Jeden z aktuálně nejznámějších českých cestovatelů Dan Přibáň nedávno dokončil cestu kolem světa – s trabanty, polským „maluchem“ a starou Jawou přijel ze střední Asie stejnou cestou, na kterou se kdysi opačným směrem vydal poprvé.
Mezitím s karavanou přezdívanou „Žlutý cirkus“ navštívil všechny kontinenty a natočil o tom několik mimořádně populárních filmů a televizních seriálů. V rozhovoru jsme se zaměřili nejen na zážitky z nejnovější cesty, ale především na techniku, kterou při cestování a natáčení používá.
(Dan je bývalý novinář a známe se spolu řadu let, proto si i při rozhovoru tykáme.)
O cestě z Indie do Prahy od začátku mluvíš jako o poslední jízdě žlutých trabantů. Je opravdu konec?
S trabanty ano. My jsme si na téhle cestě připadali trochu jako zavedená rocková kapela – vyjedeš a vlastně nevíš úplně přesně, jestli to opravdu chceš dělat, nebo jestli to po tobě chtějí fanoušci. V tu chvíli se kapela většinou rozpadne, nebo si dá aspoň oddech a členové vydávají sólové desky. Tak přesně v tomhle stavu se teď nacházíme my.
Všechno skvěle funguje, všichni to mají rádi, všem se to líbí a jediný, komu to začíná lézt na nervy, jsme my samotní. Už je to všechno takový automatický proces, není v tom velká výzva. Mohli bychom to dělat dál a publikum by mělo radost, ale raději vymyslíme něco, co nás bude zase opravdu bavit.
Kdy tě napadlo, že výpravy Žlutého cirkusu vlastně tvoří víceméně ucelenou cestu kolem světa, a nejlepším závěrem tedy bude vrátit se ve vlastních obrácených stopách domů?
Když jsme si na mapě nakreslili trasu předposlední cesty z Austrálie do jihovýchodní Asie a došlo nám, že vlastně nejsme tak daleko od Samarkandu v Uzbekistánu, což byl v roce 2007 cíl a nejvýchodnější bod naší první výpravy. Z ní tehdy vznikl dokument Trabantem Hedvábnou stezkou a tím to celé začalo. Samarkand se tak stal středobodem celého žlutého putování, místem, kde se to všechno protnulo a završilo.
Začali jste však jinde, než jste minule skončili…
Ano, minulá expedice skončila v thajském Bangkoku a my chtěli vyrazit odtamtud, ale v Thajsku se mezitím úplně změnila legislativa a dovážet auta je tam hrozně drahé. Takže jsme startovali z Kóčinu v jižní Indii, to je ještě jižněji než Bangkok, a já jsem za to ohromně rád, protože Indie je opravdu nádherná a každých sto kilometrů jiná. Pak jsme jeli do Nepálu, vrátili jsme se do Indie, projeli jsme Kašmír, tam jsme překonali náš výškový rekord a vyjeli jsme do
Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Východoněmecké automobily obrazemTrabanty, wartburgy, barkasy, robury a další východoněmecké automobily jezdily ve své době i na tuzemských silnicích v relativně hojných počtech. Jak takové vozy vypadaly, nám připomene tato galerie.  |
Od většiny cestovatelů se lišíte: kromě toho, že procestujete půlku světa v naprosto neadekvátních vozítkách, přitom ještě natáčíte filmy. Žádné cestovní dokumenty pro festivaly z roztřesené ruční kamery, normální filmy pro kina a seriály pro vysílání v prime timu veřejnoprávní televize. Jak tě to vlastně napadlo?
Lidi nám často kladou otázku, na kterou neumíme odpovědět: jestli jezdíme na cesty, abychom tam točili, nebo jestli točíme, protože jedeme. Je to jako slepice a vejce. Nedovedu to odlišit. Ale kdybych někam vyjel a netočil, sice bych si ohromně odpočinul, ale zároveň bych taky hrozně trpěl, že ty krásy okolo nebudu mít ve filmu. Filmování samozřejmě znamená spoustu práce před cestou i po ní a na samotné expedici brutálně zdržuje, ale bez něj by to už nešlo. Ale práce je fakt hodně – vrátili jsme se před dvěma měsíci a já od té doby každý den na filmu nějakým způsobem dělám. Ostatní kluci se vrátili do práce, ale pro mě je práce tohle – jsem cestovatel a filmař, oddělit to nejde.
Takže už na Hedvábnou stezku jste vyjeli s nějakým scénářem? Kdy jste poprvé vyjeli s tím, že natáčíte film určený pro běžné publikum, nejen pro kamarády?
Už poprvé na Hedvábnou stezku. Já s kamerou prakticky vyrůstal, poprvé jsem natáčel už jako dítě na prázdninovém táboře ve dvaadevadesátém, tehdy jednomu kamarádovi půjčili rodiče videokameru. To pro mě byl naprosto přelomový moment, když jsem si uvědomil, že film může točit každý, nejen nějaký profík z Hollywoodu. Pak jsme začali natáčet amatérské hrané krátké snímky – vidělo je pět a půl lidí, ale byl to začátek. Na Stezku jsme jeli s tím, že natočíme dokument pro cestovatelské festivaly a sem tam se nám povedlo ho jednorázově procpat někam do kina.
No, já měl tehdy takovou absurdně naivní představu, že stačí chytit kameru a ono se to natočí samo. Mým největším vzorem byl motorkářský seriál Ewana McGregora Long Way Round neboli Na mašině kolem světa z roku 2005, případně střelený australský dobrodruh Alby Mangels, takový Krokodýl Dundee s kamerou v ruce z osmdesátých let. A já si z toho vzal, že stačí zapnout přístroj, natáčet a ten film z toho vznikne samospádem.
Na Hedvábné stezce jsme zjistili, že to takhle v žádném případě nefunguje, že základem je jasná představa a dobrý plán. Na další cestu do Afriky už jsme jeli připravenější. A při práci na africkém filmu došlo ještě k jednomu důležitému posunu: zjistil jsem, že lidem nechci sdělovat fakta, ale pocity. Ukázalo se, že jsou pro publikum mnohem zajímavější.
Jak si udělat romantickou fotografii s hvězdným nebem nad hlavouTechnologie HDR, tedy v podstatě skládání obrazů s různou expozicí do jediného, má u mnoha lidí velmi špatnou pověst. Ale dá se s ní zacházet citlivě a poskytuje pak krásné výsledky. Hezký případ, ve kterém se bez HDR obejdete těžko, vám předvede Vojtěch Duchoslav, který fotil „Trabanty“.  Výsledná „složenina“ zachycuje scénu v dynamickém rozsahu, který by na jednom snímku žádný fotoaparát (a v tomto případě ani lidského oko) nedokázal zachytit. |
Jak se vyvíjela technika, kterou jste v těch uplynulých deseti letech používali? Co se vám osvědčilo a co ne?
Hned zpočátku, na Hedvábné stezce, jsme udělali překvapující objev: vůbec nemá smysl používat cokoli takzvaně odolného. Do Asie jsme si vzali odolné notebooky z řady Panasonic Toughbook a takovou speciální odolnou flashku, která se nám okamžitě zlomila a museli jsme ji nechat spravit.
Taky s sebou pro jistotu stále vozíme pogumované externí harddisky, paměťové karty a powerbanky od firmy ADATA. Vypadá to hezky, ale rozdíl oproti běžným diskům není až tak velký. Nicméně cenový rozdíl také ne. A kromě toho jsme měli spoustu normální neodolné techniky, například notebooků Acer a zjistili jsme, že to až na nějaké šrámy a odřeniny vydrží. To znamená dost značné úspory, za odolnost se totiž u právě u notebooků platí. Například Travelmate od Aceru používám na práci stále. Měl jsem ho před poslední cestou, tu přežil bez problémů a i teď jej stále vozím po přednáškách.
