Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Britskou tajnou službu MI6 založil neobyčejně schopný amatér

aktualizováno 
Britský výzvědná služba MI6 vznikala od roku 1909 tak trochu amatérsky. Jaké byly její začátky a úspěchy, si můžete přečíst v ukázce z knihy Karla Pacnera.

Sídlo britské zpravodajské služby MI6 v Londýně. | foto: AP

Začátečníci v čele tajných služeb

S prvním živým vyzvědačem se setkal fregatní kapitán Mansfield Cumming v pátek 26. listopadu 1909. Byl to Rakušan označovaný jako „B,“ který žil v severním Německu. Agent neuměl anglicky a Cumming by mu se svými znalostmi němčiny nerozuměl, jak přiznal ve svém deníku. Jejich rozmluvu proto tlumočil kapitán Reginald Temple z Oddělení námořního zpravodajství (Naval Intelligence Division – NID).

Agent „B“ byl velmi ochotný. Jezdil po severním Německu a mohl sbírat zprávy o výstavbě nových válečných lodí. Když se ho však Cumming zeptal na čtyři plavidla, která se mají stavět v Rakousku, muž se zasekl: „Jsem Rakušan a nebudu zrazovat svou zemi!“ Přesto ho britský důstojník ohodnotil jako „inteligentního a nebojácného člověka“.

V přebírání vyzvědačů od ostatních složek Cumming pokračoval. S agentem Admirality „WK“, který dobře znal německé dělostřelectvo, hovořil 9. prosince. Před Vánocemi ještě stihl schůzku s „FRS“, který sledoval stavbu rakousko-uherských válečných lodí. Na Nový rok se setkal v Automobilovém klubu na Piccadilly s vyzvědačem „D“ z Hamburku – byl to jeden ze tří lidí, kteří ho varovali před vypuknutím války. „Dám vám odměnu 500 liber za to, když mně pošlete jako první ze všech agentů zprávu o jejím zahájení,“ slíbil mu.

Do nového zaměstnání nastoupil malý podsaditý Cumming ve čtvrtek 7. října 1909. „Ale nebylo tam co dělat,“ zapsal si do svého deníku. Bylo to netradiční zaměstnání. Před měsícem dostal on a šestatřicetiletý kapitán Vernon Kell, příslušník Jihostafordshirského pluku, od ministerstva války a Admirality za úkol, aby zreorganizovali Úřad tajné služby (Secret Service Bureau).

Tento úřad vznikl už dřív z okamžitých potřeb – v roce 1882 jako Zvláštní irské oddělení (Special Irish Branch) kriminální služby britské policie. Jeho první šéf William Melville dostával rozličné úkoly: chránit perského šáha při jeho návštěvě, ochraňovat britskou královskou rodinu, pečovat o bezpečnost německého císaře Viléma II. během pohřbu královny Viktorie.

Na počátku 20. století vzrůstalo napětí mezi Berlínem a Londýnem a policie občas odhalovala německé vyzvědače. Na ministerstvu války patřily špionáž a kontrašpionáž pod Ředitelství vojenských operací (Directorate of Military Operations). Melville doporučoval, aby vznikla samostatná protišpionážní služba. V roce 1903 pověřilo ministerstvo války tohoto třiapadesátiletého policejního důstojníka založením zpravodajského oddělení při policejním ředitelství jako MO2 (Military Office), později MO5. MO3 měla na starosti administrativu a speciální operace, MO4 topografii. Kromě toho měl Londýn jako velmoc, která vládla všem oceánům, Oddělení námořního zpravodajství NID, které založil v roce 1882 čtyřicetiletý kapitán William Henry Hall.

MO2 se však nevěnovalo jenom pátráním po německých špionech doma. Melville poslal svého asistenta Henryho Daleho Longa pod záminkou obchodů do Německa. Měl tam sbírat informace o stavbě nových válečných lodí.

Rusko nepovažoval Melville za možného nepřítele. V listopadu 1904 dokonce mluvil v Londýně s Pjotrem Rachkovským, který se představoval jako šéf zahraničního oddělení carské tajné policie Ochranky. Výbuchy na různých místech páchají nejspíš ruští emigranti – anarchisté anebo levičáci.

Rusko-japonská válka na Dálném východě, války na Balkáně, zbrojení v Německu a neklid na mezinárodní scéně přiměly premiéra Herberta Asquitha, aby v březnu 1909 nařídil Výboru pro obranu Impéria (Committee of Imperial Defense) vytvořit moderní tajné služby.

Ovšem kdo jim má velet? Lidé, kteří by měli se zpravodajstvím zkušenosti, chyběli. Nezbývalo nic jiného, než se podívat po důstojnících, kteří se osvědčili v bojových operacích a teď jsou ze zdravotních důvodů z aktivní služby vyřazeni – tedy schopné amatéry.

Historik Keith Jeffery představil svou knihu o historii britské špionážní služby MI6.

Historik Keith Jeffery představil svou knihu o historii britské špionážní služby MI6.

Výbor se rozhodl zreorganizovat Úřad tajné služby a zařadit do něj Kelleho a Cumminga – napsal Keith Jeffery v knize MI 6 – The History of The Secret Intelligence Service 1909–1949. Přidělil mu dva tisíce liber na rok (dnes asi 150 tisíc liber). Devětapadesátiletého Melvilla přeložili do jeho domácí sekce, kterou dostal na starost Kell.

Dosud mělo tajnou činnost na starosti oddělení MO 5 ministerstva války. Jeho šéf generál George Macdonogh, který uváděl oba důstojníky do nových funkcí, jim 21. října 1909 zdůraznil: „Musíte se věnovat špionáži a kontrašpionáži jak v oblasti vojenské, tak námořní – bez ohledu na činnost NID.“

Velitel vojenských operací generál John Spencer Ewart upozornil Cumminga: „Nepřeji si nyní žádnou špionážní činnost na území Francie. Mohlo by to poškodit naše vynikající vztahy.“

Už v roce 1910 vláda obě sekce oddělila: Kelleho Tajnou službu (Security Service) podřídila ministerstvu vnitra a Cummingovu Tajnou zpravodajskou službu (Secret Intelligence Service – SIS) či také MI 1c ministerstvu zahraničí. Práci obou služeb velice podporoval prozíravý politik Winston Churchill ať už jako ministr vnitra, kterým se stal v roce 1910, anebo jako první lord Admirality, kde seděl od roku 1911 do začátku války.

Bylo důležité, že Asquith prozíravě vydal takový rozkaz. Velká Británie získala dvě tajné služby, které fungují dodnes.

 

„Opravdový sport pro gentlemany“

Mansfield George Smith, jak se původně jmenoval, pocházel ze středostavovské rodiny, jeho prapradědeček byl ředitelem Východoindické společnosti, která přivedla Indii do Britského impéria. Otec proslul jako námořní inženýr. Mansfield se narodil v Londýně 1. dubna 1859. Vstoupil do námořnictva, byl důstojníkem na lodi Bellerophon, která v letech 1875–1876 pronásledovala malajsijské piráty, a roku 1882 se účastnil války proti Egyptu. Dostal však chronickou mořskou nemoc, která ho vyřadila z aktivní služby.

V roce 1885 se oženil s Jihoafričankou Doe Cloetovou, která po dvou letech zemřela. Podruhé si vzal May Cummingonovou ze Skotska a přijal i její příjmení; své původní přestal používat. Díky jejímu velkému jmění nemusel mít strach o budoucnost. Byl nadšeným jachtařem, patřil k průkopníkům motorismu i letectví, získal pilotní licenci. Jezdil do Holandska a Švédska, aby si tam zarybařil.

Na přelomu 19. a 20. století se někteří spisovatelé vyžívali v románech, ve kterých popisovali německou invazi na britské ostrovy. Třebaže to byly fantazie, do čtenářů vlévaly pocit hrozby. Ovšem k tomu přispívala snaha německého císaře Viléma II. rozšiřovat válečné loďstvo, což by mohlo ohrozit britské zájmy.

Londýn proto posiloval svou obranu. Do zpravodajství posílal důstojníky. Cumminga přidělili už v roce 1885 do Úřadu tajné služby. Hovořil francouzsky a byl „schopným důstojníkem s velkým šarmem“. Německy se teprve učil v jazykové škole.

Když ho v roce 1909 jmenovali šéfem výzvědné sekce, energicky se pustil do jejího budování. Nejdřív ji přesunul z vládní budovy na Viktoriině třídě do velkého bytu, který pronajal nedaleko Hyde Parku a Viktoriina nádraží. Uvědomil si základní pravidlo: Nikdo nás nesmí spojovat s vládou! A potom si na hlavní poště najal schránku s krycí adresou, která jakoby patřila firmě zabývající se exportem a importem – to je obvyklá zástěrka pro činnost výzvědných služeb. Musel rovněž nechat vymyslet řadu praktických věcí: zřídit systém spojení s agenty v zahraničí, vyvinout tajné písmo pro korespondenci, hledat způsoby tajného setkávání s nimi a tak dále. A hlavně verbovat nové lidi do služby podle určitých kritérií.

