V úterý 20. srpna 1968 ráno dostal rezident KGB ve Washingtonu plukovník Oleg Kalugin depeši z Moskvy: "Zítra vstoupí vojska Varšavské smlouvy do Československa." Měl by se připravit na to, že tato událost může vyvolat mezi personálem velvyslanectví negativní reakce.
Kalugina to rozzlobilo. Už dřív hlásil Moskvě, že Američané nemají na vývoj v Československu žádný vliv. Americkou výzvědnou službu CIA Pražské jaro zaskočilo stejně jako KGB. Teď ho to namíchlo. Netušil, že šéf sovětské tajné služby Jurij Andropov jeho oznámení kremelskému vedení nepředložil. Soudruzi vždycky vyžadovali jenom potvrzování svých představ o světě, nikoli protichůdné názory.
Tanky s bílými pruhy přerazily hraniční závoru
Ve 21:40 hlásil velitel posádky ve Vejprtech operačnímu důstojníkovi Západního vojenského okruhu: "Dva tanky a dva transportéry s bílými pruhy přerazily hraniční závoru a míří směrem na Kovářskou a Hamry."
Krátce po třiadvacáté hodině zaznamenaly západní zpravodajské služby elektronické oslepení radarů. Nad Prahou se snášela první letadla s výsadkáři.
Ve stejné chvíli se dovolal na ministerstvo vnitra důstojník z pasové kontroly na Cínovci v severních Čechách: "Sovětské tanky zničily závoru a jedou do vnitrozemí..." Vzápětí v telefonu cvaklo, spojení se přerušilo.
Stejná hlášení se scházela v budově ministerstva vnitra na Letné i z dalších pohraničních stanovišť.
Plukovník Jiří Hošek, šéf kabinetu ministra vnitra, telefonoval do sekretariátu ÚV KSČ. Chtěl mluvit s předsedou vlády Oldřichem Černíkem: "Obsazují nás vojska Varšavské smlouvy!"
To není možné! Černík tomu nechtěl věřit. Volal ministra obrany. Martin Dzúr, obklopený sovětskými generály, zprávu potvrdil.
Washington: Czech Task Force
V době, kdy už byly na československém území tisíce interventů, v osm hodin večer východoamerického letního času, se ohlásil u prezidenta Lyndona Johnsona v Bílém domě sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin. Oznámil mu začínající obsazování Československa. Přesuny armád Varšavské smlouvy by neměly Američany znepokojit. Prezident ani formálně neprotestoval, hned si neuvědomil význam sdělení.
Bílý dům dal Pentagonu rozkaz, aby se americké pluky ve Spolkové republice Německo stáhly padesát kilometrů od československých hranic. Pro jistotu. Co kdyby se náhodou dostaly do kontaktu se Sovětskou armádou? Později jeden sovětský důstojník tvrdil, že kdyby narazili na americká vojska, měli nařízeno se otočit. Moskva nejspíš počítala s tím, že by Spojené státy mohly obsadit západní Čechy, kam jejich divize postoupily v květnu 1945.
Johnson svolal schůzi Rady národní bezpečnosti. Rozebírali tam všechny možné důsledky sovětské intervence. Před půlnoci k sobě povolal ministr zahraničí Dean Rusk Dobrynina. Na rozdíl od pána Bílého domu nebyl nijak vlídný. Řekl velvyslanci: "Vaše akce zapůsobila, jako byste hodili prezidentovi do tváře leklou rybu." A požádal ho, aby zatelefonoval do Moskvy, že plánovaný summit není možný.
Ještě v noci ministr zřídil ve svém úřadu "českou pracovní skupinu" (Czech Task Force), která měla tuto krizi sledovat a koordinovat akce se spojenci v NATO. Západoněmeckou vládu požádal, aby bedlivě střežila hranice s Československem, a tak předešla možným incidentům. Bonn a Vídeň měly pomáhat případným uprchlíkům.
Nesouhlasily ani komunistické strany
Svět žil sovětskou okupací Československa. Odsoudili ji nejen představitelé Jugoslávie a Rumunska, nýbrž i vůdcové francouzské a italské komunistické strany. Před sovětskými ambasádami v mnoha zemích proběhly demonstrace. Z 88 komunistických stran světa s Moskvou souhlasilo jen deset.
Naproti tomu americká krajní levice vyznávala filozofii svého guru Herberta Marcuse: "Revoluce se musí bránit, aby ji reakce neubila." A tento kontrarevoluční pokus Moskva zlikvidovala v Československu.
Veřejně protestovalo i několik odvážlivců na Rudém náměstí v Moskvě, rovněž v Polsku a v NDR, než je policie zatkla. I to nemělo obdoby.
Ze západních politiků se mezi prvními ozvali De Gaulle i britský premiér Harold Wilson. Pro veřejnost vytvářeli západní politici divadélko. Šéf zpravodajské služby ministerstva zahraničí USA Nathanel Davis na pražském historickém semináři v roce 1994 ironicky připomněl, že jedinou "odvetou" za všechny možné sovětské agresivní akce bývalo zrušení plánu na otevření konzulátu v Kyjevě. To fungovalo i po přepadení Československa. Odklad setkání USA - SSSR na nejvyšší úrovni v Leningradě Johnsonovi hodně vadil. I když oficiálně hned ve středu sovětskou invazi veřejně odsoudil.
Na schůzce velvyslanců NATO, kterou svolal náměstek ministra zahraničí Charles Bohlen, vyslovil Heinrich Knappstein z Bonnu obavu: Sověti by také mohli ohrozit Západní Berlín. Už Chruščov se o to přece pokoušel.
Ve čtvrtek odpoledne zasedla americká vláda. Prezidenta jednání Kremlu hluboce zasáhlo. Lamentoval: "Studená válka neskončila!" Ovšem s ministrem obrany Clarkem Cliffordem se shodl na tom, že USA nemají povinnost tam své vojáky posílat. Rusk to vysvětlil: "Kdybychom vojensky zasáhli, vypukla by světová válka."
Velvyslanec Dobrynin: O Západní Berlín se nebojte
Nicméně strach o vývoj v Západním Berlíně a ve Spolkové republice přetrvával. A co když se Sověti pokusí obsadit Rumunsko a Jugoslávii? "Česká pracovní skupina" musela připravit scénáře i pro tento případ. Náměstek Charles Bohlen a velvyslanec Moskvě Llewellyn Thompson se shodli, že pravděpodobnost sovětského útoku na Rumunsko je asi třicetiprocentní. Kdyby však tento nástup pokračoval, dalším cílem by mohlo být Rakousko.
Prezident při projevu v San Antoniu v Texasu nebývale ostře varoval Moskvu: "Ať tedy nikdo nepouští z řetězu válečné psy!"
Dobrynin okamžitě ujistil Ruska, že žádné kroky proti Západnímu Berlínu a Rumunsku nepodniknou.
Američané zabředli do války ve Vietnamu a museli uklidňovat situaci na Středním východě, kde loni Izrael porazil v preventivní válce arabské sousedy. Také chtěli pokračovat v jednáních se Sověty o omezení strategických zbraní.
Ze všeho nejdůležitější bylo předejít atomové válce, to si obě supervelmoci po kubánském dobrodružství na podzim 1962 uvědomovaly. Proto postupovaly realisticky až cynicky. Projevilo se to i na schůzi Rady národní bezpečnosti 4. září 1968, kde Rusk doporučil udělovat azyl emigrantům z Československa. Jinak by se museli vracet domů, kde by vyvíjeli "protistátní činnost", a tím by se zvyšovalo napětí mezi oběma bloky.
