Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak sovětské tajné služby začaly od roku 1920 podkopávat naší republiku

aktualizováno 
Snaha tajně ovlivňovat jiné státy patří ke kořenům bolševické říše, Sovětského svazu. Prakticky hned od vzniku samostatného Československa se tato mladá republika dostala do hledáčku tajných služeb bolševiků. Stala se tak cílem imperiálních výbojů snažících se o získávání nových území anebo aspoň vlivu.

Standarta prezidenta z první republiky | foto: Archiv Národní muzeum

Racionálně uvažující intelektuálové a levicoví aktivisté utíkali z carského Ruska do Evropy, někteří do USA. Tajná policie Ochranka instalovala svého důstojníka, který je hlídal, v metropoli emigrace v Paříži. Stačil jí k tomu jeden muž. Kromě toho přesvědčila řadu emigrantů, kteří bolestně toužili po rodné zemi, k prozrazování činnosti jejich světa za příslib beztrestného návratu. Dokonce i vůdce bolševiků Vladimír Lenin měl ve své blízkosti agenty Ochranky.

Šíření fermentu bolševického

Když se bolševici ujali v listopadu 1917 moci, několik let ji krvavě konsolidovali. A potom se rozhodli vysílat do světa stovky tajných agentů, kteří měli podrývat moc cizích států a kypřit půdu pro zrození celosvětové proletářské revoluce.

Po celé Evropě se šíří ferment bolševický, hlásil 30. června 1920 z Berlína představitel československého státu Miloš Kobr. „Celá činnost zdejšího zástupce ruských sovětů Viktora Koppa směřuje více méně utajeně k tomuto cíli.“

Přes Berlín totiž obvykle putovali ruští diplomaté a obchodníci do západní a střední Evropy. Také sedmičlenná skupina ruského Červeného kříže vedená osmapadesátiletým Salomonem Gillersonem, profesí historikem-slavistou, se cestou do Prahy zastavila 8. července v německé metropoli. „Veze šest beden, prý obsahují neokolkované rakouské bankovky, rubly a ruské knihy,“ hlásil Kobr do Prahy. „Popírá propagační materiál.“

Třebaže tento muž podepisoval své depeše v latince Hillerson, někteří čeští komunisté ho dokonce nazývali Hillerhsonem, v azbuce, která nemá písmeno h, zůstal Gillersonem.

Mise Červeného kříže měla zajistit odsun ruských zajatců, kteří u nás zůstali po skončení Velké války (dnes se říká první světové války). Její příjezd dohadovali pomocí diplomatických nót od jara 1920 sovětský lidový komisař (ministr) zahraničí Georgij Čičerin a jeho československý protějšek Edvard Beneš. Návrat lidí domů by měly organizovat mise Červeného kříže v obou hlavních městech. Major Josef Skála, který zajišťoval repatriaci československých občanů z Ruska, dosud však sídlil v litevském Revalu, odkud bylo řízení takových akcí složité. Teprve po příjezdu Gillersona směl v srpnu přejít do Moskvy. Kromě lepších podmínek pro organizování odsunu bývalých zajatců zastupoval i politické zájmy republiky.

Pro Prahu bylo přijetí ruského Červeného kříže nebezpečným rozhodnutím. Západní politici, vojáci a policisté věděli, že ruští bolševici používají diplomatické, obchodní a další mise k rozsáhlé propagační, sabotážní a špionážní činnosti. Ovšem jiná možnost, jak udržovat s Moskvou nezbytné minimální kontakty, neexistovala.

Bezbrannost proti nezákonnostem

Druhý den po příjezdu této mise do Prahy uveřejnila dr. Alice Masaryková, dcera prezidenta TGM a předsedkyně Československého Červeného kříže, v novinách otevřený dopis Čičerinovi. Žádala ho, aby Gillersonova mise nezneužívala svého poslání k politické propagandě anebo k obchodním účelům. Vždyť obdobné skupiny už způsobily skandály v Holandsku, Německu, Maďarsku a v Polsku.

Například když koncem roku 1918 přijela taková mise do Varšavy, místo kontaktu s polským Červeným křížem vyhledali její členové polské komunisty. Během deportace pracovníků mise zpět do Ruska, kterou měla na starosti polská policie, je někdo za nejasných okolností zavraždil.

Rusové se ubytovali v pražském hotelu Imperial. Policie na ně nasadila sedm agentů, kteří jejich činnost sledovali, také kontrolovali všechny návštěvy, schůzky a korespondenci. Ke spolupráci získali policisté několik Čechů, které si Rusové najali k pomocným pracím – to je obvyklý způsob na celém světě.