A co to nejdůležitější – kamery a fotoaparáty, díky kterým filmy vznikají?
Měli jsme velké štěstí, že nás od začátku podporovali dva velcí výrobci, Panasonic a Canon. Canon nám už na první cestu půjčil profi kameru XL2, takovou tu velkou „hokejku“. Jenže v Turkmenistánu se rozbila. Lidi od Canonu byli skvělí, pokoušeli se nám najít servis v Taškentu, ale marně. Jako zálohu jsme měli maličkou ruční kameru Panasonic 320, ta měla skvělý snímač, a nakonec jsme na ni natočili polovinu nebo možná i dvě třetiny Hedvábné stezky.
Což opět dokazuje, že profesionální techniku vlastně člověk nepotřebuje. Mimochodem, zajímavé srovnání profi a „normální“ výbavy nastalo, když jsme po návratu všechno konečně pořádně vyčistili. U toho Canonu nebylo vidět, že byl na expedici, zato z Panasoniku zmizely všechny popisky a loga. Ale v obrazové kvalitě nebyl velký rozdíl.
Nejlepší je točit na foťák, má to ovšem háček
Proč stolice plave? Ptají se cestovatelé. Můžou za to střevní plyny„Nedaří se nám splachovat, poraďte nám,“ prosí o radu čeští cestovatelé, kteří v asijském Timoru změnili stravu. Teď jejich stolice plave a oni chtějí vědět, čím to je. A nejsou sami - „výtlak“ exkrementů je pro některé zastánce zdravé výživy oblíbeným tématem.  Velice děkujeme redakci Technet.cz za ho*no. Velice nám pomohlo! S díky a pozdravem Dan Přibáň a jeho parta |
Jak to probíhalo na dalších cestách?
Do Afriky nám Canon opět půjčil profesionální broadcastovou kameru, to bylo skvělé. Ale když jsme chystali Jižní Ameriku, tak se u nich někdo najednou postavil na zadní a rozhodl, že nám tentokrát nepůjčí nic. Točili jsme naší vlastní zrcadlovkou, shodou okolností taky Canonem 60D, a k tomu jsme koupili broadcastovou kameru Canon XS100. A Panasonic nám tehdy udělal velkou radost a půjčil nám ještě bezzrcadlovku GH3. No a my jsme během té cesty zjistili, že ty foťáky se k natáčení hodí podstatně lépe než klasické kamery. Já tomu přitom původně vůbec nevěřil, připadalo mi jako nesmysl, že by to mohly zvládnout.
Většina výhrad při natáčení pomocí fotoaparátů nesměřuje ani tak k technické kvalitě, tu si všichni chválí, ale spíš k ergonomii. Foťáky se prostě hůř drží. Ani s tím jste neměli problém?
To je samozřejmě pravda, v tom byla ta broadcastová kamera od Canonu lepší. Jenže je na druhou stranu dost velká a vezmi si, že ji náš kameraman Zdeněk nosí na krku prakticky půl roku v kuse. Takže jeho volba byla jasná. Na další expedici z Austrálie do Asie jsme zase vsadili na Panasonic, pořídili jsme si dvě bezzrcadlovky GH4. A tady jsme objevili největší problém, který při natáčení fotoaparátem hrozí.
A to?
Není to obraz, ten je v pořádku, ale zvuk. Fotoaparáty zatím většinou nemají vyřešený kvalitní vstup. Normální jack je pro profesionální účely prakticky k ničemu. Ten se dřív nebo později zlomí nebo poškodí, případně přestanou doléhat kontakty – to je víceméně jistota. A se zvukem je to jako se sexem: když to funguje, je to dvacet procent úspěchu, a když ne, je to osmdesát procent průšvihu. Dobrého zvuku si nikdo nevšimne, zato špatné ozvučení úplně zkazí celý film.
