle něhož by mohla vláda po čtyři roky vydávat zákony bez vědomí Říšského sněmu a Říšské rady, by potřebovali dvoutřetinovou většinu. Hitler sliboval, že tím nebudou dotčena demokratická práva. Poslanci zákon schválili, pouze 94 socialistů se nedalo zastrašit a hlasovalo proti.

Začala přeměna Německa v totalitní stát. Ze státních úřadů vyhazovali židy a demokraticky smýšlející lidi, bojkotovali židovské obchody, banky, lékaře a právníky. Tento trend pronikal i do všech hospodářských, společenských a kulturních institucí. Nacisté zdecimovali odbory i sociálně demokratickou stranu, vzápětí i další politické strany. Demokraticky smýšlející lidé začali z Německa houfně prchat. Mnozí lidé tam nechávali obrovské majetky, které nacisté zabavovali. Antisemitismus se projevil naplno. Bohatí židé se mohli draze vykupovat a odjíždět do zahraničí. I těmito penězi financovali noví pánové proměnu mírové ekonomiky na válečnou.

Na 100 tisíc lidí nahnali esamani v prvních měsících do vězení a provizorních koncentráků. Intelektuálové, úředníci, podnikatelé, profesoři a umělci čekali, že ze zahraničí přijdou protesty proti těmto pogromům – ty se však objevovaly jenom v omezené míře. Zprávy o represích z Třetí říše zněly příliš fantasticky a Goebbelsova propagandistická mašinérie je zpochybňovala, vykreslovala zemi v růžových barvách. Svět nemohl pochopit, že Německo – stát, z něhož vzešlo tolik myslitelů, umělců, vědců a vynálezců – by mohl klesnout tak hluboko.

Do NSDAP se hrnuli noví členové v očekávání nových kariér. Do konce dubna 1933 vydaly stranické sekretariáty 2,5 milionu legitimací, z toho 1,5 milionu po uvedení Hitlera do kancléřského úřadu. V červenci byla NSDAP vyhlášena za jedinou legitimní politickou stranu v Německu.

Ve čtvrtek 2. srpna 1934 sedmaosmdesátiletý Hindenburg zemřel. Jeho místo zaujal Hitler. V polovině srpna se konal plebiscit, který měl jeho diktátorské pravomoci posvětit. S vyzdvižením Hitlera, jemuž nyní náležel titul „vůdce a říšský kancléř“, souhlasilo 89,9 procenta Němců, kteří přišli k urnám.

„Hitler nebyl žádný tyran Německu vnucený,“ domnívá se Kershaw. „Třebaže ve svobodných volbách nikdy nedosáhl většinové podpory, byl říšským kancléřem jmenován podle práva přesně jako jeho předchůdci a v letech 1933–1940 byl možná nejoblíbenější hlavou státu na světě.“

Není divu – životní úroveň většiny Němců se za jeho panování zvedla. Stavěl silnice, zvláště dálnice, a továrny, tajně rozvíjel zbrojní výrobu. Nezaměstnaní šli pracovat anebo sloužit v ozbrojených složkách strany a státu, protože byla obnovena všeobecná branná povinnost. Pro zaměstnance zřizoval rekreační hotely na březích jezer a moře, nechal zlepšit zdravotní péči. Berlín ohlásil opětovné vybudování vojenského letectva – luftwaffe, stejně jako posílení válečného námořnictva – kriegsmarine.

Aby si uvolnilo ruce a nesvazovala je žádná mezinárodní pravidla, vystoupilo Německo v říjnu 1933 ze Společnosti národů.

Pokračování si můžete přečíst zde nebo v knize OSUDOVÁ TŘINÁCTKA – Státníci, světci a diktátoři, kteří formovali šílené 20. století (2012), ze které je tato zkrácená kapitola.

V ukázce bylo nepřesně uvedeno křestní jméno Franze von Papena jako Fritz. Za nepřesnost se omlouváme.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.