Při debatách s úředníky, generály a admirály Cumming začátkem roku 1910 zdůraznil, že za svůj hlavní úkol považuje „včasné varování před zahájením války“. Třebaže cílem jeho sekce bylo Německo, musel vysílat agenty i do ostatních států. Jeho intuice mu napovídala: „Často můžeme získávat informace o Německu prostřednictvím jiných zemí a tajemství, které před námi (Německo) tají, mohou být k dispozici kdekoli.“

Třebaže byl při rozhodování strohý, podřízení ho měli rádi. Vedl jednu z nejtajnějších institucí království, a přesto se neuměl zbavit svých výstředností. Nejednou se projížděl po Whitehallu, ulici, kde sídlí většina ministerstev, na koloběžce. Špionáž považoval za „opravdový sport“, za „hru pro gentlemany“.

Své zprávy podepisoval pouze šifrou C, což se dalo vysvětlit jako Cumming i jako „Chief“ – šéf. A psal zeleným inkoustem. Tím vytvořil novou tradici pro ředitele SIS, která přetrvává dodnes – Britové si potrpí na ustálené zvyky. 

Nejdůležitější úkol: německé loďstvo

V dubnu 1910 podal Cumming první hlášení o činnosti svého úřadu. Zdůraznil, že „žádné zprávy od jeho agentů jsou dobré zprávy“. V Paříži se setkal se svým hlavním agentem „B“, jemuž platí ročně 1 500 liber (dnešních asi 110 000 liber). Prý má tři subagenty, kteří mu dodávají informace, Cumming se však obával, že je to lest, žádné nemá, jenom tak tahá od Londýna peníze. Zato „WK“ ohlásil v prosinci z Německa zkoušky nových torpéd a stavbu nových plavidel včetně ponorek. Chtěl mu zvýšit odměnu z 200 liber na 240 liber ročně. Agent „FRS“ podal zajímavé zprávy o rakouském námořnictvu, i když měl potíže s policií v Pule. Zato zklamal „U“, který bydlí v přístavním městě Kielu, a nedokázal zaznamenat nic pozoruhodného. Podle „Mr. Queera“, který je ředitelem jedné britské zbrojovky, chystají v Kruppově továrně v Německu výrobu obrovských děl. Škodovy závody v Čechách dostaly od rakouské vlády objednávku na děla pro dvě velké válečné lodě.

V roce 1910 vyslal do Bruselu Henryho Daleho Longa – „L“. Long tam vytvořil rozsáhlou síť agentů zaměřených proti Německu a přitom spolupracoval s belgickou tajnou službou. Tuto agenturu však zasáhla řada malérů. Například za 600 liber koupila německý invazní plán, který se brzy ukázal jako falešný. Ovšem takové potíže se nevyhýbají žádné tajné službě – to je zcela normální.

Nedostatek vyzvědačů Cumming nahradil zpočátku vysloužilými důstojníky, které posílal jako turisty do Německa. Tihle lidé znalí vojenského umění dokázali oceňovat nové zbraně a vycvičenost vojáků.

Za jednoho z nejúspěšnějších agentů v předválečné době považoval Maxe Schultze, obchodníka s loděmi, naturalizovaného v Southamptonu. V letech 1910–1911 jezdil za obchody do Německa, přitom tam zverboval čtyři informátory. Nejvíc zpráv mu dával inženýr Hipsich, který pracoval v loděnicích v Brémách – podrobnosti o výstavbě německého válečného námořnictva. Brzy se však prozradili a německá policie oba dva zatkla a poslala do Lipska před soud. Každý dostal několik let vězení. Britská vláda se k nim nehlásila – to se stalo pravidlem i u mnoho dalších případů vyzvědačů různých států.

Ve stejné době okusil německé vězení londýnský právník Bertrand Stewart, kterého poslal Cumming na výzvědnou cestu. Spolu s agentem Verruem objel tři německá města a potom je zatkli. Vrátil se za dva roky.

V létě 1911 spustila Cuminngova varovná síť několik poplachů – všechny byly falešné. Nicméně vojenská cvičení německé armády naznačovala, že má v plánu útok směrem na západ.

Vytvářením stálých filiálek v okolních státech pokračoval šéf MO2 v obkličování Německa. V roce 1913 poslal do Rotterdamu Richarda Tinsleyho, krycí označení „T“, který své poslání kryl prodejem lodí. Další stanice vznikly v Belgii, Dánsku a Norsku. Všechny měly vysílat agenty do Německa, aby hlídali budování loďstva. Kromě toho do Londýna přijížděli různí lidé, kteří nabízeli informace – samozřejmě rozličné kvality, ale někdy byly užitečné.

Cumming chtěl využívat všechny možnosti, které mu dává nejnovější technika, byť byla ještě v plenkách. Zaujala ho možnost rádiové komunikace. Na jaře 1912 diskutoval s francouzskými kolegy o postavení mobilní telegrafní stanice, která by měla dosah 250 kilometrů. Kdyby ji zpočátku umístili v Belgii, mohli by se okamžitě dovědět o německém útoku. Francouzi se obávali: To by mohlo narazit na nesouhlas tamní vlády. Potom chtěl vytvořit ve Francii letiště, odkud by startovala britská letadla k průzkumným letům nad území hraničící s Německem. Potřeboval na to nejméně 3 tisíce liber, ale generál Macdonough mu mohl uvolnit pouze 1700. A domluvit se s Francouzy, aby také přispěli, se nepodařilo.

V březnu 1912 navštívil Cumming Paříž – kolegy z Deuxième Bureau, tedy z druhého oddělení generálního štábu. Vřelý kontakt navázal s plukovníkem Charlesem-Édouardem Dupontem, kterého následující rok jmenovali šéfem tohoto oddělení. Generálové obou zemí souhlasili, aby si obě špionážní služby vyměňovaly informace.

Britové poslali agenta „HCJ“ do Ruska s příkazem, aby podával svá hlášení nejen do Londýna, ale i do Paříže. V dubnu 1913 při snídani v kavárně Savoy v britské metropoli sdělil „HCJ“ překvapenému Cummingovi, že spolupracuje i s ruskou tajnou službou. Šéfa SIS tím nerozzlobil – oba generální štáby měly zájem o informace z Německa a Rakouska. „Je velmi pravděpodobná válka mezi Ruskem a Rakouskem,“ předpovídal agent, „ale není jasné, kdy k ní bude Rusko připravené.“

V Petrohradě získal Cumming nového člověka – muzikanta Paula Henryho Dukese jako „ST-25“. Dukes vystudoval hudbu v litevské Rize, tam zpočátku pracoval. Potom se přestěhoval do ruské metropole, kde působil jako pianista a zástupce dirigenta v Marijské opeře.

Británie a Rusko uzavřely v roce 1907 spojenectví, později se k nim přidala Francie – vznikla Trojdohoda. Později, kdy do tohoto svazku přihlásily další státy, se nazývala už jenom Dohoda. Proti nim stál Trojspolek, jehož členy byly Německo, Rakousko-Uhersko a váhající Itálie.

Je přirozené, že se spolupráce Británie s Ruskem rozrůstala. V červnu 1914 navštívil jeden carský zpravodajský důstojník Paříž a Londýn. Později poslal Cumming svého člověka do Petrohradu natrvalo.

Dvě rozsáhlé sítě vyzvědačů vytvořila SIS v Belgii. Roy Regbart vedl v Bruselu agenturu, která sledovala východní hranice s Německem. Druhá řízená z města Lille ve Francii agentem „AC“ pokrývala část Belgie a francouzské pobřeží průlivu La Manche.

I sám Cumming se pustil do špionáže. Chtěl poznat svého hlavního nepřítele Německo, a proto zemi jako turista navštívil. Prohlédl si Berlín a Danzig (dnes Gdaňsk, Polsko), rovněž Kiel, Hamburk a Brémy, kde ho zajímaly loděnice. Musel vystupovat opatrně, aby nevzbudil pozornost. 

Systém včasného varování selhal

Zavraždění rakouského následníka trůnu koncem června 1914 v Sarajevu Cumminga nevzrušilo – netušil, že by to mohlo být podnětem k válce. Teprve v posledních dnech července si zaznamenal do svého deníku mimořádnou aktivitu. Sešel se s několika agenty a navštívil v Paříži Duponta. Řediteli NID admirálu Henry Oliverovi oznámil, že agentce v Berlíně, jejíž identitu neprozradil, bude měsíčně posílat sto liber. „Ale co přesně ona dělá, už nenapsal,“ uvedl Jeffery, „nicméně skutečnost, že Cumming v této době najednou potvrdil zamyšlenou operaci, nasvědčuje, že Velká Británie bude zatažena do války.“

Systém včasného varování před německým útokem však selhal. Britští agenti v Belgii, Francii a Dánsku ho nedokázali předpovědět – konstatoval Jeffery. Přitom pomazané hlavy nejdůležitějších států byli příbuzní, oslovovali se křestními jmény – německý císař Vilém II., britský král Jiří V. a ruský car Mikuláš II. byli bratranci.

