Trochu mi tu chybí alespoň krátká zmínka o německém Sturmtigeru - alias "38cm Rakettenwerfer RW 61 auf Sturmmösser Tiger" - čistě jako technickou lahůdku, protože nic podobného ani sověti, ani amíci neměli..

Neni salvovy, viz. poznamka v clanku.

Další výhodou kaťuší je mnohem větší pohyblivost. Dnes, v době dělostřeleckých radarů, to platí dvojnásob, dělostřelecký radar na základě trajektorie zaměří pozici protivníkova děla během pár sekund a během pár dalších sekund může začít velmi přesná odvetná palba.

V tomto ohledu jsou na tom náklaďák s kaťušema mnohem lépe, odpálí salvu a okamžitě odjede jinam.

Bohužel pro ně se blíží ovládatelné dělostřelecké náboje. Či spíše už raketové náboje.

To je zase článek. Doplním pár údajů. Raketa M-13, ráže 132mm,délku 1465mm, nesla 4,9kg trhaviny a motor disponoval 7,1kg pevné pohonné látky rozdělené do 7 trubek uvnitř těla rakety, celková hmotnost rakety byla 42,36kg, motor z toho vážil 20,8kg. Motor hořel 0,7s a udělil ještě na lafetě raketě rychlost 70m/s, max rychlost střely pak dosáhla 355m/s. Dostřel byl 8470m ,přesnost zásahu (odchylka) byla délkově 130m stranově 188m . K zapálení motoru sloužily dvě pyrotechnické patrony PP-9, které se zapalovaly elektricky, k tomu sloužila klika na levé straně ovládací raketové skříně. Tou se prostě zatočilo a jak se elektřina dostala na kontakt odpovídající dané lafetě, tak se raketa odpálila. Rychlost otáčení definovala rychlost salvy, šlo odpálit i jednu raketu, ale nešlo nabitou lafetu přeskočit.

Tělo rakety byla obyčejná válcovaná trubka, spalovací komora motoru se soustružila, stabilizační křidélka, přivařený plech.

Později vznikla M13UK ta měla stranový odvod části spalin, což střelu donutilo rotovat a tím se stabilizovat (přesnost zásahu se zlepšila o cca 5 / 10 m).

Bojová část byla vybavena zapalovačem GVMZ-1, ten se inicializoval tlakem vzduchu při dopadu hlavice, podle nastavení explodovala hned nebo za 0,15s až 0,35s nastavení se dělalo pootočením "šroubu" o 90St.

Článek je koncipován jako stručná ukázka salvových raketometů druhé světové války. Kdyby obsahoval podrobnější technická data pro každou raketu, tak to běžný čtenář ani nebude číst. Myslím, že v tomto případě ta absence není na závadu, podrobněji by se to hodilo spíše do článku věnovanému vybrané podmnožině těchto zbraní. Za méně šťastné bych si pak dovolil považovat nevhodně použitý výraz lafeta ve Vašem příspěvku, což může zmást oboru neznalého čtenáře (dokonce slovní spojení "nabitá lafeta" může budit přinejmenším rozpaky).

Rakety byly u "současných" raketometů odpalovány postupně, šlo nastavit jejich počet. Takže za 2. sv. války to bylo obdobné.

Mě by zajímal systém odpalování, jelo to vždycky najednou, nebo se dalo odpalovat po davkach z jedné rampy? Jake bylo procento selhačů ?..nikde jsem údaj nenašel.

Kdyby lidstvo alespoň desetinu energie ze zbrojení do vědy, to by byla panečku objevů a vynálezů. (Diplomaticky se vyhněme otázce patentů)

Paradoxní je že zbrojení je hybatelem objevů a vynálezů. Je to už tak omlety fakt, že to zas takový paradox snad ani není.

A dnes? Dnes má USA jeden typ, rusko (zase) deset, a německo žádný :/

Co se týče řízeně neřízené palby.

Je nějaký důvod, proč by měla být tato zbraň nadále vyvíjena? Lineární konflikty jsou už víceméně pasé a roli převzaly dalekonosné rakety příp. letectvo, které umí být daleko mobilnější a zasáhnout přesněji.