Brzy se ukázalo, že Gillerson a jeho lidé dávají přednost jiným zájmům, než bylo jejich oficiální poslání. Členové mise podněcovali bolševickou propagandu, podporovali komunisty, organizovali špionážní sítě, vymýšleli a platili sabotáže v okolních zemích, dokonce se snažili ovlivňovat vnitřní politiku republiky.

Ostatně v srpnu na poradě Komunistické internacionály v Moskvě Lenin plánoval vývoz revoluce do mnoha evropských zemí – do Polska, Československa, Maďarska, Itálie, Německa a snad i dalších.

Rusové bezostyšně vytvářeli v Praze velkou výzvědnou agenturu. Jejich špioni sledovali nejen bělogvardějskou emigraci, která utekla před bolševiky, ale budovali sítě i proti ČSR a sousedním státům. Rovněž financovali činnost radikálních levicových skupin.

Policie stopy této nezákonné činnosti zachytila, ale úřady zůstávaly bezbranné. Ministerstvo zahraničních věcí nechtělo dramatizovat situaci, protože každý sebemenší krok vůči Gillersonovi oplácela ruská tajná policie Čeka tvrdými akcemi proti Skálově misi a také zadržováním zajatců čekajících na odsun domů.

Přípravy k povstání v Haliči

Gillerson se pokoušel navázat styk i s armádními důstojníky. Už na sklonku léta 1920, jak upozornil historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad, začali se šéfem mise a s dalšími ruskými bolševiky jednat „o spolupráci někteří českoslovenští důstojníci v čele s podplukovníkem Mlčochem, zástupcem velitele Velké Prahy; mluvilo se dokonce o vyzbrojování levice z těchto míst“.

Hlášení o tom podali Hradu civilní zpravodajci. Mlčoch se pokoušel získat i podplukovníka Rudolfa Kalhouse a majora Brusáka do „komplotu na svržení vlády“, jak prezidentské kanceláři prozradil Brusák. Ovšem Mlčoch byl člověkem velice nevyváženým – jednou vystupoval jako komunista a jindy zase vedl dav na Hradčany osvobodit „tatíčka Masaryka ze zajetí židů a bolševiků“. Třebaže jeho námluvy u dvou důstojníků byly dobrodružnou akcí, která neměla naději na úspěch, přesto dělala prezidentu T. G. Masarykovi starosti.

Shodou okolností v létě 1920 bolševici ve válce s Polskem vítězili. Rudá armáda vedená Michailem Tuchačevským prolomila polské linie a chystala se k obklíčení Varšavy. Kreml čekal, že jeho vojska podpoří „polské revoluční síly“ – netušil, že vlastně žádné neexistují.

Pražská vláda měla obavy, že se útočníci nezastaví na hranicích Polska, a proto Hlavní štáb připravil obranný plán. Ve skutečnosti Moskva chtěla udržet ČSR v neutrální pozici. Tento úkol uložil Čičerin Gillersonovi, kterému se nakonec podařilo navštívit ministra zahraničí Beneše. Ministr ujistil ruského představitele, že Československo chce zůstat neutrální. Určitou roli tady hrála i skutečnost, že pluky čs. legií na Sibiři ještě směřovaly do Vladivostoku a Sověti by jim mohli ze msty dělat obtíže – poslední vojáci se nalodili až v září 1920.

Ovšem Gillerson chystal nekonvenční akce na podporu bojů v Polsku. Dokončujeme přípravy k povstání ve východní Haliči, sděloval poněkud neohrabanými větami 10. srpna Moskvě. „1. Újezdům Turka, Skata, Dolina a Kaluš posláno 30 agitátorů. 2. Je připraveno 500 organizovaných kozáků, potom dva tisíce budou poslány do povstavších újezdů. 3. Zbraně jsou. 4. Je zapotřebí 200 tisíc českých korun. 5. Bude hotovo za dvě neděle, ačkoliv povstání může začít i dříve. Odpověď přes Prahu misi Červeného kříže nebo Užhorod, redakci Pravdy Javorskému...“

Třebaže od 13. srpna bojovali rudoarmějci na předměstí Varšavy, dál se nedostali. Útočníkům došel dech – příliš se vzdálili od zásobovacích základen, přísun selhával, zálohy chyběly, vojáci byli vyčerpaní. Ve druhé polovině srpna vyrazili Poláci do protiútoku a donutili Rusy k ústupu.