Začíná Kosmická odyseaRichard Nixon, věčný čekatel na Bílý dům, se v listopadu 1968 konečně dočkal a byl zvolen prezidentem. "Čechoslováci vnímali vítězství starého zastánce studené války Nixona jako potvrzení amerického odporu k sovětské okupaci," domnívá se Mark Kurlansky v knize 1968: Rok, který otřásl světem. "Mnoho obyvatel se bálo, že změna v Bílém domě zpomalí mírové rozhovory v Paříži. Rozvojové země ji chápaly jako omezení americké pomoci. Arabům byla lhostejná, protože Nixon a Humprey zaujímali k Izraeli tentýž přátelský postoj." Ve skutečnosti se Češi a Slováci hluboce mýlili. Nixonův poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger ujistil v létě 1969 Dobrynina: "Prezident Nixon si je vědom zvláštních zájmů Sovětského svazu ve východní Evropě a nezamýšlí tam dělat nic, co by mohlo být v Moskvě považováno za výzvu jejímu postavení." V zimě 1968 - 1969 dolehla na obyvatelstvo Země chřipka, tentokrát pocházející z Hongkongu. Zahubila možná až milion lidí. Byla to třetí chřipková pandemie ve 20. století po letech 1918 - 1919 a 1957 - 1958. Potvrdila se tedy prognóza epidemiologů, že její nálety zpravidla přicházejí třikrát za století. Bohužel věda nepokročila tak daleko, aby dokázala tuto infekci zvládnout bez větších ztrát. V dubnu 1969 se washingtonská smetánka sešla na premiéře vědecko-fantastického filmu 2001: Kosmická odysea, který natočil Stanley Kubrick podle klasika žánru sci-fi Arthura C. Clarka. Nastiňoval budoucnost kosmických letů, nadhazoval možnou srážku člověka s robotem i existenci mimozemských inteligencí. Byl to první přitažlivý a plastický obraz možných hranic lidského rodu. Současně se Američanům začalo vracet sebevědomí, které ztratili, když Sověti vypustili Sputnik a Gagarina, protože získávali body v závodu o Měsíc. V říjnu 1968 vyslali novou loď Apollo 7 s kosmonauty na oběžnou dráhu okolo Země. Naproti tomu Sověti se zmohli jenom na vyzkoušení Sojuzu 3 s pilotem po tom, co před půldruhým rokem v této lodi zahynul Komarov. Avšak Georgij Beregovoj, nedostatečně vycvičený, ale protěžovaný velitelem kosmonautů Nikolajem Kamaninem, se neuměl spojit v Sojuzu 3 s bezpilotním Sojuzem 2. O Vánocích sledovaly stamiliony lidí na svých televizorech vyprávění Franka Bormana, Jamese Lovella a Williama Anderse, kteří kroužili v lodi Apollo 8 okolo Měsíce ve výšce něco přes 110 kilometrů. Lidé poprvé spatřili našeho věčného souputníka tak zblízka a v dokonalém televizním obrazu. Na Štědrý večer četli kosmonauti od Měsíce překvapeným posluchačům z bible: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…" Velitel končil přáním: "Posádka Apolla 8 se s vámi loučí, přeje vám dobrou noc, hodně štěstí, veselé Vánoce a ať vám všem Bůh na staré dobré Zemi žehná." Byla to svým způsobem odpověď Juriji Gagarinovi, který mluvil o tom, že tam nahoře žádného Boha nenašel. Ovšem v soupeření o první lidi na Měsíci zvítězili Američané. V červenci 1969 k němu odletěli v Apollu 11 Neil Armstrong a Buzz Aldrin. Několik hodin se procházeli po měsíčním povrchu, zatímco sovětská automatická sonda Luna 15 tam jenom bezmocně žuchla. Moskevská televize v té době vysílala fotbalový zápas, zatímco tři čtvrtě miliardy pozemšťanů sledovaly v přímém přenosu oba odvážné Američany na Měsíci. Větší psychologickou porážku sovětských raket "poháněných socialismem", jak hlásal Chruščov, nemohl komunismus utržit. Obyvatelé Československa to pociťovali jako zadostiučinění za srpnový vpád. Ve středu 19. prosince 1968 začal nový televizní věk. Americká firma Comsat vypustila družici Intelsat 3 F-2, první ze zdokonalené série spojových těles, které umožnily kvalitní přenosy mezi kontinenty. Shodou okolností právě před deseti lety prezident Dwight Eisenhower blahopřál prostřednictvím družice SCORE světu k Vánocům. K prohloubení vědecké a technické propasti mezi Východem a Západem přispěl v roce 1968 také zrod nového elektronického prvku: mikroprocesoru. Stal se základem miniaturizace elektroniky, která posunula techniku o hodně dál. |
Nebezpečí destabilizace Evropy
Politicky a vojensko-strategicky zasáhly Západ a Východ události v Československu mnohem víc, než by se mohlo zdát. Byl to první vážný pokus o "polidštění socialismu". Pozdější britská premiérka Margaret Thatcherová ho označila za slunce, které náhle vzešlo z dlouhých temnot.