Před sto devíti lety odstartoval bakelit éru umělé hmotyPřed sto devíti lety představil americký chemik belgického původu Leo Baekeland vědecké veřejnosti hmotu nazvanou oxybenzylethylenglykolanhydrid. Začala tak éra bakelitu.  |
Jak jste to řešili?
Všechny profesionální mikrofony potřebují fantomové napájení a konektor XLR. My proto do Austrálie koupili za nehorázné peníze takové zesilovací krabičky, jedna stála asi dvacet tisíc. Fantomové napájení měly, ale jinak nestály za nic, šuměly, rychle se vybíjely. Takže jsme „panasoniky“ nakonec moc nepoužívali, většinu materiálu jsme natočili na broadcastovou kameru Canon EOS C100. Ta má vlastní fantom a my k ní připojili mikrofony značky Audio-Technica, které mají tu výhodu, že fungují zároveň směrově a prostorově.
Dávají zvuk do protifáze a ty si v postprodukci můžeš volit, jestli chceš spíš tu směrovou nebo prostorovou funkci. Je to samozřejmě kompromis, ale to jsou naše cesty od začátku do konce. Samozřejmě nejlepší by bylo mít vlastního zvukaře, ale toho si nemůžeme dovolit – jednak by to byl člověk navíc, za druhé ze zkušenosti víme, že zvukaři hrozně ruší lidi a přirozenost záběru je v tahu.
Zlepšilo se to nějak na poslední výpravě z Indie domů?
Právě, že ano. A výrazně. Největší zásluhu na tom měl Panasonic. Jednak se zase jednou rozhodli, že nám udělají radost, a dali nám dvě bezzrcadlovky GH5. Ale ještě důležitější byl jejich jiný vynález, na první pohled nenápadný, ale ve skutečnosti ohromně důležitý. Je to externí krabička do patice na fotoaparátu, ve které je fantomové napájení z baterie foťáku, případně z nějakého přídavného gripu, a XLR konektory.
Panasonic Lumix GH5
XLR konektor.
Což znamená masivní zdroj energie, mnohem silnější než nějaká devítivoltová baterka, a zároveň možnost připojení profi mikrofonů. A nahoře to má další patici, takže tím jen o něco zvětšíš fotoaparát, všechny jeho funkce zachováš. Díky této maličkosti se z Panasonicu GH5 stala nejlepší kamera na světě pro takovéhle typy výprav. Jasně, pořád jsou tam ty problémy s ergonomií a dokázal bych si představit i větší hledáček, ale celkově klady převažují na celé čáře. Hodně se zlepšil i obraz – GH5 nemá problém ani s nočním šumem, se kterým bezzrcadlovky vždycky trochu bojovaly.
Trabantem tam a zase zpátky. Přes mrtvoly Nepálem, přes soudruhy Čínou ...Projděte si dobrodružství Zlutého cirkusu v podrobných článcích na Cestování.iDNES.cz  Trabanti - Velký návrat domů, poslední část. |
A když obraz srovnáš s výstupem z broadcastové kamery Canon C100, jak to dopadne?
Ono to není úplně fér, protože C100 je o pět let starší, ale obraz GH5 je srovnatelný a místy lepší. Během cesty bylo vidět, jak se poměr použití mění, a od Pákistánu a Číny Zdeněk používal prakticky už jen foťák. Mimochodem i proto, že je mnohem méně nápadný než velká kamera a v těchhle zemích není úplně optimální přitahovat moc pozornosti. Sám Zdeněk měl s velkou kamerou špatné zkušenosti z Uzbekistánu.
Další výhodou použitého fotoaparátu je skvělá stabilizace obrazu. Když se něco děje, málokdy máš šanci vytáhnout stativ. To se obecně dá říci o spoustě fotoaparátů, zrcadlovek i bezzrcadlovek, nejen o Panasonicu. Nejdůležitější je proto vážně ta zdánlivě bezvýznamná krabička s konektory a napájením – právě ta z GH5 udělala nástroj, na který konkurence nemá.
V posledním filmu a seriálu z Austrálie a Indonésie hrály velkou roli i záběry přímo z interiérů aut. To jste zrcadlovkou asi netočili…
Ne, k tomu jsme měli čelní kamery a akční kamery GoPro. Čelní kamery zabírají prostor před autem, GoPro je připevněné v rohu kabiny a zabírá řidiče. My jsme se tímhle způsobem rozhodli nahradit druhou kameru, kterou jsme používali dřív, a z diváckého hlediska to zabralo dokonale – tím, že máme v záběru posádku v detailu, vlastně diváka bereme dovnitř do auta.
Akční kamera GoPro Hero 6
To je pravda – do té chvíle jsem vaše filmy bral jako cestopisy, zatímco Austrálie mi přišla v zásadě jako film o lidech, co spolu na tu cestu vyjeli.
Přesně tak, to nám říká spousta lidí. A když se bavíme o technice, máme k těm akčním kamerám mimochodem další vtipnou historku. Původní modely GoPro z Austrálie se během let porouchaly, tak jsme je teď na poslední cestě chtěli nahradit kamerami značky Lamax s tím, že jsou levnější a mají stejně dobrý obraz, tak ušetříme.
No a pak jsme se během cesty potupně vrátili zpět ke GoPro – ne proto, že by o tolik lépe točily, ale mají mnohem lépe vyřešené ovládání. U Lamaxu totiž nevíš, jestli natáčí nebo ne, není tam čelní displej, zvukový signál nebo červená indikační dioda, a to nás během cesty tak protivně zdržovalo, že jsme s nimi vůbec nemohli pracovat. Zase další důkaz, jak důležité jsou zdánlivé maličkosti.
Kamerový jeřáb z rybářského prutu
Australský film přinesl i další zásadní změnu, záběry z výšky pomocí dronů. Než se o nich začneme bavit, musím vzpomenout pár záběrů z ptačí perspektivy, které se objevily už v jihoamerickém filmu, kde jste žádné drony ještě neměli. Jakým kouzlem jste to tehdy dokázali?
To byl Zdeňkův mistrovský kousek – kamerový jeřáb z rybářského prutu. On je ohromně šikovný konstruktér. Moc ho to baví a teď stvořil neuvěřitelný systém s několika vzájemně propojenými lanky, připínalo se to na stativ a na konci bylo GoPro. Dokonce si postavil takové zařízení, které kameru drželo celou dobu vodorovně, takovou gimbalovou hlavu. V celém seriálu jsou z toho jeřábu dva záběry, ale ty jsou zase naprosto jedinečné, tehdy nikdo nic takového neměl.
Kamerový jeřáb kameramana Zdeňka Krátkého vyrobený z rybářského prutu a osazený GoPro kamerou.
Do Austrálie už jste vezli normální dron, že?
Ano, ale bohužel i tady jsme se snažili být kreativní a to se nám trochu vymstilo. Tehdy jsme zvažovali koupi DJI Phantomu 2, jenže se nám nabídl jeden člověk, který vyrábí gimbaly a drony v Plzni, že nám udělá vlastní na zakázku. A bohužel se mu to moc nepovedlo, ten dron byl hodně těžký a vydržel ve vzduchu jen tři minuty. Letecké záběry z Austrálie byly tudíž opravdu hodně náročné – zorganizovat průjezd celé karavany tak, abychom se do těch tří minut vešli, nebyla žádná legrace.
Navíc dron párkrát zničehonic spadl, takže jsme ho pak v Indonésii už skoro nepoužívali, aby někoho nezranil. Teď ho máme v našem muzeu v Nové Vsi pod Pleší a tam už zůstane.
Předpokládám, že na poslední cestu už jste raději vzali sériově vyráběný model…
Samozřejmě, volba padla na DJI Mavic Pro, dva kusy nám půjčila firma Stablecam. Jeho obrovská výhoda je mimo jiné v tom, že je maličký a tudíž nenápadný, což se může nevídaným způsobem hodit při přejezdu hranic. Do některých zemí totiž drony oficiálně vůbec nesmějí. Nebo smějí, ale nesmí se tam lítat, což jsme, přiznám se, ignorovali. Ale v Uzbekistánu je úplný zákaz.
A my sice schovali dron, ale zapomněli jsme v autě ovládací joystick a policisty na hranicích samozřejmě hodně zajímal. Nastala mírná nervozita – co s tím, jak to vysvětlit? Naštěstí jsme měli na střeše slider na pořizování časosběrných záběrů, tak jsme ozbrojencům začali barvitě líčit, že ten joystick patří k tomu slideru. Nakonec nás nechali projet.
Trabantí foto a video technika v akci. Na snímku DJI Mavic Pro
Konec nekonečnému převážení kameramana
Takže v asijském filmu a seriálu bude záběrů z dronu zatím nejvíc?Používali jsme dron v podstatě neustále, ale zdaleka ne jen ke klasickým leteckým záběrům. Vymysleli jsme si i druhý způsob využití, jako stacionární kameru. Dřív jsme dělali spoustu záběrů tak, že jsem někam odvezl Zdeňka s kamerou, pak jsem se zase vrátil na původní místo, Zdeněk mi dal signál, já zavelel, celá karavana přejela, pak jsem se pro Zdeňka zase vrátil a jelo se dál. Což samozřejmě příšerně zdržuje.
Teď jsme místo Zdeňka použili dron ve výši očí nebo ještě níž vedle silnice – poslali jsme ho na místo, přejeli a přivolali si ho zpátky. Takže vůbec není vidět, že jde o záběry z dronu, ale urychlení práce to bylo fantastické.
Dron DJI Mavic Pro Platinum
A po optické stránce Mavic Pro vyhovoval?
Ano, ale už se těším na Pro 2. Protože u jedničky mi vadila jedna věc, není možné měnit ohnisko objektivu. Dvojka má zoomovací objektiv, což je skvělé. Ne že bych vyloženě chtěl za letu zoomovat, ale mám možnost použít jiné ohnisko než širokoúhlé, které už mi připadalo trochu fádní. Se zoomem je záběr z dronu nerozeznatelný od záběru z běžné kamery.
Všechna ta technika, kterou dnes točíte, už zvládá rozlišení 4K. Používáte ho?
Ne. Je to hrozně moc dat, neutáhli bychom to. Bohatě stačí Full-HD. Jediná kamera, u které bych 4K opravdu ocenil, je ta čelní, protože její záběr má nutně středovou kompozici a to je trochu nuda. Kdybychom měli 4K čelní kameru, můžeme záběr ořezávat, aby byl zajímavější. Jenže zrovna tyto kamery 4K bohužel nepodporují.
Trabantí foto a video technika v akci. Záběr kompletní výbavy z dronu.
Trabantí foto a video technika v akci. Na snímku fotoaparát Panasonic Lumix (to je to, co drží kameraman Zdeněk Krátký u oka). Všimněte si mikrofonu připojeného přes XLR konektory.
A co dál? Trabanty, jak říkáš, už svou cestu skončily, přišel čas na jiné výzvy. Jak budou vypadat?
Už po návratu z Jižní Ameriky jsme si s naším hlavním motorkářem Markem Slobodníkem vymysleli takový tajný bláznivý plán. Vyrazíme ještě se Zdeňkem a fotografem Vojtou takovým divným autem, které jsme si pořídili, je ve strašlivém stavu a teď řešíme, co s ním.
Mě ohromně láká ta představa, že to auto úplně rozeberu na kusy a zjistím, jak funguje. Protože jsem něco takového ještě v životě neviděl. To je mimochodem jedna z těch výzev, o které jsem už u trabantů přišel – ty už znám nazpaměť do posledního šroubku. Hrozně se těším na něco nového.