Kupodivu, 24. srpna změnil Gillerson tón: S povstáním ve východní Haliči jsem neměl nic společného. Je nacionalisticky laděno, ale od 1. září se ho pokusím přeměnit v socialistickou revoluci. Pošlu tam přes pět set svých lidí. Potřebuji proto milion rakouských korun!

Bohužel v žádném telegramu už nehlásil, jak tyto akce dopadly. Ani dostupné historické prameny se o nich nezmiňují. Není vyloučeno, že to všechno byly jen Gillersonovy bombastické plány, které nedokázal naplnit.

Koruna - první republika

Koruna - první republika

Tento rezident stále požadoval obrovské sumy peněz. „U příležitosti povstání ve východní Haliči ukrajinská vojenská komunistická organizace žádá 200 tisíc korun českých,“ telegrafoval Gillerson do Moskvy 28. srpna. „Dosud bylo vydáno z prostředků mise 40 tisíc korun. Tyto peníze byly věnovány na opatření zbraní a na výpravu několika set ukrajinských soudruhů. Je možno vypraviti ještě několik tisíc soudruhů nacházejících se v ukrajinských lágrech. Sdělte rychle, má-li se vydávat z prostředků mise. Čeští komunisté k tomu účelu nabízejí obdržené brilianty.“

Falešná představa o rychlém zapojení polských „revolucionářů“ přetrvávala. Jenže těch bylo žalostně málo – většinou jen obyvatelé židovského původu, kteří podlehli bolševické propagandě. Ani dělníci se masově nepřidali. Poláci, kteří vlastně bojovali o svou existenci, zatlačili Rusy zpátky na Ukrajinu. Navíc dělali bolševikům starosti bělogvardějci útočící z jihu. Koncem roku rusko-polská válka skončila.

Čechy nejsou způsobilé k revoluci

V Praze Gillerson pěstoval úzké styky s levicí v sociálně demokratické straně. Ve svých telegramech se zmiňoval o Bohumíru Šmeralovi a Ivanu Olbrachtovi. Jejich prostřednictvím se také pokoušel zasahovat do vnitropolitických poměrů. Ostatně ty ovlivňovala přímo Moskva pomocí Kominterny, která dávala rozkazy levičákům. Tady měl nezastupitelnou úlohu Alois Muna, původem krejčovský dělník, za ruské občanské války bojovník proti československým legiím, který se před svým návratem z Ruska v listopadu 1918 setkal s bolševickým vůdcem Leninem. Muna, posvěcený tímto kontaktem, byl mezi dělníky velmi populární. Právě za ním přijížděli z Ruska agitátoři, kteří se prokazovali komunistickými legitimacemi vyšitými na proužcích hedvábí a ukrytých v šatech. Muna jim rozděloval úkoly.

Podle názoru novináře Ferdinanda Peroutky v knize Budování státu byl tento muž zpočátku „jediným důvěrníkem sovětské vlády v ČSR“. .Avšak když začal v roce 1928 Klement Gottwald komunistickou stranu podle pokynů z Moskvy bolševizovat, Muna protestoval, chvíli bojoval, ale nakonec KSČ opustil.

„...politicky a topograficky izolované Čechy dle mínění Šmerala nejsou způsobilé k revolučnímu dění,“ hlásil Gillerson 13. září. „Všechno závisí na mezinárodní situaci, na vývoji věcí v Německu a na našich úspěších na frontě. Vyřkl jsem svoje osobní mínění, že zatím je možno omeziti se na požadavek nových voleb do parlamentu začátkem nového roku, nechat zatím vládu v nynějším seskupení, doporučit mu přípravnou práci k volbám za aktivní kontroly levých, neboť zdůrazňuji nebezpečí z reakčního příslušného ministerstva. Šmeral opakoval, že direktivy z Moskvy ho zavazují žádat odchod socialistů z vlády. Jestliže Moskva pokládá moje vývody jen za trochu odůvodněné a jestliže všeobecná situace činí pro nás nebezpečným třeba jen krátké trvání reakční, aktivně nám nepřátelské vlády v Čechách, pak prosím dát odpovídající tomu direktivy Šmeralovi.“

