Přišel v doprovodu svého agenta Jiřího Švestky. Jeho úkolem nebylo odrážet naše všetečné dotazy, ale naopak se připojovat k odpovědím. Práce Stanislava Petery je s ním totiž přímo spjata. Fotograf vymyslí, agent zařídí. Cokoli. Potřebuje mít v záběru bojovou stíhačku za 300 milionů? Bude tam. Potřebuje uzavřít strahovský tunel? V noci jím neprojedete, protože tam Petera fotí. "Jediným limitem je vaše představivost,“ říká. Jeho agent totiž neřeší, že něco nejde, ale hledá rovnou cestu, aby to udělat šlo.
Jen málokterá vaše fotografie neprošla postprodukčním zpracováním ve Photoshopu. Často v nich působí prvky virtuální, prvky sci-fi a především – jsou skoro vždy jiné, než jaké by bylo možno skutečně nafotit. Jak vás napadlo fotit a zpracovávat fotografie tímto způsobem? Začínal jste korekcemi nedostatků, nebo rovnou pracoval na jiné realitě?
Začínal jsem jako designer, a už když jsem pořizoval své první snímky, věděl jsem, že mám vždycky možnost v Photoshopu dodělat to, co při reálném focení nebylo možné, případně se nepovedlo. Už od začátku pro mě také bylo focení další formou vyprávění příběhů. Na počátku jsem si nebyl příliš jistý při svícení rozsáhlejších scén, co jsem tedy nedokázal nasvítit, jsem domaloval ve Photoshopu. Během studia v Paříži jsem se ale všechny tyto věci naučil od mistrů řemesla, takže nyní mohu postprodukci používat již nikoli k nápravám, ale pouze k rozvíjení snímků, příběhů, které chci vyprávět, a vytváření nereálných světů.
Zaujaly mne třeba vaše snímky bojových umění, tedy série "Gang Wars“...
A vidíte, tohle je jedna z mála sérií, kde byl Photoshop použit jen na úpravy kontrastů a barev - nic víc nebylo potřeba. Je to můj víceméně soukromý projekt, sám jsem si ho i financoval. Dlouho jsem měl v hlavě jednu scénu z filmu Ong-Bak, souboj dvou bojovníků v podzemním ringu, se spoustou přihlížejících lidí. V Kladně jsme si tedy našli opuštěnou továrnu, sehnali jsme povolení, postavili ring, navezli sudy s benzinem, sehnali 30 lidí na kompars a pak samozřejmě bojovníky. S těmi byl nejmenší problém, protože oba bojovníci jsou mí hodně blízcí kamarádi – Martin a Marek Svitekovi.
Skáče takový bojovník podle pokynů, nebo improvizuje a vy hledáte ten pravý moment?
Marek často pracuje s kaskadéry na filmech, takže je na podobný styl práce zvyklý a Martin má mistrovský pás v taekwondo. Oba bratři navíc dělají bojová umění již hrozně dlouho, zvládnou prakticky cokoli si na ně vymyslím. Na začátku jsem po nich chtěl, aby mi ukázali, co všechno dokážou spolu. Oni mi to předvedli a já jsem si pak vymyslel jednotlivé scény a kompozice. Nejtěžší na takovémhle projektu je moment ve správnou chvíli zachytit a zařídit, aby se všechno odehrálo se správným načasováním a najednou.
Fotí se tyto záběry sekvenčně?
Ne. Vždy po jedné fotce. Když fotíte třeba gymnasty nebo akrobaty, tak je tam jen jeden moment, který je vrcholný a je potřeba ho zachytit. Ani fotoaparát, který by měl třeba osm snímků za vteřinu, vám v tomhle nepomůže. Samozřejmě že pohyb, který fotím, musím znát, takže si to nechám ukázat a pak už vím, jak bude probíhat a kde vrcholí. Je to především práce s rytmem, protože boj, stejně jako každý jiný pohyb, rytmus má. Když se do něj dokážete vcítit a naladit, máte vyhráno.
Snímky působí trochu tajemným dojmem. Jak jste scénu nasvěcoval?
Moc se mi líbilo, jak scénu osvětlovaly samotné ohně, takže přestože jsme měli světel dostatek, je série nakonec focená jen v záři plamenů. Musel jsem samozřejmě fotit na vysoké ISO, což bylo technicky trošku náročné - na každý snímek jsem potřeboval co nejvíce světla, takže Jirka vždy přiskočil k sudu a z kanystru do něj chrstnul benzin. Tohle jsme opakovali pořád dokola, než měli všichni opálené vlasy a obočí, a já fotky, které jsem potřeboval.
Reklama mne živí, móda baví
Nejvíce ale fotíte komerční zakázky z oblasti módy a reklamy. Co fotíte raději?
Reklama mě živí a móda baví. Svými fotkami vyprávím příběhy a jako každý vypravěč je chci dostat k co nejširšímu publiku. Focení módy je pro mě pak ideálním médiem – časopis mi zajistí produkci a špičkové lidi do týmu, snímky pak vidí spousta lidí, a ještě za to dostanu něco málo zaplaceno. Jinak je móda v Čechách spíše charita (oproti reklamním kampaním) - částky, které dostanete za jednu fotografii, jsou minimální, takže kdybych fotil jen módu, tak nejspíš umřu hlady. Často používám módní focení, když chci vyzkoušet nové postupy či zrealizovat nějakou rozsáhlejší vizi, jejíž produkci bych si jinak musel platit sám. Focení módy mi pak navíc přináší další zakázky z oblasti reklamy - stává se dost často, že tím, že našimi editorialy posouváme hranice toho, na co jsou lidé zvyklí a ukazujeme, co všechno je možné, pak přitahujeme klienty, kteří to samé chtějí pro svou kampaň.
Takže spojení příjemného s užitečným…
Přesně tak, a ještě mě to strašně baví.
Co vás inspiruje při fotografování módy?
Jak jsem už říkal, fotím proto, že chci vyprávět příběhy. Jelikož jsem vyrůstal na sci-fi a fantasy knihách, hodně čerpám z této oblasti, což je asi trochu poznat (smích), navíc mě ovlivnily všechny světy, ve kterých jsem kdy žil, a tím, že jsem Blíženec, tak jich bylo opravdu hodně. Hned po střední škole jsem začal cestovat, projel jsem Japonsko, Rusko, Mongolsko, Ameriku, žil jsem v Indii, Španělsku, Francii, všude možně. A pokaždé jsem si z kultury té které země bral to, co se mi líbilo nebo mě samotného přitahovalo, ať už z mytologie, prostředí nebo celkové energie místa. A nakonec tím, že jsem se sám dlouho věnoval bojovým uměním a již hodně let cvičím jógu, jsou mi velmi blízké světy bojovníků, mnichů a asketů žijících ve vysokých horách, silných a vyrovnaných lidí. Do těchto světů chci diváky svými fotografiemi brát.
Vymýšlíte si nápady sám, nebo dostáváte konkrétní zakázky s konkrétní představou redaktorů?
Většinou sám, zejména když fotím módu - tam je všechno převážně můj nápad. Připravím si příběh, nakreslím storyboard, nechám ho schválit, a pak fotím a edituji. U reklamy to ale funguje jinak, tam dostanu přesný storyboard, takže volnost a svoboda tvorby je minimální.
Storyboard kreslíte pokaždé, nebo na place někdy improvizujete?
Dělám ho u všech větších projektů. Tam, kde předpokládám nějakou větší postprodukci, je to nezbytnost, protože je potřeba znát kompozici fotky dopředu, u menších projektů nebo tam, kde postprodukce není velkou součástí, je nekreslíme. Vždy už ale jdu fotit s přesnou představou výsledku a tu pak na místě naplňuji.
Kolik snímků musíte nafotit, aby ten jeden výsledný vznikl?
Ve Francii jsem si zvykl fotit z digitální stěny rovnou do počítače, takže na focení máme notebook a na něm rovnou vidím, jak fotka vypadá, včetně všech detailů, které rovnou ladíme a opravujeme na místě, dokud vše není tak dokonalé, jak má být. Na jeden výsledný snímek pak tedy připadá třeba 10, maximálně 15 fotografií, než se k němu dobereme.
A tu výslednou pak vybíráte sám?
Když jde o reklamu, vybíráme s klientem a s art directorem přímo na místě. Když se ale fotí móda, udělám si vždy nějaký svůj předvýběr ještě třeba s variantami, který nechám schválit šéfredaktorem. Většinou ale projde můj výběr.
Na vybavení nezáleží
Po tom, co se zrodí nápad či koncept, si dám dohromady moodboard. To spočívá v tom, že si na internetu, v knihách o umění a v mém soukromém archivu najdu obrázky, které se k nápadu nějak vztahují nebo ilustrují náladu, kterou bych chtěl vytvořit, a ty pak poskládám dohromady. S tím pak jdu za šéfredaktorem, aby mi ho schválil. Když vše schválí, dáme dohromady storyboard. Ten opět putuje k šéfredaktorovi a navíc i ke stylistce, která podle toho sežene oblečení, a do produkce, která zařídí lokace a všechny potřebné propriety. Vybereme modelku, make-up artistu, hair stylistu...a pak už se fotí. Pak začíná fáze postprodukce, kdy lidé z mého týmu vytvoří jiné pozadí, vymodelují objekty ve 3D a já si pak kompozice dotvořím do finální podoby a doladím barvy a atmosféru. Když se pak jedná o menší projekt, všechny úpravy dělám sám.
Jaké hardwarové a softwarové vybavení používáte?
Kompletně jsem teď přešel na Apple, celý ten systém mi velmi vyhovuje, přijde mi dobře vymyšlený, funkční a nezdržuje mě tak, jako mě zdržovalo PC. Na cestování, psaní článků a poznámek jsem si pořídil MacBook Air a na upravování fotek a na focení do terénu mám MacBook Pro 17“ s externím 30” displejem. Pro převod snímku z RAWu používám Capture One, a hlavní pracovní nástroj je - jak jinak - Adobe Photoshop.
Jaký fotoaparát k focení používáte? Jaká světla a objektivy?
Co se fotoaparátu týče - nemám žádné preference, používám, co se mi zrovna hodí na konkrétní focení. Preferuji širší ohniska, přidávají scéně na hloubce a na dramatičnosti. Ale jinak, co se týče dalších parametrů a značek objektivů, je mi to jedno. Zábleskovou techniku používám dvojí - na komerční projekty a náročné produkce jsou to záblesky Profoto, absolutní špička, kterou používají snad všichni světoví fotografové, na vlastní projekty a menší focení pak mám záblesky Photon, které mi vyhovují svou funkčností, spolehlivostí i konstrukcí.
Kolik světel během focení je rozmístěno po place?
Počet světel exponenciálně roste s tím, jak postupně zvládám svícení čím dál tím komplexnějších scén. Dříve jsem fotil většinou s jedním nebo dvěma světly, teď není výjimkou světel 10 a počet pořád roste.
Stav beztíže, plačící modelka a přecpaní vlci
Fotíte ale i s nebezpečnými zvířaty...
Baví mě to, baví mě fotit zvířata, navíc strašně rád fotím venku v lese, v přírodě, na lokacích, ateliér mě ničí.
A co na to říkají modelky? Jak zajistíte jejich bezpečí, aby se náhodou nestaly pro vlka svačinou?
U vlků problém nebyl - byli cvičení a vypadali jako psi, modelka se jich tedy nebála. Problém byl ale s orlem skalním. Měl rozpětí křídel dva metry a i když byl cvičený a krotký, modelka se ho bála. Došlo to tak daleko, že po dlouhém přesvědčování, kdy se modelka nakonec rozplakala a stekl jí make-up, jsme snímek nakonec nafotili nadvakrát - jednou s modelkou a jednou se sokolníkem, který orla držel na správném místě.
Koukám, že máte zajímavé historky z focení...
Další taková se přihodila, když jsme fotili s hadem a on pokousal modelku. Nechtěl vůbec pózovat, jak jsme potřebovali, takže jsme ho neustále přenastavovali, což se mu samozřejmě nelíbilo. Navíc had musí být na focení v chladu, aby byl malátný a pomalý, jenže jakmile se rozehřála všechna světla, tak začal ožívat a nakonec se modelce zakousl do ruky. Focení tím samozřejmě skončilo. Od té doby hady nefotím, ale jinak s ostatními zvířaty - orly, vlky, koňmi, s těmi je výborná práce.
A kde ty zvířata berete?
Všude možně. Tohle je ale spíš otázka na mého agenta a produkčního, Jirku Švestku - ten má kontakty snad všude a dokázal mí zatím sehnat úplně cokoliv. Naposled jsem si vymyslel, že chci fotit velbloudy, a měl jsem je snad za dva dny.
Kde takové zvíře sehnat?
(slova se nejprve ujal Stanislavův agent Jiří Švestka - J. Š.)
J. Š.: Těch možností je hodně. Můžete v cirkuse, v zoo... jsou i chovatelé. Záleží to i podle lokace focení, aby třeba ten velbloud nemusel moc cestovat. Sehnat se ale dá vážně všechno. Nemusí se jednat jen o zvířata, ale třeba o ruské kolo, stíhačka, vrtulník, cokoliv.
S. P.: A to jsme teď ještě fotili s Luckou Vondráčkovou s gepardem. To byla také docela nepříjemná šelma - nevěděl jsem moc, co od ní čekat. Ukázalo se, že kočky mají opravdu svou vlastní hlavu, a čím větší kočka, tím méně se nechá ovlivňovat, takže po hodině focení gepard znechuceně odešel opodál, načež vyrazil do polí lovit králíky a celý tým musel čekat, než se milostivě vrátí.
Jak jste řešili, aby byla krotká?
Jediný, co fungovalo, bylo přecpat ji. Teď chci fotit se slonem.
Teď přemýšlím, co může být ještě větší než slon...
... další, co plánujeme, je focení ve stavu beztíže.
A to už máte promyšlené, jak budete realizovat?
Jsou agentury, které lety ve stavu beztíže nabízí, s jednou takovou už máme rozjednanou spolupráci. Letadlem vyletíme nahoru a pak volným pádem půjdeme k zemi. Ona vlastně jediná hranice, co existuje, je to, co máte v hlavě. Žádná jiná hranice není a cokoliv jsem si vždycky vymyslel, tak se zrealizovalo. Takhle jsme třeba dohodli focení v Alcatrazu, měli jsme půjčený prototyp bojové stíhačky za 300 milionů, měli jsme zavřený i Strahovský tunel...
Na jak dlouho?
Na celou noc.
A co jste tam fotili?
Jeden můj projekt, zatím je tajný, zhruba do měsíce ale uvidíte sami.
Zmínil jste se, že chcete fotit ve stavu beztíže. Fotil jste nebo plánujete fotit třeba pod vodou nebo při seskoku?
Pod vodou jsem už fotil. Bavilo mě to a myslím, že se k tomu ještě vrátím. Když ale fotíte módu, tak je problém se šaty, protože se zničí. To znamená, že musíte mít šaty z press kolekcí, které se zničit můžou, ty se ale v Čechách těžko shání.
A když fotíte pod vodou modelku v šatech, jak to zvládá s dechem?
Tyhle věci se fotí na tisíc pokusů a nejhorší je najít modelku, která se umí tvářit pod vodou. Mít otevřené oči, nenafouklé tváře a ještě se nějak tvářit. Ale jinak je to zábavné, šaty tam dělají zajímavé věci a ještě se pod vodou láme světlo jinak než ve vzduchu, vytváří snovou a měkkou atmosféru.
Mlhu i déšť si fotím v ateliéru
Voda a ateliér nejde dost dobře dohromady. Kde byla focena série "Voda“?
Tahle série je nafocená v ateliéru. Velmi rád pracuji s elementy, je to pro mě velmi silné a hluboké téma - a tohle byla vlastně moje první zkušenost s vodou, s větrem i ohněm už jsem docela kamarád. V ateliéru jsme si postavili dětský bazének a na fotkách je vlastně všechno skoro tak, jak vidíte, bez nějaké rozsáhlejší postprodukce. Jediná fotka, která je nějak víc upravovaná, je ta, kde modelku voda obtáčí dokola, tam jsme spirály fotili zvlášť.
Tato fotka vznikla třeba tak, že modelka držela v ruce plexisklovou desku a my jsme pro ti ní chrstali kbelík s vodou.
Vždycky jsem si vymyslel, jak bych chtěl, aby efekt vypadal, vymyslel kompozici a dynamiku pohybu a pak jsem už jen přemýšlel, jak to udělat technicky - není to tak těžké, když umíte fotit pohyb a dynamické věci.
Jak jste ty spirály vody dokresloval?
To je jednoduché. Proti černému pozadí jsme nafotili vodu stříkající ze zahradní hadice a pomocí ní jsme pak dělali spirálu. A nakonec jsme ji naklíčovali do snímku s modelkou.
Jak jste chránil techniku?
Byl jsem daleko od modelky a fotil jsem přes skleněnou desku, aby nedošlo k vniknutí vody do foťáku. Přes světla jsem pak měl přehozené igelitové pytle. Vody tam bylo opravdu hodně, modelka v ní byla celý den a v ateliéru jsme nakonec chodili bosí a čvachtali.
Musel jste používat hodně krátké časy?
To je úplně jedno. Záleží na času záblesku. Když máte v ateliéru tmu, tak jediné, co se počítá, je jeho doba. Záblesk vám celou scénu zmrazí.
Když ještě zabrousíme do asi vaší nejznámější práce "Superdiva“, jak dlouho tento projekt vznikal?
Tím, že to bylo první větší projekt, který jsme takhle dělali, tak jsme na tom strávili hodně času. Měli jsme třeba 3 týdny na přípravy jako vybrání lokace a nakreslení všeho a pak ta samotná práce na fotkách. Den focení a pak práce na fotkách trvala zhruba jeden den na jednu fotku pro dva lidi.
Ty šplouchance vody jsou vyjmutý z jiných fotek?
Ne, tady jsme je dělali hadicí vody. Stejně tak jsme si fotili i mlhu. Vše na černém pozadí, stejně jako u vodní série.
Na jedné z fotek máte stíhačku. Byla plánovaná, nebo to by shoda okolností, že na stála na místě?
Ona tam je opravdu a za to zase může můj osobní čaroděj Jirka. Je to jediný prototyp této stíhačky a ten nám půjčili, samozřejmě zadarmo. Jak říkám, jediný limit je to, co si dokážete vymyslet nebo představit, když máte schopného produkčního a sehraný tým lidí. A já se snažím se obklopovat jen těmi nejlepšími. Takže i vrtulník ve snímku "Sightseeing Tours Columbia“ není náhodný. Je to focené za Prahou a hory tam jsou naklíčovány a mlha focená zvlášť způsobem, o kterém jsem se již zmínil.
Lovili jsme digitální chobotnici
Chobotnici v "Superdivě" vám sehnal také váš agent?
Na to mám kamaráda - Tomáše Müllera, který ji vymodeloval ve 3D Studiu Max. Když mám složitější projekt, pracujeme na něm společně. On má na starosti matte-painting (technika, kdy se do existující scény vkládají další objekty, scéna se dokresluje a vzniká nová fotografie, která působí velmi realisticky - pozn. redakce). Objekty vymodeluje a pak je dá dohromady.
Takže mu řeknete, jakou máte představu, a on to pak na klíč udělá...
Tomáš je u vzniku těchto projektů už od začátku. On nakreslí storyboard a pak po nafocení udělá hrubou kompozici, kterou dá dohromady. Já si pak doladím, jak potřebuji, sladím jednotlivé elementy a dotvořím atmosféru, aby odpovídala tomu, co si představuji.
Bez kompaktu nevyjdu z domu
Obě varianty. Vždycky u sebe nosím malý foťák, a když jedu na nějaké místo a líbí se mi, tak si ho vyfotím a schovám do archivu. A nebo je pak hledáme na klíč - svou představu řeknu Jirkovi a on mi lokaci najde. Lokacemi se ale moc nenechávám omezovat, většinou je první myšlenka nebo příběh, a pak až hledáme místo. Často jezdíme fotit i do zahraničí, když se u nás podobná scéna nevyskytuje, nebo pracujeme s lidmi od filmu z Barrandova, kteří nám postaví, co potřebujeme.
Měli jste někdy problém sehnat povolení?
J. Š.: Tak asi nejtěžší byl Strahovský tunel. Zavřít ho mi trvalo asi týden.
S. P.: Nejhorší je spolupráce se státním aparátem. I když jsme měli povolení na Strahovský tunel, tak za námi na místo přijela policie a museli jsme udělat dalších tisíce telefonátů, protože oni samozřejmě o ničem nevěděli, i když jsme měli všechna povolení správně, ale nakonec to dobře dopadlo.
Řídíte se heslem: "V nejlepším odejít"?
Ne... já budu fotit asi vždycky, protože mě to uspokojuje a baví, mám toho v sobě spoustu, co chci předat. Teď mám ale trochu hektické období, od chvíle, co jsem se vrátil z Paříže, jsem se v podstatě nezastavil, pořád přichází další práce a já nemám tolik času na vlastní projekty, kolik bych potřeboval. Předpokládám ale, že tohle se postupem času zlepší a zklidní a já se dostanu do fáze, kdy si budu moci vybírat jen ty opravdu nejzajímavější projekty. Budu žít v klidu na venkově se svou překrásnou ženou a dětmi, budu tam mít malou francouzkou restauraci, vinici, budu chovat kozy kvůli kozímu sýru a pěstovat bazalku a párkrát za měsíc si zaletím někam do světa nafotit nějakou velkou kampaň. Zatím k tomu vše spěje.
| O fotografovi |
 |
|
Stanislav Petera pochytil práci s Photoshopem již v době, kdy se na střední škole a několik let po jejím skončení živil jako designer. Hned po skončení studií také začal cestovat, projel celý svět, většinu z toho sám. Když začal jako designer v Čechách pracovat pro největší firmy a nebylo kam se dál vyvíjet, začal s fotografií. Říká, že nejlepší (a v podstatě jedinou) školou módní a reklamní fotografie je asistovat světovým fotografům. On sám odjel po roce focení v Čechách, kdy si osvojil základní techniky, dále studovat do Paříže, kde se učil u Paola Roversiho, Patricka Demarcheliera, Stevena Kleina a dalších. Jeho prvním cílem bylo fotit pro Dolce Vitu, nejlepší módní časopis v Čechách. To se mu podařilo zhruba rok po tom, co vzal poprvé do ruky foťák. Následovaly další tituly jako Harper´s Bazaar, Playboy, na Slovensku módní časopis Eva. Do jakého titulu přispěje svými pracemi, si teď už vybírá - především podle jeho pozice na trhu, sympatií a toho, zda dokáží pochopit a podpořit jeho vize. Nyní se v Paříži chystá fotit pro Jealouse a cílem není ani tak jednoznačně Vogue, jako obsazení pozice nejlepšího módního a reklamního fotografa v Čechách. Oficiální stránky Stanislava Petery: Oficiální stránky Tomáše Müllera: |
| Technika, kterou používám |
| Vlastní foťák mám Nikon D200, ale tím teď fotím už jen rodinné fotky. Nejčastěji fotím na digitální stěny, všechny velké reklamy a velká móda se fotí právě na ně. Používám tedy Hasselblad H3 s 39Mpix digitální stěnou Phase One. |
 |
 |
| Samozřejmě, když vím, že budu lézt po skalách nebo někde skákat po stromech nad jezerem, tak si digitální stěnu neberu a vezmu si Canon 5D nebo 1Ds Mark III. |
 |
 |
| Foťák pro mě ale není rozhodující. Fotím jak s Hasselbladem, Canonem nebo Nikonem. Je mi to jedno. |
| Jak jsem ve Stromovce fotil jaguara |
| Na této fotce jsem si chtěl vyzkoušet svícení auta na lokaci. Fotka vznikla tak, že foťák byl na stativu a model samozřejmě stál opřený o auto. |
 |
|
To ale bylo nasvícené jinak, než vypadá. Kolem něj chodil asistent se zábleskem a fotili jsme na více expozic, které jsme pak skládali tak, aby to auto vypadalo tak, jak vypadá. Byl tam ošklivý popraskaný asfalt, který se mi nelíbil, takže jsem ho vyretušoval. Následovala úprava kontrastů. |
 |
| Další věcí je, že v pozadí byl letohrádek. Ten jsem dal pryč a nahradil ho. Tady to je Šárka nafocená seshora. |
 |
|
A poslední věcí bylo, že jsem přidal mraky. Ty jsou nafocené také zvlášť, buduji si databázi mraků a krajin ze všech míst, kde jsem kdy byl, právě pro tyto případy. V poslední fázi jsem pak všechno dával dohromady, aby to sedělo. Fotka má vlastně tři plány. Přední, střední a zadní. Každý je postupně míň a míň kontrastní a saturovaný. Posledním krokem jsou pak už jen barevné úpravy. Šlo mi především o nasvícení auta, abych si vyzkoušel realistické odlesky a aby vypadalo co nejlépe. To znamená, aby byl zaprvé čitelný jeho tvar, a zadruhé, aby vypadalo sexy. |
 |
| Seminář "Úvod do pokročilé postprodukce fotografií" |
| V hudebním divadle Karlín dne 9. a 10. 8. 2008. Více na: http://stanislavpetera.net/ws-retuse |
