Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


100 a jeden důvod, proč ublížit počítači

  5:00aktualizováno  5:00
Páteční lehké - a doufejme, že oddechové - téma je tady, a tak by si následující řádky měli přečíst všichni ti, kteří pracují s počítačem. Nebo alespoň přijdou do styku s lidmi, kteří "jsou nuceni" s počítačem pracovat. Možná pak budou v určitých situacích méně překvapeni nevyzpytatelným chováním uživatelů pécéček.

Kdysi, před časem, jsem se stal svědkem zajímavého incidentu. Později se ukázalo, že nebyl ojedinělý a tak, když jsem se jím vážněji zabýval a hlouběji jsem nad ním uvažoval, našel jsem si pro něj trefný výraz. Incident jsem jednoduše označil za "vraždu".

Obětí vraždy se pro tentokrát nestal člověk, ale stroj - onou obětí byl počítač. Svoje zážitky se vám pokusím popsat co nejvěrněji, aby si i náhodný čtenář udělal ucelenou představu...

Tak tedy, abych uvedl o co jde. Kdo již nějakou dobu pracuje s počítačem, dostal se jistě do situace, kdy mu počítač vypověděl poslušnost. To je situace častá, velice nepříjemná a veskrze stresující.Blue Screen of Death (z edice "Windows classics")

Počítač, náš pomocník, náš chlebodárce, náš sluha a pán v jedné osobě, si prostě občas postaví hlavu. Jakýkoliv pád operačního systému, nebo ztrátu dat však  lidská psychika nese velice těžce. Vždyť není nic horšího, než když počítač zahlásí chybu v momentě, kdy jste těsně před dokončením svého programátorkého skvostu, kreslíte poslední úsečku v autocadu, nebo jste jen těsně před dokončením disertační práce - kterou máte, notabene, zítra odevzdat. Pokud nemáte záložní kopii, nebo alespoň "uloženo"...

Lidský mozek postrádá v tento moment k problému klíč a postrádá vodítko k souvisejícímu principu. A protože nenachází logiku (a ona v tom logika také často není, že) jedinou věcí, na kterou se postižený jedinec v danném okamžiku zmůže, je silný výbuch agrese a vzteku.

Nejčastěji bývá pouze verbální, kdy onen postižený jedinec vyřkne všechny nadávky, které zná a nebo, vyřkne oblíbenou nadávku - zato několikrát po sobě a více na hlas.

I u jinak klidných lidí jsem se s postupem času setkával s tím, že u nich jednoho dne onen pověstný "pohár trpělivosti" přetekl a jinak flegmatický člověk sklouzl k k pro něj atypické agresi, k hrubému násilí.

Avšak již nikoliv k verbálnímu, ale k fyzickému. Přitom jsem si ověřil, že s každým dalším pádem systému, s každým dalším "vytuhnutím" počítače, se tento stupeň agrese zvyšuje.

Jedinec, který je takto postižen se zmítá od stavu naprosté bezmoci, k úplnému šílenství, kdy je před jeho očima jen temně rudo. Uvedu to na příkladu.

I jinak slušný člověk, kterého jsem měl možnost osobně poznat a se kterým jsem bez problémů spolupracoval, se do takové situace dostal.

Musím prohlásit, že ho nikdy nic nerozčililo, ani fotbal nebo hokej, politika už vůbec ne, ale jak to bylo...

"Proč zrovna teď?. Ta s.... p...... zk...., proč to nejede? Proč to do pr.... nejede? (a proud nepublikovatelných nadávek pokračoval).

V tu dobu jsem byl v místnosti s kolegou sám. A protože jsme seděli zády k sobě, instinktivně jsem se otočil, abych se podíval, co se děje.
 Po chvíli nastal klid. Přišlo mi, že se kolega uklidnil a tak jsem se dál věnoval práci.

Když nastal klid docela, přestal jsem si ho všímat úplně. Z pracovního nasazení mne probral až šramot, tupý zvuk a úder, po kterém následovalo lehké cvaknutí a znovu, šramot, tupý zvuk a úder, lehké cvaknutí... šramot, tupý zvuk...

Když jsem se otočil, nevěřícně jsem několik minut pozoroval svého kolegu.
Seděl obkročmo na obrácené židli, něco cedil mezi zuby (něco jako "Fly, Fly Away") a při tom do podivného patvaru zohýbanou kávovou lžičkou páčil a trhal z klávesnice jednotlivá tlačítka.

Každé tlačítko, každý kousek, každou kostičku pak vždy pečlivě postavil na roh stolu a s vysokou pečlivostí jí srovnal s okrajem. Když byl s umístěním očividně spokojen, bouchnul zaťatou pěstí do stolu a když tlačítko nadskočilo, druhou rukou ho cvrnknul do protilehlého rohu místnosti. Takto celou akci zopakoval s celou klávesnicí.

Vždy po vyrovnání tlačítka následovalo "bum", po "bum" následoval "cvrnk" a po "cvrnk" klávesa putovala do rohu místnosti, na hromádku k ostaním.

Nezmohl jsem se samozřejmě na jediné slovo. Dnes již nevím, jak dlouho jsem ho pozoroval, ale pamatuji si bezpečně, že když už nebylo co z klávesnice vytrhnout a do rohu putovaly i nožičky a podstavec, všimnul si mne a uvědomil si, že ho pozoruji.

Při pohledu na zmrzačenou klávesnici a ve snaze celou situaci nějakým přijatelným a věrohodným způsobem přede mnou vysvětlit a zbagatelizovat jen prohodil, že klávesnice "už stejně potřebovala vyčistit...".

Později jsem si říkal, co by se asi dělo, kdyby se v místnosti nacházel nějaký tvrdý, ocelový předmět. Kdyby byla třeba místnost vybavena hasícím přístrojem, nebo, dejme tomu, hasičskou sekerou...

V tu chvíli jsem byl rád, že většina kanceláří a nebytových prostor není proti požáru nijak zabezpečena a že podobné vybavení postrádá. Ani já, ani počítač tehdy díky tomu výraznější úhony nedoznal.

Jistě ale nejsem sám, komu se něco takového přihodilo. Možná má někdo z vás mnohem horší zkušenosti a tak mě napadá otázka: Jak se chováte, když vám "vytuhne" počítač?





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Virtuální realita v podobě HoloLens chce být každodenním pomocníkem.
Připravte se na mixovanou realitu ve Windows. Přijde v polovině října

S příchodem podzimního vylepšení Windows 10 bude systém plně podporovat mixovanou realitu. Firmy se již na ni plně připravují a při startu za necelé dva týdny...  celý článek

Senzory obsazenosti parkovacího místa předvádělo několik výrobců a počítají s...
Invaze čidel začala. Podívejte se na to nejzajímavější z IoT Expa

V pražském Fórum Karlín v úterý proběhla konference SigFox World IoT Forum 2017. Podívejte se s námi na ty nejzajímavější představované projekty.  celý článek

Skleněný most na hoře Yuntai
Infarktový žertík vyděsil turisty na skleněném mostě, kilometr nad zemí

Turisty v čínské provincii Hebei vyděsil žertík provozovatelů skleněného mostu na hoře Yuntai. Ve výšce více než 1 000 metrů nad zemí to musí být hrozivý...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.