Další depeši z 19. září podepsal spolu s Gillersonem dokonce český spisovatel Ivan Olbracht. „Je úplně vyloučeno, aby se Československo dalo do války s Ruskem,“ uvádí se v ní. „Francie dělá na jaro velké vojenské a politické přípravy. Má v úmyslu utvořit koridor mezi sebou a Ruskem sestávající se z Bavorska, Rakouska, Maďarska a Rumunska. Tyto státy musí se státi spojenci Francie a Polska proti Rusku... Připravují zde mnoho munice v Plzni, ve Škodových závodech, nacházejících se v rukou francouzských bank. Železničáři vyhlásili bojkot Polska a zadržují mnoho vagonů munice pro Polsko posílaných pod různými názvy... Na ministra zahraničních věcí Beneše činí Dohoda silný nátlak v protiruské politice. Beneš – služebník Dohody – je v podezření, že on je k ní osobně připoután. Existují-li dokumenty po této stránce nevím, vynasnažím se však dostati originály nebo fotografické snímky.“

Koncem září dokonce telegrafoval Gillersonovi sám šéf bolševické vlády Lenin. Chtěl, aby pražský zástupce dementoval tvrzení jednoho Čecha o tom, že se s ním setkal: „Opublikujte ihned v tisku a předejte československé sociálně demokratické straně, že odvolávání se Františka Beneše na domnělou besedu se mnou o možnosti nebo nemožnosti diktatury proletariátu v Československu se jeví býti od počátku do konce lživým a že já nejenže nikdy jsem s ním nehovořil, ale že vůbec jsem jej neviděl...“

V polovině listopadu Gillerson naznačoval, že se mu otevírá cesta do Hlavního štábu, odkud by mohl získat důležité listiny. Ovšem nutně potřebuje peníze. Nadhodil, že v Haliči probíhají „speciální práce“ – tím se zpravidla rozumí sabotáže. Nicméně za vyhození mostu musí jakémusi muži zaplatit. Potřebuje sto tisíc ve velkých bankovkách – měnu neuváděl.

Opět musíme zapochybovat, nakolik byly všechny tyto akce reálné a nakolik z něho tahali peníze falešní hráči.

Nicméně už platilo příměří mezi sovětským Ruskem a Polskem, podepsané v říjnu v Rize, a chystala se mírová smlouva. Proto Čičerin varoval pražského rezidenta, že „povstání v Haliči jsou nevítaná, povedou k vykrvácení“. Nejvíc se obával, že by Varšava mohla těchto akcí využít ve svůj prospěch: „Je nutno brániti se provokacím, neboť Poláci mohou chtíti najíti podklad pro vyšetřování.“

Vzápětí Gillerson dvěma telegramy vyčetl centrále, že za ním přicházejí různí lidé „s pověřeními od jednotlivých armád západní fronty ve věci protivýzvědné služby“. Jenže pracují „bez plánu, bez přesných instrukcí z centra, s nímž nemají možnost navázat styk“. Kontrarozvědka potřebuje jasné instrukce, centralizaci a plán. Moskva mu pak nařídila, aby přicházející lidi předal Jaroslavskému, „o stav agentury fronty nechť se postará Doněckij“. Jaroslavskij byl Vladimír Něsterovič, který pracoval na vídeňské rezidentuře, jméno Doněckij se identifikovat nepodařilo.

Sedm beden zlata na podvratnou činnost

Začátkem prosince si sovětský šéfšpion v Praze posteskl: „...není tak snadné vlézt do genštábu, jak už jsem psal. Každá vojenská věc je zde v rukou Francouzů. Ale mám už první nit a jestliže se mi to podaří, dostanu brzy dokumenty z informačního oddělení...“

Polská vláda posilovala svou armádu, aby odradila Rudou armádu od dalšího útoku. Koncem roku 1920 ruský rezident z Prahy hlásil: Kolují nepotvrzené informace, že ČSR, Rakousko a Polsko se dohodly na dodávkách zbraní z Vídně po Dunaji do Bratislavy a odtud vlaky přes Bohumín pro polskou armádu. Moskva mu nařídila, aby rozviřoval nálady proti Polákům a za pomoci komunistů se pokusil těmto dodávkám zabránit. Vzápětí se pochlubil, že kvůli tomu pomáhal zorganizovat stávku. Informoval i o přesunech polské armády.

V lednu 1921 Gillerson upozorňoval, že v Moskvě pracuje neznámý Čech pro francouzskou rozvědku. Vzápětí se opravil: Je to Rus, jmenuje se Andrej Romanov, člen revolučního tribunálu a bydlí v Triumfální ulici číslo 18. Právě nyní jedou k němu a k dalším vyzvědačům čtyři agenti z Prahy vybavení německými pasy. Jejich snímky a další podrobnosti posílá zvlášť.

Další měsíc si ruský rezident stěžoval na české komunisty, kteří se vrátili z Ruska domů, a policie je uvěznila. Při vyšetřování příliš mluvili a tím zkompromitovali Moskvu a celou levici. Navíc prozradili, že je na cestě kurýr s penězi – okamžitě ho zadržte! Tito lidé, kteří prošli kurzy soudruha Saláta, se prostě neosvědčili. Salát bylo zřejmě krycí jméno Jaroslava Petrlíka.

Už po půl roce začala být Gillersonova činnost neudržitelná. Akce, které organizoval v republice a v Polsku, nezůstaly bez povšimnutí a zatěžovaly vztah Prahy s Varšavou. Ministr Beneš proto napsal 4. ledna 1921 majoru Skálovi do Moskvy, aby požádal o odvolání Gillersona: „Vzhledem k bolševickým bouřím u nás musíme být v bolševických věcech daleko ostřejší než dříve... Z toho důvodu by mi bylo příjemno, kdyby Gillerson odešel. Neodejde-li, bude muset být poslán pryč... Gillerson téměř se práce nezúčastnil, ani v hospodářských věcech nemůže míti úspěchu. Mimoto fakt, že v jeho misi jsou samí Židé, znemožňuje činnost.“

Ferdinand Peroutka v Budování státu zase připomněl: „Po jednom veřejném projevu bylo zahraniční ministerstvo nuceno ho (Gillersona) upozornit, že se nesmí vměšovat do vnitřních záležitostí státu, nechce-li být vypovězen.“

Zato čeští komunisté si spolupráci se ruským představitelem pochvalovali. Už 31. prosince 1920 na schůzce vedoucích propagandy jednotlivých levicových stran západní Evropy v německých Brémách řekl český zástupce Josef Guttmann, že „činnost našeho oficiálního představitele v Praze dr. Hillerhsona je výše každé pochvaly“. Současně hrdě prozradil, že „pro mne a s. Hillerhsona bylo jasno, že hlavní těžkosti u nás budou spočívati ne na poli vnitřní, nýbrž vnější politiky... Praze se dostalo čestného úkolu vésti naše práce ne pouze v Čechách, nýbrž v celé řadě států...“ Jinými slovy: republika se stala základnou pro různé druhy podvratné činnosti v okolních zemích. Například středisko pro Maďarsko zřídili v Kladně. Přitom čeští komunisté nouzi o peníze neměli, protože „nám na podzim bylo přes Štětín přivezeno sedm beden zlata“, a kromě toho nám jeden Rus „nabízel libovolné obnosy italské valuty“. A opět Guttmann vyzdvihl činnost Hillerhsona. Zapomněl však přiznat, že jednu zásilku peněz a briliantů od ruských bolševiků československé úřady zadržely.

Guttmannův referát zachytil zastupitelský úřad v Berlíně, takže zůstal v pražském archivu ministerstva zahraničních věcí. Mimochodem, i Guttmann se později s KSČ rozešel a život si zachránil odjezdem z republiky.

V polovině června 1921 do Prahy přijela nová mise vedená Pavlem Mostovenkem. Poslední depeši poslal Gillerson 13. července a koncem měsíce republiku opustil. „A potom už jsme o Gillersonovi nikdy neslyšeli,“ konstatoval historik Zdeněk Sládek. „Také nám nikdo nepotvrdil, že se vědecky zabýval historií Slovanů, ani žádné jeho studie neznáme.“ Podle historika Rudolfa Vévody se Gillerson zachránil ve druhé polovině třicátých let, kdy Stalin rozpoutal teror, útěkem do Paříže.

I Mostovenkova skupina zůstala rezidenturou ruských-sovětských špionážních služeb. Ovšem to bývá zvykem u diplomatických úřadů na celém světě.

Přečetli většinu zašifrovaných telegramů

Mise Červeného kříže neměla právo na vlastní vysílačku. Zašifrované depeše odevzdávala šifrovací kanceláři třetí sekce ministerstva zahraničí. Ministerstvo si ponechávalo kopie a originály vysílala do Moskvy vojenská rádiová stanice v Praze na Petříně. Přijímala i pokyny z Ruska pro Gillersona, jejichž kopie se rovněž archivovaly.

Bolševici si byli jistí, že jejich šifrovací klíče jsou naprosto bezpečné. Dokládá to telegram Čičerina z 9. září 1920 pražské misi: „Dešifrování našich depeší bez znalosti klíče je málo pravděpodobné. Udělejte všechna opatření k ochraně klíčů a dešifrovaných depeší. Zvláště tajné depeše je nutno dobře šifrovat.“

Přesný obraz o nepřátelských akcích ruského zplnomocněnce se ministerstvo zahraničí ČSR dovědělo teprve dodatečně, když začali jeho pracovníci telegramy na lince Praha-Moskva dešifrovat.

V září 1921 požádala Praha o pomoc jednoho z nejlepších kryptologů světa Andreho Langieho ze švýcarského Lausanne: Zkuste dešifrovat ruské depeše. Legační rada v Bernu Pavel Baráček mu dal zálohu 2 250 švýcarských franků, což byl asi dvoutýdenní plat tamního úředníka. Avšak Langie, který se vyznamenal za války, depeše po půl roce vrátil: „Bohužel, nemohu je přečíst, klíč se nedá zlomit.“

Na podzim 1921 se pokusil o jejich rozlousknutí domácí odborník František Klubíčko. Po poradě se štábním kapitánem Josefem Růžkem ze zpravodajského oddělení armády našel metodiku k jejich dešifrování. Koncem roku rozluštil první.

„Rozluštěno 143 ruských a 51 ukrajinských depeší v roce 1921, 1922 a 1923,“ shrnoval rada Klubíčko ve své zprávě 13. listopadu 1938. „Práce přerušeny a obnoveny v létě 1926. V letech 1926-27 rozluštěno dalších 146 depeší. Byly šifrovány několika klíči a každá jiným individuálním heslem, a byla tedy každá i po objevení metody problémem sama pro sebe.“

Celkem přečetli Klubíčko a jeho kolegové 280 telegramů, jen asi dvacet nedokázali rozluštit. Není vyloučeno, že mezi nimi bychom našli odpovědi na některé klíčové otázky, které zůstaly nezodpovězené – například na podporu povstání v Haliči, na získání přístupu do Hlavního štábu a na dirigování činnosti českých komunistů.

Konec prvního dílu, pokračování si můžete přečíst zde.

Autor:


Nejčtenější

Vdechl život zapomenuté technologii, na jeho hodiny je pořadník

Moderní digitrony jsou nádherným designovým prvkem.

Historická technologie ve zcela moderním precizním provedení. Digitronové hodiny „Nixie Clock“ Dalibora Farného slaví...

Tři sestry postmoderních válek popisuje antropolog Radan Haluzík

Tři sestry u kořene masové mobilizace postmoderních válek: vypjaté emoce,...

Proč šel soused do války? A proč jiní muži jdou zase vydělávat do ciziny a v rodné vesnici staví obrovské vily jako...



Obludná Škoda RSO z Mladé Boleslavi se nepovedla, navrhl ji Porsche

Vojenský tahač Škoda RSO (Radschlepper Ost) vyráběný v letech 1942 až 1944

Ne vše, na co sáhl génius Ferdinand Porsche, se povedlo. Ukázkovým příkladem je těžký kolový dělostřelecký tahač, který...

Prehistorický Google Earth. Zjistěte, kde byste byli před miliony let

Ancient Earth

3D mapa naší planety inspirovaná glóbem Google Earth vás zavede do minulosti. Projděte si jednotlivá historická období...

Eurotank bude německo-francouzský hybrid. Demonstrátor už jezdí a střílí

EMBT je hybrid mezi tanky Leopard 2 a Leclerc

Až 5000 tanků v hodnotě 75 miliard eur by měly dle německých prognóz nakoupit v příštích 20 až 30 letech evropské...

Další z rubriky

OBRAZEM: Navždy bude spojen s válkou ve Vietnamu. Legendární Phantom

Phantomy QF-4E a piloti 82. perutě vzdušných cílů

K největším legendám vojenského letectví patří americký F-4 Phantom II. Prototyp vzlétl 27. května 1958 a stroje...

Přístroje nočního vidění sloužily už za Hitlera. Jednou se vejdou do oka

Brýle pro noční vidění GPNVG (Ground Panoramic Night Vision Goggle) od firmy L3...

Osmdesát let od prvních experimentů s „nultou generací“ se přístroje pro noční vidění staly nezbytnou součástí...

Obludná Škoda RSO z Mladé Boleslavi se nepovedla, navrhl ji Porsche

Vojenský tahač Škoda RSO (Radschlepper Ost) vyráběný v letech 1942 až 1944

Ne vše, na co sáhl génius Ferdinand Porsche, se povedlo. Ukázkovým příkladem je těžký kolový dělostřelecký tahač, který...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz