Pracovat s ním na jednom ústavu bylo úžasné. A k vzteku
Jan Konvalinka, vedoucí výzkumného týmu na ÚOCHB
Já jsem nebyl přímo v týmu profesora Holého, ale pracovat s ním v jednom ústavu bylo neuvěřitelné. Především to bylo k vzteku. Člověk nemá výmluvu. Přesněji řečeno, ona se nějaká najde vždy, ale úspěch vašeho skvělého kolegy vás každý den usvědčuje z toho, že klamete sám sebe. Všechny staré, dobré české výmluvy, které se vám tak dobře osvědčovaly, najednou neplatí: nejde to, nemáme dost peněz, nemáme pořádné vybavení, chybí lidi a přístroje. To je všechno sice pravda, ale ten starší pán v bílém plášti, který se třicet let skoro nehnul ze své dejvické laboratoře, to stejně dokázal.
Za druhé, je to skvělé. Všichni jsme předem připraveni, že věda je plná frustrací, že většina pokusů nevyjde a naše brilantní nápady obvykle nefungují. Jsme smíření s tím, že věda je trpělivé skládání malých kamínků do obrovské mozaiky, kterou dokončí někdo jiný, že to nejlepší, co se nám může povést, je nějaký ten kamínek zaklapnout do obrázku o pár měsíců dřív, než by to udělal někdo jiný v Kalifornii nebo v Paříži. A najednou si někdo vedle vás dovolí nakreslit vlastní obraz.
Všichni píšeme do úvodu svých publikací a do závěrečných zpráv, že naše výsledky mohou přispět k pochopení toho či onoho a v důsledku tak po dalším výzkumu mohou vést k nové terapii choroby XZ. A ve skrytu duše v to opravdu doufáme. A pak najednou přijde někdo, a udělá LÉK. A pak druhý a třetí a čtvrtý, napíše patent a dotáhne svou práci až do stadia pilulek, které berou po celé planetě miliony lidí, a díky tomu neumřou. Je skvělé, když vidíte, že se to dá dokázat.
Byl zvědavý, někdy až skoro netrpělivý
Zlatko Janeba, dlouholetý spolupracovník, dnes vedoucí vlastního výzkumného týmu na ÚOCHB
Profesor Antonín Holý byl nejen opravdový velikán vědy, ale také výborný školitel. Nejenom díky skvělým znalostem chemie, biochemie, virologie a dalších příbuzných oborů, ale především díky své experimentální zručnosti a zkušenosti.
Dokázal velmi dobře improvizovat, pokud bylo potřeba, a byl schopen si vyvinout potřebnou technickou metodu. Vzpomínám například na moji stáž na Brigham Young University v Utahu u jiného experta na poli chemie složek nukleových kyselin, u profesora Robinse. Naučil jsem je tam připravovat si sypané desky pro preparativní chromatografii (metoda pro oddělování jednotlivých látek ze vzorku, pozn. red.) či krystalovat a filtrovat pomocí vzdušného chladiče zacpaného na jednom konci vatou. Tvrdili, že s něčím tak důmyslným a přitom jednoduchým se ještě nesetkali. Pro nás to byla naprostá rutina.
Profesor byl jako správný vědec nadmíru zvědavý, někdy skoro až netrpělivý. Přestože dost času trávil ve své kanceláři, obcházel téměř denně své kolegy a spolupracovníky a vyptával se na vše možné, jak postupuje výzkum, jestli se už podařilo to a to, a když ne, tak v čem je vlastně problém.
Úspěšný byl nejen díky své píli a tvůrčím schopnostem, ale i trošce toho štěstí, kterého je vždy třeba, v každém oboru. Ale jenom štěstí k takovým objevům rozhodně nestačí. Jak říkával francouzský chemik a mikrobiolog Luis Pasteur, štěstí přeje připraveným. A pan profesor Holý určitě připravený byl. A dobře.
