Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vyléčí se 185 milionů lidí ze žloutenky? Léky zabírají, ale jsou drahé

aktualizováno 
Pokud nezlevní nové léky proti žloutence typu C, jedna z největších světových epidemií bude řádit nerušeně dál. Nové přípravky dokáží nemoc porazit už za 12 týdnů a zabírají až u 90 % nakažených. Ale doslova za vysokou cenu.

Pacient se žloutenkou. | foto: Profimedia.cz

Na první pohled by žloutenka typu C neměla představovat do budoucna závažný problém, i když je virem hepatitidy C na světě nakaženo asi 185 milionů lidí. Pokud se jim nedostane účinné léčby, čelí vážnému riziku cirhózy jater a následného selhání tohoto životně důležitého orgánu. Se žloutenkou typu C se pojí i vysoké riziko rakoviny jater. Na všechny tyto zdravotní komplikace umírá ročně v celém světě asi půl milionu lidí. Žloutenka typu C tak předstihla v rozsahu smrtelných následků vyhlášené zabijáky, jako je tuberkulóza nebo malárie.

Nově vyvinuté léky jsou s to vyléčit více než 90 % pacientů se žloutenkou typu C během pouhých dvanácti týdnů. To je ve srovnání se stávajícími léky neuvěřitelně vysoká účinnost a zároveň i významné zkrácení doby léčby. S příchodem nových léků se změnily, bohužel, i ceny. Dvanáctitýdenní kúra lékem sofosbuvir stojí v USA 84 000 dolarů. Stejně dlouhá léčba simeprevirem je sice o něco levnější, ale i tak se za ni zaplatí 66 000 dolarů. Ve schvalovacím řízení jsou další léky, např. daclatasvir. Ani ty nebudou nijak výrazně lacinější.

Jak uvádějí britští farmakologové Andrew Hill z University of Liverpool a Graham Cooke z Imperial College London v článku publikovaném vědeckým týdeníkem Science, podle jejich analýz se pohybují výrobní náklady tablet sofosbuviru potřebných pro dvanáctitýdenní léčbu od 78 do 166 dolarů. U simepreviru by se mohly výrobní náklady pohybovat od 130 do 270 dolarů na dávku tablet pro dvanáctitýdenní terapii. U schvalovaného daclatasviru by to mohlo být jen 10 až 30 dolarů.

Ceny nových léků proti žloutence typu C tak začínají zatěžovat financování zdravotnictví dokonce i v ekonomicky silných zemích. V USA zahájil Kongres vyšetřování postupu, jakým výrobce stanovil cenu sofosbuviru. Ve Velké Británii zřejmě nebudou léčbu žloutenky typu C těmito léky proplácet zdravotní pojišťovny.

Patenty těchto léků vyprší v roce 2026 (simeprevir), 2027 (daclatasvir) a 2029 (sofosbuvir) a to znamená, že levné léky nezatížené licenčními poplatky nebude možné vyrábět dřív než za 12 až 15 let. Hill a Cooke odhadují, že pokud se bude žloutenka typu C šířit tak jako doposud, zemře na ni za tu dobu 7,5 milionu neléčených nemocných.

Kde na to vzít?

Pokrok v léčbě žloutenky typu C za posledních 30 let bere dech. V 80. letech zjistili lékaři, že se někteří pacienti nakazili po transfuzi krve virem žloutenky. Nebyl to však virus hepatitidy A ani virus hepatitidy B. Virus byl s to vyvolat těžké záněty jater a jeho léčba byla problematická. V roce 1989 byl popsán jako virus hepatitidy C. Zabíral proti němu interferon, ale účinnost byla zoufale nízká. Pohybovala se kolem 5 %. Úspěšnost léčby se zvedla, když byl interferon kombinován s ribavirinem, který sám o osobě proti viru nijak zvlášť úspěšně nepůsobil. Pacienti museli užívat tyto léky dlouhodobě (24 až 48 týdnů) a mnozí trpěli velmi vážnými vedlejšími účinky. Nejednou bylo nutné léčbu právě pro neúnosné vedlejší příznaky předčasně ukončit.

Později vyvinuté léky a jejich kombinace dovolovaly pacientům, aby se obešli bez injekcí a užívali léky v tabletách. Také účinnost léčby se zvýšila, ale dlouho se držela na úrovni kolem 50 % a teprve nedávno se vyšplhala nad 70 %. Situaci komplikuje existence šesti různých typů viru a vznik kmenů, které vykazují zvýšenou odolnost proti některým lékům.

