Život Roberta Edwardse lze stručně vměstnat do latinského úsloví: "Per aspera ad astra" čili "Přes překážky ke hvězdám". Na výzkum, za který nakonec dostal v roce 2010 Nobelovu cenu a který přivedl na svět miliony dětí, nedostal původně grantové peníze. Byl příliš odvážný a co více: zbytečný.
Přesně to si Edwards vyslechl, když se v 60. letech minulého století rozhodl vyvinout zcela novou techniku pro léčbu neplodnosti založenou na oplození lidského vajíčka spermií mimo tělo matky.
Grantová agentura měla vůči projektu a jeho autorovi sto a jednu výhradu: "Neplodnost nepředstavuje problém a není třeba vyvíjet její léčbu," tvrdili jedni. "Problém tkví naopak v populační explozi. Edwards by měl raději vyvíjet nové prostředky pro antikoncepci," přikyvovali druzí.
Další podotýkali, že když už by se měla vyvíjet metoda pro oplození vajíčka mimo tělo pacientky, je třeba postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. Vědci uměli oplozovat v laboratorních podmínkách vajíčka myší a králíků. "Ať Edwards nejprve zvládne oplození opičích vajíček. Když to dobře dopadne a mláďata budou zdravá, můžeme se začít bavit o oplození vajíček člověka," navrhovali kritici ambiciózního projektu.
Podle mnohých nenabízela Edwardova laboratoř v Cambridge pro tak náročný projekt dostatečné zázemí. Zaznívaly i hlasy, že peníze ze státního rozpočtu by měli dostávat jen seriózní vědci. To byla nepokrytá narážka na popularitu, kterou si Edwards získal tím, že otevřeně mluvil o svých plánech. Jeho tvář se objevovala na televizních obrazovkách i na obálkách barevných magazínů – a to mu závistivci nedokázali odpustit.
Čas dal zapravdu Edwardsovi. V ekonomicky rozvinutých zemích dnes ztrpčují poruchy plodnosti život bezmála pětině párů. V subsaharské Africe je tento podíl dvojnásobný a neplodnost má na jih od Sahary také mnohem drastičtější společenské následky než v ekonomicky rozvinutých zemích.
Africké přísloví říká, že neplodná žena nemá cenu ani toulavého psa. A jako s toulavým psem se tu s ženami, jež nezplodily manželovi dítě, také často zachází. Bez ohledu na to, že neplodností je zhusta postižen manžel, jsou bezdětné manželky zatlačovány do ústraní nebo dokonce vyháněny. Jejich původní rodina se jich nejednou zřekne, protože jim svou neplodností udělaly ostudu. Není výjimkou, když manžel ve snaze ututlat svou neplodnost nutí ženu k pohlavnímu styku s dalšími mužskými příslušníky své rodiny. Ženy, jež se ocitly v této svízelné situaci, se někdy samy snaží otěhotnět při mimomanželském pohlavním styku, což s sebou nese v zemích s vysokým výskytem HIV smrtelná rizika.
Potvrdil se i Edwardův názor, že vývoj techniky pro laboratorní oplození opičích vajíček představuje jen zbytečnou "zajížďku", jejíž absolvování není velkým přínosem pro zdolávání úskalí lidského oplození.
Manželka (a kolegyně) Roberta Edwardse Ruth za něj přejímá Nobelovu cenu ve Stockholmu. Edwards se kvůli zdraví nemohl dostavit a neposkytoval ani rozhovory novinářům.
Patrick Steptoe (vlevo) a Robert Edwards na tiskové konferenci po oznámení narození prvního "dítěte ze zkumavky".
Watson s ním čaj nepil
Nad závistí kolegů Edwards jednoduše mávl rukou. A podmínky v Cambridge mu vyhovovaly, i když na růžích ustláno tu rozhodně neměl. Když vešel do místnosti, kde se cambridgeští učenci scházeli na tradiční anglický odpolední čaj, někteří jeho kolegové čajovnu demonstrativně opouštěli.
Dávali tak najevo, že nehodlají sedět nad šálkem s někým, kdo plánuje něco natolik nechutného, jako oplození lidského vajíčka spermií v laboratoři. K těm, co dávali Edwardovi okázale najevo své pohrdání, patřil třeba i laureát Nobelovy ceny za objev dvojité šroubovice DNA James Watson nebo Max Perutz, který si vydobyl stejné vědecké ocenění za objev struktury krevního barviva hemoglobinu. Edwards se nenechal odradit. Sehnal peníze od soukromých sponzorů a pustil se do práce.
Na cestě za uskutečněním své vize postupoval Edwards podobně, jako se to naučil při laboratorním oplození myších vajíček. Pacientkám odebral z vaječníků nezralá vajíčka, ta nechal uzrát v umělých laboratorních podmínkách, pro které se používá označení in vitro - ve zkumavce. Jenže vajíčkům zrání v laboratoři nesvědčilo. Nebyla schopná zajistit vývoj embrya a jejich oplození ve zkumavce selhávalo.
Profesor Robert Edwards na sklonku života
Edwards našel pro tuto nezáviděníhodnou situaci správné řešení. Vajíčko musí dozrát v těle matky. Tam má optimální podmínky. Pak bude mít při laboratorním oplození větší šanci. Došel k závěru, že ještě lepší by bylo, kdyby najednou dozrálo hned několik vajíček. Ani to nebyl problém. Pomůže, když pacientkám píchne dávku hormonů.
Parťák Stepoe
Jenže jak odebrat v těle dozrálá vajíčka? Nabízela se klasická metoda - chirurgický řez na břiše, kterým by se lékaři dostali až k vaječníkům. Jenže to je příliš drastický zákrok, který nelze mockrát opakovat. Edwards zoufale hledal řešení. Našel je v jednom lékařském časopise, kde se dočetl o nové technice zvané laparoskopie. Lze ji přirovnat k operaci klíčovou dírkou. Lékař provede v břišní stěně pacienta jen malé řezy, kterými prostrčí do břišní dutiny tenké nástroje a zároveň tam tak zavede i světlo, aby ve tmě břicha viděl. Pak může provést i poměrně komplikovaný zákrok. Po vyjmutí nástrojů, zůstanou pacientovi jen malé ranky, které se snadno rychle zhojí.
"Šlo by laparoskopem odebrat pacientce dozrálá vajíčka?" zeptal se Edwards autora článku a průkopníka laparoskopie Patricka Steptoea. "Určitě," nezaváhal Steptoe. Tak vznikl tandem fyziologa Edwardse s chirurgem Steptoem. Těžko říci, kdo v něm měl navrch. Oba si jasně uvědomovali, že jejich síla tkví v tom, jak dokonale se doplňují.
Louise – první dítě ze zkumavky
První úspěch si připsal Edwards na své konto už v roce 1969. Jako první dokázal oplodnit lidské vajíčko. Když ale lékaři takto vzniklá embrya přenesli do dělohy pacientkám, žádná neotěhotněla. To byla pro Edwardse těžká rána. Hloubal nad tím, co embryím počatým ve zkumavce chybí.
Nejen klasika
Klasický postup oplození ve zkumavce, za který dostal Robert Edwards v roce 2010 Nobelovu cenu, je dnes jen jednou z široké palety technik asistované reprodukce. Velkého rozšíření dosáhla například technika tzv. intracytoplasmatické injekce spermie. Ta dovoluje oplození vajíčka i spermiemi, které neuspějí při tradičním oplození ve zkumavce. Spermie je vstříknuta přímo do vajíčka mikroskopickou injekcí. Oplození ve zkumavce se používá dokonce i u lidí, kteří neplodností netrpí. Pokud se v rodinách partnerů vyskytuje závažné dědičné onemocnění, např. cystická fibróza, Duchenneova svalová dystrofie nebo některé poruchy krvetvorby, podstoupí nastávající rodiče oplození ve zkumavce. Embryologové odeberou každému embryu pár buněk a genetici prověří zárodek na výskyt vloh pro dědičnou chorobu. Matce je přeneseno jen takové embryo, z kterého se narodí zdravé dítě. |
Nakonec se ukázalo, že postrádají adekvátní podmínky v těle matky. Pacientky dostaly dávku hormonů, aby v jejich těle v předem určený čas dozrál větší počet vajíček. Hormony se sice osvědčily jako startér zrání vajíček, ale zároveň vyvedly z rovnováhy pacientčin hormonální systém. "Vykolejené" hormony zabránily embryu ve zdárném vývoji. Musí to jít bez hormonů, řekl si Robert Edwards. Vajíčko dozraje samo a zcela přirozeně a Patrick Steptoe ho v tu správnou chvíli odebere ženě z vaječníku.
Jednou z prvních pacientek, kterou Steptoe a Edwards podrobili novému režimu, byla Lesley Brownová. S manželem Johnem devět let marně toužili po dítěti. Vyšetření odhalilo příčiny jejich trápení. V důsledku prodělaných zánětů došlo u paní Brownové ke srůstu vejcovodů. Spermie nemohly přes tuto nepřekonatelnou překážku proniknout k dozrálému vajíčku.
Edwards a Steptoe dali bezdětnému páru naději. Odebrali Lesley Brownové dozrálé vajíčko a v laboratoři k němu přidali spermie Johna Browna. Vzniklo tak embryo, které se "objížďkou přes laboratoř" vyhnulo srostlému místu ve vejcovodu. Steptoe přenesl embryo do dělohy paní Brownové. Tam vývoj zárodku zdárně pokračoval. A 25. července roku 1978 krátce před půlnocí zaplakala na porodním sále manchesterské nemocnice holčička Louise Joy Brownová - první dítě ze zkumavky.
Etické otazníky
Svět nad Louise Joy Brownovou jásal a zároveň se děsil. Co bude následovat? Kříženci člověka se zvířaty zplození ve zkumavce? Ve sdělovacích prostředcích ožívaly šílené vize, jež byly do té doby výhradní doménou výstředních autorů sci-fi. Žádná z těchto obav se však nenaplnila. Neznamená to, že by se odvětví medicíny dnes souhrnně označované jako asistovaná reprodukce vystříhalo problémů, nejasností a pochyb.
Za kontroverzní či přímo pochybené považují mnozí lidé přenos embrya počatého ve zkumavce ženám, které jsou po menopauze. S podporou hormonálních preparátů mohou tyto ženy donosit dítě. V některých zemích, včetně České republiky, to zapovídá zákon. V jiných zemích je to ale legální a děti tak přivádějí na svět i ženy, které překročily šedesátku či dokonce sedmdesátku.
Spory se vedou o využití náhradních matek, které donosí dítě počaté ve zkumavce cizím párem. Na jedné straně tak mohou mít biologicky vlastní dítě i ženy, u nichž je vyloučeno zdárně dokončené těhotenství. Na druhé straně je tu ale stavěna náhradní matka do role jakého si živého inkubátoru.
Jaroslav PetrJe vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské universitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz. |
Složité situace vyvstávají například i proto, že embrya počatá ve zkumavce lze zmrazit na teplotu -196°C a následně je uchovávat v tekutého dusíku po prakticky libovolně dlouhou dobu. Po rozmrazení a přenosu do dělohy je takové embryo schopné plnohodnotného vývoje ve zdravé dítě. Zatímco biologický čas zamraženého embrya se zastavil, kolem něj běží události dál svým tempem. Co se stane, když se biologičtí rodiče embrya rozejdou? Komu patří embryo? Kdo bude nadále rozhodovat o jeho osudech?
I přes legitimitu těchto otázek je přínos objevu nesporný: od narození Louise Brownové přišly na svět nejrůznějšími technikami asistované reprodukce více než 4 miliony dětí. Vytoužených potomků se tak dočkali lidé, kteří by je jinak mít nemohli. Mnohé z dětí unikly díky oplození ve zkumavce a genetickým testům embryí těžkému dědičnému onemocnění. Utrpení tak byly ošetřeny nejen tyto děti, ale i jejich blízcí.
I proto je namístě vzpomenout profesora Sira Roberta Geoffreye Edwardse - laureáta Nobelovy ceny, kterého se jiní laureáti tohoto prestižního vědeckého ocenění stranili. A neměli bychom zapomenout ani na jeho parťáka Patricka Steptoea, který zemřel už v roce 1988 a nedožil se toho, když Edwards za výsledky jejich společné práce přebíral v roce 2001 prestižní lékařskou cenu Alberta Laskera a o devět let později i cenu založenou Alfredem Nobelem.
