Fandům seriálu Star Trek warpový pohon jistě není třeba představovat, kosmické lodě se díky němu mohou libovolně přemísťovat z místa na místo a pohybovat mezi hvězdami či galaxiemi. Ke své činnosti warpový pohon využívá časoprostorových deformací v blízkém okolí kosmické lodi, což mu umožňuje dosažení prakticky ničím neomezených rychlostí.
I let k nejbližší hvězdě by trval věky
Vysoké rychlosti jsou pro mezihvězdné či mezigalaktické lety opravdu nutné a platí čím vyšší tím lepší. Vždyť například nám nejbližší hvězda Proxima Centauri je od nás 4,2 světelných roků daleko. To už je pořádná dálka a dokonce i kdybychom použili nejrychlejší současný teoreticky možný pohon - nukleární pulzní pohon - cesta k ní by zabrala nějakých 80 let. A lety do vzdálenějších oblastí vesmíru by byly zcela mimo naše možnosti.
Bublina v časoprostoru
Převést warpový pohon z říše sci-fi na pole seriózní vědy se jako první pokusil v roce 1994 mexický fyzik Miguel Alcubierre. Jeho úvahy jsou geniální a šílené zároveň – kosmická loď by podle něj kolem sebe generovala časoprostorovou bublinu, přičemž by na její přední straně docházelo ke stlačení časoprostoru, za ní naopak k jeho natažení. To by lodi umožnilo pohyb libovolnými rychlostmi, i nadsvětelnými.
K porušení Teorie relativity (která tvrdí, že nejvyšší možná rychlost se rovná rychlosti světla) by ale dojít nemělo, neboť uvnitř bubliny by k žádným deformacím nedocházelo, loď by vlastně stála na místě a pohyboval by se jen prostor kolem ní. „Představte si surfaře jedoucího na vlně,“ říká k tomu Gerald Cleaver, jeden z autorů nové studie na toto téma. „Loď by byla bublinou tlačena a bublina by se pohybovala rychleji než světlo.“
Je třeba využít nadbytečné dimenze
Nedávno se k problému warpového pohonu vrátila dvojice fyziků z Baylor University v Texasu, již zmíněný Cleaver a jeho kolega Richard Obousy, a Alcubierrovy myšlenky rozvinula o nejnovější poznatky z teorie superstrun. Podle ní vesmír nemá jen 4 rozměry, které přirozeně vnímáme (výšku, šířku, délku plus čas), ale že existují ještě další dodatečné dimenze, které jsou před námi skryty. Celkem jich má být 11. Nadbytečné dimenze nám unikají, protože jsou na mikroskopické úrovni svinuty samy do sebe.
Cleaver a Obousy jsou přesvědčeni, že objevili způsob jak svinutých dimenzí (konkrétně jedenáctou z nich) využít k manipulaci s časoprostorem tak, aby došlo ke vzniku Alcubierrovy bubliny. „V principu bychom mohli změnou poloměru nadbytečných dimenzí ovlivňovat hustotu energie časoprostoru,“ tvrdí Cleaver a Obousy.
Jupiter energie
Avšak odhadovaná energie, která by k požadovaným deformacím časoprostoru byla potřeba, je obrovská. Vytvoření Alcubierrovy bubliny by vyžadovalo minimální energii 1045 Joulů. Jen pro představu – to zhruba odpovídá množství energie, které je obsaženo v celé hmotnosti planety Jupiter. O něčem podobném se nám může jen zdát.
Studie byla publikována v posledním vydání Physical Review Letters.
Zdroj: www.baylor.edu, www.wikipedia.org, www.astroengine.com