Samozřejmě, cesta k léku obecně je velice dlouhá a zrádná, kdy po mnohaletém úsilí týmu pracovitých nadšenců může kdykoliv dojít naprosto nečekanému obratu a okamžitému ukončení celého projektu. I tím si profesor Holý prošel, například s preparátem GS-9219, který měl sloužit k léčbě nádorů lymfatických uzlin a některých druhů leukémie. Nicméně i tento preparát, jehož testování na lidech muselo být předčasně ukončeno pro své vedlejší účinky, zřejmě najde své uplatnění, a to při léčbě domácích mazlíčků.
Ukázal, co je v Čechách možné
Jaroslav Petr, biolog působící ve Výzkumném ústavu živočišné výroby
Profesor Antonín Holý se těšil zcela zaslouženě výjimečnému postavení. Hluboce si ho vážili jeho kolegové, uznávali jej vědci z jiných oborů a zároveň byl populární i mezi českou veřejností. Lidé ho znali a byli na něj pyšní. Představoval pro ně "Čecha, který dobyl svět". To je postavení, které česká veřejnost přiznává spíše fotbalistům či hokejistům než vědcům.
Pro vědce, kteří nepracovali v oboru syntézy organických látek využitelných k léčbě virových onemocnění, byl profesor Holý přesvědčivým důkazem toho, že i badatel z velmi malé země, kde má věda jen omezenou podporu, může hrát vědeckou "Champions League" – když má invenci a trpělivou zarputilost.
Úspěchy profesora Holého na poli vývoje léků proti virovým chorobám jsou pádným argumentem proti všem nářkům, že v malých poměrech velkou vědu prostě dělat nelze. Pokud selháváme, bývá to spíše z důvodů naší "vnitřní malosti" než z důvodů "malosti prostředí", v němž bádáme. Ve srovnání s profesorem Holým nám chybí buď invence nebo vytrvalost, popřípadě obojí.
Inspirativní je i skutečnost, že ona lukrativní skupina látek, kterou se profesor Holý proslavil, na počátku jeho vědeckého bádání ani moc lukrativně nevypadala. Řada vědců v podobné situaci ochotně mění zaměření svého výzkumu a hledá uplatnění v oblastech, které právě prožívají období konjunktury. Profesor Holý se držel svých acyklických analog nukleotidů a za tuto vytrvalost byl odměněn, když se z látek stojících na pokraji zájmu chemiků staly léky prvořadého významu.
Holý: skromná sebedůvěra
Zdeněk Havlas, bývalý ředitel Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB), kde Antonín Holý působil většinu života. Dnes tam vede svůj výzkumný tým.
Když profesor Holý přišel do ústavu, brzo prokázal, že je mimořádně nadaným syntetickým chemikem. Záhy si vydobyl právo samostatného projektu a začal si sám vymýšlet, čemu se bude věnovat. Ale směr, kterým se vydal, přílišné nadšení neprobouzel. Jak se později ukázalo, pravdu měl doktor Holý a ne jeho kritici. Tehdy se projevily některé povahové vlastnosti Tondy (jak mu blízcí říkali). Předně sebedůvěra, nezlomnost a neuvěřitelná pracovitost.
V roce 1968 syntetizoval první látku z kategorie, která ho později tak proslavila: acyklické fosfonáty nukleosidů. To ještě netušil nic o biologických účincích těchto látek, šlo o čistý základní výzkum jak v syntéze, tak ve studiu vlastností těchto látek. Význam studovaných látek byl rozpoznán až profesorem Erikem De Clercqem z Lovaňské university v Belgii, se kterým se profesor Holý setkal na konferenci v Německu a se kterým se velice sblížil. Ale to už se psal rok 1976.
S rostoucím věhlasem byl Tonda stále skromnější. Moudrost přicházející s věkem mu našeptávala, že k úspěchu je potřeba ještě hodně kapek štěstí, které on měl, ale jiným nemuselo být dopřáno. Proto si víc cenil poctivé práce než úspěchu. Dokonce i značné osobní prostředky, které jako autor patentů získal, neponičily jeho skromnost. Nestal se z něj nafoukanec, který se s méně úspěšnými nebaví. Naopak, byl ochoten se bavit s každým a pomoci každému, pokud mu šlo o věc víc než o osobní prospěch.
