Kdyby nebylo sedmadvacetiletého nadporučíka Canarise, bloudil by německý lehký křižník Dresden na podzim 1914 jižním Pacifikem a musel se obávat nenadálého střetnutí s nepřítelem. Naštěstí si malý štíhlý důstojník, který uměl dobře španělsky, vytvořil v minulých měsících mezi německými krajany a dalšími příznivci císařství v Latinské Americe síť informátorů, kteří mu rádiem podávali zprávy o pohybu Britů a možnostech zásobování.
Až do léta se pohybovala německá válečná loď v Atlantiku a Pacifiku bez obtíží. Když hrozilo vypuknutí války, dostal kapitán Fritz Emil Lüdecke příkaz, aby se nevracel do Německa. Měl narušovat zásobování nepřátelských zemí zadržováním jejich lodí, především britských.
První plavidlo, které zastavil, britský parník Drumcliffe, Lüdeckepropustil – uvěřil jejímu veliteli, že o vypuknutí války nic neví. Pozoruhodná rytířskost! Zato loď Hyades křižník zajal, jeho posádku přesunul na svou palubu a potom parník potopil. Stejně naložil i s další lodí. Když do oblasti poslala britská Admiralita tři válečná plavidla, musel se Dresden skrývat.
V polovině října spustil křižník kotvy u Velikonočního ostrova. Připlula tam i pomocná flotila z Německa. Celkem dvanáct německých válečných lodí. Avšak rádio je varovalo, že do oblasti míří silná britská eskadra.
Podvečer 1. listopadu 1914 narazil německý konvoj poblíž chilského Coroneluna nepřátelské lodě. Během několika hodin potopil dva křižníky, zahynulo 1 700 britských námořníků včetně admirála. Sám vyvázl bez větších šrámů.
První lord Admirality Winston Churchill nařídil svým válečným lodím v Atlantiku a Pacifiku: „Německou flotilu zlikviduje! Musíme se pomstít!“
Wilhelm Franz Canaris
Dne 8. prosince se obě formace poblíž Falklandských ostrovů střetly. Britské těžké bitevní lodě smetly šest německých plavidel s více než 2 000 námořníky. Dresden unikl, ale neměl se kde schovat, chybělo mu uhlí, munice a proviant.
Lüdecke a Canaris se shodli, že požádají chilskou vládu o internaci – jinak by je Britové zajali nebo rozstříleli. Zakotvili u malé vesničky Más a Tierra v zálivu Cumberland na ostrově Robinsona Crusoe v souostroví Juana Fernándeze v jižním Pacifiku. Wilhelm Canaris oznámil chilskému veliteli přístavu, že už nechtějí bojovat. Avšak v neděli 14. března ráno připluly dva britské křižníky, které spustily na Dresden palbu. Bez ohledu na střelbu nastoupil nadporučík do záchranného člunu, aby s Brity vyjednával. Němci pak svou loď potopili.
Otřesený velitel Dresdenu nebyl schopen se s Chilany domlouvat, musel to obstarat Canaris. Asi 300 námořníků dopravili k internaci na malý ostrov Quiriquina. Za pomoci německých spolků a námořnických klubů z Chile se tam slušně zařídili. Někteří Němci se občas pokoušeli uprchnout, rybáři je za dvacet pesos převáželi na pevninu, ale daleko se nedostali.
Nadporučík Canaris se dokázal v cizím prostředí pohybovat. Se souhlasem Lüdeckeho a německého vyslance utekl z ostrova v přestrojení v noci na 5. srpna 1915. Krajané, kteří byli obchodníky, mu všestranně pomáhali. Za necelé tři týdny dojel vlakem do Buenos Aires a tam nastoupil na loď do neutrálního Amsterodamu. U dveří rodinného domu zaklepal 30. září.
Průzkum ze zakotvené lodi
Wilhelm Canaris se narodil 1. ledna 1887 v Applebecku (dnes součást Dortmundu). Otec Carl byl technickým ředitelem místních hutí, později povýšil na člena představenstva Dolnorýnských hutí v Duisburgu-Hochfeldu.
Na gymnáziu Wilhelm vynikal v dějepise, zeměpise a přírodních vědách, snadno se učil anglicky, francouzsky, latinsky a řecky. Toužil stát se námořníkem – námořnictvo bylo ztělesněním moderní techniky. Zatímco u pozemního vojska měli tradiční přednost synové ze starých šlechtických rodů, námořnictvo potřebovalo technicky zdatné muže s maturitou.
Nejmladší syn se dva týdny po maturitě hlásil 1. dubna 1905 ve škole pro námořní důstojníky v Kielu, strategickém přístavu na Baltu. Začátkem roku 1906 povýšili Canarise na praporčíka a poslali do školy v Kielu. Na podzim 1907 ji absolvoval a složil přísahu císaři.
Začal sloužit na palubě lehkého křižníku Bremen, který se plavil u břehů Latinské a Střední Ameriky. V září 1908 dostal hodnost poručíka. Jeho kapitán Albert Hopman u něho oceňoval „železnou píli a neochvějnou spolehlivost“.
Když křižník přistál v Buenos Aires, zažil nadšené přijetí od tamních Němců. Kapitán Hopman bral Canarise jako pobočníka na návštěvy přátel v Brazílii a Argentině, mladý muž se tam seznámil s místní kulturou a naučil se španělsky.
Koncem roku 1909 se Canaris vrátil do Německa. V srpnu 1910 ho povýšili na nadporučíka a pověřili zpravodajskou činností. Dostal se na lehký křižník Dresden. Na této lodi doplul do Konstantinopole (dnes Istanbul), kde spolu s námořnictvem ruským, britským, italským a nizozemským čekali, jak se vyvine tamní situace. V případě potřeby měly lodě zasáhnout ve prospěch cizineckých čtvrtí – evakuací obyvatelstva a střelbou po nepřátelích.
První zpravodajské zkušenosti
Canarisův útěk z chilské internace se stal senzací, hrdinským činem. Takového důstojníka bylo škoda nechat jenom na moři. Hovořil cizími jazyky, měl diplomatické nadání a uměl se pohybovat v zahraničí. V polovině listopadu 1915 ho povýšili na kapitán-poručíka a přesunuli do zpravodajského oddělení námořního štábu.
Německé námořnictvo zahajovalo neomezenou ponorkovou válku. Potřebovalo proto nové velitele. Canarise poslali do kurzu pro velitele ponorek. Dva měsíce sloužil na školním plavidle a koncem roku 1917 se vydal na svou první samostatnou plavbu v ponorce UC-27. Pokládali miny u Alžírska a potom pátrali po zásobovacích lodích, ale marně. Teprve jako kapitán ponorky U-34 potopil dva parníky a třetí poškodil. V létě 1918 dostal novou ponorku UB-128, která však byla dost poruchová. Přesto zničil jednu francouzskou loď.
Koncem listopadu, po podepsání příměří, kterým válka skončila, připlula UB-128 i další plavidla do kielského přístavu. Město v čele se starostou Gustavem Noske jejich posádky slavnostně uvítalo. Císař Vilém II. opustil zemi a moci se ujala pravicově orientovaná sociálně demokratická vláda. Avšak bída a válečné útrapy přiměly tisíce řadových námořníků ke vzpouře, podporované levicí. Starosta Kielu a důstojníci se jí pokoušeli vzdorovat.
V květnu 1919 se mladý kapitán-poručík zasnoubil ve Pforzheimu poblíž Stuttgartu s Erikou Waageovou, dcerou zesnulého továrníka, s níž se seznámil před dvěma roky v Kielu. Svatbu měli v listopadu.
Ve službách opovrhované republiky
Kapitán-poručík Canaris se účastnil všech spiknutí, která měla na počátku dvacátých let vést k odstranění republikánské vlády. Canarise odveleli pro jistotu na školní loď Berlin a povýšili na korvetního kapitána. Na tomto plavidle také sloužil mladý důstojník Reinhard Heydrich. Neměl tam žádné přátele, jenom korvetní kapitán se s ním kamarádil a později ho uvedl do společnosti v Kielu. Při domácích slavnostech u Canarisů dokonce hrával druhé housle.
