Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zemřel muž, který Gagarinovi podstrčil tajný kód na ovládání své lodi

  0:09aktualizováno  0:09
Oleg Genrichovič Ivanovskij byl šéfkonstruktérem Vostoku, kosmické lodi, která na oběžnou dráhu kolem Země vyvezla prvního člověka. Válku skončil u Příbrami s těžkým zraněním, byl u toho, když vzlétl Sputnik a později i Sputnik 2 s Lajkou. Zemřel 18.9.2014.

Inženýr Ivanovskij doprovází Jurije Gagarina na palubu lodi Vostok. | foto: Archiv autora

Bydlel v centru Moskvy, v jednom z činžáků pro prominenty. Oleg Genrichovič Ivanovskij byl drobný muž, v osmdesátých letech, kdy jsem ho několikrát navštívil, přes svůj vysoký věk stále křepký. Raketoví inženýři na penzi už směli vystupovat z anonymity, proto jsem s ním mohl hovořit. V roce 1982 vydal své paměti pod pseudonymem Ivanov, ale mně dovolil, abych ho odtajnil úplně.

Inženýr Oleg Genrichovič Ivanovskij začal naši první rozmluvu v létě 1983 překvapivým sdělením: „Když jsem začátkem října 1940 nastupoval na vojnu k pohraničníkům, řekli mně, abych si zvolil jiné příjmení – nemohu se jmenovat německy.“ Zamumlal nějaké jméno, ale já jsem nechtěl, aby mi je opakoval, přerušil bych tím proud jeho řeči. „A tak jsem tehdy vyhrkl první, co mne napadlo – Ivanovskij.“ Je zajímavé, že ve svých memoárech se o tom nezmínil.

Oleg Ivanovskij ve svém bytě

Oleg Ivanovskij ve svém bytě

Válečným invalidou ve čtyřiadvaceti

Narodil se 18. ledna 1922 v Moskvě. Desetiletku vychodil s vyznamenáním. Na vysokou školu už se nedostal – musel na vojnu. Po rodičích německého původu uměl dobře německy – o nich se nezmiňoval, ani o nich nepsal ve svých memoárech.

Když Hitler zaútočil na Sovětský svaz, přidělili seržanta Ivanovského ke kontrarozvědce Směrš, aby vyslýchal německé zajatce a pátral po špionech. Po krátkém kurzu ho povýšili na podporučíka. A poslali ke kubáňským kozákům, takže se musel naučit jezdit na koni.

Jako důstojník kontrarozvědky byl u pluku svým pánem, mohl žít v bezpečí štábu, ale rád se vypravoval s ostatními do bojů. Se žádným německým vyzvědačem se nepotkal, zato s mnoha zajatci ano. Byl několikrát raněn, na snímcích z roku 1945 měl hruď plnou vyznamenání.

Válku skončil jako major v polovině května 1945 u Příbrami. „Ale po Čechách jsem se nemohl vůbec rozhlížet. Dostal jsem rozkaz, abych spolu s několika dalšími odjel do Moskvy. Koncem června jsme se účastnili vítězného pochodu Rudé armády na Rudém náměstí.“

Když mu začaly otékat nohy, poslali ho do civilu jako stoprocentního válečného invalidu – byl to následek těžkého zranění, jehož léčbu na frontě zanedbal. „Invalidou ve čtyřiadvaceti letech. To jsem nechtěl!“

Hledal zaměstnání. V roce 1947 ho přijali do utajované konstrukční kanceláře Vědecko-výzkumného ústavu číslo 88 (NII-88) ve čtvrti Podlipky na jihu Moskvy. Pod vedením inženýra Sergeje Pavloviče Koroljova tam začínali stavět rakety. Ivanovskij se rozhodl, že si musí doplnit vzdělání – pustil se do studia na Vysoké škole energetické. Inženýrský diplom dostal na jaře 1953.

