Začíná to být obehraná písnička: včel je málo. Ubývá i volně žijících hmyzích opylovačů, jako jsou čmeláci nebo samotářské včely. Hrozí globální opylovací krize. To může mít děsivé dopady na úrodu mnoha zemědělských plodin, které jsou na opylení hmyzem závislé.
I proto podepsaly tři miliony lidí na internetu petici vyzývající politiky k razantní akci. "Pokud přijmete neprodleně preventivní opatření, můžeme zachránit včely před vymřením," bijí autoři petice na poplach.
Evropská komise poslechla a s platností od 1. prosince 2013 zakázala používání trojice velmi rozšířených prostředků na hubení hmyzích škůdců. Jde o insekticidy z rodiny tzv. neonikotinoidů (konkrétně imidacloprid, clothianidin a thiamethoxam).
Nikotin zabíjí nejen hmyzNeonikotinoidy nahradily starší insekticidy, které se ukázaly jako nebezpečné jak pro přírodu, tak i pro lidské zdraví. Jsou založeny na obranných mechanismech rostlin, které se proti hmyzím škůdcům brání velmi pestrým koktejlem ochranných látek. Patří do něj i nikotin, který se zdaleka nevyskytuje jen v tabáku. V malých množstvích ho konzumujeme třeba i v zelenině. Nikotin se rostlinám povedl. Je to silný jed, který škůdce spolehlivě hubí. K ochranným postřikům na polích, ve sklenících, sadech či zahradách se však nehodí, protože kromě hmyzu jsou k němu citliví i obratlovci včetně člověka. Však s ním nechávala zločince páchat vraždy ve svých detektivkách třeba i Agatha Christie. Chemici proto modifikovali molekuly nikotinu tak, aby nic neztratily ze své schopnosti zabíjet hmyz a přitom byly pro člověka a další živočichy neškodné. Samozřejmým požadavkem bylo, aby nové deriváty nikotinu neubližovaly hmyzím opylovačům včetně včely medonosné. To se nakonec podařilo. Neonikotinoidy spolehlivě likvidují například mšice, které zdaleka neškodí jen tím, že z rostlin sají živiny, ale také tím, že přenášejí původce rostlinných chorob. Při testech na včelách a čmelácích vědci nepozorovali, že by tito vysoce cenění opylovači v přítomnosti neonikotinoidů nějak strádali. |
Jde o relativně nové látky, při jejichž vývoji se nechali chemici inspirovat přírodou. Nikotin je totiž je silný jed, který rostliny (nejen tabák, ale třeba i rajčata) používají na obranu proti všem, kdo by je chtěli požírat.
Neonikotinoidy se rychle ujaly a zemědělci je začali hojně používat. S velkou oblibou do nich například namáčejí semena rostlin, protože vzklíčená rostlina obsahuje ochranný prostředek ve všech svých částech a proti hmyzím škůdcům je spolehlivě obrněná.
Pochyby o bezpečnosti
Autoři nových insekticidů se snažili, aby tyto látky neškodily opylovačům a testy při schvalování látek také nic podobného neprokázaly. V poslední době se však objevilo hned několik studií, které dokazují, že neonikotinoidy nejsou pro hmyzí opylovače tak neškodné, jak se zdálo.
V dubnu 2012 publikovali britští vědci vedení Davidem Goulsonem z University of Stirling znepokojivé výsledky studie, ve které sledovali efekt imidaclopridu na životaschopnost kolonií čmeláků. Kolonie, které byly přikrmované pylem a cukerným roztokem s obsahem imidaclopridu, produkovaly o 85 procent méně plodných samiček. Goulson a spol. kupodivu nepozorovali, že přibývalo mrtvých čmeláků přímo v hnízdě. Spíše se zdálo, že čmeláčí dělnice z kolonie dezertují a ta pak nedokáže nashromáždit dost zásob. Když zavládne bída, čmeláci se do výchovy nového pokolení plodných matek dvakrát nehrnou.
