Loď - ilustrační fotografie

Loď - ilustrační fotografie | foto: Profimedia.cz

Záhada bermudského trojúhelníku vyřešena? Prý je to bublina. Metanu

  • 151
Moře východně od Floridy má pověst nebezpečného místa. Láká seriozní vědce i záhadology. Jedna z hypotéz, podepřená simulacemi, mluví o velkých bublinách metanu. Statistikové zase upozorňují, že Bermudský trojúhelník není o nic nebezpečnější než jiná oblast.

Lodě, které beze stopy zmizely. Letadla, která ztratila orientaci a havarovala bez zjevné příčiny. Posádky, které do posledního muže záhadně zemřely, ačkoli loď byla nepoškozena. Bermudský trojúhelník provokuje fantazii čtenářů i vědců už šedesát let.

Mezi navrhovanými "řešeními" se objevuje UFO, Atlantida i jiné anomální a abnormální síly. Mezi poněkud střízlivější teorie patří aktivity pirátů (doslova tedy "Piráti z Karibiku"...). Často se také nehody připisují selhání lidského faktoru, a to jak na straně posádky, tak na straně těch, kteří zprávy o nehodách vnímají. Mediálně známá bermudská "aura" je schopna nafouknout i zmínku o běžných nehodách, podle některých je to tedy lidově-mediální bublina.

Příběhy o bermudských záhadách patří k oblíbeným nejen ve sci-fi žánru

Mohou za to bublinky

Australští výzkumníci z Monash University v Melbourne přišli v roce 2003 s jinou bublinovou teorií, které prý mohou mít většinu těchto záhad na svědomí. Či spíše znovupřišli, je to jedna ze známých tzv. přirozených hypotéz, které mají bermudskou záhadu vysvětlit: úniky zemního plynu. Pod oblastí bermudského trojúhelníku se nacházejí nezanedbatelná ložiska metanu. Obvykle je zamrzlý ve vysokém tlaku hluboko pod hladinou, ale podle profesora Josepha Monaghana a jeho kolegy Davida Maye se mohou velké kusy čas od času utrhnout a stoupat k hladině. Po cestě přejde metan v plynné skupenství a geometrickou řadou nabírá na objemu. Než dosáhne úroveň hladiny, může to být bublina o průměru mnoha desítek metrů.

Výzkumníci nasimulovali situaci na počítači, přičemž pochopitelně brali v úvahu fyzikální zákony, zvláště vlastnosti metanu ve vodě. Simulace potvrdily jejich hypotézu: loď, která se nacházela nad bublinou, se znenadání propadla ke dnu. Plynem zředěná voda ji zčista jasna přestala nadnášet.

  • Can a single bubble sink a ship? (PDF, anglicky, D. A. May a J. J. Monaghan), publikováno v American Journal of Physics, září 2003

Počítačoví odborníci se rozhodli vydat za hranice svých oborů a pokus zopakovali i v reálnějších podmínkách. Vypouštěli velké metanové bubliny do bazénu s vodou. Zjistili, že loď nemá šanci zůstat na hladině, pokud je relativně blízko místu, kde bublina vyplave na povrch. Výjimkou byla situace, kdy byla loď přímo nad centrem bubliny. Pak se sice propadla, ale opět stoupla, nepotopila se. Podle autorů by se tím daly vysvětlit ty záhadné případy, kdy byla nalezena nepoškozená loď, na které byli všichni lidé mrtví, přestože na jejich těle nebylo ani škrábnutí. Právě takovou smrtí by mohl zemřít člověk, který je dostatečně dlouho obklopen vysokou koncentrací plynného metanu.

Bublina navíc podle jiných spekulací může zapříčinit i havárie letadel. Nejenže letadlo prolétající velkou koncentrací metanu dočasně ztratí vztlak a propadne se, ale, při dostatečné hustotě metanu v okolí motoru, může dojít k náhlé a nečekané explozi.