Proto byly nové léky jako je sofosbuvir a simeprevir vítány s jásotem a proto zavládlo takové rozčarování, když se ukázalo, co budou stát. V ekonomicky vyspělých zemích s rozvinutým systémem zdravotního pojištění to nakonec nemusí být takový problém. A to nejen kvůli ekonomickým poměrům, které tam panují, ale také proto, že v těchto zemích žije poměrně malá část světové populace pacientů se žloutenkou typu C. Ze dvacítky zemí s nejrozsáhlejšími epidemiemi žloutenky typu C jich má plný tucet slabé nebo velmi slabé hospodářství. Paradoxně na tom ale nakonec nemusí být nejhůř ty nejchudší země, ale naopak země, které bychom mohli označit za „střední třídu“.

Farmaceutické déja vu

Svět se ocitá v podobné situaci, jaká nastala v léčbě lidí nakažených HIV. Léčba jednoho pacienta nově vyvinutými účinnými antivirotiky stála v 90. letech za rok asi 10 000 dolarů. Obyvatelé subsaharské Afriky a dalších chudých oblastí si ji nemohli dovolit a dál umírali, i když pro ně byly k dispozici léky, které jim mohly zásadně prodloužit život.

Soustředěným úsilím mnoha zainteresovaných stran se podařilo dosáhnout toho, že kolem roku 2005 už stála léčba HIV pouhých 100 dolarů na pacienta za rok a dnes se pohybuje kolem 60 dolarů ročně. Díky tomu se dnes léčí v nejchudších zemích světa asi 10 milionů HIV-pozitivních lidí a jejich léčba v zásadě odpovídá standardům léčby v bohatých zemích.

K poklesu ceny léků proti HIV přispělo výrazně vypršení patentů a výroba levných generik bez potřeby licence. Než se otevře tato cesta i pro léky proti žloutence typu C, může přinést výrazné zlepšení strategie diferencovaného přístupu, kdy výrobci léků stanoví různé ceny pro různé země podle jejich ekonomické úrovně. První vlaštovky už jsou tu, ale vzbuzují rozpaky. Výrobce sofosbuviru nabízí pro Egypt, Mozambik, Keňu a Barmu lék v ceně 900 až 1000 dolarů za dávku potřebnou pro plnou dvanáctitýdenní léčbu. Je to velká sleva, ale cena zůstává nepříjemně vysoká. O tom, že tyto země nebudou mít dost prostředků ani na tak „výhodnou koupi“, svědčí parametry jejich ekonomiky.

Hrubý národní produkt Mozambiku přepočítaný na 1 obyvatele nedosahuje ani částky 900 dolarů, za kterou by si mohl tamější nemocný koupit cenové zvýhodněnou léčbu. V Keni se pohybuje hrubý národní produkt na hlavu kolem 1000 dolarů. Relativně nejlépe je na tom Egypt, kde se hrubý národní produkt na obyvatele pohybuje kolem 3 000 dolarů. Může se proto zdát, že Egypt je „dost bohatý“ na to, aby si mohl dovolit léčbu pacientů se žloutenkou typu C sofosbuvirem poskytnutým za zvýhodněnou cenu. Jenže v Egyptě je nakaženo virem hepatitidy C 10 až 15 % z bezmála 90 milionů obyvatel. Nákup léků pro valnou část tak početné populace nemocných je nad možnosti země.

Příliš bohatí a zároveň příliš chudí

V nepříjemné situaci se ocitají obyvatelé zemí, které bychom mohli označit z ekonomického hlediska za „střední třídu“. Patří k nim např. Indie, Čína, Brazílie nebo Jižní Afrika. Tyto země vykazují silný hospodářský růst a pyšní se expandující ekonomikou. Při určování diferencovaných cen proto nespadají do skupiny států, kterým jsou farmaceutické firmy ochotny nabídnout nejnižší ceny. V těchto zemích existují obrovské rozdíly mezi jednotlivými obyvateli. Vedle velmi majetné, ale relativně úzké skupiny lidí, tu většina obyvatel živoří na hranici chudoby.

Nové léky proti žloutence typu C si bude moct dovolit 10 % majetných a budou nedostupné pro 90 % chudých. Země „střední třídy“ jsou tak na tom možná nejhůř. Jsou příliš „bohaté“ na to, aby se jim dostalo privilegií nejchudších zemí, ale většina z jejich obyvatel je stejně chudá jako lidé v těch nejchudších zemích a léčbu za vyšší ceny se nebudou moc dovolit. Navíc mají tyto země vysoké počty obyvatel nakažených virem hepatitidy C.

Dohodou nebo sporem?

Boj se žloutenkou typu C se zdaleka nemůže omezit jen na podávání léků nemocným, i když jsou to léky s dosud nebývalou účinností. Neméně důležitý je systém, který umožní zjistit, kdo je a kdo není nakažený virem hepatitidy C. Většina z bezmála 200 milionů nakažených o tom v současnosti nemá nejmenší tušení. Starosti nekončí ani v případě, že se nemocný viru hepatitidy C zbaví. I pak mu hrozí poškození jater nebo nádorové onemocnění tohoto orgánu a měl by být pod cílenou lékařskou kontrolou. A to všechno rovněž stojí peníze, kterých se v zemích nejvíce postižených žloutenkou typu C nedostává.

Hill a Cook proto vyzývají k masové výrobě levných generik, která by se distribuovala v nejchudších zemích, kde je žloutenka typu C nejrozšířenější. Z prodeje těchto léků by plynul jen minimální zisk, na němž by se ale podílely i firmy vlastnící patenty. Podobný systém už se osvědčil při výrobě a distribuci patentovaných vakcín.

Pokud nedojde k podobné dohodě, můžou propuknout vleklé soudní spory o to, aby farmaceutické firmy slevily ze svých nároků, léky drasticky zlevnily a zpřístupnily je většině nemocných. Podobným soudním martyriem si již prošli aktéři sporů o zpřístupnění léků proti HIV. Ve hře jsou i tzv. vynucené licence. Mezinárodní právní normy umožňují jednotlivým zemím, aby vyhlásily stav „národní zdravotní nouze“ a v rámci výjimečných opatření začaly vyrábět léky nebo vakcíny k potlačení epidemie bez ohledu na platné patenty. V případě žloutenky typu C by mohla stav nouze vyhlásit řada zemí, které se s touto chorobou zatím marně potýkají.

Co přinesou „vynucené licence“

„Silová řešení“ vypadají velmi efektivně a pro mnoho lidí bude silným pokušením vzít „nenažrané nadnárodní korporace“ zkrátka. Je ale otázka, jak na něj zareagují farmaceutické firmy. Ty orientují svůj výzkum, vývoj a výrobu podle ekonomických výsledků. Pokud investují do vývoje léku a ten je jim následně v mnoha zemích „znárodněn“ vynucenou licencí, je to pro ně přinejmenším „nenaplnění hospodářských cílů“. Je zřejmé, že taková situace hrozí nejčastěji u léků a vakcín proti chorobám, které jsou silně rozšířené v ekonomicky slabých zemích.

Pokud zareagují farmaceutické firmy „tržně“, pak vyhodnotí vývoj takových léků jako „zvýšeně rizikový“ a přeorientují se na léky, které najdou odbyt přednostně v ekonomicky silných zemích. Léčba chorob rozvojového světa se ocitne za okraji jejich zájmu.

Příkladem toho, že se farmaceutické firmy nehrnou do podnikání s léky, které nezaručují dost vysoký zisk, jsou antibiotika. V současnosti se mluví o antibiotické krizi, protože přibývá kmenů choroboplodných bakterií, které současným antibiotikům ve stále větší míře vzdorují. Nová antibiotika rozhodně nefigurují na horních příčkách v žebříčku zájmu farmaceutických firem. Jsou to pro ně „předměty krátkodobé spotřeby“, které si na sebe ani pořádně nevydělají.

Na rozdíl od léků pro pacienty s artritidou, aterosklerózou nebo vysokým krevním tlakem, se antibiotika neužívají po měsíce, roky nebo dokonce celá desetiletí, ale léčebná kúra trvá dny, nejvýše týdny. Nová antibiotika lékaři „šetří“ pro pacienty nakažené rezistentními bakteriemi a masově je raději nepředepisují. Jakmile se objeví proti novému antibiotiku rezistence, odbyt léku opět rychle klesá. Antibiotik se užívá ve srovnání s jinými léky relativně málo a na trhu se udrží kratší dobu než jiné typy léků. Kdo by je proto vyvíjel a kdo by do jejich vývoje investoval ve chvíli, kdy se farmaceutickým firmám nabízejí lukrativnější oblasti zájmu?

Ano, dnes můžeme prostřednictvím soudních verdiktů a vynucených licencí farmaceutickým firmám jejich léky „sebrat“, ale je otázka, nakolik je moudré takhle škubat farmaceutické husy snášející zlatá vejce nových léků a vakcín. Možná jsou to často jen Pyrrhova vítězství. Kdo ví? Není to jednoduchá situace, a tak by bylo naivní očekávat, že by se pro ni nabízela jednoduchá řešení.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.