Kypící velkoměsto se ponořilo do smutku. Jak se scházely jednotlivé zprávy o katastrofě, která se odehrála uprostřed Londýna, téměř na dosah přístavního mola, měnil se smutek ve zděšení. Trvalo několik dní než Temže vydala těla všech obětí.
Zkáza lodi Princess AliceKdy: 3. září 1878 Kde: Poblíž Severního doku ve Woolwichi, Temže, 51 stupňů 30 minut severní šířky, 0 stupňů 5 minut východní délky Počet obětí: Nejméně 650, pravděpodobně kolem 750 |
V okolí místa neštěstí se dalo pohybovat jen se šátkem nebo kapesníkem na obličeji, i ostřílení záchranáři se rychle hroutili. Září toho roku bylo teplé a těla utonulých pasažérů Princess Alice podléhala rychlému rozkladu. Když byly strašné počty u konce, lidé se dívali na vrak kolesového parníčku, který čněl z mělké vody u břehu a kladli si otázku, jak mohlo zahynout 650 lidí právě zde a právě takto. Co se vlastně stalo 3. září 1878 na cestě z "měsíčního výletu" po mírumilovné Temži?
Nezáživný život obyčejného bafáku
Loď, která vešla ve známost jako Princess Alice, postavila roku 1865 loděnice Caird & Company ve skotském Greenocku. Objednalo si ji rejdařství Wemyss Bay Railroad Company. Sedmašedesát metrů dlouhý převážně dřevěný parník dostal jméno podle ostrova Bute. Jednoduchý parní stroj dával lodi s hrubou prostorností 171 GRT rychlost 11 uzlů, při plném výkonu, s malým zatížením a za dobrého počasí bylo možné plout i rychleji. Parní stroj roztáčel dvojici velkých koles na bocích bachratého trupu. Kryty koles dotvářely nezaměnitelnou lodní architekturu parníku Bute, když vykonával rutinní plavby mezi zátokou Wemyss a přístavním městem Rothesay, centrem Argyllského vévodství.
Princezna Alice Maud MariePrincezna Alice Maud Marie se narodila 25. dubna 1843 jako dcera anglické královny Viktorie a jejího manžela Alberta Sasko-koburského. Dostalo se jí pečlivého vzdělání, které vedl přední poradce jejího otce baron Stockmar. Projevovala velký zájem o problematiku péče o nemocné a potřebné a také o ženskou otázku. Provdala se za hesenského velkovévodu Ludvíka Hesenského a v nešťastném manželství přivedla na svět sedm dětí, mezi nimi budoucí poslední ruskou carevnu Alexandru Fjodorovnu. Byly to její geny, které do romanovského rodu zanesly zhoubnou krevní chorobu hemofilii. Osudným se princezně Alici staly její ošetřovatelské sklony. Když v její rodině vypukla chřipka, pečovala o nemocné, sama se nakazila a 14. prosince 1878 v pouhých pětatřiceti letech zemřela. Od tragické zkázy lodě, která nesla její jméno, uplynuly pouhé tři měsíce. |
Bouřlivé pobřežní vody však parníčku Bute nedělaly právě dobře. Už po dvou letech se ho původní majitel zbavil a prodal ho společnosti Waterman Steams Packet se sídlem v Londýně. Nový rejdař změnil jméno lodi. Z poněkud provinčně znějícího Bute se stala Princess Alice. Se jménem dcery královny Viktorie na přídi si loď získala značnou popularitu. Londýňané jí přezdívali bafák.
Princess Alice ještě dvakrát změnila majitele. Tím posledním byla společnost London Steamboat Company, která ji nasazovala na vyhledávané výletní plavby po Temži.
Mohl si je dovolit skoro každý. Snad nejvyhledávanější byly takzvané měsíční projížďky do Gravesendu a zpět. Vyplouvalo se ze Swanova doku poblíž starobylého londýnského mostu, trasa vedla přes Sheerness. V Gravesendu Londýňané otrávení novým jevem spojeným s technickým pokrokem, průmyslovou mlhou neboli smogem, rádi odpočívali v překrásných sadech a procházeli se alejemi.
Říkalo se tomu měsíční výlety a právě na takový výlet vyplula Princess Alice dne 3. září 1878. Lodi velel sedmačtyřicetiletý kapitán William Grinstead. Narodil se v Londýně a na Temži strávil celý život. Znal řeku a její rozmary jako čáry ve vlastní dlani. Když v paprscích vycházejícího slunce sledoval dav lidí směřujících na loď, která mu byla svěřena, už se těšil na okamžik kdy Princess Alice bude moci zvednout kotvy. Výlety ke Gravesendu měl rád. Umožňovaly únik ze stále zamořenějšího Londýna a z jeho všudypřítomného zápachu, který byl na teplém sklonku léta obzvlášť citelný.
Nakonec se na palubách Princess Alice stěsnalo přes osm set lidí. Přesný počet pasažérů není znám a lze ho odvodit jen z účetních knih. Podle nich vyplulo na Princess Alice ke Gravesendu 820 platících pasažérů, ale celkový počet byl s pravděpodobností, jejíž míra se velmi těsně blíží jistotě, vyšší. Lodní lístek na měsíční výlet stál pouhé dva šilinky a právě tolik dala zdrcující většina lidí na palubě Princess Alice za vlastní záhubu. Děti do šesti let věku měly poukázku na smrt zdarma.
Loď Princess Alice na plavbě před katastrofou
Nepochopitelná srážka
Před tři čtvrtě na osm večer 3. září 1878 se Princess Alice vracela proti proudu řeky zpátky k přístavnímu molu v severním Woolwichi. Zde měla část pasažérů vystoupit. Na palubě panovala příjemná atmosféra. Výlet se díky krásnému počasí vydařil. Teď se začínalo stmívat a nad hladinou Temže se začínal vznášet lehký opar. Zdálo se, že mlha měla žlutavý, jakoby sirný nádech. Některým cestujícím se to jevilo poněkud zlověstné.
V téže době se k Woolwichi v protisměru blížil uhelný parník Bywell Castle. Šlo o loď, která obvykle vykonávala plavby Atlantikem a oblastí Středozemního moře do Afriky. Ve srovnání s Princess Alice šlo o obra. S výtlakem 906 tun byl Bywell Castle skoro desetkrát větší než bafák.
Parník se vracel ze suchého doku, kde proběhlo vyčištění podhladinových částí trupu a jejich natření. Stroje Bywell Castlu pracovaly na poloviční výkon, kapitán Harrison na kapitánském můstku využíval sílu přílivu a odlivu, která je na Temži znatelná poměrně hluboko do anglického vnitrozemí.
Harrison byl stejně jako velitel Princess Alice zkušený profesionál s dlouholetou zkušeností s plavbou po Temži. Než odešel na moře, dlouho se po velké řece plavil a získal pro Temži také patent lodivoda. Navíc byl na můstku další lodivod. Ale ani to nedokázalo odvrátit katastrofu, ke které se schylovalo.
Přesně v 19 hodin a 45 minut zahájila Princess Alice obrat vpravo a začala se přibližovat k doku. I přes snahu vyšetřovací komise se nikdy nepodařilo přesně objasnit události, které následovaly. Faktem je, že přestože se obě lodě navzájem dobře viděly a jejich velitelé na sebe v posledních chvílích dokonce volali, došlo k hrozivé srážce.
Lodní deník Bywell Castlu ji popsal následovně: "V 19 hodin 45 minut jsme stočili loď vpravo, abychom odbočili do hlavního řečiště. V něm jsme jasně viděli malou loď a zaznamenali jsme její poziční světla. Viditelnost byla dobrá, vanul mírný vítr. Malý parník začal také obracet vpravo s cílem proplout před naší přídí. Srážka byla nevyhnutelná, přestože kapitán nařídil strojům plný zpětný chod. Naše příď udeřila do boku lodi za kolesem s hrozivým lomozem. Obě části parníku zmizely po obou stranách naší přídě. Ihned jsme zahájili záchranná opatření. Podařilo se nám přetáhnout několik pasažérů přímo z paluby lodě - ukázalo se, že jde o výletní loď Princess Alice - a poté jsme začali do vody shazovat prámy. Přes boky jsme spustili lana a žebříky. Zakotvili jsme a spustili jsme na vodu trojici našich záchranných člunů."
O tom co se dělo na palubě nešťastné Princess Alice v okamžicích předcházejících katastrofě, se nepodařilo zjistit nic. Kapitán Grinstead zahynul na rozdrceném kapitánském můstku.
Loď Princess Alice na břehu po katastrofě
Následky srážky byly pro o mnoho menší "bafák" devastující. Celá přední polovina lodi doslova zmizela. Sací síla vyvolaná trupem Bywell Castlu ji vtáhla pod trup a stlačila ke dnu. Zadní část síla nárazu doslova odhodila do strany. Tam se záď lodi okamžitě naplnila vodou a klesla ke dnu.
Potopení Princess Alice netrvalo víc než třicet sekund. Naprostou většinu trosečníků zachránila posádka Bywell Castlu, ale bylo jich děsivě málo. Podle nejvelkorysejších údajů se povedlo zachránit 170 lidí, realističtější odhady hovoří o polovině tohoto počtu. Zahynulo přinejmenším 650 lidí, ale spíš okolo 750, to všechno na klidné řece a za dobré viditelnosti, navíc ve chvílích, kdy byla okamžitě dosažitelná pomoc.
Kromě nevídané rychlosti katastrofy k tomu přispěly i další faktory: jen málokdo v té době uměl plavat. Lidé na sobě měli oblečeno to nejlepší ze svých šatníků. Obvykle šlo o šaty z těžkých látek, které nasákly vodou a změnily se ve smrtící závaží. Prakticky všechny lidi v přední části lodě čekala hrozná smrt. Umírali rozdrcení pod trupem Bywell Castlu, nebo je rozsekaly lodní šrouby.
A aby nebylo neštěstí dost, udála se srážka v těsné blízkosti vyústění sanitárního systému, který sváděl do Temže špínu celého Londýna. Trosečníci z Princess Alice bojovali o život ve vodě smísené s páchnoucím kalem.
Síla zvyku viníkem
Temže vydávala oběti dlouhé dny. Ještě ani nebyly sečteny všechny ztráty a už zasedla vyšetřovací komise. Ta dospěla k názoru, že katastrofu způsobilo nedodržení pravidel o vyhýbání se lodí. Zatímco Bywell Castle se podle nich plavil, kapitán Princess Alice Grinstead se řídil souborem nepsaných pravidel plavby po Temži. Mrtvého kapitána komise obvinila z toho, že na své lodi měl nedostatečně početnou posádku, která nezvládla řízení lodi v kritické situaci a navíc připustil přetížení Princess Alice. To snížilo její manévrovací schopnosti. Bez viny nezůstal ani Bywell Castle. Kapitánu Harrisonovi komisaři vytkli, že nenařídil zpětný chod strojů dřív.
Skutečným viníkem byl zmatek v pravidlech pro chování lodí, které se ocitnou na souběžném, nebo křížícím se kurzu a jejich nedodržování. Na Temži od roku 1872 platila zásada, podle které se lodě mají držet vždy na pravé straně omezené plavební dráhy ve směru plavby. Muži, kteří na hladině velké řeky strávili celý život, toto pravidlo ignorovali, protože odporovalo tradicím. A jak známo, Angličané si tradic váží.
V případě srážky lodí Princess Alice a Bywell Castle si lpění na tradici vyžádalo přinejmenším 650 obětí. Mezi ně lze započítat i kapitána Bywell Castlu Harrisona, který se zhroutil, byl zbaven velení a zmizel v některém londýnském chudobinci, kde zemřel.
Na woolwichském hřbitově se dodnes lidé zastavují u hromadného hrobu, ve kterém leží 120 utonulých pasažérů z parníčku Princess Alice. Stojí u něj strohý litinový kříž. Zaplatil se z výnosu sbírky, do které přispělo více než 20 tisíc Londýňanů. Většinou pocházeli z chudých částí velkoměsta. Stejně jako ti, kteří si v teplém září roku 1878 zaplatili dva šilinky za měsíční výlet.
