Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Z mlhy vyjely kovové obludy. První tanky Němce vyděsily

aktualizováno 
Nešlo je zastavit střelbou, drátěnými překážkami, zdmi ani příkopy. Mezi vojáky budily hrůzu. První tanky nasadili v roce 1916 Britové proti Němcům. Nepohybovaly se rychleji než průměrný chodec. Německá pěchota byla naprosto šokována.

První setkání s tanky popisoval 15. září 1916 jeden z důstojníků německé pěchoty takto: "Z mlžného ranního oparu se na naše překvapené vojáky valily rachotící obludy, zdánlivě naprosto netečné vůči palbě z pušek a kulometů. Tupě se sunuly kupředu a nepřetržitě střílely z děl a kulometů. Drátěné překážky, které vždy spolehlivě zpomalily útoky pěchoty, drtily pod pásy jako by to byly pavučiny. Nezastavily je ani příkopy. Když dosáhly zákopů, vyběhli za nimi ukrytí angličtí pěšáci k zuřivé zteči na bodák a naši pěchotu prakticky vyhladili."

Tank byl tehdy absolutní novinkou, která měla zvrátit průběh bojů a rozhýbat statickou frontu, táhnoucí se od kanálu La Manche po švýcarské hranice.

Němci si svůj tankový debut odbyli 21. března 1918 v rámci Operace Michael. Přestože tanky již nebyly neznámou věcí, i jim se podařilo zahnat britskou pěchotu a obsadit její pozice.

Němci pojali svůj první tank spíše jako pojízdnou pevnost a silnějšímu

Němci pojali svůj první tank spíše jako pojízdnou pevnost a spíše než průchodivosti terénem dali přednost silnějšímu pancéřování

Od té doby uplynulo 95 let. Kam se mezitím vývoj tanků dostal? Daleko vpřed. Pojďme se na to podívat podrobněji. Porovnáme nejstarší a nejmodernější konstrukce bývalých protivníků: Britů a Němců. Našimi reprezentanty v kategorii veteránů budou tank Mark I za Velkou Británii a A7V za Německo. Juniory budou zastupovat Challenger 2 a Leopard 2A6.

Hmotnost a výkon:

Hmotnost tanku je poměrně limitující faktor především s ohledem na jeho přepravitelnost po železnici nebo po silnici. Navzdory zažitým představám se tanky pohybují většinou na nějakém přepravním prostředku a skládají se až před samotným bojovým nasazením. Je to dané hlavně malou životností pásů (kolem 4 000 km), jejichž výměna není nejlevnější.

První britský tank měl hmotnost 28,5 tuny a jeho německý protějšek o čtyři tuny více. V současnosti si pozice vyměnily. Zatímco Leopard váží 57,6 tuny, britský Challenger 2 je o 5 tun těžší.

Britský tank Mark I byl poháněn řadovým šestiválcem Daimler-Knight se zdvihovým objemem 13 500 cm3 a výkonem 78 kW. Motor startovali čtyři muži zevnitř vozidla pomocí kliky. Němci vsadili na dva čtyřválcové motory Daimler 165-204 se zdvihovým objemem 17 000 cm3 a výkonem po 74,6 kW.

Tank Challenger 2 předvádí, že navzdory své hmotnosti se dokáže v terénu celkem

Tank Challenger 2 předvádí, že navzdory své hmotnosti se umí v terénu celkem rozpohybovat.

Současný britský Challenger 2 je vybaven dvanáctiválcovým motorem Perkins Condor V12 s výkonem 895 kW. Německý Leopard 2A6 pohání dvanáctiválcová pohonná jednotka MTU MB 873 Ka-501, která dává řidiči k dispozici 1 103 kW.

Pomalu se šinoucí a vše překonávající smrt

Výkon motoru je číslo sice zajímavé, ale mnohem důležitější je, kolik kilowattů výkonu (nebo ve starých jednotkách koní) má řidič k dispozici, aby uvedl jednu tunu hmotnosti vozidla do pohybu.

Tank Mark I poskytoval řidiči 2,85 kW/t, německý A7V nabízel na svou dobu solidních 4,58 kW/t. Dnešní tanky jsou na tom s měrným výkonem lépe. Leopard 2A6 disponuje 19,15 kW/t, Challenger 2 se musí spokojit se 14,25 kW/t.

S tímto parametrem velmi úzce souvisí maximální rychlost a akcelerace tanku. Do značné míry i průchodivost a celková pohyblivost, které však ovlivňuje i provedení podvozku. Proč, to si hned ukážeme.

První britské tanky se pohybovaly jen rychlostí chůze. Jejich "maximálka" byla čtyři míle za hodinu (6,4 km/h), zatímco jejich německý protějšek A7V dokázal po silnici "uhánět" rychlostí až 12 km/h. Toto srovnání však není úplně vypovídající.

Snímek dokumentující s jakým terénem se musely osádky vypořádat

Snímek dokumentuje s jakým terénem se musely osádky vypořádat.

Britský tank byl kvůli dosažení maximální překročivosti svislých překážek a příkopů kosodélníkového tvaru. Zákop široký 3,5 m překonal z chodu, stejně jako kolmou stěnu vysokou 4,5 stopy (1,37 m).

Německý A7V, s podvozkem vycházejícím ze zemědělského traktoru Holt, překonal zákop široký jen 2,2 metru a překážka vyšší než 0,5 m již byla nepřekonatelná. Osádka tedy trávila dost času hledáním sjízdného terénu a odstraňováním překážek.

Nejnovější britský tank Challenger 2 dosahuje rychlosti 56 km/h, což není z pohledu ostatních zemí příliš mnoho. Britové ale sázeli vždy více na palebnou sílu a sílu pancéřování než na rychlost. Překoná svislou stěnu vysokou 0,9 m a příkop široký 2,35 m.

Německý konkurent vychází z jiné konstrukční školy a díky příznivému měrnému výkonu vyvine až 72 km/h. Překoná stěnu vysokou 1,1 m a příkop široký až 3 m.

Řízení

Ač se to nezdá, řízení tanku prodělalo obrovský skok kupředu. Motor tanku Mark I byl přes kuželovou spojku spojen s dvoustupňovou převodovkou umístěnou za ním. Ta dále poháněla šnekový reduktor a diferenciál. Na obou jeho výstupních hřídelích byly další dvoustupňové převodovky, každá ovládaná jedním mužem zvaným "gearsman".

Pomocná kola sloužila k provádění mírných zatáček a ke zvýšení překročivosti

Pomocná kola sloužila k provádění mírných zatáček a ke zvýšení překročivosti příkopů.

Toto komplikované soustrojí umožňovalo zatáčení vozidla. Samotná hnací kola byla poháněna Gallovými řetězy. Kromě toho byl tank vzadu vybaven dvojicí pomocných kol, která sloužila k řízení a navíc zvyšovala šířku zákopů, které tank dokázal překonat.

Řízení probíhalo několika způsoby. Mírné zatáčky se prováděly pomocí zadních kol. Jeden z "gearsmanů" na signál řidiče pomocná kola zvedl, řidič je pomocí volantu natočil do příslušného úhlu a pomocník je na povel spustil dolů.

Druhým způsobem bylo přibrzďování jednoho pásu brzdami, které ovládal velitel vozidla. Tento způsob byl namáhavý, protože brzdy byly ovládané pouze ručně, nebyly příliš účinné a navíc se rychle opotřebovaly. Oběma způsoby bylo možné provádět jen drobné korekce směru jízdy.

Pohled na stanoviště řidiče tanku Mark I. Motor za jeho zády byl nechráněný.

Pohled na stanoviště řidiče tanku Mark I. Motor za jeho zády byl nechráněný. Gearsmani museli za jízdy mazat ventilové rozvody.

Ostrá zatáčka vyžadovala rozsáhlejší spolupráci. Řidič měl podle předpisu předávat pomocníkům u převodovek povely hlasem, ale to byla pouhá teorie. V praxi musel upoutat pozornost "gearsmanů" boucháním na kryt motoru a další povely ukazoval levou rukou, protože v rachotu uvnitř nebylo nic slyšet.

Jeden z "gearsmanů" nejprve zdvihl zadní kola. Řidič vyšlápl spojku a zastavil. Zablokoval diferenciál, jednomu pomocníkovi ukázal, že má zařadit neutrál a druhému na prstech 1 nebo 2, podle toho, jak ostrou zatáčku chtěl provést. Velitel tanku musel zabrzdit pás na vnitřní straně zatáčky.

Když "gearsmani" potvrdili zařazení, mohl řidič pustit spojku a rozjet se. Tank se otočil kolem zabrzděného pásu. Na konci manévru řidič opět zastavil. Pro pokračování v přímé jízdě bylo nutné provést stejné úkony v opačném pořadí, s tím rozdílem, že "gearsmani" zařadili na pomocných převodovkách stejný rychlostní stupeň.

Poslední možností bylo nechat diferenciál odblokovaný a využít k zatáčení zařazení rozdílných převodových stupňů na pomocných převodovkách. Jinak byl postup stejný jako při zatáčení na místě.

Proti tomu bylo řízení A7V úplnou hračkou, kterou zvládl jeden muž. Každý motor poháněl přes trojstupňovou převodovku jeden pás. Maximální dosažitelná rychlost na jednotlivé převodové stupně byla 3, 6 a 12 km/h. Jízda vpřed nebo vzad se volila pomocí kuželových spojek.

Mírné zatáčky prováděl řidič otáčením volantu. Tím se jednomu motoru zvyšovaly a druhému snižovaly otáčky. Ostřejší zatáčky se prováděly zařazením neutrálu na jedné straně a přibrzděním pásu. Nejmenší poloměr otáčení dosahoval při tomto způsobu 2,2 metru. Zařazení zpětného chodu jednoho pásu bylo možné otočit tank na místě.

Stanoviště řidiče tanku Leopard 2 charakterizuje volant a automatická

Stanoviště řidiče tanku Leopard 2 charakterizuje volant a automatická převodovka. Obrazovka slouží pro diagnostiku motoru, tmavý obdélník nad plynovým pedálem je ukazatel polohy věže.

Oba současné tanky jsou řízené pomocí volantu a převodovky jsou plně automatické. V případě Challengeru jde o šestistupňovou převodovku TN54, Leopard je vybaven čtyřstupňovou automatickou převodovku Renk HSWL-354. Řidiči tedy s ovládáním svých vozidel nemají o mnoho více práce než řidič běžného auta.

Palebná síla

Výzbroj prvních tanků byla poměrně jednoduchá. Mark I byl ve své kanonové verzi vyzbrojen dvěma šestiliberními kanony Hotchkiss ráže 57 mm, s hlavní délky 40 ráží na boku korby.

Umístění výzbroje britských tanků do bočních sponsonů bylo dané snahou

Umístění výzbroje britských tanků na bok korby bylo dané snahou nezvyšovat těžiště a umožnit při přejíždění zákopů postřelovat současně obě strany.

U pozdějších verzí byly zkráceny, protože hlavně nabíraly při větších náklonech hlínu. Kanon vystřeloval 2,7 kg těžké tříštivo-trhavé náboje úsťovou rychlostí 411 m/s. Průbojná munice se nenakládala, protože Němci se k prvnímu nasazení svých tanků dopracovali až v roce 1918.

Německý stroj měl v přídi 57mm kanon Maxim-Nordfelt 1888 s hlavní dlouhou 26 ráží. Zajímavé je, že kanony byly vyráběné v Británii a Němci je ukořistili v belgických pevnostech. Průbojná munice měla úsťovou rychlost 487 m/s a ve vzdálenosti 1 000 m probila 20 mm pancíře.

Oba nové tanky jsou vyzbrojené kanony ráže 120 mm s délkou hlavně 55 ráží. Britský tank má kanon L30A1 s drážkovaným vývrtem, zatímco německý Leopard kanon Rheinmetall s hladkým vývrtem. Podkaliberní průbojná munice s penetrátorem z wolframu nebo ochuzeného uranu dosahuje úsťové rychlosti až
1 750 m/s.

6 pdr QF kanon, který tvořil výzbroj tanku Mark I

6 pdr QF kanon, který tvořil výzbroj tanku Mark I

Tank M1Abrams je vyzbrojen stejným 120mm kanonem jako německý Leopard 2.

Tank M1Abrams je vyzbrojen stejným 120mm kanonem jako německý Leopard 2. Doprovodné efekty při střelbě jsou impozantní.

Munice tanku leoprad 2A6. Blíž je kumulativní střela s distančním zapalovačem ,

Munice tanku leopard 2A6. Blíž je kumulativní střela s distančním zapalovačem , v pozadí podkaliberní průbojná střela s penetrátorem se šípovou stabilizací.

Zatímco kanony z první světové války vážily necelých 400 kg, současné kanony mají hmotnost kolem 3 tun. Původně lehce nadzvukové střely nahradila podkaliberní průbojná munice, dosahující při ústí hlavně více než pětinásobku rychlosti zvuku. Hmotnost tříšnivo-trhavých granátů, a tím i množství trhaviny a střepin dopravených na cíl, vzrostla z necelých 3 kilogramů na více než 13 kg.

Pancéřování

Britské tanky Mark I měly pancéřování silné 6 – 10 mm, které chránilo proti střelám z pušek a kulometů. Silnější nebylo potřeba. Žádná protitanková munice, natož kanony, neexistovaly.

Němci při konstrukci svého A7V požadovali již i ochranu proti střepinám dělostřeleckých granátů, protože zjistili, že přehradná dělostřelecká palba dokáže britské tanky zastavit. A7V měl tedy čelní pancíř silný 30 mm, zatímco boční jen 15 mm, kvůli úspoře hmotnosti.

Ukázalo se však, že spoji mezi pláty pronikají do tanků kousky z projektilů, které se roztříštily o pancíř. Případně dochází k vytržení střepin z vnitřní strany pancíře.

Drátěná maska, kterou za první světové války nosili tankisté jako ochranu

Drátěná maska, kterou za první světové války nosili tankisté jako ochranu obličeje před střepinami.

Britské i německé osádky musely nosit obličejové masky, konstrukcí podobné středověké drátěné košili.

S údaji o síle pancéřování a průbojnosti moderní munice je to problematické. Porovnávání čísel různých výrobců, obzvláště u tanků východní a západní provenience, může být silně zavádějící, protože metodiky měření se liší. Navíc po zavedení vrstvených pancířů s keramickými, či kompozitovými vložkami, s vložkami z ochuzeného uranu, představných a explozivních pancířů nemá prosté číslo udávající sílu pancéřování prakticky žádný význam.

Jak tank ke jménu přišel

Vývoj britských tanků spadal pod Admiralty Landship Committee (Výbor pro pozemní lodě Admirality). Když vynecháme pokusné typy, tak vzor prvního nasazeného tanku byl označen HMLS Centipede (His Majesty Land Ship česky: Pozemní loď Jeho Veličenstva), teprve později byl název zjednodušen na Mother (Matka).

Označení tank vzniklo především z důvodů utajení. Churchill se obával, že Němci by mohli pracovat na podobných projektech a svou "špionománií" nakazil okolí. Protože název pozemní loď dost napovídal, o jaký stroj jde, bylo potřeba pro dělníky a techniky vymyslet nějakou důvěryhodnou kamufláž, kterou by mohli odpovídat na všetečné otázky okolí, na čem že to vlastně pracují.

Vzhledem k tomu, že se při výrobě zatím používal kotlový plech a krabicové korby připomínaly nádrže, našla se krycí historka o výrobě pojízdných nádrží na vodu. Anglický termín Watter Carrier však byl poněkud těžkopádný, nehledě na to, že případná zkratka WC budila nežádoucí asociace. Z alternativních termínů (reservoir, cistern) byl tank nejkratší a nejsnáze zapamatovatelný.

Místo toho se používá přepočet na ekvivalent válcovaného homogenního (ocelového) pancíře RHA (Rolled Homogenous Armour). Problém je v tom, že účinnost vrstvených pancířů proti průbojné munici (dnes zpravidla podkaliberní) a munici využívající kumulativní účinek (většinou pancéřovky a řízené střely) se značně liší.

