Hlavně klid
Před samotným natáčením je nutné si uvědomit:jakou technologií, co a pro jaké použití natáčíte. Každá situace a místo má svá vlastní specifika, která musíte vzít v úvahu. Vyvarujte se neustálého neklidného pohybu kamery zleva doprava a nahoru dolu. Obraz pak působí zmateně až "nervózně". Na takové snímky se po pár minutách nevydrží nikdo dívat. Kamerou proto operujte velice uvážlivě.
Ještě než zmáčknete červené tlačítko REC, je dobré, když si předem ve vteřině rozmyslíte, co v průběhu záběru budete dělat pokud se akce před kamerou náhle nezmění. Jestli odjedete, najedete, švenknete nebo se budete, což je asi nejčastější případ, snažit ustát celý desetivteřinový statický záběr. Pokud k vám váš objekt zájmu přichází či vaše auto odjíždí, můžete ho následovat v pohybu a záběr dorovnávat a případně se za ním i ohlédnout. Jinak ho nechte v klidu vyjet ze záběru, aby v následujícím snímku opět vjížděl ve stejném směru. Každý následující záběr potřebuje nějakou viditelnou změnu, aby nám obraz jen neposkočil nechtěným stop-trikem.
Stop-trikStop-trik je nejklasičtější trik realizovaný již při natáčení v kameře. Například: připravíte si statický záběr stálého pozadí a na něm zaznamenáte jeden obličej. Kamera se stopne a první obličej nahradí jiný. Vysledný efekt je v proměně obličejů. Stejně tak mizí ze scény i Rumburak v Arabele. Trik byl, v ranných dobách kinematografie, objeven náhodně, když se zasekl film v kameře a později se opět rozběhl. Pouliční bryčka se tak rázem proměnila v pohřební povoz. |
Při natáčení se často opakuje číslo tři
Ze tří parametrů záběru: velikosti záběru (např. širokoúhlý), úhlu pohledu (nadhled, žabí perspektiva) a obsahu (manželka, pes, auto), je nezbytné změnit alespoň dva. Jeden je opravdu málo. Magické číslo tři se nám ve filmařině často opakuje. Nejméně tři záběry jsou zapotřebí k vytvoření jedné sekvence, v jednom ději a v jednom prostředí (tzv. obraz). Nejčastěji je to celek, polocelek a detail jedné události z různých úhlů.
Například při snímání živé hudby na zábavě natočíte celek kapely z centrálního pohledu, polocelek dvou členů - například basáka a bubeníka z levé strany u pódia a detail zpěváka z mírně pravého úhlu pohledu. Při hudbě je účelné zaznamenat jednu písničku celou v kuse. Nejlépe z celkového pohledu či detailu zpěváka. Použijete ji kontinuálně na podkres videa a tento synchronní záběr budete překrývat vloženými (insertovými) záběry - tedy bez zvuku. Takže při další písničce podobného rytmu se jistě nabídne spousta dalších zajímavých pohledů. Například přes záda hudebníků tančící davy, záblesky světel, ale hlavně záběry doprovodných nástrojů.
KantnaSlovo kantna pochází pravděpodobně z němčiny a vyjadřuje stranu obrazu. Řekneme-li tedy, že je něco "za kantnou" znamená to, že dotyčná věc je již mimo obraz. |
Další základní pravidlo, které však u kapely moc neuplatníte, je pravidlo osy. Například fotbalové utkaní snímejte pouze z jedné strany tribuny, abyste nevytvářeli dojem že naše mužstvo hraje na vlastní bránu. Nebo auto které vyjede do levé kantny (viz rámeček) obrazu v následujícím záběru vjede z pravé kantny do obrazu a jeho pohyb bude opět směřovat zprava doleva. Jinak skok do dalšího záběru, ale se stejným autem z druhého směru v nás vyvolá pocit, že si řidič něco doma zapomněl a auto se vrací.
Udělejte místo zoomování pár kroků aneb Nejčastější chyba
Kdo drží kameru jen čas od času, nepřemýšlí dopředu jak bude záběr koncipovat a tak dvě vteřiny po zmáčknutí magického červeného tlačítka se mu zdá obsah nudný. Musí ho nějak změnit. Nejraději nějakým dalším tlačítkem, když už jich ta dokonalá kamera má tolik... "Ono kolébkou transfokátoru se dá najet třeba až na detail nosní dírky. Nesměji se tomu. Je to, ale nemoc. Nemoc která se spatně léčí, stejně jako třeba špatná výslovnost angličtiny. Proto zvláště zdůrazňuji, že většinou zoomování nepotřebujete." říká o zbytečném používání transfokátoru kameraman televizní agentury TVD Luboš Hrabák.
Establující celekVýraz establující, nebo spíše etablující celek, pochází z angličtiny - establishing long shot. Vyjadřuje hodně široký, větší celkový záběr který prozradí v jakém prostředí se děj odehrává. Jestli je to rušná ulice s mrakodrapy nebo maloměstská ulička, ostrov nebo park a podobně. |
Nebuďte líní zaznamenat establující celek (viz rámeček) uvádějící diváka do prostředí, vypněte záznam a přejděte k objektu zájmu pro blízký pohled. Na další, ještě bližší, udělejte i dva úkroky stranou ať snímanou činnost lépe vidíte a změníte velikost záběru i jeho úhel. Námaha se určitě vyplatí.
Původně existovaly pouze objektivy s fixním ohniskem
Pamatujte na to, že na filmových školách je transfokace objektivu, tedy tzv. zoomování, až na určité výjimky zakázáno. Někdy je dobré se trochu ohlédnout do minulosti, abychom věděli z jakých principů dnes čerpáme. Objektivy byly konstruovány s pevnou a neměnou ohniskovou vzdáleností. Stokilová kamera se "jednoduše" přemísťovala do potřebné vzdálenosti od objektu snímání podle požadované velikosti záběru. Pokud přece jen bylo zapotřebí natočit vzdálenou loď v čitelné podobě, objektiv se vyměnil za delší.
Až rychlejší doba si vyžádala rychlejší připravenost kamery na změnu. Proto konstruktéři přidali do optiky více čoček a ohnisková vzdálenost se mohla technicky rychle proměňovat mezi natáčením dvou záběrů. Zároveň, ale varovali, že nový objektiv nikdy nedosáhne technických parametrů fixního. Více čoček znamená menší průchodnost světla a větší zkreslení. Tedy i potřebu citlivějších záznamových materiálů a úměrnou ztrátu kresby obrazu. Je to stejné jakoby malíř úmyslně plakal a jeho kresby by se rozpíjely. Pokud se večer podíváte na nějaký film, pokuste se spočítat kolikrát byl během těch devadesáti minut použit zoom. Jedna ruka vám bude stačit.
Je jediný a přitom nejdůležitější důvod, proč je pohyb kamery k objektu pro naše oči přirozený a zoomování ne. Zoomováním se pouze mění výseč již známého obrazu. To je něco, co naše oko nedokáže. Ale pohybem kamery vytváříme subjektivní pohled člověka, zprostředkováváme divákovu přítomnost v ději, jelikož vidíme, že se mění perspektiva i okolních objektů. Dopředným pohybem míjíme blízké předměty a krajina se nám nepoznaně otevírá. Zčásti se tím nahrazuje i třetí prostor. Film a televize je médium pouze dvourozměrným na výšku a šířku. Naše oči ale vidí svět v třech rozměrech. Dokážeme lehce určovat i vzdálenost, protože máme oči dvě. I při statickém záběru je dobré si najít směr pohledu z místa, kde nám v druhém plánu pomůže mírně rozostřená kytka nebo sklenička vytvořit obraz od plochosti více plastický.
Rozdíl mezi profikamerou a spotřební videokamerou
Dnešní trend ve výrobě videokamer směřuje k dosažení, co možná nejmenší velikosti. Pryč jsou ty doby, kdy videokamery vážili několik kilogramů. Lehká váha kamer má ovšem dvě strany mince. Videokamera se sice dobře ovládá a ani při delším natáčení nedostanete křeč do ruky. Na druhou stranu, lehký přístroj se hůře udrží v klidu a to přesto, že drtivá většina videokamer je již vybavena stabilizátorem obrazu. Ani stabilizátor obrazu však není všemocný a nepříjemného cukání obrazu se zbavíte pouze používáním stativu. Nemusí to být přitom klasická trojnožka. Monopod vám poslouží stejně a je mnohem skladnější.
Profesionál radíRozhovor s předním českým kameramanem F. A. Brabcem naleznete na Technetu v článku: |
Kameramana Luboš Hrabák popisuje rozdíl mezi profesionální a spotřební kamerou: "Profesionální přístroj je mnohem těžší. Váží často i více než 10 kilo. Je větší a dobře sedí na rameni, drží se oběma rukama, takže je stabilnější a přitom nemá žádný umělý stabilizátor obrazu.
Ostrost a clona se ovládají manuálně kroužky se stupnicí a dorazy na objektivu. Nenajdete na ní žádný zázračný autofocus nebo autoexposure (automatický výpočet expozice). Hledáček není LCD displej, nýbrž klasická malá televizní obrazovka, která je výlučně černobílá. Rastrování tří barevných složek by totiž znesnadňovalo zaostřování. Barevná teplota se v každém novém prostředí nastavuje manuálně pomocí konverzních filtrů, pamětí a střední hodnoty bílé. K tomu stačí list kladívkového papíru nebo vyprané bílé tričko kolegyně. Kamera nemá žádná efektová tlačítka, protože materiál se zpracovává až ve střižně.
Přístup profesionálního kameramana
Kameraman se nezajímá o úžasnosti rozlišení CCD čipu, či jiných technických dat kamery. Zajímá ho fyziologické ovládání kamery. Jak po hmatu pozná všechna nastavení. Chce vidět ostrý obraz a zajímavou akci před kamerou. Bohužel kameraman často vidí výsledný obraz mnohem hůř než divák usazený doma v křesle. Rozhoduje se především intuitivně na bázi získaných zkušeností. Důležitější je, aby věděl co do kamery vchází, než aby to následně viděl. Navíc žádný ani zpravodajský štáb neodjíždí bez externího mikrofonu pro rozhovory a často nezbytného stativu.
Tak a teď ve vteřině kdy uchopíte kameru, zapomeňte na všechna přečtené pravidla a řiďte se pouze vaší získanou zkušeností a návyky.