Poslední atentát na Hitlera se plánoval dva roky, zmařila ho náhodaMohutný výbuch vyrazil okna i dveře a místnost prakticky zdemoloval. Hitler, který stál nedaleko nálože, neměl přežít. Rozjíždí se poslední z velkých pokusů o svržení nacistického režimu. Je 20. července 1944, začíná operace Valkýra a vše je odsouzeno k nezdaru.  Adolf Hitler na snímku pořízeném krátce po neúspěšném atentátu ve Vlčím doupěti. Za ním stojí vůdcův osobní tajemník Martin Bormann, vpředu s ovázanou hlavou pak náčelník operačního štábu německých ozbrojených sil Alfred Jodl. (20. července 1944) |
Vedení námořnictva poslalo Canarise na bitevní loď Schlesien. V červnu 1929 dostal hodnost fregatního kapitána a stal se šéfem námořní stanice Severní moře. O dva roky později dosáhl hodnosti námořního kapitána. Koncem září 1932 převzal velení Schlesienu.
Dne 30. ledna 1933 jmenoval prezident maršál Paul von Hindenburg kancléřem Adolf Hitlera. Nacisté se chopili moci. „Canaris byl nepochybně až do války zcela přesvědčen o základních principech Třetí říše a nijak netrpěl – jako většina námořních důstojníků – nějakým pocitem křivdy, jak to bylo typické pro určité důstojnické kruhy,“ napsal ideolog gestapa Werner Best. „Jako starý nacionalista byl tenkrát přesvědčený, že nový režim je mnohem lepší než všechno, co mu předcházelo, a že zatím neexistuje lepší cesta.“
Navenek harmonie s Heydrichem
Důstojníkům armády a námořnictva stále víc vadily ozbrojené oddíly nacistů – SS a SA. Velmi ostře to dával najevo i náčelník výzvědné služby Abwehr námořní kapitán Konrad Patzig. Ministr obrany generál Werner von Blomberg ho proto v prosinci 1933 odvolal. Velitel námořnictva admirál Erich Raeder na jeho místo prosadil kapitána Canarise. Nový šéf usedl do tohoto křesla na Tirpitzově nábřeží v Berlíně 1. ledna 1935. Do pracovny ve čtvrtém patře pověsil snímek, jak Hitler vstupuje na jeho loď Schlesien. Svým podřízeným vysvětlil: „Dá se s ním mluvit a ledacos uzná, když se mu to řekne klidně.“
Když policie splynula s organizací SS, bylo třeba vyjasnit si kompetence ve zpravodajské činnosti. Na poradě v lednu 1935 se kvůli tomu sešla porada. Canaris se po jedenácti letech setkal se svým starým známým Heydrichem, nyní šéfem gestapa a Bezpečnostní služby SS (Sicherheitsdienst – SD).
Oba pánové ke svému překvapení zjistili, že bydlí ve stejné ulici Doellstrasse: Canaris s manželkou a dvěma dcerami ve vile číslo 48, Heydrich s rodinou v 34.
S Wernerem Bestem, který byl Heydrichovým zástupcem, se Canaris dokonce spřátelil – jezdili spolu po ránu na koních do lesů Grunewaldu. Gestapák si šéfa Abwehru velice chválil: „V těch nejvážnějších situacích jsem sotva zažil podobného partnera při jednání, který byl otevřený a upřímně splnil, co bylo dohodnuto, než byl Canaris. Ve službě byl naprosto korektním důstojníkem, jehož slova neumožňovala žádnou pochybnost.“
V květnu 1935 přijali Canarise mezi admirály – stal se kontraadmirálem.
Jak vznikaly nové vojenské okruhy, tak se rozšiřovala síť stanic Abwehru. V létě 1937 jich měla patnáct. V centrále zaměstnávala 327 důstojníků, úředníků a dalších lidí, na stanicích jich bylo 629. Abwehr všude vytvářel „domácí kapely“ agentů. Heydrichova SD, která se rovněž rozrůstala, měla v létě 1936 pouze 269 zaměstnanců a okolo tisíce informátorů.
Hitler si Canarise velmi vážil, zvláště kvůli jeho znalosti světa. Od prosince 1935 do března 1936 ho přijal sedmnáctkrát k rozhovorům mezi čtyřma očima. Také ho vysílal jako svého osobního vyslance k nejvyšším představitelům různých států – Bulharska, Rumunska, Maďarska, Itálie. Šéf Abwehru přitom navazoval styky s kolegy z Maďarska, Itálie, Rakouska a s Japonska.
„Canaris a Hitler se velmi sblížili, dokonce i povrchní pozorovatele zaráželo, jak dobře si ti dva lidé rozumějí,“ napsal historik Heinz Höhne. „Oba měli hluboce zakořeněnou nechuť k práci s papíry a přímo nenasytnou mánii k cestování.“
Pakt proti Kominterně
V polovině července 1936 se vzbouřili generálové proti republikánské vládě v Madridu. Třebaže měl Canaris ve Španělsku spoustu známých, o těchto přípravách nevěděl. „Zdálo se, že vypuknutí revolty jeho agenty překvapilo,“ napsal Michael Müller.
Když vyslanci povstalců požádali Hitlera o pomoc, okamžitě souhlasil – vznikla akce „Ohnivé kouzlo“ (Unternehmen Feuerzauber). Nejdřív jim poslal několik dopravních letadel k přesunutí vojáků z Afriky do Španělska.
Německý vůdce se obával, že španělská levicová vláda se napojí na bolševickou Moskvu. Stejně smýšlel italský fašista Benito Mussolini. Uvědomovali si, že zakladatel sovětského státu Vladimír Lenin a jeho nástupce Josef Stalin vyhlásili rozšiřování komunismu po celém světě za svůj hlavní úkol.
Společnost národů vyhlásila zbrojní embargo, ale bylo to jenom prázdné gesto. Španělsko se stalo cvičištěm, na kterém zkoušeli své síly sovětští, němečtí a italští vojáci. Oddíly generála Franciska Franka y Bahamonde dobyly začátkem dubna 1939 Madrid. Občanská válka skončila porážkou levice a Sovětů.
Nacisté stále usilovali o ovládnutí armády. Velmi se jim hodilo, když se ukázalo, že si ministr obrany Werner von Blomberg vzal za ženu prostitutku. Proto musel v únoru 1938 odejít. Chtěli se také zbavit velitele armády generálplukovníka Wernera von Fritsche – obvinili ho z homosexuality. Třebaže gestapo vědělo, že svědek mluví o kapitánu Frischovi, neustále podsouvalo tento přečin generálovi. Canarisovi, vysokému úředníku gestapa Hansi Giseviovi a dalším se podařilo prokázat jeho nevinu.
„V této době se začal Canaris odvracet od Hitlera,“ napsal později jeho přítel a spolupracovník Richard Protze. „Pokud máme nějakou událost pojmenovat jako krize Canarisovy věrnosti k Hitlerovi, pak je to právě tato.“
V těchto dnech uvažoval admirál a někteří generálové o vzpouře proti nacistům. Snažili se přimět několik velitelů rozhodujících divizí, aby obsadili hlavní stan gestapa a zajistili Himmlera, Heydricha i další. Nikdo k tomu neměl dost odvahy, ale nikdo inspirátory neprozradil.
Dne 4. února 1938 dostala vojenská výzvědná služba nový název: Zahraniční služba/Úřad ochrany vrchního armádního velitelství (Amt Ausland/Abwehr im Oberkommando der Wehrmacht). Tím se dostala pod bezprostřední střechu Vrchního velitelství ozbrojených sil (Oberkommando der Wehrmacht – OKW), které vzniklo po zrušení ministerstva obrany. Jeho šéfem byl generál, později polní maršál Wilhelm Keitel. Canaris podléhal Keitelovi a pak přímo HitIerovi.
Obavy z útoku na Československo
Admirál se navenek tvářil jako příznivec nacistů, ve skutečnosti shromažďoval v Abwehru jejich kritiky. Nejvýznamnější byl Hans Oster, kterého přijal do služby už Patzig v říjnu 1933. Po nástupu Canarise byl povýšen na podplukovníka a stal se vedoucím ústředního oddělení Z, které představovalo jeho štáb. Patřil do něho i archiv. Od Velké války se v něm schraňovaly spisy na 300 tisíc agentů anebo potenciálních agentů.
„Jsem přítel Židů,“ řekl Eichmann, který jich nechal vyvraždit milionyPřed 55 lety unesla izraelská tajná služba organizátora vyhlazování Židů za druhé světové války Adolfa Eichmanna. Příběh, který popisuje, jak jej izraelští agenti dostali z Argentiny do své vlasti, v mnohém předčí i ty nejnapínavější špionážní filmy.  Jedním z hledaných a nakonec dopadených a odsouzených nacistů byl i Adolf Eichmann (na snímku v izraelském vězení v dubnu 1961). |
Canaris záměrně přijímal do služby lidi, kteří byli nepohodlní režimu. Dokonce vytáhl z koncentráku jednoho Žida a vyslal ho jako agenta do zahraničí.
„Nicméně na základě toho nemůžeme tvrdit, že se Abwehr stal centrem opozice a útočištěm odpůrců režimu všeho druhu – byl by to velký omyl,“ připomněl Canarisův životopisec Michael Müller. „Heinz Höhne upozornil na to, že 13 tisíc důstojníků, úředníků a zaměstnanců, kteří pracovali pro Abwehr na vrcholu jeho slávy, mohlo tam být nanejvýš 50 aktivních odpůrců nacismu, kteří hodlali režim a Adolfa Hitlera za každou cenu odstranit. Jeden druh odpůrců národního socialismu však neměl u Canarise vůbec šanci: jako přesvědčený antikomunista odmítal spolupráci s bývalými členy komunistické strany a s těmi funkcionáři sociální demokracie, kteří patřili k marxistickým aktivistům.“
Náčelník Abwehru dál opatrně navazoval styky s vojáky, policisty a politiky, někdy i s nacisty, které režim zklamal. Patřil k nim berlínský policejní prezident a jeho náměstek, vysoký vojenský soudce, velitelé některých armádních divizí, bývalý zemský ministr vnitra. Tihle lidé věděli, že Německo není na válku připraveno a hrozili se toho, že důsledky jeho porážky budou ještě ničivější než Velké války.
Také o rozbití Československa rozhodl sám Hitler. Už v květnu 1937 mu totiž výzvědná služba sdělila: „Rusové nechtějí přispět Čechům žádnou účinnou pomocí.“ Od Abwehru žádal, aby podporoval německé krajany vedené Konrádem Henleinem v jejich snahách o destabilizaci pohraničí republiky – Sudet. Rovněž měl získávat informace nutné k přípravě vojenského vpádu. Území republiky fotografovala průzkumná letadla eskadry Rowehl, která létala ve velkých výškách.
Canaris se tím dostal do rozporu – musel napomáhat přípravám ke střetnutí, zatímco on sám chtěl válce zabránit. I šéf generálního štábu Ludwig Beck varoval 15. července vrchního velitele armády Walthera von Brauchtsche, že „vojenský zásah Německa proti Československu povede automaticky k evropské či dokonce světové válce, a taková válka pravděpodobně skončí nejen vojenskou, nýbrž i všeobecnou katastrofou Německa“. Tato předpověď vyjadřovala i admirálovo mínění.
Proti Československu pracovaly úřadovny Abwehru v Drážďanech, Vratislavi, Mnichově, Norimberku, po zabrání Rakouska i Vídeň. Měly tam dost agentů z řad místních Němců a někdy i Maďarů. Někteří byli důstojníky armády. Jakmile je československá kontrašpionáž objevila, šli před soud, který nad nimi ve výjimečných případech vynášel i rozsudky smrti. Ovšem stejným způsobem postupovalo Německo, když odhalilo československého špiona. Nicméně opravdu důležité dokumenty, jako třeba mobilizační plány, se Němcům získat nepodařilo.
Canaris se pokusil Hitlera zastavit i tím, že vydal rozkaz, jak formulovat informace z Československa: „Priorita a zvýraznění všech zpráv a novinek, které se týkají pevnostního opevnění, rezolutní vůle českého národa a jeho vlády se bránit, stejně jako pravděpodobného zásahu západních mocností a Sovětského svazu (ruské letectvo). Působit tímto způsobem proti optimisticky naladěným a na čistě nacistické ideologii postaveným zprávám SD a podobných stranických skupin.“
Admirál hledal další spojence. Velkostatkář z Pomořanska šlechtic Ewald von Kleist-Schmenzin se nabídl, že se vydá do Londýna. Všichni totiž byli přesvědčeni, že Britové nenechají Čechoslováky padnout. Avšak zastánce tohoto názoru hledal marně. Jedině vedení MI 6 se k tomuto názoru klonilo. Státní podtajemník v ministerstvu zahraničí Robert Vansittart slíbil pouze varovný projev ministra financí Johna Simona a námořní manévry. Prozíravě se choval poslanec Winston Churchill, který napsal dopis britskému velvyslanectví v Berlíně: „Jsem si jist, že násilné překročení československé hranice německým vojskem vyvolá další světovou válku. Jsem si jist, že stejně jako na konci července 1914, že Velká Británie a Francie vytáhnou do boje. Apeluji na vás, nedělejte si žádné iluze. Jakmile tato válka začne, bude stejně jako ta poslední dovedena do hořkého konce.“
Admirál dostal kopii tohoto dopisu a ukázal ho Hitlerovi. Vůdce nereagoval.
Hitler se opravdu nemusel bát. Londýn požádal 30. srpna pražskou vládu, aby vyhověla požadavkům sudetských Němců ohledně autonomie.
V Římě mluvil Canaris s náčelníkem italského generálního štábu Albertem Parianim. Dověděl se, že Itálie by se do takové války nezapojila. Hitler usoudil, že Mussolini má obdobné potíže s generálním štábem jako on – a zlomí je silou.
Německý vůdce vyhrožoval Československu válkou. Protesty a provokace sudetských Němců v republice, řízené z říše, narůstaly. Hitler si stěžoval na názory některých velitelů z velitelství wehrmachtu. Náčelník operačního štábu generál Alfred Jodl si zapsal do deníku: „Důvodem jsou hlášení vojenské rozvědky – o rozhovorech Canarise s Parianim, memorandum ekonomického oddělení ohledně síly a nezranitelnosti britského zbrojního průmyslu.“
První plán spiknutí
Na přelomu srpna a září získali někteří generálové a politici dojem, že největším nebezpečím pro německý stát je Hitler. Proto se domlouvali na jeho odstranění. Nový náčelník štábu pozemních vojsk Fritz Halder o tom debatoval s prezidentem říšské banky Hjalmarem Schachtem, se státním tajemníkem Ernstem von Weizsäckerem a s velitelem berlínské posádky Erwinem von Witzlebenem. Weizsäcker se sám pokoušel přimět Brity, aby Hitlerovi neustupovali.
Hans Gisevius z Abwehru a někteří další zjišťovali u vojenských velitelů, kdo by se připojil k převratu proti nacistům. Dokonce sestavili třicetičlenné komando, které mělo Hitlera zadržet. Spiklenci ho nechtěli zabít, nýbrž zatknout a postavit před soud, který by posoudil jeho zločiny a vynesl rozsudek, anebo ho označil za duševně chorého a poslal do uzavřeného ústavu.
„Do většiny podobných plánů byl Canaris zapojený jenom okrajově, o plánech Heinze a Ostera na odstranění diktátora nevěděl nic, i když to byl nakonec on, kdo pověřil Groscurtha tím, aby obstaral pro spiklence zbraně a výbušniny,“ uvedl Müller. Major Helmuth Groscurth vedl v Abwehru oddělení sabotáže.
„Canaris byl osobou čistého intelektu,“ snažil se vysvětlit jeho složitost vedoucí druhého oddělení Abwehru Erwin Lahousen, „která ve své zajímavé, velmi zvláštní a komplikované podstatě nenáviděla násilí, a proto si hnusila válku, Hitlera, jeho systém a metody.“
Plán na puč znemožnil přílet Nevilla Chamberlaina 15. září 1938 na schůzku s Hitlerem. Odstranění vůdce definitivně pohřbilo jednání představitelů Británie, Francie a Itálie s Hitlerem v Mnichově, které nařídilo Praze, že musí Německu odstoupit své pohraničí. Přesně to vystihl britský velvyslanec Neville Henderson v dopisu svému ministru zahraničí Edwardu Halifaxovi: „Udrželi jsme mír tím, že jsme zachránili Hitlera a jeho režim.“ Západní politici netušili, že tím válku jenom odložili.
Krátce nato navrhl Canaris plukovníku Františku Moravcovi, který vedl výzvědné oddělení československého Hlavního štábu, spolupráci obou služeb. Nedostal žádnou odpověď.
Od Anšlusu ke spálené zemi. Hitlerova cesta k sebevraždě.Kdyby nebylo Hitlera, nebylo by zřejmě ani druhé světové války, odhaduje většina historiků. Nabízíme vám druhou polovinu životopisu muže, který svět zavedl do nejkrvavějšího válečného konfliktu dějin.  30. 4. 1945 si v podzemí říšského kancléřství vzal život Adolf Hitler. |
Když se Hitler chystal obsadit české země, připravoval se na to i Abwehr. Několik dnů před vpádem německých vojsk 15. března 1939 poslal své důstojníky do Prahy jako turisty a obchodníky. Dopoledne toho dne přišli do úřadovny druhého oddělení. Žádné důležité dokumenty tam však nenašli. Zato zůstaly netknuté důležité spisy na štábech divizí a zemských velitelství, bylo jich tolik, že je zpracovávali pět let.
Canaris přijel do Prahy druhý den. Svolal si československé důstojníky a slíbil jim, že žádný nebude potrestán, pokud se nedopustil nějakého kriminálního činu – únosu, zabití a podobně. A nabídl jim spolupráci. Dokonce litoval, že skupina vedená Moravcem odletěla do Londýna.
Plukovníku O. Wagnerovi měl Canaris říct – aspoň podle svědectví štábního kapitána Františka Fárka: „Připoutejte je k sobě a chovejte se k nim jako se svými přáteli a kamarády. Jsou to většinou lidé z dob rakouské monarchie. Musíme si je získat jako lidi a ne ponechat je jejich osudu a nechat běžet mimo.“
Byly to však licoměrné řeči. Musel předvídat, že jenom málokdo začne Němcům pomáhat a že později je z pravomoci wehrmachtu převezme a začne vyslýchat obávané gestapo.
Admirál přijel do Prahy opět v dubnu. Usiloval o to, aby začala co nejdřív fungovat nová služebna, která bude zaměřená proti Polsku a proti jihovýchodu Evropy.
Válka přinese konec Německa
V úterý 22. srpna 1939 se sešlo v Hitlerově letní rezidenci v Berghofu u Obersalzbergu v Alpách jižního Německa na padesát nejvyšších vojenských činitelů. Všichni v civilu, aby svými uniformami nebudili pozornost.
Vůdce jim oznámil, že zaútočí na Polsko. „Nemáme co ztratit, můžeme jenom vyhrát,“ tvrdil. „Naše hospodářská situace je v důsledku známých omezení taková, že můžeme vydržet jenom několik roků.“ Západních mocností se nebál. „Naši protivníci jsou jako malí červíčci. Viděl jsem je v Mnichově.“ Třebaže platil zákaz jakýchkoli poznámek, Canaris a několik dalších důstojníků si mnohé zapsali. „Já se postarám o propagandistické podněty pro rozpoutání války, je lhostejné, jestli budou důvěryhodné. Vítěze se nakonec nikdo neptá, jestli říkal pravdu, či nikoli. Je třeba uzamknout srdce proti soucitu. Přijde i brutální zacházení. Osmdesát milionů lidí musí dostat svá práva. Jejich existence musí být zajištěna. Pravdu má silnější. Největší tvrdost!“
Třebaže většina vojáků nesouhlasila, nikdo neodporoval. Vůdcův pobočník Nicalaus von Below situaci pochopil, jak přiznal později v pamětech: „Stáli jsme před skutečností, že Německo se během několika dnů dostane do války, kterou Hitler považuje za nevyhnutelnou a touží po ní, aniž by měl důvěru ke generálům, generálové to však považují za neštěstí, aniž by cokoli podnikli.“
Druhý den to vyložil Canaris podřízeným. Ke svým důvěrníkům byl otevřenější. „Jeho hlas se chvěl,“ vzpomínal později Gisevius. „Cítil, že se stal svědkem něčeho pobuřujícího, nestvůrného.“
Admirálovy zápisky rozepsali. Oster předal jednu kopii dalším lidem, kteří ji dali vedoucímu redaktorovi americké agentury Associated Press Louisi Lochnerovi. Od něho putovala dál na západ. Nikdo se však neozval.
Italský ministr zahraničí Galeazze Ciano se pokoušel Hitlerovi útok na Polsko rozmluvit. Mussolini se bál, že doba k tomu ještě nedozrála. Vůdce nepovolil.
Canaris o tom debatoval se starým přítelem Mariem Roattou, nyní vojenským atašé na italské ambasádě. Útok na Polsko zvedne západní země – prorokoval. Na východě může Německo zvítězit, ale na západě bude poraženo stejně jako v letech 1917–1918. „Bude to znamenat konec Německa.“
Rovněž von Weizsäcker se snažil přimět Italy k tvrdšímu nátlaku na Hitlera. A Londýn, aby zapůsobil na Mussoliniho. Všechno patrně s vědomím Canarise.
Ovšem současně se musel Abwehr pod admirálovým vedením připravovat. Například dostal rozkaz opatřit 150 polských vojenských uniforem – nejspíš k nějaké podvratné akci, o níž zpravodajci nic nevěděli. Teprve 24. srpna si zapsal Groscurth do deníku: „Příčina války bude vyvolána pomocí 150 vězňů z koncentračních táborů, které navlečou do polských uniforem a obětují! Je to Heydrichova práce. WC vyzkoušel všechno možné, aby tomu zabránil, naprosté odmítnutí armády.“ WC byl Canaris.
Hitler pořád věřil, že Británie a Francie nepůjdou Polsku na pomoc. Dostal však dopis od Chamberlaina, který spojenectví s Polskem potvrdil. Totéž vyhlásila Francie. Zato ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop se v Moskvě domluvil se Stalinem na rozparcelování Polska a sférách vlivu ve východní Evropě. To byla tragédie – bolševický vůdce umožnil nacistickému kolegovi, aby se pustil do válečného dobrodružství. „Diktátor v Kremlu, jak soudil Canaris, mohl vyčkávat, dokud Evropa nevykrvácí a nepřijde jeho hodina,“ napsal historik Müller.
Rozkaz k útoku na Polsko vydal Hitler 25. srpna 1939 v 15:30 hodin. Avšak velvyslanci Británie a Francie potvrdili vůdci, že jejich státy jsou s Polskem stále spjaty spojeneckou smlouvou. Vrcholem byl dopis Mussoliniho, který přinesl velvyslanec Bernardo Attolico: „Je to pro mne jeden z nejbolestivějších okamžiků života, když vám musím sdělit, že Itálie není na válku připravena.“ Benzin a základní suroviny pro armádu a letectvo má pouze na tři týdny, bojeschopné je pouze námořnictvo.