Divím se, že Rusové zasáhli, vždyť politická cena, kterou za to budou muset platit, je vysoká, říkal v soukromých diskusích Johnsonův ministr Dean Rusk. Měl pravdu.
Avšak Brežněvovi a ostatním starcům v Kremlu šlo o život. Pokud by se československý experiment osvědčil, jeho myšlenky by nakazily veřejnost v ostatních komunistických státech a mohly by vést, jak v tehdejší hantýrce říkali, k "demontáži socialismu". Varšavská smlouva by se rozpadala. A to by vyvolalo tlak Moskvy na utužení bloku i obavy Západu z případných turbulencí.
Vojenské přepadení Československa přispělo k odlivu levičáckých tendencí na Západě. Radikálové si uvědomili, že Moskva připouští jedině dogmatickou formu socialismu. Podobné poznání učinili jejich otcové a dědové už ve třicátých letech, kdy Stalin zahájil "velký teror", ale každá generace zřejmě potřebuje získat vlastní zkušenost.
Konec Pražského jara upevnil železnou oponu. Washington dal Moskvě jasně na srozumění, že si každý má dělat pořádek "na svém dvorečku".
Přesto tento experiment nespokojence v zemích sovětského bloku povzbudil. První jednotlivci začali za svá základní lidská práva doma bojovat, a to prostředky, které měli formálně k dispozici. V sedmdesátých letech, zvláště pak po podepsání dohody z Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v létě 1975 v Helsinkách, se začaly sdružovat skupiny svobodně myslících občanů, disidenti. I to byl nový jev v těchto státech.
Slepota západních tajných služeb
Přepadení Československa Američany překvapilo. Špionážní družice jim v pravidelných intervalech odesílaly kontejnery se snímky, na kterých viděli mohutné síly sovětské armády v NDR a v Polsku. Nicméně ve dnech, kdy se interventi chystali k nástupu, byla právě přestávka mezi vysazením dvou schránek. Záběry z obsazování Československa tak dostali až později, kdy byly zastaralé.
Sledovali přípravy k útoku, ale nevěděli, kam bude směřovat, i když to všichni tušili. Co kdyby bylo Československo jen kamuflážním cílem a ve skutečnosti měly armády Varšavské smlouvy zahájit ofenzívu proti Západu, nebo jiným zemím? V Moskvě i v jiných komunistických zemích chyběli americkým, britským a dalším západním tajným službám informátoři.
Toto selhání výzvědných služeb označoval americký tisk za katastrofu. Ředitel CIA Richard Helms později připustil, že nenadálé obsazení ČSSR na něj působilo tísnivě. Avšak tvrdil, že kdyby chystali Sověti útok na Německo, jistě by na tento záměr včas přišli.
Z této slepoty musely západní služby vyvodit závěry. Podrobnosti o přijatých opatřeních neznáme. Nicméně vyšlo najevo, že se zaměřily na získávání agentů v aparátech komunistických stran, vlád, tajných služeb a generálních štábů.
Vpád do Československa výrazně oslepil tajné služby sovětského bloku. Už krvavý zásah v Maďarsku na podzim 1956 způsobil deziluzi některým západním komunistům, takže přestali Moskvě sloužit. Srpen 1968 tento proces dovršil. Sovětské výzvědné služby, stejně jako československé, přišly o všechny agenty, kteří pro ně pracovali z ideologických důvodů. Od nynějška musely nově získané informátory dobře platit. Špičky požadovaly desetitisíce dolarů.
Málokdo si uvědomoval, že zardoušení Pražského jara přineslo morální dilema i některým sovětským důstojníkům KGB a GRU. Až s odstupem let, zvláště po rozpadu Sovětského svazu, vyšlo najevo, že právě tento akt je přiměl k tomu, aby se nabídli západním tajným službám. Přiznali to jak Oleg Gordijevskij, který začal pracovat pro Brity, tak Vasilij Mitrochin, který se pustil do sepisování informací z archivů rozvědky, aby je později předal Londýnu.
Útok proti Československu byl tedy gólem do vlastní branky i na poli zpravodajských služeb.
Sledování tohoto zásahu, stejně jako dodatečné zhodnocení jeho příprav, dalo NATO neocenitelné informace. Poodkrylo totiž dezinformační metody sovětských tajných služeb, které by mohly použít i před podobným útokem na Západ, a rovněž samotný postup ozbrojených složek. Tato zkušenost byla mnohem cennější než sledování vojenských cvičení, kterých se jako pozorovatelé účastní západní vojenští atašé. Tam se jim určitá část akcí honosně předvádí, zatímco druhá část se před jejich zraky zakrývá. Tady monitorovali v přímém přenosu nefalšované přepadení.
Štěstí v neštěstí: oživení NATO
V březnu 1968 upozornil bývalý západoněmecký kancléř Ludwig Erhard politiky ve Washingtonu, že v Německu i v celé Evropě sílí pochybnosti o smyslu NATO. Podle jeho názoru nejsou tyto myšlenky založeny na antiamerikanismu, ale spíše na odporu proti válce. Vážnou ránu udělil alianci prezident Charles De Gaulle, když v červenci 1966 vyňal francouzské vojenské síly z podřízenosti NATO a následující rok dokonce vyhostil její velitelství.
Američané, kterým stále víc síly ubírala válka ve Vietnamu, žádali Bonn a další evropské vlády o převzetí většího břemene odpovědnosti za stabilitu kontinentu, ale moc se jim to nedařilo. V Dánsku a Norsku se ozývaly hlasy, že by země měly z aliance vystoupit. Někteří prominentní senátoři dokonce usilovali o stažení amerických vojáků z Evropy.
"Invaze do Československa vnesla nebývalé jasno do těchto sporných bodů západní obrany," napsal historik Günter Bishof, ředitel Rakouského centra na Univerzitě v New Orleansu. "Agrese Varšavské smlouvy a Brežněvova doktrína velmi zřetelně ukázaly, že Moskva i nadále zůstává vlkem v rouše beránčím. Role NATO v obraně západní Evropy najednou opět nabyla na důležitosti a československá krize jí umožnila chytit druhý dech."
Západoevropské vlády zvýšily výdaje na obranu. Itálie, která už několik let bezdůvodně odsouvala americkou žádost o rozšíření mola v Bari, aby tam mohly přistávat i letadlové lodi, najednou souhlasila.
Štáb Severoatlantické aliance musel přehodnotit dosavadní obrannou strategii a množství i kvalitu ozbrojených sil. Přesunem sovětských divizí do Československa se zkrátily časy, které měly síly NATO v případě útoku Varšavské smlouvy k dispozici. Západní tajné služby zesílily činnost.
Britská historička japonského původu Saki R. Dockrillová označila sovětský vpád za "štěstí v neštěstí", protože oživil NATO. Tohoto nechtěného vlivu si všiml i Dobrynin ve své analýze důsledků československých událostí, kterou poslal v říjnu do Moskvy.
Západoevropští státníci odmítli uspořádat konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1970, jak požadovala Moskva. Tokio bez zaváhání souhlasilo s prodloužením americko-japonské bezpečnostní smlouvy, která právě končila.
Obavy Mao Ce-tunga: Nepřepadnou nás?