Ještě jeden rys profesora Holého bych rád vyzdvihl. Za léta dřiny v laboratoři, podpořené obrovskými znalostmi v mnoha oborech, si vypěstoval intuici. Stačilo mu podívat se na strukturu navrhované sloučeniny a tušil, zda bude stát za to ji vyrobit. Jeho rady typu "tohle udělejte, to by mohlo být dobré" nám budou chybět. Na to nestačí vystudovat, to se musí vydřít za léta.
Pan profesor Holý se vždy považoval za vědce, i když dosáhl velikých úspěchů na půdě realizací. Pro něho bylo základem bádání, poznávání. To považoval za své poslání. Vycházel z toho, že badatelský výzkum je dlouhodobý, přináší poznání, ale ne vždy je bezprostředně použitelný. A ani nečekal, že vše bude hned použitelné. Nyní se volá po aplikacích dnes a výrobě zítra. Ta obrovská trpělivost profesora Holého nám chybí.
Bohužel. A také byl nešťastný, že jeho vyznání nesouzní se snahami těch, kdo o vědě rozhodují a kterým je přirozený cyklus od bádání po užití cizí či neznámý. Antonín Holý nás poučil o nutnosti celoživotní poctivé práce, o sebedůvěře v našem usilování, o neústupnosti ze svých představ. To je možná víc než ty veliké prostředky, které se dají přidat do rozpočtu na vědu. A bude nám také chybět jeho laskavý úsměv a kamarádský vztah. (Psáno pro MF DNES)
Dotáhl věci do konce
Václav Pačes, biochemik a bývalý předseda Akademie věd
Antonína Holého jsem znal od svého nástupu na takzvanou aspiranturu (dnes bychom řekli doktorské studium) v Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd. To bylo v roce 1965. Tehdy to byl mladý, ale už samostatný vědec, ponořený do studia chemie složek nukleových kyselin, tedy složek těch dnes tak populárních molekul DNA a RNA.
Ústav byl jedinečný v tom, že tam spolupracovali chemici, kteří syntetizovali unikátní a biologicky zajímavé sloučeniny, a biochemici, kteří tyto sloučeniny používali k dalšímu výzkumu. V té době se rodil nový, perspektivní obor molekulární biologie a ÚOCHB byl jediným pracovištěm v Československu, kde se obor cíleně rozvíjel.
Teprve mnohem později, až v osmdesátých letech, se ukázalo, že Holého výzkumy mohou mít praktické aplikace. A patřilo k jeho buldočí povaze, že tímto směrem šel a výzkum dotáhl do patentů a licencí.
Já vidím jako odkaz Antonína Holého, zejména mladé generaci vědců, tři věci. Zaprvé to je spojení základního výzkumu s praktickými aplikacemi. Antonín Holý vyšel s vysoce invenčního základního výzkumu a dovedl ho až k pacientům. Význam základního výzkumu, tedy vědy, je dnes podceňován. Odkaz Antonína Holého ukazuje, jak je takový názor krátkozraký.
Druhým odkazem mladé generaci je úžasná píle. Své vědě se věnoval na sto procent. Často se vyjadřoval, že nemá moc rád, když se mluví o vědcích, a že preferuje označení vědecký pracovník, právě proto, aby zaznělo slovo práce.
A konečně třetím odkazem je to, že nikdy nevyšel na veřejnost s výsledky, které neměl dokonale potvrzené, publikované v odborném časopise a oponované kolegy. Antonín Holý zemřel na dnešní dobu předčasně. Ještě mohl sám významně pracovat a ještě mohl ovlivnit více mladých kolegů. Nemoc je ale neúprosná, a tak ten, kdo zachránil zdraví a životy mnohým, sám nemoci podlehl. To je ironie života. (Psáno pro MF DNES)
Texty byly redakčně zkráceny a upraveny.