Akademické ústavy selhaly

Na polygonu Kapustin Jar východně od Stalingradu (nyní Volgograd) se účastnil Ivanovskij zkoušek nových raket. „Za Stalina jsme o družici a o kosmonautech nemluvili. Tyhle věci totiž nebyly zapotřebí pro obranu. Za Stalinova života jsme se u Koroljova zabývali jenom bojovými raketami, žádné konkrétní plány na vesmír neexistovaly.“

K sovětskému diktátorovi si zachovával můj hostitel odstup, který – jak vyplynulo z jeho řeči – se stupňoval s odhalováním jeho zločinů. Ostatně věděl, že i jeho šéfa Koroljova v době „velkého teroru“ v roce 1938 zatkli a skoro celou válku strávil ve vězeňské konstrukční kanceláři. A když ho propustili, dali mu uniformu s nárameníky podplukovníka a poslali do Německa, aby tam zkoumal trofejní raketovou techniku, hlavně raketu V-2.

Teprve když na jaře 1953 Stalin zemřel, mohli inženýři začít mluvit i o mírovém využívání rozestavěných raket. V srpnu 1956 se podařilo vydělit konstrukční kancelář a továrnu, které spadaly pod Koroljova, z NII-88 – vznikla Zkušebně konstrukční kancelář číslo 1 (OKB-1). V konstrukci už pracovalo na 1 500 lidí.

Při vytyčování úkolů nové organizace se na jedno z předních míst dostalo postavení umělé družice – objektu D. Hlavní konstruktér Koroljov si uměl vybírat schopné spolupracovníky. Šéfkonstruktérem družice jmenoval inženýra Michaila Chomjakova, jeho zástupcem Ivanovského.

První strana Ivanovského první knihy s věnováním autorovi. Ivanovskij je ještě...

První strana Ivanovského první knihy s věnováním autorovi článku. Ivanovskij je ještě podepsán pseudonymem Ivanov.

Projekt schválila vědecko-technická rada ústavu 28. září 1956. „V září se konala kontrolní porada zástupců ústavů Akademie věd s naší konstrukční kanceláří o plnění harmonogramu dodávek pro těleso D,“ vzpomínal Ivanovskij. „Ústavy nám měly dodat váhové makety svých přístrojů, abychom je rozmístili v maketě družice. Bohužel tyhle ústavy nebyly připraveny na nějakou praktickou spolupráci. To narušovalo plán příprav, žádný předpokládaný termín už se nedal stihnout. Akademik Keldyš však tehdy autoritativně rozhodl, že nejpozději v listopadu dodají naší firmě všechny makety.“ Mstislav Keldyš byl viceprezidentem Akademie věd, tedy mužem s vysokou autoritou.

Opravdu budou akademické ústavy schopné dodat aparatury v nezbytné kvalitě a v plánovaných termínech? V OKB-1 o tom vážně pochybovali. „Například v jednom ústavu v Leningradě pro nás postavili palubní vysílač, který spíše připomínal amatérskou stanici ze třicátých let,“ stýskal si Ivanovskij. „Tyhle ústavy neměly žádný kontakt s raketovou technikou se zahraničím, proto vycházely z toho, co měly po ruce.“

Nakonec se rozhodlo, že objekt D, vybavený nejrůznějšími přístroji z Akademie věd, se první družicí nestane. Poletí malá družice bez složitých aparatur.

Předěl, se kterým nepočítali

Na jaře 1957 přiletěly stovky pracovníků OKB-1 na vojenský polygon 5-NIIP do Kazachstánu – tak se oficiálně nazýval budoucí kosmodrom, který později dostal název Bajkonur. „Termín kosmodrom jsme neznali, vždycky jsme mluvili o polygonu.“

Po vyzkoušení rakety R-7 v průběhu léta se chystali její pomocí vypustit první družici – Sputnik. Chomjakov se staral o napojení na raketu, Ivanovskij odpovídal za družici.

Přípravy ke startu skončily v pátek 4. října 1957 pozdě večer. Většina techniků odjela na pozorovací stanoviště vzdálené dva kilometry, Koroljov se svými nejbližšími zamířil do blízkého bunkru.

Ivanovskij si v září 1989 už nepamatoval, jestli byla dopředu určena hodina startu. „Pro nás žádné přesné časy neexistovaly. Nikdo neohlásil hodinu a minutu startu. Je možné, že byly někde zapsané, ale nám je neřekli. Dokončili jsme všechny zkoušky a začalo předstartovní odpočítávání.“

Třebaže specialisté vypočítali, na jakou dráhu se má družice dostat, nikdo netušil, jestli se jí to skutečně podaří. A nikdo ani nevěděl, jestli ionosféra propustí rádiové signály palubní vysílačky.