Proti sovětské invazi ostře protestoval Peking. Mao Ce-tunga, který likvidoval inteligenci prosáklou "západními myšlenkami" pomocí Velké proletářské kulturní revoluce, zásah vyděsil. Brežněvovou doktrínou omezené suverenity by mohli Sověti ospravedlnit jakékoliv další přepadení, dokonce i Číny! Od jara 1969 začaly přestřelky mezi sovětskými a čínskými pohraničníky na řece Ussuri, brzy se do nich zapojily armády s letectvem. Sjezd čínských komunistů rozhodl, že země se musí připravit na "nevyhnutelné" střetnutí se SSSR.
Moskva sondovala ve Washingtonu, jak by reagoval na obranu jadernými zbraněmi. Kdyby se miliony čínských vojáků převalily přes hranice na Sibiř a sovětské divize by musely ustupovat, pak by je mohla zastavit pouze atomová přehrada. Američané tuto možnost nepřipustili, vždyť by tím otevřeli cestu k nasazení atomových zbraní i v jiných případech. Naopak dodávali strategické informace o Sovětech Číňanům.
Po půl roce bitek na Ussuri začaly obě strany vyjednávat. Na jaře 1970 vypustili Číňané družici, a tím prokázali, že mají rakety schopné dopravit na sovětské území atomové hlavice. Tyto bitky k ničemu nevedly, a proto je obě strany ukončily.
Italští komunisté: NATO zárukou proti SSSR
Samotné vojenské obsazení Československa nedopadlo podle názoru nejvyššího sovětského vedení dobře. Mnozí velitelé ztratili kontrolu nad svými podřízenými, které se snažili Češi a Slováci koktavou ruštinou demoralizovat, některé útvary bloudily po krajině, protože je místní lidé mylně informovali, zásobování selhalo.
"Je trochu paradox, že za svou invazi do Československa zaplatila sovětská supervelmoc nejvíc v rámci světového komunistického hnutí," domnívá se historik českého původu John F. N. Bradley v knize Válka a mír po roce 1945. "Konference komunistických stran zemí třetího světa, která měla původně začít 25. listopadu 1968, byla odložena na červen 1969. I potom odmítla jednomyslně podpořit sovětskou intervenci a její ideologické zdůvodnění, Brežněvovu doktrínu omezené státní suverenity. Západní komunistické strany rozvinuly své vlastní eurokomunistické hnutí, chápané jako pokračování československého reformismu. Italský vůdce Enrico Berlinguer zašel v roce 1975 až k prohlášení, že NATO je bezpečnou zárukou proti SSSR a jeho zasahování do záležitostí západoevropských komunistických stran. Následkem otřesu vyvolaného vpádem do Československa vystoupila Albánie, která už dřív nesouhlasila s politikou Kremlu, zvláště vůči Číně, z Varšavské smlouvy. Rumunsko a Jugoslávie vytvořily zvláštní obranné oddíly, které měly čelit případné sovětské intervenci."
Pacifikace vzpurného komunistického státu pomocí půlmilionové armády svědčila o nejistotě v Kremlu. "Sovětští vládci si byli dobře vědomi vysoké ceny, kterou by museli zaplatit, pokud by někdy v budoucnosti skutečně sáhli k ozbrojenému zásahu v zahraničí," napsal John Lewis Gaddis v knize Studená válka. "Jejich hlavní prioritou v sedmdesátých letech bylo, aby se pojistili, že nic takového dělat nemusí, a to vyžadovalo zlepšit vztahy se Spojenými státy a jejich spojenci v NATO."
Na počátku roku 1969 vznikl nový poplach. Neskrývala se za ujišťováním míru příprava útoku na západní Evropu? To vyšlo najevo až po více než třiceti letech, kdy britský státní archiv zveřejnil část diplomatické korespondence z té doby. Ministerstvo zahraničí poslalo 19. března 1969 dopis ambasádě ve Washingtonu, v němž se rozebíraly plány NATO na odražení případné sovětské invaze do Rakouska a Jugoslávie. Američané by museli rychle nasadit své síly, protože samotné armády západní Evropy by sovětský nápor nevydržely.
Výňatky z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY XX. STOLETÍ
