Profesní život Antonína Holého ovlivnila celá řada náhod. Ke svému oboru se dostal náhodou. Začínal s organickou chemií, o kariéře na poli vývoje léků ani neuvažoval. Na své pracoviště se dostal v podstatě proto, že tam byl "přidělen" úředně.
Náhodou na konferenci v roce 1976 poznal svého dlouholetého belgického spolupracovníka Erika DeClercqua, díky kterému se zaměřil na výzkum možných léků proti virům. Zřejmě už menší náhodou (i když v ČSSR ani Evropě s hledáním neuspěl) bylo, že se mu pak podařilo najít i v průmyslové sféře partnera, který jeho práci podpořil a byl ochoten pustit se do značného rizika spojeného s vývojem nové skupiny léčiv.
Ocenění za vědeckou práci:
Zdroj: Ústav organické chemie a biochemie AV ČR |
Náhody ovšem potkaly člověka dobře připraveného. Holý pracoval na problematice, která v té době nebyla považován za dvakrát perspektivní. Přesto ji neopustil a dělal dál "svojí práci" (říkal, že nemá rád slovo výzkum nebo bádání). Když se pak k velkému překvapení většiny odborníků ukázalo, že by výzkum mohl vést k vývoji léků, Holý se stejnou vytrvalostí (Václav Pačes říká "buldočí povahou") dokázal vývoj dotáhnout až ke zdárnému konci. Objevil příležitost s velkým potenciálem a dokázal ji naplno využít.
Výsledkem bylo hned několik převratných preparátů. Většina vědců z jeho oboru přitom považuje za úspěšnou kariéru, když se jim podaří dostat do praxe jeden jediný přípravek. A ani ti úspěšní nemohou v podstatě doufat, že by to byl zrovna nejpoužívanější přípravek proti celosvětové epidemii, jako se to povedlo Antonínu Holému v případě nemoci AIDS.
Jako každý druhý
Čím to je? Antonín Holý byl samozřejmě velmi inteligentní a zapálený pro svůj předmět. Byl také pilný. Prakticky většinu svého bdělého času trávil v laboratoři, dvanáct hodin denně nebylo nic neobvyklého. Byl přísný, někdy až tvrdý. Většina jeho spolupracovníků na časy v jeho laboratoři nevzpomíná s rozzářeným obličejem.
Ale to není nic zvláštního. I jiné laboratoře mají přísné a náročné vládce, kteří od personálu žádají maximum, zároveň jim ale dovedou poradit a umějí je dobře vést.
Stejně tak existuje i spousta jiných pilných vědců. Jeden z kolegů Antonína Holého je známý tím, že jezdí do práce zhruba na čtvrtou hodinu ranní, aby měl čas si trochu "zapracovat" v laboratoři, než se rozjede každodenní kolotoč a on se bude muset věnovat administrativě. Najdou se třeba i vedoucí vědeckých týmů, kteří si v létě vezmou dovolenou, aby mohli jet pracovat do laboratoře zahraničního kolegy se zajímavým výzkumem. A o počtu inteligentních lidí ve vědě ani není třeba mluvit.
Všichni by si zasloužili za svou nadprůměrnou pracovitost nadprůměrný úspěch, možná dokonce fenomenální úspěch, jakého dosáhl i Antonín Holý. Jenže na něj nedosáhnou. Na rozdíl od Antonína Holého patrně nikdy nenarazí na tak neuvěřitelnou příležitost, jakou byla skupina "acyklických analog nukleotidů", od nichž jsou odvozené jeho slavné antivirové látky.
Je to labuť!
Vnucuje se tu výraz, který před několika lety prorazila stejnojmenná vlivná kniha Nassima Taleba: černá labuť. Taleb tak pojmenovává nečekané a zcela nepředvídatelné události, které mají často zásadní vliv na lidské dějiny, potažmo na osud jedince. Mohou být nepříznivé (zemětřesení, válka, pád burzy) nebo naopak příznivé – a tady je dokonalým příkladem vědecký objev.
Antonínu Holému evidentně náhoda pomohla právě takovým zcela neuvěřitelným způsobem. A je obdivuhodné, jak ji dokázal díky své inteligenci a píli využít.
Ještě úžasnější a útěšnější je, že příběh tohoto výjimečného muže není neopakovatelný. Stejnou příležitost může příroda poskytnout i jiným. Pokud budou alespoň do jisté míry jako Antonín Holý a dostane se jim v rozumné míře podpory, po své labuti skočí.
Bohužel, jestli má Taleb pravdu – a zrovna v případě vědy na jeho hypotéze něco je – nikdy dopředu nepoznáme, kdo bude nový Holý. Ba dokonce ani to, v kterém oboru ten průlom přijde. Vždycky to zřejmě bude tak, že na jednu vědeckou "hvězdu" bude stovka dalších, kteří vstávají před úsvitem zbytečně a léku na AIDS se od nich nedočkáme.
Slušelo by se při této příležitosti vzpomenout i na ně. A rovnou zauvažovat, co udělat pro to, abychom příštího Antonína Holého nepřipravili o možnost chytit si jeho (dnes úplně neznámou) černou labuť.
P.S. Jako inspirace může třeba posloužit i věta z jeho rozhovoru z roku 2007, kdy na otázku, co to dnes znamená pracovat ve vědě, řekl: "To je hrůza, to si vůbec nedovedete představit, do noci nonstop papírovat." Ale to už je opravdu pro jiný den.