Když začal Sputnik vysílat rádiové signály a za půldruhé hodiny se vrátil zpátky, všichni vypukli v jásot. A potom šli spát – byli úplně vycucaní.

„Do Moskvy jsme se vraceli až 6. října. Vrtulovým letadlem Il-14 trvala cesta z polygonu osm hodin, samozřejmě s mezipřistáním. Teprve v Akťubinsku, kde jsme brali palivo, jsme viděli noviny se zprávou o Sputniku 1. Nemohli jsme pochopit, že náš výplod svět takovým způsobem přijímá. Za ta léta jsme si zvykli, že o naší práci nikdo neví, že je utajená. Teď se stalo něco úplně opačného a my to museli přežít. Ale já se přiznám, že jsem se styděl, opravdu styděl.“

Jindy zdůraznil: „Tehdy jsme vůbec netušili, jakým obrovským předělem se náš Sputnik stane.

První zamlčené havárie

„Úspěšné vypuštění první družice otevřelo možnost uskutečnit nadmíru odvážný nápad – dopravit na oběžnou dráhu živého tvora,“ napsal Ivanovskij ve svých pamětech. „Podle původního plánu to mělo být poněkud později. Ale jak se to v životě stává, úspěch první etapy mění původní záměry. Myšlenka byla poměrně prostá – do lehkého rámu v přední části nosné rakety instalovat hermetickou kabinu vybavenou vším potřebným k životu psa.“

Sputnik 2 vypustili Sověti začátkem listopadu 1957. Vezl psa Lajku, který však během několika málo hodin zahynul – vinou nedostatečného vybavení a také malých znalostí. Ovšem opět to byl grandiózní úspěch pro první stránky novin.

Fotogalerie

Nyní mohli Rusové tempo prací na kosmických objektech zvolnit. Tentokrát přišel na řadu i objekt D – družice s mnoha vědeckými aparaturami Akademie věd. Start 27. dubna 1958 se nevydařil, ve výšce 12 až 15 kilometrů selhal jeden postranní blok rakety a vybuchl. Třebaže letci družici brzy našli, byla poškozená. „Její plášť už nebyl hermetický,“ vzpomínal Ivanovskij. „Když jsme ji otevřeli, spatřili jsme tam stopy po požáru.“

Žádnou zprávu o této havárii tisková kancelář TASS nevydala. To byl začátek obrovské série lží, jimiž se Kreml snažil zastírat své neúspěchy, zatímco úspěšné starty vyzdvihoval. Teprve 15. května se dostal objekt D o váze 1 327 kilogramů pod označením Sputnik 3 na oběžnou dráhu.

Železná vůle hlavního konstruktéra

Mezitím se v OKB-1 pustili do stavby kosmické lodi pro člověka. Projektoval ji tým mladých inženýrů vedených Konstantinem Feoktistivem, stavěla ji stejně stará skupina, kterou řídil Ivanovskij.

Práce probíhaly neuvěřitelně rychle. Všichni porušovali běžná pravidla platná pro vývoj nových strojů. Koncem srpna 1958 dokončili v dílnách pod vedením Ivanovského první části kulovité kabiny.

O měsíc později předložili projektanti podrobnější nákresy vítězné varianty. Definitivní verzi podepsal Koroljov 15. září 1958.

Na podzim 1959 dokončil tým Ivanovského kompletní dokumentaci lodi nazvané Vostok. Do práce na první sovětské kosmické lodi se zapojovalo stále víc výzkumných ústavů, laboratoří a podniků – celkem 123 organizací.

„Při prvním startu se plánovalo, že prověříme činnost všech základních systémů, především systémů orientace a brzdicích motorů,“ říkal Ivanovskij. „Abychom vyloučili neočekávané poruchy, rozhodli jsme se nepočítat s návratem na Zemi. Mohlo by se stát, že by poměrně těžká loď přistála řekněme v obydleném prostoru. Proto nebyla přistávací část pokryta ochrannou vrstvou – ať shoří při vstupu do atmosféry.“

Další lodi, už se zvířaty na palubě, se na Zemi vrátit měly. Jestliže skončí tato etapa úspěšně, vypustí ještě malé manekýny místo kosmonautů a úplně prověří všechny systémy lodi při pilotované variantě. A potom přijde člověk.