Rakousko-Uhersko přepadlo Srbsku. Malému království se chystalo pomoci Rusko. Němci tomu chtěli zabránit a 1. srpna 1914 na Rusko zaútočili. Francii vyhlásili válku 3. srpna. Vzápětí vstoupily německé divize do neutrální Belgie, odkud ohrožovaly francouzskou armádu. Vzhledem k tomu, že Londýn patřil mezi garanty belgické neutrality, považovala britská vláda za nezbytné nezůstat stranou. Cumming si 4. srpna zapsal do deníku: „Vyhlášena válku Německu.“

Několik hodin před tím začali příslušníci Speciálního oddělení (Special Branch) metropolitní policie Scotland Yard, vedení šéfinspektorem Patrickem Quinnem, zatýkat německé špiony. Posledního ze dvaadvaceti zadrželi v polovině srpna. Byla to dosud největší akce v historii britské kontrašpionáže.

Tyhle vyzvědače sledovala Kellova kontrašpionáž MI 5 čtyři roky. Řídil je holič Gustav Karl Ernst, původem z Německa. Síť vybudoval Gustav Steinhauer, šéf britské sekce německé špionáže IIIb, který dřív získal praktické zkušenosti v Pinkertonově detektivní kanceláři v Chicagu. Při hledání nových agentů se opíral o Němce, kteří tam pracovali jako ředitelé firem, komorníci a živnostníci. Koncem července Steinhauer přijel na britské ostrovy jako obchodník s pasem na jméno „Fritsches“, aby své lidi překontroloval. Kell se o něm dověděl se zpožděním, takže ho nemohl nechat zatknout.

Síť německých vyzvědačů pomohl svou neopatrností odhalit kapitán baron Rostock. Když v květnu 1910 doprovázel císaře Viléma II. na pohřeb krále Edvarda VII., sledovali ho detektivové ze Speciálního oddělení. Věděli totiž, že v jedné latinskoamerické zemi byl hlavou německé špionáže.

Nejdřív Rostocka pozorovali, jak se zajímá o zbrojovky a kasárna. Potom ho viděli, jak se na ulici Charing Cross nenápadně setkal s jedním člověkem a krátce s ním mluvil. V noci obsadili detektivové všechny východy z hotelu, kde bydlel. O půlnoci vyklouzl Němec zadním schodištěm do připraveného taxíku. Britové nesehnali jiný. Avšak brzy spatřili, že vůz s Němcem uvízl v zácpě, on z něho vystoupil a šel dál pěšky. Doputoval až na Caledonial Road do obchůdku s nápisem G. K. Ernst, Friseur. Zůstal tam hodinu. Potom ho doprovodili zpět do hotelu.

Kontrašpionáž nechala holičství hlídat detektivy Speciálního oddělení. Sama na to nestačila, Kell měl nanejvýš devět lidí. Zaměřila se na sledování veškeré pošty, která tam docházela. Od září 1911 do léta 1914 napočítala 1189 dopisů od 22 odesilatelů. Zřejmě neobsahovaly žádná důležitá data, protože v knize Christophera Andrewa The Defence of the Realm – Autorized History of MI 5 (Obrana říše – Autorizovaná historie MI 5) není zmínka, že by je zabavovali. Krámek sloužil jako místo, kam agenti posílali své zprávy a odkud odcházely na adresu do německé Postupimi, pod níž se skrýval Steinhauer.

Kell rozhodl: „Žijeme v roce 1910. Kdybychom je teď zatkli, vytvoří Němci novou síť. Budeme je hlídat.“ Jenom občas britská policie ojedinělého agenta zatkla, ale tak opatrně, aby se to nedotklo Ernstovy poštovní schránky.

Zatčení této sítě veřejně neohlásili. Místo toho jménem několika z nich posílali do Berlína falešné informace – hráli zpravodajskou hru.

Němcům už se nepodařilo vytvořit na britských ostrovech novou výzvědnou síť. Vysílali tam jednotlivé lidi. Pouze jediný jejich špion přežil bez úhony – Jules Crawford Silber, který sloužil u cenzury, kde velké škody nemohl napáchat.

Od prvního dne nepřátelství se zvedl zájem ministerstva zahraničí, ministerstva války a Admirality o informace od SIS. Kromě toho si expediční sbor, který se vylodil ve Francii, zřídil vlastní výzvědnou službu v čele s Macdonoghem. V prosinci 1915 zřídil londýnský generální štáb Ředitelství vojenského zpravodajství (Directorate of Military Intelligence – DMI), do jehož čela povolal Macdonogha povýšeného na generála. Pod DMI patřila Kellova kontrašpionáž MI 5. Cumming musel mezi nimi opatrně manévrovat, protože nechtěl, aby jeho úřad sloužil bezprostředním úkolům fronty, jak si někteří generálové přáli, ale aby podával široký pohled na situaci.

Začátkem září se Cumming setkal s ruským vojenským atašé generálem Jermalovem. Domlouval s ním vyslání svého představitele kapitána Archibalda Campbella do Petrohradu. Koncem měsíce tam sám tajně odplul. Chtěl navázat přímý styk s ruskou výzvědnou službou kvůli Německu, ale zjistil, že kvůli rozdílnému systému práce a způsobu myšlení to bude obtížné, navíc Rusové neměli na nepřátelském území žádného agenta. Nadřízeným v Londýně také hlásil, že Rusové k jeho údivu dosud nezačali zavádět v armádě telegrafní spojení. Britové nakonec vycvičili skupinu radistů, kterou poslali do Ruska, aby tamní vojáky naučili telegrafii využívat.

Šéf SIS několikrát navštívil Francii a Belgii, aby domlouval spolupráci s tamními partnery. Jako náruživý řidič jezdil svým autem Rolls-Roycem. Avšak začátkem října, kdy vůz řídil jeho jediný čtyřiadvacetiletý syn Alastair, který sloužil jako poručík, měl poblíž města Meaux v severní Francii těžkou havárii. Syn zahynul a on sám přišel o levou nohu.

Nechal si udělat dřevěnou protézu Jakmile se trochu uzdravil, vrátil se do služby. Přitom neztrácel svůj typický humor. Lidi, kteří ho neznali, šokoval tím, že si do protézy zapichoval nůž.

Význam zpráv z neutrálních zemí

 V prosinci 1914 měl Cumming v Londýně ještě skromný štáb: tři důstojníky, čtyři úředníky, dvě písařky, poslíčka a dva pomocníky. Nicméně v kontinentální Evropě už rozprostřel sítě agentů, které řídili pověření důstojníci z několika středisek.

Začátkem roku 1915 musel čelit Cumming nájezdům admirála Williama R. Halla, nového šéfa NID, který chtěl podřídit služebny SIS v Nizozemsku a ve skandinávských zemích svému úřadu. Také ministerstvo války mělo o některá místa zájem včetně Ruska. Tyto kompetenční spory vyřešil náměstek ministra zahraničí Henry Nicolson, když 17. listopadu rozhodl, že pouze šéf SIS odpovídá za všechny výzvědné a kontrašpionážní operace v zahraničí. Náměstek si také vyhradil právo osobní kontroly nad touto institucí. Generálové a vysocí úředníci na ministerstvu války se dál snažili u získání pravomoci nad SIS, dokonce zřídili konkurenční Vojenské zpravodajství (Military Intelligence). Přesto tím Nicolson upevnil postavení Cummingovy služby na dlouhá desetiletí.

Ovšem takové počátečními potíže nejsou nijak neobvyklé. Vždyť šlo o zakotvení zcela nového útvaru v systému státní administrativy. Podobně zápasily o vyjasnění své existence některé tajné služby i v jiných státech.

Počty příslušníků SIS se pomalu zvyšovaly. V létě 1915 tam pracovalo sedm důstojníků, osm úředníků, dvanáct písařek a několik pomocníků, celkem okolo třiceti lidí. K předválečným sítím vyzvědačů v Holandsku, Dánsku a Norku postupně přibyli další ve Skandinávii a ve Švýcarsku. Své zástupce poslal Cumming do Spojených států, Španělska, Itálie, Egypta, Blízkého Východu a Latinské Ameriky. V říjnu 1916 si poznamenal do deníku, že řídí celkem 1024 pracovníků a agentů. Nejrozsáhlejší síť vytvořil nejspíš v egyptské Alexandrii – 300 lidí. Spolehlivá byla čísla z Evropy: Holandsko 250, Řecko 100, Dánsko 80, Španělsko 50.

Na podzim 1915 vznikl u vrchního velitelství vojsk v Paříži špionážní úřad Bureau Central Interallié (Spojenecká ústřední kancelář), jehož příslušníci sbírali informace z francouzských, britských, ruských, portugalských, belgických a později i amerických vládních zdrojů. V létě 1916 si Cumming poznamenal, že tam pracuje dvanáct jeho lidí.

„La Dame Blanche (Bílá paní) byla nejúspěšnější britskou špionážní operací prováděnou lidmi za první světové války,“ tvrdí historik Jeffery. Tuto skupinu vyzvědačů na belgickém území, okupovaném Němci, založili elektroinženýři Walthère Dawé a Herman Chauvin. Byla vojensky organizovaná do tří rot. Své belgické a francouzské členy si ke sběru informací důkladně vychovávala. V posledních patnácti měsících války měla na 800 členů, většinou žen od dvaceti do dvaačtyřiceti let, ale byly mezi nimi šestnáctileté studentky až po jednaosmdesátiletou babičku. Její jednotlivé buňky o sobě navzájem nevěděly, takže špiclové, kteří do některých částí přece jenom pronikli, nemohli rozbít celé těleso. Němci zatkli pouze 45 lidí.

V září 1918 obsazovali členové La Dame Blanche osm pozorovacích stanovišť na železnici a několik desítek dalších, odkud sledovali pohyby německé armády. Zprávy převáželi kurýři přes hranice do neokupovaného Holandska. Od léta 1916 je přebíral v Rotterdamu kapitán Henry Landau ze SIS, kterého tam Cumming poslal. Informace této skupiny bezprostřední ovlivnily některé bojové operace.

Také jednotliví britští agenti se věnovali sledování železničních transportů na území Belgie a někdy i Německa. Další posílali informace o loďstvu.

Námořní inženýr Karl Krüger, agent „TR-16“, který požadoval vysoké honoráře, podával vynikající zprávy o stavbě ponorek, které „byly vždycky přesné, nejnovější a měly obrovskou hodnotu“. Někdy dokonce přikládal kresby rozestavěných válečných lodí. Uznávaný německý expert Krüger mohl navštěvovat jednotlivé loděnice. Ředitel NID přikládal jeho informacím vysokou cenu.

V roce 1916 dostala Cummingova služba nové označení MI 1 (Military Intelligence).

Na začátku jara 1918 nasvědčovaly všechny zprávy, že se Němci chystají k velké ofenzívě. Měli k tomu dobré podmínky, protože před rokem uzavřeli mírovou smlouvu s bolševickou vládou v Rusku. Statisíce německých vojáků, kteří tam byli v zajetí, se vraceli domů a mohli posílit západní frontu. Naštěstí byli britští a francouzští velitelé připraveni, v létě se k nim přidali statisíce čerstvých vojáků ze Spojených států. Německo se blížilo svému vyčerpání – docházeli lidé, docházely potraviny, panovala strašná únava a beznaděj.

Když v červenci 1918 hodnotil Londýn kvalitu špionážních zpráv, spočítal, že 70 procent přichází z Holandska a z dalších neutrálních států.

V srpnu 1919 zveřejnila britská vláda seznam cizinců, kteří se zasloužili o vítězství ve Velké válce. Patřili tam i Dewé, Chauvin a dalších 727 Belgičanů, z toho 210 žen, bohužel deset posmrtně. V lednu 1920 udělila okolo 700 Francouzům a Belgičanům vyznamenání a medaile. Všichni tajní spolupracovníci SIS si uvědomovali, že pracují nejen pro Brity, ale také pro svoji svobodu. 

Příjezd bolševiků do Ruska nebezpečím

Začátkem roku 1915 gratuloval Campbell z ministerstva zahraničí Cummingovi k výborným zpravodajským hlášením o ekonomické situaci nepřítele. Námořní blokáda, kterou odřízlo britské loďstvo Německo od dodávek důležitých surovin ze zahraničí, způsobovalo Berlínu nemalé těžkosti. SIS o nich shromažďovala informace z nejrůznějších zdrojů, rovněž z neutrálních zemí a z výslechů zajatců. Dvakrát třikrát za měsíc z nich vydávala souhrnné zprávy pro ministerstva a některé úřady.

O rok později se podařilo jejich úroveň ještě podstatně zvýšit. Pro SIS se podařilo získat Samuela Hoareho, konzervativního poslance, který pocházel z finančnické rodiny. Šestatřicetiletý Hoare měl zkušenosti a obchodní styky se světem včetně neoficiálních, uměl cizí jazyky včetně ruštiny. Proto by mohl s velkým nadhledem hodnotit informace o stavu hospodářství v nepřátelských zemích i v Rusku. Cumming ho poslal do Petrohradu na pomoc vojenskému atašé plukovníku Alfredu Knoxovi.

Na podzim 1916 zaměstnával SIS už přes tisíc důstojníků po celém světě. Dva jeho lidé také pronikli do anarchistického hnutí, které se chystalo spáchat atentáty na vysoké představitele Dohody – britského ministra války, ministra zahraničí, italského krále a francouzského prezidenta. Na základě jejich informací policie všechny atentátníky včas pozatýkala.

Tajné služby se někdy musí rezolutně vypořádat s protivníky, patří k nim i atentáty a zabíjení. Cumming – možná po domluvě s nadřízenými – vyslal do Ruska tři agenty, kteří dostali za úkol zabít Grišku Rasputina. Aspoň podle internetového deníku Mail Online z července 2010. Pologramotný léčitel ze Sibiře Rasputin o sobě prohlašoval, že je „svatým mužem“, a ovlivňoval Mikuláše II., často ve prospěch proněmecké dvorské kamarily. Car a zvláště carevna na něm lpěli.

Rasputina zavraždili přední velmožové večer 16. prosince 1916 – manžel carovy neteře kníže Felix Jusupov, poslanec dumy (parlamentu) Vladimír Puriškevič, carův synovec velkokníže Dmitrij Pavlovič, velkokníže Nikolaj Michajlovič a poručík hrabě Sumarokov-Elston. Nejdřív mu nalili otrávené víno, potom do něj stříleli. Mail Online uvedl, že jedním z atentátníků byl Oswald Rayner, ale historie MI 6, která vyšla v roce 2010, ani ruské prameny se o tom nezmiňují. Ovšem to není nic divného – tajné služby se k takovým činům nerady přiznávají.

Kapitán John Dymoke Scale z úřadu vojenského atašé v Petrohradu vytvořil v únoru 1917 skupinu, která prověřovala cestující směřující do Británie a Francie před jejich nástupem na loď – měla zabránit příchodu německých agentů či jiných podezřelých elementů. Ruské úřady tyto lidi dosud vůbec nekontrolovaly.

Na začátku roku 1917 se prohloubila hospodářská, vojenská a politická krize v Rusku natolik, že car Mikuláše II. odstoupil. Moci se ujala civilní vláda, která chtěla zavést demokratický režim. Do země se začali vracet ze zahraničí revolucionáři. Agent „SW-5“ hlásil příjezd bolševického vůdce Vladimíra Lenina a jeho fanatických přívrženců ze švýcarského exilu, což jim umožnilo nepřátelské Německo. Ze Spojených států připlul Lev Trockij, kterého měsíc internovala NID na Hebridách, než ho pustila dál. „Ani Lenin ani Trockij nebyli agenty Německa, ale hráli roli v německé hře,“ citoval Jeffery britské zpravodajské zdroje. Bolševická agitace proti válce by mohla rozložit vládní moc a armádu – ku prospěchu Berlína. 

Víkend zpravodajce s americkým prezidentem

Do Spojených států se uchylovali zastánci samostatnosti Irska a Indie, proto tam chtěl Cumming mít své agenty. Ovšem to nebylo jednoduché. S prvním, který žil v New Yorku, hovořil v březnu 1915. V létě získal druhého. Do Spojených států se v posledních desetiletích vystěhovali tisíce Němců a Rakušanů, kteří se zastávali svých mateřských zemí, někteří se dokonce podíleli na sabotážích proti továrnám a lodím zásobujícím státy Dohody. Proto se nyní stalo mnohem důležitějším sledování obchodních operací, zásobování Británie, Francie a Ruska vojenským materiálem a blokádou Německa. V srpnu se Cumming domlouval s Kellym na tom, že by zřídili v New Yorku společný úřad.

V září se Cumming poprvé setkal s kandidátem na toto místo – se třicetiletým kapitánem Williamem Wisemanem. Tento baron ze staré šlechtické rodiny vystudoval Cambridgskou univerzitu, aniž získal diplom. Zpočátku pracoval jako novinář, později podnikal v Mexiku a v Kanadě. Když začala Velká válka, bojoval na frontě, ale po plynovém útoku Němců u Ypres dočasně oslepl. Na bojiště se nemohl vrátit.

Nicméně síť agentů, kteří propagovali boj Dohody proti Trojspolku a snažili se předcházet sabotážím rodilých Němců a Rakušanů proti dodávkám z USA, vytvořil už dřív kapitán Gay Gaut, britský námořní atašé ve Washingtonu, podřízený NID. Wiseman a jeho asistent kapitán Norman Thwaites, který se stal po zranění na frontě invalidou, se v lednu 1916 usadili v New Yorku. Navázali neformální styky se šéfem newyorské policie kapitánem Thomasem Tunneym a s plukovníkem Kanadské státní policie Percym Sherwoodem.

Hlavním úkolem Wisemanova úřadu byla kontrašpionáž. Na jaře 1916 získal od svého agenta informaci o chystaném výbuchu ve Wellandově kanálu, který spojuje Erijské a Ontarijské jezero, a v New Yorku zase o existenci továrny na bomby v newyorském přístavu, kterou řídí Němec Franz von Rintelen.

Thwaites vyhledal starého přítele Franka Polka, který byl asistentem ministra zahraničí Roberta Lansinga. Díky této známosti mohli britští důstojníci domlouvat společné akce s americkou policií. Ještě důležitější byla známost s plukovníkem Edwardem Housem, hlavním poradcem prezidenta Woodrowa Wilsona. Wiseman se setkal s Housem poprvé v prosinci 1916. House byl v Londýně dosud ve spojení s ministrem zahraničí Edwardem Greyem, který však opustil svůj úřad, když premiéra Asquitha nahradil David Lloyd George. Teď tento vrcholný kontakt ztratil. Wiseman mu nabídl, že ho na této úrovni obnoví. Byla to však poloviční pravda, protože komunikace šla na ministerstvo zahraničí přes centrálu SIS. Američané, kteří neznali zákulisí, to velice uvítali.

V lednu 1917 oznámil Wiseman do Londýna, že se musí hodně věnovat politickým otázkám, protože získal dobré kontakty na americkou vládu. Žaloval: Vyslanec Spring Rice udělal chybu, když se upnul na republikány. V Bílém domě totiž sedí Woodrow Wilson z Demokratické strany, takže styky britských diplomatů s úřady zůstávají na oficiální úrovni.

Zato jeho kredit v USA stoupal. Když na jaře 1917 vrcholilo napětí mezi Německem a Spojenými státy, pomáhal Wiseman Hallovi koncipovat stanovisko vlády k Británii a k válce. Na základě tohoto dokumentu vyhlásil Wilson 6. dubna 1917 nepřátelství Berlínu. Vztahy Wisemana s Bílým domem se staly natolik osobními, že ho koncem dubna prezident pozval, aby s ním strávil víkend – tím se nemohl pochlubit žádný britský diplomat, tím méně zpravodajský důstojník. 

Pokus zastavit bolševiky selhal

„Revoluční pacifisté“ získávají v Rusku vliv – telegrafoval ministr Lloyd George vyslanci Spring Ricemu do Washingtonu 7. dubna 1917. Byli to hlavně Leninovi bolševici, které platilo Německo – o tom však nikdo nevěděl. Hrozí nebezpečí, že Rusko válku ukončí. Ministr žádal: Je proto zapotřebí zmobilizovat vlivné americké Rusy, aby apelovali na své krajany doma, že země nesmí vyjednávat o separátním míru.

Wiseman poslal 15. května plukovníku Housovi dopis: „...je obecně známo, že Němci počítají, že se svou propagandou získají separátní mír s Ruskem“, ale podrobnosti „o jejich intrikách nám dost chybí“. Britská zpravodajská služba má „spolehlivé informace, že v každé neutrální zemi Němci organizují strany ruských utečenců, většinou židovských socialistů. Tyto exulanty posílají do Petrohradu, kde je za pomoci německých agentů staví do pózy pokrokových socialistů.“ Němečtí agenti „už pracují v USA a odtud posílají ruské židovské socialisty zpátky do Petrohradu, kde vědomě či nevědomě působí ve prospěch Německa“.

Spojenci musí této propagandě čelit. Avšak kontrapropaganda by měla být „čistě neoficiální, velmi tajně organizovaná, protože jakýkoli náznak vládní účasti by ji zlikvidoval“. Pro takovou činnost mají nejlepší předpoklady Češi, Slováci, Poláci a Rusové, kteří poznali Ameriku. Němci jsou totiž schopni ruským lidem namluvit, že všechno špatné pochází z Francie a Británie.

Musíme najít člověka, který by dokázal z USA takovou organizaci řídit a měl jako jediný přehled o všech jejích akcích. V Petrohradě bude pracovat šest až sedm skupin, aniž by o sobě navzájem věděly. Měly by především „ukazovat současné německé intriky a jejich nepochybné spojení s minulou (carskou) reakční vládou“. Za druhé by měly „přesvědčovat Rusy, aby zaútočili na Němce s veškerou svou mocí“.

Britský důstojník nakonec vybral Emanuela Vosku. Tento český exulant jako vlastenec vytvořil ze svých krajanů síť, která poměrně účinně čelila německo-rakouské propagandě a vyhledávala sabotéry z řad občanů Trojspolku. Je „vůdcem nejdůležitější české tajné společnosti v Americe“. Kromě toho Voska má v Rusku přátele, s nimiž udržuje telegrafický styk.

Začátkem léta se Američané a Britové rozhodli, že do Ruska pošlou průzkumnou misi. Americkou delegaci povede senátor Elihu Root. Prozkoumá opatření, jimiž by USA napomohly Rusku, aby zůstalo ve válce. Zařazení do této výpravy v roli zpravodajského důstojníka Voska odmítl: Nejsem zvědavý na oslavné projevy, které budou Američany vítat. Argumentoval: „Tajná služba doprovázená kutálkou nemá smysl! Musíme jet samostatně!“

Pošlu tucet lidí z Českého národního spolku a Slovenské legie do Ruska – navrhl Voska. Všichni umějí rusky. Budou mluvit s lidmi a upozorňovat je na nebezpečnou německou propagandu. Nejméně dva z nich jsou spolehliví socialisté, kteří proniknou mezi své soudruhy.

Wiseman jeho úvahy doplnil: Také lidé z polských, ruských a litevských spolků by mohli odjet do Ruska. Šest sedm skupin by se do Petrohradu vypravilo pod záminkou nějaké filantropické akce. Zaštítili by je američtí milionáři, ve skutečnosti by je platila washingtonská vláda. Snad by se našlo rovněž několik schopných Rusů.

Neoficiálně o této akci diskutoval s Housem a ten zase s Wilsonem. Americký prezident nařídil, aby na ni pro britského zpravodajce uvolnili z tajných fondů 75 tisíc dolarů (dnes asi 1,2 milionu dolarů). Stejnou částku poskytla i britská vláda.

Podrobný plán dokončili Wiseman a Voska 12. července. Aby měla činnost důvěryhodné krytí, Voska „napíše dopis ministru zahraničí, v němž oznámí odjezd svůj a svých společníků, členů Výboru amerických občanů slovanského původu, do Petrohradu, aby tam studovali podmínky v Rusku. V tomto dopise nabídne jako americký občan své služby ministerstvu zahraničí.“ Ministerstvo cestu schválí a účastníkům vydá pasy.

Současně bylo rozhodnuto, že do Petrohradu rovněž pojede člen britské špionáže známý spisovatel W. Somerset Maugham. Zatím pracoval pod krycím jménem „Somerville“ ve Švýcarsku.

Voska-„Victor“ si vybral tříčlenný doprovod: zástupcem státního žalobce v Clevelandu v Ohiu Veneho (Václavem) Švarce-„Arnolda“, prezidenta Slovanského emigrantského ústavu v New Yorku reverenda Aloise B. Koukola-„Benneta“ a redaktora Dělnických listů z Clevelandu Josefa Martínka-„Smithe“.

Z výprav ostatních národů sešlo. Nikde nefungovala tak kvalitní a spolehlivá organizace jako Voskova.

Němečtí agenti, kteří se o této výpravě dověděli, ji chtěli zmařit. Podvrhli japonskému a ruskému ministerstvu války zprávu, že Voska a jeho společníci jsou němečtí vyzvědači, kteří cestují na falešné pasy. Naštěstí Washington o nich včas informoval své zastupitelské úřady.

Maugham a Voskova skupina přijeli do Petrohradu 2. září 1917. Tedy dva týdny před pokusem generála Lva Kornilova o puč, „což byl poslední zoufalý pokus vrátit pořádek do Ruska a zachovat ho v boji“.

Spisovatel Maugham se pohyboval ve vládních kruzích. Mluvil i s předsedou Prozatímní vlády Alexandrem Kerenským, který byl skeptický. Koncem října řekl Maughamovi, aby vyřídil Lloydu Georgovi, že jeho vláda se asi dlouho neudrží u moci, země je hospodářsky vyčerpaná a patrně přijme německou nabídku na mír.

V Petrohradě založil Voska kancelář Slovanskou tiskovou kancelář – Slav Press Bureau. Měla propagovat samostatnost slovanských národů a současně vést špionážní a kontrašpionážní operace proti Centrálním mocnostem, především odkrývat propagandu bolševiků proti účasti Ruska na válce a její financování Němci. Ke své činnosti využívala Československou národní radu Tomáše G, Masaryka s jejími pobočkami, desetitisíci členy v zázemí a v československých legiích. Avšak v chaosu, který způsobily spory mezi bolševiky a Prozatímní vládou, rozpad fronty a rychlý postup Němců, se nemohla prosadit.

Britové využívali českých vyzvědačů z řad legionářů, kteří odvážně přecházeli fronty a pak se vraceli zpátky. Podle Maughama několik Čechů čtyřikrát či pětkrát překročilo bojové linie a došlo až do Německa.

„Nejvíc času jsem potřeboval k tomu, abych se seznámil s metodami německé propagandy mírové, rovněž jako s jednotlivými případy německého úplatkářství, kterému v prvních letech války podlehli ruští generálové a nyní komunističtí agitátoři,“ napsal Voska. Za pomoci českých krajanů přišel na to, že z Německa proudí přes Skandinávii do Ruska miliony marek.

„Brzy se nám podařilo zachytit zápisník paní Simonsové, která zprostředkovávala podávání peněz od berlínské vlády některým bolševickým vůdcům, jmenovitě Leninovi, jehož vzrůstající vliv byl všude patrný. Z poznámek v denním zápisníku Simonsové bylo patrno, že financovala i mnohé jiné v té době významné osoby. Mezi jinými významnými byla tato jména: Kozlovskij, Zinověv, Kameněv, Kollontajová, Trockij a Radek. Jak Simonsová peníze dostávala, bylo stále záhadou. Využil jsem všech svých přehojných známostí k tomu, abychom přišli na stopu ostatních osob, se kterými se Simonsová stýkala. Pomáhala mně přitom také paní Pankhurstová a choť britského vyslance sira George Buchanana s několika ruskými dámami, Savinkov, V. Burcev, americké vyslanectví a konzulát a všechny spojenecké organizace zpravodajské.“ Ve skutečnosti se prostřednice jmenovala Eugenie Sumensová.

Voska dal zápisník a informace Britům, kteří je předali ministru spravedlnosti. Po zatčení 8. července 1917 přiznala Sumensová ruské policii, že financovala bolševické hnutí, ale podezření na zahraniční zdroje odmítla. Třebaže některé věci nalezené při domovní prohlídce potvrzovaly její spojení s Berlínem ještě z doby, kdy byl premiérem hrabě Stürmer, energicky to vyvracela: „Jsem tak bohatá, že si to mohu dovolit!“ A protože nezvratné důkazy o jejím spojení s Německem neexistovaly, museli ji propustit.

Voska proto poslal Martínka s několika lidmi do Stockholmu, aby hledali ještě přesvědčivější důkazy. Přinesli šokující zvěst. Ze Stockholmu do Haparandy vozil peníze úředník amerického konzulátu. Není divu, že vzápětí požádalo vyslanectví USA v Petrohradě Vosku, aby s pátráním skončil. Avšak ten se chtěl o tom sám přesvědčit, a proto zajel do švédské metropole. Britští zpravodajci mu tuhle nepříjemnou novinku potvrdili.

Voska o tom spravil Washington šifrovaným telegramem přes britskou ambasádu, rovněž londýnské ministerstvo. Americký úředník musel ze Stockholmu odejít. Později vyšlo najevo, že Berlín zásoboval bolševiky penězi přes Skandinávii ještě dalšími kanály.

Začátkem listopadu se členové Voskovi mise vrátili přes Švédsko, Norsko, Francii a Anglii do USA. Návrh na propagandu v Rusku dopsal Voska 6. listopadu 1917 – den před bolševickým pučem.

Maugham prosazoval, aby Spojenci podpořili kozáckého generála A. M. Kaledina, který chce restaurovat cara. Má stotisícovou armádu. Kdyby mu pomohli Češi se svými 80 tisíci legionáři, mohl by mít úspěch. Britský válečný kabinet se 3. prosince rozhodl podepsat dohodu s Kaledinem, který by jako diktátor udržel vládu v jižním Rusku.

Avšak touha po separátním míru, kterou rozdmýchávali bolševici placení Němci, přitahovala prosté Rusy silněji než cokoli jiného. 

Hlídky ve Středomoří

Pro Velkou Británii byly životně důležité Středomoří a Střední východ včetně Suezského kanálu. Tudy vedla cesta do Indie, kterou životodárně potřebovala. Je proto přirozené, že se Cummingovy oči zaměřily i na tyto oblasti. Zvlášť důležité se to stalo v říjnu 1914, kdy se Osmanská říše, jejímž jádrem bylo Turecko, připojila k válce na straně Německa a Rakousko-Uherska.

V prosinci začal zástupce šéfa SIS kapitán Thomas Laycock hledat pomocníky mezi Angličany usedlými v Konstantinopoli (dnes Istanbul). Začátkem roku 1915 už z nich vytvořil spolehlivou síť informátorů. Do bank v okolních zemích poslal Londýn několik tisíc franků na výdaje.

Řím měl dlouhodobé spory s Vídní kvůli území. Spojenci se pokoušeli získat Itálii k válce proti Německu a Rakousku. To se jim podařilo domluvit koncem dubna 1915 na tajném jednání v Londýně. Nejprve začala Británie finančně podporovat Italy v jejich snaze bojovat proti sabotérům v Jižním Tyrolsku. V květnu vstoupila Itálie do války.

V březnu 1916 se na Maltě sešel Cumming se zástupci zpravodajských agentu Francie a Itálie, aby se dohodli na užší spolupráci ve Středomoří. Potom vyslal Samuela Hoareho jako styčného důstojníka nejen své služby, ale i MI 5 do Itálie, aby zřídil v Římě, Milánu a Janově úřadovny.

V lednu 1918 poslal generál Macdonogh Hoaremu sto liber na organizaci demonstrací na podporu války. Italský parlament měl totiž jednat o další účasti země na tomto střetnutí, které si vyžádalo značné ztráty. Zvláště socialisté chtěli s válkou skoncovat.

Avšak v italské tajné službě pracovali nezkušení lidé, navíc bez náležitého vybavení – špionáž a kontrašpionáž prakticky neexistovaly. Proto její spolupráce s Londýnem skřípala. Hoareho důstojníci začali na jaře 1914 sami vysílat agenty do Rakouska a Turecka. Našli si k tomu i několik Čechů a Jihoslovanů, kteří mířili do svých mateřských zemí.

Do Turecka bylo blíž z Řecka. V únoru 1915 nastoupil jako zástupce vojenského atašé v Aténách major Rhys Samson ze SIS. Samson našel informátory mezi asijskými Řeky, kteří pracovali v Turecku. Brzy začal informovat Londýn o tamní armádě.

Patrně nejzajímavější byla osmistránková zpráva, která došla do Londýna 4. června 1915. Britové chtěli vojensky obsadit průliv Dardanely, aby mohli zaútočit na Konstantinopoli. Proto tam v únoru 1915 vyslali početné loďstvo, ale to nestačilo. Vysadili na poloostrově Gallipoli vojsko, Turci však pozice uhájili. V krvavém střetnutí na každé straně zahynulo anebo bylo zraněno čtvrt milionu mužů. Nejmenovaný autor v tomto hlášení popisoval nízkou morálku tureckých vojáků, kterým veleli němečtí důstojníci. Jeden Němec při útoku zastřelili třináct tureckých důstojníků – na výstrahu všem zbabělcům.

Stejně vyznívaly i další zprávy agentů „2“, „4“ a „5“ z Gallipoli. Například 17. července uváděli, že čtyři Němci zastřelili 24 tureckých vojáků a důstojníků, kteří chtěli dezertovat. Jejich kamarádi se vzbouřili a Němce také zabili.

Samsonova organizace se zabývala i kontrašpionáží. Podávala hlášení o tom, jak se Němci pokoušejí ovlivňovat řeckou vládu a zajišťovat zásobování svých ponorek ve východním Středomoří.

V lednu 1916 Britové a Francouzi obléhání Gallipoli ukončili. Neúspěch stál křeslo prvního lorda Admirality Winstona Churchilla. Po tomto krachu museli Britové hledat jinou cestu k srdci Osmanské říše – spodem přes Bulharsko a v Africe v jeho arabských državách.

Důležitým místem, odkud vyjdou britské divize proti nepříteli, bude Egypt. Samsona, povýšeného na plukovníka, proto poslal Londýn v prosinci 1915 do egyptské Alexandrie, opět jako zástupce SIS a MI 5. Jeho nástupcem se v Aténách stal kapitán Compton Mackenzie, který dosud sloužil jako zpravodajec vojsk u Gallipoli. Dvaatřicetiletý Mackenzie byl známý spisovatel, který proslul tím, že svá hlášení podával ve verších. „Máme velice rádi vaše veršované zprávy,“ děkoval mu Cumming v únoru 1917. „Prosím, pokračujte v nich.“

V neutrálním Řeku panovala složitá situace. Zatímco král Konstantin I., bratranec císaře Viléma II., sympatizoval s Německem, premiér Eleftherious Venizelos se přikláněl k Dohodě. Volby v létě 1915 rozhodly: Obyvatelstvo je proti Německu! Avšak klid nenastal. V prosinci 1916 se situace v Aténách vyostřila a Mackenzie, který se přátelil s Venizelosem, se raději přesunul do bezpečí na ostrov Syros v Egejském moři, necelých sto padesát kilometrů od metropole. V létě 1917 Konstantin odstoupil ve prospěch syna Alexandra, který zastával opačný názor. Koncem června otevřelo Řecké království společně s vojsky Dohody frontu proti Bulharsku, spojenci Berlína a Vídně.

Na počátku jara 1917 hlásil Mackenzie do Londýna vytvoření Zpravodajské služby Egejského moře: Mám štáb 29 důstojníků, k dispozici bývalou královskou jachtu a měsíční výdaje 5 tisíc liber (dnes 200 tisíc). Moji důstojníci kontrolují na vybraných přístavech a letištích pasy cizinců, abychom zabránili příchodu nepřátelských agentů.

Mackenzieho služba dostávala výborné informace z celého východního Středomoří. „Nejlepší zprávy z Turecka mohou získávat agenti, kteří tam přijdou přes Švýcarsko,“ hlásil Cummingovi. A do Londýna poputují přes úřadovnu v Paříži. V srpnu 1917 se podařilo vyzvědači v Ženevě načrtnout na 32 stranách zajímavý obraz Osmanské říše na základě rozhovorů s dvaceti důležitými Turky, kteří tam žili, a s dalšími Řeky a Američany, kteří znají Malou Asii. V říjnu 1917 referoval agent „G 23“ z Turecka o návštěvě Viléma II. v Konstantinopoli.

I Samsonova kancelář v Egyptě fungovala výborně. Její agenti pokrývali všechny arabské země. Pro tažení generála Edmunda Allenbyho proti Turkům do Palestiny byly nejcennější zprávy od židovské skupiny vedené Aaronem Aaronsohnem-„Mackem“. Analytik Yigal Sheffy však upozornil, že nejkvalitnější informace získávají z rádiového odposlechu nepřítele a z leteckého průzkumu. Ostatní bývají často zastaralé.

Židé usilovali o to, aby získali v Palestině místo pro svůj vlastní stát. Cumming o tom diskutoval v Londýně se sionistickým vůdcem Chaimem Weizmannem. Výsledkem byla deklarace vydaná ministrem zahraničí Arthurem Balfourem v listopadu 1917, v níž vláda Jeho Veličenstva podpořila zřízení židovské národní domoviny v Palestině.

Od začátku roku 1917 uvažoval Cumming o vytvoření filiálky svého úřadu v Číně a v Japonsku. Nejdřív hledal vhodné lidi pro Čínu. Nakonec nikoho nevybral. Aspoň tam vysílal agenty na krátké cesty jako obchodníky, ale spokojen s nimi nebyl. Pokrytí Dálného Východu vyzvědači se nezdařilo. 

Spiknutí proti Leninovi

Hlavní roli v bolševickém převratu v Rusku 7. listopadu hrála Vojenská revoluční komise řízená Lvem Trockým. To byl nejdůležitější závěr souhrnné zprávy z Petrohradu o této události, který četl Cumming 12. prosince 1917. Depeše, která dorazila s více než třítýdenním zpožděním, patřila ke stálému přísunu informací z Ruska. Autor popisoval, jak ztrácela Kerenského vláda podporu obyvatelstva, až nastal rozvrat státní moci, který otevřel cestu bolševikům.

Cumming už neměl v Petrohradě svého důstojníka. Samuel Hoare se odtamtud vrátil na jaře 1917 a náhradu za něj se nepodařilo sehnat. Museli zapracovat jednotliví agenti. Důležitou roli hrál Dukes, jemuž se podařilo proniknout pod jménem Jozif Afirenko nejen do vedení bolševické strany, ale i do politické policie nazývané Čeka. Díky těmto funkcím pomohl zachránit mnoho odpůrců bolševiků, kteří uprchli přes Finsko.

Celkovou politickou situaci hodnotil dopis o osmnácti stránkách z července 1918, podepsaný anonymním „naším člověkem v Moskvě“. Popisoval rovněž dění na Ukrajině včetně nástupu bělogvardějské armády generála Antona Děnikina proti bolševické Rudé armádě.

Admirál Volkov a zástupce ruské carské tajné služby poručík Okerlund si v prosinci 1917 vyžádali setkání s Cummingem. Chtěli, aby jim Britové vypláceli 15 tisíc liber měsíčně na tajné operace. Jejich záměry nebyly jasné, proto nedostali nic.

Začátkem roku 1918 navrhl Cumming Macdonoghovi, že vyšle svého člověka buď do Stockholmu, nebo Osla, aby odtamtud řídil operace. Koordinátorem této baltické výzvědné skupiny jmenoval majora Demokeho Scalu.

Do Ruska zamířil koncem března pětačtyřicetiletý dobrodruh Sidney Reilly, narozený v Rusku jako Šlomo Rosenbluma. Reillyho získal pro práci v tajné službě v roce 1896 Melville, od té doby plnil nejrůznější úkoly v Evropě, Jižní Africe, Číně, Jižní Americe, Kanadě i jinde, všude se osvědčil. Tento agent „ST-1“ měl spáchat atentát na Lenina, případně jiným způsobem zabránit bolševikům v upevňování jejich moci.

V polovině dubna Reilly hlásil z Petrohradu: „Bolševici jsou jedinou reálnou mocí“ a proti nim lze účinně vystoupit jedině vojensky. Potvrzoval mu to i Boris Savinkov, protivník bolševiků, který byl za Kerenského Prozatímní vlády náměstkem ministra války.

S Reillyem úzce spolupracoval vedoucí britské mise v Rusku osmatřicetiletý Robert Bruce Lockhart, který úřadoval jako generální konzul v Moskvě. Cumming mu poslal 648 liber v diamantech na vytvoření výzvědné sítě.

Plán na svržení bolševiků konzultovali rovněž s americkými a francouzskými diplomaty. Mezi Lotyšskými střelci, kteří byli bolševickou gardou ochraňující vládní objekty a nejvyšší činitele, našel Rilley opoziční důstojníky ochotné vystoupit proti novým pánům. V prvním týdnu v září, až se všichni členové vládnoucího politického byra sejdou na představení ve Velkém divadle v Moskvě, je postřílí. Současně se v Archangelsku vylodí britské divize, které potáhnou k Petrohradu.

Tento plán však selhal na akcích domácí opozice z řad eserů čili socialistických revolucionářů. Dne 30. srpna v Petrohradu zavraždil student Leonid Kensiger vedoucího tamní Čeky Moisejeva Urického a v Moskvě se pokusila zastřelit Fanny Kaplanová Lenina, ale jenom ho zranila.

Čeka spustila „rudý teror“, jak to sami bolševici nazývali – popravovali tisíce „buržoů“, „vesnických boháčů“ a kněží. Bez ohldu na diplomatickou imunitu vtrhla druhý den policie do budovy britské ambasády a zabila námořního atašé kapitána Francise Cromieho. Bruce Lockarta zatkli v jeho moskevském bytě, rovněž Reillyho, kterého považovala za mozek spiknutí. Tajná policie zadržela i další členy této skupiny.

Bruce Lockharta propustili po dvou měsících. Museli, protože také Londýn odhodil pravidla diplomatické imunity a zavřel bolševického lidového komisaře (ministra) zahraničí Maxima Litvinova. Reilly z vězení utekl.

V Londýně si uvědomovali, že bolševiky nebude možné zastavit žádnými tajnými operacemi. Reillyho a Lockharta odsoudil moskevský revoluční tribunál v nepřítomnosti k trestu smrti. Reilly si pro tento ortel přišel, když se v roce 1925 vypravil na novou špionážní cestu do Ruska. Podle dokumentů, které SIS odtajnila v roce 2000, byl tento špion popraven 5. listopadu 1925. 

Poválečné bilancování

Německé archivy ukazují, že za Velké války vyslalo oddělení IIIb do Británie nejméně 120 vyzvědačů. Z nich bylo 65 zatčeno. Avšak většinou připlouvali na lodích neutrálních států jako pozorovatelé, kteří zase brzy zmizeli. Kontrašpionáž během čtyř válečných let vyrostla – zaměstnávala 844 lidí.

Ke konci války se Wiseman v USA stále víc zabýval politikou, než kontrašpionáží. Kell se proto v prosinci 1917 rozhodl, že zřídí v New Yorku vlastní úřad. Jeho vedením pověřil Thwaitese, který byl povýšen na majora. Nicméně ve svazku s Wisemanem tento útvar zůstal.

Tyto změny dovršil premiér Lloyd George, když jmenoval Wisemana „spojovacím důstojníkem mezi Válečným kabinetem a představiteli USA“. Stejně ho bral i plukovník Hall. Když ve Washingtonu nastoupil v lednu 1918 lord Reading jako nový vyslanec, bez Wisemana se neobešel.

Na mírové konferenci v roce 1919 v Paříži sloužil podplukovník Wiseman jako poradce ministra zahraničí Balfoura. V březnu doprovázel velitele amerického vojenského zpravodajství (U. S. Military Intelligence) generála Malborougha Churchilla při návštěvě u svého šéfa Cumminga. V květnu Wiseman zpravodajskou službu opustil.

Cumming vytvořil opravdu efektivní výzvědnou službu. Proto ho král povýšil 26. července 1919 do šlechtického stavu.

Po skončení války vojáci chtěli, aby obě služby splynuly v jednu pod společným velením. Cumming musel existenci své agentury obhajovat. Vydatně působil strach z bolševického nebezpečí. Ministerstvo zahraničí po dlouhých bojích docílilo toho, že dostalo výzvědnou službu pod své vedení. Hájilo se pádným argumentem: Nemá sbírat především vojenské údaje, ale politické informace. Současně v srpnu 1919 rozhodlo, že pod krytím pasových úředníků budou pracovat kádroví důstojníci SIS, kteří mají diplomatickou imunitu – tím se prostor činnosti značně rozšířil a legitimizoval. Prvním vedoucím sekce pasové kontroly se stal major Spencer.

Cummingova agentura zaměstnávala v centrále 24 důstojníků a 25 úředníků. Plus pět důstojníků Spencera, který měl v zahraničí dalších 30 lidí. Dohromady tedy něco přes 80 pracovníků. A roční rozpočet měla 295 tisíc liber (dnes by to bylo 9.7 milionu), z toho 45 tisíc na boj proti bolševikům.

Poválečné hospodářské obtíže však způsobily, že vláda začala omezovat v roce 1919 výdaje. Dotklo se to i SIS, která musela ořezávat některé své úkoly až na dřeň. Rovněž v dalších letech museli šéfové výzvědné služby za pomoci některých prozíravých ministrů bojovat o peníze.

Štáb výzvědné služby změnil své působiště, chtěl se více skrýt. Přestěhoval se z vládní čtvrti Whitehall do vily na Melbury Road v oblasti Holland Park v západním Londýně. „Nikdo tedy nezná naši adresu,“ pochvaloval si Cumming ve svém deníku.

Když v roce 1920 chtěla vláda opět snižovat rozpočet SIS, protestoval proti tomu ministr války Winston Churchill. Nakonec se podařilo uhájit roční dotaci 125 tisíc liber. Ovšem museli zrušit řadu pasových stanic, jako třeba Prahu, Varšavu, Vladivostok a další.

V roce 1920 změnila Kellova agentura název – stala se MI 5. Vláda ji podřídila ministerstvu vnitra, protože jejím hlavním úkolem byla vnitřní ochrana státu. Následující rok dostala i špionáž SIS/MI 1c nové označení – MI 6.

Dukes se vrátil z bolševického Ruska jako válečný hrdina – podrobnosti o jeho činnosti nejsou známé. V roce 1920 ho král Jiří V. povýšil do šlechtického stavu. Po návratu se sir Henry věnoval jenom hudbě. Avšak v roce 1939, kdy vyvstalo nebezpečí nacistického Německa, se vrátil do služby. Mimo jiné pomohl uniknout z okupovaného Československa nejmenovanému význačnému podnikateli. Sir Paul Henry Dukes zemřel 27. srpna 1967 v Kapském Městě ve věku osmasedmdesáti let.

Melville strávil hodně času získáváním nových pracovníků pro tajnou službu. Dokonce založil školu pro nováčky – patrně první ústav toho druhu na světě. Zemřel 1. února 1918, bylo mu osmašedesát let.

Na počátku dvacátých let měla SIS tyto sekce: Zahraniční kontrašpionáž označovanou jako V., která spolupracovala s MI 5. VII. – ekonomika. VIII. – rádiové spojení s agenty. N – ochrana diplomatické pošty. D – tajné akce a diverze. Všechny zprávy posílala ministerstvu zahraničí, nejdůležitější z nich přímo ministerskému předsedovi, případně jednotlivým ministrům.

V létě 1920, kdy zesílila Irská republikánská armáda (IRA) akce proti Britům, musela zřídit novou špionážní úřadovnu v irském Dublinu se dvaceti důstojníky. Samozřejmě spolupracovala tamními bezpečnostními složkami. V neděli 21. listopadu 1920 však vyhodila IRA budovu se 14 důstojníky SIS do povětří. Byla to největší tragédie v historii této služby. Cumming chtěl po této tragédii operace proti Irsku ukončit, ale musel pokračovat.

Válka Cumminga vyčerpala, trápilo ho srdce a začal uvažovat o penzi. Před tím však chtěl mít vliv na výběr svého nástupce. Padala různá jména. V zimě 1922–1923 bylo rozhodnuto, že druhým ředitelem SIS se stane viceadmirál Hugh „Quex“ Sinclair. V lednu 1923 řekl Cumming Samuelu Hoaremu, že je s tímto jmenován velmi spokojen. Padesátiletý Sinclair pracoval za války v Admiralitě a u Námořní zpravodajské služby, v letech 1919–1921 ji vedl, také získal zkušenosti v MI 5 s bojem proti bolševismu.

Sir Mansfield Cumming zemřel náhle ve vile na Melbury Road, kde byl štáb SIS i jeho byt, 14. června 1923 ve čtyřiašedesáti letech. Novinář a spisovatel Valentin Williams, se kterým se skamarádil za války, vzpomínal, že to odpoledne spolu strávili debatou o všem možném. Odešel od něho okolo šesté večer, ale když za ním přišla za chvíli sekretářka, už byl mrtev.

Bruce Lockhart sloužil ve dvacátých a třicátých letech jako diplomat. Za druhé světové války koordinoval propagandu proti nacistům a současně byl spojkou k československé exilové vládě. V roce 1933 vydal knihu Memoirs of a British Agent, později studii věnovanou komunistickému převratu v únoru 1948 v Československu a vzpomínky na Jana Masaryka. Zemřel 27. února 1970, bylo mu třiaosmdesát let.

Emanuel Voska se vrátil z USA do nově zrozeného Československa. Podnikal a dál se přátelil s prezidentem T. G. Masarykem. Na jaře 1939 uprchl před německými okupanty, za války pracoval pro Američany v Istanbulu. V roce 1945 se opět vrátil, ale když se komunisté chopili moc, jako „amerického vyzvědače“ ho po vykonstruovaném procesu poslali do vězení. Skonal v pětaosmdesáti letech krátce po propuštění 1. dubna 1960.

Baron William George Eden Wiseman se ke zpravodajství už nikdy nevrátil. V letech 1920–1960 působil jako generální zástupce americké investiční banky Kuhn, Loeb and Co. Zemřel 17. června 1962, bylo mu sedmasedmdesát let.

Sir Compton Mackenzie psal romány a knihy o historii, vydal i memoáry, ve kterých popisoval některé tajné akce z Velké války. Kvůli tomu stanul před soudem – prozradil státní tajemství, musel zaplatit pokutu. Čtyři roky byl rektorem Glasgowské univerzity. Třikrát se oženil, první dvě ženy předčasně zemřely. Skonal 30. listopadu 1972 ve skotském Edinburghu ve věku osmdesáti devíti let.

Vernon Kell dál vedl MI 5. Ve dvacátých a třicátých letech měla jeho služba spoustu práce s bojem proti irským nacionalistům, militantním komunistům a později proti přívržencům nacistů. Dostal hodnost generálmajora. Do penze odešel v květnu 1940, když se stal premiérem Churchill. Tajnou službu vedl třicet let – tak dlouho nevydržel nikdo jiný v takové vrcholné funkci.

Začátkem roku 1942 ho král povýšil do šlechtického stavu. Krátce nato – 23. března 1942 – jako osmašedesátiletý v Great Yarmouthu zemřel.

Cumming a Kell byli průkopníky ve svém oboru. Oba založili služby, které se rozvinuly a přetrvávají dodnes – a staly se ve zpravodajské komunitě pojmem.

Autor:


Témata: Karel Pacner




Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.