Tank Challenger 2 při střelbě. Vozidlo je v přední části  vybveno přídavným

Tank Challenger 2 při střelbě. Vozidlo je v přední části vybaveno přídavným explozivním pancířem a v zadní představným mřížovým pancířem proti kumulativním hlavicím pancéřovek RPG.

Obecně se u moderních tanků udává odolnost čelního pancíře kolem 700 mm RHA proti podkaliberním průbojným střelám. Proti kumulativním může dosahovat až dvojnásobku. Přesná čísla výrobci tají nebo silně mlží. Boky, strop, dno a zadní část tanků mají pancéřování mnohem slabší, v řádu kolem 20 – 50 mm.

Pro účinnost munice platí totéž obráceně. U průbojné munice velmi záleží na vzdálenosti cíle, protože s prolétnutou vzdáleností klesá rychlost a tím i průbojnost. Vhodné složení vrstev, případně posílení ochrany o explozivní pancíř, může vést k lámání penetrátoru. Účinnost kumulativní munice na vzdálenosti cíle nezáleží, ale značně ji oslabí vrstvený, představný nebo komorový pancíř.

Zaměřovací systémy

Oba tanky z první světové války měly kanony na jednoduchých pivotových závěsech. Britští střelci ovládali odměr kanonu pomocí ramenní opěrky a pistolové rukověti, na které byla i spoušť.

Němci měli své kanony vybavené jednoduchým "klekátkem" a odměr se nastavoval točítkem. Nevýhodou však byl dioptrický dalekohled s úzkým zorným polem, z kterého se cíl při kymácení tanku v terénu snadno ztrácel.

Dnešní tanky mají věže ovládané hydraulicky nebo elektricky, protože samotná věž má hmotnost kolem 20 tun. Kanon je vybaven dvoustupňovou stabilizací, takže vyrovnává podélné výkyvy korby při průjezdu terénem i změny směru, které provede řidič.

Příď tanku Challenger 2. Nad hlavní je zaměřovač střelce s termokamerou. Za ním

Příď tanku Challenger 2. Nad hlavní je zaměřovač střelce s termokamerou. Za ním je hlavice panoramatického pozorovacího přístroje velitele s nezávislou stabilizací a vestavěným laserovým dálkoměrem.

Velitel má nezávislý, většinou panoramatický zaměřovač, často s vlastní stabilizací nezávislou na kanonu. Když velitel najde cíl, stačí stisknout tlačítko a věž se po kratší dráze otočí do směru cíle. Jednu optickou větev zpravidla sdílí velitel i střelec, takže předání cíle je snadné a velitel se může okamžitě věnovat vyhledávání dalšího.

Střelecké počítače jsou schopné zahrnovat do výpočtu parametrů střelby rychlost a směr pohybu vlastního tanku vůči cíli, rychlost cíle, teplotu a tlak vzduchu, směr a sílu větru, teplotu v nábojové komoře, opotřebení hlavně, boční náklon korby atd. Záleží jen na tom, kolik je uživatel ochoten obětovat peněz na vybavení tanku příslušnou elektronikou a software na provádění výpočtů. A co to umí? Trefit za jízdy předmětem velkým asi jako basebalová pálka cíl, který má čelní profil zhruba jako malá dodávka z boku, vzdálený přes 3 kilometry.

Komfort pro osádku

Tank Mark I neměl žádné pérování. Motor neměl tlumiče, výfuky byly vyvedeny rovnou stropem vozidla ven, takže hluk uvnitř tanku byl značný. Německý tank sice měl pérování vinutými pružinami a motory měly tlumiče výfuků, ale co se pohodlí týká, nebyla na tom osádka o mnoho lépe.

Vzhledem k podmínkám uvnitř tanku se osádky vozily na stropě korby kdykoli to

Vzhledem k podmínkám uvnitř tanku se osádky vozily na stropě korby kdykoli to bylo možné.

Teplota uvnitř obou tanků dosahovala v terénu až 70 oC, vnitřek korby se plnil oxidy uhlíku a dusíku. Při střelbě se situace ještě zhoršovala. Není tedy divu, že osádky se při přesunech, pokud to bylo možné, vozily raději na stropě korby.

Navíc byly osádky poměrně početné. U britského tanku to byl velitel a řidič, dva střelci, dva nabíječi kanonů a dva "gearsmani" kteří museli "ve volných chvílích" mazat motor, převodovky a obsluhovat boční kulomety.

Němci na tom byli ještě hůř. Tabulkovou osádku tanku tvořilo 18 mužů. Velitel, řidič, střelec a nabíječ u kanonu. Šest střelců a šest pomocníků u kulometů. Teoreticky ji bylo možné rozšířit až na 21 mužů (2 mechanici + jeden střelec náhradník), ale v praxi se omezovala na 12 – 14 mužů snížením počtu pomocníků u kulometů, aby se v tanku uvolnilo místo.

Zajímavý je výběr německých tankových osádek. Řidiči a mechanici byli vybíráni u ženistů, obsluha kanonu byli dělostřelci a střelci z kulometů s pomocníky byli pěšáci. Velitelé tanků byli vybíráni u přepravních jednotek vybavených automobily. Tradiční řevnivost jednotlivých druhů vojsk zpočátku působila značné problémy.

Odpružení torzními tyčemi poskytuje jízdní komfort. Všimněte si jak

Odpružení torzními tyčemi poskytuje jízdní komfort. Všimněte si, jak stabilizátor drží hlaveň ve vodorovné poloze bez ohledu na náklon korby.

Dnešní tanky jsou odpružené torzními tyčemi s hydraulickými tlumiči, případně vybavené hydropneumatickým pérováním. Vzhledem k tomu, že motory jsou od prostoru osádky oddělené protipožární přepážkou, je hluk uvnitř tanku z větší části způsoben rachocením pásů. Pro tropické podmínky je možné tanky vybavit klimatizací.

Osádka současných tanků je standardně čtyřčlenná: velitel, střelec, nabíječ a řidič. V některých tancích nabíječe nahradil nabíjecí automat.

Spojovací prostředky

První tanky měly prostředky pro komunikaci uvnitř tanku i směrem ven značně omezené. Vnitřní komunikace měla probíhat jen hlasem, ale s ohledem na vnitřní hluk se vedla spíše posunky. Vymožeností německého tanku A7V byl mechanický ukazatel směru cíle ovládaný velitelem, umístěný na stropě nad kanonem. Byl doplněn panelem s červenou a bílou žárovkou, kterými bylo možné obsluze kanonu předat povely "pozor", "nabít" a "pal".

Komunikace s ostatními tanky se prováděla několika domluvenými signály pomocí praporků vystrčených otvory ve stropě korby. Praporky však byly v bitevní vřavě špatně vidět a osádky musely většinou vystačit s tím, co si odnesly z velitelské porady. Dál následovaly svého velitele a dělaly to co on.

Obě strany prováděly pokusy s mechanickými signalizačními semafory a obě došly ke stejným závěrům. Ramena semaforů nebyla v terénu vidět, nehledě na fakt, že při ostřelování vzaly rychle za své.

Pro dálkové spojení vozily britské tanky bedny s poštovními holuby a v boku korby byl speciální otvor pro jejich vypouštění "zpod pancíře". Podmínky uvnitř tanku však byly natolik nepříznivé, že holubi často uhynuli.

Současné tanky mají pro vnitřní spojení intercom se sluchátky vestavěnými do náhlavních souprav. Mikrofony jsou buď u úst, nebo se používají snímače na krku, slangově nazývané "krkafony". Pro spojení mezi tanky je k dispozici fonické spojení, zpravidla kódované. Nejmodernější tanky zvládají i datové přenosy a zobrazení cílů zaměřených jinými prostředky pro průzkum bojiště, včetně letadel nebo vrtulníků.

Velitelské tanky mají vybavení rozšířené o vysílačky pro spojení s nadřízeným stupněm, zpravidla na úkor množství vezené munice.

Parametrů, které by se daly porovnat, je celá řada, ale to je nad rámec tohoto článku.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.