Ivanovskij se svými lidmi přilétl do Leninska, jak městečko Zarja náležející ke kosmodromu v lednu 1958 přejmenovali, na počátku února 1960. Museli bezprostředně připravit loď číslo 1 ke startu. Další specialisté zůstali v továrně, aby dokončili stroj číslo 2, který by měl pokus se psem a manekýnem opakovat, i plavidlo číslo 3, určené pro prvního kosmonauta.

Všechny aparatury první kosmické lodi fungovaly bezvadně. Když však po třech dnech letu, v noci na 19. května 1960, dostala rádiem příkaz, aby zamířila k Zemi, vypověděl službu systém orientace. Brzdicí motory vyvedly loď na tak vysokou dráhu, že zanikla až za dva roky nad Severní Amerikou.

Koroljova první havárie nových strojů příliš nevzrušovaly. Viděl v nich i kroky kupředu. Po květnovém neúspěchu řekl svému náměstku Konstantinu Bušujevovi: „Vždyť my jsme získali první zkušenost s manévrováním ve vesmíru, přechod z jedné dráhy na druhou. To je teprve začátek!“ Feoktistov to považoval za přetvářku: „Myslím, že tím chtěl ostatní uklidnit.“

„Podrobná analýza telemetrických údajů ukázala, že chyba vznikla v převodovém ústrojí citlivého systému,“ vysvětloval mně Ivanovskij. „Tento mechanismus, který byl mnohokrát vyzkoušen ve vakuové komoře, přestal najednou ve vesmíru fungovat. Organizace, která tento přístroj vyrobila, s ním udělala různé zkoušky. Nakonec se ukázalo se, že mechanismus převodu může v podmínkách hlubokého kosmického vakua (mnohem hlubšího, než je to, jakého lze dosáhnout ve vakuové kabině) měnit své chování. Kovy ve vesmíru dokonce mění své vlastnosti, »svařují« se tam.“

Selhalo infračervené čidlo orientačního systému – místo k sestupu dalo povel k vzestupu. Inženýři, kteří jeho stav pomocí telemetrie kontrolovali, si neuvědomili, že funguje špatně, a přicházejícím signálům správně neporozuměli. Kdyby to věděli, mohli dát příkaz k použití sluneční orientace. Ponaučení pro příště: Použít sluneční orientaci!

„Dovedete si představit, jak nám všem, a především Sergeji Pavloviči, bylo těžko,“ vzpomínal Ivanovskij. „Ale především v obtížných situacích se velmi jasně projevil Koroljovův »železný« charakter. Za dlouhá léta společné práce jsem nikdy neviděl Koroljova skleslého anebo vyčerpaného. Zdálo se, že je ovládán pouze neutuchající houževnatostí, železnou vůlí, znásobenými znalostmi a logikou. Všechny plánované návrhy byly shromážděny do jednoho dokumentu, do Ustanovení. Ode dneška musel každý přístroj určený pro pilotovanou loď a nosnou raketu i každý systém projít kromě normálních prověrek ještě doplňkovým cyklem zkoušek. Každá operace musela projít důkladnou kontrolou. Byla svolána porada hlavních konstruktérů. Sergej Pavlovič tam přečetl návrh Ustanovení, účastníci projekt prodiskutovali a nakonec dokument všichni podepsali. Od té doby se postup zakotvený v Ustanovení stal železným zákonem při výrobě a zkouškách všech přístrojů a systémů nosných raket a lodí.“

Smrt zkušebních psů Pčolky a Mušky zpozdila vypuštění prvního člověka do vesmíru možná o čtvrt roku. Nicméně závěry, které z vyšetřování havárie vyplynuly, zvýšily bezpečnost prvních pilotovaných lodí. Následovaly další starty.

Na poslední chvíli vyhodil 15 kg přístrojů

Ve čtvrtek 9. března 1961 psíka Černušku a manekýna „Ivana Ivanoviče“, jak mu žertem říkali na kosmodromu, vypustili do vesmíru. Po letu, který trval půldruhé hodiny, šťastně přistáli.

V sobotu 25. března sledovala z vyhlídkové terasy vypuštění kosmické lodi Vostok se psem Zvězdočkou a manekýnem „Ivanem Ivanovičem II“, oblečeným do skafandru, šestice nejvážnějších kandidátů pro vesmír. Po půldruhé hodině loď přistála. Zkouška – podle Koroljova generální zkouška – proběhla úspěšně.

Přípravy pro vypuštění prvního člověka skončily – poletí po stejné trase. Kabinu nazvali Vostok.

Přesto však bylo těch zkoušek málo. Letělo sedm lodí, z toho tři byly úspěšně a pouze dvě přistály. „Bylo to obrovské riziko. Avšak my jsme věřili, že máme dost znalostí k tomu, aby se první člověk šťastně vrátil.“

První dny dubna 1961 prožívali lidé na kosmodromu hekticky. „Ty dny před startem ztratily rozměr, úplně nám splývaly.“

Druhý týden byl nejsložitější. „Komplexní zkoušky Vostoku byly dokončeny. Čekalo nás plnění brzdicích systémů palivem, plnění nádrží systému orientace plynem, prověrka hermetičnosti lodi ve vakuové komoře. A nakonec spojení lodi s raketou. Samotný nosič, s neobyčejnou pečlivostí vyzkoušený a připravený, ležel klidně na zvláštní konstrukci v hale.“

Aerodynamicky zkosený válec dlouhý 7 metrů ukrýval kouli s kabinkou pro člověka i kuželovitý přístrojový úsek. Sovětské kosmonauty měla tedy dopravovat do vesmíru 38 metrů vysoká raketa, která se používala už od roku 1959.

Váha kosmické lodi byla o něco málo vyšší, než dovolovaly výpočty. Ivanovskij nechtěl riskovat. Musel z kabiny vymontovat aspoň 15 kilogramů přístrojů, které nutně nepotřeboval. V neděli pozdě večer neměl nikoho ze svých lidí k dispozici. Pustil se tedy do odstraňování nepotřebných dílů v montážní hale sám. Byly zbytečné, potřebovali je při bezpilotních letech, teď už ne.

Když ráno přišli technici a dělníci do práce, divili se, jaká podivná halda aparatur leží u stěny. Jenže kvůli jejich demontáži museli znovu prověřit všechna elektrická vedení v kabině. Proč to k čertu někdo nespočítal dřív? A tak teprve večer mohli spojit dohromady kosmickou loď s nosnou raketou.

Podle Ivanovského Koroljov pevně věřil, že vypuštění prvního člověka do vesmíru se zdaří. „Nejsměšnější na tom je, že po letech vypočítali odborníci pro spolehlivost, že naděje na úspěch tehdy byla pouze 46 procent,“ dodal šéfkonstruktér. On sám měl trochu pochybností, ale s nikým o nich nemluvil. Ostatně bylo to riziko spjaté s povoláním kosmonauta – a o něm, stejně jako o nebezpečí, jemuž jsou vystaveni vojenští letci, není slušné nahlas hovořit. I když na ně všichni nejednou mysleli.

Ve středu 12 dubna 1961 byl Ivanovskij od časného rána u rakety. „Když se objevil Jurij Gagarin, pracoval jsem nahoře u jeho kabiny. Sjel jsem výtahem dolů. Jeho přítomnost mě nijak nevzrušovala. Měl jsem už tak nervy napjaté, takže na velké emoce nebylo místo. Cítil jsem se úplně klidný. Naprosto jsem věřil, že let proběhne klidně, že žádné závady nemohou nastat. Nevím proč.“

Číslo 125 mu tajně podstrčili

Mnozí lidé se chtěli s Gagarinem obejmout. Ivanovskij se trochu netrpělivě podíval na hodinky a Koroljov loučení rázně ukončil: „Je čas!“

Bylo 9.00 místního času – 7.00 času moskevského, podle něhož se řídila všechna střediska. Gagarin, doprovázený Ivanovským a konstruktérem systému zabezpečení životního prostředí v kabině Fjodorem Vostokovem, se vyšplhal po schůdkách na první plošinu. Po posledním zamávání nastoupil do výtahu. Nahoře čekali Vladimir Šapovalov ze startovacího oddílu a kameraman Vladimir Suvorov. Ivanovskij a Vostokov usadili kosmonauta v křesle – sám by se tam v neforemném skafandru těžko nasoukal. Na rukávu měl malé zrcátko přikryté zástěrkou. Šéfkonstruktér látku strhl a mechanicky si ji strčil do kapsy. „Byl to suvenýr, který mi z toho okamžiku zbyl. Potom jsem si ho nechal podepsat od Koroljova, Keldyše, Gagarina a několika dalších lidí.“

Celý let měly řídit automaty podle předem stanoveného programu, kosmonaut nesměl na nic sáhnout. Bude jenom pokusnou osobou. Kdyby se náhodou přece jenom něco přihodilo a musel by řízení lodi převzít, velitelství mu rádiem oznámí číselný kód, kterým automaty odblokuje. Kvůli tomu tam měl šest podivných tlačítek na kontrolním panelu. Jenže co když se přeruší spojení? Nakonec státní komise rozhodla, že mu dají zalepenou obálku s číslem.

To je nesmysl! – uvědomili si někteří odborníci. Kdyby se kosmonaut dostal do obtíží, nemusí mít čas obálku rozlepit. A tak mu Koroljov a někteří další, samozřejmě každý sám o své újmě, pošeptal: „Je to číslo 125.“ Ivanovskij mu ho strčil na lístku do kabiny: „Ale nesmíš to nikomu prozradit!“

Probíhala prověrka skafandru, rádiového spojení na velmi krátkých vlnách a po telefonu. Ivanovskij, stále ještě na vrchním můstku, se díval na hodinky. Za několik minut osm – samozřejmě podle moskevského času. Rychle se musí rozloučit s Gagarinem a zakrýt vchod do kabiny. Vždyť uzavření příklopu a odtažení montážní věže trvá přes půl hodiny.

Moroz utahoval matky. Třicet matek, které drží pancéřový poklop na průlez.

Najednou zvonil telefon. Koroljov vzrušeným hlasem vyčítal svému šéfkonstruktérovi: „Proč mi nehlásíte stav? Jak to u vás vypadá?“

„Před 30 sekundami jsme dokončili upevnění dveří. Teď začneme zkoušet hermetičnost.“

„Jsou dveře dobře zavřeny? Nejsou zkřiveny?“

„Ne, Sergeji Pavloviči! Všechno je normální!“

„A jak je tedy možné, že nám neukazuje KP-3!?“ KP-3 je elektrický tlakový kontakt šroubu, který udává, zda jsou dveře dobře upevněny.

„Jak chcete zkontrolovat kontakt? Stačíte odšroubovat a znovu přišroubovat pancíř?“

„Stačíme, Sergeji Pavloviči. Jenom řekněte Juriji Alexejeviči, aby se nevzrušoval!“

„Vyřídíme. Pracujte klidně, žádný spěch!“

Čtyři lidé začali závod s časem. Když odklopili stokilogramové dveře, slyšeli kosmonauta, jak si tiše brouká svou oblíbenou píseň Rodina slyšit, rodina znajet... Ivanovskij prohlédl konzolu s kontaktem. Je nepoškozená, úplně v pořádku! Dostal vztek. Elektronici dole v řídicím středisku startu pořádně nepřekontrolovali své aparatury! Vadná byla kontrolka na jejich panelu.

Opět dveře na vchod, opět třicet matek!

Gagarin za půldruhé hodiny obletěl Zemi. Bez obtíží, číslo 125 nemusel použít. Další triumf.

Většina lidí předpokládala, že kosmická loď dostane číslo. „Pokud bychom ji číslovali, naznačovali bychom začátek série,“ vysvětloval Ivanovskij. „Nechtěli jsme, aby někdo věděl, že připravujeme další výpravy. Proto jsme Vostoku žádné číslo nedali.“

Ovšem takový primitivní trik na nikoho nepůsobil. Celý svět čekal, že Sověti vypustí další lidi. Celkem startovalo šest lodí Vostok s lidmi.

Předhonit Američany bez ohledu na riziko!

Američané chystali dvoumístnou kosmickou loď Gemini. Vývoj nového sovětského stroje Sojuz měl zpoždění. Nejvyšší pán Kremlu Nikita Chruščov tlačil na Koroljova, aby vymyslel něco, čím by Američany předběhli.

Nezbylo nic jiného, než improvizovat. Dne 4. února 1964 nařídil Koroljov předělat čtyři kabiny Vostok na třímístné. Musíme mít stroj srovnatelný s Gemini! Všichni konstruktéři věděli, že tři lidé se tam napěchují jenom bez skafandrů. Bude to ohromně nebezpečné, už na počátku kosmických letů, kdy hrozí vysoké riziko, vypouštět kosmonauty bez tohoto brnění. Koroljov si věřil – žádná havárie nehrozí.