Hitlera tím šokoval. Jeho nejbližší spojenec Mussolini ho nepodpoří. Po poradě s několika nejvyššími veliteli nařídil v 19:45 přípravy zastavit.
Spiklenci, kteří neměli tušení o tomto obratu, se rozhodli, že teď Hitlera sesadí. Když se však generál Thomas chtěl domluvit s Canarisem, narazil na Ostera. A ten už věděl, že útok se nekoná. Byl přesvědčen, že Hitler skončil. Jeho zatčení považoval za zbytečné.
I Canaris zářil. „Z tohoto úderu se už nikdy nevzpamatuje,“ jásal druhý den před Giseviem. „Mír je na dvacet let zachráněn.“
Gisevius nesouhlasil: „Bude to tak jenom v tom případě, pokud udeříme! Jinak na něj budou působit v opačném směru Himmler a Ribbentrop a během jednoho týdne se situace vrátí.“
Spiklenci nejspíš promeškali poslední příležitost, kdy mohli Adolfa Hitlera sesadit. Nicméně pořád jednali, ale nijak rezolutně.
Britové se pokoušeli najít mírové řešení. Večer 30. srpna se vůdce rozhodl, že válku spustí bez Itálie. Ribbentrop mu tvrdil, že Británie Polsko bránit nebude.
Oster o tom mluvil s Canarisem. „Je to konec Německa,“ prorokoval znovu admirál hlasem dušeným slzami.
Otřes z polského tažení
V pátek 1. září 1939 Němci zaútočili na Polsko. Canaris ráno upozornil vedoucí svých oddělení, aby byli i nadále věrni vůdci. Potom vyslechli jeho projev. Když hovořil o čtrnácti pohraničních incidentech, bylo admirálovi a ostatním jasné, na co potřebovali polské uniformy.
Londýn a Paříž věrné spojeneckým smlouvám vyhlásily Berlínu válku. Vojska obsadila hranici, ale kromě drobných šarvátek se nic nedělo.
Gestapák Best pozval Canarise a několik jeho lidí na večírek. Důstojníci Abwehru odhadovali, že válka potrvá jenom několik měsíců. Paní Bestová oponovala: „Válka bude trvat pět let.“ Zástupce náčelníka tajné služby plukovník Franz-Eccard Bentivegni jí odporoval: „Vy se mýlíte. Asi tomu nerozumíte.“
Admirál to přešel s úsměvem. Nikdo nevěděl, co si myslí.
Bezpečnostní služby vedené Heydrichem vraždily Poláky, zvláště pak inteligenci a v případě potřeby rukojmí. Canaris reprodukoval Hendrichova slova svým podřízeným: „Malé lidi necháme být, ale šlechtu, kněze a Židy musíme zlikvidovat. Až obsadíme Varšavu, dohodnu se s armádou, jak se o všechny postaráme.“ Groscurth konstatoval: „Keitel je naprosto bezmocný.“
Náčelník Abwehru musel plánovat akce proti západu. Do boje proti Británii chtěl zapojit odbojnou Irskou republikánskou armádu (Óglaigh na hÉirean – IRA). Uvažoval o vyvolání nepokojů na hranici mezi Afghánským královstvím a Indií, která byla britským dominiem. Hitler však jeho boj s Británií v roce 1935 zakázal, chtěl se s Londýnem dohodnout. Nicméně Canaris tam už agenty měl. A od roku 1936 připravoval ve východní Anglii deset ploch pro přistávání letadel s parašutisty v okamžiku invaze. Vytvořil kvůli tomu holandskou firmu East Anglian Real Property Company, která území koupila a zařizovala potřebným vybavením. V Haliči čekali na povel k povstání ukrajinští nacionalisté – to byla akce druhého oddělení jeho služby.
Cestou obsazeným Polskem se šéf Abwehru potkal s Hitlerem. Informoval ho o situaci na západní frontě. Když vyslovil obavy z brzkého francouzského útoku, vůdce mu nevěřil. A svěřil se mu: „Náš útok na Francii povedeme přes Nizozemsko a Belgii. Těmto neutrálům byste se měl věnovat!“
Četné pokusy důstojníků Abwehru získat pozice na Blízkém a Středním východě neuspěly. Působilo jich tam poměrně málo, hlavní operace probíhaly jinde.
Smrt, která dala Hitlerovi naději. Před 70 lety zemřel prezident RooseveltTěsně před koncem druhé světové války zemřel americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Muž, který se do značné míry podílel na poválečném uspořádání Evropy, zemřel nečekaně a brzy po svém rekordním vítězství v prezidentských volbách.  Franklin D. Roosevelt 32. prezident USA při vyhlášení války Japonskému císařství. |
Zážitky z polské fronty Canarisem otřásly – vraždění nevinných civilistů a zvláště pak Židů, rozbombardovaná města a vesnice. Admirál i někteří generálové „se z Polska vrátili jako zcela zlomení muži“, napsal Michael Müller. A vůdce mu za příspěvek k boji udělil stuhu k Železnému kříži 1. a 2. stupně – to byla ironie. Východní část Polska obsadila po dohodě s nacisty Rudá armáda.
Canarisovi se dařilo pomáhat některým lidem. Šéf oddělení Abwehru pro hospodářskou špionáž Ernst Bloch, který byl židovského původu, našel ve Varšavě rabína Josepha Isaaka Schneersohna. Tento světoznámý učenec včas nezmizel v zahraničí. Nyní mu to Abwehr a americké ministerstvo zahraničí umožnily. Z uprchlického tábora vytáhl Canaris ženu bývalého polského vojenského atašé v Berlíně Halinu Szymanskou se třemi malými dcerami a dopravil je do Švýcarska. Jako jeho agentka tam zajišťovala spojení s MI 6. Admirál se s ní několikrát sešel ve Švýcarsku, Itálii a Francii. Po válce vyprávěla, že jí prozrazoval některá strategická rozhodnutí s tím, aby je předávala Britům.
Šéf Abwehru zaměstnal i Hanse von Dohnanyiho, dosavadního poradce ministra spravedlnosti, který neznal původ dědečka z matčiny strany, a proto nemohl doložit „osvědčení o árijském původu“. Dohnanyi patřil k odpůrcům nacistů a nyní začal v hodnosti majora sloužit pod Osterem.
Tažení na východ skončilo. Aspoň prozatím. Hitler chtěl své armády vrhnout na západ. Někteří generálové se tomu bránili – nemají dost tanků a vozidel, déletrvající válku stát hospodářsky neunese. Spiklenci uvažovali, že vůdce zatknou v okamžiku, kdy vydá rozkaz k útoku. Avšak generálové, s nimiž počítali, odmítli dát povel k akci – kličkovali, nedovedli unést odpovědnost.
Hitler, Himmler a Heydrich neměli o podvratné činnosti tajné služby tušení. Jinak by Canarise nemohli v lednu 1940 povýšit do nejvyšší admirálské hodnosti.
„Vždyť je to velezrada!“
Canaris pokračoval v pokusech o sondáže na druhé straně. V říjnu poslal do Vatikánu dr. Josefa Müllera, katolického právníka, který tam měl z minulosti dobré známé. Oficiálně měl za úkol sledovat vývoj v Itálii, k níž generálové neměli důvěru. Řídil ho major Wilhelm Schmidhuber z Mnichova.
Přes generálního opata řádu premonstrátů Huberta Nootse navázal Müller kontakt s britským ministerstvem zahraničí – zjišťoval podmínky pro uzavření míru. Získal také vyjádření papeže Pia XII., jehož znal z doby, kdy působil v Německu. Groscurth si poznamenal: „I papež projevil velký zájem a považuje čestný mír za možný. Osobně ručí za to, že Německo nebude podvedeno, jako se to stalo v lese u Compiègne. Při všech vyjednáváních se naráželo na kategorické požadavky odstranění Hitlera a určitou obnovu Československa. Odzbrojení nebylo požadováno, neboť mnozí spatřovali v silném Německu ochranu před bolševismem.“ Svým partnerům mohl Müller prozradit datum zahájení ofenzivy na západě i další tajemství.
V polovině března 1940 dokončili Dohnanyi a Müller „Zprávu X“, v níž shrnuli dosavadní výsledek jednání ve Vatikánu: Papež zprostředkoval ujištění britské vlády, která potvrzovala „vůli po spravedlivém míru“, pokud bude Hitler odstraněn. Spis dostali náčelník štábu pozemních vojsk Franz Halder a vrchní velitel armády Walter von Brauchitsch. Vojáci byli v pruském duchu vychováni k poslušnosti vůči autoritám. Halder výsledku nevěřil. Brauchitsch se rozčílil: „Vždyť je to velezrada!“
Večer 8. října 1939 se Oster zastavil v bytě nizozemského vojenského atašé podplukovníka Gijsberta Jacoba Sase a slíbil mu dodat datum německého útoku. „Teď už nelze couvnout,“ řekl korvetnímu kapitánovi Franzi Liedigovi.
Začátkem dubna sdělil Oster Sasovi, že obě severské země obsadí německá armáda začátkem příštího týdne. Podplukovník to předal norskému vyslanci a dánskému vojenskému atašé. Nor však byl nacista, takže tuto zprávu uvítal, kdežto v Kodani nic neudělali.
Müller ve Vatikánu a Oster v Berlíně neustále informovali své známé o německých útočných plánech. Göringova odposlechová služba zachytila telefonáty s těmito zprávami.
Koncem roku 1940 požádal maršál Keitel admirála Canarise, aby zlikvidoval generála Maxime Weyganda. Požaduje to Hitler. Mají obavy, aby Weygand nepřevedl francouzskou armádu v severní Africe ke Spojencům. Když o tom referoval Canaris na poradě vedení, všichni vedoucí oddělení protestovali. Ani on s tím nepočítal. Když maršál vraždu urgoval, admirál se vymluvil: „Děláme všechno, co je možné. Ale je to obtížné.“
Abwehr cvičil nové agenty, které chtěl poslat do Británie. Vysazovaly je tam letadla a ponorky. Ve špionážní škole v Hamburku přednášel způsoby chování v království agent MI 6 H. Schultz, který posluchače mátl: dával jim pokyny k jednání, která je mohla prozradit, a naopak některé důležité zvyky zamlčoval.
Většina z nich se nakonec neozvala – britské zvyky byly natolik odlišné, že si je nedokázali vstřebat. Mnohé z nich Britové po dopadení popravili – to je ve válce běžné.
Nicméně část se rádiem ozývala takřka celou válku. V Berlíně nevěděli, že je kontrašpionáž otočila a že vysílají dezinformace. Britové kvůli tomu vytvořili zvláštní Výbor XX, který tyto zprávy připravoval. Platilo pravidlo, že devět desetin údajů musí odpovídat pravdě, aby nepřítel depeši jako celku uvěřil – vybírali je experti, samozřejmě hledali méně důležité. A zbytek představovala klíčová dezinformace. Abwehr neměl za války na britských ostrovech jediného člověka, který by nebyl pod kontrolou MI 5.
Varování před útokem na Sovětský svaz
„Obnovte rozhovory s vůdcem ukrajinských nacionalistů Andrijem Melnikem!“ nařídil Canaris v únoru 1941 stanici Abwehru v Krakově. „Měl by vyvolat povstání, které oslabí Rudou armádu.“
Na Tirpitzově nábřeží usilovně shromažďovali všechny zprávy o Sovětském svazu. Do poloviny třicátých let získali poměrně hodně spolehlivých informací od německých expertů, kteří pomáhali v tamním průmyslu. Abwehr tam měl málo agentů, protože každý cizinec se od místních obyvatel odlišoval. „Snáz proklouzne přes Berlín Arab v bílém rozevlátém burnusu než cizí agent přes Rusko,“ charakterizoval situaci vojenský atašé generál Ernst August Köstring, vynikající znalec sovětských poměrů.
Canaris se proto musel opírat hlavně o jeho hlášení, dále o archiv polské tajné služby, který ukořistili, a o poznatky ze sovětsko-finské války. Malér způsobilo zavření konzulátů v sedmi velkých městech, které nařídil Kreml v únoru 1938 – tím odpadl jeden zdroj informací. Naštěstí fotografický průzkum letadel eskadry Rowehl zmapoval důležité vojenské body. Rádiový provoz Rudé armády zachycovaly stanice ve Varšavě a v Königsbergu (česky Královec, dnes Kaliningrad, Rusko), stejně jako spojovací roty armády.
Admirál měl vysoké mínění o sovětských štábech. Ztráty důstojnického sboru následkem Stalinova teroru ještě nebyly zaceleny, chyběli schopní velitelé na střední a nižší úrovni. Obyčejné vojáky oceňoval: „Ruský voják je tvrdý, nenáročný, soběstačný a při obraně velmi zarputilý. Má bojovou techniku z velké části primitivní, ale při své učenlivosti a přirozených instinktech si po krátkých bojových zkušenostech brzy osvojí všechno, v čem má západoevropský voják navrch. Zvláště v zimních měsících znamená tvrdost a primitivnost, že z nich budou nebezpeční soupeři.“
Šéf výzvědné služby také upozornil: „Během prvního roku útoku na Sovětský svaz bude mít Německo navrch. Nepodaří-li se zničit ruské síly, potom během druhého a třetího roku se začne situace vyrovnávat. Během třetího roku, nejpozději však v pátém roce, se v zemi zvedne nacionálně zfanatizovaná masa, tvořená přinejmenším 25 miliony ruských vojáků, kteří budou schopni porazit jakoukoli armádu.“
Nakonec před válečným dobrodružstvím varoval: „Útok na Sovětský svaz je proto možný jedině tehdy, podaří-li se hned zpočátku zničit velení centrálně řízené ruské armády, nebo hned zpočátku rozdmýchat lidé hnutí namířené proti režimu. Vzhledem k tomu, že tyto možnosti nejsou reálné, musí každá útočná válka proti SSSR skončit nejen porážkou, nýbrž i smrtelným ohrožením útočícího národa.“
Ovšem Hitler se těmto předpovědím vysmíval. V projevu k vysokým důstojníkům řekl: „Jedná se o vyhlazovací válku. Pokud to tak nebudeme pojímat, pak sice nepřítele porazíme, ale za třicet let nám bude komunistický nepřítel stát znovu v cestě.“ Politické komisaře, příslušníky NKVD a komunistickou inteligenci musíme vyhubit!
O síle a vybavení Rudé armády se Abwehr neshodoval s některými generály. Tajná služba vyjadřovala obavy, zatímco vojáci hýřili optimismem: „Do Vánoc jsme doma!“
Operaci „Barbarossa“ zahájili Němci časně ráno v neděli 22. června 1941. Za útočícími divizemi následovaly oddíly SS a dalších bezpečnostních složek, které vraždily tisíce Rusů s bolševickou legitimací, Židů a politických komisařů armády. Abwehr protestoval proti násilí na zajatcích – my mezi nimi chceme hledat agenty. Jeho argumenty nikdo nebral v úvahu.
Když dostal Canaris zprávu o masakru Židů v Rize, zašel s ní za Hitlerem. Jeho odpověď ho šokovala: „Vy byste snad chtěl být měkčí? Já to tak musím dělat! Po mně už to nikdo jiný dělat nebude.“
Hvězda Hanse Ostera stoupala. V prosinci 1941 byl povýšen na generála.
Zatčení v centrále Abwehru
Na americkém území měl Abwehr řadu agentů z doby předválečné, většinou německého původu. Podařilo se jim získat podrobnosti o řadě vynálezů, které mohly sloužit armádě, další člověk se dostal do blízkosti prezidenta Roosevelta. Na jaře 1940 tam fungovaly čtyři špionážní sítě se čtyřiceti agenty a desítkami informátorů, které měly dvě vysílačky. Avšak v létě 1941 se většina z nich provalila, když taxík nešťastnou náhodou přejel jejich řídicího důstojníka, a FBI jeho totožnost odhalila. Okamžitě byly s nimi zahájeny soudní procesy. K jejich odhalení rovněž přispěl dublér William Sebold, původním jménem Wilhelm Debowski, který obsluhoval jednu vysílačku.
Útokem Japonců na Pearl Harbor začala nová etapa války. Spojeným státům vyhlásil válku i Hitler. FBI zatkla tisíc osob, které měla na seznamu podezřelých ze špionáže. Přesto zůstali dva němečtí agenti na svobodě. „Zatímco dřív o sobě policie nedávala vědět,“ uvedl později vedoucí prvního oddělení Abwehru, tedy špionážního, generál Hans Piekenbrock, „najednou se ukázalo, že je už dlouho pozorovala a zaměřila jejich vysílačky.“ Opakovalo se tedy totéž, co v Anglii.
V červnu 1942 vysadily dvě ponorky u amerických břehů osm vyzvědačů – akce „Pastorius“. Avšak jeden z nich se přihlásil a tajná policie všechny pochytala. Šest skončilo na elektrickém křesle.
Hitler zuřil. Když se Canaris hájil tím, že to byli mladí dobrovolníci z NSDAP, vůdce vykřikl: „Měl jste k tomu raději použít zločince anebo Židy!“
To si admirál zapamatoval. Židé sloužili na klíčových místech ve Stockholmu, Mandžusku a na Balkáně, odkud podávali informace o Sovětském svazu. Další židovský vyzvědač podával informace o severní Africe z marockého Tangeru.
Když si na používání Židů stěžoval u Hitlera v únoru 1942 sám Himmler, nařídil vůdce Keitelovi, aby Canarise sesadil. Admirálovi se však podařilo dostat se k Hitlerovi a po delší rozmluvě se mohl okamžitě vrátit do šéfovského křesla.
Následovalo urputné jednání o kompetence. Nakonec musel Abwehr předat gestapu a SD dohled nad kontrašpionáží, zatímco tajné službě zůstal boj proti nepřátelským vyzvědačům. Koncem května 1942 smrtelně zasáhli Heydricha českoslovenští parašutisté vyslaní z Anglie. Ovšem tím přetahování neskončilo.
Náčelník Abwehru hledal možnost, jak by navázal styk s Úřadem strategických služeb (OSS). V Istanbulu se setkal s vojenským přidělencem USA fregatním kapitánem Geirgem Earlem, přítelem prezidenta Roosevelta. Chtěl vědět, jestli místo bezpodmínečné kapitulace, kterou požadovali Spojenci, neexistuje možnost separátního míru na západě a společné tažení proti SSSR. Franklin Roosevelt odmítl. Američané Canarisovy snahy sledovali, nakonec ho sami kontaktovali ve Francii. Admirál jim řekl, že musí být velice opatrný, protože ho Himmler podezírá z účasti na spiknutí proti Hitlerovi.
Britům referoval o Canarisovém odporu vůči válce zajatý důstojník Abwehru, jemuž dali krycí jméno „Harlekýn“. Tento muž, kterého chytili v severní Africe, začal spolupracovat s MI 6. Prozradil, že jeho šéf počítá s prohranou válkou, chce svrhnout nacistický režim, aby mohl pokračovat v boji proti bolševismu.
V lednu 1943, po porážce Němců u Stalingradu a rostoucí převaze Spojenců v Africe, začal Hans Gisevius opět plánovat převrat. Velitel Záložní armády generál Friedrich Olbricht mu přidělil místnost na svém velitelství na Bendlerstrasse. Gisevius počítal s účastí generálů, Canarise a dalších důstojníků Abwehru.
Také Canaris se stěhoval. V dubnu rozbombardovali Spojenci jeho centrálu na nábřeží. Přesunul se do Zossenu, jižně od Berlína, kde bylo vrchní velitelství.
Dne 5. dubna 1943 zatklo gestapo v centrále Abwehru Dohnanyiho. Při prohlídce jeho kanceláře našlo kompromitující dokumenty, i když ty nejvážnější tam nebyly. Potom obvinili majora Schmidhubera z mnichovské stanice Abwehru z finančních machinací. Vyšlo najevo, že tajná služba si zřídila ve Švýcarsku devizový fond, k němuž měli přístup Oster a Dohnanyi. Takové účty nejsou u špionážních služeb výjimečné, spíš naopak, tentokrát měl sloužit k financování uprchlíků z nacistického Německa, o tom však nikdo nemluvil. Vzápětí gestapáci zadrželi i Müllera, kurýra pro Vatikán.
Canaris se snažil své lidi ochraňovat, ale moc se mu to nedařilo. Obvinění vypovídali tak, aby si neublížili. Vyšetřovatelé předložili závěrečnou zprávu, která naznačovala i účast náčelníka Abwehru, Himmlerovi. Obávaný šéf bezpečnosti ji odmítl: „Dejte konečně Canarisovi pokoj!“ Ve skutečnosti to udělal proto, že sám musel řešit obvinění z defraudace. Nakonec i Keitel si uvědomil, že řízení proti admirálovi by poškodilo pověst armády, a postavil se za něj. Politické přečiny se proto neřešily, jenom ryze kriminální.
Říšský vůdce SS Himmler byl shovívavý vůči Canarisovi mnohokrát. Vysvětlení neexistuje. Admirál měl rozsáhlé styky v zahraničí. Také si musel všimnout, že šéf Abwehru je v pozici proti vůdci, možná něco věděl o spiknutí, které v útrobách tajné služby kvasilo. A protože si asi už v roce 1942 uvědomil, že válka je prohraná, uvažoval, že by ho využil k jednání se Spojenci. Naivně si myslel, že po odchodu Hitlera jako hlavního představitele nacistického režimu by mohl zaujmout jeho místo.
„Canaris a Himmler považovali trvající rovnováhu mezi nimi za užitečnou,“ napsal americký historik, člen OSS a bývalý generální inspektor CIA John H. Waller. „Canaris se dobře orientoval ve zrádných krocích Himmlera a jeho nepřímých kontaktech se Západem. Himmler zase věděl o dlouhotrvající účasti Canarise na odboji a také o jeho nepřímých stycích s Američany. Když začaly události nabírat tempo a Hitlerovi povolily nervy, tato rovnováha se nedala udržet.“
Zavraždit spojenecké státníky!
Vůdce si umanul, že nechá odstranit všechny spojenecké státníky.
Začátkem listopadu 1943 měl Churchill nocovat v usedlosti Studley Noestable u Norfolku. Když tam v noci přistála ukořistěná dakota s osmi příslušníky jednotky „Brandenburg“, americké tanky je rozstřílely. Koncem listopadu selhala operace „Eureka“, během níž mělo komando zavraždit v Teheránu Velkou trojku – Roosevelta, Churchilla a Stalina. Agenti NKVD to zjistili v Polsku a v Německu, sovětské a britské oddíly atentátníky v Íránu rozprášily.
Abwehr ztrácel sílu. Jeho agentům chyběly informace o dalším postupu Spojenců ve Středomoří. Velení wehrmachtu to vadilo. Předpovědi o převaze Rudé armády zase nechtěl vzít na vědomí Hitler.
V červenci 1943 zatkli italští generálové na příkaz krále Victora Emanuela III. Benita Mussoliniho. Hitler běsnil. Nařídil Canarisovi, aby unesl jak krále, tak papeže Pia XII. Papeži vyčítal, že katolická církev napomáhá Židům. Avšak šéf Abwehru to koncem července na schůzce v Benátkách prozradil italskému generálovi Cesare Amèovi. Generál, který patřil k tajným oponentům Mussoliniho, předal zprávu do Vatikánu a do Říma, akce byla znemožněna. O rok později nařídil vůdce únos papeže generálu SS Karlu Wolfovi, který velel německým vojskům v Itálii. Ani tento věrný nacista nesplnil rozkaz, naopak na tajné audienci papeže 10. května 1944 varoval.
Důstojníci Abwehru hledali v Istanbulu cesty k Američanům. Pořád doufali ve „spravedlivý mír“ po svržení Hitlera, nikoli v bezpodmínečnou kapitulaci. Marně. Právník Helmuth James von Moltke v těchto jednáních neuspěl.
V létě 1943 požádal Canaris německého vyslance v Lisabonu barona Oswalda von Hoyningen-Hueneho, aby mu dojednal schůzku se šéfem MI 6 Stewartem Menziesem. Neuspěl. Menziesovi to zatrhl ministr zahraničí Anthony Eden – bál se, že by se to mohli dovědět Sověti.
Hitler admirálovi stále důvěřoval. V listopadu 1943 mu udělil vysoké vyznamenání – Německý kříž ve stříbře.
V prosinci odjel Moltke s Canarisovým vědomím znovu do Istanbulu. Americký vyslanec ho odmítl přijmout, jednal tedy se dvěma novináři. Sepsali spolu plán „Herman“, který doputoval až ke generálu Donovanovovi. USA neměly zájem.
V lednu 1944 zatklo Moltkeho gestapo, rovněž některé další lidi z jeho okruhu. V Istanbulu zmizeli manželé Erich a Elisabeth Vermehrenovi z Abwehru. Dostali strach a nejspíš přešli na druhou stranu. Následovaly úprky dalších zpravodajců a diplomatů z Turecka.
„Jako každý zpravodajský důstojník neřekl Canaris nikdy celou pravdu a nikdy neodhalil svůj skutečný názor,“ napsal historik Michael Müller. „Státní tajemník ministerstva zahraničních věcí Ernst von Weizsäcker zase Canarisovi důvěřoval a považoval ho za jednoho z mála mužů, s nimiž se upřímně shodl. Dlouholetá admirálova spolupracovnice Inga Haagová dodnes trvá na tom, že její nadřízený nastoupil do úřadu velitele Abwehru v roce 1935 s pevným předsevzetím organizovat z této pozice odboj proti národně-socialistickému režimu. Zároveň však popisuje až do poslední chvíle kolegiální až přátelský poměr, který spojoval Canarise s Heydrichem, jedním z duchovních otců projektu likvidace Židů.“
Konec admirála „srdnatě a mužně“
Hitlera Canarisovy neúspěchy znepokojily. Úprk manželů Vermehrenových ho rozzuřil. Generál SS Hermann Fegelhein, který zastupoval v Hitlerově hlavním stanu Himmlera, navrhl vůdci, aby se Canarise zbavil. Hitler souhlasil. Dne 12. února 1944 podepsal výnos: „1. Je nezbytné vytvořit jednotnou německou tajnou službu. 2. Vedením pověřuji říšského vůdce SS. 3. Pokud se bude jednat o záležitosti vojenského zpravodajství či špionáže, postarají se říšský vůdce SS a vrchní velitel wehrmachtu o nezbytná opatření ke vzájemnému souladu.“
Zproštění z funkce Canarisovi oznámili Keitel a Jodl. Velitel námořnictva admirál Karl Dönitz mu sdělil, že 30. června ho propustí z aktivní služby. O jeho hmotné a sociální zajištění se postarají. Oddělení Abwehru začlenili do aparátu bezpečnostního úřadu RSHA.
O rodinu se Canaris nemusel starat. Paní žila už delší dobu u přátel poblíž jezera Ammerse v Bavorsku, kam ji odvezl, aby byla v bezpečí před nálety. Dcera Brigitte bydlela v internátu. A dcera Eva byla v ústavu pro duševně nemocné.
Najednou se Canarisova situace změnila. S platností od 1. července ho povolal Hitler opět do služby. Jmenoval ho velitelem Zvláštního úřadu pro obchodní válku a hospodářská vojenská opatření při štábu wehrmachtu. Bezvýznamná funkce, bezvýznamný úřad. Podle Michaela Müllera asi „nebylo v zájmu Říše muže s takovými kontakty v cizině a s takovým mezinárodním renomé úplně odstavit – což by odpovídalo Himmlerově myšlení“.
O přípravách k atentátu na Hitlera 20. července 1944 Canaris nevěděl. Když mu oznámili jeho nezdar, chtěl se zachránit a napsal prohlášení o věrnosti vůdci.
Zatčení spiklenci se však oháněli admirálovým jménem. Jeho někdejší zástupce plukovník Georg Hansen prozradil, že duchovním otcem pokusů o převrat byl Canaris. Tři dny nato přišel admirála zatknout generál SS Walter Schellenberg. Zacházel s ním ohleduplně.
Když gestapáci objevili seznam spiklenců, zadrželi Ostera. Je neuvěřitelné, kolik písemností opozice sepsala a schraňovala – a o ně se opírala obžaloba. Gisevius uprchl a přes Švýcarsko se dostal do Španělska, kde přečkal zbytek války.
Výslechy Canarise a Ostera nevedly k usvědčení. Gestapáci věděli, že admirál si psal deníky, ale nemohli je najít. Nicméně většinu spiklenců dobře znal. A někteří důstojníci proti němu na mučení svědčili. V září objevili vyšetřovatelé množství spisů v trezoru v podzemním velitelství v Zossenu. Tyto záznamy z let 1938–1940 obsahovaly plány na odstranění nacistů včetně seznamů lidí určených na popravu, „zprávu X“ o jednání ve Vatikánu a řadu dalších přitěžujících dokumentů. Hitler se pořád nemohl s představou, že právě Canaris ho zradil, smířit. Himmler ho zase nechtěl ztratit, protože se mu mohl hodit při vyjednávání o separátním míru.
Začátkem února 1945 vězně rozvezli. Část do koncentračního tábora Buchenwald, zatímco Canaris, Oster a několik generálů putovali do Flossenbürgu u Norimberka. Canarise trýznili – zůstal spoutaný na rukou a nohou, v jeho samotce neustále svítilo světlo.
V březnu narazil generál Walter Buhle v Zossenu na zapomenutý trezor. Našel v něm ztracené Canarisovy deníky. Když si Hitler přečetl výňatky z nich, uvědomil si, jak se v admirálovi zmýlil: „Popravte je! Jsou to zrádci!“
Podplukovník Hans Mathiesen Lunding, náčelník dánské rozvědky, který byl vězněn ve vedlejší cele, udržoval s admirálem kontakt morseovkou. Jeho poslední zpráva zněla: „Zemřu pro vlast, mám čisté svědomí. Vy jako důstojník pochopíte, že jsem konal svou vlasteneckou povinnost, když jsem se pokoušel postavit zločinné cestě, po níž vedl Hitler Německo do záhuby. Bylo to marné. Teď vím, že Německo zanikne. Věděl jsem to od roku 1942.“
Canarise odvedli na šibenici 9. dubna 1945 ráno. Všechny vězně ponížili ještě tím, že museli jít nazí. Podle lékaře zemřel admirál „srdnatě a mužně“.
Po několika hodinách odvezli všechna těla do krematoria, kde je spálili. Popel rozházeli po cestách, aby po nich nezbyly žádné stopy. Za dva týdny, 23. dubna, osvobodila tábor americká armáda.
Čtvrt roku nato, 7. května 1945, podepsali zástupci Německa – velkoadmirál Karl Dönitz jako hlava státu a maršál Alfred Jodl za armádu – v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci. Když koncem dubna viděl Hitler, jak se jeho říše řítí ke konci, spáchal sebevraždu. Všechny Canarisovy předpovědi se tedy vyplnily.
Po válce hledali někteří zavilí nacisté viníky porážky, jmenovali mezi nimi i Canarise. Jejich hněv postihoval vdovu po admirálovi a obě dcery. Generál Franco jim proto nabídl luxusní exil v Madridu. Byla to dodatečná odměna starému příteli za to, že ho varoval před účastí na válečném dobrodružství.
Zkrácená kapitola z knihy VELMISTŘI ŠPIONÁŽE, která vyšla koncem listopadu