Pozorování včelího života ve skleněném úlu
Kam se čmeláci ztrácejí? Na tuto otázku nabízí odpověď Axel Decourtye z avignonského Association de Coordination Technique Agricole. Francouzský biolog spolu se svými spolupracovníky nejprve nakrmil několik stovek včel roztokem s neonikotinoidy a druhou stejně početnou skupinu pohostil čistým cukrem. Všechny včely pak vědci vypustili z úlu. Předtím je vybavili miniaturními vysílačkami, aby mohli každou dělnici identifikovat a sledovat její pohyb. Ze včel, které se potkaly s neonikotinoidem, se vrátilo v pořádku do úlu něco málo přes polovinu. Pokud byly včely účinků neonikotinoidů ušetřeny, pak jich nenašlo cestu domů pouze asi 16 procent.
Autoři těchto studií poukazují na skutečnost, že rostliny ošetřené neonikotinoidy vylučují malá množství těchto insekticidů i do pylu nektaru, který sbírají včely a další opylovači. Zároveň upozorňují, že pokud slabá dávka naruší včele schopnost orientace, tak se to při klasických laboratorních testech toxických účinků nepozná. Jakmile však včela vyletí z úlu, pocítí neonikotinoidový "bludný kořen" velmi tvrdě. Ztratí se a zahyne daleko od úlu.
Co ohrožuje opylovače?
Studie vzbudila pozornost kvůli současné neutěšené situaci ve včelařství obecně. Především američtí včelaři se potýkají se záhadným mizením včel. Pro tento fenomén se ujalo označení syndrom zhroucení včelstev (anglicky colony collapse disorder se zkratkou CCD). Decourtyeova studie otevřela možnost, že neonikotinoidy ke vzniku záhadného syndromu významně přispívají.
Dvaaosmdesátiletý Jindřich Hrazdil z Přemyslovic na Prostějovsku včelařil 54 let. Kvůli moru včelího plodu všechny své úly i dřevěné nástroje spálit.
Výsledky několika nových experimentů, které testovaly účinky neonikotinoidů na včely a čmeláky proto vyhodnotila Evropská agentura pro bezpečnost potravin (European Food Safety Agency, zkráceně EFSA). Její experti došli k závěru, že by neonikotinoidy nemusely být nakonec tak neškodné, jak tvrdí jejich výrobci. Hra o osud neonikotinoidů se tak zdála celkem jednoznačně rozehraná.
Vše bylo jasné minimálně třem milionům signatářům petice, která volala po zákazu těchto látek v EU. Autoři a signatáři to viděli tak, že Evropská komise zakáže neonikotinoidy a včely budou zachráněny. Kéž by bylo všechno skutečně tak jednoduché a jednoznačné.
Na poli je všechno jinak
Goulson, Decourtye a další prováděli své pokusy v laboratorních či pololaboratorních podmínkách. To není v počátečních fázích výzkumu žádná chyba. Naopak. Jen v laboratoři si udrží badatel přehled a kontrolu nad podmínkami experimentu. Goulson například krmil čmeláky roztokem neonikotinoidu, aby věděl, kolik ho pokusný hmyz zkonzumoval. Samozřejmě volil dávku insekticidu tak, aby podle svého nejlepšího vědomí a svědomí napodobil co nejvěrněji podmínky ve volné přírodě. Sám si byl vědom toho, že mýlit se je nejen lidské, ale také nebezpečně snadné.
Proto britská bioložka Helen Thompsonová z Food and Environment Research Agency přestěhovala čmeláky do těsného sousedství řepkových polí ošetřených neonikotinoidy. Sledovala, jak se těmto pilným opylovačům bude dařit. K jejímu velkému překvapení čmeláci skvěle prosperovali a do odchovu plodných matek se pouštěli s plnou vervou. Vyvedli jich dokonce více než Goulsonovy kolonie ušetřené imidaclopridu. A vedli si stejně zdatně jako čmeláčí kolonie, které Helen Thompsonová umístila vedle řepkových polí, kde se neonikotinoidy nepoužívaly.
Včela se chystá přistát na rozvketlé slunečnici.
Thompsonová je přesvědčena, že porce pylu a nektaru nabízené včelám a čmelákům při laboratorních pokusech obsahovaly příliš vysoké dávky neonikotinoidů, s jakými se hmyzí opylovači ve volné přírodě nepotkají. Například i proto, že se včely a čmeláci nespokojí s prostřeným hodovním stolem rozkvetlého lánu řepky a odskakují si za pylem a nektarem i na jiné rostliny v okolí. Z řepkového pole nakonec pocházela jen čtvrtina z celkového množství nasbíraného pylu a nektaru.
Asi nepřekvapí, že sdělovací prostředky a veřejnost tomuto výzkumu věnovaly mnohem menší pozornost než alarmujícím zprávám Goulsona či Decourtye. (Negativní zprávy jsou hlavně ve vyspělých zemích u novinářů i publika oblíbenější než pozitivní, jak ilustruje například dnes už klasická práce Johana Galtunga a Mari Rugeové z roku 1965. Pozn. red.)
Poučení od monarchů
Mladík v Mexiku prochází "závějí" motýlů monarchů během hromadné migrace tohoto hmyzu.
Rozpor mezi výsledky v laboratoři a praktických podmínkách nejsou ve vědě nic nového. Z dob celkem nedávných známe řadu případů, kdy první laboratorní pokusy sice vyvolaly zděšení, ale to se ve světle následných pozorování v reálných podmínkách ukázalo jako nepodložené. Ve Spojených státech například došli vědci v laboratoři k závěru, že pyl geneticky modifikované kukuřice hubí housenky motýla monarchy stěhovavého.
Ty rozhodně nepatří ke škůdcům polních plodin. Pasou se na jedovaté, planě rostoucí klejiše. Populace motýla, který je populární díky každoročním podzimním migracím z Kanady a USA do Mexika a jarními návraty na severně položená letoviska, se neustále zmenšují. Řada ekologických aktivistů z toho dodnes viní geneticky modifikovanou kukuřici. Důkladná polní sledování však prokázala, že pěstování geneticky modifikované kukuřice monarchům nejen neškodí, ale dokonce jim i prospívá. Geneticky modifikovaná kukuřice je odolná proti housenkám zavíječe kukuřičného. Nemusí se tedy stříkat insekticidy, které můžou skončit i tam, kde ublíží volně žijícím druhům motýlů včetně monarchů.
Možná i díky téhle lekci z "kauzy monarchů" přistupují Američané k otázce neonikotinoidů s mnohem větší obezřetností. Plánují velmi intenzivní výzkum a jsou rozhodnuti konat, pokud k tomu budou mít pádné důvody. Stávající studie Goulsona a Decourtye podle nich důvody k razantnímu zákroku proti neonikotinoidům nezavdávají.
Kalifornský mandloňový sad v květu. Přes tři čtvrtiny světové produkce mandloní rostou právě v Kalifornii na rozsáhlém území, kde se nepěstuje prakticky nic jiného. Po většinu roku tu není pro místní opylovače žádná potrava a tak všechny včely nutné k opylení stromů během února a března se sem vozit z jiných států. Jde o odvětví s miliardovými obraty.
V Evropě vše dopadlo jinak. Pro ekologické aktivisty bylo rozhodující dosáhnout zákazu neonikotinoidů a věnovali tomu velké úsilí. Podařilo se jim přesvědčit nejen tři miliony signatářů petice. Průzkum veřejného mínění v Británii ukázal, že pro toto opatření je drtivá většina obyvatel. Za této situace se dal výsledek rokování Evropské komise celkem spolehlivě předvídat: neonikotinoidy byly na dva roky zakázány a zákaz může být prodloužen (a nyní se zdá, že velmi pravděpodobně bude). Abychom byli přesní: zákaz je částečný, týká se rostlin, které přitahují včely a např. na cukrové řepě se neonikotinoidy používat mohou.
Trefně komentovala situaci na stránkách vědeckého týdeníku Nature Lynn Dicksová z University of Cambridge: "Politici reagují mnohem pohotověji na veřejné mínění než na vědecká fakta".
A jede se dál
Dvouletý zákaz neonikotinoidů můžeme zaplatit buď sníženou úrodou, nebo nasazením starších, ekologicky nešetrných insekticidních postřiků. Opatření bude odvoláno, jen když vědci spolehlivě dokážou, že neonikotinoidy hmyzím opylovačům neškodí.
To bude velmi obtížné, možná i přímo nemožné, protože věda je v dokazování neexistence čehokoli - od hejkala po riziko neonikotinoidů - celkem bezradná. Je však zařízena na velmi efektivní dokazování existence nejrůznějších věcí a fenoménů. K tomu využijí výzkum Američané, když budou nadále pátrat po škodách, jež neonikotinoidy možná páchají. Evropa opět uvázne ve svém tradičním "Ale co když přeci jenom..." nebo "Jak můžeme vědět, že za sto nebo za tisíc let ..."
Včelař se stará o včely na střeše obchodního centra Chodov
Pokud by před námi stál nějaký politický akt a my bychom si vybrali to, pro co by hlasovala většina, pak by proti tomu asi mohl jen málokdo něco vážnějšího namítat. V případě, že je základem pro naše rozhodování výsledek vědeckého výzkumu, není demokracie ta nejlepší metoda výběru optimální varianty.
Zvláště ne v takto nepřehledné situaci. Na jednu stranu hmyzích opylovačů skutečně ubývá. O tom není pochyb. Mnozí dokonce vymřeli nebo se ocitli v kritickém ohrožení. Bylo by však bláhové si myslet, že je na věčnost poslaly neonikotinoidy. Například počty dříve velmi hojného amerického čmeláka Bombus auricomus se od počátku 90. let smrskly na desetinu. Hlavní příčinou jeho vymírání je však choroba, nikoliv pesticidy. Úbytek hmyzích opylovačů se v mnoha zemích neprohlubuje, ale jeví tendence ke stabilizaci. Platí to například pro Británii.
Jaroslav PetrJe vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské univerzitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz. |
Včela medonosná se dostala do problémů jen v některých částech světa. Nad prázdnými úly zdevastovanými záhadnou CCD pláčou například včelaři v Kalifornii. Hluboké vrásky vystávají na čele i tamějším pěstitelům mandloní, protože úroda mandlí stojí a padá s opylením stromů včelami. Ve většině zemí se však včelám vede celkem dobře. Celosvětově počty včelstev neustále rostou, i když ne tak rychle, jak by si pěstitelé plodin závislých na hmyzích opylovačích přáli. Při pohledu do minulosti najdeme několik období, kdy chov včel stagnoval, či dokonce upadal i v globálním měřítku. Příčiny byly společenské nebo ekonomické.
Vzhledem k celosvětové situaci je zcela evidentní, že úbytek volně žijících opylovačů nemají na svědomí výhradně neonikotinoidy. A co je ještě závažnější, není vůbec jisté, jak velký podíl na tom neonikotinoidům patří. Pokud má pravdu Helen Thompsonová, a nikoli Dave Goulson, pak se Evropa zákazem neonikotinoidů vzdala velmi účinné ochrany plodin a nezískala za to prakticky nic kromě dobrého pocitu tří milionů signatářů petice, sebeuspokojení ekologických aktivistů a zvýšení popularity některých politiků.
Jako velmi nebezpečné se může ukázat i uspokojení politiků ze zákazu neonikotinoidů. Ti si už "záchranu včel" odškrtli ve svých seznamech úkolů a nyní budou dalšími zákazy zachraňovat zase něco jiného. Stav hmyzích opylovačů v Evropě rozhodně není idylický a evropský chov včel také není bez problémů. Ale politici se tím už zabývat nebudou. Půjdou prostě o dům dál, aby nasbírali hlasy další dostatečně halasné skupiny nespokojenců.