Po pěti týdnech přikázala Vojensko-průmyslová komise rady ministrů: Odešlete na Bajkonur dvě lodi v červnu a dvě rakety v červenci. Se startem počítáme v první polovině srpna. Při druhém letu vystoupí jeden člověk do otevřeného prostoru, také Američané to plánují.

Rekonstrukci těchto strojů řídili šéfprojektant Feoktistov a šéfkonstruktér Ivanovskij – stejně jako vývoj Vostoků. Feoktistov nakonec dosáhl toho, že ho zařadili do první posádky Voschodu – letěl v říjnu 1964.

Jediný muž na Měsíci?

Až ve druhé polovině osmdesátých let, za panování Michaila Gorbačova, směli odborníci hovořit otevřeně o minulosti. Vycházely najevo podrobnosti o plánované výpravě kosmonautů na Měsíc.

Samozřejmě jsem se v září 1989 vyptával na tento projekt také Ivanovského. Z OKB-1 ho v polovině šedesátých let převeleli do vojensko-průmyslového oddělení ústředního výboru komunistické strany, tedy do nejvyššího štábu kosmonautiky. Odtud měl nejlepší přehled o tom, co se kde děje.

Koroljov stavěl novou raketu N-1, která měla vynášet okolo 90 tun nákladu na nízkou dráhu. Mohla proto vyslat směrem k Měsíci kabinu se dvěma lidmi – na rozdíl od Američanů, kteří počítali se tříčlennou výpravou.

Řada odborníků s dvoučlennou expedicí nesouhlasila. „Kategoricky jsem protestoval,“ říkal mi Ivanovskij. „Bylo by to příliš velké riziko. Jeden člověk tam přistát nemůže, ale právě s tím se počítalo. Dva se dolů spustit nemohli, protože by nechali mateřskou loď opuštěnou. Bohužel raketa N-1 nám jinou možnost neposkytovala.“

Avšak práce na lunární superraketě se zpožďovaly, čtyři první starty se nepovedly. Kreml nakonec projekt zrušil – Rusové by se na Měsíci vyloďovali až po Američanech.

Ivanovskij se mezitím začal zabývat meziplanetárními automaty. V roce 1965 byl jmenován náměstkem hlavního konstruktéra Georgije Babakina v Lavočkinově továrně. A v roce 1976 se stal šéfem vývoje všech lunárních sond, automatů Veněra a Mars. Rovněž se podílel na stavbě astrofyzikální družice Astron a vědeckých družic Prognoz.

Asteroid číslo 18 814

Po odchodu do penze začal Ivanovskij vybrušovat rukopis memoárů, které napsal v roce 1962 na žádost akademika Koroljova. Vyšly až v roce 1982 a musel je podepsat pseudonymem Ivanov. Další vydání už byly pod jménem Ivanovskij. Své vzpomínky rozšiřoval, napsal celkem sedm knih a řadu článků. Současně se věnoval výstavě lunárních aparatur v muzeu při Lavičkinově továrně.

Astronomové nazvali jeho jménem asteroid číslo 18 814.

Při posledním našem setkání Ivanovskij hodně vzpomínal na Koroljova. „Byl to přísný, ale také laskavý šéf. Feoktistova prosadil do kosmické lodi Voschod proti vůli generálů – potřeboval, aby schopný inženýr posoudil činnost stroje.“

Akademik měl takové postavení v Kremlu, že v případě potřeby se neváhal postavit i proti vojákům, svým hlavním odběratelům a sponzorům. Ivanovskij si vzpomněl, jak mu jeden generál odmítl během kosmického letu přístup k důležitému komunikačnímu prostředku. „Koroljov s ním mluvil na veřejné telefonní lince a řval: »Nejste schopen dělat dobře svou práci. Okamžitě mi umožněte spojení, nebo z vás nechám udělat seržanta!« Byli jsme ohromeni způsobem, jakým tónem mluvil vlastně s nadřízeným. Mohl si to dovolit.“

Raketový konstruktér Oleg Genrichovič Ivanovskij, nositel mnoha vyznamenání, zemřel ve čtvrtek 18. září 2014.

Autor:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.