Úplavici močovou, jak se dříve cukrovce říkalo, znali již staroegyptští lékaři. Příčina choroby však zůstávala dlouho zahalena tajemstvím. V roce 1889 ovšem němečtí lékaři Oskar Minkowski a Joseph von Mering dokázali souvislost mezi diabetem a slinivkou břišní.
U psů, jimž tento orgán odstranili, se zanedlouho projevily charakteristické příznaky diabetu, tedy neuhasitelná žízeň, hubnutí a vylučování velkého množství moči bohaté na cukr. K léčbě ale objev bezprostředně nevedl. Podávání extraktu ze syrových zvířecích slinivek se jako léčba ukázalo být prakticky neúčinné, a ještě beznadějněji se jevily pokusy izolovat konkrétní látku, jež regulaci cukru v krvi řídí.
Tak tomu bylo až do jednoho říjnového večera roku 1920, kdy kanadského lékaře Fredericka Bantinga napadla při čtení článku o dosavadních nezdarech jednoduchá, ale jak se později ukázalo spásná myšlenka. Co když hledaný hormon po vyoperování slinivky z těla zreaguje s jinými substancemi, jež v tomto orgánu rovněž vznikají, a přijde tak o své "zázračné" vlastnosti?
Se svou teorií seznámil Banting profesora fyziologie na Torontské univerzitě Johna Macleoda, který mu po jistém váhání poskytl vybavenou laboratoř. Banting, jemuž byl k ruce přidělen student medicíny Charles Best, se tak mohl v polovině dubna 1921 pustit do díla.
Podvázaný objev
Aby zabránil degradaci inzulinu působením dalších sloučenin, podvázal slinivku pokusného zvířete tak, že izoloval tu část orgánu, v níž podle jeho názoru vznikaly nežádoucí látky. Po několika týdnech orgán vyoperoval, nepotřebnou část odřízl a zbytek rozdrtil na kaši, z níž několikanásobným čištěním získal čirou kapalinu.
Od 27. července roku 1921 začali tuto látku podávat jiným psům, u nichž byla cukrovka uměle navozena. Účinek na čím dál apatičtějšího čtyřnožce se podobal podání živé vody.
Na lidském pacientovi byl isletin, jak Banting látku nazval, vyzkoušen v lednu 1922. Prvním pacientem, jemuž byl inzulin podán, se stal čtrnáctiletý diabetik Leonard Thompson, u něhož ale látka s vysokým obsahem nečistot zpočátku vyvolala alergickou reakci. Biochemikovi Jamesi Collipovi se však rychle podařilo vyrobit čistší formu isletinu. Thompson se nakonec dožil 27 let.
Isletin, respektive inzulin, jak se látce začalo říkat, zachránil bezpočet lidských životů. Nebylo divu, že Nobelova cena za lékařství připadla v roce 1923 Bantingovi a Macleodovi. Bestův přínos k revolučnímu objevu zůstal v té době opomenut, ale Bartling se s ním rozdělil o finanční odměnu s cenou spojenou. Inzulin nebyl patentově chráněn, vědci objev za jeden dolar "prodali" Torontské univerzitě za pronájem laboratoří, a ta ho okamžitě uvolnila.
347 milionů a počítáme dál
Význam inzulinu se nezmenšil ani po 90 letech od jeho objevení. Právě naopak, počet osob trpících cukrovkou totiž stále roste. Podle nedávno zveřejněné studie britských vědců žije ve světě 347 milionů diabetiků, což je více než dvakrát tolik než před 30 lety.
Podle vědců je 70 procent z uvedeného růstu důsledek zvyšujícího se počtu obyvatel světa a zároveň stárnutí populace. Cukrovka se totiž častěji vyskytuje u lidí ve středním věku a starších. Podstatnou měrou se ale na nových případech cukrovky podílí také nezdravý životní styl a rostoucí míra obezity v populaci.
S léčbou cukrovky jsou přitom spojeny značné výdaje. Podle zmíněné studie se v současnosti na celém světě zaplatí za inzulin a další léky v přepočtu zhruba 600 miliard korun ročně.
Podávání inzulinu je ale základním kamenem léčby, i když jinak se mnohé změnilo. Pacienti už nedostávají zvířecí inzulin, ale přesnou kopii lidského inzulinu, vyráběnou geneticky modifikovanými bakteriemi. Vyrábí se také inzulin v různých "variantách", které se mohou lišit například délkou působení.