Hezké vysvětlení, ale má to své mouchy

Geolog David Deming z University of Oklahoma toto vysvětlení chválí jako nové a dobře zdokumentované. Domnívá se ale, že tak řídký jev, jakým je unikání velkých bublin metanu, by se jen s velmi nízkou pravděpodobností místně i časově sešel s proplouvajícím plavidlem či prolétajícím strojem. "Metan je uvězněný na mořském dně (methane hydrate) a může na objemu nabrat až 164 krát," potvrzuje Deming výchozí předpoklady hypotézy australských vědců. Podle něj má ale jejich hypotéza zásadní trhliny. "Především by tento metan muselo něco zahřát, roztavit, aby se uvolnil." Přestože se tak může dít, například během podmořských otřesů, mluví Deming o velmi řídkých výskytech takovýchto podmořských sesuvů ("seaslide"). Bublinovou hypotézu tak Deming neodmítá, ale upozorňuje na její omezenou aplikovatelnost.

"Svět i nadále zůstane částečně záhadným místem," uzavírá Deming svoje relativně krátké pojednání. "A za to můžeme být vděční."

Bermudský trojúhleník označuje oblast Atlantského oceánu mezi Bermudami, Floridou a Portorikem

K tomu, že je hypotéza dobrá, ale v praxi nepravděpodobná, se přidává i geolog Bill Dillon z U.S. Geological Survey. Podle něj je sice zcela jistě možné, aby bublina metanu potopila loď, podle něj se tak ale v historii ještě nestalo. Posledním obdobím, kdy k metanovým bublinám docházelo ve velkém měřítku, je podle něj doba před 15 tisíci lety.

Statistika nuda je

Dillong rovněž odkazuje na statistiky, kteří už několik let poukazují na to, že bublinou je celý pojem "Bermudský trojúhleník". Tato oblast, která patří k nejrušnějším uzlům jak letecké, tak námořní dopravy, je totiž prý, přepočítáno na počet plavidel a letadel, stejně nebezpečná, jako kterákoli jiná podobně velká oblast.

Lawerence Kusche ve své knize "The Bermuda Triangle Mystery: Solved" z roku 1975 ukazuje, že mnoho "bermudských autorů", zaujatých svou oblíbenou záhadou, úmyslně či mimoděk přehlíželo důkazy, které ukazovaly opačným směrem. Pečlivým průzkumem Kusche (který pracoval jako jako výzkumný pracovník knihovny, ale také jako pilot a letecký instruktor) dospěl k závěru, že mnoho nehod, které záhadologové popisují, se vůbec neuskutečnilo, případně se později vysvětlily, nebo šlo dokonce o jen dočasně pohřešované lodě, které se později přihlásily. Ve srovnání s podobně rušnými oblastmi ve světě je na tom bermudský trojúhelník co se nehodovosti týče podobně.

K podobnému zjištění dospěl i dokument "The Case of the Bermuda Triangle" vysílaný PBS roku 1976: "Když jsme šli do původních zdrojů nebo za lidmi, kteří měli být svědky nehody, záhada se najednou vypařila. Věda nemá na bermudské záhady odpověď, protože ani kladené otázky nejsou vědecké."

Záhady jsou pochopitelně populární, a tedy mediálně i komerčně úspěšné. Není tedy divu, že se jich někteří autoři chytili coby svého živobytí. Kusche ale nabízí přirovnání: "Řekněme, že budu tvrdit, že mimozemšťané unesli mého papouška, aby je naučil lidské řeči. A vyzvu vás, abyste dokázali, že to není pravda. Nemáte šanci, ani kdybyste si na pomoc zavolali Einsteinovu teorii relativity. Prostě nelze takovýto výrok vědecky vyvrátit. Důkazní břemeno musí být na ramenou těch, kdo o těchto paranormálních úkazech mluví, měli by ukázat, odkud čerpají, na čem své závěry zakládají a zda něco nevynechali."

Zdroje: